F. L. Věk

Ale dřív na té silnici kolikrát uviděl, jak se náhle na ni mezi obilnými lány vyvalily oblaky prachu, jak se z nich blýskalo ostrými, krátkými pablesky. Vojsko táhlo, většinou pěší, v bílých fráčkách, větší, menší oddělení. Zastavovali se v městě, odpočívali a pak opět dále k nedalekým hranicím moravským, za něž ještě dále mířili, „dolů“, do Itálie, jak se obecně mluvilo. Za pěšími jízdní, švališéři, kyrysníci v bílých uniformách, v černých kyrysech, už bez copů, s helmicemi vysokých hřebenů na hlavě.

Bouřliváci byli, vojnu nesli. Mluvilo se o ní, že bude, že se jistě strhne, že je všude veliké hnutí mezi vojskem, že se sbírá a chystá do Itálie i do říše, do Němec, tam zvláště česká armáda. Na zámek k hraběti Jiřímu z Valdštejna přijeli z Mýta šlechtičtí důstojníci, kteří tu často bývali návštěvou, naposledy. Hrabě je uctíval v komnatách starého, někdy pernštejnského zámku, krásného díla italského, připíjeli si na zdar války a snad i na shledanou v poli.

Myslili na to, co hrabě učinil před pěti léty, kdy byla císařská armáda v Itálii a v Němcích tak sevřena, kdy sám na svém panství sehnal přes tisíc mužů, jež vojensky vypravil zbraní, oblekem i hudbou, a s nimiž chtěl vytáhnouti do pole proti Francouzům. Ale lunevillský mír zmařil sotva začatou výpravu, za niž zůstala hraběti na památku hodnost plukovníka.

Zámek ztichl i poddané vesnice, v nichž vojsko bytovalo. Vojáci odevšad odtáhli. Zvláštní bidélko, jež měli v selských světnicích nad kamny, aby na něm mohl si voják sušiti svůj nabílený fráček i řemení, bylo prázdno, „maštálky“ pro vojanského koně na statcích opuštěny.

I z pevnosti vojsko vytáhlo. Vašík slyšel, že z Josefova všecko, co ho tam bylo, celá posádka, že tam ostali jen nemocní a něco důstojníků, na „varty“ a hlídky že chodí josefovští měšťané a že jim také Jaroměřští vypomáhají. Slyšel o tom u Karlíka Kamberských.

Chirurg sám to přinesl a vážně o tom vypravoval „mamince“, stoje na prahu kuchyně, v níž na bílých stěnách se rudě svítily měděné pánvice, kotlíky, formy na bábovky kulaté, divně rýhované a prolamované i v podobě šupinatých ryb. Chirurgová u rožně v bělostném čepečku, v modré zástěře, v pantoflíčkách, zardělá, očí od ohně lesklých, žasla a povzdechovala, když muž dále vypravoval o tom, co měl od poštmistra, že v Praze je jako v Josefově, z Prahy že také odchází vojsko, že tam ani noha neostane, i tam že měšťané, od chóru, granatýři a šorfšicové, budou zastávat vojsko při branách a jinde na vartách.

„A všecko táhne do Bavor proti Francouzům, celá česká armáda.“

„Tolik vojska! To zas bude mrzáků! To jich zas padne!“ vzdychala chirurgová.

„A ještě vojska není dost, ještě shánějí. Bude zas odvod. Bude, povídal radní Beduzzi, a na zámek to už také přišlo, aby sbírali.“ Vtom se chirurg ohlédl, jako by něco řekl, co neměl. Upokojil se však. Nikdo tu nebyl, jen hoši, a ti dál v světnici u stolu, a oba tak zabraní. Karlík vystřihoval z podlepeného archu vojáky, rukou kolorované, granátníky v medvědích čepicích, a Vašík Věků je lepil mazem z mouky a vody na malé špalíčky, aby vojáčky mohli stavěti. Karlík si ani nevšiml, co pantáta mamince povídá. Vašík však dobře slyšel. Vypravování jej zajímalo, zvláště jak začalo o jeho rodné straně, o Josefovu.

Odcházeje domů, zastavil se u Sobotků v dílně a vypravoval Václavovi, co slyšel. Václav se zarazil, pak zavolal mistra.

I mistr Sobotka zvážněl; zamyslil se, pak řekl:

„To abys domů ani nechodil.“

Vašík tomu nerozuměl, a když s Václavem osaměl, zeptal se, proč pan mistr tak radil.

„Víš, kdyby odváděli na vojnu, mohli by mě doma chytnout –“ Neřekl však, že by jejich rychtář, vykonávaje rozkaz ze zámku, především si dal na tom záležet, aby jej, Václava, dostal, aby ho vzali na vojnu, na čtrnáct let, tak že by se ho nejlíp zprostil.

„A tady by vás nevzali?“ optal se Vašík.

„Tady na mě přece tak nemůžou; spíš se tu schovám nebo se odtud dostanu.“

„Tak to nechoďte domů!“ radil Vašík starostně. Tovaryš se smutně usmál a pokýval hlavou.

To bylo ve čtvrtek a příští sobotu opravdu zůstal v Litomyšli, i také v neděli. Ani na krok nevyšel. Ale když Vašík se v pondělí u Sobotků zastavil, Václava v dílně nezastal; a nikde v celém příbytku. Byl pryč, doma. Zastavil se tu kdosi od nich, z Pazuchy, a pověděl mu, že jeho matka Vytlačilová, stůně, že leží již kolikátý den. Ihned nechal Václav práce a domů. Mistr ho marně varoval. Nedal se udržet; odmalička byl „maminčin“, matka ho měla nad jiné ráda a on ji. Starost o ni jej hnala z města a odhodila opatrnost i strach z vojny a z úkladů jejich rychtáře.

To bylo samý konec srpna měsíce, kdy Vašíkovi zbylo z dlouhé řady čárek, jež si před měsícem křídou namaloval na boku své truhličky, už jenom patnácte. Patnáct bylo napsáno a čtrnáct jen počítal, za čtrnácte dnů že již pojede domů!

V úterý se schválně stavil u Sobotků v dílně, je-li už Václav doma. Nebyl a nepřišel ani příštího dne. Když se Vašík druhého dne, ve čtvrtek, probudil, zeptala se ho stará Jetmarová, slyšel-li, co se v noci dělo. Nevěděl nic, tak tvrdě spal; ani to nezaslechl, že vedle k sousedům vrazilo již samou noc městské „právo“ a že jim vzali tovaryše, a tak na kolika místech, že odvádějí na vojnu tu i po vsích všude.

Houfek takových odvedenců spatřil Vašík ještě toho dopoledne, když vyšel z gymnasia. Přiváděli je svázané z Němčic, z té strany, kde byla také Pazucha; šli s nimi zámecký písař, mušketýr a dva rychtářové, jeden z Němčic a druhý z Pazuchy, jak se studenti doslechli. Vašík s Karlíkem a s několika spolužáky protlačil se za rekruty sebrané násilím a většinou v noci, až do zámeckého nádvoří.

Všichni se tam drali ze zvědavosti, on však, aby se přesvědčil, není-li mezi nimi Václav Vytlačil. Nebyl. Oddechl si, byl rád, že ho nedostali a že se teď asi brzo navrátí. Soucitně prohlížel si chycené synky, většinou chudé, jak smutně čekali na nádvoří; dva z nich byli plni modřin a jeden měl i zaschlou krev v obličeji, jak se bránili, když se chtěli vytrhnout a škubali se z pěstí, jež jim braly svobodu.

Vašík uviděl oba rychtáře, když se vrátili z kanceláře. Pozoroval zvláště pazušského, ač nic nevěděl, že je takový nepřítel Václavův ten ramenatý sedlák dlouhých vlasů, v širáku, v nedělním modrém kabátě krátkého života a dlouhých šosů, v punčochách a ve střevících, zardělý, vrásčitý, přísného vzhledu.

Toho dne přivedli ještě z jiných vesnic chycené rekruty. Dva houfce táhly také kolem Jetmarova domu před branou; Vašík je viděl z okna, některé svázané, všecky vzrušené, buď smutné, nebo hulákající v divém žalu, že musí do vojanské služby, na tak dlouho, na plných čtrnáct let!

Přešli, odtáhli, v městě se ztišilo, divná však zaraženost zůstala, trpký dech těch zármutků násilně odvedených a nejistá bázeň, co ještě horšího přikvačí.

Jen Vašík jako většina studentů se těšil. Konec školního roku se blížil kvapem. Na praemium, na medaili nemohl pomýšleti, věděl však, že projde a že otec bude i tak spokojen. Jen Václava, Sobotkova tovaryše, se nemohl dočkati. Denně se ptal Kamberských Karlíka, viděl-li ho již, a také sám se u Sobotků zastavil. Tovaryš tam nebyl, Sobotkovi ani nevěděli, vrátí-li se a kdy. Jen to mohli najisto říci, že ho na vojnu nevzali, a také to, že Vytlačilová, jeho máma, tyto dni zemřela.

Vašíkovi se kmitlo, že by se mohl za ním rozběhnout do jeho vsi. Pomyšlení rozněcovalo touhu. Rád by s ním zase promluvil, a také aby Václav viděl, že na něj myslí. Škola ho však držela a tety. Ty by ho samotného nenechaly. Než přece se vyptával na cestu a počítal, že kdyby se po škole rozběhl – Ale den za dnem utekl a již scházely jenom dva do konce.

Toho předposledního dne ráno se Vašík pevně rozhodl, že se odpoledne rozběhne do Pazuchy, ať už se pak tety zlobí, nebo ne. Než odpoledne přinesl mu Karlík od pantáty vzkaz, aby navečer k nim přišel, že by pantáta s ním rád o něčem promluvil.

Tento vzkaz byl rozkazem, jenž mařil tajnou výpravu do Pazuchy. Vašíka znepokojil velmi. Proč má jít k chirurgovi, co mu chce, co jen chce – Karlík nevěděl nic, a jen to přidal, pantáta že opakoval, aby Vašík navečer přišel, dříve ne, a doma aby nic neříkal.

To bylo neklidné odpůldne až do chvíle soumraku, kterého se Vašík nemohl dočkat, ač na něj se záchvěvy strachu pomýšlel. Jen se začal vzduch protmívat, vytratil se z domu, aby se ho babička nebo tety snad neptaly nebo ho nezdržovaly. Jindy vesele vbíhal do síně starého chirurgova domu a dychtivě chvátal po schodech do zvýšeného přízemí vzadu, do velké světnice. Toho dne šel volněji: na síni padly mu do očí staré dvéře do komory, kde v zásuvce velkého mandlu nehodně odpočíval Emánek. Mihlo se mu, jak tam je teď asi šero, temno, a kdyby Emánek –

Vyběhl do schodů. Nahoře v sednici byl Karlík sám se starším bratrem, jenž si rozsvěcoval lampičku. Karlík snesl to a ono, Vašík se však nedal do ničeho upřímně, čekaje čím dál tím nejistěji, co chirurg, brzo-li přijde neb začne-li latinsky. Konečně se ukázal ve dveřích svého pokoje a volal, ovšem latinsky:

„Václave, pojď sem!“

Vašík jako by šel k prefektovi gymnasia. Srdce se mu ozvalo a prudčeji ještě, když stanul v úzkém pokoji osvětleném lojovou svíčkou; pokojíkem vanula divná, neurčitá, dost ostrá vůně. Nad stolem viselo několik siluet vedle almárky plné malých zásuvek s bílými štítky s nápisy. Byla to příruční apatéka, pod níž stál stolek s různými lesklými nástroji a divnými lahvičkami, opodál stojanu plného tlustých knih.

Chirurg Kamberský, v zarudlé záři ještě červenější, usedl do černého křesla u stolu, pohleděl na Vašíka, jenž k němu pln dychtivosti a ustrašen pozvedl oči, položil mu ruku na rameno a zeptal se s úsměvem:

„Umíš mlčet?“

„Umím,“ vyhrkl Vašík a polkl sliny.

„Chceš vidět Sobotkova tovaryše?“

Vašík ztuhl. Václava vidět, teď, tady – Kývl prudce hlavou.

„Tak jdi na Špitálský plácek a tam u kostela na mne počkej.“

Václav vyrazil od Kamberských a nedbal, že Karlík za ním volá. Mžikem přeběhl napříč náměstím a pobočnou ulicí na malý plácek obklopený řadou domů z náměstí a z druhých dvou stran nevýstavnými domy, nad nimiž v pozadí na výšině do šera se nesl piaristský chrám s věžemi ztrácejícími se v tmavém mlhavu. Skoro prostřed nevalného toho náměstí stál starý, nevelký kostelík goticky chudé výstavnosti, příslušný k chudobinci. Vašík stanul u kostela a vyhlížel.

Za chvíli přišel chirurgus v čepici a v plášti.

„Pojď, Václav tě chce silně vidět, ale to ti povídám, ať mlčíš, ať žádnému nic neříkáš! Žádný nesmí o něm vědět, sic by musil na vojnu!“

Nešli daleko od kostela. Vkročili do starého domu o nevysokém patře šindelové střechy, a ne do světnice, nýbrž rovnou do jakési nízké komory, jejíž okno bylo zabedněno okenicí. U toho okna na posteli ležel Václav, bledý, přepadlý a smutný. Volně, netečně otočil hlavu; ale jak spatřil Vašíka, oživly mu oči a maně vztáhl proti němu ruku.

„Vašíčku! Vašíčku!“

Vašíkovi zdál se hlas jiný, nějak teskný. Žasna i dojat pohledem na trpícího tovaryše i zvukem jeho hlasu, nemohl hned promluvit a mlčky mu podal ruku. Chirurg Kamberský dal se hned do přehlídky. Odhodil přikrývku, prohlížel obvázanou nohu v deskách, vyptával se na to ono, pak nemocného přikryl, dal lékařské poučení, co dále činit, a ohlédnuv se po Vašíkovi, zdvihl ukazovák a vážně opakoval:

„Tace! Tace! Nic, nikomu, to ti povídám, aby tady Václav – Když tě tak chtěl pořád vidět –“

Vešel soused Sokol, majitel toho domku, v kamizole, v punčochách a střevících, a s ním asi patnáctiletá dcerka jeho, nesoucí džbán vody. Soused pohovořil s chirurgem a vyprovodil ho, dcerka, přeptavši se Václava s netajeným účastenstvím, jak je a chce-li ještě něco jíst, odešla za nimi. Přátelé nerovní věkem osaměli.

„To jsem rád, to jseš hodný,“ liboval si Václav, jemuž se ve tváři zjasnilo, „už jsem kolikrát, Vašíčku, o tebe říkal, ale báli se, aby se to nerozneslo. Až teď, když už máš odjet, to mně přece povolili. Pojď, sedni tadyhle u postele, tadyhle, na židli. To sis nemyslil, že jsem tu, viď, a tolik dní už –“

Vašík pověděl, jak se po něm sháněl, a zeptal se, co se mu stalo, co s nohou.

„Pan mistr mě zrazoval, abych domů, do Pazuchy, nechodil,“ začal tovaryš, „však víš; ale když mně máma stonala! Šel jsem dost opatrně, ale ve vsi mě přec někdo zhlíd, rychtář zvěděl, že jsem přišel domů. On má na mě zlost, víš, on –,“ tovaryšova víčka se přiklopila, „že chci Aninku, jeho dceru, on to nechce, má už pro ni jiného, a tak on aby se mne zbavil, třeba mě zničit. Na vojnu mě chtěl dostat. Právě jak to dostal ze zámku, jako skrz vojnu, skrz ten odvod, přišel jsem domů. To se mu hodilo, a hned že mě v noci chytnou. ‘

Lek jsem se, ale máma ještě víc, divže neomdlela. Do noh se jí to vrazilo, ani hnout se nemohla, a hned na mě, ať uteču. Já, že se schovám v lese. Musel jsem. Dal jsem jí spánembohem, jen tak nakvap. To jsem si nepomyslil –“ Zamlčel se, zadíval se do stěny. Vašík seděl jako socha, ani se nepohnul.

„Já se pustil do tmy,“ pokračoval tovaryš, „a utíkám do kozlovských lesů, do Kozlova, k strýci Starému. Tam mě schovali a bylo dobře. Byl jsem v jistotě, nahoře na stáji, v seně. Ale máma mně nešla z hlavy, pořád jsem na to myslil, jak to je doma, mámě že se jistě přitížilo, když se tak lekla, když pak do seknice vrazil rychtář s drábem a prohledal a prošťoural celý statek. Nic jsem nevěděl, za mnou od nás nikdo nepřišel, a taky nemoh; jen strýc ke mně chodíval. Ten mně povídal, že vzkázal domů, k nám, že máma už ví, kde jsem, a že se mně už nic nestane. Ale pohonič, kterého k nám poslal, zas přines, že je mámě hůř. To bylo v té skrejši! Celý den ani na krok, pořád zavřený, a nejvíc mě trápilo pomyšlení, co máma.

‘ Umřela, nemoh to zapřít, a druhého dne měla mít funus. A já jí už neměl ani okem uvidět!“

Že se dal do pláče, tovaryš neřekl, a hned začal o tom, že chtěl té chvíle domů, strýc však že ho nenechal, protože nebylo jisto. Ale jeho že by ani na řetězu neudrželi.

„Čekal jsem,“ vypravoval tovaryš, „a když se smrákalo, vylez jsem, spustil se dolů a rovnou domů, polem, lesem, abych už tam byl. Ale když jsem uviděl náš statek, to jsem se vzpamatoval. Nešel jsem k němu rovně, ale oklikou, opatrně a čekal jsem, až bude všude tma. Už skoro nikde nesvítili, jen u rychtářů měli světlo. U nás ve statku byla tma. Ale ještě jsem čekal a teprve až za hodnou chvíli plížil jsem se jako zloděj do stavení. Pes se dal do štěkotu, ale hned přestal, jak mne poznal. Bratr, čeládka, všichni spali a nikdo se nevzbudil. A já je nechal. Já chtěl jen mámu uvidět a hned zase zpátky. To mně nenapadlo, že Štyndl, jako rychtář, víš ten chlap – bude čekat a číhat. Hned na to připad, že budu chtít vidět mámu, a tak na mne s drábem číhal; a tu noc zas. Viděli mě, ale já jich ne.“

„A nechali vás –,“ zeptal se Vašík tišším hlasem, nespouštěje očí z Václava a taje skoro dech.

„Nechali mě do statku, to bylo pro ně jistější, venku bych se jim byl vytrh a ubránil. Tak jsem se dostal do stavení, na síň, bylo tam tma, a po hmatu jsem tiše lez do sedničky vedle seknice. Chtěl jsem si rozžít, byl tam troudník, a podívat se se světlem přes síň do komory. Myslil jsem, že tam je máma, že ji tam odnesli. Ale jak tak potmě hmatám, nahmátl jsem postel a vtom studenou ruku. Lek jsem se, ale hned jsem vzpomněl, že to máma. Sáhnul a nahmatal jsem tvář, nos, čelo, studené jako led. A tu jsem zapomněl na všecko. Klek jsem u postele –“ Ustal a neřekl, jak se dal do pláče a jak tak chvilku klečel, až mu připadlo, aby vstal a rozsvítil. Ale jak chtěl k troudníku a ocílce, venku křik a hřmot.

Václavovi se zablesklo, co to, že to snad rychtář. Vyběhl ze světničky na síň, a jak zaslechl Štyndlův hlas, vyrazil do chléva, z chléva na dvůr a ven do noci, ale ne zpátky ke Kozlovu, k strýci Starému, nýbrž směrem k městu, k ovčínu.

„Tam je takový travnatý důl,“ vykládal Václav Vašíkovi, „a tím se točí cesta. Tou jsem hnal, ale jak jsem byl spletený a v té tmě, nevšiml jsem si, že se cesta najednou zatáčí, a tak jsem běžel rovně, skočím do tmy a sletěl jsem z cesty srázem dolů a zlámal přitom nohu. Byl jsem jako omráčený, když jsem dopad, ale to jsem pak přece zaslech, když se za mnou hnali, nade mnou tou cestou, a já ležel dole v bramborách a hnout jsem se nemoh. A ty bolesti!

Tak jsem ostal do rána… Ráno šli lidé nade mnou cestou, ale já ani nehles, neozval jsem se, ze strachu, abych se neprozradil, že by mě odvedli. Pak jsem zhlíd bratrance, šel tamtudy, na toho jsem křičel, a ten hned běžel a řek to bratrovi. Přijeli pak s vozem plným slámy, do toho mě opatrně naložili. Ach to bolelo, a cestou! Zarovnali mě slámou a zavezli tajně sem, k Sokolovi; to je náš starý přítel, už nebožtíka otce, a tu mě tak laskavě přijali a tak se starali, aby žádný nic nevěděl, a pan doktor taky.“

„A maminku jste už neuviděl –,“ vzpomněl soucitně Vašík, jejž to nejvíce dojalo.

„Ba ne, už neuviděl,“ Václav povzdechl, „tak divně jsem se s ní rozloučil! Utéct jsem musil, ani křížek jsem jí nemoh udělat.“

Toho večera Vašík doma silně lhal. Přišel nadobyčej pozdě a dostal ostrou domluvu od tety Barušky; nic u ní nezmohlo, když se vymlouval, že byl u Kamberských, že si s Karlíkem hráli. Tetino kárání přijal však odevzdaně a zplna ho ani neslyšel. Mělť mysl pořád v té nízké komůrce se zabedněným oknem, u Václava tovaryše, i pak, když osaměl v sedničce, když ulehl.

Také na rychtářovu dceru vzpomněl, co ta, ví-li, co Václava stihlo a kde je. Nezeptal se ho na to, netroufal si, styděl se.

Nazejtří navštívil Václava zas, ale to již šel sám a dřív. Když se s ním loučil, zeptal se ho, bude-li zas u Sobotků, až se pozdraví, bude-li moci tu ostat.

„To bych už asi moh, protože už bude s odvodem pokoj. A taky tam asi budu, nepůjdu-li do světa na vandr.“ Řekl to zasmušile a neodpověděl, co tu, když je konec milování, když teď starý Štyndl Aničku chudáka jistě donutí, aby si vzala toho, kterého jí sám chystá.

Ráno bylo v gymnasiu slavné čtení známek a rozdávání prémií. Prefekt gymnasia, profesoři v slavnostních sutanách, studenti ve svátečních oblecích očekávali hosty v největší síni girlandami a kvítím vyšperkované, hosti zámecké, hraběte Jiřího z Valdštejna, hraběnku, vicedirektora gymnasia děkana Vorla, jako zástupce direktora, hejtmana chrudimského kraje barona Koce z Dobrše, městské hodnosty, otce a matky studentů.

Bylo slavnostních řečí a básní, latinských, německých, trouby hlaholily u víru kotlů, když prefekt hlásil jména těch, kteří byli praemio donati, když paní hraběnka jim připínala na prsa medaile s červenou stuhou.

Vašík nedostal nic, ale nezáviděl nikomu. Povznášela jej radost, že projde, že bude moci postoupit; ještě víc nežli ten šťastný konec vzrušovalo ho, že dnes pro něj tatínek přijede a zítra že se vypraví domů.

Věk přijel až po obědě. Vypravoval, že chtěl dorazit už dopoledne, aby mohl slyšeti „Klassenvorlesung“, ale že jej u Mýta zdrželo ráno vojsko, jež se rojilo silnicí a spousta vozů za ním, takže nebylo ani hnutí a musili zaraziti, poněvadž silnice vojskem se ani netrhla.

S tím, jak Vašík pochodil ve škole, byl spokojen. Uznal, že se dost přičinil, napřesrok však že jistě budou lepší známky, poněvadž ho němčina již nebude tak sužovat. U Jetmarů vyseděl skoro celé odpoledne. Teta i sestřenice vypravovaly mu o Vašíkovi; z jejich horlivosti vycítil, že mluví o něm jako o svém, že si ho upřímně oblíbily. Vzpomněly na to, na ono, co se zběhlo za ten rok, jak se školou, učením, privátem i signem. O tomto pověděly, když Vašík odběhl ku Kamberským se rozloučit.

Věk, slyše o synově pokutě, strachu, a jak psal trest za to, že vykřikl ve svém mateřském jazyku, zchmuřil čelo a vyrazil ostře, až příbuzné užasly:

„To je pitomost!“

Jetmarová i Máli začaly omlouvat Vašíka, Věk však jim vskočil do řeči, usmáv se trpce:

„Ne, já kvůli hochovi nic, tomu to nemám za zlé. Ale ten profesor! Jaká je to převrácenost, jaká, jaká –,“ mluvil rozčileně, „no, nerozum!“ Přemáhal se. „Takhle trestat – ne!“

Sestřenice mu nerozuměly. V duchu se divily, co má tak proti němčině. Nechápaly, poněvadž byly přesvědčeny obecným názorem, že to tak musí být, že přece je němčina hlavní věc, cože by bez ní –

Věk, vida, že nedošel souhlasu a že by bylo marno vykládati, obrátil řeč. O vojně zas mluvil, o drahotě jako prve, hned jak se sešli, jak je zle teď i po žních, že u nich ceny opadly sotva o poznání. Co v listech Vašíkovi jen naznačoval, vylíčil šíře, zvláště když se stará teta horlivě dotazovala na svůj rodný kraj. Vypravoval, že se v Dobrušce nemohou po tom ohni vzpamatovat, drahotu že u nich každý cítí dvojnásob, jemu že obchod nejde tak, jak se najisto nadál. Leda teď, že se začíná zas hýbat obchod plátny. Ale jinak všecko zaraženo a peněz není, to jest pravých, skutečných peněz stříbrných, o dukátech ani nemluvě, zato dost falešných bankocedulí, nejvíc z cizozemska že docházejí; pak že jich lecjaký člověk má jako smetí a tu že ovšem dá za korec obilí, kdo co chce. Vypravoval, jak je u nich dál v horách, tam že není dost chleba ani otrubu; a nadto ještě ten odvod na vojnu! Jakého tu bylo pláče a nářku všude!

„Všecko ženou do pole, rekruty i vojsko cvičené. U nás a dál do kraje nikde ani vojáčka, z Hradce vojsko odtáhlo, z Josefova taky, tam je jako po vymření, tuhle jsem tam byl. Všecko vojsko táhne za hranice, do Bavor; teď už tam asi jsou, arcikníže Ferdinand jako nejvyšší, a s ním generál Mack. Tam se to brzo semele, Francouzi táhnou od Rejna proti našim.“

„A v Itálii?“ ptala se Máli.

„Tam zas je arcikníže Karel, tam to bude líp, a snad už to tam začalo.“

„Jen aby to na nás netrhlo, ten Bonapart –,“ lekala se stará Jetmarová.

Věk se usmál.

„To ne, tetičko, to jistě ne, ani pomyšlení. Ale i tak zkusíme dost. Je to zlý rok a já často s ženou jsme v duchu vám děkovali, že jste Vašíka přijali, že je u vás. Kdyby byl v Hradci, snad by to ani nešlo, opravdu! Děkuju ještě jednou nastokrát –“ Mluvil vřele a podal příbuzným ruku.

Když pak osaměl na okamžik s Máli, vyslovil jí svou vděčnost zvlášť, že ví od Vašíka, jak byla na něj hodná a že mu přeje.

„Však se mně bude po něm stýskat, teď teprve tu bude smutno –“ řekla sentimentálně a povzdechnuvši sklopila oči. Věk porozuměl; nezbylo nežli se zeptati, je-li pan páter Kornel dosud ve Strážnici.

„Je, a letos se už sem nedostane. Psal,“ zarazila se, čelem se jí mihl nachový stín a kvapně dodala: „Onehdy, mamince – Ale Vašíček se těší, ten má radost, nemůže se již dočkat.“

„A matka doma!“

„Zato naše mutrle, ta bude počítat!“