F. L. Věk

Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.

Peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliotéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytit, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který se dal na vysoké učení připsati. Student, jenž byl v klášteře vždy nejpilnější, jenž poslední dobou studoval s vyznamenáním a ze všech předmětů měl eminenter, jenž posledního roku na gymnasiu byl praemio donatus, a to první, počal, a to hned ze začátku, kolej nějak pomíjet a ne zrovna horlivě navštěvovati. Vina toho byla svoboda, ve které on, dosud klášterským řádem co nejpřísněji vázaný, se ocitl. A náhle se v té svobodě ocitl. Měla tolik svůdného a mohl skrze ni dojíti věcí a požitků, po kterých vždycky tak toužil.

To byla hudba především a vlastně jediné. Ta jen byla toho příčinou, že svobody své nadužíval. Lásku k zpěvu a k hudbě přinesl si z domova. Matka a ještě více kmotr, ctný regenschori Havránek, mu ji vštípili; v klášteře pak ji utvrdili a šlechtili, jakož i znamenitý pozaunista Strádecký. Jako choralista nezpíval Věk jen na kůru svého kláštera, ale dostal se časem také „na výpomoc“ na kůr některého jiného kostela, nejčastěji františkánského u Panny Marie Sněžné. Tam ho poznal regenschori téhož kostela Václav Praupner. Ten byl na kůru jako generál před vojskem, přísný a neslevil ani noty. Proto choralistu od benediktinů tuze těšilo, že ten, před nímž měli i staří a kosáci strach, byl s ním spokojen a nejednou mu i na rameno poklepal.

Na kůrech mluvilo se často o skladatelích a znamenitých hudebnících. Tenkráte byl v Čechách každý kantor vesnický dobrý muzikant. Znamenitých pak tenkráte žilo v Praze jako máku. Mladý choralista slýchal od svých kolegů o té a té mši, kterou tam a tam provedli nebo provedou, o tom a onom skladateli, a jako myška skrčen kdesi za pultem naslouchal, když staří muzikanti si vypravovali o té neb oné skladbě nové, když vyslovovali s úctou, ano s obdivem jména Seegert, Koželuh, Mašek, Kuchař, Dušek, z nichž nejednoho znal už z některé jeho skladby. Už v klášteře bylo jeho touhou, aby je také osobně poznal a slyšel. Slavného Seegerta, o němž nejčastěji slýchal, na své oči nespatřil. Když o něm poprvé slyšel, bylo to druhého roku jeho pobytu v klášteře, valně si toho nevšiml a nechápal zármutku, s jakým jejich páter regenschori povídal: „Starý Seegert umřel.“

Ale jak si pak František na něj vzpomněl, když u sv. Jindřicha, maje oči slzami zality, naslouchal varhanám, na něž hrál regenschori Jan Kuchař!

„To je druhý Seegert,“ řekl starý houslista, také všechen dojat. Strádecký, jenž vedle stál, živě pokynul hlavou a zkrátka odvětil:

„Je, ale přece to není Seegert.“

Tak rostla mladého choralisty láska k hudbě. Každé volné chvíle v klášteře užil buď ke čtení knih, nebo k přepisování not a ke hraní. Poslední rok si již nejednou vyprosil, aby směl v neobvyklý čas z kláštera, do některého kostela, aby tam poslechl novou mši nebo nešpory. Nejčastěji zabíhal k františkánům a jednou také až k Sv. Vítu na Hradčany, kdež po skončené slavné mši tak dlouho čekal, až zblízka uviděl slavného kontrapunktistu a skladatele, svatovítského ředitele kůru Jana Koželuha.

V mladé hlavě choralistově počaly pak pučeti divné sny a tužby. Zdáloť se mu nejvyšším blahem, kdyby tak jednou stal se sám regentem chori v některém pražském kostele, nebo kdyby se dostal za kapelníka některého ze šlechtických divadel, jako měli hrabata Pachta a Nostic. Zvláště mnoho se na Roudnici vyptával, kde na zámku knížete z Lobkovic provozovali řádně a krásně i velké opery.

A což mladým choralistou trhlo, když jednou, jak šel pražskými ulicemi s kamarády procházkou, jeden z nich ho náhle za rukáv škubl a chvatně ho upozorňoval na kočár, jenž právě dojížděl k paláci Kinských.

„Podívej se, podívej!“ volal kamarád.

František viděl sličnou, asi třicítiletou dámu, krásně oděnou, ztepilou, elegantní, v napudrovaném, vysokém účesu, a vedle ní mužíka v bílé vlásence s copem. Před palácem kočár zastavil, sluha otevřel dvířka vozu a mužík pozdraviv dámu odešel do paláce, nápadně kulhaje. Dáma pak odjela. Choralisté byli dosti blízko a dobře všecko viděli.

„To je Dušek,“ řekl Františkovi starší jeho druh, rodilý Pražan.

„To je Dušek?“ divil se František, jenž dle jména znal nejlepšího v Praze tehda virtuosa na klavír.

„To je on, ten kulhavý mužíček, a ona, to je paní Dušková. Krásně zpívá. Teď jede na procházku v kočáře hraběte Clama a muž jde učit komtesy Kinské na klavír a vydělávat dukáty.“

„Dukáty?!“

„Za každou hodinu dva.“

František trnul a nevěřil ani svému sluchu. To všecko ho značně vzrušilo, a domů se vrátiv, pořád ještě na to myslil, jak viděl ten krásný kočár, krásnou dámu, jak Duškovi lokaj knížecí uctivě otvíral dvířka, jak Dušek kráčel do paláce. A takové má samé hodiny! Ó, by také on mohl k němu, aby se u něho přicvičil a na klavíru zdokonalil! Touto dobou nezdálo se mu nic krásnějšího na světě nežli život muzikantský; a zdálo se mu pak teprve, když vyšed z kláštera stal se samostatným, když mohl po chuti a kdykoliv oddati se hudbě, zajíti si do toho neb onoho kostela i do společností hudebnických, když vypomáhal na tom i na onom kůře, když se seznamoval s hudebníky i zpěváky. A což když poprvé vstoupil do Nosticova divadla, když poprvé uslyšel italskou operu! Byla to Cimarosova Italiana in Londre. Byl jako opojen, neboť ještě nikde neviděl tak upraveného divadla a takové výpravy.

Sgr Ponziani, výtečný basista, mlle Teresa Saporiti přivedli ho nejvíce u vytržení, takže je dlouho slyšel a dlouho té noci nemohl usnouti.

Pak si tam častěji zašel a mnohdy byl bez večeře, jen aby ušetřil na vstupné, a to vždy, kdy byli na ceduli: Cimarosa, Zanetti, Fischietti nebo Salieri, jejichž opery hráli nejvíce. Dramata mladého filosofa tak netáhla a také neměl ani tolik peněz, aby tak často mohl choditi do divadla.

Tenkráte to bylo, když maje již z kláštera důkladné základy hudebního vzdělání, o jeho zdokonalení nejvíce se snažil. A tenkráte také počaly mu zníti mladou duší zvuky, kterých, jak myslil, ještě neslyšel, které se v něm probouzely jako pěkné sny a které, plníce všecku jeho mysl, nutily ho, aby je vyjádřil.

A tu psalo brkové jeho péro notové hlavičky ne dle předlohy, nějakého mistra opisujíc, ale jak povznesená mysl mladíkova diktovala. František Věk odvážil se mezi skladatele. Ovšemže tajně, aby nikdo nezvěděl, jen pro vlastní rozkoš, zpočátku ostýchavě, čím dále však, tím odvážněji.

Menuet, granátnický pochod, nějaké nokturno, to byly první krůčky. Po op. 1 bylo op. 2 a 3; pak těch čísel byla již hezká kupka.

Ale v zimě tohoto r. 1787, a to v noci ze dne 19. na 20. den měsíce ledna hrozilo jim veliké nebezpečenství. Byly by zničeny bývaly, a to plamenem. Než pro štěstí jejich skladatel přišel domů dosti pozdě, kdy v kamnech jeho světničky byla jen čirá tma a notný tah, neboť venku zuřila sněhová vánice. A tak mladý komponista F. Věk chytil svazek svých skladeb a mrštil jím o zem, někam do kouta, ve kterémž nehodném místě jeho sny a myšlenky hudební odpočívaly bez milosrdenství až do rána.

Zatím jejich autor přecházel dlouho světničkou, maje hlavu sklopenu; pak usedl na lože a opět hleděl strnule před se v myšlenkách. Když posléze ulehl a zahrabal se do peřin, ještě nemohl usnouti.

Mozart, Wolfgang Amadeus, mu nedal spáti. Pořád ho slyšel i viděl a byl jist, že do smrti nezapomene těch chvil, kdy Mozart na konec hudební akademie, pořádané dotčeného večera v divadle, sedl ke klavíru a jal se přednášeti své fantazie. Těch nesmírných, nebeských harmonií! Všechny v divadle uvedl u vytržení i skladbou i hrou. Jakou bouří pochvaly otřásalo se všechno divadlo, když skončil! Bouře ta se neutišila, až když veliký ten muž nevelké, složité postavy vložil své bílé, drobné ruce opět na klávesy, a vypukla nanovo, když chtěl podruhé vstáti. I poslechl opět záře spokojeností a zahrál potřetí. Divadlem zavládlo ticho takové, že by i špendlík upuštěný bylo slyšeti. Věk nahoře na galérii, všechen zardělý, nesmírně vzrušený, sotva dýchal. Ale škubl sebou bezděky a zachmuřil se, když hrobovým tichem ozval se pojednou ze přízemí rušivý výkřik: „Z Figara!“

A pak! Mistr poslechl i tento hlas, nebo hned zabočil do motivu nejoblíbenější tehda árie z Figara: „Non più andrai“ – a hrál árii, pak variaci první, druhou, třetí a dál a dále jinou a opět jinou, jednu krásnější a zajímavější nežli druhou, a všechny přeumělé a všechny spatra. Ó toho božského umění! Té čarodějné jeho síly a moci!

Dvanáctá variace dozvučela. Božský mistr se klonil, divadlo bouřilo, jásalo, vše tleskalo, šátky mávaly; a v nejkrásnější bouři té mladý filosof na galérii statečně účinkoval i hlasem svým i dlaněmi. Ale největší nadšení, ano vytržení zářilo jeho tváří, jeho očima.

Než pak, když přišel do své studené světničky, když rozžehnuv lojovou svíčku, v dřevěném svícnu spatřil na stolku svazek svých skladeb, zmocnila se ho veliká hořkost a tíseň, a tu udělal, jak už vypravováno.

Ráno sice rukopis svůj sebral: v kamnech ho nezničil, ale hodil ho do truhličky. Od toho večera uplynulo mnoho, mnoho neděl, nežli se opět chopil péra. Zato sháněl se a pachtil po skladbách Mozartových a po něm samém. Pásl po něm, jen aby ho mohl zblízka spatřiti. Podařilo se mu několikráte, a zvláště šťasten byl tohoto podzimu, kdy Mozart zavítal do Prahy podruhé. Tu ho spatřil zcela nablízku i slyšel, a to, jak u Butteauových vypravoval, v kavárně u Šturmů, kam slavný mistr z nedalekého bytu svého na Uhelném trhu občas přišel si zahrát na kulečníku.

Tenkráte mladý Věk žil dobu samých zápasů. Tohoto roku již neměl žádné výpomoci ze zisku na prodaných knihách jako roku prvního; otec pak nemohl mu mnoho poskytnouti. Filosof skoro ničeho z domova nedostával, a to proto, že poslední dobou provdal otec dvě starší sestry Františkovy, že utrpěl také ztrátu v obchodu, jenž nadto valně nešel.

Věková trnula, co si ten hoch v Praze počne, ale tvrdší otec mínil: „Ať se hrabe sám. Lecčemu se naučil, může si přivydělat.“ Také to tak bylo.

František vypomáhal na kůrech a měl také hodinu v jedné kupecké rodině. Ale všecko to nevynášelo tolik, aby časem mu nebylo zápasiti s nedostatkem. A pak sám s sebou zápasil. Čím bude? Nač studuje, tázal se někdy v duchu. Otec by ho měl rád knězem. Než na to neměl sám ani pomyšlení. Jemu jen na mysli tanul život hudebnický. Dušek také studoval a nechal toho. A jak se má! Mistr Praupner byl už třetí rok v teologii, když pustiv vědu chytil se houslí a místo v bibli vzdělával se v generálním basu. A jak je vážený, a jak se mu dobře vede!

Ale on ani Dušek jistě neměli takového otce! Krev se mladému hudebníkovi zrovna zarážela, když si pomyslil na tatínka, jak by na něj asi vzhlédl, až by uslyšel, co synáček hodlá a zamýšlí. A maminka! Ó ta by snad nebránila, ale co by zkoušela i kvůli němu i od otce samého!

Po takových chvílích vnitřního zápasu počal mladý Věk obyčejně pilněji choditi do Klementina čerpat také z pramene věd, a tu se pak snažil dost, aby dohonil, co zanedbal prvního roku filosofie a literatury německé; a na klasickou učil se také jinak nazírati nežli dosud.

Zato však probudily se mu také nové rozpory a zápasy. Skepsis se mu uhostila v duši a působila veškerou svou hlodavou silou. Neoddal se jí zplna. Vychování domácí, zvláště však pobyt v klášteře zasadily příliš hluboko kořeny víry křesťanské. Zato názory matčiny o helvetech, styk se starým Žalmanem a čítání knih zapověděných, jakož teď na filosofii spisů moderních, přednášky, zvláště profesora Meissnera, jenž výmluvně hlásal ideje snášelivosti náboženské a volnosti přesvědčení, jakož i zjevně dával najevo nechuť vůči jezovitům, obcování s kolegy myšlenkami takovými nadšenými, to vše způsobilo, že se nestal nesnášelivým u víře a že z ní mnoho upouštěl. Deismus zápolil v duši jeho s křesťanstvím; ale boj ten nebyl dobojován. Časem se tišil, časem propukával tím živěji, a deismus vítězil. Než mladý filosof neodvážil se přece k posledním důslednostem, aby dle nich své přesvědčení ustálil. Váhal, odkládal, znovu zápasil a – neustálil se. Nemoha dojíti jistoty a klidu, unaven bojem duševním, obracel se obyčejně k své nejmilejší hudbě. Pro ni a pro nové spisy literatury německé i klasické pozapomněl také na svého Komenského a ostatní knihy z oddělení kdysi zapověděného. Ale ony přece dobře působily, jakož i vychování v domě otcovském ryze české i pohrdání německého učitele; nezapomnělť mladý Věk svého původu českého a neměnil se takořka nevěda jako veliká většina jeho kolegů, v nichž gymnasium, zvláště pak studium německé literatury a schöngeistství na filosofii nedaly vzplanouti ani jiskře národního vědomí; to obětovali nevědomky tomu vábivému schöngeistství, v němž je opanoval německý duch a pak i německé cítění. Sice slýchali Kašpara Rojka a zvláště exjezovity Cornovy nadšené výklady o české minulosti. Než oba profesoři mluvili o ní jako o něčem nadobro zašlém a mrtvém, co nemá žádného pokračování ve přítomnosti a také žádné budoucnosti. Většina, i také Němci, naučili se tak míti českou vlast a její minulost u vážnosti, ano i v lásce. Než zatoužit po tom, aby bylo, jak bývalo, na to nikdo ani ve snách nepomyslil.

Věk řekl Thámovi, že zná Vydru. Znal, ale málo, neboť matematika nejméně lákala mladého, uměním opojeného studenta. Že zpočátku u Vydry mnoho zanedbal, nestala se mu přísná tato věda nikterak lákavější. Zanedbal se v ní znamenitě a vzpomněl-li na profesora Vydru, ozvalo se mu svědomí nejhlasitěji.

K tomu všemu neklidu a rozruchu přibylo mysli jeho nové vzrušení. Až do této doby nepřišel nikdy do společnosti dámské. A tu, když v neděli stál u svého pultu na kůře u Panny Marie Sněžné, přistoupil k němu pojednou regenschori Praupner a řekl, nechtěl-li by hodinu. Věk nemaje nazbyt s radostí přisvědčil.

„No no, tuze se netěšte!“ Praupner na to, vida radost studentovu. „Mnoho medu tam nebude. Říkal mi Butteau, je u Bondiniho v kanceláři, nevěděl-li bych, kdo by učil jeho dcerku na housle. Chcete-li, jděte tam třeba hned, ještě dnes. Žádal mne, abych nezapomněl a brzo mu někoho poslal.“

Věk přisvědčil, že půjde, a to byl všechen jeho rozhovor s Praupnerem o této věci. Než způsobil mu dosti starostí. Jméno Butteau mu nebylo neznámo. Mlle Loty Butteauovou znal z divadla. Ostýchal se mezi dámy a zvláště divadelní; obával se také toho, že má učiti dívku, zajisté sestru té herečky. I odvážil se tam a vrátil se pak valně vzrušen.