F. L. Věk

Za dusného večera počátkem srpna seděla na Staré rychtě u „vlastenského stolu“ obvyklá společnost až na učitele Lumendu, jenž za té drahoty, kdy i pivu naskočilo, přestal chodit do hospody. Starý pan Hamous pil také míň, ale proto přece rozpínal knoflíky u vesty. Toho večera přišel k nim také doktor Srnka. Přišel v širokém, ale volnějším nákrčníku, v hnědém fraku a střízlivý.

„Herr Hýbl,“ začal, jen sedl a vytáhnuv z kapsy dvě malé knížky zánovní. „Tu vracím Miltona, das heisst die Übersetzung.“

„Už přečetli!“ divil se Hýbl. „No a –“

„Myslil jsem si, když s tou knížkou přiběhli a chlubili se, to že je něco, abych se podíval, myslil jsem si, že to je zas tak – vlastenské – no – Aber mea culpa! Znám originál, ich hab’ es verglichen, myslil jsem si, no naše řeč, kampak – Ale jak jsem začal –,“ mluvil čím dále tím živěji, „ten státní bankrot je velká rána, všude to mají v těle, a dlouho, dlouho se to bude kurýrovat, ale tohle –,“ klepl prsty na knížky na stole ležící, „to je trefa, to je velká výhra! A ten pán, co to přesadil, ten pan Jungmann, oh, oh,“ ukazovák doktorův stoupal do výše, „to je znalec mateřské řeči, a víc, o mehr! Was Weleslawin was das –,“ mávl zamítavě rukou, „aber das da – to je něco! Der hat den Genius der Čechensprache geweckt – Alles verjüngt, ein kühner Flug – Já si myslil, ach co – Ale tady to,“ chytl knížku, rozevřel maně nehledaje a začal deklamovat:

Deklamoval dál a všichni naslouchali v úžasu. Hýbl, zčervenav radostí, vrtěl sebou, nemoha dočkati, až doktor dočte. Pak mu prudce podal ruku, srdečně volaje:

„To máme radost, pane doktor! Vidějí, že to půjde!“

Toho večera zůstal doktor Srnka u „vlastenského stolu“, jejž pan starý Hamous rozjařen častoval pivem. Když pak doktor, zrudlý zas a rozcuchaný, měl se k odchodu, zavolal si Hýbla do koutka, a vytáhnuv z náprsní kapsy složený papír, důvěrně mu oznamoval, že mu také něco přinesl, ne v české řeči, no ale –

„Aber mlčet, mlčet!“ napomínal tlumeně. „A pozor!“

Hýbl už dlouho nevydržel. Když přišel do svého pokojíčku u Zlatého slunce v Bartolomějské ulici, kdež nyní bydlil sám, rozbalil papír a četl při lojové svíčce:

CONCERT

zum Besten der am 15. März l. J. Verunglückten.

Vorkommende Stücke:

1. Der berühmte Fenstersturz! Ouvertüre zum 30jährigen Kriege executiert von der böhmischen Nationalkraft.

2. Kaiser Sigismund u. der Papst. Andante aus dem Consilium zu Konstanz für die Posauner des Weltgerichtes; vorgetragen von Johann Hus.

3. Der Ruf aus der Unterwelt oder das Finanzpatent. Duet für 2 Basstimmen mit Begleitung einer herzzerreissenden Pratsche. Text vom Grafen Wallis, gesungen vom Ministerio.

Der Anfang ist praecise um diese Zeit, wenn der Böhme fühlen wird, dass er noch Gehirn im Schädel und Mark in den Knochen hat.

„Prachmiliónská Srnka,“ pomýšlel Hýbl, když četl, „ta je smělá – ten by –“ Zahleděl se na list. „Co by chtěl, co myslí! V tom to vře. Řeč ne česká, ale Čech a jaký! A rebulant. Cítí, a jak cítí!“