F. L. Věk

Venku se chumelilo a mrzlo. V hospodské jizbě dřevěného, učouzeného stropu bylo teplo a příjemně. U dvou stolů sedělo několik kralických sousedů při korbelích, u stolu blíže „šenktiše“ u dveří tři vozkové, kteří hráli v karty. Sousedé dnes všichni upírali zraky do zákoutí, kdež seděl ten mladý český kupec – s komediantem u jednoho stolu! Oni by mu ani ruky nepodali, a on, pořádný člověk, sedí s tím sešlým tulákem hereckým. A jak důvěrně, přátelsky s ním rozmlouvá!

Počestní sousedé se šťouchli, když mladý kupec dal dvakráte večeři přinésti, když herec se dal chutě do jídla a ještě s větší chutí pil.

„Ten si dnes dá,“ řekl neomaleně tlustý pekař. „Všecko zadarmo. Kde by on mohl! Ani na chléb nemají. Chtěli u mne uvěřit. Však jsem jej hnal.“

„A tenhleten,“ dodal městský písař, „dělá ještě takového pána; je hrdý, jako by nechtěl ani s každým promluvit, a ohlásil se jako filosofie doktor!“

Sousedé se jen řehtali a Věk cítil soustrast. Teď teprve pozoroval, jaká změna se stala s Thámem. Všiml si jeho obnošeného kabátu, někdy tmavomodrého, až po krk upjatého, jeho hustých vlasů, nepudrovaných, ale také hrubě nehleděných, přepadlé tváře i zkaleného oka. A kdeže byla ta jasná mysl mladého spisovatele, kde jeho svěžest a veselí? Byl roztrpčen, nekliden, nespokojen, rozhárán, jak Věk dobře z toho vycítil, co Thám jen napověděl.

Hmotný nedostatek, nouze tísnily jej jako všecku společnost, s níž zajedno trpěl. Ale oni všichni měli jen to, on pak trápení ještě jiné. Hnětlo jej a soužilo, že se na tu dráhu vydal, ne pro to, co trpěl, ale pro to, co opustil. Sám to Věkovi řekl.

„Jsem špatný učitel,“ pravil s trpkým posměškem. „Špatný. Jich jsem učil, vědí-li, a k vlastenectví nabádal. A co já teď? Podívají se na mne. S německými herci se světem potloukám a utrácím svou sílu, svého ducha – zabíjím se.“

Prudce se napil z korbele.

„A proč všichni, proč pan Butteau,“ ptal se Věk poněkud ostýchavě, ač by se byl raději přímo zeptal, kde je Paula, je-li ženat, ač to ovšem najisto tušil.

„Pan Butteau!“ zvolal Thám trpce. „Pan Butteau není nic. Ženské jsou všechno. Lotka, ta ještěřice, vědí-li, ta je vlastně všeho příčinou. Myslila, že v ní dříme bůhvíjaký génius, jaká je znamenitá herečka, a proto nebyla v Praze spokojena. Pořád jí dávali úlohy, jaké se jí nelíbily, pořád byla odstrkována, ustavičně jí křivdili. Doma měla oporu, to vědí. Myslili zrovna tak; a tak panna Loty, nemohouc se ničeho dočekati, jak by si byla přála, počala se sama domlouvat, a jak měla ostrý jazyk, vyjela si ostře; ale ředitel se nelekl a pustil ji. Tatínek byl všechen bez sebe; pro domnělé příkoří své dcery nabyl neobyčejné odvahy, a jak byl ženskými doma naštván, zašel do ředitelské kanceláře. Ale marně se oháněl a svých francouzských předků se dovolával.“

„Propustili i jej –,“ doplnil Věk, když Thám, chopiv se opět korbele, pil.

„Ano, byl bez chleba on i dcera, všichni. Nejprve myslili, že Lotka se hned někde jinde uchytí. Jako by byla nějaká Körnerka! Nešlo to, a že nic jiného nebylo, vzali, co bylo, místo u této společnosti, která se právě sbírala. Pro mne to byla také rána. Rozumějí, příteli – Paula musila s nimi. Rozloučili jsme se, a já – bůh milý ví, že jsem si ji tak zamiloval! Měl jsem velikou starost o ni, jak jí je; netušil jsem jí nic dobrého při společnosti. Chodil jsem jako bludná ovce. Pořád jsem na ni myslil. Kdyby alespoň byla mohla mluviti! A ona! Jak těžko odcházela, jak se bolestně loučila! Měl jsem ji pořád na mysli, jak byla té poslední chvíle, jak se chvěla, jak mi psala třesoucí se rukou, že na ni zapomenu –“

Thám se zamlčel.

Věk, naslouchaje bez pohnutí, řekl nějak nejistě: „A proč ji nepojali za svou?“

„Ano,“ odvětil Thám prudce, vytrhnuv se ze svého zamyšlení. „Také jsem na to pomyslil. Ale odešli tak náhle, a já nebyl na nic přichystán. A u koho měla tu zůstat ona? Tak odešla s rodiči. Nebylo zbytí. Já pak sám s sebou zápasil. Ó, zkusil jsem mnoho. Vědí, co jsem si umínil, proč jsem šel ze služby, proč jsem pracoval, že pro náš jazyk, aby byl zveleben. – Bránil jsem se. Paula sešla mně z očí, ale ne z mysli. Docházela její psaní. Psala, jak je jí teskno. Viděl jsem ji jako holubičku tichou, trpící, nemohoucí si ani postesknout. Pak také psal otec, že Paula se tratí, chřadne. To bylo po všem boji. Sehnal jsem, kde co bylo, abych měl na cestu, a vypravil jsem se za nimi. A více jsem se do Prahy nevrátil.“

„Ale mohli si Paulu odvést a –“

„A přijet zase do Prahy. Tak jest. Mohlo tak být a mělo. Byli bychom také nouzi třeli, ale já bych byl alespoň zůstal při svém, nebyl bych se stal zrádcem sama sebe. Když jsem přijel ke společnosti, pro nic jiného jsem neměl mysl nežli pro Paulu. Byla přepadlá. A měla takovou radost z mého nenadálého příchodu! Plakala, objímala mne –“

Thám si nevšiml, jak to vše asi mladého přítele dojímá. Chtěl patrně omluviti před ním své jednání.

„Já byl dojat tím vším,“ pokračoval. „Čekal jsem, až by se poněkud zotavila, a ona se po mém příchodu brzy zotavila. Pak jsem se – oženil. Byl jsem toho mínění, že se vrátím s Paulou do Prahy. Ale ženské to všecko zkazily. Loty a tchyně. Přemluvily Paulu, aby mne prosila, abych počkal, abych nespěchal. A já nemohl jí odepříti. Tenkráte se společnosti dařilo dosti dobře. Ale pak se to pojednou změnilo. Uhodily zlé časy. Tu mně zase čest nedala, abych odešel; když jsem užil dobrých časů, nechtěl jsem je ve zlých opustit. Paula také nechtěla od rodičů. Měla je příliš ráda, zvláště matku. Ale oni s ní nejednali tak upřímně; skrze ni na mně všecko vymamovali; dal jsem jim všecko, co jsem sehnal od přátel a známých. Až jsem pak prohlédl. To všecko Loty a ta žabka Betyna. Stará je dobrák, ale tu měly ve svých rukou.“

„Měly?“ tázal se s údivem Věk, jak Thám z korbele si přihýbal.

„Ano, měly,“ odvětil Thám, všechen už ve tváři uzardělý. „Ano, protože Loty utekla, když bylo nejhůř, s prvním milovníkem. To byla rána pro společnost a pro rodinu. Tu jsem pak teprve nemohl odejít.“

„A nevrátila se Loty?“

„Nevrátila. Ó ta se nevrátí, leda až jí bude zle. Nezbylo nic, než abych hrál také za uprchlého. A tak hraju, příteli, milovníky!“

Thám se trpce zasmál. Pak pokračoval:

„Za Lotku není náhrady. Bety na všechno nestačí. Je to psota. Bylo by nejlíp také vzít do zaječích. Ale jak bych to mohl těm starým udělati? Oba jsou dobráci, nejsou zlí, ale slabí. Kdybych odešel, co by si počali? A teď, právě teď, když – – Ne, nejde to, už mi to tak souzeno. Co jsem chtěl, kam jsem mířil! Co jsem mohl ještě vykonat!“

Thám položil před se na stůl zaťaté ruce.

„Nepíšou nic teď?“ ptal se Věk.

„Psáti! Jaké psaní! Brk otupěl – silent Musae. Jaká práce v té sprostotě, v těch všedních starostech.“

„Ale to nebude ustavičně. Společnosti se povede jinde líp a pak –“

„Ó příteli, nevím, nevím. A kdyby! Jen abych se z toho vyprostil. No, nechme toho. A jak oni – také něco o nich. Často jsem na ně vzpomněl. Vědí-li, co jsem jim tenkráte řekl –“

Věk přisvědčil. Porozuměl nyní tuze dobře, že Thám tenkráte již zápasil, že v něm bojovala láska k vlastenecké práci a láska k Paule.

„Paula o nich kolikráte hovořila. Ta se podiví, až je zítra uvidí. Přijdou přece k nám. Já pro ně přijdu. Ta se podiví! A chudinka, s řečí – pořád je to stejné.“

Za těchto slov se Thám zasmušil, obočí stáhl a sáhl opět po korbeli. Napiv se obrátil se přímo k Věkovi a pravil:

„A jak oni? Jak se jim vede? Jsou-li spokojen?“

„Nejsem,“ zvolal Věk živě. „Nejsem, kupectví mne tuze netěší. Chtěl jsem – chci vlastně – všeho nechati.“

„Jakže! A co chtějí počít?“

„Chci do světa. Chci se oddati hudbě –“

Thám chytil ho za ruku, jak ji měl na stole položenou.

„Jen to ne!“ zvolal. „Jen to ne, příteli! Podívají se na mne, na nás všechny – uvidějí život umělecký!“

Věk si vzpomněl na rakev a na mrtvého herce.

„A v jakém jsme opovržení,“ pokračoval Thám. „Hle, tam ti měcháči a maňasové hloupí, jak na mne hledí i na ně, že se mnou sedí! Ani si toho nevšimli. Bída, bída!“ opakoval Thám, stahuje obočí a zuby zatínaje. Odmlčev se pokračoval:

„S nimi by bylo ovšem trochu jinak. Nebyl by z nich opovržený komediant, ale řeknu jim to zpříma a věřejí zkušenému – byl by z nich třeba šumař, obyčejný šumař. A co je to? A pak, vždyť jsou už dlouho doma, necvičili se, mnoho zapomněli. Bude z nich třeba takový hudebník, jako já jsem herec. Neklamou se. Věřejí mně!“

Nedomluvil, neboť v ten okamžik přistoupil suchý, starý mužík šedých vlasů, vráskovité tváře, ve vetchém, starém plášti, třesa se patrně zimou. Jak kolem hleděl, dle toho bylo pozorovati, že mu slábne zrak. Šel k Thámovi; zapadlé jeho oči oživly, když zhlédly na stole plné korbele a zbytky večeře na talíři. Okamžitě poznal, na čí řád se to sem všechno dostalo, a proto uctivě se mladému kupci ukláněl, lahodně se přitom usmívaje. Pan Butteau! Jacques Butteau! Věk žasl. Málem by ho byl nepoznal, jak za ten krátký čas zestaral. Šel pro Tháma, kterého, jak oznámil, už chvíli hledal, aby šel domů.

„Co je?“ zeptal se Thám mrzutě. „Snad Betyna –“

„Ó dokonce nic. Copak vás napadá – Ale Paula – vždyť přece víte – vždyť jste to mohl očekávat každý den –,“ odpovídal Butteau mírně a při posledních slovech se významně usmál.

„Už?“ zvolal Thám a náhle vstal. „Jak je, jak je?“ ptal se chvatně.

„Dobře, dobře, jen běžte domů, uvidíte. Paula si vás tolik přála.“

Thám na ta slova neprodléval. Oznámil chvatně Věkovi, že se ráno u něho zastaví, nyní že pospíchá domů.

„Vy nepůjdete?“ ptal se tchána, bera klobouk na hlavu.

„Není mne tam potřeba. Jen jděte. Já bych třeba s dovolením tomu pánu byl společníkem.“

„Bude mne velice těšit, pane Butteau. Ale na mne zapomněli. Jsem Věk –“

Pan Butteau byl nesmírně překvapen a pak u vytržení. A již seděl vedle bývalého učitele své dcery, který ho nyní pozval na teplou večeři, který dal přinésti pivo a pobízel ho, pořád ho pobízel. Staroch jedl a zapíjel si chutě a rozehřívaje se hovořil víc a více, jsa samá ochota a laskavost, samý údiv a úžas.

Thám zatím už dávno odešel. Pospíchal, jsa všecek vzrušen. Věk se brzo dověděl toho příčiny. Řeklť pan Butteau směje se, že nad jejich bytem kroužila vrána, že je dědečkem, že má Thám synka.

„Jen aby to dále dobře dopadlo,“ řekl zase starostlivě, a zase již pojídaje a zapíjeje (byl patrně hladov), mluvil o své manželce, ta kdyby tu byla, jak by se divila. Ale že teď nemůže, zítra však že přijde sama, anebo že pan Věk ji musí navštívit, ale u nich že už tak teď není, jako bývalo v Řeznické ulici, že se jim nějak nedaří. Nenaříkal však tuze, bídu, jak mohl, zastíral a sám sobě vymlouval:

„Ale to nic – to nic. Ono zas bude dobře. Jen co Loty dostane místo. Jak by ne, takový talent! Však vědí, prosím, sám. Viděli ji a slyšeli, jak krásně hraje a jaký má hlas! Když spolu zpívali! Ó to bylo rozkošné. Ale měla nehodu. Intriky, samé intriky ji vypudily z Prahy. Nepřáli jí, záviděli jí její talent. Ten má po dědovi –“

Již byl v rodinné kronice, již vypravoval o svém dědu a otci, o maršálkovi Belle-Isleovi, citoval po francouzsku jeho slova.

Bylo pozdě na noc, sousedé už dávno odešli, když se starý Butteau ubíral z hospody, nesa pod pláštěm dvě láhve vína, které Věk poslal paní Butteauové, a v kapse dlouho již nevídanou sumu peněz, kterou mu Věk šetrně nabídl, s tou jedinou podmínkou, aby o tom Thámovi a Paule nic, ale ani slova neříkali. Posílal je paní Butteauové, aby mohla vše opatřiti, co Paule by bylo nutno. Pan Butteau byl pitím a radostí rozjařen a cupal v chatrném svém plášti, zimy necítě, za chumelenice chutě ke svému nuznému obydlí.

Tou dobou přecházel Věk nahoře ve světničce, již mu hospodský za ložnici vykázal. Aby ulehl, na to neměl ani pomyšlení. Přecházel, opět stanul u okna, hleděl do tmy a naslouchal větru, jenž hnal sněhové proudy do rachotících tabulek. Hlava mladého muže byla rozpálena, nitro všechno pobouřeno. Myšlenky se mu jen míhaly. Brzo byl tu, brzo tam. Vzpomínal na Paulu, jež stala se právě těchto chvil matkou. Myslil na Tháma, jak se změnil, jak byl roztrpčen, rozhárán. Bezděky také Věkovi připadlo, jak Betyna tam u té chalupy, kdež kladli mrtvého herce do rakve, za Thámem volala: „Abyste měl do hospody!“ Vzpomněl proto na to, že se mu zdálo, jako by Thám více pil než jindy. Ohlušoval svou nespokojenost. Je nešťasten, a přece šťasten. Má Paulu, kterou miluje. Ano, miluje ji, ale je nešťasten, že se vzdal svého působení. A jak by on, Věk, jak by on byl spokojen, až by měl, co chtěl, muzikantský život? Jak by bylo s domovem? Jak by vzpomínal na předobrou matku a neduživého otce? Thám ho tak zrazoval, aby tak nečinil, aby zůstal! A on má zkušenost! Vtom opět mihl se Věkovi tvrdý truhlář, herci jím vyhození, rakev a v ní vyzáblý herec v bídě zesnulý, kterého farář nechtěl ani zaopatřiti jako člověka ze společnosti vyvrženého. A zase před ním v duchu stál Thám, jak byl v ošumělém kabátě, sešlý, zachmuřený… Cítil trpkost jeho slov, cítil, že ani všechno neřekl, jak jeho nitro je rozháráno. A zase si připomněl, co mu řekl o tom šumařství, že mnoho zapomněl, že přišel ze cviku. Pak zase myslil na starého Butteaua, jak ze samé lásky otcovské lhal zatajiv, že Loty prchla; myslil na paní Butteauovou, jak ho zítra přijme. A nejvíce na Paulu. Přečká-li to? Je slába a Thám řekl, že churavěla. Ubohá! Prve, když Butteau odešel, vyptal se na něj Věk hospodského a uslyšel víc, nežli se nadál dle Thámových i tchána jeho slov. Slyšel, že bydlí na konci města v nějaké bídné chalupě, že je nikde nechtěli vzíti do bytu, jakou mají nouzi a bídu. V tom všem zastihla Paulu ta hořká chvíle žen.

Thám byl dnes od rána z domu. Zvěděl o českém faráři v sousední německé vsi, i vyšel si k němu, aby domohl se u něho nějaké půjčky nebo podpory. Odhodlal se k tomu kvůli Paule. Přišel pozdě odpoledne, nic nepořídiv, neboť farář na několik dní někam odjel. Proto neměl ani chuti vstoupiti přes práh svého bytu. Zastavil se v chalupě, kde ležel zemřelý člen společnosti, a zastal tam Betynu, která ho šla již hledat, nemá-li nějakých peněz. Neměl, ale herec, kterého Věk obdaroval, se s ním rozdělil, půjčiv mu dvacetník. Thám ho Betyně nesvěřil. Šel sám něco do hospody koupit pro Paulu. Vtom setkal se s Věkem a zdržel se s ním dlouho, až přišel tchán s novinou.

Thám pospíchal domů, ač se v duchu lekal. Než vydechl si zhluboka a zaradoval se, když vstoupiv do jizby chatrného dřevěného domku, spatřil tchyni i Betynu u bídné postele, kde na různých šátcích a šatech a cárech divadelních, přikryta bídnou peřinou, ležela Paula, bledá, všecka zemdlená, s víčky přivřenými, a vedle ní děťátko zarudlé hlavičky a černého na ní chmýří, lecjak zabalené.

Vše odbyto! A šťastně! Thám chtěl přiskočiti k posteli, ale tchyně mu dávala znamení, aby zůstal, aby počkal. Poslechl, ač byl nedočkav. Jen na několik kroků alespoň se ode dveří přiblížil po špičkách a hrdlo napínaje upíral zraky na mladou matku a děcko. Bylo mu Pauly tak bledé a zemdlené z té duše líto, ale zároveň pocítil neskonalou radost a v ten okamžik zapomněl na všechen trud. Skloniv se ke tchyni, ptal se tiše, není-li se čeho obávati stran Pauly. Tiché hlasy pronikly až k loži mladé matky. Hnula sebou, a paní Butteauová poznavši, že se ohlíží po dítěti, které prve jen na okamžik spatřila, přistoupila a ukázala jí děcko tiše spící. Hleděla na ně chvíli okem plným mateřského blaha i radosti nad přestálým nebezpečenstvím. Pozorovala je všecka pohnuta. Když pohled od dítěte odvracela po matce, zahlédla milovaného muže, jenž stoje za tchyní radostně své dítě pozoroval. Ve tváři Paulině živě svitlo. Oči její upřely se na Tháma. Přistoupil k ní chvatně, líbal jí ruce, počal jí hladiti čelo i vlasy, něžně ji chlácholil, neboť zpozoroval, že se jí rty počaly prudce chvěti, že jí to kolem úst trhá. Než Paula se neutišila. Křečovité pohyby ve tváři a v hrdle se vzmáhaly, byly silnější a prudší, ze rtů ozvaly se nesouvislé zvuky a pak, jak oči na svého muže obracela, ve velikém mysli pohnutí z blaha mateřského pracně vyrazila:

„Vi – díš – na – še – dítě –“

To byla první její slova, jež po letech opět promluvila. Thám třásl se jako list, a zapomenuv na nebezpečenství okamžiku, líbal svou ženu i dítě, až Betyna, nejspíše se vzpamatovavši, upozornila matku, že ji udusí, že to Paule uškodí. Jak paní Butteauová odtahovala Tháma od lože, Paula ji zahlédla, a mdle jí ruku podávajíc a blaženě se usmívajíc, už plynněji, ale slabým hlasem promluvila: „Ma-minko.“

Více nemohla. Slabost ji přemohla. Ale Thám, který musil od lože, vyrazil ven a tu sepjav ruce pohlédl k zachmuřeným nebesům, ze kterých se sypal sníh; děkoval bohu v ten okamžik němou, nejvroucnější modlitbou, spěchaje tmou a chumelenicí naproti tchánovi.

Druhého dne odpoledne paní Butteauová upravovala velmi pečlivě svou velice sešlou garderobu, a Betyna ještě více. Paní Butteauová byla velice šťastna. Byla babičkou a Paula nabyla řeči. Z toho měla nesmírné potěšení, kteréhož ještě přibylo, když Betyně napadlo, že teď bude o to lépe, že bude moci Paula vystupovati, že společnost jejich tím velice získá. Pak přinesl starý víno a – peníze. A hned bylo dobře. Hned zatopila i ve druhé světničce přes síň, hned opatřila nejprve, co Paule bylo nutno, co by ji sílilo, a pak jim kafíčko, a již pomýšlela na křtiny, že bude nutno něco udělati, něco lepšího. Teď očekávala hosta, pana Věka. Přišel pozdě odpoledne s Thámem. Zavedli ho nejprve do světničky přes síň, kdež ho chtěla paní Butteauová uctíti.

„Vědí, jako jindy, když k nám chodívali. Ó, to byly pěkné časy! Tak se tam pěkně vařilo – tak jsme všichni hezky spolu sedali –“

Thám tu Věka dlouho nenechal. Zavedl ho k Paule. Srdce mladého obchodníka živě tlouklo, a když ji zahlédl na chudé posteli ležící, bledou, unylou, jímavě sličnou, nitro se mu sevřelo. Cítil, že ji má posud rád; a také hluboký soucit se ozval. Bylo mu jí líto. Nemohl hned ani promluviti. Mlčky přistoupiv, podal jí ruku, a ona laskavě se usmívajíc pravila:

„Děkuju – mám radost –“

Když jí Thám oznámil, že Věk byl tak laskav a přijal kmotrovství, o které ho požádal, podala mu ruku, a vděčně tisknouc jeho pravici, řekla:

„Příteli!“ –

Druhého dne byly křtiny a na podiv všech sousedů dosti hlučné. Paní Butteauová si nedala vymluvit a uchystala hostinku, ovšemže z peněz, které Věk muži jejímu dal. Chtěla pozvati všechny členy nebohé společnosti; ale v tom Thámovi povolila, když ji upozornil, že by to kmotrovi nebylo milo. Ředitele však si přece pozvala a ostatním poslala výslužku…

Když tak o křtinách v sedničce všickni seděli, vytratil se Thám na chvíli ven a zašel ke své ženě. Sedl k ní na pelest lože, hladil ji, díval se s ní na dítko vedle ní ležící, a ona pak, chopivši se jeho ruky, řekla blaženě se usmívajíc, dosud slabým, ale jímavým hlasem:

„Jak jsem šťastna! Budu moci na dítě mluvit a jemu zpívat. A s tebou mluvit. A budu vám teď pomáhat, budu hrát, zpívat, všechno.“ – Zamlčela se na okamžik, pak oči z muže nespouštějíc, pravila tišeji: „A ty se na mne zlobíš, žes kvůli mně se dostal do takové nouze? Máš mne ještě rád?“

Thám místo odpovědi, nedada jí ani domluviti, rychle se k ní sklonil a líbal ji i dítě –

Čtvrtého dne večer potom seděl Věk sám v sedničce, již měl najatou v zájezdní hospodě. Pět dní již meškal v Kralíkách i v nejbližším okolí, kamž za obchodem vyjížděl. Dnes už měl býti doma. Čekají ho, matka nejvíce. A on tu sedí ještě. Vše, co mu otec nařídil, vykonal. Teď zbývalo mu ještě vykonati, co si sám byl ustanovil. Příliš dlouho se na to připravoval a rozhodoval. V dlouhém tom rozhodování nebylo skálopevné jistoty. Od onoho večera, kdy se s Thámem setkal, viklal se. Po všechny ty dny, co tu meškal, zápasil. To, co viděl, co mu pak Thám řekl, účinkovalo velmi. Tohoto večera, nejdéle do rána, měl se rozhodnouti. Buď se vrátí domů, nebo se vydá na cestu do Prahy.

Ze zamyšlení ho vytrhl Thám, jenž věda, že se Věk navečer vrátí ze své kupecké vyjížďky, přišel ho navštívit. Líce spisovatelovo nebylo tak zachmuřeno jako onoho prvního večera. Thám se usmál, když se ho Věk zeptal na svého kmotřence a na Paulu. Oznámil, že se dítě má k světu a matka, třebaže ještě slabá, že se také pomalu sbírá.

„Měl jsem veliký strach o ni. Byla tak slába, a pak to pohnutí mysli! Ale to štěstí ji myslím udrželo. Ó, jak je šťastna, že má dítě a že může mluvit. Mluví pěkně, zřetelně. A mně je to tak vzácné a milé, a má takový hezký, dojímavý hlas. O nich přes tu chvíli mluví. Je jim vděčna a říká, jak jsou hodný a šlechetný. A já to také cítím.“

Thám se odmlčel a tiskl Věkovi obě ruce. Pak se pojednou zeptal: „Kdy pojedou domů?“

Věka ta otázka zarazila.

„Domů?“ opakoval bezděky, a pojednou jako by se rozhodl, dodal: „Abych se přiznal, já nechtěl, já nechci domů. Chci zrovna odtud –“

„Ne, příteli, pojedou domů. Poslechnou mne. Všimnou si toho, co tu na nás viděli. A kdyby se jim zrovna tak zle nevedlo, budou přece zápasit, aby se ve světě udrželi. A mají jistotu, že dosáhnou toho, čeho chtějí? A pak, stálo by to vše za zármutek jejich rodičů? Naříkali, že by rád něco více pracovali, nežli stát za pultem. Vzpomenou si na našeho Vydru, jak vždycky říkával, že každý může vlasti své sloužit. A oni studovaný člověk na malém městě budou mít váhy dost, můžou poučovat, můžou více účinkovat ve svém okolí pro věc vlastenskou než kdokoliv. Podívají se na mne. Co jsem dělal dřív, a co teď? O holý život zápasím – nemohu nic, nic… To oni ze svého krámu více zmohou nežli já teď. A dojdou spokojenosti. Ale já úplně nikdy, příteli, nikdy! Teď se na mne štěstí pousmálo v rodině. Ale tady ten červ zůstane,“ a Thám se uhodil na prsa, „že jsem ztracený člověk pro naši věc, jestliže se brzo z toho nevypletu – A já tuším, že ne…“

Sevřel rty a hleděl zamračen před se. Pak jako by se vytrhl, chopil se náhle Věkovy ruky a živě pravil:

„Tedy zítra odjedou; a domů, rozumí se. Domů k otci a k matce, která na ně beztoho už v úzkosti čeká. Ráno přijdu pro ně, zavedu je k nám, aby jim Paula mohla dát sbohem, žádala mne o to. Pak sednou do vozu a odjedou domů. Tam budou řádným kupcem, sousedem a prvním vlastencem, a budou poučovat a působit, aby zmoudřeli zhloupělí a pošetilí, aby více nepotupovali a nezavrhovali svého přirozeného jazyka. Pak ostudilí a ve zvelebování země své zlenilí Čechové nastoupí na jejich šlépěje a opravdově si připílí a dokáží se věrnými a opravdovými vlastenci. A na mne, na nás nezapomenou, vědí?“