F. L. Věk

Tajemná vlasatice se nadarmo nezjevovala. Čeho se lidé báli, neubáli se. Mělo se k vojně. V Litomyšli při hlavní silnici z Moravy do Čech záhy to poznali. Hned v únoru (1809) zdvihalo se kdejaké oddělení vojska po vsích rozložené a pryč. Pak táhly městem vojenské průvody z Moravy, pěchota, jízdní, zastavovaly se na chvíli nebo zůstávaly na noc. Vojáci nevěděli, kam je vedou, ale byla jedna řeč, že k bavorským hranicím, že vytrhnou zase do Němec a na Francouze.

V březnu uhodila nová zima. Mrzlo a chumelilo se. Vašík chodíval v ten čas k Sobotkům do dílny za Václavem tovaryšem. Jednou, počátkem března, za soumraku, kdy sníh padal jako peří z cejchy, zastal v dílně jen mistra Sobotku a učedníka.

„Kde je Václav?“

„Odběhl, dlouho nebude.“

Vašík čekal do tmy, ale Václava se nedočkal; druhého dne uslyšel, že je pryč, že zmizel. Kam, nikdo nevěděl. Jen tušili a hádali, že asi pro vojnu, že mu dal někdo znamení. Vašík se domníval, že snad zase Kamberský chirurg, jenž zvěděl o rekrutýrce. Trhla pak za dva dni, a velká. Odváděli šmahem, brali, chytali kdekoho, domácí, přespolní, cizí, i vandrovní, kteří se namanuli, nechť měli pas, nebo ne.

Vašík byl rád, že Václav zase šťastně ušel, než přece ho hnětlo, že mu nic nevzkázal. Ale snad nemohl, snad musil najednou. U Sokolů by asi věděli, Anežka Sokolova, té dal jistě vědomost, když za ní chodil. Vašík šel schválně kolikrát Špitálským pláckem kolem Sokolova domu; mínil se tam i přeptat, než neodvážil se. Ale zvěděl přec. Jednou, jak šel kolem, stála Anežka, nyní už panna vykvetlá, pěkná, milého pohledu, a ta tiše zvolala:

„Pane Věk!“

Začervenal se, byl v rozpacích, když ustoupila do síně. Váhal, pak vstoupil a tu Anežka, opatrně se ohlédnuvši, tlumeně mu vyřizovala:

„Václav jich vzkazuje pozdravovat, mám to vyřídit.“

„Je tu?“

„Není, ale byl. Dva dni byl u nás v komoře jako tenkrát, ale pantáta povídal, že tentokrát není tak jisto, a vyvedl ho v noci, když se chumelilo, jen prášilo, z města.“

„Domů, do Pazuchy –“

„Ne, Václav je v nějaký chalupě v kozlovských lesích.“

„To ono je mu smutno.“

„Je –“ Děvče povzdechlo; neřeklo, že jemu také, a na útěchu dodalo:

„Jen když tomu ušel.“

„Kdo mu dal vědět, pan doktor?“

Anežka přisvědčila.

Vašíka ta důvěra těšila, a tím tvrději mlčel; ani u Kamberských nenapověděl, že o Václavovi ví.

Jen o vojně bylo slyšet; všude se o ní mluvilo a hlásily ji neklid a vzrušení všech, nejistota v obchodech, nové kontribuce, transporty, nucené přípřeže, rostoucí drahota. Na rozích vyskytlo se provolání arciknížete Karla, aby se zřizovaly dobrovolnické sbory na ochranu země, z Prahy se doneslo, že tam verbují a dávají dobrovolníkům patnáct zlatých na ruku, že studentská legie i pražský prapor zemské obrany obdržely prapory a že zeměbranci vytrhli z Prahy k bavorským hranicím, přes které prý již hlavní armáda přešla proti Francouzům, hrnoucím se přes Rýn na východ.

Vašík Věků naslouchal blížícímu se dunění s větší pozorností nežli před čtyřmi lety. Bylo mu vzrušením ne nepříjemným; obav neměl žádných ani starostí, dělal hrdinu a těšil doma „babičku“ a tety, zvláště tetu Máli, když s úzkostí mluvily o vojně a lekaly se, že to dopadne tak jako před čtyřmi lety, kdy Francouze měli takřka za vraty.

Máli přitom vzpomínala na Strážnici. Těšila se, že se páter Kornel odtud dostane do Benešova, že se cestou staví v Litomyšli. Nesplnilo se; provinciál jinak rozhodl. P. Kornel zůstal tam, kde byl. Co mu Máli napsala v prvním listu, jenž tenkrát náhodou se dostal do Věkových rukou: „Těšej se Pánem Bohem, my na ně nezapomeneme,“ to splnila a plnila. Sušší teď, pořád čistě, jako svátečně oděná, s bílým šátkem na kříž přes ňadra, vzpomínala, hledíc do bělostných květů na rámu, jež její umělá jehla vykouzlovala, vzpomínala při té práci i na modlitbách v kostele, kdež dlouho se zdržovala v neděli odpoledne, kdy ztichl a v stolicích bylo skoro prázdno, i na modlitbách doma i za hovoru, kdy došlo na studenty, které mívali na bytu.

Vašík nyní jasně rozuměl, proč teta Máli nejvíc a nejraději povídala o P. Kornelovi, jenž po celé studie u nich ostával; chápal sám a za ten čas zaslechl také leccos v sousedství. Aby se jí zavděčil a zalichotil, poslouchal pozorně a ještě se dotazoval a hned se přitočil, když teta někdy přerovnávala škatulku s psaníčky, z níž tak vanulo jako z uschlých květů a v níž chovala také své štamblaty. Vždycky ho zajímaly, vždycky se rád na ně podíval, tetě k vůli, a vždycky se mu líbil, tetě k vůli, ten s andělíčky a s oltářem pod stromy, na němž bylo napsáno „Der Liebe“ a jenž byl drahou památkou po P. Kornelovi.

Teta Máli, vadnouc, tiše tesknila a plnila, co napsala. Bylo jí svátkem, když došlo psaní ze Strážnice. Jenže čím dále tím méně měla těch svátků v svém kalendáři. A P. Kornel už tak nenaříkal jako v prvním listu, leckdy už zažertoval i o pivečku i o tabáčku. Před čtyřmi roky, kdy Francouzové opanovali Moravu, nedostala Máli psaní od pátera Kornela přes půl léta a víc. Teď opět strašili, že by Francouzové mohli vrazit na Moravu –

Baruška pořád jen o tom, jako by si toho přála, a že uvidějí, že Francouz zas, a tentokráte že ho budou mít. Máli se až durdívala a kárala, cože maminku zbytečně straší – Vašík jí spíše zahudl do noty svou kuráží, svými zprávami, tentokráte že bude jinak, naši že v Němcích postupují, pořád dál a Tyrolové že jsou vzhůru, tam že už bouchají a teče krev –

Máli už nepůjčovala Vašíkovi modlitbičky, aby si je opsal. Nezdálo se jí dávati mu české, když měl latinské a latinský zpěvník, zato však pamatovala, že dospívá, a jak se jen událo, připomenula mu, aby se měl na pozoru a dbal o čistotu duše, aby se nedal sváděti příležitostí. Tetka Baruška ho také napomínala, ale jinak, zkrátka, jako po vojansku, bez pentlí a obalu, a ne jako Máli v soukromí, obyčejně v pokojíčku vedle u prádelníku, na němž stála ustrojená soška mariánská pod růžovým obloukem mezi bělostnými svíčkami v třpytných svícnech.

Tu stávala před ním, říkajíc napomenutí vybranými slovy podle čtení nějakého, zvolna tlumeným hlasem, majíc oči sklopeny; Vašík naslouchal s hlavou pochýlenou jako v zpovědnici, jakoby dojat, ale víc v rozpacích, co dělat, co říci a jak potom odstoupit – Máli mu věřila a byla přesvědčena, že je zbožný, že to zbožně vyslýchá a že ho tak udrží až na konec studií. Netušila, proč se poslední čas zajímá tak o štamblaty, co si je tak prohlíží a proč si z nich nápisy opsal. Neměla zdání, že v tajnosti, v sedničce si kreslí a maluje štamblat, že ho skládá a kombinuje z těch, kteréž viděl, a že při něm blouzní, kdyby jej mohl dáti Márince Havelkové, a co by bylo, kdyby jí ho poslal a jak, ale jak –

Než i přitom, jak tak s citem maloval a o Márince blouznil, těšil se na nedělní odpoledne nebo soumraky, až si u kamaráda v sousedství, měl sestru, k níž kamarádky v ten čas chodívaly, zahrají na kucibábu nebo na fanty.

Koncem března začalo tát a po ulicích ležel mokrý, špinavý sníh rozšlapaný, rozjetý, více bláto nežli sníh. Jednou pozdě odpoledne, bylo vlhko a sychravo, vyběhl Vašík před dům na vysoký chodník nad ulicí podívat se, nejde-li Karlík Kamberských, na kterého čekal. Neviděl ho a již se chtěl otočit, vtom zhlédl povoz pod plachtou blížící se shora, od moravské strany, od Svitav. Před vozem šel nějaký muž nevelký, v ošumělém kožiše, v zimní čepici se štítem, hladce oholený, dlouhých vlasů, a vedle něho zmořený, patrně zondaný černý pudl hubený a ucouraný. Na voze několik beden, vpředu dvě ženské, po stranách stočená, pomalovaná plátna.

Vašík se zadíval a čekal, až dojedou, vtom na prahu za ním teta Baruška:

„Co tu mrzneš! Kvůli těm komediantům?! Ti jich tu nahrabou!“ Řekla to dost s opovržením a nevyčkavši otočila se a zašla; Vašík ostal. Vůz přejel, a když zajížděl k nedaleké bráně, postřehl, že za tou příležitostí přicházejí ještě dva mužští, jeden malý, jen v kabátu, v punčochách a v střevících, s ženským šátkem kolem krku, s rukama v kapsách, druhý větší, urostlý, ale přihrbený, v kaputu s límcem a v klobouku, červený, hůl pod paždí, ošumělý jako jeho druh. Šli špinavým, mokrým sněhem, blátem, mlčky; ten menší se ohlížel, ten větší k bráně pohleděl, a zase kráčel netečně.

Vašík se za nimi díval, až zašli. Tušil, že jistě patří k tomu vozu, že jsou herci, o kterých doma slýchal, když otec vypravoval o Praze, o Boudě na Koňském trhu; také někdy slyšel o hercích; četl doma už kolik českých kusů, taky poslední čas několik německých. Dávno si přál uvidět to vše jako živé, opravdivé, na jevišti, při světlech, v dekoracích, v lesklých šatech, jak o tom slýchal. A ti tu vezli ty poklady a kouzlo. Celý večer na ně myslil a také ještě toho večera přilichotil se k „babičce“, aby řekla tetě Barušce, aby zítra směl –

Druhého dne dopoledne přiběhl ze školy všechen vzrušen; jen knihy položil a již hlásil, že herci budou dnes hrát u Černého orla.

„Snad bys nechtěl na takovou bandu!“ zarážela Baruška.

„Ale je u nich Thám!“

„Jaký Thám!“

„Spisovatel, pantáta o něm kolikrát vypravoval a pan páter Ziegler půjčil mně divadlo od něho.“

Pomohla „babička“ a i teta Máli a povolení konečně vymoženo. Vašík se těšil na večer nesmírně, na divadlo, na kus, a byl žádostiv na Tháma. Znal ho jen jako spisovatele a herce, a že s ním otec byl dobře znám; nic nevěděl, že pantáta učil Thámovu ženu, když byla svobodná, a co pro ni zkusil, neznal detaily Thámova osudu, než tolik z hovorů doma vyrozuměl, že je nešťastný, že ho rodiče litovali.

Večer byl Vašík u Černého orla nejprvnější a chvíli čekal sám v úzké studené chodbě, bídně osvětlené lojovou svíčkou. Táhlo tu, ale vydržel, až přišel Karlík Kamberských a kolegové. U kasy seděl direktor Vio v bačkorách, v zimní čepici se štítem, zval je hlubokým hlasem pateticky, aby vstoupili, říkaje jim „meine Herren“ jako filosofům. Vešli a dlouho pak čekali v „sále“, v němž se jim od úst kouřilo a v němž v pozadí stál stánek Thálie s odřenou oponou.

Když se vyhrnula před prázdnou skoro místností, objevily se dekorace rovněž zchátralé a v nich herci v oblecích ne o mnoho lepších. Hráli, jak se samo sebou rozumělo, německy. Vašík už všemu rozuměl a naslouchal jako v kostele. A pořád čekal Tháma. Nemohl ho poznati, když ho jen jednou viděl zběžně na ulici, a nevěděl, že se již chvíli na něj dívá a jemu se směje, že ten dědeček, jejž všichni v té veselohře zlobili a jenž se Vašíkovi zdál jako opilý, je Thám. Až se pak v pauze domluvil a doptal. Kolegové na něj hubovali, nelíbil se jim, a Vašík nechtěl ani věřit. Jinak si ho myslil, jinak jej čekal, tak nějak jako Frydrycha Rakouského, jejž četl doma. Nebylo mu příjemno a cítil zklamání.

Druhý den teta Baruška přisolila, ti aktéři, to že je taková banda, někteří že nemají ani kus poctivého prádla, divže nechodí prosit, že to slyšela z kolika stran, a ten Thám, to že je čistý opilec, že pije a pořád, i na tyátr že leze opilý, ať se ho Vašík chrání, ať si ani nepomýšlí –

Než Vašík neposlechl a pomýšlel. Chodil kolem příbytku, o němž zvěděl, že tam Thám ostává. Ale pokaždé šel nadarmo. Až pátého dne jej zahlédl nahoře u piaristské koleje. Karlík Kamberských, jenž s Vašíkem šel, hlásil, tamhle že jde ten, co hraje dědky a takové k smíchu role, Thám. Šel proti nim ne tak starý, jak jej Vašík viděl na prknech, ale ošumělý, sešlý, v tváři zardělý, ohlížeje se po oknech dlouhé, jednotvárné koleje. Vtom Vašík před ním smekl.

Thám překvapen, ohlédl se a stanul, jak viděl, že student se k němu obrací. Vašík se naráz rozhodl a červenaje se řekl Thámovi:

„Já jsem Věků z Dobrušky; tatínek –“ Nedomluvil.

Čekal uvítání a uviděl, že Thám se zarazil a upřel na něj zapadlé, kalné oči, jako by se rozpomínal, až promluvil drsným hlasem, jenž zněl křaplavě jako na jevišti:

„Pantáta je kupec –“

Když Vašík přisvědčil, Thám se ani neusmál. Vyptával se, plaše a nejistě, zdali tu Vašík studuje, co dělají doma, a když uslyšel, řekl, jako by měl naspěch:

„Až budou psát, pozdravují pantátu – my spolu –,“ v očích, v tváři jako by se na mžik projasnilo, „byl vždycky hodný a kmotroval mému synáčku,“ povídal. „Ó ten by už byl – kdepak – No, tak pozdravují doma, a snad se v tu stranu taky stočíme. A prosím, pane Věk, tady –,“ ukázal na kolej, „kteřípak páni tradýrují na filosofii?“

Vašík je vyjmenoval.

„So, so – tak, gratias, to tam půjdu. Tak mají se dobře –“ Zatočil k vratům koleje, chvilku tam něco vyjednával se starým Plockem mrzutým, až vklouzl dovnitř. Vašík s Kamberským, stoje u zámecké zahrady, se za ním díval s dojmem smíšeným. I tak bez líčení, bez malování, bez paruky nevypadal, jak si ho představoval. A líto mu ho bylo, a zase proč se víc neptal, co tak pospíchal, jako by se styděl. Až poví tatínkovi, a co pan páter, ten se podiví –

„Co chce asi v koleji,“ prohodil Vašík.

„Prosit, to víš – na děkanství už byl, pantáta to povídal doma. Ale že se ptal jen po profesořích filosofie –“

To jim oběma zůstalo záhadou, poněvadž nevěděli, že Thám je mistr filosofie a že proto –

Vašík doma ani nehlesl, ač to setkání mu nešlo z mysli. Pořád viděl Tháma, jak vypadal a jaký býval, podle toho, co tatínek vypravoval, když Thám hrával první role; a prosit šel, chudák, a dostanou-li se opravdu k nim na Opočensko –

Víc už s Thámem pak nemluvil. Do divadla nešel, tetka Baruška ostře domlouvala a on sám už tak netoužil. Ještě jednou Tháma zahlédl, přes náměstí na druhé podsíni, jak se tam táhl jako stín, hlavu v ramenou – Za chvíli pak o něm mezi kamarády doslechl, že včera ho musili před představením hledat, že jej přivedli opilého a že nestál na jevišti na pevných nohou a mluvil těžkým jazykem – Den nato společnost zmizela. To již šla zpráva o ní, vlastně o Thámovi, do Dobrušky. Vašík psal domů po tom setkání před piaristskou kolejí.

Společnost odjela a nikdo nedbal ani nevzdechl. Byl zlý čas a z válečného jeviště docházely zprávy o jiných výjevech. Po horách, v údolích tyrolských všude divý boj. Tyrolané všichni ve zbrani, Bavoři a Francouzové tam na ústupu, v Němcích se císařské vojsko srazilo již s Francouzi, Massena, Davoust dostali bití, ustupují a pak pojednou – Eckmühl, krvavá porážka u Eckmühla. Napoleona nebylo možná přemoci! Noviny přinesly, že v Praze se konalo slavné procesí z Týnského kostela na Hrad za požehnání válce, a z pošty se rozlétlo, co cestující přinesli, že začínají opevňovat Prahu, aby byla jistá před náhlým přepadnutím; na půlnoc a na západu města že kopají příkopy, nahazují valy, zarážejí palisády, kolik tisíc lidí že o tom pracuje.

Staré Jetmarové se potřásala brada, jak o tom mluvili, a tiše úpěla, aby jí bůh nedal se dočkat těch Francouzů, to že bude boží dopuštění. Máli ji těšila, ač sama trnula, a jak je na Moravě, jak pan páter Kornel –

Bouřka se točila do Čech. Arcikníže Karel ustoupil až do Budějovic a povídali si, že se chystá odtud do Rakous proti Francouzům. Strach rostl, když všecka zemská obrana musila k hranicím, když i studentská legie vytrhla z Prahy nejprve do Plzně; odtud ji poslali do Budějovic, kamž byl povolán nejvyšší komandující hrabě Kolovrat. To pošta přivážela i diligence i to, že hrob sv. Jana Nepomuckého je zase rozebrán a v bednách, aby každý okamžik mohl být odvezen.

To již svítilo májové slunce. Krásný čas, veselo v polích, v kvetoucích lukách, v omladlé zeleni lesa. Ale do té radosti božího světa trud lidských vášní, do jasu stíny zlých zpráv. Vídeň zase dobyta, Francouz postupuje, chystá se na Moravu, a pojednou koncem měsíce – Vašík se přihnal z gymnasia jako divý, že byl u nich prefekt a oznamoval, že arcikníže dobyl slavného vítězství u Asprů, nedaleko Vídně, Napoleon nepřemožený a nepřemožitelný že je přemožen, zítra že bude slavné Te Deum a žádná škola!

Radost a nadšení všude, strach se rozplýval jako dým. Nepřítel na postupu zaražen a vojna bohdá se brzo skončí. Ale uviděli její hrůzy dřív, nežli se nadáli. Nedlouho po tom Te Deum a slavnostním vyzvánění přišel Vašík ze školy s novinou, že vojenští páni, kteří ráno jeli kolem nich od Svitav, byli v zámku i u nich v gymnasiu, oficíři a vojanští doktoři že všecko prohlíželi, přivezou prý sem raněné z té bitvy u Asprů, že jich nemají kam dát. Druhého dne přišel s jistotou, ale zklamán v naději, která včera jemu i kolegům pojednou zableskla.

„Škola bude,“ hlásil, „nás vystěhují. První dvě třídy budou v koleji, v oratoři a na chodbě, filosofové v kapli svaté Kateřiny na děkanství.“

„A ty –,“ ptala se teta Baruška.

„My v hospodě! Na Karlově, to se těším!“

„To bude učení!“

„To se těším, a povídá se, že to tak nepůjde, že nás přece jen dříve pustí domů.“

„A proč?“

„No, my bysme rádi –“

„I bylo by skoro líp,“ broukala tetka Baruška, „jaké učení? Samá roztržitost, samý nepokoj!“

Bylo vzrušení, trapné vzrušení, když kolem Jetmarových k Horní bráně jela řada vozů s vojenským průvodem. Na vozech samí ranění. Leželi jako bez sebe, bledí, podvázaní, seděli, krčili se v různých uniformách, v bílých pláštích volně přehozených – Přejeli, v městě je složili, v gymnasiu, v zámku i po domech. A zase řada vozů, zase s raněnými, zase průvod tak smutný a zkormucující – Přes sedm set jich přivezli.

Vzrušení vzrostlo, když znenadání doneseny zprávy na zámek, že Napoleon se od Dunaje hnul, že došlo k bitvě u Wagramu, arcikníže Karel že musil ustoupit a ustupuje.

Vašík strachu neměl. Nevážil dosah všeho a v duchu sílil z těch novin naději jako kolegové, že by se takto opravdu mohli dostati dříve domů. Než hatilo se jim, když se zjistilo, že je smluveno příměří. Tišilo se v městě, naráz však se všechno zase plašilo, když znenadání přiharcovalo oddělení jezdců, ubytovatelé, ohlašující, že přibude sem hlavní stan a část armády.

Jaká škola, jaké učení! Studenti tak rozestrkáni, pak za těch parných dnů červencových, a ustavičný příval novin a poplašných zpráv, hovory o raněných, o jejich utrpení, pohřby některých a pak vojsko –

Jízda napřed, pak generálové v bílých fráčcích, v rudých nohavicích a vysokých botách, klobouky dvourohé napříč, s zeleným vlajícím peřím, a zase jízda, kyrysníci v černých pancířích, husaři, pěší i dělostřelectvo. Po vesnicích je rozložili, u města, ve městě, na zámku, kde jen bylo místečka. I u Jetmarů měli kolik vojáků pěších; všude strakatina uniforem, bílých, zelených, modrých, všude babylón, Češi, Němci, Chorvati, Uhři – A vozů plno na Špitálském plácku, na náměstí, a děla, před městem jich řady a koní.

Jaké učení, jaké studium!

Profesoři ne tak přísní, studenti ne tak pilní, roztržití, zkoušky snazší a konec dřív, bez obvyklého slavného „klassenvorlesunku“. Jako hejno ptactva se rozstříkli a rozjeli. Vašík chutě, rád skládal do truhlice a sháněl povoz, jen aby hned mohl vyjeti. Ale když „babičce“, sedící v starém křeslu (nemohla už dobře na nohy), dával sbohem, když ho chytila a k sobě přitiskla, a když třesoucím se hlasem, urvanými slovy mu žehnala, všakže ho beztoho víc neuvidí, zalily se mu oči slzami. Hluboce dojat odcházel z domu; ale za městem, v širém poli na zářivém slunci vznesla se mladá mysl náhle jako skřivan radostí, že domů, domů!