F. L. Věk

Za pěším vojskem, za jízdou a dělostřelectvem, také výborným, povozy se střelivem a zásobami, nekonečný mrak malých vozů a chatrných kibitek nekovaných, jež snesly jen malý náklad sucharů a jiných potravin. A s nimi zase množství koňstva. Podkov zůstávalo na té dlouhé cestě a silnice páchly ostře a čpavě dni a noci.

Tak táhly voje ruského gosudara k hlavnímu městu Českého království. Když třetí kolona s Preobraženským plukem vtrhla pro odpočinek do jezbinských luk, blížil se první sbor generallieutenanta Kozlova s uralskými kozáky k matičce Praze.

Za horkého červencového odpoledne seděl Ignác Ceypek ve své jizbě u otevřeného okna, kdež utěšeně stínila skupina starých stromů v hraběcí zahradě. Seděl, chladil se a v tom tichu skoro zase podřimoval, ač si svůj odpolední spánek s muzikou starých hodin už odbyl. Šedivá hlava s cvočkem v uchu a s černou mašlí v týle se mu k prsům přiklepla, ale hned se zas vztyčila, jak někdo vkročil do jizby, a rychle, zvučným krokem. P. Vrba přišel, zdravý zase jako mník, neboť od počátku června, co ho „brabenci“ opustili, znamenitě se spravil. Přišel v klobouku, v lehkém černém kabátě, v černých punčochách, ve střevících a nápadně hlasitě pozdravil. „Zdravstvujte!“ Ceypek, vymrštiv se do pozice, už také ne v bačkorách, ale ve střevících, chtěl velebného pána uctivě uvítat, ale víc žasl, nežli vítal, když pan páter zase tak spustil:

„Zdrávstvujte! Kak vy požívajete? Očeň chorošo? A batjuška v dobromli zdorově?“ Vida Ceypkovo ustrnutí, usmál se, přistoupil až k němu, a podávaje mu ruku, zase hovořil:

„Čto novago? Čítali vy vědomosti?“ A najednou se zachechtal a v tom smíchu volal:

„No, pane Ceypek, rozuměli? Jak by ne, vždyť je to jako česky. Jen ty ‚vědomosti‘, to jsou noviny, pane Ceypek, vědí ostatně všecko jako naše, tak si sednou –“

„A prosím, velebný pane, jakou to řečí, prosím,“ ptal se Ceypek, poslušně sedaje. „Je to jako krobotsky, Krobotů jsme měli na vojně dost, v červených pláštích, vědí, nebo je to uhersky, Uheráci taky tak mluvili –“

„Inu Jesus, pane Ceypek – uhersky, co to povídají! Tam ovšem také mluví slovensky, ale tohle je rusky, slovanskorusky, aby věděli, tak mluví Suvorov a všichni jeho hrdinové. Učím se teď, a oni by to také trefili, jakpak ne, rozený Čech!“

„A jak se to učejí, u koho?“

„To pan Dobrovský, tuze učený Čech a Slovan, toho neznají, vydal na světlo takovou knížku.“ P. Vrba se hrabal v šose, kdež jindy skrýval „loupežníky“, a vytáhl tenkou knížku v barevné obálce formou hrubě tištěné, Dobrovského Neues Hülfsmittel die russische Sprache leichter zu verstehen, vorzüglich für Böhmen, zum Teile auch für Deutsche, selbst für Russen, die sich den Böhmen verständlicher machen wollen.

Tu začal výklad P. Vrby o podobnosti řeči ruské a české. Četl ruská slova, ptal se, jak to je česky, golub a sněg, med a len, pokoj, byk a byl a dvorec, ukazoval všecko dle knížky, výslovnost, přeskakoval slova nepodobná a zcela různá a vnucoval Ceypkovi přesvědčení, jaká to podoba obou řečí, že Čech může s Rusem pěkně se smluvit a tohle že je znamenitá knížka, ta že se panu Dobrovskému povedla, však že také je po ní všude poptávka, zvlášť mezi vlastenci, ti že se chystají a těší na Rusa, jak by ne, že už jsou blízko, zítra že přitáhne první kolonie, jak už na městském hejtmanství ohlášeno a na komandu. Těšil se, bylo mu znáti na hlase i na očích. Hned také hlásil, že jim půjde zítra naproti; ještě kdyby takhle Suvorov s nimi přijel, ale ten, kdepak, ten že musí rozprašovat ty jakubíny – Ignác Ceypek naslouchal uctivě, trpělivě i tomu mluvnickému výkladu; ale pak už ta gramatika začala mu skoro víčka svírat, až mu P. Vrba sám pomohl, když začal vykládat, že by on, Ceypek, mohl Rusům také jít naproti, kdyby chtěl.

Chtěl, ochotně, rád chtěl a P. Vrba mu slíbil, že se pro něj staví. Stavil se nazejtří před polednem. Nežli se vypravili, nežli se dostali přívalem lidí (Praha byla vzhůru) k Poříčské bráně, bylo už dávno po poledni, a když se prodrali branou (P. Vrba neslevil, ač už Ceypek, unaven tou tísní v zástupech, chtěl se navrátit), zaslechli muziku vojanskou vítající ruské spojence. Pak je samé uviděli, jak dojížděli, nejprve les pík nad spoustou zástupů, pak kozáky samé, uralské, v čele kolony jedoucí pod praporem s křížem, bradaté, vousaté, v beranicích, na divných koních hřívatých lid osmahlý, divoce vypadající –

P. Vrba se divil a žasl, jakou to mají zbraň strašlivou, a Ceypek zas, jako starý voják, jak to proboha vypadají, nic upjatí a s takovými vousy a frňousy na horním pysku. Ale respekt z nich měl a přiznával v krátkých poznámkách a výkřicích, jak jinak v tom návalu nemohl, že to je jistě srdnatý lid, že už byli dost v ohni a znamenitě, když každý má na prsou peníz, ne-li dva tři; ale ty uprášené vousy!

„A to je srdnaté vzezření!“ bránil P. Vrba. A hned upozorňoval:

„Všimnou si, jaký to hodný lid, jak děkujou na pozdravení, jak se smějí, kývají! Vítám vás, Slovani! Vítám vás!“ Rozjařen, zardělý mával kloboukem v pravé, třepal i levou, obě nad šedou hlavou vzhůru.

Kozáci jeli kolem na vykázané místo do tábořiště, za nimi rozlehla se hlasná hudba, samých loveckých trub… Myslivci šli, jako živá zeď, jedním krokem, se zbraní na ramenou, v plné parádě. A novým hlaholem vítali je Pražané. Nežli myslivci přešli, ztratil P. Vrba Ignácia Ceypka. Zpozoroval to teprve, když za myslivci přitáhli granátníci. Volal na něj, jak se mu ti chlapíci líbí. Ale starého kuchaře kdovíkam tlačenice strhla. P. Vrba po něm nepátral; ani nemohl a také neměl kdy, neboť chtěl celou „kolonii“ přehlédnouti. Musil stát a pozorovat. A stál vytrvale, až ty řady pádně v prachu si vykračující, jako nekonečné, v tmavých fracích, se svinutými plášti, v čákách, se zbraní, zardělí, zpocení, ale dobré mysli, přešly, až oddělení ostatní jízdy přejela –

Vrátil se až pozdě odpoledne a to se pak ještě stavil v České expedici, aby svou radost sdělil s vlastenci a uslyšel, co zas oni. Krameria zastal, právě se také vrátil z vítání, a vysokého, štíhlého pána, ani ne pětadvacetiletého, ušlechtilé tváře, jiskrných očí, švihácky, ale vkusně oblečeného. „Že to je ten ze Žebráka!“ kmitlo P. Vrbovi, hned jak ho zhlédl. Napadlo mu, co doktor Held o něm vypravoval.

Nemýlil se, byl to Jan Nejedlý, jurista; jak se páter přesvědčil, byl dost příjemný, ač trochu panský. Ale upřímný vlastenec. Jak mluvil o Rusech, jak notoval Krameriovi! Páter Vrba měl radost a s ohněm přisvědčoval. Na chvilku přikvapil Šedivý, také z vítání a také nadšený. Nejvíce však se P. Vrba podivil vážnému měšťanu a spisovateli Rulíkovi, že vkročil jako mladík, a všechen hoře ve tvářích, hned jak vešel, vyrazil, že s ním mluvil, totiž s vrchním toho kozáckého tému, zdaliž ho viděli, že je takový statný pán, Borodín že se jmenuje, plavé vousy že má a pod nimi na prsou zlatý kříž, a šavli, jestliže tu viděli, že je křivá a všecka drahým kamením vyzdobena, samými tyrkysy, rubíny, plných patnáct set dukátů že stála!

„A toho já neviděl, a dost jsem je pozoroval!“ vpadl P. Vrba znepokojen. Ostatní také doznali, že toho vrchního kozáka neviděli.

„On s kozáky nepřijel,“ vysvětloval Rulík, „on tu byl dřív a čekal na ně v ležení; měl koberec na zemi, ležel na něm pod stromem, tři osedlaní koně opodál, sluha to se ví u nich, a nějaký oficír stál u něho.“

„A oni s ním mluvili?!“ divil se P. Vrba.

„Zkusil jsem to. A pěkně mne přijal, tuze vlídně, vůbec, hodný lid, také ostatní –“

„Co s ním mluvili?“ ptali se všichni skoro najednou.

„O jejich cestě, jak jsou z daleka, až z Asie, od mare Caspium, či jak Rusové říkají, Chválenské; přes pět set mil už jedou.“

Žasli všichni, až se Nejedlý optal, jak s ním Rulík mluvil.

„Česky a francouzsky.“

„A on?“

„Rusky a francouzsky.“

„A co říkají Čechám!“ vpadl P. Vrba dychtivě.

„Ach, to by měli radost, jak se jim tu všade líbí, a chválí si také, jaký tu hodný, ochotný lid, a že z toho měl radost a vojáci také, že mohou s námi mluvit rusky.“ Rulík ustal a projasněný jeho pohled přešel z jednoho na druhého, jako by se chtěl popást také jejich radostí. Bylo ji vidět a Kramerius zvolal:

„Vidíte, Slované?“ Zasmál se vnitřní radostí, která mu zářila z modrých očí.

„Jak dlouho tu zůstanou?“ ptal se Šedivý.

„Ach, dlouho ne,“ odpovídal Rulík volněji, nerad, „už zítra zas musí dál. Zítra budou mít také mustruňk.“

„To se podíváme!“ vykřikl P. Vrba.

Domů se vrátil hladov a žízniv, unaven, že sotva nohy cítil, vesel však a spokojen. Spal dobře a ráno hned po mši, jak posnídal, pospíchal k Ceypkovi, podívat se, co se „starým“ se dělo, je-li doma a celý.

„Už jsem myslil, že jich kozácké koně zašlapali,“ žertoval kaplan, když zastal starého kuchaře u misky úkropu.

Ceypek líčil svou včerejší odyseu, jak ho od velebného pána odtrhli, jak nemohl z místa, když byl jako v kleštích v té mačkanici. P. Vrba, když se přesvědčil, že Ceypek se vrátil zdráv, dost netrpělivě naslouchal jeho líčení, poněvadž jej samého svrběl jazyk; nemohl se dočkati, aby pověděl, co sám viděl a pozoroval a co pak v Expedici uslyšel, zvláště o tom, co Rulík vypravoval, o tom nejvyšším kozáckém tému, o jeho šavli a laskavosti, i o tom, jak soudil o Čechách a o Češích.

Když se mu posléze uvolnilo, když všechno pěkně s chutí a zeširoka vypověděl, ohlašoval hlavní novinu, že dnes odpoledne bude mustruňk ruského vojska, na Rejdišti, na tom place podle mostu, že se tam, to se ví, půjde podívat, a pan Ceypek, to se ví, také. Ceypek sto chutí neměl, poněvadž se lekal zase velké tlačenice; P. Vrbovi však odříci nemohl. Ujednali, že sejdou se pod Novoměstskou věží zrovna po obědě.

P. Vrba v poledne jedl málo a roztržitě. Jen lžíci položil, a již vzal hůl, klobouk a pod Novoměstskou věž. Ceypka čekal netrpělivě, zvláště když viděl, jak se lidé hrnou proudem dolů Širokou ulicí, všichni, jak myslil, na Rejdiště. Pak se už mrzel, když zahlédl dva ruské důstojníky v průvodu jednoho císařského, a on nemohl jíti za nimi. Ale když poté jeli kolem dva bradatí kozáci, bez pík, ale se šavlemi, již se neudržel. Hubuje v duchu na Ceypka, co taky dědek nejde, to že se mu už nechce, vydal se uváben jako za světlem za oběma kozáky.

Nutil se do kroku, aby mu nezmizeli z očí, ale marně. Už se mu ztráceli mezi lidem, až pojednou jich dohonil. Zastavili se, to jest zastavili je u pivovaru U Kornelů, kde sám pan starý v zelené kamizole na ně vystoupil s dvěma znamenitými korbely v rukou, muž už starší, v copu, tělnatý, zardělý, plný upřímnosti v očích, v úsměvu i v jadrné řeči, kterou oba Rusy zval, aby přijali tu poctu.

A paní stará, menší, ale ne slabší nežli pantáta, v bílém čepci a v modré zástěře, s kapsářem pod ní, v pantoflíčkách, pravá měšťanka pražská, přišla s mísou plnou nakrájeného studeného masa a zvala kozáčky, aby sesedli. Než ti vykládali a ukazovali, že nemohou, že musí jeti dál. Děkovali za poctu, čapky smekli, poklonili se, pokřižovali se, pak korbele vzali a pili, pili, dlouhým douškem; pak znovu děkovali a smeknuvše klaněli se, až vrazivše čapky na vlasaté hlavy, pobodli hřívnaté koně dlouhých ocasů a vyjeli – Pan starý a celý zástup kolem pozdravně volali a kynuli kozákům, jak se s křepkých koní ohlíželi a čapkami mávali –

Nežli P. Vrba došel na Rejdiště, uviděl houfy lidu tam kvapící, domácí Pražany, důstojníky zdejší i vrchnosti mnohé a také mnoho přespolních, kteří schválně kvůli Rusům přijeli do Prahy.

Sám přišel ještě včas, takže se dostal na výhodné místo a dosti na kraj. Na Ceypka již ani nevzpomněl. Širé Rejdiště bylo obklopeno zvědavými. Všecka okna sem hledící, rozevřená, hostila množství hlav, mladých, starých, v tupetu i prostých vlasech, mladé panny v kudrlinkách a s pentlemi, i staré paní v staromódních účesech vysokých a pudrovaných. P. Vrba se nikam a po nikom neohlížel, jenom po mraku uralských kozáků prostřed rozsáhlého prostranství. Neseděli v sedlech, stáli u koní, s píkami v rukou; užívali posledního pohodlí před odjezdem. Jen důstojníci byli na koních. Jako z oulů nesl se šum z bradatého vojska v čepicích, za nímž v pozadí za Vltavou, lesknoucí se na červencovém slunci, vznášely se královské Hradčany pod vysokým, krásně modrým nebem, celé v určitých konturách, neboť vzduch byl čistý a jen zářil.

P. Vrba byl by se nejraději ke kozákům rozběhl pohovořit si s nimi. Ale nebylo možná. Litoval, že už odjíždějí, než těšil se, že přijedou zase jiní. Jak kolem zvědavě postupoval, zahlédl pojednou profesora Vydru. Stál v černém kabátě, v černých punčochách, podobně oděn jako P. Vrba, s holí v pravé ruce. Levou si zastiňoval zrak, jak před se hleděl.

P. Vrbovi, jenž ho již delší dobu neviděl, se zdálo, že se učený pán hodně přepadl, že je nějaký žlutý a že vypadá stařeji, nežli je, ani ne šedesátník. Hned šel k němu a hlásil se upřímně. I na něj se profesor Vydra podíval, zacláněje si na chvilku oči, a zdálo se, že ho nepoznává, až pak zvolal překvapen a s patrným potěšením:

„Ale z nejmilejších krajane, Hradečane! Prominou, sluníčko tak ostře svítí – Můj miláčku, také se přišli podívat na hrdinské Rusy –“

P. Vrbu však to sluníčko zarazilo. Přistoupiltě přece zcela blízko k profesorovi a on ho nemohl poznati. To už je zrakem – Nerad to seznal. Hned byli v Rusích. P. Vrba vypravoval o včerejšku, o vítání (profesor Vydra za branou nebyl), a co tu lidstva i z venkova, vrchností, že nechaly zámků a zahrad teď v horku a že přijely –

„Nosticové také a pan Dobrovský také, jak jsem slyšel,“ vpadl profesor Vydra. P. Vrba začal hned o Dobrovského knížce, o ruštině, jak je českému podobná, a zas o Rusech.

„Kdoví, jestliže doktor Held, ráčejí se na něj pamatovat –“

„A jakpak ne, carissimus Theobaldus, také z našeho slavného hradeckého kraje – Co je, co se s ním stalo?“

P. Vrba pověděl o příhodách jeho bratra Ignáce, že je asi v ruském zajetí.

„Ach, to se sotva doví,“ Vydra zatřepal hlavou, „sotva, leč by z božího dopuštění –“

„A tamhle je pan Kramerius!“ P. Vrba sebou trhl jako mladík. „A doktor Ivan, pan Nejedlý, Šedivý a pan farář Rokos a profesor Němeček, samí dobří a učení Čechové, všichni stojí pohromadě; ti se také těší z toho slovanského vojska. Jen se podívají, doctissime, co má každý z kozáků penízů na prsou, po jednom nejméně. Ti už s Turky bojovali –“

Profesor přisvědčoval, díval se na kozáky, jako by ty peníze přehlížel, než P. Vrba cítil, že o nich dobře neví, že jich nevidí. A začínal zase hovor:

„Pan Dobrovský, ten on si s nimi pohovoří, když – jakpak ne –“

Umlkl. Kozácký důstojník se kolem mihl, až mu epolety zlatě svitly a šavle se mu na slunci blýskla, jak jí zamávl.

„Sadis!“ vzkřikl velkým zvučným hlasem a mrak kozáků jako by se vznesl. Mžikem vsedli na koně a seděli jako přikutí; les pík bez korouhviček trčel nehnutě nad nimi. Zdaleka, mezi domy, ozvala se vojenská hudba směrem od Poříčské brány.

„Sadis! Slyšeli, doctissime?“ volal P. Vrba na Vydru, vtom však do zástupu zalehlo nové velení:

„Smirno! Glaza nalevo!“ A vtom také vykřikl P. Vrba:

„Ten nejvyšší kozácký! Borodín!“

Přijížděl, s dvěma důstojníky, v plné parádě, s šerpou přes prsa, v čapce s bílým stojatým peřím. Starý kaplan ho poznal po plavých, dlouhých vousech, jež se mu po prsou nad zlatým křížem a přes medaile chvěly v měkkých pramenech, jak přijížděl rychlým klusem na krásném vranci, jehož dlouhá hříva poletovala a ohon až do země povíval.

„To je on,“ dotvrzoval si P. Vrba, „ale šavli kde má!“ I tu zahlédl, jak po jílci i pochvě proskakovaly blesky i svity kovu a drahého kamení. Každé hnutí plukovníkovo stihl a pak sebou až radostně škubl, když ho viděl, jak zajel před čelo kozáků, jak se k nim obrátil a zvolal na ně, nic přísně, nýbrž srdečně jako tatík:

„Zdorovo, rebjata!“

„Rozumím!“ volal P. Vrba, hledaje zrakem profesora Vydru; lekl se však, jak celý ten mrak kozácký odpověděl plukovníkovi jedním hlasem upřímně:

„Zdravja želajem, Vaše Vysokoblagorodie!“

„Bože, bože, doctissime, všecko jim rozumět!“ vykřikoval P. Vrba. „Polk napravo!“

„Šagom marš!“ Lítaly povely a kozáci konali vše naráz, jako jedním tělem. P. Vrba už i na váženého profesora v sousedství zamrkal, jak sledoval každé hnutí bradatých jezdců se sáhodlouhými píkami na divných konících, jak se otočili, jak defilovali před plavobradým plukovníkem atamanem a kolem Pražanů, s úžasem a již i s nadšením na ně hledícím. Chvála zněla ze zástupu různými pokřiky, až naráz všechny utichly, jako by uťal, když zaznělo komando a letělo po řadách:

„Píky na ruku, rysju! Marš!“ když hroty pík nad hlavami vráz se sklonily, když kozáci podvrhli hroznou zbraň, jako by chtěli atak. Ale hned, jak se ozval povel, kteréhož P. Vrba nezaslechl, neboť po náhlém ztišení strhl se zase náhlý šum, vztyčily se píky do výše, řady se srážely a již postupovaly opravdu dál, pryč, směrem ke Kamennému mostu. A první řady začaly zpívat. Mocné hlasy kovového zvuku rozléhaly se prostranstvím a dál do ulic, mohutně i ladně a svým zvláštním rázem zajímavě.

P. Vrba jako učarován chtěl za nimi; tlačil se jako ti mladší kolem, až pak nemohl dál. Ale dotlačil se alespoň na místo, odkud volně viděl na řeku i most, na kozáky, jak po něm jeli, na spoustu pík nad nimi, na lesknoucí se jejich hroty. Stál, hleděl, oka z nich neodvrátil a naslouchal kozáckému sboru. Na tváři mu již proskočily rudé skvrny, jak se rozehřál, jak se díval i naslouchal s celou duší.

Pak ruce sepjal jako s úžasem, když z Kamenného mostu zahlaholil zpěv celého pluku. Kozáci všichni se dali do zpěvu a ten se mocně nesl přes vodu, do měst i k stráním Petřína i ke královskému Hradu. Zpívajíce jeli kozáci, řada za řadou, a zanikali pod obloukem Malostranské věže. Řada za řadou, četa za četou se tam ztrácela, blesky hrotů tam hasly, ale na mostě pořád plno kozáků. Pořád jeli jedním proudem a mužný jejich zpěv hlaholil pln síly.

P. Vrba rozradován, že slyšel vojenský mustruňk po slovansku a že mu rozuměl, nadšen tím pohledem a pomyšlením, že to jsou bojovníci jednoho národa, zvedal ruce, jako by žehnal, a v pochvalném křiku zástupů, pozdravujícím ruské vojsko na mostě, volal:

„Sprovoď vás pánbůh, Slovani!“

P. Vrba vydržel až do konce, až kozáci odtáhli a také ostatní oddělení. Teprve pak vzpomněl na profesora Vydru. Ten však už dříve odešel v průvodu studenta Dostála, který měl u něho byt a opatření za rozmanitou drobnou posluhu.

U Ceypka se starý kaplan toho dne nestavil. Nemohl mu prominout, že nepřišel, jak ujednáno, k Novoměstské věži. Ani druhého dne k němu nešel, ač bylo volno, bez Rusů. Čekal, že Ceypek přijde sám se omluvit. Ale ten nešel. Ostýchal se a trochu bál, poněvadž to dostaveníčko zmeškal svou vinou, skoro schválně. Nehořelť tím nadšením jako páter a v duchu nesoudil s takovou úctou o Rusech. Jaké to vojsko, uvažoval, jako tihle kozáci, celí zarostlí jako divoši, vlasatí, vousatí, nic po vojensku a tak bez pořádku, jako ti kozáci, ti že jedou jako stádo –

Dne 13. t. m. července, když přitrhlo druhé oddělení, vypravil se P. Vrba opět se podívat a vítat. A druhého dne přišel k němu Ceypek, ostýchavě, nejistě, a hned žádal, kdyby byl velebný pán tak mnoholaskavý a vzal ho s sebou, až zas Rusové přijdou, že by se na ně rád podíval… Vlastně se mu stýskalo po starém kaplanovi a po „loupežnících“ –

P. Vrba měl sice dost vážné kázání, cože on, Ceypek, takhle knížku o cukrpreclích a poslouchat štokúr, jak hraje ten starý marš, ale ruské marše to ne, a to že by teprva slyšel, a vojsko ruské, kozáky, granatýry, to že by viděl teprve vojsko. Ceypek nafukoval rozčileně rty, až se mu přistřižené bílé kníry zdvíhaly a ježily, ale nebránil se, neodvážil se a přisvědčil, tak že ano, že půjde, když se ho kaplan zeptal, šel-li by zítra se podívat, to že bude, že je ohlášen hlavní štáb a kozáci a také Tataři! Tedy šel toho patnáctého; ale sedmnáctého musil zas a pozejtří, když si už chtěl zas oddechnout, zastavil se pro něj P. Vrba nanovo. Ceypek pořád mrkal a dost nafukoval rty a ježil přistřižené kníry, když společník Rusy tak chválil, jak všemu tomu lidu ruskému kouká z očí pravá slovanská udatnost.

Tato slova zaslechl P. Vrba v České expedici; líbila se mu, a proto je před Ceypkem a všude, kde se dalo, opakoval.

Ale když 21. července přitrhlo poslední ruské oddělení, mušketýři pluků Markova a Durasova, prapor zachmanovských granátníků, šepselovští dragoni, oddělení Kalmuků a naposled donští kozáci, Ceypek už nebyl na nohy. Rusové ho zmohli nadobro. Zato P. Vrba se s nimi upřímně loučil, přál jim a žehnal, aby slavně potřeli ty zpupné jakubíny.

Po všechen ten čas se marně ohlížel po doktoru Heldovi. Když se po něm v České expedici sháněl, doslechl se, že doktor teď nikam skoro ani nemůže, co má práce v nemocnici, a také že pomáhá Rusům, kteří se tu roznemohli.

Když se pak poněkud utišilo, když poslední kozák vyjel Říšskou branou, měl P. Vrba zase hodně pokdy. Nejprve, aby sobě ulevil, napsal Věkovi do Dobrušky dlouhé psaní, tuze dlouhé, poněvadž bylo skoro jen o Rusech. Pak zamířil k svému lékaři z účastenství i ze zvědavosti; ta ho pálila. Byl by rád zvěděl, co a jak je s bratrem Heldovým, v Rusku zajatým, vypátral-li doktor něco čili nic –

Uslyšel, jak se doktor Held přičinil, jak si zjednal prostřednictvím ruských lékařů i přístup k vyšším několika důstojníkům. Ale žádný nic nevěděl. A táhli do boje; měli jiné starosti. Než dva mu dali své adresy, aby jim stran té záležitosti psal; vrátí-li se, že mu pomohou hledat ztraceného bratra.

„Hodní lidé, to je tuze pěkné,“ pochvaloval P. Vrba. „Ale proto přece málo naděje; skoro žádná.“ Doktor povzdechl; pak rychle přistoupiv ke stolku, vzal list odtud.

„Mám jim vyřídit pěkné pozdravení, velebný pane.“

„Tak, tak, a od koho medle.“

„Věk psal.“

„Tumáš! A já jemu. Co píše –“

„Starý regenschori Havránek umřel, znali ho?“

„Znal, tak od vidění; pánbůh mu odpusť. A co Rusové, měli je tam?“

„To se ví, však Věk skoro o jiném nepíše. Je po nich jako posedlý –“ Doktor se usmál a podíval se významně na starého kaplana.

„Proč by nebyl! Je to slovanský lid, a slyšeli to komando! To byla radost, co? Však jsme to v Expedici chválili. To je něco jinšího nežli německy! To se vojákovi jináč poslouchá – bože, naši – A jakpak, Heldičku, to psaníčko by mně neukázali, když je tak o těch Rusech?“

„Ale ano, velebný pane,“ doktor se usmál té nadšené dychtivosti, „tu je, jen čtou.“

Bavilo ho pozorovat starého kněze, jak čte, s jakou zrovna lačností, jak se usmívá a hlavou pokyvuje a jak zas lituje a povzdechuje: „Ach, chudáci! Ach, chudáci!“ To četl místo, kdež Věk oznamoval, že několik Rusů, dva kozáci mezi nimi, umřeli v josefovském špitále vojenském, jak se bezpečně doslechl.