F. L. Věk

Třetího dne po instalaci universitního rektora vypravil se mladý Věk na Linhartský plácek, když jej Pacák filosof po té instalaci tak živě upomenul a znovu pozval. Václav vyhledal dům pod číslem 139, doptal se na kvartýr obou Klicperů, nezastal však žádného z nich doma, ani Pacáka; jen oba malí bratří Nejedlí, oba „bukači“, seděli u stolu. Václav se na nich nedoptal, kam všichni odešli a kdy přijdou; parváni nic nevěděli.

Aby tam zase šel hned nazejtří, se mu nechtělo; později nemohl, zvláště když přijel Patrčka. Z jeho pobytu měl Václav nové známosti, jmenovitě Hýblovu a doktora Srnky, kterého po tom večeru na Staré rychtě několikráte zase potkal v Sirkové ulici i v domě, v průjezdu a také na dvorku.

Václav jej pokaždé slušně pozdravil; Srnka sice poděkoval, ale zkrátka, dosti mrzutě. Václava jako by neznal, jako by jeho tvář nadobro zapomněl. Když Václav za nějaký den po odjezdu Patrčkově přišel večer zase k „vlastenskému“ stolu, seděl už doktor Srnka na svém obvyklém místě u stolku poblíže kamen, pocuchanější hlavy nežli jindy a také již hodně zardělý. Přišel mnohem dříve, nežli chodíval, a pil rychleji.

U „vlastenského“ stolu seděl Václav nejprve sám; po očku pozoroval podivného doktora, jenž přes tu chvíli jezdil svou pintou piva po stole, něco bručivě sám k sobě hovoře. Pojednou pak vztyčil hlavu, rozhlédl se, vstal a rovnou k Václavovi.

„Mladý pane vlastenče,“ začal nepozdraviv, „Jsme pořád v sousedství, tady i v Sirkové ulici –“

„Jsme, pane doktore, ostáváme v jednom domě. Bydlím ve dvoře u krejčího Praxe –“

„Co si vzal tu dýchavičnou bábu kašlavou, aby se nepotrhal prací, aby nemusil mnoho dělat, a přece měl co papat. Dieser Romeo! Und Julie! Wissen Sie? Romeo und Julie,“ opakoval s posměškem. „Keine Gefahr – Aber sonst – Ale co jim povídat – Nikdo nevěří, až když život naučí. Und das Leben ist ein Lehrmeister, mladý pane! Pane soused, musím říct – No, freut mich.“ Uklonil se a šel ke svému stolku. A zase jako by Václava ani nebylo.

Za chvilku přišel mladý Kramerius, za ním Hýbl v šedivém plášti a s ním mladý právník Havelka, jenž s Hýblem bydlil a o němž se Václav ihned dověděl, že byl také v Litomyšli na gymnasiu, ale jen první tři léta, tam že také s Hýblem ostával.

„Pak se mně zatoulal do Hradce,“ žertoval Hýbl, „no, ale přišel zas a zas mne našel; dobrá kopa, nic nezkazí, a čtenář, český čtenář, dobrý našinec.“

Havelka měl poněkud masitý nos a spodní ret povyhrnutý; krásou nepřekvapoval, ale byl urostlý, pěkných, volně kadeřavých vlasů a veselých očí. Začali hned o Litomyšli a Hradec neminuli. Havelka mluvil o Klicperovi, medikovi, o Hankovi, filosofovi, jež znal už z Hradce, jako o kamarádech, o Svobodovi, Chmelovi a Jodlovi. Václava znal už podle jména, jak o něm Pacák i Klicperové vyprávěli; povídal s Hýblem o schůzkách, že mívají vždycky ve čtvrtek schůzku u Klicperů v kvartýru, že tam Václava také čekají, tam že čtou básně, své i cizí, že jednají o českých knihách, ale teď nejvíc o divadle, že tam teď mezi ně chodí také suflér Stavovského divadla Štěpánek, že mají hoši velké plány, že chtějí českou Thálii probudit, když už tak dlouho spala, že se mluví už o kusech a hercích.

„A o herečkách,“ štípl Hýbl vesele.

„Také.“

„Kde by se hrálo, kde by bylo herčiště?“ ptal se Václav.

„No, ve Stavovském, to chce Štěpánek vymoci.“

„A co úřady?“

„Když by se, co se vyhraje, na chudé obrátilo, dají povolení.“

Hovořili o českém představení, zapalovali se jako krásnou vidinou, až naráz přestali. Doktor Srnka stanul u nich.

„Meine Herren jungen Patrioten, kennen sie das –“ mluvil těžším jazykem nežli obyčejně a oči kalně svítivé měl v bělmu zarudlé, „kennen sie das – wissen sie – das Poissarden-Lied auf die Vermaehlung Napoleons?“

Věk a Havelka nevěděli o té písni; Kramerius se lekl a Hýbl se plaše, ač ne ustrašeně ohlédl poloprázdnou prostorou. Neuviděl nic podezřelého; jen několik sousedů tu sedělo, nicméně byl by rád zamluvil. Doktor Srnka však se usmíval a dotíravě opakoval: „Wissen sie, das Lied, das die Poissarden –“

„Ale to známe, pane doktore,“ vpadl Hýbl, „jakpak ne.“

„Und Ça ira und die Marseillaise –“

„Známe, známe,“ přisvědčil Hýbl, ač Václav neznal ani té, ani oné písně.

„Tak mně vlezou na záda.“ Doktor zbrunátněl a oči se mu zaleskly. „Však já ro-zu-mím,“ otočil se, ale nejistě a nejistým krokem vrávoral na své místo. Jen usedl, začal klepat víčkem své sklenice, pak i pintou bouchal, že půjde, ať si jdou pro peníze –

Zaplatil, chvíli ještě seděl, pak vraziv kastorový klobouk na hlavu a španihelku pod paždí, došel nerovným krokem ještě jednou k „vlastenskému“ stolu.

„No co, pane soused mladý,“ oslovil blábolivě Václava, „nejdou ještě domů?“

„Já, pane doktore –“

Hýbl šťouchl Václava a přišeptl, aby doktora dovedl domů.

„Ano, už taky půjdu.“

„Tak jdou se mnou.“

Václavovi se hrubě nechtělo, neboť byli v nejlepším, v hovoru o divadle, ale uznal, že má Hýbl pravdu, že je nutno doktora v tomto stavu zavést, třebaže neměl daleko domů.

Byla tma, sychravo, sníh poletoval a vítr jim vál do tváře. Šli zvolna, hodně zvolna, a doktor Srnka nejistě. Funěl, supal, uplivoval se, bručel; pojednou, nedaleko Kotců, vcházeje do Sirkové ulice, stanul, švihl holí nad hlavou jako šavlí, jako by chtěl udeřit na nepřítele, a zanotoval chraptivým hlasem:

a zase:

Ruka mu poklesla, hůl držel už volněji vztyčenou a bručivě před se pozvukoval:

Vtom se obrátil po Václavovi:

„Tak vidějí, mlčejí; nic neznají. Nic.“ Rázem obrátil hůl, bodl bodcem do dlažby a zatínaje zuby vztekle opakoval:

„Contre nous de la tyrannie. To se nesmí teď zpívat, ani ve Frankrajchu. Napoleon by zavřel, zavírá, jako tu, všude. Contre nous – Mají klíč? Kde je,“ šacoval se. „Tuhle, no – tady – V téhle kapse –“

Věk otevřel, ale doktor Srnka hned nevstoupil. Stoje u otevřených dvířek velkých vrat domovních, vzal Václava za paže.

„Rozuměli? A nebojí se? Schön. Vědí, zítra mne navštívějí. Werden willkommen sein, junger Patriot. A pamatujou si, doktor Srnka každého nezve. Přijdou.“

„Děkuju za pozvání, přijdu rád.“

„Tak teď jdou.“

„Snad bych jich, pane doktore, mohl doprovodit do schodů.“

„Aby sletěli ze schodů, ne?“

Václav nerozuměl, je-li to hrubství za ochotné nabídnutí, nebo starost, že by po neznámých schodech teď potmě netrefil. Zavřel a dal dobrou noc.

„Dobrou noc, aber tiše – tiše, stillen Schrittes, aby nesplašili Romea a Julii –“ Zachechtal se a vtom se Václavovi ztratil ve tmě, jak zahnul nalevo na dřevěné schody do patra vpředu vedoucí. Bylo slyšet, jak se do nich těžko drápe, jak bručí a funí. Václav chvilku naslouchal. Funění ztichlo i bručení, ale zvysoka ze tmy ještě chvíli hřměly a bouchaly schody.

Václav, vstoupiv z pavlače opatrně do svého bytu, vzpomněl na Srnkovu Julii a Romea s licousy a nahnanými vlasy. Bylo mu to k smíchu, ale bezděky našlapoval tišeji, po špičkách, když se ubíral kolem postelí svých kvartýrských.

Spal dlouho, bylať neděle a nemusil do kanceláře. Pozdě po ránu vešel do velkého pokoje a mistr Prax nebyl ještě ustrojen. Každého rána si dlouho upravoval vlasy a licousy, v neděli však obzvláště dlouho postál si u zrcadla; holil se a pečlivě, švihácky si hlavu upravoval a strojil se na obvyklou dopolední vycházku v botách lesklých holínek po módě pod koleno vykrojených, v úzkých, šedých nohavicích na tenkých nohou, v tmavozeleném kabátě, v žlutavé vestě a bílém šátku, kterýž mu pokaždé Aninka uvázala na uzel vpředu; tak vycházel a v klobouku „na dvě facky“, s rohy nad ušima, se španihelkou v ruce. Dopoledne chodil vždycky sám, do kostela, pak na „špacír“ do Starých alejí. Odpoledne rovněž tak vystrojen brával s sebou „Aninku“, vystrojenou, v čepci s pentlemi, v květovaném salupu přes ramena.

Té neděle si ho Václav sotva povšiml. Měltě doktora Srnku na mysli hned, jak se probudil, uvažuje, má-li jej navštíviti, když byl pozván, dnes nebo až za týden; všedního dne nemohl. Rozhodl se, že by za týden bylo pozdě, do té doby že by doktora třeba kolikráte potkal.

Okolo jedenácté vykročil z bytu. Na pavlači zahlédl sousedku paní Lorencovou, kteráž se na něj smála a vlídně hlavou pokývla, když ji pozdravil. Na dřevěných schodech v předním domě bylo šero. V druhém patře našel na jedněch dveřích cedulku a na ní napsáno: „M. et Ch. Doktor. W. Srnka.“ Okamžik stál v napětí, v dychtivém očekávání. Když zaklepal, nikdo vnitř nezvolal. Naslouchal; kroky se ozvaly za dveřmi. Zaklepal nanovo, a když obvyklé „herein“ nezaslechl, zkusil, vzal za kliku.

Dvéře se otevřely, vstoupil, ale za prahem stanul překvapen. Pokoj neširoký, ale dlouhý, v nejasném světle. Nebe bylo kalné a protější domy úzké ulice, staré domy vysokých štítů, velmi stínily. Také bibliotéka zacláněla, bibliotéka po celé stěně nalevo, vysoká od podlahy až do stropu, spousta narovnaných knih vázaných, nevázaných, v prostých tmavých příhradách; jen nízké dvéře do vedlejšího pokoje v nich jako prolomeny a jako stlačené, stísněné tíhou knih od stropu dolů nad nimi a vpravo vlevo. I při pravé stěně stojan, ale menší, plný knih, a knihy na židlích, na stole, kdež probělávala se mezi nimi divná lebka, jako pomalovaná a popsaná. Na druhém stole, blíže ku dveřím, plno lahviček a hrníčků na masti. Nedýchalo se tu volně; vzduch byl těžký a prosáklý divnou, jako apatekářskou vůní.

A prázdno, doktor Srnka nikde. Václav chvilečku čekal, pak chtěl ke druhým dveřím; vtom se v nich doktor zjevil v tmavohnědém starém županu, rozcuchaný, bez širokého černého nákrčníku, s rozhalenou u krku košilí, v červené, měkké čepici pytlové, bez štítu, s kokardou na levé straně nad uchem a s nějakým vyšíváním kolem té kokardy. Ta čepice bodla do očí. Frygická čapka Jakobínů! Tak ji vídal Václav namalovanou –

Doktor Srnka byl překvapen. Tmavé oči pod hustým obočím tkvěly ostře, bádavě na mladém sousedovi.

„Co si přejí, schází jim něco?“ zeptal se mrzutě. O včerejšku jako by nic nevěděl. Václava to na okamžik zmátlo.

„Ne, neschází nic, ale když jsme, pane doktor, včera večer šli ze Staré rychty –“

„Kdo –“ ptal se doktor zostra.

„Šel jsem s nimi.“

„Se mnou? Ne.“

„Šli jsme spolu.“

„Ach, to snad ano, das ja.“

„Byli tak laskav a pozvali mne –“

„Já?“ žasl doktor.

Václavu bylo v ten okamžik jasno, že doktor všecko zaspal; a říci mu, za jakých okolností s ním šel domů, že musil mu najít klíč a dvířka otevřít – V nejistotě, v rozpacích pohlédl na bibliotéku, nad ním se tyčící. Ta mu dala nápad.

„Něco o knihách povídali, pane doktor,“ vyhrkl, zalhav si, „chtěli mně snad něco ukázat.“

Mrzutou tváří doktorovou kmitl se náhlý úsměv.

„Na ja, na, třeba ne, aber kann sein –“ Pošoupl si čapku a vtom, jak se jí dotkl, připomenul si, že ji má. Strhl ji, podíval se ostře na Václava, pak vrazil zase čapku na hlavu a zeptal se s úsměškem: „Neomráčila jich?“

„Ne, pane doktore.“

„Ale znají ji.“

„Myslím, podle obrázku.“

„Tak jdou, když jsem to řekl,“ to vyrazil ostře, „a kdyby něco jim padlo do oka, vyberou si.“

Šel od dveří ke dveřím, ukazuje nejnižší řady knih, kam mohl dosáhnout a pohlédnout. V těch místech byli většinou francouzští spisovatelé: Voltaire, Holbach, Rousseau, Diderot, Buffon; vedle Marmontela Montesquieu, La Bruyère, Marivaux, Helvetius. Za Crébillonem, jemuž sousedil D’Alembert, Gresset; vedle toho La Mettrie. Bez systému, nahodile stáli vedle sebe tito a jiní Francouzové osmnáctého století, celé řady jich, velká, skutečně slavná jména vedle polozapomenutých autorů, pamfletisté, spisovatelé divných brožurek a memoárů.

Václav zahlédl mnohé jméno poprvé. Mlčky, udiven sledoval ruku doktora Srnky, jež zběžně jela po hřbetech knih, naslouchal jeho úryvkovým poznámkám, jež byly i úsměškem, jako to že by bylo něco pro jezuity, ti že by pálili a mazali černidlem, a slavná cenzura co by dělala, kdyby jí teď někdo přinesl něco takového, to že by „der Alte vom Berge“ se vztekl, pan Berghofer, císařský královský cenzor.

Ještě míchanější společnost byla v druhých řadách, mezi latinskými a německými spisovateli. Jméno zájmenem; také mnohé, jež bylo Václavovi neznámo. Jak mizely Václavovu zraku, mizely i jeho paměti. Jen to ono uvázlo a ne vždycky zrovna dílo ryzího jádra. Vedle De Sacerdotum in Bohemia coelibatu svazek časopisu Der Grobian, a zase Briefwechsel zweier Böhmen über die Staatsverfassung.

Doktor Srnka se spokojeně usmál, když Václav bezděky sebou trhl, čta na hřbetě: Die Geissei der Prediger, o kteréž knize tolik už slyšel, a když zvolal překvapením, zahlédnuv několik svazků francouzské Encyklopedie. Hned vedle ní Die Staatsperücke. U té se Václav maně zastavil.

„To je pěkná povídačka,“ přichválil doktor Srnka, „je od Borna. Znají to jméno? Znamenitý muž; ten tmu rozháněl. A tuhle je,“ vytáhl knihu nesilnou, pěkně vázanou, „Monachologia, Specimen Monachologiae. Methodo Linnaeana. Wissen Sie, Naturgeschichte der Mönche, s pěknými obrázky, haha. Sepsal Joannes Physiophilus, das heisst Ignaz Born. Taky on. To šlo za císaře Josefa, to byla svoboda –“

Obracel listy, četl nadpisy odstavců, „definitio“, „descriptio“ „differentia“, „locus“, „usus“, ukazoval rytiny, glosoval, smál se s chutí a Václav musil také.

„To si jednou přečtou, a taky tohle,“ vzpomněl pojednou a vytáhl spis neveliký, nehrubý, o kousek dále stojící. „Ueber Würde, Nuzzen, Leiden und der daher nothwendigen liebwerthen Achtung für den ganzen Soldaten-Stand,“ četl z titulu, zlobivě, všechen zachmuřen.

„To si taky přečtou, aby věděli, co je Leckerei –“

Pohodil knížkou a uplivl se.

„Napsal jsem o ní svatou pravdu, aber dieser verfluchte Alte vom Berge, ten Berghofer, cenzor, vědí, nedal imprimatur. Já to zřezal – A on by taky zasloužil. Ó kde jsou časy Josefovy! Oh, teď jen mlčet a mlčet a plivat. Jen tady –“ pohlédl po celé knihovně, „a v této společnosti,“ mluvil zase po německu, „člověk trochu zapomene. To je můj poklad. Tady mezi těmi vznešenými duchy, u jejich díla – Ale kolik Čechů je mezi nimi,“ obrátil se pojednou na Václava po česku a zahleděl se mu upřeně do tváře.

Náhlá otázka i její obsah Václava zarazila. Neměl dokladu z minulosti svého národa, zplna a jasně tenkráte neznámé. Než doktor sám za něho odpověděl: „Nic, nic. Člověku je ouzko – Chudáci jsme – Jen jedno jméno máme po světě známé. To je Hus. Četli Roykovu knihu o kostnickém sněmu? Ne? A to počkají.“ Začal přehlížeti řady knih: „Tuhleta ta – tu je –“ Rychle vytáhl knihu tmavě vázanou. „Tu mají první díl a čtou. To se jim otevrou oči. Hus! To byl hrdina.“ A kousavě, s opovržením dodal: „A my? Nač jsme? Co jsme, co – Kanonenfutter, jen Kanonenfutter –“

„Je velká nevědomost –“

„Tak co chtějí, vlastenče, dělat –“ vskočil Srnka do řeči.

„Čtení osvítí –“

„Jo, to jo, ale bude jen für das Volk. Ale vzdělaný, inteligence,“ mluvil zase německy, „co ta? Co ta v tom najde? Vidíte, já, graduovaný člověk, chci-li něco nevšedního, neobyčejného říct, musím německy; neřkuli abych něco napsal – Tak je to bídné s námi a s naší řečí. A chci-li číst, mám opustit tyhle ty,“ mávl rukou po knihovně, „a spokojit se s těmi ubohými knížkami? Co mně dají?“

„Miltona!“ vpadl směle Václav, vzpomenuv si na to, co slyšel od Hýbla. „A Chateaubrianda.“

„Ach, ach,“ doktor se ušklíbl, „už vědí. No to je sice něco, ale je toho přece jen po čertech málo, a jen vypůjčené.“

„Je to začátek. Když se povedlo tohle přebásnit –“

„No, dejme tomu. Já jich nechci zrážet, už ne. Jsou mladý, pracují. Ale já, já –“ zakroutil hlavou a vrtěl vztyčenou dlaní, „se mnou je už pozdě, amen.“

Někdo zaklepal na dvéře.

„Herein,“ zabručel doktor.

Vešlo děvčátko chudě ustrojené a prosilo, aby pan doktor šel k mamince, že se rozstonala.

„Kde ostáváte?“ ptal se doktor zkrátka.

„V Jakubské uličce.“

„Numero –“

Děvčátko nevědělo.

„Jak u vás říkají?“

„U Červených jelenů.“

„Čípak jseš?“

„Soukalova.“

„Tak jdi, přijdu hned.“ Znělo to sice bručivě, ale ochotně. Děvčátko odešlo. Václav vzal klobouk a požádal o Roykovu knihu.

„Až ji přečtou, přijdou si pro druhý díl.“ Doktor Srnka strhl frygickou čapku a strojil se na cestu.

Václav ze schodů sběhl a rovnou do svého pokojíčku. Začal knihu si prohlížet, ustával, jak se mu doktor Srnka zase tiskl do myšlenek, jak jej viděl, v jakobínské čepici. Že se nebojí – A ten jeho poklad, jeho slavná společnost! U ní trochu zapomíná, řekl, a jinde pije, bodá, píchá, pošklebuje se. Ale k té chudé nemocné šel hned, s celou ochotou. Takové pacienty má, bohaté asi ne. A co řekl: „Chudáci jsme. Chudáci!“ Jak to slovo padlo, jako by uhodilo. A tlačilo, tísnilo dosud. Chudáci –

Václav cítil hned u doktora Srnky, že se mu slabě bránil. Nic mu nevyvrátil. Jen naděje je, doufání, že bude líp. Jen jedno jméno doktor uznal. Václav vzpomínal a hledal, hrabal v minulosti, které české jméno by bylo světu známé. Nejedno si jmenoval, ale cítil, že není tak, jak si doktor myslí.

Tedy by jenom to jediné –

Začal čísti.