F. L. Věk

Vašíček Věků neplakal pod starou planou hruškou z tesknoty naposledy. Ještě toho dne večer, když ulehl ve svém pokojíčku, kdy jej obklopilo hluboké ticho a samota, padly na něj teskno a úzkost o otce, dojede-li dobře, nebo kdyby se rozstonal nebo maminka. Začal se v té úzkosti modlit, ale pro pláč, jak ho náhle schvátil, nedomodlil se ani otčenáš. Zabořil tvář do podušky a hned ani necítil, že mu někdo vložil měkce ruku na hlavu a že ho hladí. Až jej hlas probudil, tichý, konejšivý a něžný soucitem.

Stará Jetmarová stála u postele, sklánějíc se nad chlapcem. Přišourala se tiše, v punčochách, chystajíc se na lože vedle ve světnici. Přišla se jen podívat, dát ještě jednou „dobrou noc“ a zůstala chvíli jako s lékem u nemocného. Jako by vycítila Vašíkovu úzkost, těšila ho, pantáta že dobře dojede a že bude hned psát, že jim to slíbil, a doma v Dobrušce že jistě všechno dobře a zdrávo, čas že uteče a že na Velikonoce se podívá domů –

Jako by oleje nalila na vlny prudkého pláče. Slábly, tišily se. Ucítil náhlé odtrhnutí a uvolnění v tom záchvatu tesknoty. Ten večerní pláč a slova útěchy byly jako rosa i paprsek, jímž zavlažena a posílena příchylnost Vašíkova ku staré Jetmarové.

Nejpevnějším však poutem mezi nimi byla Dobruška, jejich domov. Stará Jetmarová měla teď komu o ní vypravovat, s kým o ní mluvit. Sice dřív vypravovávala dcerám o mladých letech a domovu, než ty neměly tolik porozumění pro neznámý kraj a cizí, nepovědomé lidi. Zato Vašík poslouchal ochotně vždy a každé chvíle rád. Jak jen mohl, přitočil se k staré Jetmarové a zpravidla hned se dostali do Dobrušky.

Nejvolněji vzpomínali v neděli odpoledne, kdy tety odešly na nešpory. Stará Jetmarová sedala po nedělním obědě ku starému Nebeklíči v tmavé kožené desky zavázanému, obyčejně v pokojíčku u prádelníku, na němž stála soška vystrojené Panny Marie s Ježíškem pod květovaným obloukem. Vedle v sednici učil se Vašík. Jak Máli s Baruškou vykročily ze dveří – hup – už byl z židle a rovnou do pokojíčka. Jak dvéře pootevřel, jak hlavu bystrých tmavých očí usměvavých jimi povychýlil, hned sňala stará Jetmarová brejle s nosu, sklapla jejich kovová péra a složila je do modliteb, vonících od muškátových listů do ní vložených, kynouc Vašíkovi, aby jen šel.

A hned tu byl se stoličkou nebo židlí. Tak proseděl s ní každé neděle kus odpoledne, kdy bylo v domě i venku tak ticho a nějak smutno, kdy venku ulicí ošlehoval domy déšť nebo pak, když tam poletovaly bělostné pápěrky sněhu a připadávaly tiše k umrzlé půdě.

Za těch chvil tedy Dobruška panovala, než někdy se také připletla Jetmarové nějaká pověst ze staré Litomyšle, o koleji, o slečně Frebonii z Pernštejna, o zámku, jak se tam zjevoval jeden z hrabat z Valdštejna, jenž musil do kláštera a tam umřel, a jak když panstvo jednou večer hrálo v karty, stanul v dominikánské kutně ten mrtvý mnich za bratrem proti právu prý na panství panujícím, a jak se mu díval do karet bledý a kalnýma očima. Také na císaře Josefa vzpomněla, že ho viděla, ba bože kolikrát, když tudy z Moravy jezdíval, a jednou že stála, u pošty to bylo, takhle u něho, a ukázala rukou, jak blízko. Z těch let panování Josefova připadlo jí leccos, jaké byly změny, jaké pohnutí. I na katovnu vzpomněla, na velké stavení s dvorečkem zdí zahrazeným za dolní branou na předměstí proti státui sv. “, že když přišel k muzice a obtancoval se svou ženou, žádná jiná by s ním nebyla šla, že vykropili kolo a vymetli, že sousedům vypravoval, jak býval v palácích se zavázanýma očima, jak jednou před takovou tajnou popravou odsouzenec mu dal prsten, aby jej odevzdal litomyšlskému panu děkanovi, a ten jak zaplakal, když prsten uviděl. Vašík tomu dychtivě naslouchal, i tomu, že v staré katovně dosud mají starý katovský meč, že v rodině znají tajemství jistých léků.

To Vašík slýchal za těch nedělních odpolední nebo za soumraků, kdy se připlížil za babičkou do kuchyně nebo pod komín, kde přikládala do nístěje nebo strkala tam přes „vozíček“ do plamenů na vidlici hrnek s večeří nebo s řepou pro dobytek. První čas chodil jen do školy; jinak se držel stavení, dvorečku a pusté zahrady, kde pomáhal Barušce shrabovat spadalé žluté a zhnědlé až do černa listí, vzpomínaje, zvlášť když vítr mu hučel v korunách nad hlavou, jak bývalo v ten čas u nich doma.

Pak se již ohrozil a za volných odpolední pouštěl se městem, zpočátku sám, a také pak za bránu. Nejdříve za dolní, kterou do Litomyšle přijel; výprava ta se stala za kalného odpoledne začátkem prosince. Nejprve zarazil nedaleko za branou u sochy sv. Jana pod dvěma lipami nad ní ve břehu, v jejichž holých korunách hlasně šumělo. Přes cestu proti nim patrové stavení, mansardové, šindelové střechy, s dvorečkem zdí zahrazeným – Hned poznal katovnu. Plaše prohlížel chmurné stavení, jež se mu zdálo jako pustým. A meč tam – A tajné léky tam vaří. Vyhlížel, byl by rád někoho z toho domu zhlédl, ale nikdo nevyšel a černá vrata byla zavřena. Také by se byl k nim neodvážil nahlédnout skulinou do tichého dvorku, kdež bůhvíco se dálo, a co tam ještě mají.

Vytrhl se a klusal předměstím dál, kolem „Babky“, formanské hospody, ven na silnici až ku staré, plané hrušce, na níž se již ani lísteček nechvěl. Stál opodál v cestě v svém šedém pláštíku, ruce v kapsách, pro chlad přikrčen, ale jako přikut, upíraje zraky na pustou, dalekou silnici, po níž přijížděl z daleka nějaký povoz pod bělavou plachtou. Vašíkovo nitro se rozechvělo a pouspalý stesk nanovo je sevřel. Tady viděl otce naposled – tam zajel – a tudy zas přijede. Kdyby tamhleten vůz byl jejich, neb alespoň někdo od nich nebo od Dobrušky – Opojoval se tou myšlenkou a čekal, ač to měl za nemožné, až vůz přihrkotal. Věděl to, že bude cizí, a přece smutně vzdychl.

Na zpáteční cestě zastavil se na podměstí, na té „Babce“, velké zájezdné hospodě zděné, o níž věděl, že se tady všichni formané stavují, krmí i nocují. Odvážil se i do nádvoří, kdež stálo několik povozů jako chalupy vysokých. Obešel je, i ke konírnám se pustil, kde stálo kolik koní. Ohlížel se po pacholcích u koníren i u vozů, než nikde nespatřil žádného známého, a když se pak vzmužil a zeptal se podomka, nestojí-li tu někdo z Dobrušky, uslyšel krátké: „Ne.“

Ani tato naděje se mu nesplnila. Svěsiv hlavu, volným krokem vracel se domů už v samý teskný soumrak. Myslil na otce, tomu že bylo v Praze přece líp, když studoval, do Prahy že přijíždělo dost lidí od nich, nejčastěji starý Šulc, jenž vozil psaní od babičky, jak Vašík věděl z vypravování otcova. Stýskal v touze, ač nemohl si naříkat, že by neměl zpráv o domovu. Věk hned, jak dojel, psal a od té doby ještě jednou, a pokaždé oznamoval to, nač Vašík nejdychtivěji čekal, že jsou zdrávi, maminka, on, Lidka. I to psal, že obchod už začali, zpočátku že to nejde, jak se nadál, že to vázne, protože se lidé nemohou po tom ohni vzpamatovat, a pak že je taková drahota, tam u nich pořád a dál v horách ještě horší, ale že dá bůh, že s jarem se to obrátí. V druhém listu oznámil také jako novinu, že zemřel dobrušský „syndikus“, že dostal zápal plic, že dlouho nestonal, pátý den že skonal. Věk ani slovem se nezmínil, co on s ním měl, jak „syndikus“ udával u vrchního.

A ještě jiný trud začal prudčeji tížit a skličovat Vašíkovu mysl v tuto chvíli smutného zimního soumraku. Jako by mu s jeho šerem padal tíživěji do duše. Volné půldne došlo, zítra opět škola. To byla ta stálá tíha, ten nehybný stín, pro nějž se mu teď v mysli nikdy zplna nerozjasnilo. Bál se jí hned, jak sem přijeli, němčiny nejvíc, a právem. O tu klopýtal denně, každou chvíli, v školské škamně i doma při učení. Nerozuměl všemu, nestačil, těžko, chatrně německy hovořil, takže se mu ve škole smáli.

Proto když nemusil, nepromluvil, zvláště před hodinou a mezi školními hodinami. Mlčel, neboť po česku se ozvati nemohl, nesměl. Po česku mluvit nebylo ve škole dovoleno. Za to hrozilo ohavné černé signum.

Nejprve mu je připamatovala tetka Baruška, když se ubíral poprvé do školy, ať si dá pozor, ať si nepřinese signum, ať mluví ve škole pořád německy, ať to drmolí, jak drmolí, ale česky ani muk. Když viděla jeho tázavý, vyjevený pohled, vyložila mu, že teď při začátku profesor to signum dá ve škole nějakému svému důvěrníkovi, ale tajně, a ten že bude číhat, až někdo z hochů česky promluví, a tomu že je vrazí, a ten že se musí do té knížky podepsat a u sebe ji tak dlouho mít, až zase někoho jiného uslyší promluvit proti rozkazu. A za každý podpis trest, opisování, a při třetím podpisu pardus, ten že uděluje starý Plocek.

Co teta Baruška napověděla, kamarádi domalovali. Nejvíce mu toho napovídal Bobeš Kotinských z preparandy, ale kluk už velký a starší nežli Vašík, poněvadž se v legendě opozdil. Kolik let do ní chodil, protože se nemohl naučit číst, ač ho „profesor“, klerik piarista, jenž pomáhal v neděli v piaristské sakristii, kde se prodávalo obecenstvu víno z klášterského sklepa, uháněl, jak mohl, metlou i rákoskou; tou ho vyplácel přede všemi na ruce, a někdy i za tabulí, kdež si musil Bobeš spustit nohavice po kolena.

I nejhoršímu trestu Bobeš v legendě neušel, skutečným, hrozným uším z vydělané kože, jež mu klerik na hlavu přivázal na kličku pod bradu. S tou ozdobou musil Bobeš Kotinských stát u katedry, tváří v tvář celé třídě, zrudlý zahanbením a pokořením, proti celému šiku žáků v pořezaných, zakančených škamnách, musil snášet na sta posměšných pohledů a posunků, spoustu pošklebků, výsměchu a škodolibé radosti, až v něm v tom zahanbení vzplanuly vztek i zášť, až v té malomoci své jako přitlačená vosa, jež bodne i do prázdna žíhadlem, červený, třesa se, oči plné ohně a pálení, vyplázl na všecky a na všecko jazyk.

Z toho hrozný úžas a rozhořčení a rychlokřídlá pověst, jaký to ničema a surovec. To se mu pamatovalo a Jetmarovy všechny varovaly Vašíka, ať se Bobše Kotinských chrání, ať s ním nechodí, s tím nezbedou, který i v skribendě tak zlobil a šeredně psal, že na konci roku zkazil kolik „foršriftů“. Bit byl, zas na ruce před tabulí, také za tabulí, kdež musil ulehnout na stupínka pódia, a když se mu „foršrift“ nanovo nepovedl, přišpendlil mu jej rozkacený „profesor“ na záda a dal ho vyvést dvěma spolužáky ven před školu, kdež se musil postaviti tváří ku dveřím, zády do prostranství, aby každý, kdo šel kolem, viděl, jaký to nezbeda a mezulán. A ti dva kamarádi stáli u něho celou hodinu, a musili konat biřičskou službu.

Vašík se hrozil, trnul a poslechl tetky, vyhnul se Bobšovi, necítil však k němu toho odporu, s jakým o něm slýchal mluviti. Spíše se ho bál, měl k němu jakýs neuvědomělý respekt i soustrast a neodvážil se, aby od Bobše odrazil, když se k němu cestou do školy přidal.

Tak hned zpočátku, první týden se dověděl, že Bobeš už byl v trestu, za to, že mluvil ve škole česky, že dostal signum, dvakrát po sobě, a proto musil poprvé zůstat po škole, podruhé přes oběd, protože se nemohl vyplatit, a že to signum dostane zas, že to ví, ale přijdou-li potřetí a budou-li mu chtět sázet, že tu potvornou knížku rozseká na kousky a zahodí do rybníčka u pošty a uteče, aby měl pokoj a ostatní taky, od „starého kuchtíka“ že se bít nedá, jako tenkrát v „jelendě“. Vypravoval jako všichni, mysle na druhý trest po oslích uších, jak tenkráte jazyk vyplázl na celou školu.

Plocek, ten „starý kuchtík“, byl podomek v piaristské koleji, dost vysoký, ramenatý, šedých vlasů a chmurného pohledu. Vašík slýchal o něm doma i ve škole, jak vyplácí v gymnasiu dole na tmavé chodbě pařenou metlou ty, kteří měli signum několikrát, nebo když byl „Sittengericht“, když se hoši v zimě klouzali a v létě koupali v „hlubokém“ rybníku. Povídali si o něm, jaký je vzteklý, jak strhne kalhoty a bije do živého; tuhle v létě oběma Karlíkům bratřím, Vašík je znal, že nasekal, že sotva šli, že pak zalezli do „Líbánek“ za město k potoku a tam že se ve vodě chladili, jak je rány a pruhy bolely a pálily.

Z toho výletu na mýtskou silnici a na „Babku“ vrátil se Vašík později nežli jindy a tetka Baruška zahubovala, co je, kde se toulá; než proto přece vytáhla z trouby několik upečených jablek a dala mu je, „aby si ruce ohřál“. I s ní i s tetou Máli vycházel dobře. Nic na něj nežárlily, ač viděly, jak si ho Jetmarová oblíbila. Přály jí „vnoučka“, přály i jemu. Svěží klučina červených tváří, tmavých, bystrých očí se jim líbil; a byl ochotný, přítulný, na slovo poslechl.

Před očima tety Barušky našel hlavně proto přízeň, že postál u chléva, když dávala kravám, že se díval a vyptával na to ono v hospodářství, že s ní na zahradě hrabal listí, že s ní chodil dávat husám a svítil lucernou, když lila žrádlo vepříkům do koryta. A jen se vyptával nebo vzpomínal a vypravoval, jak u nich doma, a jak také honil na pole a pásal.

K tetě Máli přilnul vřeleji. Zalíbila se mu hned na první setkání v bělostném šátku přes prsa jako nedělně vystrojená a jak ho tak vlídně a mírně uvítala. S ní býval nejčastěji. Skoro celý den seděla u vyšívání v světnici a on, jak přišel ze školy, učil se tam, psal nebo přisedl k ní. Jí a „babičce“ pověděl všecko, hovořili o škole i o koleji, kdež bylo přes dvacet kněží a kleriků. Máli znala skoro všecky, jmenovala je, seznamovala Vašíka s těmi, kteří učili, a pověděla kde, P. Quirin, bratr prefektův, že v poetice, P. Cajetan v rétorice, P. Prosper v syntaxi, P. Raymund v gramatice, P. Prokopa že zná sám, řekla to s mírným úsměvem, a v preparandě že Adrian Moritz, klerik, v „jelendě“ Vojtěch Chaloupka a v škribendě, to že neví, že tam právě přišel nějaký nový.

Jako stará Jetmarová vzpomínala i ona na ty, kteří u nich bydlili, čím jsou a kde, jací páni. Tu často se jí připletlo jméno P. Kornela, ten že ostával u nich celé studie, že je piaristou a ještě loni že byl tady v koleji. Vašík vycítil, že ho častěji jmenuje nežli jiné, že o něm víc a ráda mluví nežli o jiných, a postřehl, jako by se jí oči a hlas přitom měnily.

Máli byla pobožná; hned zpočátku zaslechl Vašík jednou navečer, když se v tesknotě po domovu dlouho modlil, že ho vedle v sednici babičce pochválila, že se rád a dlouho modlí. To uznání jej utvrdilo v zbožné horlivosti, bylo však také semenem, z něhož vyklíčilo něco bezděčné licoměrnosti. Když meškala Máli nebo babička nablízku, déle klečel na modlení, a když je ucítil, maně naklonil hlavu víc do týla a očí výš obrátil.

I v tom se přetvařoval, že byl naoko potěšen, když mu Máli půjčila dvě modlitby na zvláštních lístcích psané v kvítkované obrubě květinové, s rudými, divně spletenými iniciálkami. Bylo to znamení přízně, a proto tetě k vůli přijal to opisování rád a tak vděčně. Přízeň byla i v tom, že mu Máli ukázala všecky své obrázky, černé, do mědi ryté nebo ručně kolorované i několik pamětních lístků. Ty přinesla ve škatulce, v níž papíry šustěly, jak do ní sáhla, a z níž zavanula slabá vůně jako ze suchých květin.

Škatulku si nemohl prohlédnout, ale ty „štamblaty“, památky některých studentů, kteří u Jetmarů bydlili, lístky již zažloutlé se zlatou ořízkou, s různým malováním, s nápisy i latinskými, nejvíce však německými.

Jeden z nich nechala déle na stole; Vašík vystihl, že jí zvláště milý, ač nebyl nejhezčí, že se ráda dívá na ten pomník či oltář pod stromy. Andílkové, všichni kudrnatí a v košilkách, tancovali na trávníku kvítků plném kolem toho oltáře, na němž pod hořícím plamenem, čistým, bez kouře, bylo v zlacených literách: „Der Liebe.“ List byl od pátera Kornela, když ještě studoval na gymnasiu. Jak to Máli Vašíkovi vysvětlovala, mysl jí kamsi zapadala, jinam zacházela. A oči na obrázku. Toho si Vašík povšiml i toho, že tomu panu páteru listy psala. Jednou před babičkou a před ní mu také dala psaní, aby je donesl na poštu. Druhé psaní našel náhodou už napsané na rámu pod plátýnkem, zapečetěné, s adresou. To mu na poštu donésti nedala. Jako by tušil, že bylo bez babiččina vědomí napsáno, nic o tom neříkal; než ani Máli o tom, že ten list viděl.