F. L. Věk

Když doktor Held ten pondělek po deklamatoriu vykonal svou lékařskou návštěvu v nemocnici milosrdných bratří, zašel do nedaleké Kozí ulice; byla bídně dlážděna, prostřed měla kaluž, přes kterou leželo prkno pro lepší přechod. Toho dne tiše, ale hustě pršelo. V kalném světle, kdy dláždění blátivě se lesklo a průčelí nevzhledných, špinavých domů mokrem ztemněla, vypadala pustá ulice ještě ošklivěji a smutněji.

Doktor Held vstoupil do domu čísla 747, do jeho dvorku sevřeného různými přístavky, kdež bylo šero jako na dně nějaké rokle. Nic ho nezarazilo, ani nečistota, ani zápach, ani divné výstupky, pavláčky a kouty, ani nevelká, prázdná okna, proužky olova i papírem a loučkami spravovaná. Za své lékařské praxe seznal mnoho podobných místností, zvláště v této čtvrti a v tomto okolí.

V domovníkově tmavé jizbici, plné malých dětí, dověděl se, že paní Butteauová bydlí v nejzadnějším koutě, jak tam ty schody je vidět. Byly dřevěny a nevedly vysoko. Zrovna proti nim nízké celkové dvéře se starou železnou klikou. Za nimi, v nízké světničce, o jediném okně, s bídnými kamny v koutě, setkal se s paní Butteauovou.

Seděla na posteli na slamníku bez prostěradla, ustrojená bez čepce, v salopu, majíc jedinou peřinku svého lože přes kolena. Vlasy, jež toho dne asi sotva učesala, silně prokvetly za dobu, co ji doktor naposled viděl, to jest před rokem, po zimě, nedlouho předtím, nežli byl prohlášen osudný finanční patent.

Ticho a šero bylo v chudičké jizbici skoro bez nábytku. Zašlé okno osleplo deštěm. Doktor Held často se mrzíval na máteř divadelní rodiny, že svou dobrotou a slabostí kazila své děti, že z opičí lásky vždycky při nich byla a všecko jim přehověla, i když chybovaly, a zvláště Paule, ženě Thámově. Ale když starou paní zhlédl tak opuštěnou a sešlou a v takovém doupěti, politoval ji.

Dala se do pláče, když jej poznala, dojata jeho laskavostí, ale také v záchvatu žalu. V ten okamžik ostřeji bída dolehla a pomyšlení, jak se s ním shledává, jak bývalo. Plačíc, děkovala mu za to, co jí poslal po Jeanovi.

„Tedy dobře donesl, nic neztratil.“

„Ten a ztratit! Ó bože, to je čipera, ten je opatrný a šikovný a hodný, jemnostpane,“ mluvila nadšeně, na žal už zapomenuvši, „hodný, do ohně by pro bábu skočil.“

„Teď jich ještě neopustí,“ přišlehl Held přísně. Porozuměla, zavzdychala, hned však začala bránit a hájit, ach, děti, chudáci, ty také, ty že by také všecko udělaly, kdyby mohly, jako Loty ve Vídni, ta že, ó bože, ale když bylo nejlíp, pánbůh si na ni vzpomněl a Loty musila odejít, že snad slyšel, oh –

„Slyšel, ano, a litoval jsem jich. Ale,“ měnil tón, jako by se rozpomínal i vyslýchal zároveň, „když jsem u nich teď rok, skoro touhle dobou byl, chystali se z Prahy za dcerou, ale ne do Vídně, nýbrž za druhou, za paní Thámovou.“

„Ano, do Ausiku, a taky jsem tam byla.“

„To byla paní Thámová s tím panem Amlingem.“

„Ten už tam nebyl, když jsem přijela.“

„Nebyl?! Ujel.“

„Ó ne, pane doktor, odjel hledat lepší místo.“

„A posud ho nenašel. Paní Butteauová, proč mně to povídají? Lepší místo! Ano, u jiné. Ujel, paní dceru opustil. To si mohla pomyslit, že ji nechá –“

„Ach, jemnostpane, já za nic nemůžu, já o tom outěku nic nevěděla, zapřísáhnout bych se mohla.“

„Pro takového ničemu opustit muže, všecko –“

„Ale prosím pěkně, když taky zeť –“

„Nechme toho, vím, že na dceru nedopustějí. Ale proč u ní, u paní Thámové, neostali?“

Paní Butteauová, hledíc do klínu, pozvedla oči a pohlédla zaleknutá, ustrašeně na doktora.

„Když, pane doktor, ó když –“ Umlkla, bojíc se pověděti.

„Nechtěla jich, nemohla jich mít u sebe?“ ptal se doktor naléhavěji, snaže se nabýt jistoty.

„Ne, to ne, to ona by se mnou byla, a jak ráda, je dobrého srdce, ó bože, ale jela za Amlingem.“

„Ach! Ona sama za ním jela! Tak ho pořád miluje. Ne, to již je –“ nedořekl, zato prudčeji vyrazil: „A jich mohla opustit a nechat a ještě s tím chlapcem. Ja, das ist Wahnsinn! Das ist, das ist –“

Paní Butteauová, jež jako vinice opět sklopila hlavu, teskně zasténala a sepjala na klíně ruce.

„Já nevím, já nevím –“ tesknila, „opravdu, on jí snad učaroval.“

„Tedy sama za ním jela – Mon dieu, když to vyvede bláznivé šestnáctileté děvče, že se dá unést, ale tady – Paní Thámová není přec už žádná mladice.“

„Něco přes třicet,“ vydechla paní Butteauová, jako by vyznávala zločin. Held se v duchu usmál staré paní, jak ani tu dcery neopustí, jak jistě léta zapírá. Zeptal se, kde paní Thámová teď je, snad že zase s tím Amlingem.

„Teď nic nevím, jen to, že ho nestihla, že když dojela na štaci, das heisst, kde byla Gselschoft, jako aktéři, u kterých byl, že už tam zase nebyl.“

„A paní Thámová?“

„Ostala tam tenkrát, co mohla dělat, ale je-li tam nebo je-li zas jinde, nyníčko nevím. Nepíše. Thám, zeť, je, jak slyším, u Kronesa –“ zamlouvala.

„To vím,“ odvětil Held zkrátka, popuzen jednáním Thámové, a ostře dodal: „Že jich tak mohla opustit!“

„Ach, pane doktor, toho mínění nebyla, ona myslila, že se zase vrátí, napsala mně to, nežli odjela, tuze pěkné psaníčko, srdce se třáslo –“

Held prudce vstal a mávl rukou.

„Nechme toho, paní Butteauová. Tady nic nespravím. A proto jsem taky nepřišel. Že prý si na nohy naříkají, povídal hošík, vnouček, eh – jak se jmenuje.“

„Hanzi, ale dcery mu všechny říkaly Jean, Jean, jemnostpane, po pradědovi, to byl Francouz, prosím, Francouz, komorník u francouzského maršála, Jean, tuze hodný, to on mně jim zatopí a třeba uvaří,“ oživla, vypravovala veseleji a rychleji, „polívku, brambory a třeba i kafíčko, když – ale kdypak teď – ani pomyšlení, jen tuhle v pátek, když od nich přines, když byli tak mnoho laskavý –“

„Tak si uvařili –“

Doktor se usmál.

„Inu, krapet, kapičku, když on, hoch, Jean, Hanzi, tolik škemral, a pořád, babičko, babičko, a bylo tak šeredně, sychravo, tak jářku: ‚Hochu, taková drahota, ale –‘“

Doktor vpadl do proudu a zarazil jej otázkou týkající se noh. Ohledal je, vyslechl všechno, sedl zas a napsal recept, připomínaje, aby Jean s ním došel do lékárny u milosrdných, že nebude nic platit, že vzadu to připsal.

„Ale kde je, ve škole?“ zeptal se rychle, když paní Butteauová začala pohnutě děkovat.

„Ó ne, ve škole ne, je mu dvanáct, tak už nechodí.“

„Je někde u divadla.“

„Snad, snad,“ přisvědčovala překvapená, že doktor ví, a nejistá, co tomu říká.

„Má rád divadlo.“

„Ó bože, to je jeho živobytí. No vždyť je v něm bytóská krev, rozený herec. To jim deklamíruje a po lidech umí – no, talent! Talent! A v divadle je jako doma. Za kulisy vleze, pomáhá, přinese a všecky zná, kdekoho v divadle, pana Bayera, pana Polavského, madam Brunetti, všechny a všechno, co se v divadle mihne; jeho také všichni znají, i pan direktor, pan Liebich, tuhle mu dal dusér, když mu Jean někam sběhl.“

„A co Jeanova maminka –“ zaskočil doktor starou paní, když na okamžik ustala, aby si vydechla.

„Betyna? Ta nebyla ve Vídni, když se stal ten smutný pád s Lotynkou, chudáčkem. Měla právě angažmá v Linci, ale tuze se jim tam nelíbilo, a tak nám psala, abysme ve Vídni neostávali, a taky, co tam, abysme se vrátili do Prahy, že přijede za námi a že budeme zase pěkně pohromadě.“

„Kdy přijede?“ ptal se doktor.

„To najisto nepsala, že hned nemůže, ale to už asi ne dřív, až po sezóně. Taky by ji dřív nepustili.“

„To ovšem, to je pravda,“ ironicky přisvědčil Held, neřekl však, co se mu kmitlo, že se na Betynu načekají, ta že starou proto nutila z Vídně, aby ji měla s hochem dál, a do Prahy že se nevrátí, ledaže by musila.

Když odcházel z ubohé domácnosti, bylo mu neladno, ale nezlobil se jako před časy, když viděl to hospodářství a slabost staré paní.

„Není jí pomoci,“ řekl si v duchu, „jinačí už nebude. Dcery ji opustily, a přece jich nedá, ještě jich hájí, a jako zkazila je, kazila a zkazí toho kluka. Talent! Umí dělat po lidech, uličník, a za to talent.“ Doktor se bezděky usmál, ale hned chmuřil čelo, jak mu vtom připadlo, a kafíčko že musilo být, když zase měla groš v hrsti – Kafíčko, kloučkovi, hned strojit, hned něco dobrého.

Přišed domů, převlékl se narychlo a ještě před obědem navštívil svou malou pacientku. A večer zas. Denně dvakrát, někdy i třikrát u ní býval; potřetí přišel buď sám, o své vůli, nebo že jej paní z Hanoldů ve své úzkosti požádala. Bylať Jeanettina nemoc těžká, průběh nesnadný a žádal největší péče. Tu paní Hanoldová měla. Plna strachu a úzkosti, sebe nedbajíc, všecka se obětujíc, zůstávala u Jeanetty ve dne v noci. Za prvních nocí, za dlouhých, smutných nocí, ani nezdřímla. Bděla, hlídala, naslouchajíc dechu malé nemocné, sledujíc s trnoucí myslí každé její hnutí.

Doktor marně domlouval, aby se šetřila. Paní de Lozier se až zalekla, když přišla zase návštěvou pozeptat se, jak je, a když zhlédla svou milou žákyni tak ubledlou. Nabídla se jí, že jí pomůže ošetřovat Jeanettu. Paní Hanoldová děkovala, nechtěla, musila však přijmouti, když doktor Held se k tomu nahodil a také domlouval, že alespoň jednou nebo dvakrát za týden v noci ji paní de Lozier zastane. Jen od ní to přijala, poněvadž byla přesvědčena, jak stará paní Jeanettu má ráda a že sama kdysi zažila takovou úzkost.

Paní de Lozier pokusila se za první své návštěvy zabavit svou bývalou žákyni, myšlenky jí zavést. Začala tou onou novinou, záhy však ustala. Svět paní Hanoldové byl jenom v pokoji nemocné dcerky. Co se dělo za jeho prahem, o to nedbala, aniž o někoho ze své společnosti. Jen o doktora Helda. Nemohla dočkat jeho návštěvy a pokaždé oživla, vytrhla se z těžké, teskné své zadumanosti, kdykoliv vstoupil; ne proto jako jindy, že on přišel, nýbrž aby se dověděla, jak je, co řekne, pozoruje-li, že nemoc polevuje.

Held cítil, že tu je teď lékař především; rozuměl tomu, než někdy přece se mu to zdálo lhostejností i k němu a přicházely okamžiky, kdy se v něm hnula i žárlivost na malou pacientku, o kterou pečoval s největší starostlivostí a s upřímným účastenstvím. Než i vůči paní Hanoldové musil vystoupiti jako lékař, když viděl, že se nijak nešetří, že svou obětivost platí svým zdravím, zvláště když si nepřála odpočinku, ani když paní de Lozier přišla ji vystřídat v nočním hlídání u lože Jeanettina. Stará šlechtična mu požalovala, že paní baronka přišla v noci ze svého pokoje, kdež měla si té noci odpočinout a posílit se, k ní, k loži nemocné.

„Po půlnoci přišla, jako by mně nevěřila, jako by na mne nebylo spolehnutí, a nechtěla ode mne, mínila zůstat, že budeme spolu vzhůru. Ale já, pane doktor, já – víte-li, co jsem učinila?“

„Tuším.“

„Doprovodila jsem paní baronku do jejího pokoje, ano, podala jsem jí rámě, docela rezolutně, takhle – Věru, nebylo jiné pomoci.“

Doktor znovu přikazoval paní Hanoldové a pak už ji prosil, aby se šetřila. Měl už o ni starost. Pobledlať ve tváři a pohubla za poslední nedlouhý čas úzkostí, rozčilením i tělesnou únavou, vysilujícím bděním.

Ale pak prožehl do ubledlé její tváře, jímavé výrazem utrpení, náhlý ruměnec a ve velkých, tmavých očích jí zablesklo radostným leknutím, když doktor Held za poslední své návštěvy, bylo za deštivého dubnového odpoledne, pojednou jí oznámil, že Jeanetta se najisto pozdraví, že nebezpečenství přešlo a že není třeba se strachovati jiných následků, jak pevně doufá.

Dříve také těšil a povzbuzoval, než nikdy tak jako dnes, tak jistě a určitě. Cítila to na tónu slov, že to jeho pevné přesvědčení a nikoliv jen útěcha, o níž možná pochybovat. A jinak hleděl; ve tváři, v pohledu nebyl ten jistý stín, který dříve, někdy ve chvílích úzkosti a pochybování tíživě tušila. Jak to řekl: „Jeanetta se pozdraví, už není žádné nebezpečenství,“ s jakým radostným pohnutím! To neřekl jen lékař. Srdce jí zatrnulo tónem jeho slov.

Když to pověděl, stiskl jí ruku.

Stáli okamžik proti sobě ruku v ruce, ona šťastná jeho oznámením, pohnutá hlubokou k němu vděčností, a Held jen zíraje, jenom ji vida spanilou v ozáření náhlé radosti a velkého blaha. Tiskla mu ruku a byla by jej celého k sobě přitiskla. „Jak vám děkovat,“ řekla pohnutě a oči se jí zalily slzami.