F. L. Věk

P. Matouš Vrba nepřenášel tuze často v šose svého tmavého kabátu „dvaatřicet loupežníků“, starých a usmolených, do přízemí domu v rohu gallasovské zahrady. Byl by tam častěji chodil pohrát si v karty s Ignáciem Ceypkem a pohovořit s ním. Ale příkrá zima nedala. Panovala dál, jako začala před Vánocemi, jako mořila Prahu i všecku zemi po Vánocích, v lednu. A únor nebyl lepší.

Ze svého pokoje P. Vrba hrubě nevyšel, ani ne ke Sv. Ignáci mši svatou odsloužit. Ani svým pokojem se tuze netoulal a do druhého, někdy faráře Hejny, ani nevkročil. Netopil v něm a zavřel ho, aby ušetřil tepla. Černý svůj psací stůl s mřížkou přitáhl ke kamnům; tu sedal, četl, psal, tj. opisoval všelijaké památnosti historické.

Nejdelší procházku konával do výklenku okna, aby na něm trochu pocuchal spleť ledových fantastických květů a listů, často jiskřivých, aby vydýchaným, prsty vytřeným v nich kolečkem jako okénkem mohl se dívati na Dobytčí trh, pozorovati saně, jež přivážely dříví, i ohně mezi nimi planoucí.

Vídal řady saní plné bukového nebo měkkého dříví. Přiváželi je obchodníci a ještě více ho dávali stavové z krajů dopravovat, aby pomohli v nouzi. P. Vrba je v duchu pochvaloval a hned se zas divil a počítal, co už dříví Prahou rozvezli, kolik tisíc sáhů již; a pořád ho nebylo dost, pořád pronikaly stesky, že je zle, že mráz všecko drtí.

Ten v jiskrném svém bělostném plášti, plný rampouchů, zuřil za hvězdnatých, tichých nocí a nesmiloval se ani za dne. P. Vrba se před ním také krčil. Stará Hanělka pořád topila a nemohla se dotopit. Hned všecko vyfoukalo. Proto se musil starý kaplan kamen držet. Sedal u nich v bačkorách, s vlňákem přes kolena (bál se „brabenců“), v kabátě, četl, psal nebo jen tak tiše seděl, hledě před se k zamrzlým oknům, od nichž se v klenuté jizbě přišeřilo.

Upíral oči na ledové květy, naslouchal, jak venku vítr hučí a pláče… A tu viděl v duchu dál, jak je s těmi chudáky, kteří si nemohou zatopit, jak teď farní ohřívárny obleženy. A jak venku, ubohé ptactvo a zvěř. I na hrob svého faráře si často vzpomněl, jak je sněhem zavátý; divná věc, v tom nerušeném, hlubokém tichu svého klenutého pokoje, v olověném přísvitu zamrzlých oken, kdež seděl jako v hrobce, ztracený, zapadlý, kdež viděl jen zimavou, mrtvou šeď, připadaly mu častěji minulé dny, staří lidé jeho mládí, rodný pohorský kraj, že ono všecko, že všichni leží pod sněhem, a jak tam je teď, v těch roubených chalupách, do břehů přikrčených, do spoust závějí zapadlých, v těch nízkých, dusných jizbách, kde při mrkavé louči dělají za stavem, jako on dělával.

Někdy se mu od těch myšlenek a vzpomínek divně zastesklo, touhou po všem, co mu pominulo. Někdy ho již čtení a psaní omrzelo a zlobil se na mráz, na sníh, kdy tomu bude konec. Na Hanělku, která mu chodila každý pátek do Expedice pro noviny, čekával jako Noe na holubici. Jak vstoupila mrazem zardělá, často ještě se sněhem na šátku, ve vlasech, hned se vyptával, jak je. A pokaždé slyšel:

„To tam mrzne, velebný pane, až to zatajuje.“ Nebo: „Věje hrozně, všecko jeden bílý mrak, a nikde ani člověka –“

Zklamán v své naději zůstal zas u kamen. Pro první chvíle měl alespoň noviny. Četl je pobožně, od první řádky do poslední, nejprve ovšem rubriku o válce, kterou čekal a prorokoval najisto, když bylo pořád takové hnutí mezi vojskem, když i za těch nekřesťanských mrazů a metelic mašírovaly regimenty Prahou, nejvíce na západ, do německé říše, kdež na Rejně „ti jakubíni“ se zas hýbali.

P. Vrba se jich už tak nebál a bez ohrady prorokoval jejich zkázu, hlavně protože „povstal vítězný národ slovanský“, jak četl, Rusové, že se již valí jako hrozná mračna hlavně od té doby, co arcikníže Josef se v „Petrově“ oženil s velkou kněžnou ruskou Alexandrou Pavlovnou, že ten šedý hrdina Suvorov je již na cestě do Vlach –

Toto vše si měl nechat jako předešlé noviny a neměl to Ceypkovi ohlásit a vypravovat; a karty už také hrůzu časů neměl v rukou. Proto vstal a chtěl se odvážit. Hanělka však mu nedala. S hrůzou vypravovala, jaké je náledí, cesty jako sklo, že s novinami sotva sem dolezla, lidé že venku padají jako hniličky, že už kolik si jich zlámalo ruku nebo nohu, a nejvíc nohy, a v Jezuitské ulici že se ráno zvrhl formanský vůz velkého naložení a šafáře, jak podle šel, zamačkal do smrti.

I musel se Suvorovem a Rusy zůstat u kamen; pozejtří však, když venku ulevilo a sníh cesty posypal, vypravil se s nimi (a s „loupežníky“ v šose), v čepici s ušima, se šátkem přes bradu a ústa, v plášti a v teplých botách o holi s ostrým bodcem vzhůru Dobytčím trhem kolem nemocnice do Ceypkova bytu.

Toho odpoledne málo hráli, protože P. Vrba víc vypravoval, prorokoval a jakubíny porážel; ale proto dostal bití až na jednou, kde protivník s cvočkem v uchu ze šetrnosti k hostovi dopustil se neobyčejných hloupostí.

Cesta k Ceypkovi se uvolnila koncem února, když uhodila náhlá obleva. Začalo tát, silně tát, den dva. V noci pak, bylo z 22. na 23. den února, se P. Vrba vytrhl prudce ze spaní a jako zmatený naslouchal. Temný rachot bubnu zalehl v jeho tichý byt. Bubnovali, rychle, děsivě, na poplach, víc a víc, hřmotněji, blíž a blíž; a vtom dělová rána houkla, za ní druhá – Led! Velká voda!

Vstal rychle, nakvap se přistrojil, a k oknu. Čirou tmou mihalo se několik rudých světel v lucernách, v oknech kol širého prostranství, černou tmou zalitého, proskakovala v oknech světla. Lidský křik tu a tam pronikl, a zase bubnování a dunivé výstřely – Světla luceren se nesla jako v kvapném letu, a všecka vzhůru, ke Slovanům, k Podskalí nebo dolů k Myslíkově ulici, všecko k vodě, i několik zažehnutých pochodní, jež vysvítily intenzívně do černé tmy a v jejichž pronikavé rudé záři pod chuchvaly černého čoudu bylo vidět vojáky kvapící k vodě. P. Vrba, vrátiv se do postele, začal se modlit a modlil se, až usnul.

Ráno přinesla Hanělka, když přišla zatopit, děsivou novinu, že je zle – Podskalí pod vodou, Poštovská, Platnéřská, Kaprova ulice také a František, Poříč také, do Jezuitské ulice že se také voda rozlila, až skoro na Malý rynk, kobyly u mostu že voda vzala, Kampa že je zatopena i kus Malé Strany a ostrovy všechny, všecko až po Libeň –

P. Vrba se pokřižoval a hned vzpomněl na Krameria a na profesora Vydru, na ty že voda také dorazila, zvlášť na Expedici – Ach bože, to že je trest, co škod bude! – Za dne přicházely Jobovy zprávy dál o Praze, kdež voda stoupala a kdež, jak napočítali, tři sta domů bylo zatopeno, i o venkově, jak je zle okolo Zbraslavi a Chuchle, kde ledy ucpaly vodu, Lohovská Ves že je pryč, nadobro ledovými krami zničena, a v Štěchovicích že pobořily také mnoho příbytků. V těch stranách že se i lidé utopili –

Odpoledne navštívil P. Vrba Ignácia Ceypka; ten na karty ani nevzpomněl, a kdyby vzpomněl, P. Vrba jich ani nepřinesl. Mluvili jen o tom neštěstí, o velké vodě.

„To je zkouška, velebný pane! Nejprve takové mrazy neslýchané a teď ta povodeň hrozná!“

„A válka k tomu. Ta vypukne co nevidět. Pěkně tento rok začal a pěkně skonává toto ‚osvícené‘,“ vyrazil to s úsměškem, „‚filosofické století‘ –“

Druhý den přišel doktor Held k P. Vrbovi; že se jde podívat, jak je s „brabenečky“, a že ho již dávno neviděl.

„To jsou hodný, pozdrav jich pánbůh. Brabenci nic, mají nějak ze mne strach. Ale to neštěstí všude a tady! A taky se nemohu dočkat novin, četu, že příští numero ohlásí vojnu –“

„A ta už je – Právě dnes přijela štafeta z Vídně, že před čtyřmi dny, ano, dvacátého, ji vypověděli.“

„Kdo, kdo!“ P. Vrba div se dychtivostí netřásl.

„Snad ne direktorium?“

„Ne, naši a Rus.“

„Rus? Jistě? Jistojistě?“ Ptal se, ač sám už předtím kolikrát ohlašoval, že Rusové již vytrhli, že táhnou jako mračna. Ale byl by to potvrzení ještě jednou rád uslyšel.

„Jistě, velebný pane. Možná dost, že je uvidíme.“

„To není možná!“

„Proč by nebylo. Vždyť všecko ruské vojsko nepotáhne jen do Itálie, také do Němec, a tu pak musí také přes Prahu –“

P. Vrba zčervenav naslouchal jako pěkné pohádce. Pak potěšen vydechl.

„To by bylo, pane doktor!“ rozveselené oči upíral na Helda. „Tak bych je uviděl, Slovany, a snad, a snad – slyšejí – také Suvorova, toho hrdinu!“

„Já bych je také rád uviděl, a ještě milejší by mně byli, kdyby mně přinesli novinu –“

„Jakou –“

„O bratrovi Ignácovi.“

P. Vrba věděl o neblahém osudu Heldova bratra, že v Polsku nebo v Rusku bez památky zmizel. „Tak ještě nic, žádná stopa?“ ptal se s účastenstvím.

„Nic, ani zdání. Kdož ví – ale bratr, on,“ a Held mávl rezignovaně rukou. „Hůř je o naši panímámu, ta pořád pláče, jak sestry píšou.“ Mluvil to zasmušile, hned však zavedl řeč, jako by si náhle vzpomněl:

„Abych nezapomněl, velebný pane, Věk z Dobrušky jich pozdravuje.“

„Psal jim? Tam oni také užili mrazů a sněhů.“

„Zle, píše o tom, že to také ucítil na handli. Má pořád tolik plátna dodávat, sem do Prahy, píše; odtud to jde, vědí, všecko k vojsku. Píše, co zkusil s těmi vánicemi, jaké byly necesty, do hor že často ani nemohl a tkalci k němu také ne, takže se často omeškal s dodávkou, a že mu tím ušlo výdělku. Ale jinak si to chválí, že jsou s tím handlem slušné výdělky –“

„Když se takový kupec přizná na slušné,“ P. Vrba se usmál, „to jsou výborné. Věk bude boháč, uvidějí, a dobře tak, dobře, pánbůh mu požehnej.“

„Ale mají také zármutek v domě. Babička jim umřela, jako babička jeho ženy, stará Snížková, znali ji –“

„A bodejť, hodná sousedka, taková Staročeská sprostná. Pánbůh jí odpusť, hodná. To má Věková zármutek – A co se jí stalo?“

„Zápal plic. Nastydla ona někde, a v tom věku – Věk také píše, že sem brzo přijede, jak jen bude trochu cesta –“

„Povodeň tam neměli –“

„Psal ještě před ní.“

Ostali při povodni, hlavně při pražské. Held musil vypravovat, jak je na Malé Straně. P. Vrba však u vody dlouho nevydržel. Hned zase na vojnu a o Rusech, potáhnou-li tudy a jak budou s našimi ty jakubíny hladit, až doktor Held vstal a měl se k odchodu. Když už stanul u samých dveří, vzpomněl si P. Vrba na Tháma, ví-li o něm, že si teď za těch mrazů kolikrát na něj vzpomněl. I pověděl, jak se s Thámem setkal v Ječné ulici.

Doktor Held stáhl obočí a zamával zkrátka svým kloboukem.

„I to je neveselá historie, velebný pane. Býval dřív u mne často, také v kafírně jsme se vídali. Ale teď nějaký čas, dost dlouho, jsem ho ani okem nespatřil. Ke mně nepřišel a v kafírně jsem ho netrefil. I ptám se po něm a tu mi povídali, tak se smíchem, že snad sedí doma, když se zas s ženou udobřil –“

„Ale!“

„Když s ní ostal pod jednou střechou, velebný pane, co konečně. Jak to mohlo jinak dopadnout. Ale i švagrovou prý také zas k sobě vzal –“

„Je-li to možná!“

„On to zapírá.“

„Tak s ním mluvili.“

„Asi tři dny před velkou vodou, za toho posledního mrazu. To ke mně přišel –“ Doktor Held zatajil, že si Thám přišel k němu vypůjčit na dříví, že co měl zásobu, a pověděl, jak ji dostal, to že už spálili.

„Tu jsem mu také sáhl na zub, jak je se švagrovou, a pověděl jsem mu, co jsem slyšel. Bránil se a dost ostře, že ne, že švagrová není u nich, že chodí jen na noc za těch mrazů, že on s ní nemluví a nemluvil. To ono je pravda. Ale dál, vědí, velebný pane – Ale nic jsem neříkal, že ty ženské na něj jdou. Co bych také – Nic by to nevydalo –“

„Ne, ne!“ divil se P. Vrba s účastenstvím. „Takový učený muž – Je to neštěstí! A co, prosím jich,“ tu ztlumil bezděky hlas, jako by jich někdo poslouchal. „Pije? Pije?“

„Teď snad míň, ale – taková nemoc může zas vypuknout, kdyby – a pak –“

Hned nazejtří pospíchal P. Vrba k Ceypkovi, aby mu oznámil novinu, že je válka vyhlášena, též o Rusech, že tudy potáhnou. Toho odpoledne si zas chutě zahrál. Pak častěji, jak mohl docházeti, když obleva vydržela. Pokaždé skoro přicházel s novinami, někdy i s tištěnými, z nichž četl a vykládal, jaké hrozné divadlo krvavé se otevřelo, že přes tři sta kanónů bouchá z jedné i druhé strany, od Dunaje až k Rejnu, v Tylořích, ve Švejcarsku, ve Vlaších, tam že již Rusové docházejí na svém marši.

Ignácius Ceypek poslouchal většinou s účastenstvím, jako starý voják, někdy trpělivě, když se pan páter zabral do výkladu tuze obšírně. Jednou za takového hovoru vzpomněl si Ceypek, a upřímně, na pana obrlajtnanta Jeníka z Bratřic, není-li už, ten že byl s nebožtíkem panem obrstvachtmistrem dobře známý, také že tu v domě u nich býval; co ten, je-li živ, nepadl-li někde tam dole, v Itálii.

„Nic, nepadl, v žádné Itálii, a žádný obrlajtnant. Pan Jeník z Bratřic už je hejtmanem, při armádě v říši, v Němcích –“

„Jak to vědí, velebný pane? Myslím, jako pan Jeník u 35. regimentu, u Wallis.“

„U 35. tému či regimentu, a ne už Wallis. Wenkheim se ten tém teď jmenuje, a náš vlastenský vladyka či baron, pan Jeník z Bratřic, je u granatýrského praporu či bataliónu toho regimentu. Pan Kramerius v České expedici má o něm zprávy, tomu pan z Bratřic někdy píše –“

„I proboha, kdo by řek! – Já už myslil – A co píše, velebný pane –“

„Byl kolikrát raněný, ale zas je chlapík, ve službě. Teď už dlouho nepsal. No to vědí, za těchhle časů, nežli dojde psaníčko od armády – a ještě se třeba ztratí –“

Z vojny ti staří, když se sešli, skoro ani nevycházeli; z vojny staré, sedmileté, v které také Ceypek bojoval s nebožtíkem panem obrstvachtmistrem, i z té nové. Za těchto hovorů musil P. Vrba kolikrát vyslechnout Ceypkovo o tom velikém granátníku od regimentu Lascy, Ceypek ho dobře znal, ten granatýr že byl tenkrát největší člověk celé armády, šest stop jedenáct coulů, na Česko tři a tři čtvrti lokte, a co ten snědl, každý den mimo svou porci ještě tři libry masa a ještě že dostával cúlák 24 kr. A když umřel, nepad, umřel, že ho vyvařili, v Pestu, aby po něm měli kostru.

Na ten div granátnické velikosti Ceypek tedy dost často vzpomněl, jakož i na Laudona, a toho že pan Jeník z Bratřic také znal, jak by neznal, když s ním byl proti Turkům, před devíti lety, tenkrát, když Bělohrad šturmovali.

A pak sám uslyšel o hejtmanu Jeníkovi z Bratřic, od P. Vrby. Bylo nevlídného odpoledne v první polovici dubna. Kmeny stromů před okny v zahradě ještě leskly se mokrem; zkaleným vzduchem poletovaly kusy vlhkého sněhu, jenž tál, sotva dopadl. Vítr vál, až v komíně hučelo.

Ignác Ceypek sedě u kamen přivíral oči. Dřímota přicházela kvapně, ani vstát se mu nechtělo v sladké línosti, aby zatáhl za šňůrku starých hodin. Poslední myšlenku měl, dnes že pan páter nepřijde. A přišel, rychle, čiperně, nějak hlučně, a hned sedl a vytahoval nějaký papír. Ceypek byl samým úžasem hned jako ryba. Aby se rovně postavil, po vojansku, na to nezbylo času, nebo host měl tuze kvap s novinou o veliké bitvě, která svedena koncem minulého měsíce března, v Němcích u Stockachu, a slavně, jak slavně!

P. Vrba hned in medias res; s vášnivou chutí vypravoval, ne, maloval, slovem, také křídou na stole, ukazoval, jak stáli Francouzové pod Jourdanem, jak táhli ve třech koloniích – „O páté ráno to začalo, o páté, a od té chvíle pořád až do božího poledne, a přes poledne v jednom kuse bojovali. Až do druhé s poledne měli Francouzové pořád navrchu. Nejhůř bylo o velký les; v tom se zahnízdili, vědí, a naši jich nemohli vystrnadit, ne a ne, živou mocí ne. Ten les si pamatujou. Velký, na míli dlouhý les, a o ten šlo. A teď –“

P. Vrba sáhl po papíru, usmál se a opakoval s chutí s vnitřní rozkoší: „A teď,“ mlaskl, jak sliny polkl, aby ovlažil hrdlo, a začal čísti z tohoto rukopisného listu:

„‚Právě udeřila hodina druhá s poledne, a tu se všecko ku podivení velikému změnilo. ‘ Vědí, v tom lese, v tom lese, jenž na míli cesty dlouhý jest, z jednoho vrchu po druhém dolů sháněl.

‚Ale nebylo ještě konce, nebo zapuzení Francouzové opět před lesem k bitvě se přihotovili a opět výborně stříleli. Ale čeští granatýři –‘“ P. Vrba zesiloval hlas, mrkl po Ceypkovi a zvolal: „Slyšejí to?“ Pak pokračoval: „‚Čeští granatýři, udatní Čechové, šest pataliónů silní, postavili se proti nim a bojujíce právě jako lvové čeští celé bitvě šťastný konec učinili. Ač také švadrona kyrysníků Makových, při kteréž též nejvíce Čechů jest, a nassau-usynkských udeřili na nejlepší Žurdanovu jízdu v čele a s velikou porážkou ji přemohli. ‘“

Rozohněn čtením válečné zprávy vzkřikl, klada list na stůl:

„Sláva Čechové! Čeští granatýři a kyrysaři – ti to rozsekali. Slyšeli?“

„Kdo jim to psal, velebný pane?“

„Psal to, aby věděli, jeden pan hejtman těch českých granatýrů, který tam bojoval, náš urozený Čech a vlastenec znamenitý, pan Jeník z Bratřic.“

„Proboha, velebný pane! A jim?“

„Ne, mně ne, ale panu Krameriovi a pan Kramerius to psaní pěkně přeložil, dá to do novin, a já si to opsal, dnes dopoledne – a pak jsem rovnou běžel sem jako s teplým koláčem. No, mají radost, stará vojno –“

„Mám, pozdrav jich pánbůh, a jsem rád, že pan hejtman Jeník ostal naživu –“

„Šťastně to začíná. Však jsem pořád říkal, že letošní rok ti jakubíni – no – a je to tu –“

Za nějaký den ubíral se do zahradního domu s novinou, že Rusové jsou již v Itálii, že ten „slovanský hrdina“ vtrhl právě do Verony, a jak ho tam slavně uvítali, rakouští generálové i veronský biskup, a jak na paláci Emili jen na seně ležel a postel pro sebe přichystanou pryč poslal –

U prvního rohu se však P. Vrba zastavil. Zahlédl veliký arch papíru hrubou literou potištěný, česky a německy, pod nímž stál hlouček lidí. I četl také, zacloniv rukou oči, provolání městského hejtmana Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic, aby pro veliký počet raněných našich bojovníků k hojení jich potřebné zálohy cupování nebo šarpie, starého plátna i také celých štuček se obětovalo –

Dočetl, přikyvuje hlavou, pak promluvil k houfci, to že je slušné požádání a každého povinnost křesťanská a vlastenská, to řekl s důrazem těm žasnoucím, pomoci, když tam také naši bratři Čechové krvácejí – Pak se obrátil a domů, do bytu, prohledal prádelník, vybral staré dvě košile a několik kousků jiného vinutí, sbalil to do šátku a šel. U dveří však si vzpomněl, vytáhl ze šosů karty a nechal je na stole, aby nenesl s sebou pokušení. Pak zamířil rovnou k Ceypkovi, s novinou, ale také aby ho trochu zapřáhl, aby pomohl cupovat –

Skoro celá Praha teď cupovala, všude trhali plátno na šarpii a na obvazy. Cupovali žáci i žákyně ve školách, cupovali mladí, staří v domácnostech, zámožných i chudých. Každý chtěl ulehčiti raněným, jichž tisícové krváceli u Rejna, ve Švýcařích a v Itálii.

Chodily zprávy o vítězství v těch končinách a Praha je přijímala s nadšením. Ale všude také mluvili, jaká tam bída, co vojska zkusí, jak musí ve Švejcařích ve sněhu bojovat, jako onehdy, když generál Hoce udeřil na „klauzu“, tak řečenou Lucie, v Graubundu, že se musily tři „kolonie“ přes dvanáct hodin ve sněhu navrch drápat a čtyřiadvacet hodin že pak na tom vrchu v hrozné zimě a metelici stály –

A tam dole v Itálii, tam že nezkusí tolik od povětří, ale krve tam teče víc, víc, když Suvorov tak prudce žene kupředu a naši s ním, když dal rozkaz, aby vojáci jen s nasazenými pagnety na nepřítele prudce dotírali a jízda aby toliko šavlemi bojovala. Co tam už lidu padlo, co je raněných a jaká všude nouze o lékaře a pomoc, o šarpii a obvazy!

Proto všude po Praze ten kvap s pomocí. Slečny bohatých domů nechávaly klavírů i harf i vyšívání a sedaly za stoly, kdež zásoby plátna na pruhy natrhaného se tratily jako sníh na slunci, jak slečny i paní v nejmódnějším účesu toho jara, s vlasy v tisíce kudrnek učesanými, v nejmódnějších šatech otáhlých, úzkých, pod ňadry přepásaných, se v cupování předstihovaly.

Závodily ze soucitu i žárlivosti, aby měly největší kupy šarpie, a vydržely, poněvadž ten skutek milosrdenství byl také trochu sportem.

Na městské hejtmanství přinášely a dávaly přinášeti balíky plátna a cupaniny; vedle nich rostly kupy menších balíčků, jak je přinášeli ze všech čtvrtí méně zámožní, ženy, děti řemeslníků i dělníků a podruhů.

P. Vrba byl jeden z nejvytrvalejších. Šarpii cupoval doma i u Ceypka, jenž mu vydatně pomáhal a také část svého prádla raněným v oběť přinesl. První čas při cupování na karty ani nevzpomněli. Jen někdy, když už prsty bolely a zrak umdléval, vylovil P. Vrba ze šosu staré „loupežníky“, a při těch si oddechli.

Jinak při cupování dost hovořili; nejvíc o vojně a nejvíc P. Vrba, o novinách, které přinášel. Sháněl se po nich jako celá Praha. Sháněl se po podrobných zprávách, které tuze se opožďovaly, o bojích už svedených, jmenovitě o bitvě u Stockachu, sháněl se po nových. Často zabrousil až k vrchní poštovské expedici a viděl, co se odtud novin roznosí, cizích i pražských, hlavně německých, co lidí tam přichází s novou prenumerací –

Hanělku již neposílal pro své, Krameriovy noviny. Přicházela s nimi velmi pozdě. Tak se mu zdálo. Každý pátek šel si sám do Dominikánské ulice a čekal už od jedenácté, kdy začali číslo vydávat a kdy tou chvílí černalo se dychtivými čtenáři kolem domu U Tří stříbrných růží.

To se již vždycky na číslo těšil, protože teď už, jako všichni, jiného nečekal nežli nové vítězství a novou porážku Francouzů. A také chodilo, jak generál Kray porazil Francouze mezi Veronou a Mantovou, Suvorov u Verony, že se Francouzové v Brescii vzdali, deset tisíc že jich zajato, že jim vzali čtyřicet děl metalových, osmnáct hmoždířů a kolik set centů prachu, Suvorov že přešel Oglio řeku, že si vybojoval přechod přes Addu, že vtrhl až do Mediolána.

S tím vším chodil, někdy tuze pospíchal, k Ignáciu Ceypkovi, který dychtivě poslouchal, ale přece někdy si, jako zkušený, povzdechl, ach, jaká tam je asi všude bída, že si může pomyslet, když všude tolik krve teče, a české regimenty – ach bože, ty že asi zase prometou, když musejí všude, že jsou všecky v ohni, pěší a granatýři a kavalerie a kanonýři, všecko, to že bude zas mrzáků a teď že ono je ouzkostí po Čechách, o syny, o bratry, on že ví, když nebožka máma –

P. Vrba za takového Ceypkova povzdechování nemohl odmlouvat, ano přisvědčit musil a politovat, ale přece se v duchu divil i mrzel, cože tohle ta stará vojna, co plátno, když to musí být – A vrtě sebou neklidně, přerušoval ty teskné úvahy ne tuze klidně:

„Ano – ano – inu ano, ale proboha, no, všecky vojny takhle. A nechají si je přerůst ty jakubíny a spolknout se dají? – Vždyť jiného nechtějí než celý svět spolknout. Jak to bylo na tom obrázku, škoda, že ho už nemám –“ A v duchu si umiňoval: „Tobě tak něco povědět.“ Ale jak měl něco, přišel zas a radostně sděloval, zvláště když přinesl, že Suvorov zakrátko učinil konec té novopečené republice v horních Vlaších.

Pak zářil, když hlásil, že císařští hnali na Tortonu šturmem, s Rusy, a tu že se ruští generálové tuze znamenitě chovali, nejvíc kníže Gorčakov a Pankracion, a že se už i vlašský lid sám bouří proti Francouzům.

„Už jim tam porážejí ty stromy svobody, vědí, pryč, porážejí, ač je dřív sami s Francouzi zasazovali. Strom svobody! Hm, bodejť! Strom pošetilosti a hlouposti. Teď by už také naši jakubíni mohli prohlédnout.“

„Naši? Jakubíni u nás, velebný pane?“

„A to se ví. Byli a jsou, dost jich bylo a ještě jsou, jenže oni teď tu svou opilost jakubínskou skrývají, kdy vědí, že se to špatně vyplácí. To mají Josefovo semeno; semeno, plevel! Ale už ji teď plejí, hlavně v úřadech.“ Umlkl, zapálený, poněvadž neměl opozice. Ignác Ceypek v tomhle na ni nebyl. Ale později se přece ozval. To když P. Vrba ležel v bolestech, když jej toho vlhkého a zimavého jara, kdy slunce do zahřátí, neřkuli do potu nezasvítilo, navštívili zase „brabenci“. Teď zase Ceypek k němu chodil, ano obsluhoval jej. Často u něho pobyl celé půldne, nejspíše dopoledne, aby mu přispěl svým kuchyňským uměním, neboť ho litoval, když nahlédl i okusil páterovu stravu, kterou Hanělka nosila z hospody.

A tak sáhl Ceypek opět důkladněji po vařečce, i svou kuchařskou knihu si přinesl, ač nemohl tak strojit jako u nebožtíka obrstvachtmistra.

I do trhu si šel sám, a tu to bylo, že silně huboval a broukal, když se vrátil, on, voják, na válku, jaké to hrozné břemeno, že je všechno krvavě draho, nekřesťansky, peněz málo a drobné žádné; zlato že se vytratilo nadobro, na celém trhu ho nikde ani nezhlédl, a co ho bývalo; aby rozměňoval někdo dukát, sufrén, nikdo, ba ani ne tolar, a jindá co bývalo dvacetníků, plné hrstě.

„A teď nic, čistě nic, všude jen ty hadry papírové, ty bankocedule, co si jich natiskli jako smetí. A co jsem se, velebný pane, naběhal o drobné, nikde jsem tu bankoceduli, co mně dali, nemohl rozměnit. I o ty kufrové krejcary i groše taková nouze. Že to tak ouřad trpí! – To toho vydá, když dali vyhlásit, že se zapovídá stříbrnou a zlatou minci ze země vyvážet!“ Pohodil hlavou, až se mu hnula mašle v týle a blýskl cvoček v uchu. „A sami ji posílají za vojskem; tam bankocedule ani jedna nesmí, bodejť, jen samé zlato a stříbro.“

„Ale to židé s tím nejvíc čachrují a kupci, pane Ceypek,“ ozval se mrzutě P. Vrba z postele.

„Dal bych jich pár pověsit… ale, velebný pane, nejhorší jsou –“ Ceypek se zastavil, s miskou plnou mouky na zadělání uchystané v jedné a s vařečkou v druhé ruce, u postele churavého, „daně, tuze velké daně! To by měli slyšet, jak všude naříkají, kupci, sedláci, kdekdo.“ Obracel se, chtěl ke stolku, ale vzpomněv si zase stanul.

„A ještě toho není dost, co ouřad ukládá, ještě páni stavové, povídalo se o tom, chtějí se tady sejít a povolit novou daň, sami od sebe, vědí, dobrovolnou, a hodně –“

„To je vlastenská oběť.“

„Ale kdo ji zaplatí, velebný pane! Chudý člověk! To by si to páni stavové měli pěkně rozdělit a mezi sebou vybrat –“

„Oni tomu rozumějí!“ vyhrkl mrzutě P. Vrba. „Škoda, že byli voják. Copak teď, když jsou všude v nejlepším, když už jakobíny jen dorazit, měli by toho nechat, měli by ty jakubíny pustit? Až se nebudou moci hýbat, pak se bude diktýrovat –“

„Ale jak všude naříkají!“

„Pak budou vejskat, až bude slavný pokoj a pořádek, až – aby je – čert –“

Nedomluvil, jak ho bolest, dosud tiše v kolenou vrtající, náhle zprudka popadla. Až zasyčel. Ceypek se lekl. Nevěděl, na koho ten čert, zdali na něj nebo na Francouze. A pak mu bylo také pátera líto, že musí zase tak zkoušet. Hned postavil mísu, odhodil vařečku a dvěma dlouhými kroky stanul u postele upravit obklady –

Doktor Held, když druhého dne přišel (Ceypek se pro něj vypravil), starému kaplanu značně ulevil, ani ne tak medicínou jako zprávami z bojišť, jak se na všech dobře daří, citadela za citadelou, pevnost za pevností že padá, co je všude francouzských zajatců, Francouzové že všude ustupují, už i v Neapolsku, a jaké hřmoty a roztržky z toho se v Paříži strhly. „Roajalisté už směleji vystupují, ale také zas jakobíni se víc hýbají. Zmatek nad zmatek – Bonapart jim schází –“

„A ten je – v pasti –,“ vyrazil P. Vrba; jeho tváří, bolestí dost ztrhanou, kmitl se paprsek radosti. A hned poté ještě kvapně se šeptem optal, co Rusové, Suvorov –

„Pořád jako vichr; Itálie, horní, bude už jejich.“

„A přijdou-li k nám, vědí –“

„I ano, jak slyším.“

P. Vrba, jenž prve usedl, sjel opět rameny a hlavou do podušky. Chvilku ležel, zatínal zuby, pak sténaje jimi prosykoval: „Kdybych jen pak neležel!“

„Kdepak, do té doby budou zase jako mník, velebný pane.“

„Rád bych, ó –“ Usmáti se nemohl, ale v očích, jež obrátil po doktorovi, hlavou ani nepohnuv, svitlo od té útěchy. A jako by prosily.