F. L. Věk

Když vyšli, pustil se Věk schválně do tlačenice. Tím se odtrhl od svých společnic a dostal se dříve ven. U portálu ve svitu svítilen, kde nablízku čekali běhouni s hořícími pochodněmi, aby svým vrchnostem na cestu posvítili, čekal už Thám.

Stál tu ve svrchním kabátě s límcem přes ramena, ve vysokém měkkém klobouce, o holi. Věk napohled postřehl, že to není onen Thám ze zasněžených Králík v jediném obnošeném kabátě, neholený, hubené, zažloutlé tváře. V líci vypadal líp, plněji, zdravěji. Zhlédnuv Věka, rychle přistoupil, a obě ruce mu tiskna, vítal jej srdečně. Omlouval se, že dříve nepřišel, ale že si to vynahradí, dnes, zítra. Vtom umlkl. Stanulať u nich jeho tchyně s Betynou. Za nimi Paula. Thám pohlédl na ně s úžasem. Věk toho okamžiku nabyl jistoty, že Thám o jeho pozvání nic neví. –

„Pan Věk nám utíká,“ volala žertovně paní Butteauová po německu, teď před portálem, kde se lidmi z divadla vycházejícími jen chumelilo.

„Byli s nimi v divadle?“ zvolal Thám a pohled jeho utkvěl na Paule.

„Dámy mne laskavě pozvaly na –“

„Kdo?“ vpadl mu Thám do řeči a dosti prudce, nemoha se patrně opanovati.

„Já,“ ozvala se Paula. Znělo to rozhodně, a přece ne dost jistě. A její pohled byl více nejistý a plachý nežli pevný.

„A proč jsi mně nic neřekla?“ tázal se Thám, nutě se do klidnějšího tónu.

„Ale chtěli jsme vás překvapit,“ vpadla Betyna německy, lehkovážně, veselým tónem.

„Ach, tak vy! To jsem si mohl pomyslit!“ Thám se zasmál. Ve smíchu tom zněl posměšek.

„Aber Kinder, kommts, kommts nur!“ zažehnávala paní Butteauová, vykročivši do ulice. „Herr von Věk má jistě hlad a žízeň a Thám také. Pojďte, co byste na ulici – doma si to všecko povíme.“ Přistoupila k Věkovi, k němuž se Betyna přibočila. Věk se lekl toho nepřímého pozvání. Než vtom přicházela spása.

„Ne, to nepůjde,“ ozval se Thám. „Proč jste mně nic neřekly. Přítel Věk je teď mým hostem.“

Paula, kráčejíc vedle svého muže, kvapně k němu vzhlédla. Thám, toho si nevšimnuv, klidně dodal:

„Smluvil jsem se s několika známými –“

„Vlastenci,“ prohodila Betyna polonahlas, uštěpačně. Věk to dobře slyšel, než ani Thámovi neušla ta poznámka.

„Ano, vlastenci,“ opakoval ostře. „Čekají tuhle pana Věka.“

„Tak ty dnes nezůstaneš?“ tázala se Paula, jdouc s Thámem sama po chodníku před ostatními.

Slova ta zněla smutně i s výčitkou.

„Pro dnes to není možná.“

„Maminka se tolik těšila.“

„Á, maminka!“ A Thám se usmáv dodal: „A Betyna, jakpak ne! A proč jsi Věka zvala, sama, bez mého vědomí?“

„Maminka s Betynou si tolik přály, a myslila jsem –“

„Co zas mají?“

To Paulu popudilo.

„Co by měly!“ zvolala. „Ty pořád podezříváš!“

Toho všeho Věk neslyšel, neboť se za manžely opozdil se svými společnicemi. Šly schválně volněji. Byl by se jim nejraději vymkl. Hovořil málo, vlastně se jen bránil jejich pozvání; přitom bedlivě hleděl za Thámem a za Paulou. Zdálo se mu, že jsou v prudkém hovoru. Thám rozkládal živě rukama a sem tam proniklo nějaké slovo ostřeji pronesené. Na kraji Malé Dominikánské ulice jich došli. Ve mdlém žlutočerveném světle olejové svítilny na rohu hořící zahlédl Věk Paulinu tvář, ubledlou, výrazu roztrpčeného; ta někdy němá, poetická trpitelka mluvila rychle, patrně popuzena, a řeč její zněla ostře. Tak jí Věk ještě nikdy neviděl. V ten okamžik zdála se mu cizejší nežli včera, když od nich odcházel. Takové bouřky beze všech ohledů a šetrnosti k Thámovi i k němu, a pro věc tak všední, malichernou, proto, že nechce Thám dnes doma zůstati, že ruší maminčin a té Bětky plán! To mu připadlo tak všední.

Z divadla vyšel popuzen. To, co teď viděl, mu dodalo. Už jak k manželům docházel, se rozhodl. Dával dobrou noc, a aby se nedali vytrhovati, že nechce rušit, že vlastence vyhledá sám.

Hlas se mu pohnutím třásl. Paula se patrně zarazila. Thám však sebou trhl, v očích mu svitlo a zvolal:

„Ne, půjdu s nimi.“

Ani on, ani Věk nedbali paní Butteauové, jež znovu na Věka naléhala důvěrně, přátelsky, aby zůstal, že ho nepustí, a také ne Betyny, hledící na muže se zlostným úsměškem. Potahovala přitom maminku za salup, opakujíc:

„Aber Mama! Mama! Lass ihn!“ Mínila Tháma.

„Dnes tam musíme!“ dodal Thám k Paule obrácen, „a zejtra, příteli, navštívějí nás, až budu doma já –“ Podíval se na Betynu, a vzav Věka pod paždí, dal dobrou noc a měl se k odchodu. Mladý kupec stěží mohl klobouk na pozdrav smeknouti. Jak jej Thám rychle vzal pod paždí a vykročil, nemohl už ani promluviti. V zásvitu lampy zahlédl Paulu stojící nehnutě a paní Butteauovou rychle k ní přistoupivší. Více nespatřil. Šel zase zpátky k náměstí rozrušen, mlčky vedle Tháma. Ten, vykračuje dlouhým krokem, pošvihoval prudce holí o dlažbu. Pojednou se zastavil, pustil Věka a řekl:

„Tak vidějí ty konce! Toho by se byli nenadáli. Já také ne,“ dodal trpce. „A prosím jich, kdo je pozval, a kdy?“

Věk řekl a dodal, že myslil, že on, Thám, o tom ví, že bude doma. Ten však vpadl mu rychle do řeči.

„Ne, ne, příteli, já si nic nemyslím, oni za nic nemohou –,“ a vložil mu ruku na rameno. „To Paula, vlastně tchyně a Betyna, a ta nejvíc. A prosím jich,“ dodal pojednou, „řeknou mně, ale upřímně, nevypůjčovaly na nich – tchyně, myslím?“

Věk byl překvapen a maně mu vyjelo z úst:

„Dnes ne –“

„Tak včera. Tedy hned, jak jich zastavila. Fi! Takovouhle ostudu mně tchyně dělá a nesnáze. Kdekdo jen trochu známý, u toho vypůjčí a často na mé jméno.“

„Snad na Betynu?“

„Nejvíc na ty její hadry; ale také jinak to rozmarní. A sama z toho nemá nic. Není zlého srdce, ale jak je stará, tak je lehkovážná a Betynu slepě poslouchá. Tak si u nich přece vypůjčila. Vida. Už dřív mne nutila, abych jim psal, vlastně Betyna…“

Zamlčel se. Věk však porozuměl a pomyslil si, to že asi je to hlavní, proto že je u nich asi tak vzácný, on, zámožný kupec, jak si stará s Betynou myslí. Ale Thám, jak byl v rozhorlení, dlouho nemlčel.

„Betyna je nejhorší. Fiflena, koketa – opravdu, nepomlouvám. Kdyby jí nebylo, bylo by s Paulou také jinak. I s tchyní bylo by živobytí. Ale tu má švagrová v hrsti a skrze ni Paulu, a tak nade mnou vyhrává. Věřejí-li, že Paula už je často proti mně? A někdy pro takové hloupé, malicherné věci – oh –,“ a Thám mávl rukou. Z tónu toho slůvka bylo cítiti, jak je mu protivno, odporno. Pojednou dodal:

„To dnes, to jistě také Betyna spískala.“

„Také si myslím,“ odvětil Věk, kráčeje volně vedle Tháma. „Má mne za hlupáčka, za venkovského sprosťáčka. Chce chytit hejla a dává mu na to rendez-vous.“

Thám překvapen jal se dychtivě vyptávati. Věk nesmlčel nic, a také, ač Paulu výslovně neobvinil, dal znáti svou trpkost nad jejím jednáním. Thám mu nedal ani domluviti.

„Nedivím se jim,“ řekl živě, „mají pravdu, ale vzpomenou si, co jsem prve řekl. Žena je v jejich moci. Udělala, co žádaly, ale jaký měly vlastně úmysl, jak Betyna na ně sítě rozestřela – opice, má teď nějakého oficíra, s tím má známost, o tom jí jistě neřekly. To mně veřejí. V tom jí hájím.“

Věk na to neřekl nic. Důvěřovali příliš dlouho, a Paula, tak jak ji dodneška v mysli choval, nebyla by tak jednala ani s ním a s Thámem.

Zatím došli na Malé náměstí.

„Vida,“ začal zase Thám, „kdysi mně záviděli. A jak se všechno pak obrátilo! To viděli už v Kralíkách. Ale tam vlastně začínalo zase být líp. To dítě… ,“ odmlčel se. „Bylo by teď jistě jinak. Žena by… Oh, jak si člověk všecko pěkně maluje, jak ve vášnivosti všecko pěkně vidí. Vědí sám, pamatujou se, jak bývala doma, totiž jak smýšlela. Myslil jsem, že mně rozumí, tomu, co chci. Vědí, co jsem už obětoval divadlu, našemu vlasteneckému divadlu: pohodlné živobytí, ouřad… A když jsem to udělal, měl jsem tak zůstat. Neměl jsem se ženit,“ dodal kvapněji. „Rozumějí mně, myslím kvůli Paule. Má mne ráda, má, vím to, ale nemá také tak ráda jako já naši věc, nejde jí tak o naši řeč, o to všecko, proč já…“

Zaslechli kroky. Dva muži šli proti nim. Thám se odmlčel a zastavil. Teprve když muži zašli, začal, patrně všechen zabrán svými myšlenkami:

„V prvním zamilování ona ovšem… A myslil jsem, že když je z herecké rodiny… Ale ony… však to znají, co jim je divadlo. To, proč já jsem šel k divadlu, to jim je nerozum, protože je jinde líp. A když jim nechci být po vůli –“ Vykročil.

„Nechtějí do Vídně –,“ řekl Věk, hledě na něj s účastenstvím.

„To už vědí! Žalovaly jim. To chtějí zase s Lotkou být a hučí do Pauly, namlouvají jí, jak by se měly ve Vídni. Štvou ji, a ona jich poslouchá. Ale já nepůjdu z Prahy, nepůjdu!“

To už zahnuli ze Sirkové ulice do Uhelné. Šli prostorou mezi Kotci a podsíní tou chvílí stmělou a černou, až stanuli na prostranství Uhelného trhu. Kolem bylo ticho; na nebi, pokud ho mračna nehalila, mrkaly sem tam hvězdy.

Thám našed někoho, jemuž se mohl svěřiti s tím, co ho delší dobu hnětlo, dusilo, vzrušeně pokračoval:

„A my divadlo mít musíme, musíme pro ně pracovat. Říká se, že je divadlo všeobecný pramen, z něhož lidé moudrost váží a čistěji se cítit učí. A je-li to pravda, mohou se našinci v divadle učit, a již se učí, česky cítit, vědí, česky, a milovat svou řeč. Kdybychom se toho tak dočekali, že bychom ustavičně české divadlo měli! A kdyby k činohrám toliko vlastenští obsahové voleni byli, to bychom učinili pevný svazek mezi sebou! Co jiného řecký národ ve spolek tak pevný pojilo? Co jiného táhlo zástupy tak násilně do divadla, jako že jejich činohry měly vlastenecký obsah?… Ó, mít ustavičně divadlo, vlastenče milý, jaký by mělo podíl v našem díle a boji! Ano v boji. Co jiného to všechno je, nežli boj. A mne již chytl. Z doktora jsem komediant. A potom bych teď měl jít do ciziny, aby to všecko, co jsem udělal, bylo marno, jen aby ty ženské… Ne, zůstanu,“ dodal rozhodně, prudce. „Tady je mé místo. Nepůjdu, a kdyby i žena…“

Umlkl. Věk už drahnou chvíli na sebe zapomněl. Byl všechen zaujat Thámem, jeho osudem, jeho řečí. Hleděl na něj s úctou i dojat. V ten okamžik neměl vhodného výrazu, aby mu to vyslovil. Podal Thámovi ruku a váhavě dodal:

„Kdybyste snad šli od nich – oni a –“ Nedořekl.

„Kdyby to bylo možná! Také jsem už na to myslil – Ale Paula by nešla pro živý svět…“

Stanuli před domem U Šturmů s podsíní na rohu Skořápkovy ulice.

„Čekají už asi na nás,“ řekl Thám zamyšleně. „Vzkázal jsem některým. Také Hněvkovskému.“

Vtom jich někdo docházel, jenž se blížil od Staré rychty a hlásil se k Thámovi. Byl to Prokop Šedivý. Nemohli se zdržeti, musili s ním do kavárny.

Ve vážné náladě vstupoval Věk do klenuté místnosti, kdež jako student číhal jednou na Mozarta, až přijde, aby ho viděl, jak hrá na biliáru a jak si přitom tiše pohvizduje a hudební nápady a náhlé myšlenky prostřed hry do malého zápisníku narychlo zaznamenává. To bylo zrovna předtím, nežli se Věk dostal do rodiny Butteauových, nežli poznal Tháma. A teď…

Tou chvílí se Betyna svlékala, tj. strhla s hlavy klobouček a hodila na postel, strhla pláštík a hodila na židli, takže spadl na zemi. Nezdvihla ho, prudce rozepínala šaty, netrpělivě, zlostně… Jak byla prve příjemná a sladká jako hrdlice, tak nyní jako podrážděná kolčava. A pořád o Thámovi, ten že vždycky a všechno jí zkazí, že jí a jim všem i Paule všechno naschvál – A Věk! Ten… však že to je na něm znát, že byl dlouho mezi venkovskými voly, že dělá kornouty a váží koření. A ještě co si o sobě myslí, jak dá na sobě záležet, také takový – tu se zachechtla – takový vlastenec! Mezi ty sprosťáky že se hodí. Ale ostatně to že všechno Thám, ten že všecko napíchl.

Paní Butteauová se prve tolik těšila na překvapení, tj. na večeři, kterou po divadle chystala (něco šťastně vypůjčila a ráno zastavila dva zimní pláště). Těšila se, jak si pěkně posedí, pan kmotříček, Betyna… vidělať, jak se mu dcera líbí a jak se k ní dost má. A jak ne! Děvče jako jiskra, nejčipernější ze všech. Ale pak to se zetěm! Mrzelo ji to silně. Teď zase aby Betynku chlácholila, aby se tak nerozčilovala. O Paulu, jež všechna roztrpčena, rozlítostněna i pohněvána odešla do druhého pokoje, takové péče neměla. Stará paní hájila před Betynou „kmotříčka“, to že se o něm mýlí, tady, u nich, že byl všechen pryč, že je pravda trochu nesmělý… A chce-li Betynka, že načne uzený jazyk, že bude tuze dobrý, a křenu že nastrouhá, nebo chce-li s octem a pepřem, to že si pochutná, beztoho že má hlad.

Betyna svlečena, jen ve spodničce, v košili, ale ještě ne zuta, rozložena na staré pohovce, rozmazleně svolila, tak tedy aby jí kousek přinesla, ale aby jí dala jídlo sem. A stará paní polosvlečená přitahovala stolek, sháněla, snášela maso, chléb, ocet, a když chtěla pro pivo, nesměla, nýbrž musila přinésti láhev vína, které chtěla ušetřiti, poněvadž ona, optimistka, nevzdávala se naděje, že si přece ještě všichni pěkně posedí, tak, jak se na dnešní večer těšila. Stará paní sama nalila a pobízela Betynku, tak aby pila, beztoho že je unavena, aby jen jedla a pila a na ty věci nemyslila. Poté pootevřela dvéře do druhého pokoje, volala Paulu, aby šla také jíst. Ale vrátila se brzo ke stolku.

„Nechce, nebude jíst. Pláče.“

Betyna, jíž patrně zachutnalo, pohodila hlavou.

„Hm, to má co plakat. O takového. Ať si je mezi těmi vlastenci. To bych tak o něj dělala!“

„No, nech ji,“ paní Butteauová chlácholila, „nech, ať se vypláče, co je to platno. Dnes ji už raději necháme.“

A změnivši náhle hlas, otázala se plna mateřské něžné zvědavosti, již také bylo znáti ve zvuku její otázky:

„No a jak ty, Betynko – jak –“

„Co!“ odvětila zkrátka dcera, obracejíc se více na bok a sahajíc do mísy po kuse dobře uzeného jazyka.

„Myslím, jak on, pan Věk, viděla jsem tady, u nás,“ (a usmála se) „byl nějaký celý pryč, a v divadle po očku jsem –“

„Á, nevím,“ vpadla jí Betyna do řeči, krčíc nos i čelo, „když je takový, so ungeschickt, blöde; ale o rendez-vous říkal –“

„Ale! Tak vidíš!“ zvolala stará paní, mile překvapená. „Vždyť jsem si hned myslila. Ty jsi se mu moc líbila.“

Betyna stáhnuvši z talíře pěkný kousek jazyka, rovnala se zas na pohovce; přitom, kousajíc s velikou chutí do masa, mluvila:

„Ale Thám… Ten by ho moh – Ten jistě všecko zkazí.“

„Aber nein, neboj se. To musí Paula na něj, ať… Ale tady máš ještě hezký kousek. A dopij, Betynko, naliju ti ještě.“

Matka na sebe nemyslila, ale dcerka na ni také ne. Brala chutě a matce nic nenabídla…