F. L. Věk

Špitálskou branou vyjížděla poštovní archa. Rachot jejích kol a dusot koní ozýval se naposled na tvrdé dlažbě. Poštovní trubka hlaholila. Nad vozem se projasnilo. Vyjel ze stínu klenuté brány. Ulice, domy tytam, kolem vpravo vlevo samé zahrady, všude volno a nade vším jasné zářící nebe pěkného dubnového dne. Vůz hrčel po vyschlé, tvrdé silnici, zahrady mizely vzad; kolem samá pole s mladým osením, nad nímž zvysoka z prozářeného vzduchu jásala skřivanova píseň.

F. Věk seděl v poštovním voze u okénka a díval se zamyšlen na krajinu. Zpět, po Praze, se mnoho a dlouho neohlížel, a také ne tak živě, tak vzrušen, jako ji vyhlížel, když se teď týden k ní blížil. Vracel se dosti rád a do jisté míry se i na domov těšil. Když se na cestu do Prahy vydával, nenadál se, že se bude vraceti s dojmy tak různými. Za těch několik málo dní se mnoho s ním v jeho nitru změnilo.

Už nemyslil tak ustavičně na Paulu a tak jako před dvěma lety, když tudy pěšky kráčel. Dnes cítil a vyznal si, jaký byl tenkráte blouznil. Tenkráte bylo mu tak, jako se dočítal o nešťastných hrdinech románů. Měl se za svrchovaně nešťastného; ale v tom sebelitování i v poměru jeho k Paule i k Thámovi byla jakási útěcha, jakési ulevení v prvním a nejprudším zranění jeho mladé duše. Z těch prudkých dojmů pak mu zůstaly tklivé, čisté, poetické myšlenky, a živé, že časem až i zatrnutí a zabolení v nitru mu způsobily, zvláště když náhle zhlédl některou památku z pražských časů.

Teď se vracel vystřízlivěv. Už si doznal, že si leccos příliš blouznivě myslil, že se klamal. Mnoho mu skutečnost pocuchala. Na leccos si nerad, s nechutí vzpomínal; na Betynu, na paní Butteauovou. Myslíval, že s ním opravdu přátelsky smýšlí jako matka.

A teď! Všechno by byla dopustila, cokoliv by ta její Betynka na něj uchystala. A pak, po všem tom… Ještě za ním přišla do jeho bytu, do hospody. A tam ho smiřovala a zvala, aby k nim přišel! Byl tím tak překvapen, že zpočátku nevěděl, jak starou paní uvítat, jak ji odbýt. Ale pak se jí bránil, ano i Tháma jí vyčetl, ten že si toho nezaslouží, jak panna Betyna proti němu jedná. Paní Butteauová omlouvala, vykrucovala a – zvala dál. A když tak naléhala, když sem tam padlo nápadné, podezřelé slovíčko o jeho první půjčce, nabídl jí půjčku novou; paní Butteauová – ji přijala a brzo pak odešla.

Z toho mu bylo ošklivo.

S Paulou již nemluvil ani jí neviděl. A netáhlo ho nic tak jako před dvěma lety, aby ji ještě jednou spatřil. Hned prvního večera, jak s ní mluvil, byla iluze jeho otřesena. A pak… Třebaže Thám sám mu pak vymlouval a dokazoval, že Paula nebyla s matkou a sestrou proti němu spolčena, třebaže i sám proti tomu přisvědčoval, nedůvěra a podezření se příliš zaryly do jeho mysli. A pak onoho večera, když šli z divadla… A má o něm takové mínění, věřila Betyně, nebo brala tu lež proti němu na obranu Betyninu. Vše, co bývalo, o čem byla přesvědčena, jak pro ni cítil a trpěl, to bylo ničím, zapomněla na vše, nebo nedbala pranic…

Líbezný obraz tentam… O něj, o pěkný ideál chudší vracel se domů, s nevěrou v ženskou upřímnost a stálost. S rodinou Butteauovou se navždy rozešel. Tak se domníval. Jen s Thámem se loučil jinak. Vyhledal ho v divadle. Dověděl se tam od něho, že Betyna na Barvířský ostrov ovšem nešla, ale že toho odpoledne ještě byla v Kanálské zahradě se svým oficírem. Věk se loučil s Thámem upřímně, neboť od onoho rozhovoru na Uhelném trhu měl k němu ještě větší úctu a cítil živější oddanost. Thám však, to Věk při rozchodu cítil, nebyl ani tak sdílný, ani tak srdečný jako onoho večera, když se ubírali ke Šturmům…

Pošta hrčela dál a dále; občas zastavili, pokrmili nebo přepřáhli a zase za hlaholu trubky ze stanice vyjeli, míříce k slezským hranicím. Věk čím dále tím méně se vracel v duchu do Prahy, chvátaje zato více domů. Těšil se na matku, na své zátiší, pomýšlel na obchod, na polní hospodářství. Ale nač rád z Prahy vzpomněl a často, byly chvíle, jež zažil mezi přáteli a novými známými v kruzích vlastenských. To si přivážel mnoho nových milých i mohutných dojmů. Vracel se ve svém vlasteneckém citu utvrzen, povznesen.

Těšilo ho, že Hněvkovský se nezměnil, že jejich staré přátelství obnoveno, jakož i tomu nemálo byl povděčen, že zase mluvil s profesorem Vydrou. Vzpomněl na něj několikrát, a bezděky, když si připomenul, jak starý kněz je nabádal, mihla se Věkovi Česká expedice, jak tam poprvé byl, a na chvíle za soumraku, kdy Kramerius se tak rozhovořil a kdy všichni byli tím dojati.

V Expedici byl Věk pak ještě druhého dne. Seděli tam opět všichni jako včera, až na Šedivého, o kterém Kramerius žertem prohodil, že asi šel hledat svou zakletou princeznu a jak by se dostal do té začarované zahrady. Toho dne sešlo se pak v Expedici mnoho lidí a Věk byl tomu povděčen, že mnohého poznal osobně, kterého znal jen dle jména. Kdyby tak teď přebýval v Praze, pomyslil si, chodíval by pilně do Expedice. Líbilo se mu tam, jak tak sedíce nebo stojíce rozprávěli, toho odpůldne nejvíce o nastávající vojně a pak o korunovaci. Toho odpůldne oni mladí mlčeli, i Hněvkovský, s nímž přišel jeho krajan, mladý filosof Nejedlý.

Věk sedě stranou bedlivě pozoroval všechny starší známé vlastence, zvláště spisovatele Rulíka, jenž byl s Krameriem patrně velmi důvěrný, i Thámova bratra Karla, jehož Obrana jazyka českého na něj tak mocně účinkovala.

Také jej nemálo těšilo, že zblízka uviděl slavného kontrapunktistu Koželuha Jana, za nímž kdysi na Hrad k Sv. Vítu běhával, aby ho jen spatřil a poznal. Teď seděl takřka vedle něho a mistr jej také vlídně oslovil, když Kramerius mladého kupce představil. Jedno přání se tam Věkovi nesplnilo. Za Koželuhem přišel profesor Němeček, kterého Věk znal a věděl, že je dobrý známý, ano přítel Mozartův; a tu si v duchu pomyslil, kdyby tak Němeček začal o Mozartovi. Již se podobalo, že se tak stane. Jak totiž mluvili o budoucí korunovaci a o slavnostech, vzpomněli hned na hudbu, a tu Koželuh mínil, že bude jistě divadlo, a Němeček hned, že by Mozart měl být požádán, aby složil novou operu…

Vtom se dvéře otevřely a vešel vážný pán v černém kabátě, v černých punčochách, hubený, velkých očí, čtyřicátník. Všichni mladší v Expedici uctivě vstali, jak vkročil ředitel pražských gymnasií Procházka, vydavatel staročeských spisů, výborný znalec českého jazyka a staré literatury. I starší všichni jej uctivě vítali.

Tyto že poznal, Věka velmi těšilo, a cestou nejednou na ty schůzky v Expedici vzpomněl. A Pelcla mu Hněvkovský ukázal na ulici, když šli do Expedice. Večer pak byl v opeře, kterou vyslechl bez vyrušení, pobožně, se vší dychtivostí lačného hudebníka, ač ne bez pohnutí, neboť vzpomínky vzbuzené hudbou i místností se rojily. Když příštího dne zašel k Hněvkovskému, aby mu dal sbohem, zastavil se také v sousedství u těch dvou starých kněží, z nichž starší ho onehdy tak rád viděl a zval, protože byl Věk z Dobrušky.

Zastal starocha v křesle sedícího, nějak zamyšleného. Farář Věka hned nepoznal, zapomněl už na jeho návštěvu; oživl však hned, jakmile mu P. Vrba pověděl, kdo mladý pán je, a hned se vyptával na Dobrušku, na totéž jako onehdy a na své známé z dob, kdy v Dobrušce kaplanoval. Byli už jen asi dva tři. Věk je měl pozdravovat.

„A řeknou jim, že se již také chystám na věčnost, a to co nevidět.“

Ten mladší, šedivý P. Vrba, zase, když Věka vyprovázel, řekl mu u dveří, šeptem, jako tajemství:

„Jdou spánembohem. Možná že jich dost brzo navštívím.“

Více neřekl a na vyptávání nebylo času ani místa. Věk chvíli uvažoval, co ten šedý kaplan zamýšlí; ale pak bylo jiných věcí, které ho zaujaly, a cestou sotvaže si na ty dva starochy vzpomněl.

Když se vydával na cestu do Prahy, myslil si, že si tam může hodně pobýt, že se tam beztoho tak hned zase nepodívá. Ale když odjížděl, zvali ho známí, Hněvkovský i sám Kramerius, aby brzo zase přijel, a musil jim slíbit, že bude-li korunovací, že přijede najisto. Po tom, co mezi vlastenci zažil, po těch dojmech, nic se nedal nutit a chutě slíbil. Ale pak, když minuli Jaroměř a blížili se k podhoří, ustoupily pražské vzpomínky, jež Věka cestou nejvíce zaměstnávaly. Teď domácí krajina ho poutala, jako by už dávno jí nebyl viděl. Cítil ostřejší, a jak se mu zdálo, svěžejší vzduch rodné krajiny; s potěšením těkaly jeho zraky po polích, osadách, chlumech, čím dále tím známějších, a zaradoval se, když z pozadí vystoupily lesnaté svahy orlického podhoří.

Před dvěma roky byl sklíčen, když se domů vracel, a úzkost ho napadla, když zahlédl rodné městečko. Tenkráte čekal za smutného říjnového dne na pokraji lesa pod starým dubem, v sešlém kabátě, v sešlapaných střevících, až se setmí, aby ho lidé neviděli. Lekal se, bál, a přece ještě více myslil na Paulu, na svou nešťastnou lásku. I teď na ni vzpomněl. Ale bylo mu, jako když zatane na mysli nehezký, trapný sen.

Než všecko zmizelo, když poštovní archa vjížděla do města. Bylo nedlouho po slunce západu. Vůz, na jehož kozlíku postilión troubil svou poštovskou, až byl z toho všechen zarudlý, kolébal se nedlážděnou ulicí mezi dřevěnými domky s podsíněmi dřevěných, divně přisekávaných nebo prostých sloupů, až stanul na „městečku“, nedlážděném prostranství, obklopeném domy namnoze dřevěnými a starou, kamennou radnicí se schodištěm vně přistavěným. Kolem poštovního vozu se děti sběhly, z oken a tu a tam ze dveří vyhlíželi, kdo přijel, několik kolemjdoucích se zastavilo. Vítali mladého kupce upřímně, sousedsky, a byli by se rádi dali do hovoru, co přiváží nového, co se děje ve světě.

Ale on zahlédl ve dveřích svého krámu, nad nímž se houpal růženec dřevěných lemounů, matku, jež chvatně vyšla, jak zaslechla poštovní trubku. A již políbil mladý Věk matce ruku, již jej objímala a líbala. Cítil srdečnou, upřímnou její radost z jeho návratu, z něho, že se vrátil zdráv, a v ten okamžik bylo mu volno a dobře.

Kráčeje od pošty do svého nedalekého domu, ani si nevšiml, že naproti u nevelkého okna dost ozdobné lomenice dřevěného patrového domu stála mladá, svěží holčina, ona, kterou viděl u pošty, chystaje se na odjezd, a o níž pak slyšel v České expedici. Vyběhla před chvilkou nahoru na „sedničku“ hledat něco v truhle. Jak zaslechla poštovní trubku, přiskočila k oknu, a jak zahlédla mladého Věka, neodešla od okna, až zmizel ve svém krámě.