F. L. Věk

To již došly zevrubnější zprávy o nové bitvě, o vítězství spojenců u Lipska. Praha byla zase vzrušena, zase slavila veliké vítězství, jež bylo první náhradou za tolik strastiplných let; slavila hřímavou střelbou a vyzváněním, slavnou bohoslužbou, divadlem i velkolepým osvětlením. Všecky povznášela radost, že si teď směle mohou oddechnout, že život, dosud samá nejistota, obava, svízel, nabývá půvabu, mladost naděje a vyšší věk vyjasněného výhledu na osud svých dětí a vnuků.

Do Dobrušky dostala se nejprve jen neurčitá zvěst o velikém vítězství. V neděli dne 24. října však vrátil se soused Exner z Hradce Králové, kdež byl za obchodním řízením, a ten přinesl zprávu určitou a zevrubnější. Způsobila po městě veliké pohnutí; mladý Věk pak se naráz rozhodl, že do Prahy pojede dříve než jindy, ve čtvrtek že se vypraví a ne v sobotu, jak prve zamýšlel, a že hned nazejtří, v pondělí, se vydá na Dobřany k faráři Zieglerovi s tou novinou a dát mu sbohem.

Když došel na Dobřany, spustil se drobný déšť; staré lípy u kostela a před farou, pod nimiž se již uložily závěje spadlého listí, uvítaly jej hlasným šumotem. Vál silný vítr a pohvizdoval kolem roubené fary. Tím příjemněji bylo v jejích světnicích, čistě vybílených a vytopených. Václav přišel s novinou pozdě. Farář, svěží a čilý, hovorný a veselý jako vždy, již věděl o veliké bitvě u Lipska. „Pan bratr“ z Nového Města mu o ní vzkázal po nahodilém poslovi. Nicméně Václava srdečně pochvaloval, že je hodný, opravdu.

„A za to vám, Vašíčku, něco ukážu; ale sedněte a papali, bumbali,“ pobízel, nalévaje do sklenky bílého, perlivého vína, „posilněte se. Tak, pijte a počkejte, hned vám to ukážu.“ Chvatně vešel do druhého pokoje, odkudž se ihned vrátil, nesa malé psaníčko bez obálky, jen tak složené z papíru, na němž bylo napsáno. Oplatková pečeť byla již rozlomena.

„Tak si to přečtěte, to se podivíte.“ Usmívaje se, podal Václavovi psaní. Na adrese nahoře v rohu bylo napsáno olůvkem: „Von Breitenau“, tak jako celá německá adresa na Zieglera i slova dole vlevo v rohu: „Über Königgrätz“.

„Von Breitenau, kde je to?“ Václav divě se vzhlédl k faráři; než ten, stoje nad ním a upřeně na něj hledě, jen se usmíval a pobízel:

„Tak čtěte, jen čtěte!“

Václav, rozbaliv aršík složený z listu dost hrubého a nehrubě bílého papíru, četl psaní rovněž olůvkem napsané, nejprve polonahlas datum:

„Breitenau, den 9ten.“

„Devátého,“ vpadl farář, „a včera, tj. čtyřiadvacátého, jsem to psaníčko dostal. Bylo dlouho na cestě. Ale čtěte.“

Václav četl:

„Milý Liboslave!

My před nepřítelem stojíme, před Drážďany, děla již strašně hučejí, až se hory třesou. 000 pohromadě. Blücher již outok počíná. Jeden oficír od našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi to psaníčko s sebou, sice by nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného

Miloty.“

„Ach! Polák!“ vydechl Václav překvapen a vzhlédl k faráři. Ten se jen usmíval, pokyvuje hlavou.

„Vidíte, Vašíčku? To se divíte. Depeše na dobřanskou faru a přímo z bojiště. Ale čtěte, čtěte!“

Václav četl doušku: „Vydejte mou epištolu na vás a opravte ji. Na bubnu, v hřmění děl psáno.“

„Vidíte, Vašíčku, jak na mne Milota pamatuje. Tohle psaníčko bylo mně radostným překvapením. Tolik mne těší. Pamatuje. A na Múzu pamatuje, i když mu, chudinka, inter arma teď mlčet musí.“

„Vydejte mou epištolu na vás,“ četl Václav poznovu, teď jako otázku.

„Ano, mám ji, pěknou epištolu veršovanou a již jsem ji poslal do Vídně Hromádkovi do Prvotin.“

„Toto psaníčko psal pan Polák u Drážďan –“

„Když odtud vyháněli Napoleona. Ten odtud k Lipsku ustoupil. A nato ta hrozná bitva –“

„Jak asi Polák –“ Václav dopověděl pohledem plným účastenství.

„Ano, ano,“ povzdechl farář, „také na to myslím a vzpomínám od včerejška víc než předtím. Člověka i starost napadá. Tohleto psal před lipskou bitvou – Jak potom v té bitvě, dostal-li se vůbec do ní, neostal-li třeba už před Drážďany – No ale, doufám, pevně doufám, že šťastně vyvázl tam i teď. Ach, jaká by nás rána stihla, kdyby francouzská koule zničila ten mladý život! Ne, ne, toho pánbůh nedopustí. Milota je naše naděje a už teď chlouba!“

Mluvili o Polákovi, o vojně; Václav vzpomněl také na zajatce, že je josefovská pevnost plná zajatých Francouzů, ti že většinou jsou z chlumecké bitvy.

„Teď jich tam brzo asi přibude,“ podotkl farář. „Jistěže u Lipska také zajali množství Francouzů, když bylo tak slavné vítězství. Ostatně uvidím. Chystám se do Josefova už dlouho. A víte-li,“ vzpomněl pojednou, „že tam máme upřímného vlastence, upřímného a oučinlivého. Pantáta ho jistě zná, Pitku, mistra krejčovského; je zároveň kostelníkem. Roku pátého byl také na vojně jako dobrovolník; teď velký milovník českých knih, všecky novější má a také je půjčuje, šíří české čtení. Staré knihy také shání; tady u mne také byl. Tak i do lidu se vlastenské vědomí dostává. Co by říkal Dobrovský? Ach, ten teď Rusů užije a vy všichni! Hned bych jel s vámi. Za takových velikých událostí obzvláště cítím, jak jsem osamělý, jako zakopaný –“

„Osamělý ano, jemnostpane, ale jako stráž, jako bojovník na předním stanovišti –“

„Bojovníky musíme být všichni –“ Farář podal Václavovi ruku.

Před samým odjezdem do Prahy dostal Václav od Hýbla psaní, ve kterémž jako hlavní novinu četl, že tuto neděli, tj. 31. října, bude české provození na oslavu lipského vítězství, Štěpánek že ad hoc složil nový kus, veselohru Vlastenci aneb Slavnost lipského vítězství. Václav žasna, jak si Štěpánek přispíšil, chvátal tím dychtivěji do Prahy. Tentokráte jel poštou a dostavníkem až do Prahy; s chlumeckými studenty se nemohl svézt, poněvadž už odjeli do Prahy. Tam přibyl v pátek navečer. Už cestou slyšel, že teď v Praze umírá mnoho těch raněných vojáků, hlavně Rusů, ale ne tak na rány, jako na nemoci, na ouplavici a hlavničku, ty hrozné nemoci že řádí ve špitálech, ale že se už také do města dostaly, co prý už lidí stůně a také že mrou a hustě.

O tom slyšel v Praze zas a hned, jak přijel. Kvartýrská všechna ulekaná mu to líčila a ptala se, slyšel-li, je-li to pravda, že už také ta hejtmanka, paní Babičková, se roznemohla. Václav o žádné hejtmance nevěděl.

„No, paní Babičková, vdova po hejtmanovi, za Babičku hejtmana se provdala, rodilá byla Vincíková, znala jsem ji, ta, co se raněných vojáků tak ujímala a hned první den, jak je přivezli; v Celetné ulici ostává, u Zlatého hřebena. Tam si hned vzala několik raněných, a hned jim dala svůj oběd a dceřin, má dceru, a od té chvíle pořád jen raněné obsluhovala, doma a pak v milesimovském domě, když je tam přenesli. Ve dne obsluhovala a v noci pro sebe pracovala, šila, jmění nemá. Co ta se raněným nasloužila a co jim u paniček všecko sehnala, jídlo, víno, obvazy, a jak panny a paničky vybízela, aby také pomohly! No, teď má, chudák, odměnu. Roznemohla se prý na hlavničku – Neslyšeli o tom?“

Václav slyšel o šlechetné vdově poprvé, ale neposlouchal nejpozorněji, jakož ho také nepolekaly zprávy o šířících se zlých nemocech. Byl mlád, pln síly a zdraví, stínů smrti se neděsil. A měl jiné starosti; především myslil na Starou rychtu, aby sešel se s přáteli. Dříve však zašel do Spálené ulice do domu doktora Helda, ne ho navštívit, byloť před večerem, nýbrž toliko se optat jeho hospodyně, kdy by ho teď nejspíše zastal.

Hospodyně živě litovala pána, co teď zkusí, že kromě špitálu u milosrdných má ještě druhý ve škole u uršulinek, tam že všechno plno raněných, samý Rus prý, a to že ještě milostpán chodí po svých pacientech a také k raněným po domech, k oficírům, nějakého ruského generála že léčí.

„Věřejí mně, pane Věk, že milostpána teď skoro ani nevidím. Ráno dost časně odejde, v poledne se doma jen omrkne, jen co poobědvá, ale tak, co by kočce vymrskal; za chvilku zas už jde po nemocných, do špitálu a nepřijde až před jedenáctou, někdy v jedenáct. A to je den co den, věřej mně, pane Věk. Někdy už je jako moucha, já to vidím, a někdy také mrzutý, to se ví, kam by se dílo, a často taky zamyšlený. A my tu v domě to taky máme –“ vzpomněla pojednou.

„Co –“

„No, vojsko. Je tu pět Rusů na kvartýru a vzadu v maštali mají dva koně.“

„Kozáci.“

„Kozáci, ti fousatí. Strach z nich jde na pohled, ale jináč jako děti. A tady v Praze si tuze chválí. I na koně jsou hodni. Nic jich nebijou jako naši, ne, ale mluví na ně, furt hovoří, jako by ti koníci jim rozuměli. A třeba si pod koně lehnou a spí, a třeba –“

„Tak kdy bych mohl mluvit s panem doktorem?“

„Zítra v sobotu ne, to ne. Zkusejí to v neděli v poledne. Přijdou na oběd jako jindy –“

Věk poslechl. V sobotu minul Spálenou ulici, zato zašel dopoledne na Příkopy do Toškánova domu, především s poklonou staré paní. U ní zastal její snachu, vrátivší se z venkova, z Mladějovského zámku, paní nejlepších let, po módě vystrojenou, jež vypadala vznešeně vedle starosvětské staré paní. Mluvila s ní česky, o P. Marii, o novém jejím plášti, s Václavem začala po německu.

Vstoupil tchán, starý pan Ambrož. Jak zhlédl Václava, ihned jej vyzval, aby šel, že si už dlouho nezahráli. Václav musil s ním do velkého pokoje s ebenovým nábytkem a tam na klavíru provázeti jeho hru na flétnu. Starou gavotu hráli. Když skončili, odešel starý pán s copem do vedlejšího pokoje za salónem, kdežto Václav složiv noty, chtěl se vrátit pokojem, kterým přišli. Ale nemohl. Ve dveřích do toho pokoje stála slečna urostlá, štíhlá, v antikizujícím účesu, krátkých, vzdutých rukávů, krátkého života, všecka elegantně, po módě oděná. Usmívala se, vidouc Václavovo překvapení a rozpaky, a šla sama k němu.

„Pan Věk,“ začala jistě, s nějakou sebevědomou rozhodností, ale vesele a nic pyšně, „učitel našeho Hanzi. Zlobí vás hodně, viďte, ale má vás rád.“

Věk se lekl, že to je snad teta Katinka.

„Jsem jeho teta,“ představovala se, nečekajíc na odpověď, a dodala po česku žertovně: „To si s pantátou pohrajou, samé takové nové kousky.“ A vtom se optala vážně zase po německu:

„Hrajete Beethovena?“

„Něco jsem hrál.“

„To mi někdy zahrajete, viďte,“ žádala upřímně, mile, ale zároveň s jistotou, že se opravdu tak stane. Ochotně přisvědčil. Vtom vedle zavolala mladá paní:

„Katinko!“

Katinka pokynula hlavou, zmizela.

Katinka! Teta Katinka! Václav odcházel popleten. Tenkráte, když poprvé o ní slyšel, myslil, že to stará panna. A ona něco málo přes dvacet. A ten hlas a pohled duchaplných očí. Beethovena miluje – a ten romantický koutek v starém hradě, zarostlý stromovím a křovím, ona kreslila. Tak rozhodně, bez ostychu, přímo mluví. Bude jí hrát, ach, jí hrát.

Bylo mu, jako by měl zjevení. Zdálo se mu, že viděl dívku, jaké dosud nespatřil, tak nelíčenou, sebevědomou, rozhodnou a přece milou, odlišující se ode všech. Myslil na ni celý den; v noci se mu o ní zdálo a druhý den vzpomněl na ni kolikrát. Dopoledne. A v poledne uslyšel její jméno, když se zastavil ve Spálené ulici.

Doktor Held, u něhož byl návštěvou a u něhož musil zůstat na oběd, se na ni zeptal, ale jen tak mimochodem, když se zmínil o Václavově kondici u Toškánů. Doktor byl pobledlý, hubenější nežli před prázdninami a vypadal unaveně. Václav po včerejší rozprávce s jeho hospodyní nebyl tím překvapen. Held, jako by se chtěl omluvit, dotkl se toho, co má teď práce, jak je hrozně, někdy až do úpadu zaměstnán.

„Měl byste se šetřit, pane doktore –“

„Ach, šetřit, když člověk vidí tu bídu nemocných a raněných. A jak to snášejí, zvláště Rusové; já mám ve své nemocnici většinou Rusy. Ach, to jsou siláci, nervy jako z kaučuku a rány jako by jich ani nebolely. Zvláště ti od preobraženské gardy. A jakou mají chuť k jídlu! Do poslední chvíle; ten jejich apetyt, abych tak řekl, přečká i smrt. Onehdy jsem viděl infanteristu, jedl sedě, jedl, jedl a najednou – plechovou lžíci v zubech – vydechl a bylo po něm.“

„Pozdravují se hodně?“

„Z ran ano.“

„Co dělají, když se pozdraví?“

„Jsou ve špitále a provozují řemesla, jak kdo umí a jak to jde; spravují, šijí si obuv, šatstvo, a když nic jiného, dělají si z kuřlavého tabáku šňupavý a z březové kory piksly. Podivuhodný lid –“

„Stýská se jim asi –“

„Tady u nás ani ne. Čechy jsou jim eldorádo, protože tu slyší řeč podobnou své mateřštině. To jsem pozoroval.“

Toto pozorování Václava zrovna rozradovalo a hned se o tom zmínil, že jsou mezi ruským důstojnictvem, kteří jsou si vědomi slovanské příbuznosti. Doktor pohlédl na mladého hosta, překvapen i tou poznámkou i tím, že tak radostně byla pronesena, ale neřekl nic. Jen pohnul hlavou, mdle se usmál, snad té vroucnosti i nápadu, jenž se mu zdál podivný, blouznivý, nebo že se mu nechtělo o tom jednat. Také poté brzo vstal, chystaje se zase do špitálu.

Václav pak chvátal na Ovocný trh, do Stavovského divadla na české „provození“. Hned jak vstoupil, cítil, že je dnes jinak nežli za posledních představení. Všecko ovzduší sváteční, nálada čilejší, už příčinou samou, pro kterou se mělo hráti, i pro část obecenstva, hosty nevídané a vzácné. V prvních řadách sedadel i v lóžích samý ruský důstojník od pluku Barclay de Tolly, jenž tou dobou byl v Praze na bytech. „Přišli si poslechnout sestru své mateřštiny,“ řekl rozradován Hýbl, když se s ním Václav potkal a na Rusy ukázal.

„Ano, vědí to, vědí, že jsme příbuzní,“ přisvědčil důrazně, mysle přitom na doktora Helda, cože tak skepticky se prve usmál, a škoda, že tu není, aby se přesvědčil a také aby viděl radost českého obecenstva, jak se všichni po ruských důstojnících ohlížejí, jak je pozdravují. Sám také tak činil.

I bouřilo pak divadlem, zvláště ku konci druhého jednání, když na jevišti do bytu českého rychtáře a hospodského Michala vstoupil Pavel Kučov, statný kozák se čtyřmi druhy (Kučova hrál sám Štěpánek), když zahovořil rusky a řekl českému rychtáři: „Ó Čech dobroj, óh, dobroj čelověk. Ty moj brat!“ a když mu přitom podal ruku a políbil jej.

Václav zardělý, rozradován, tleskal, jásal jako ostatní, ohlížel se po důstojnících, kteří vyskočili ze sedadel a tleskali a tleskali. Vtom cos temného mihlo se prudkým obloukem z hlediště na jeviště, čapka přeletěla, za ní druhá. Ten tu a ten tam důstojník v nadšení hodil furažku mezi herce. Nová bouře, nový příval potlesku. Herci umlkli, nemohli dál, až hlediště ztichlo. Ne však nadlouho. Když kozák Kučov na jevišti s Čechy si připíjel: „Na zdorově vašego i našego imperatora! Na zdorově chorobrych soldát!“ a když přitom číší zakývl do hlediště na poctu ruským důstojníkům, divadlo se otřáslo. “, tleskali, volali herce, tiskli sousedům ruce a zase tleskali a zase křičeli „urrá! “.

Vtom jeden z nich se objevil na jevišti. Vyběhl z kulis a objímal Kučova-Štěpánka.

Bouře, která neutuchala, náhle se mocněji rozhlučela a ještě nadšeněji. Lidé vstávali ze sedadel, vychylovali se z lóží, z galérií, kývali, mávali šátky, zuřivě tleskali a křičeli: „Vivat! Zdravstvuj! Urrá! Na zdorově! Vivat, na zdorově! Rusové vivant!“