F. L. Věk

Zjev mladé dívky ho překvapil.

Uklonil se a pozdravil ne bez rozpaků a počínal se omlouvati, že přichází touto dobou, že však – – – Tu se bezděky zarazil, hledě na dívku, jež zlehka pokrčivši ramenoma smutně se usmála, položila na rty pravý ukazováček a pohlédla ke druhému pokoji.

Proto Věk jal se pokračovati tlumenějším hlasem domnívaje se, že mluví příliš nahlas. Vtom zjevila se mezi dveřmi paní Butteauová, jež neznámého jí studenta uvítala s přirozenou svou vlídností. Stala se ještě vlídnější, ano srdečnou, když se dověděla, že pan filosof přichází na poslání pana Praupnera, regenta chori u Panny Marie Sněžné, znamenitého tehdy hudebníka a komponisty, jehož mše, ofertoria, nešpory, symfonie, rekviem všude byly známy, jakož i opera Circe, a že mladý pán na doporučení jeho přichází se nabídnout za učitele hry na housle.

„Ach, ach, to je hodný pan regenschori, že pamatoval, že na to nezapomněl. A jak brzy to obstaral! Můj mu říkal předevčírem, déle to není, a již tu jsou. Toť se rozumí, že jich přijímáme – když pan Praupner, to se ví – a tu prosím – však ji tu zrovna mají – to je jejich žačka.“ A ukázala na Paulu. Věk byl nemálo překvapen. Paní Butteauová opět pokračovala, nyní však hlasem tlumenějším a poněkud volněji.

„Ale, pane –“

„Věk, prosím.“

„Ano, pane Věku, s Paulou budou mít trochu nesnáz. Ona chudinka totiž nemůže mluvit, pozbyla řeči, když jí bylo deset let.“

Filosofem trhlo překvapení. Bezděky upřel oči na mladistvou němou, jež v ten okamžik pohlédla do rukopisu. Lehýnký nach kmitl se jí po skráních. Věk pocítil upřímnou soustrast s tou urostlou, hezkou dívkou. Štěstí bylo, že paní Butteauová hovorně dále mluvila. Jinak by byl sotva měl vhodného slova pro ten okamžik.

„Je naše chudinka – tak ráda by hrála a zpívala, má tolik lásky k divadlu a talent, ó, velký talent.“

Paula mávla rukou na znamení odporu.

„Proč bych to neřekla, ano – a výborný sluch. Učit se bude dobře. Hraje na klavír a už dávno si přeje, aby uměla také na housle. A tak jsem vymohla na muži, aby na její přání – Ach, tu je naše nejmladší, Bety –,“ a ukázala na Betynu, stojící s věncem na hlavě ve dveřích. Hned také zvala paní Butteauová Věka dále, do druhého pokoje. Jednala s ním laskavě, zrovna přátelsky, jako dávná známá. Mladý filosof se jí zalíbil, a což nejhlavnějšího, bude učitelem dceřiným, a to jako by patřil do rodiny.

Věk byl jako u vidění. Všecko, co spatřil již v prvním pokoji, ten umělecký nepořádek, jakého ještě nikdy neviděl, němá žačka, jíž se nikterak nenadál, tu ta žabka s rozpuštěnými vlasy a pak Loty tak jistě a směle si ho prohlížející, a nadto – Thám! Znal ho z Boudy, kdež byl několikráte na českých představeních, znal ho i jako herce a také jako spisovatele, alespoň dle jména.

Nebylo tedy divu, že mladý filosof, jenž dosud nikdy nezacházel s dámami, upadl v rozpaky, a to v nemalé. Tolik ženských najednou a nadto ještě takové od divadla. Těch se bál, cítě vůči nim svou nedostatečnost a neobratnost.

Tak si ho prohlížely, i ta žabka i panna Loty! Štěstí také, že paní Butteauová přišla s čerstvým koflíčkem a konvičkou kávy. Nastávající učitel musil pít a měl alespoň čím ruce zaměstnávat a popřípadě kam své oči obrátiti, nežli se poněkud sebral. Bylo by mu asi bývalo nejprve podrobiti se četným otázkám paní Butteauové, týkajícím se jeho samého i jeho umění hudebního (nebo paní byla zvědava), ale tomu ušel na tu chvíli tím, že panna Loty byla by ráda ještě něco zaslechla o lóži pražských frajmaurek. A tak o nich, když se všichni zase usadili, navázala řeč několika otázkami. Paula stála teď u dveří, lehko opřena o lenoch židle, zrovna proti Lotce a mladému doktorovi.

První otázka mlle Loty, jak ji na německé ceduli psali, byla: „A s tím políbením bratrským a sesterským to skončí, doktore?“

„Ó nikoliv, panno –“

Paní Butteauová několika slovy mladému filosofovi vysvětlila, oč tu běží. „Po tom líbání,“ vypravoval Thám, „počne se katechismus.“

„Och, toho by ses nejvíce bála!“ zvolala škádlivě Betyna, hledíc na nejstarší sestru.

„Však to jest také těžký katechismus,“ pravil doktor. „Například: Oč má každý mistr a mistrová lóže nejvíce dbáti?“

„Nuže?“

„Oč?“ ptaly se sestry najednou.

„Aby byla lóže dobře zavřena. Druhá otázka té kandidátce: Jak jste přišla do lóže?“

„Dveřmi!“ vzkřikla prostořece Bety.

„Špatně by panenka odpověděla. Se zavázanýma očima a branou z ocele a železa, zní odpověď. To jsou ty kordy.“

Všichni se dali Betyně do smíchu. Jen mladý filosof se mírnil.

„Víte-li ještě nějakou otázku, doktore?“ ptala se Loty.

„Co znamená ta ocelová brána, jest jiná otázka, a na tuto nová sestra odpoví: Sílu a vytrvalost frajmaurskou.“

„A prosím vás, když už všechno víte, doktore, také prý mají tajná znamení, po kterých se poznají?“

„Ano – to vím. Ručky sem, panno,“ a chopil se Lotiných rukou. „Tu na pravici tři prsty od palce se stisknou do dlaně, takže zůstanou dva poslední. Takhle. Ty položíte do levé dlaně, tak. To je znamení učednické. Tovaryšky a mistrové mají jiná. A pak ještě něco. Viděla jste překrásný šperk hraběnky Canalové?“

„Och, ten zlatý košíček s růžemi,“ zvolala Loty všechna nadšená, „ten překrásný košíček s růžemi a nad nimi s ozdobou z rubínů?“

„Ano, ten právě. Ty rubíny, to je ohníček nad růžemi. Košíček s růžemi a s plamínkem nad nimi, to je jejich emblém. Ten plamínek je jako připomínkou na ohně svatojanské, na slavnost svatojanskou; ta bývá u frajmaurů nejslavnější a jsou při ní také sestry.“

„Ta slavnost je také v Bredovském paláci?“ ptala se Loty.

„Tam jsou schůze. Svatojanská slavnost bývá v Canalské zahradě,“ odvětil Thám, jehož oči nyní častěji utkvěly za hovoru na němé Paule. Ta z něho očí skoro ani nespustila. Paní Butteauová, jež začala pomalu sklízeti se stolu pilně naslouchajíc, pojednou se ozvala:

„Ale prosím vás, pane doktore, nejste-li vy také frajmaurem, že to všechno víte?“

„Ó nikoliv. Nebo kdybych byl, nic byste se nedověděli. Každý frajmaur se zaváže a zapřísáhne, že bude mlčet.“

„A jak tedy to vyšlo najevo?“

„Protože také frajmaurky se zavázaly a zapřísáhly,“ odvětil vesele doktor.

Paní Butteauová se dala do smíchu, dcery byly popuzeny a zastávaly se ženské mlčelivosti.

„Ostatně,“ konejšil je doktor, „nyní za císaře Josefa není potřeba takových tajností. Frajmauři mají úplnou volnost, a vyšla již nejedna knížka o nich.“

„A z té máte svou učenost?“

„Alespoň mluvila jako kniha.“

„Kdo?“

„Ta má frajmaurka.“

Loty se pohoršena odvrátila od doktora.

„Mozart je prý také u nich, u těch –,“ František Věk váhavě podotkl.

„Ano, chodí do schůzí do Bredovské ulice, i nápěvy k jejich písním prý jim složil. Znají-li Mozarta?“ obrátil se pojednou Thám na Věka, chtěje patrně zavést jinou řeč a mladíka také trochu zaměstnati.

„Ó znám, viděl jsem ho častěji a včera jsem si zašel schválně do kavárny ke Šturmům. Slyšel jsem, že tam je,“ odpověděl Věk.

„Bývá tam?“ ptala se Loty.

„Teď méně,“ odvětil za Věka Thám. „Teď je skorem pořád u Dušků na Bertramce. Koulí tam kuželky a skládá –“

„Jakže?“ divila se paní Butteauová.

„I ano, koulí, a pilně; ale pojednou ho něco napadne, nechá koulení, jde, sedne si pod strom a píše.“

„A když na něj dojde řada?“

„Odkoulí a jde zase komponovat a nic ho neruší, že se kolem smějí a hlučně hovoří.“

„Zdá se, že při hře ho zvláště napadají pěkné myšlenky,“ podotkl Věk a na doklad pravil: „Pozoroval jsem ho včera u Šturmů. Hrál na biliáru a tiše si přitom pohvizdoval a pak si také bzučel nějakou melodii. Najednou vytáhl z kapsy psanou knížku, podíval se do ní, pak ji zase schoval a hrál dále.“

„To měl jistě da Ponteův text k nové opeře. Budou ji dávati ještě tento měsíc,“ dodal Thám.

„Ó já se těším!“ zvolala Loty tleskajíc rukama; pak najednou spustila plným, zvučným hlasem z Figarovy svatby: „Non più andrai –,“ a již byla u klavíru.

U toho zasedla Paula. Thám ji tam zavedl, vzav ji za ruku a poprosiv ji, nejvíce a nejmocněji pohledem, aby zahrála. Měli improvizovaný koncert. Paní Butteauová nechavši sklízení vstoupila mezi dvéře a záříc mateřskou radostí hleděla na své dcery. Bety tichounko přizvukujíc stála vedle ní. Thám, bez okolku sednuv na jednu z židlí plnou pestrého oděvu, naslouchal, více pak Paulu pozoroval. Mladý filosof, stojící vedle něho, naslouchal ze všech nejvíce pro hudbu samu i sám zpěv, ač oči jeho také více němou Paulu pozorovaly nežli zpívající Loty. A pak se také ocitl vedle klavíru, ani nevěděl sám jak. Jen to bylo jisto, že se nějak přiznal, že je zpěvák, a že se tuze nebránil, když ho žádali, jmenovitě paní Butteauová, aby něco zazpíval. Přešlať ho, jak první akord na klavíru zazvučel, všechna ostýchavost a dostal se pak záhy do muzikantského ohně. Loty mu podala nějakou árii z Paisiellova Le gare generose, tázajíc se ho, zná-li ji. Neznal, ale oznámil, že se přece pokusí, a zpíval z listu pryč, a pěkně, že až Paula překvapeně od svých partesů po něm se nejednou obrátila, a Loty i Thám, a všichni svého obdivu neutajili, i nad dovedností zpěvákovou, i nad jeho pěkným a zvučným hlasem.

To mladému Věkovi pomohlo rozhodně. Zvítězil u rodiny Butteauovy. Když dozpíval, všichni tleskali, i Paula, paní Butteauová pak chválila nadmíru, vrchovatě, a řekla Paule:

„To budeš mít učitele! Jak je hodný ten pan Praupner!“

Zatím už déšť ustal. Mladý filosof se chtěl poroučet, ale nepustili ho; nejvíce ho Loty zdržovala. Nemohl se ubrániti, poslechl a zpíval, střídavě sám a také s Lotynkou.

Bezděčný koncert ukončil se teprve pak, když časné stíny podzimního dne počaly se v pokoji ukládat a nebylo dobře viděti na noty.

Té chvíle paní Butteauová umlouvala s novým učitelem hodinu, v kterou by přicházel; Thám přistoupil ke klavíru, kde Paula seděla.

„Četla jste už něco?“ ptal se tlumenějším hlasem.

Paula přisvědčila a sáhnuvši po rukopise vyňala z něho lístek, již připravený, na němž bylo napsáno: „Bude to krásné! Těším se tuze! Dnes budu čísti celý večer.“

Bylo zřejmo, že slova ta způsobila autorovi radost. V očích mu zasvitlo. Vtom němá dívka chopila se náhle pera a připsala: „Ó že nemohu v tom hrát!“ Bolest těch slov zjevila se v ten okamžik také v její tváři. Mihla se jí jako smutný stín; ale zmizela, jak jí Thám stiskl ruku a ohlédnuv se vzal si také cedulku, již nakvap strčil do kapsy u vesty.

Zatím už Věk, dojednav s paní Butteauovou o čase a o houslích (o platu nebylo prozatím žádné řeči), poroučel se dámám; nyní juž jistěji. Paní Butteauová se s ním loučila velmi srdečně, jako s dávným přítelem. Také Loty i ta žabka důvěrně a vesele mu sbohem dávaly. Jen Paula byla nějak roztržitá. Matka ji musela upomenouti. Vstala a uklonivši se zlehka podala svému mladému učiteli ruku. Thám se měl také k odchodu oznámiv, že přinesl k rozepsání novou hru, na kterou se v Boudě chystají, a zanechal panu Butteauovi, jenž dnes z divadelní kanceláře Nosticova divadla tak dlouho nešel, nějaké vzkázání, týkající se ekonomických věcí divadelních.

Filosof Věk odcházel ve tváři zardělý, očí zářících. Byl povznesen a potěšen. Měl radost, že to tak dobře dopadlo, neboť se bál, když sem šel. Těšilo ho, že mohl ukázati, co umí, a že se to líbilo, těšila ho neobyčejná ženská společnost i zvláště to, že se seznámil s Thámem.

Stmívalo se, když spolu vyšli na ulici. Na kus měli společnou cestu. Thám se mladého filosofa vyptával, kde bydlí, jaký je krajan. ) Když mu řekl, odkud je, zvolal vesele Thám:

„Aj, toť jsou z hradeckého kraje! To mají štěstí! To budou míti šťastné examen u profesora Vydry.“

„Nejsem z Hradce; on přeje jenom hradeckým –“

„To je pravda. Ale to již je dobře, je-li kdo z Hradecka. Poslouchají ho?“

„Ó ano,“ pravil Věk.

„A tu anekdotu jim už vypravoval, jak kdesi v Němcích panský synáček, u jehož otce Vydra nocoval, pořád na něm, na Vydrovi, hledal rohy a kopyta mysle, že každý jezovita je má?“

„To jsem ještě neslyšel.“

„Tak uslyšejí. To Vydra rád vypravuje a na požádání posluchačů třeba dvakráte za rok. Ale je to výborný muž a vlastenec. Pravý Staročech.“ Thám se zastavil a pohlédnuv studentovi do očí pravil: „A což, pane Věku, četli kdy nějakou českou knihu?“

„Ó ano, pane doktore, a nejednu –“

„Jakže?“ divil se Thám a dodal: „A jaké, prosím?“

„Hájkovu kroniku, Komenského Hlubinu a Praxis pietatis, Historii o protivenství církve české, bibli českou, také Harantovu Cestu –“

„Aj, a kde to četli? Kde pořídili ty knihy?“

„V klášteře, u benediktinů, u sv. Mikuláše. Dostal jsem se do zapověděného oddělení v bibliotéce –“

„Tak, totě pěkné. A co nyní čtou?“

Věk se zarazil na tu otázku, pak odpověděl: „Klasiky a také německé spisy. V klášteře jsem neměl ani Lessinga, ani Wielanda, nic, a tak to doháním –“

„Dobře, dobře, ale na české spisy nemají zapomínat. Teď asi nemají nic co číst?“

Věk se přiznal, že nemá.

„Tedy jim něco českého opatřím, chtějí-li totiž –“

„Ó ano, ano!“ zvolal chvatně a rád mladý filosof. „Budu jim tuze povděčen!“

„Nesejdeme-li se jinak záhy, nechám jim nějaký spis u Butteauových. Jsem rád, že jim české čtení je milo. Ó jak je takových poskrovnu!“ Z povzdechu bylo znáti upřímné zkormoucení.

„Ale zdržuji je, jsme na rozcestí,“ pravil Thám, podávaje Věkovi ruku. „Jsem opravdu rád. A pannu Paulu učejí hezky,“ dodal s úsměvem, žertovně.

„Raději bych ji naučil mluvit.“

„Ba to –,“ a Thám, tiše si povzdychnuv, potřásl jeho rukou, a dav mu „dobrou noc“, zabočil do sousední ulice. František Věk chvilku za ním hleděl. Pak zamířil rychlým krokem k svému bytu. Stmívalo se a chladný vítr pohvizdoval neosvětlenými ulicemi.