F. L. Věk

Jako velké vidění prošla ruská armáda Prahou. Úžasný zjev mohutného vojska z dalekých končin, o nichž nevědomost dosud tolik děsivého a odporného pro strach básnila, zmizel. Ale sympatie k němu neskončily za Říšskou branou, kterou voje slovanského spojence vykročily z Prahy. Zůstaly. Mocný dojem nevyvanul prchavě a dlouho zachvíval celou Prahou.

Ruské vojsko odtáhlo. Pražané však je ustavičně a dychtivě sledovali, jak postupuje, vzpomínali na ně, nejvíce na kozáky a jejich atamana Borodína dlouhé, plavé brady, jenž už svým zjevem všechny okouzlil.

Zrovna žhavý po Rusech byl P. Vrba; ale proto také se v něm už ozývalo jeho vlastenecké svědomí. Vytýkal sám sobě, že kvůli Rusům zůstává v Praze, aby spíš o nich zvěděl, že nejde ven a že by mohl a měl, když je tak zdráv, jako již na časy nebyl. Sám si to vyčítal, ale sám se také zas omlouval, co by teď ve žních chodil, že by beztoho mnoho nepořídil, že může až po nich – Ale na konec žní nějak dlouho čekal. Už bylo půl srpna, když se rozhodl a opatřil si v České expedici všechen náklad do kapesnatého pláště i do červeného deštníku s plechovou, žlutě lesklou rukojetí.

Když však zaslechl, že 18. t. m. bude slavné Te Deum, odložil výpravu, že pro den, pro dva nebude zmeškáno. Toho 18. vydal se na královský Hrad, k Sv. Vítu, kdež sešlo se tolik pánů, nejvyšší purkrabí hrabě Štampach, městský hejtman hrabě Vratislav, vysoké kněžstvo, vrchnosti, guberniální radové a jiní vysocí nebo učení páni na poděkování za všecka dosavadní vítězství, zvláště za dobytí pevnosti Mantovy.

P. Vrba se vroucně modlil a vzpomínal, jak tenkrát, před třemi lety, když bylo tak zle, až úzko, šel sem s procesím, v dešti a větru, jak tenkrát úpěnlivě volali, jak zpíval na Kamenném mostě z celé duše, Hospodine, pomiluj nás! Tenkrát tak smutno, a teď – Pod klenbou svatovítskou hlaholilo jásavé Te Deum, venku na place rachotily výstřely pušek a z hradeb hřměly rány děl na oslavu všech vítězství.

Jako osvěžen vesele vydal se hned po Te Deum na cestu. Ceypek, s nímž se hned včera rozžehnal, chtěl ho sice na kus vyprovodit, ale páter toho nepřijal. Šel sám. Nežli však vykročil z brány, doslechl se (potkal doktora Ivana, také návštěvníka České expedice), že přední zástup Rusů, hlavně ti uralští kozáci s tím „feldatamanem“, co skrze Prahu táhli, dorazili před týdnem skrze Švábsko do Šafhauzen, a sotvaže tam vstoupili na válečné divadlo, že hned druhého dne dostali se s Francouzi do tuhého boje, že také arcikníže Karel měl ve Švýcařích zase několik šarvátek, ale co a jak, o tom že zevrubných novin není, jen to –

„Ale neprohráli jsme,“ vpadl P. Vrba dychtivě. Byla to otázka, ale zrovna také jistota, že ne –

Když doktor Ivan přisvědčil, to že se ví, o tom že není ani řeči, rozloučil se P. Vrba s úsměvem a chutě vykročil. Tak ušel z Prahy a zmeškal francouzské vojsko ze samých emigrantů, jež vedl princ Condé přes Prahu do Švýcar bojovat proti vlastním krajanům.

P. Vrba chodil, jako chodíval; tentokrát se obrátil v tu stranu k Příbrami. Pohoda mu svědčila. Nastaly konečně teplé dni; v zlaté záři vyjasnily se zašlé ouhory, luka, lesy, na jejichž bucích a javorech bylo již cítit dech první jeseně.

P. Vrba prodával i dával knížky po vsích, městečkách, v samotách bělajících se mezi žloutnoucími stromy, po farách se zahrádkami pozdního kvítí, pod ovocnými stromy, na nichž už zlatě prosvítaly zralé hrušky i zardívala se jablka, po mlýnech u řek, kde na staré mlýnské kameny před nimi tiše padalo první žluté listí a kde v starých olších u řeky zapadala hejna zelenavých čížů.

Tak chodil, nabízel, prodával, rozdával; místem ho mrzutě, místem i hrubě odbyli, ale on přijal trpělivě vše a snášel jako apoštol. Než tentokráte neměl všecku mysl při svých knížkách a českých novinách, jež vychvaloval a doporučoval. Přes tu chvíli vkročil v duchu na bojiště do Švýcar, do Itálie, za Rusy, za Suvorovem, jaké zas asi vítězství vybojoval.

Na těch potulkách nezvěděl skoro žádných novin; až náhodou na březinské faře se mu farář při obědě zmínil, že císařství a Suvorov zase vyhráli, 15. srpna jmenovitě ve Vlaších, u Novi, že to má z novin, na zámku že mu to numero půjčili.

A bylo po obědě. Kuchařka přinesla právě pečeni a chystala nadto moučné jídlo. Ale P. Vrba ani pečeni, ani tu druhou krmi, nýbrž prosil jen o to číslo novin. Dostal je a farář jedl pak sám. Divil se a usmíval, jak se host zakousl do těch německých novin, jak čte a vykřikuje a jemu, jenž si to již přečetl, s radostným úžasem hlásí, co se u Novi stalo, jaké zas veliké vítězství, že tam zahynul vrchní generál francouzský, Joubert, že umřel od ran hned na počátku bitvy –

A zase tiše četl, ale rychle, oči po řádkách jen lítaly, a již sebou zase škubl.

„Čtyři tisíce zajatých Francouzů! A co raněných a mrtvých!“

Kuchařka přinášela novou mísu; upozornila na to, ale P. Vrba vykřikl:

„Dvacet hodin trvala bitva! Panenkomarja! Dvacet –“ A zase měl šedivou hlavu v papíře. Kuchařka odcházejíc ohlížela se po něm. Mrzela ji ta jeho nevšímavost a pomýšlela, není-li ten pan páter trochu jako na mysli pomatený. Než jejich pan páter jedl s celou chutí a jen se usmíval. Ještě ve dveřích zaslechla, jak se host zasmál, a tak radostně a spokojeně.

„A to se ví!“ mluvil P. Vrba, zakývav nad tím místem v novinách hlavou. „Dvacet hodin! Četli to? A Suvorov neslezl s koně, a když mu bylo horko, svlékl se, na koni jako doma, jako u stolu! A on na koni, v ohni, kulky fičely – To jen Suvorov dovede!“

Od stolu vstal P. Vrba spokojen jako od nejslavnější hostiny a veseleji si vykračoval, když odcházel z fary. Okřál tou novinou o novém vítězství. Ale hned druhý den se zasmušil, to na hlavní silnici, kdež se zastavil před formanskou hospodou. Byla roubená, ale vysoká, do patra, pod mansardovou střechou šindelovou a s dlouhou pavlačí na podélné straně do cesty. P. Vrba nevkročil, nýbrž zůstal venku pod starou lípou, aby si odpočinul. Ale tu se zarmoutil, jak zhlédl kolem jíti houf na vojnu odvedených synků vesnických, namnoze násilně schytaných.

Šli obklopeni starými vojáky s kníry a v copech; vlasy měli všichni pentličkou podvázané, někteří byli i spoutáni. Kráčeli smutně, mnozí zamračeně, zoufale… Nadosmrti budou sloužit v bílém fráčku a do ohně je povedou, zrovna proti nepříteli, aby vyplnili prořídlé řady… A domova a svých sotvakdy uvidí. Jeden z nich byl městský a měl tovaryšský tlumok ještě na řemeni přes rameno; jak docházeli k hospodě, začal zoufale s pláčem křičeti:

„Pomozte, lidičky! Vysvoboďte mne! Chytli mne na vandru, já nemám být –“

Ale už zasvištěla lískovka šedivého kaprála a začala do něho švihat – V hospodě stáli u oken dva starší pocestní pod pavlačí vedle dveří; žádný se ani nehnul, jen hospodská na síni nahlas litovala. Teprve když trudný průvod zacházel dál zaprášenou silnicí, ozval se jeden z mužů pod pavlačí: „Vedou je jako na porážku.“ A druhý dodal:

„A co dřív ještě zkusí, nežli je zmrzačí nebo zabijou! Ó, to dobytče je na tom líp –“

P. Vrba seděl zasmušile, zkormoucen. Bylo mu těch mladých lidí líto, a ta slova zpod pavlače těžko dopadla.

„Vidíš, to je ta vojna, a jakpak teprve tam!“ řekl mu v nitru hlas. A kaplan si vzpomněl na Ceypka, jak tenkrát naříkal na vojnu, té že kdo neviděl, nezkusil – Když se pak vydal na další cestu, vykračoval volněji.

Na ty odvedence nemohl zapomenout, pořád je měl před očima a slyšel, jak ten chudák zoufale křičel, a viděl, jak ho za to mlátili –

To se již P. Vrba vracel do Prahy (bylo v září) v lehkém plášti a s prázdným deštníkem. Ještě toho dne, kdy přišel domů, navštívil Ceypka a ještě toho dne si zahráli. Stýskaloť se již oběma po loupežnících. A na uvítanou nasolil Ignácius Ceypek svému hosti třikrát za sebou. P. Vrba se až rozkohoutil a pak i vzkřikl:

„Tak se na to ještě svlečou jako Suvorov! Vždyť dělají o mně jako o jakubínech!“

Ale rozešli se v dobrém. Ráno po mši a po snídani zamířil P. Vrba do České expedice. Válečných novin našel tam dost, nových i starších, v těch číslech, kterých za svých potulek neměl v rukou. Vzal si je a všechny doma přeříkal.

Za nějaký den navštívil také doktora Helda.

„Slyšeli?“ řekl mu za řeči. „Zvolený jejich rector magnificus, profesor Vydra, stal se kanovníkem u Všech svatých –“

„Pěkný titul, a zaslouží si ho, ale kdyby bylo jinak s okem, bylo by to asi Vydrovi milejší.“

„Co, co –“

„Neslyšeli? Oslepl na levé oko, v červenci, zrovna o examinech, když zkoušel filosofy.“

„Kristepane! Je to pravda?“ A hned vzpomněl, jak se s ním setkal o tom ruském mustruňku a jak ho Vydra nemohl poznat.

„Je. Vydra to tají, ale je to jisté – On už na to oko byl chybný –“

„A chudák, byl, já vím, náš cordatus Bohemus – No, ale na druhé vidí, to snad –“

„Vidí, ale –,“ řekl doktor vážně, zchmuřiv bezděky obočí. Nedořekl, a to slovo neznělo těšivě. P. Vrba se až utrhl:

„Ale oni doktoři vždycky něco mají!“

Held pokrčil rameny.

Také se pak P. Vrba na Tháma zeptal.

„Nepíše snad nikomu,“ odpovídal Held, „Šedivý mu říkal, nežli Thám odjel, aby psal. Ale nic mu dosud neposlal, ani řádku. Povídal mně to Šedivý v kafírně. Jen to zvěděl od zdejších herců, že je Šantrochova společnost někde dole, v poledních Čechách nebo v Rakousích, a že se jí daří snad dost dobře.“

„A ty ochechule, ty ženské jsou s ním?“

„Žena a tchyně, ale švagrová je tady v Praze.“

„U divadla?“

„Víc je s oficíry, jak Šedivý povídal. S ruskými, jak tu byli, také se prý domluvila.“

P. Vrba se neudržel a uplivl.

„A oni, ruští oficíři, že by s takovou ženštinou jednali?!“

Doktor Held se musil usmát.

„Rusové? Těm ona se líbila!“

„Taková! Ne! A jak ona se všude dotře! Koštiště bych na ni vzal!“

Doktor Held se dal nahlas do smíchu –

P. Vrba, upokojiv své svědomí, ustanovil se na tom, že už letos nikam nepůjde. Žil zase jako jindy, navštěvoval Ceypka, ten také někdy jej, poškorpili se u karet a zas se našli. Na Českou expedici starý kaplan nezapomínal a na hrob svého faráře také ne.

První dny měsíce října došlo mimo nadání psaní z Milčic, od Vaváka. Rychtář ho zval, a důtklivě, na posvícení, aby najisto přišel. Nechtělo se mu, ale pak se přece rozhodl, že půjde. Bylo jinak nežli loni a předloni, kdy nepřítel tak hrozil a všude vítězně pokračoval. Ale teď! A pak také připadlo P. Vrbovi, že v tu stranu již dlouho nebyl, že by se tam měl zase podívat, ne s prázdnou, že by tam trochu českého čtení také udal, však že má pokdy a nemusí rovně na Milčice, nýbrž okolkem.

Slíbiv Ceypkovi, že mu přinese výslužku, že uvidí, co jsou koláče, pravé rychtářské koláče, o jakých jeho kuchařská kniha že nemá ani zdání, vydal se na cestu.

Druhého dne své klikaté pouti dostal se k Ouvalům a zamýšlel ještě téhož dne dorazit do Českého Brodu, kdež měl dobrého známého, děkana Hyla. Také učitel a regenschori Gebauer byl ve Vrbově vlastenském seznamu. Než té cesty do Brodu per pedes nedokonal. U Ouval potkal příležitost, která se vracela z Prahy do Brodu a patřila jakémusi měšťanu brodskému. Kočí, zahlédnuv P. Vrbu, sám zastavil a zeptal se, jde-li do Brodu, že by ho svezl. P. Vrba nerad vydával na povozy, ale že vál sychravý vítr a již se připozdívalo, přijal nabídnutí a vlezl do starého zeleného okroče na ohromných kožených perách, taženého párem těžkých hnědáků.

Přitáhl plášť, přitiskl se do koutka. Byl rád, že se tak hodilo, že nemusí dál jechati pustou silnicí, táhnoucí se před nimi do nekonečna, pustým, smutným krajem, smutnějším v kalném, studeném přísvitu říjnového pozdního odpoledne.

Jeli, jeli, zcela sami, míjeli strniště, ouhory, zoraná pole, vybledlá luka, na nichž dál od cesty páslo se stádo krav; skoták jejich stál, pytel přes ramena, a choulil se v studeném větru, který hučel v osamělých stromech u cesty. Rval jim prořídlé, žluté listí a honil je kalným vzduchem i u vírech prachu po liduprázdné silnici – Pojednou kočí zastavil, seskočil, prohlížel zadní nohu podsedního koně a zas vsedaje oznámil, že má kůň uvolněnou podkovu. Jel proto ještě volněji, a jak dojeli k osamělé hospodě u cesty, zarazil, aby podkovu přibil.

P. Vrba vešel do světnice. Ale jen usedl, přiklusal za nimi nějaký jezdec, zarazil, a koně uvázav u kroužku, vkročil do světnice. Vypil kalíšek kořalky, byl nějaký kupec dle zevnějšku, a hned oznamoval, vědí-li tu, že jdou Francouzové, že vedou zajaté francouzské vojsko.

P. Vrba vstal, zrovna se vymrštil od stolku, jako by ho někdo bodl.

„To snad ne! To není možná. Vždyť jsem nic v Praze neslyšel!“

„Kdy vyjeli z Prahy?“

„Před dvěma dny jsem vyšel.“

„No bodejť, a tihle zajatci přitáhli tam včera a dnes je vedou dál.“

„A kam?“

„Do Josefova.“

„Do Josefova? Vždyť povídali, že přijdou zajatí do Terezína.“

„Také už je tam odvedli.“

„Mnoho, mnoho?“ P. Vrba se ptal dychtivě. Všechen oživl.

„No, dvě stě jich je jistě. Jako těch do Josefova. A tamtěch bylo ještě víc. Počkají chvilku, budou tu co nevidět.“

„A to počkám, jakpak ne!“ Hned zašel ven ke kočímu, aby si dal nalít, aby počkal, že něco uvidí, že vedou zajaté jakubíny.

Vrátil se zas do světnice, ale neměl tu stání. Chodil od okna k oknu, vyhlížel a hned zase vyběhl ven, když hospodského chlapec venku vykřikl, že už jdou. Když zahlédl výše na silnici tmavý do černa proud zvolna se pohybující, vylezl na okroč před hospodou, postavil se na něj a vyhlížel.

Nemohl se dočkat a v té dychtivé zvědavosti prošlehl záchvěv divé jakési radosti. Měl uvidět jakubíny, které nenáviděl, kterých se hrozil i také bál, měl je uvidět zajaté, přemožené.

Stál, nedbaje větru, jenž mu rozvíval plášť, díval se zpět směrem k Ouvalům na silnici, kterou se táhl jako mrak tmavý proud lidí, pod zataženým nebem ještě tmavší. Pak už rozeznával; vojáky napřed, nějakých patnáct, v šedých pláštích a v gamaších, v kašketech, pušku s nasazenými bodáky na rameně. Ti šli vpředu, jiní po stranách a mezi nimi zajatci.

Nebrali se vojenským krokem, zástup jejich nepohyboval se stejnoměrně jako jedno těleso; kráčeli různo, spíše jako stádo, zvolna, unaveně, neboť byli už mnoho neděl na pochodu.

Blížili se. P. Vrba již rozeznával v té strakatině uniforem, že zajatí jsou z různých pluků, beze zbraně; ale tmavomodrá barva byla základní, jak tam kráčelo nejvíc pěšáků ve fracích té barvy. Měli rudé a dost sešlé epolety; většinou, neboť nejednou scházely obě, tomu pravá, onomu levá. Všichni se v tom pronikavém chladu krčili, ruce v kapsách, i ti, kteří měli pláště.

Nad černý kryt divně formovaných klobouků třírohých, už bez trojbarevných kokard a chocholů, trčely tu tam granátnické čepice, jejichž srst, pokud nebyla spečená, čepejřila se v mrazivém větru; sem tam strmělo nějaké vysoké, skoro homolové husarské čáko. Červených pařížských husarů tu několik kráčelo v umlených dolmanech s usmolenými nebo potrhanými šňorami, s rulíčky vlasů přes spánky. Vzadu šla četa francouzských dragonů v čapkách nebo ještě v helmách chocholatých.

Tak se blížili, nejeden chatrným šátkem podvázaný, v uprášených, otřepaných gamaších i bez nich, v obuvi sešlapané, většinou roztrhané, divže mnohému prsty nelezly.

P. Vrba stál jako sloup; oka z nich nespustil, a čím více se blížili, tím dychtivěji si je přehlížel, muže staré i nejlepších let i mladíky skoro ještě s mlékem na bradě. Ale všichni byli přepadlí, na všech bylo znáti daleký, únavný pochod i nedostatek. Ti šli mlčky, nevšímavě, tupě, jiní vespolek hovořili, a jak se páterovi zdálo, živě.

Jak docházeli, postřehl, že nejeden kulhá, tam při kraji že husar vede pod paždí staršího pěšáka s náušnicemi v uších, a jak dragon ve tváři žlutý opírá se o hůl a těžko kráčí.

Jak je tak P. Vrba přehlížel, vzpomněl na důstojníky, jsou-li tu také. Zrak těkal po dlouhém zástupě, těkal, hledal, ale v té směsi barev a uniforem nemohl rozeznati. Nejspíše ti vpředu, těch několik, pomýšlel, jsou onačejší, figurou, mundúrem, to jsou asi oficíři – Ale ve tváři také jako ostatní, přepadlí i bledí jako mnoho jiných.

Ale žádný jako divoký, krvežíznivý; lidé podobní, mnohá tvář zrovna fajnová, jak si P. Vrba přiznal, a stateční i v tom ponížení i v té psotě. Šli kolem nevšímavě, a kdo se z nich po něm přece ohlédl, nic černě, nic vzpurně, ano jeden i slušně pozdravil a druha po boku hned upozorňoval. Nač, P. Vrba jistě neviděl, snad že je kněz, neboť ten Francouz na krk, jako by na kolárek ukazoval. Ale již oba zašli a zase nová řada a řada za řadou, proud z těch, kteří všude vztyčovali strom svobody, kteří svého krále popravili, boha sesadili, mladé herečce se jako bohyni klaněli, kteří popravovali kněze, pány, ženy, nevinné panny –

Očekával zuřivce, divochy, jak je vídal na obrázkách, a čekal na ně s divou radostí, chystal se na ně škodolibě a v duchu jim napřed hrozil. A teď stál a mlčel ve svém zklamání a překvapení, když zahlédl řady ubohých, trpících lidí. A soustrast, ani nevěděl, srdce mu ochvěla, zvláště když docházeli poslední, ti nejmdlejší, nejslabší, žlutí, bledí až zsinalí, zimou a snad nemocí, když spatřil sešlého husara skoro bosého, v cizím kabátci, a pěšáka, kterého dva druhové vedli; z těch jeden, silně snědý, ale zažloutlý, hluboko zapadlých černých očí a vysedlých lícních kostí, měl kolem krku nějakou starou loktušku, kterou mu jistě cestou milosrdná ruka nějaká darovala.

Na těch nechával oči už soustrastné, ohlížel se za nimi, a teprve když došla zadní stráž několika císařských vojáků v pláštích a v plné zbroji, odtrhl se. A také řeči nabyl.

„Češi, vojáčkové, Češi?“ volal z kočáru na konvoj.

„Češi.“

„Od kterých, prosím vás?“

„Kheul regiment.“

„Ze Švejcar, vojáčkové?“

„Ze Švejcar.“

„Vítám vás, krajané, a kam ještě dnes?“

„Do Brodu na noc.“

Odpovídali dva tři, to o Brodu již jen jeden pokřikl. P. Vrba byl by se rád ještě optal, kolik jich je, vojáci však zacházeli. Ale proto hned neslezl. Jak byl vzrušen, zapomněl, že má cizí příležitost, a jen se díval za zástupem, jenž projasniv se před ním barvami různých uniforem, znovu se zasmušoval a splýval dál a dál v tmavý a tmavší proud v pustých ladách.

V tom studeném podmračnu, kdy z šedých mraků kalným vzduchem i z nekonečných lánů, zabíhajících až po zamžený obzor, padalo a pronikalo divné tesklivo, vypadal tím smutněji průvod francouzských zajatců na mrtvé silnici, jak míjel osamělé stromy u cesty, jejichž prořídlé, žluté listí šustělo k zemi.

„Jako funus!“ povzdechl P. Vrba nahlas. „To jsou ti jakubíni? Tak je vojna zvedla –,“ pomýšlel. „A co je čeká, co jich v tom zajetí pomře. A doma u nich – mají také domov, otce, matku –“

Vítězný svit, kterým prve, když se hnal na kočár, mu oči zářily, zhasl, a zamyšlen, zvolna lezl z kočáru. V hospodě zaplatil, hned však nevyjel. Ještě chvíli se s tím kupcem omeškal, jak se rozhovořili o francouzských zajatcích i jiných, které teď do všech pevností rozváděli.

Když pak vsedl do okroče, hned dopředu oči upřel, po silnici, po průvodu francouzských zajatců. Silnice, kam dohlédl, byla zase pustá a prázdná. Ale ty jakubíny z očí tak hned nedostal. Pořád je viděl, bídné, přepadlé, ty skoro bosé, o hůl, o kamaráda opřené – Pole temněla, brázdy v měkkotách černaly, stíny už všude, a sychravé vlhko časného podvečera bylo cítit. Nebe všechno temnošedé se snížilo a jen na západě prošlehl sírově žlutý pruh šedí těžkých mraků.

P. Vrba, choule se do pláště, přestal před se hledět, až po chvíli rázem se vytrhl, jak kočí pojednou zarazil koně.

„Co je –“

„Podívají se, velebný pane!“ Kočí ukázal dopředu, kde kousek před nimi na kraji cesty stál císařský voják s puškou a jemu u nohou na holé zemi krčil se francouzský voják. P. Vrba hned seskočil a chvátal k vojákovi, jenž klel, že nemůže dál, že má čekat, až tady tomu se zachce, že by ta duše francouzská sak… á mohla, ale že –

Starý kaplan však uznal, hned jak se k tomu mladému Francouzi bez pláště, v tmavomodrém fráčku s rudými kdys epoletami a v roztřepených, bídných gamaších nahnul, že nemůže, jak se podíval do zsinalé jeho tváře a viděl, jak se ten mladíček, bolestně schoulený, klepe.

Hned se ho chvatně ptal, co mu je, aby pověděl. Začal na něj česky, německy, pak také latinsky. Ale ani latina nepomohla. Zato hluboko zapadlé, horečně planoucí černé oči dost mluvily, a když P. Vrba stržen soucitem níž se chýlil, chytl ho mladý Francouz za ruku a zastenal:

„Pour l’amour de Dieu!“ – Ale dál nemohl. Zády a hlavou padl na P. Vrbu. Ten zčervenav vzrušením volal na vojáka, aby pomohl, volal na kočího, jenž zatím dojel, aby šel, aby ho odnesli. Kočí s vojákem položili nemocného do kočáru a P. Vrba poroučel zpátky, do hospody, poněvadž byla nejblíž.

„Ne, to nemůže být!“ opřel se voják rozhodně. „Musím ho do Brodu přivést.“

Kněz okamžik váhal, ale když uvážil, že v městě bude nemocnému líp nežli v osamělé hospodě, poslechl. „Tedy do Brodu.“

Dříve však musil dát kočí z kozlíku houni i svou a těmi zabalit nemocného. P. Vrba sedl si zase do vozu, voják vylezl na kozlík. Jeli teď zvolna. Nemocný seděl v koutku schoulený jako kuře, tiše, ani nezavzdychal. P. Vrba také mlčel, ale v nitru neklidný. Vzrušení se netišilo. Seděl vedle Francouze, vedle jakubína, takového –

Maně se tiskl víc do druhého koutka. Kdo by pomyslil! S jakubínem! Ale jaký je ubožák! Díval se po něm, ne přímo, víc po straně. Dobře na něj neviděl, jak jej kočí zabalil; a šero je zaklopovalo.

Voják na kozlíku klidně zakřesal, až jiskry stříkly do šera, pak zažehl hubku a začal chutě kouřit, hovoře s kočím, jsa rád, že se mimo nadání svezl. P. Vrba okamžik ho pozoroval a naslouchal; chtěl se i vyptávat, ale hned se otočil ke druhému koutku, jak se tam húně hnuly. Zajatce chytla zase zima a třásl se, až i na hrubých přikrývkách bylo znáti.

P. Vrba se k němu nachýlil, ptal se ho, co mu je, je-li mu zle, zima, přitahoval houně a zastrkoval je. Odpor, jenž pořád ho, třeba temně, tlačil a zdržoval, jako by z něho spadl, jak se naklonil nad zsinalý obličej, když nemocný slabým, sténavým hlasem děkoval:

„Merci, monsieur!“ A když vtom zaúpěl:

„Ah ma tête! Ma tête!“

P. Vrbu rozčilovaly ten pohled a ston a nejvíc, že nerozuměl, že nevěděl, co Francouz chce. Volal na vojáka, rozumí-li, ví-li, co je tomu Francouzovi („Jakubínovi“ neřekl). Ale voják nerozuměl a nevěděl.

Neměli už daleko do Brodu, starému však kaplanovi se zdálo, že cesty neubývá. Aby někde jinde se zastavili, nebylo možná. Přes tu chvíli vyvstal, vyhlížel a hned se zase díval, nesvezl-li se roh houně, nefučí-li pod raněného, na nohy.

Potkali prázdný vůz, jenž kolem nich kvapně hrčel. P. Vrba volal, potkali-li Francouze, vojáky, kde jsou. Vůz však mihl se jako černé zjevení; v rachotu jeho kol nezaslechl vozka páterova volání. Jeli zase sami. Když se pak v tom pustém tichu do šera zachvěl zase z koutku okroče tichý sten, začal se P. Vrba ohmatávati, až vytáhl lahvičku, ač věděl, že poslední polknutí vypil dopoledne. Přece zatřásl nádobou, ale ani hlásku se nedotřásl, ani kapky nevycedil. Uvažoval, co bude, doveze-li toho Francouze do Brodu, a co tam, bude-li moci, nebo jestliže ho tam nechají. A nechají-li ho, kam s ním, a jak dnes bude v Brodě; tolik vojska znenadání, kam to všechno dají!

„Už tam budem!“ volal kočí z kozlíku.

Zahlédli světla, dojeli mezi chalupy porůznu u cesty stojící, za nimiž dál planula všecka okna jakéhosi velkého stavení s přístavbami. To byla brodská pošta pod mansardovou střechou, stojící před městskou branou. Proudy zardělé záře padaly z jejích oken na poštovní vůz před ní, v němž byly dva páry zapřaženy. Kolem kmitaly se dvě planoucí lucerny v tlumu černých postav. Ve světle tom bylo viděti, jak se kouří z uhnaných koní právě dojevších, jak ostře odfrkují celé proudy šedé mlhy. Křik hlasů zněl v směsici a nikdo si nepovšiml okroče, jenž jel zvolna kolem. Zmizel pak v černu Pražské, věžovité brány, k níž se staré, sešlé hradby s baštami přimykaly, pokud je bylo viděti v matném, míhavém světle lucerny u brány visící.

Na náměstí, jindy v tuto dobu tichém, sbíhali se z podsíní lidé k zástupu zajatců a vojáků prostřed prostranství u radnice. Brodem procházívalo dost vojska, zvláště v tento válečný čas, proto by se Brodští nebyli hnali k příchozím; ale hned od brány se rozlétlo, že přivedli francouzské zajaté. Kvůli nim byl ten shon a kvůli nim přicházel také purkmistr, dost kulatý, v copu, v plášti, a dva konšelé, jeden už ve vysoké beranici, v průvodu drába, jenž nesl hořící svítilnu. A několik jiných kmitalo se od černých podsíní sem k radnici, kdež jako černý kruh sevřeli zvědavci zajaté Francouze i jejich vojenský průvod v míhavém, zardělém světle ouřední lucerny.

V tu chvíli jednal P. Vrba o svého „jakubína“. Začal hned od brány, když vojákovi na kozlíku oznámil, že zaveze nemocného na děkanství. Voják však bránil, to že nejde, že nesmí, že on musí Francouze odvést hejtmanovi, sice že by to odskákal. Na náměstí povolil alespoň tolik, že šel napřed sám oznámit hejtmanovi a zeptat se, smí-li tak být, jak pan páter žádá.

P. Vrba čekal, hleděl před se k radnici, k zástupu; pruhy světla se tam míhaly a s nimi neklidné stíny, jež obrovitě rostly a naráz opět klesaly i mizely. Čekal, vyhlížel netrpělivě, a zas se obrátil po nemocném, kterýž zatím ještě víc se schoulil ve svém koutku a ještě víc se třásl.

P. Vrba chtěl už slézt a sám k hejtmanovi dojíti; vtom přišel voják a ještě jiný s ním. Byl to desátník, jenž oznámil, že pan hejtman děkuje, ale toho Francouze že mají odvést, že se o něj postarají. Nebylo zbytí.

Kaprál zavolal na zajatce, dost zostra, aby vstal a šel. Francouz poslechl hned, mlčky, že ho bylo P. Vrbovi až líto, a těžko se sbíraje, chtěl dolů. Světlo, jež z lucerny se blížící na něj padlo, ukázalo vojáka v lehkém, odřeném fraku vojanském s rudými zašlými epoletami, jeho zsinavě bledou tvář, jeho vysílenost. Kolena se mu chvěla, nohy klesaly –

P. Vrba, jenž skoro celou cestu od něho odsedával, přiskočil k němu, když viděl, že vojáci netečně čekají, a podepřel Francouze, až slezl. A přitom horlivě, ale neklidně těšil:

„Jdou spánembohem, felčara jim pošlu, opatřím felčara –“

Zajatec nerozuměl ani slova, ale zašeptal své „merci“. Slabostí sotva to slovo vydechl. Více však děkovaly jeho zapadlé, horečné oči, jak se smutně obrátily po starém kaplanovi.

Ten zůstal na místě, až jeho ošetřovanec zmizel se svým průvodem v šeru a v černém houfu zvědavých. Pak se vyrovnal s kočím a obrátil se, aby obešel a snáze se dostal na děkanství. Chlad ho projímal a také chutě si vzpomněl na mísu a na plný talíř –

Děkan Hyl, muž nejlepších let, v černém kabátě, v černých punčochách a střevících, maje na temeni malou sametovou čepičku černou, seděl ve vytopeném pokoji u stolu, na němž hořela svíčka. Před ním stál mladík ani ne osmnáctiletý, nevelký, dosti však zavalitý.

P. Vrbovi padlo nejprve do očí, že ten mladík je černovlasý a že má hlavu kudrnatou jako cikán. Dle obleku soudil, že to nějaký chudý student, ale že mu svědčí. Mělť tváře jako malované a černá očka mu jen hrála; v těch nebylo ani stínu nějaké stísněnosti.

Chlapíček hned slušně ustoupil, když děkan poznav příchozího upřímně rád ho vítal. Na studenta zapomněl i P. Vrba, jak začal o francouzských zajatcích. Šedý kaplan vypravoval, jak se s nimi sešel, jak našel toho nemocného, a hned prosil, kdyby se děkan po něm poptal a poslal k němu felčara.

„Je to Francouz, pravda, a beztoho také jakubín, kdož ví, věří-li v pánaboha – no ale – zkusí dost, a jen ho tak zahodit, a aby viděli ti mordíři, co je křesťan –“

Děkan slíbil, že pošle hned, a prosil hosta, aby minoutku posečkal, že půjde říct a také do kuchyně.

Ze stínu u dveří vystoupil jako vykouzlen ten student, jako na zavolanou, a ochotně se nabízel, že to vyřídí a opatří. V té své ochotě mluvil rychle, až spěšně, až mu slova skoro utíkala.

Děkan se usmál.

„Tak jdou a na sebe také nezapomenou.“

„Ó to ne, jemnostpane,“ trnkové oči, zdravé, červené líce, ústa, vše se usmívalo. „To já už budu pamatovat, ale dřív to obstarám a obsloužím velebné pány.“ Svižně se uklonil, mrštně se otočil a již byl ze dveří.

„Kdo je to?“ ptal se P. Vrba. „Toť je mladíček jako jiskra.“

„Mendicus. Jde na studie do Prahy, do filosofie. Ale chudý vám! Jak to bývá, sirotek. V kasárnách se narodil, vojanské dítě.“

„Odkud je?“

„Rozený je v Hradci, ale když mu tatík umřel, kaprálem byl, odstěhovala se vdova do Chrudimě.“

„Ale v Hradci studoval –“

„Od syntaxe. První léta chodil v Chrudimi, privatim, u katechety.“

„A měl na to?“ Děkan se zasmál.

„Povídal mně, že všecko velebnému pánu odsloužil a taky že na děkanství pomáhal.“

„Ministroval.“

„V kuchyni také.“

„Jak se jmenuje?“

„Ziegler.“

„Z Hradce že je – mm – to by –“ P. Vrba uvázl v zamyšlení; vtom vešel ten žebravý student, o němž právě rozmlouvali, a hned u prahu oznamoval, nyní volněji, jasně a zvučným, pěkným hlasem:

„Jemnostpane, prosím, děvečka šla k felčarovi a je prostřeno, ráčejí –“

Kněží chtěli jít, u dveří však ustoupili. Vcházel důstojník napudrovaný, v copu, v plášti; za důstojníkem purkmistr, jenž jej uváděl, že tuhle pan hejtman, urozený pán, pan baron Wiedersperg, táhne s oddělením zajatých Francouzů, že tu budou na noc.

Děkan hned zval, a velmi ochotně, aby tu pan baron zůstal na noc a rozumí se také na večeři, však že se právě ubírají ke stolu, aby je tedy poctil, ovšem že uctění nebude slavné, když neměli žádné povědomosti.

Setník přijal velmi povděčně to pozvání; purkmistr však, kterého děkan také zdržoval, se poděkoval, že musí domů a také dohlédnout. Zasedli ke stolu a hned tu byl ten student s mísou. Velmi obratně se otáčeje, podal nejprve setníkovi na čestném místě, pak P. Vrbovi. Posloužil, mísu postavil, a zas už spěchal ven pro pivo, až setník překvapen se za ním díval. A P. Vrba také.

„To máte, pane děkane, zvláštního služebníka, mrštný člověk a způsoby má,“ pochvaloval setník po německu. Děkan vysvětlil, jak ten chudý student zvečera přišel a jak se sám ke všemu má. Za chvilku se zjevil s tácem plným sklenic, které rychle, dovedně nesl a elegantně před pány stavěl.

„Tak, tak, domine studiose,“ děkoval spokojeně děkan, „dobře to umějí, bene, dostanou praemium.“

„To už mám slíbené, jemnostpane,“ odvětil student s úsměvem, žertem, ale přece v uctivé pozici.

„Jak to? Od koho?“ ptal se děkan a všichni upřeli zrak na kudrnatého studenta plných, červených lící.

„Jemnostpán chrudimský, pan děkan, když jsem tam posledně pomáhal při tabuli. ‘“

Kněží i setník se zasmáli a děkan v tom smíchu zvolal:

„No, to už jim brodské děkanství neslíbím. Dvojí beneficium, to nejde –“

„Já bych, prosím, měl toho jednoho dost, obzvláště teď,“ odvětila veselá bída bez rozpaků a rozesmála pány nanovo. Jedli pak, hovořili, a nejvíc hejtman Wiedersperg. P. Vrba neseděl tak volně, jako by seděl jen s děkanem. Jistá ostýchavost ho poutala, ale přitom byl přece potěšen, že sedí s oficírem, baronem; zvláště mu zalahodilo, když setník mu zase poděkoval a své uznání vyslovil, že se toho Francouze tak ujal. „Dal jsem ho zvlášť,“ doložil, „velebný pane. Purkmistr mu obstaral komoru s postelí.“

P. Vrba se ukláněl nad tabulí a děkoval, to že je tuze pěkné a tuhle pan děkan že poslal felčara, to že si ten jakubín bude pamatovat.

„Asi ne. Snad ho ani do Josefova nedovedou.“

Tak se dostali na bojiště. P. Vrba naslouchal napjatě důstojníkovu vypravování, usmíval se zdvořile, přisvědčoval, hned zas úžasem hlavou pokrucoval, dlaní náhle pokynul nebo se zas na děkana v údivu obrátil, když je setník překvapil událostí zvlášť neobyčejnou.

A zas tiše, usměvavě naslouchal, čekal, číhal, aby se mohl zeptat na Suvorova. Zrovna se mu pak v očích zajiskřilo, když důstojník mluvil o ruském vojevůdci s upřímným obdivem. P. Vrba přikyvoval a říkal: „Jistě, ó jistě!“ zvláště když uslyšel, co řekl Suvorov: že císařští bojují jako lvi a Rusové jako císařští.

A pak když baron Wiedersperg nechal Suvorova, číhal P. Vrba na něco jiného. Na „urozeného vlastence“, na Jeníka z Bratřic si vzpomněl, a také se na něj zeptal, ráčí-li ho pan baron snad znáti.

Setník, jenž právě pil, postavil rychle sklenici na stůl a připomínkou patrně potěšen zvolal:

„Jak by ne! A bože, jako vlastního bratra. Vždyť jsem s ním před patnácti lety nastoupil jako kadet. Oba jsme se dali k píseckému regimentu, oba jsme v jednu chvíli stáli pod mírou, on pět stop, osm palců, chlapík skoro na sáh, já o čtyři palce míň. Jako by to dnes bylo. A je, to byly časy! No, jakpak ne, byli jsme mladí a starosti žádné –“

„Je zdráv, pane barone? U Stockachu šťastně vyvázl. To psal do Prahy.“

„Ano, a teď taky je zdráv, teď se mu kulky vyhýbají, už vědí, že je tuhý. Ale už jsem s ním delší čas nemluvil. On zůstal u pětatřicátého, jako píseckého, já musil pak k táborskému regimentu. Ale slyšel jsem, že je pořád veselý, jako býval, a že nejen Francouze, ale také Francouzky hodně proháněl – a Švýcarky také – On je jako motýl.“ Setník se zasmál. „A zpěvák!“ připomínal si. ‘, nedal se tuze prosit a hned začal všelijaké vojanské, a když se do toho dostal, začal také česky. Ten jich umí,“ baron začal česky mluvit, „vědí, je z Tábora, měli tam panstvíčko, a to se od pacholků a děveček naučil. Aber mänche ganz nette Lieder, wirklich. Ale nakonec, to vždycky musil:

Anebo vždycky takovou veselou o tlusté Káči.“

Hejtman se dal do smíchu, jak se mu ta vzpomínka na milého druha tak znenadání vynořila. P. Vrba se také smál, ne tak těm písním, jako víc potěšen tím, že pan baron připlétá do hovoru také česky a že baron Jeník se nestydí mezi oficíry za české písničky. V té radosti prošlehlo až nadšení pro Jeníka.

„Aby ho tam pánbůh zachoval!“ povzdechl P. Vrba upřímně.

„Chce prý domů, do Čech,“ prohodil hejtman. „Má toho již dost, a nedivím se. Blesur kolik, a těch radostí v poli,“ usmál se. „Něco také dědil, jak jsem slyšel, a tak by rád, až bude po tažení, domů. Aspoň jsem to slyšel od jeho přítele.“

„To by mohlo být dost brzo,“ mínil děkan, „teď už snad vojna brzo se skončí, když –“

„Ó nevím, pane děkane!“ vpadl živě host. „Nevím, když je situace tak dobrá. Teď nepolevíme, dokud Francouze nezdrtíme –“

„Ano, ano,“ přisvědčoval P. Vrba ochotně, „když to tak znamenitě jde – a ten jejich hrdina Napoleon je pryč a sem nemůže –“

„Ach, co,“ setník mávl pohrdlivě rukou. „Ani ten by nám teď nic neudělal, s tím bychom si rady věděli, třeba bez Rusů, natož teď, když máme spojence!“

„Ale je to ukrutné břemeno, pane barone, ach! Lid stýská, naříká, daně rostou a státního dluhu přitom také ještě přibývá. Dal jsem si říci, a také jsem to četl v novinách, že ho už máme tisíc dvě stě dvacet miliónů! Tisíc dvě stě miliónů!“

Setník pokrčil rameny.

„Jakáž pomoc!“ a přijal sklenici, kterou mu student, jenž stále pozorně a čiperně obsluhoval, podal.

„Ale kam to povede, pane barone! Alespoň kdyby to bylo, jak tuhle starý farář skramnický prorokuje.“

„Nu?“ ptal se hejtman, skepticky se usmívaje. P. Vrba se nahnul víc nad stůl proti děkanovi a dychtivě se dotazoval: „Co, co, prosím?“

Děkan pohlédl přes rameno po studentovi a volal:

„Domine studiose, doběhnou do kuchyně pro kousek křídy.“

Student zmizel.

„To budou čáry!“ hrozil se důstojník vesele.

Děkan nic, a jen poodhrnul bělostný ubrus, takže bylo viděti kus černě natřené tabule. Vtom docházel Ziegler student. Děkan vzal od něho křídu, a podívav se po hostech, řekl:

„Toto prorokuje skramnický farář.“

A psal:

ConCeDo paCeM.

„Co je to?“ optal se náhle studenta, jenž, stoje za ním ve slušné vzdálenosti, bezděky uváben se nahnul, aby také uviděl proroctví.

„Chronographicum,“ odvětil student.

„Tak to přečtou.“

Student složil veliké litery za číslice a přečetl sumární číslo 1800 hbitě, po latinsku, a děkan dodal: „Ano ano, Anno tisícího osmistého. To je proroctví. Toho roku bude vojna skončena. Tak alespoň prorokuje –“

„A snad dobře,“ vpadl hejtman. „Tenhle rok už Francouzové tolik dostali a ještě dostanou, že když ne letos. Tedy napřesrok jistě o pokoj prositi budou.“ Řekl to určitě, jako by už bylo. P. Vrba rychle přikyvoval; děkan zvážněv povzdechl:

„Pánbůh dej, aby to nové století v pokoji nastalo!“

Chvíli ještě hovořili, pak hejtman povstav poroučel se, že by rád na lože, že je unaven. Také P. Vrba se již nezdržel. Když šel síní do svého pokoje, provázen děkanem, zahlédl otevřenými dveřmi v kuchyni studenta, jenž je tak znamenitě obsluhoval a jenž nyní sedě u stolu sám večeřel.

„Hlele, chrudimský děkan,“ zažertoval děkan Hyl. „Tomu chutná. Však si večeři zasloužil.“

„A také pěkné viaticum!“ nadhodil P. Vrba, přimlouvaje se za studenta těmi slovy i významným úsměvem a mrknutím.

Když P. Vrba ráno, dobře se vyspav, vyšel na chodbu, zahlédl studenta Zieglera, že si čistí střevíce již obuté. Zašel k němu. Líbil se mu, zajímal se o něj, a proto se ho vyptával, upřímně, s patrným účastenstvím, na rodiče, na matku, na studia. Uslyšel o velkém nedostatku, ano nouzi, ale bez vzdechů a bez stýskání, tak jakoby o minulé bouři nebo plískanici, vesele, o tom, jak ji ten student potíral, jak poslouchal v Hradci v semináři, jak učil, jak měl kondice –

„A poslouchejte,“ P. Vrba mu vykal, „jakpak, čtete rád?“

„O tuze rád, velebný pane. Přečetl jsem, co kde bylo.“

„A české knihy taky?“

„Taky, kolik českých knih, ze semináře a od souseda.“

P. Vrba přistoupil hned o krok blíž.

„Opravdu?! A co medle?“

„Hájkovu kroniku, Beckovského, Veleslavínův kalendář, Cestu Harantovu –“

„Jejej, holečku! To jste čtenář! No to se mně líbí, to mám radost – To bude Praha pro vás, to musíte mezi vlastence – A máte tam už něco?“

„Nemám, teprva si budu hledat –“ Důvěřivě s úsměvem odvětil kudrnatý, červenolící student.

„Hledat?“ opakoval P. Vrba, ale vážně a zamyšluje se. „Víte co,“ zvolal pojednou, „já vám napíšu ceduličku panu Krameriovi – a ten by zas moh profesoru Vydrovi.“

Student zčervenal.

„Znáte je?“

„Dle jména. Pan Kramerius skládá pěkné čtení –“

Dole se ozval děkanův hlas, P. Vrba poškubl studenta za rukáv a tišeji ho zval, aby šel s ním do pokoje. Když tam vstoupili, hrabal se P. Vrba v kabátě, až vytáhl sáček a z toho vyňal dva dvacetníky. Ty vtiskl studentovi do dlaně a řekl s úsměvem, srdečně:

„Tuhle, viaticum – není to moc, ale víte, kaplan – Co mám, to dám, s málem zavděk.“ Skoro se omlouval.

Student stál okamžik, dvacetníky v ruce, mlčky, překvapen, až poděkoval dojat tou srdečností a laskavostí. „Zaplaťpánbůh, velebný pane!“ Neznělo to jako obyčejné, řemeslné děkování mendické, nýbrž procítěně. Chtěl také políbit ruku, ale P. Vrba utrhl.

„Nechte tak; ale víte,“ začal se usmívat, „až budete chrudimským děkanem – ale ne – to už budu pod drnem – no tak aspoň si na mne vzpomenete, třeba mší svatou. A teď musíte dolů, pojďte.“ Vykročil rychle z pokoje.

Za chvíli přišel také setník baron Wiedersperg k snídani. Za té, když vstoupila ordonance, udělil rozkazy a po snídani, poděkovav velmi srdečně, chystal se k odchodu. P. Vrba připomenul, jak se asi vyspal ten Francouz, a ptal se, směl-li by se na něj podívat.

„Doprovodíme pana barona,“ přihlašoval se děkan.

Když docházeli k radnici, zahlédli vojáky i zajatce již na cestu připravené. Jitro bylo pochmurné, po nebi rozložily se pruhy šedých oblaků jako brázdy nekonečného lánu. Svěží vzduch chladného rána neosvěžil francouzských bojovníků v bídných uniformách, v chatrné obuvi, sešlé strádáním. Stáli, chladem pobledlí, mlčky, chmurně vprostřed zástupu, který se zas kolem nich shlukoval.

P. Vrba se po nich tuze neohlížel. Hledal vůz tu někde blízko, neboť věděl od hejtmana, že ten „jeho“ zajatec nepůjde, že nemůže, že ho musí naložit. A nakládali ho.

„Tamhle, tamhle je!“ upozorňoval kaplan děkana. „Vedou ho z podloubí; pojďme se podívat.“ Císařský voják v plášti a francouzský červený husar s rulíky přes skráně, v rozbité obuvi vedli mladého francouzského pěšáka k otevřenému vozíku s košatinou plnou slámy. Do té nemocného uložili a přikryli houní. K tomu právě došel P. Vrba s děkanem, i setník, jenž se za nimi sem vydal. Ptal se nemocného po francouzsku, jak se jmenuje a jak mu je. Nebylo dobře, přece líp než včera.

„Tu je velebný pán, který se vás včera tak ujal,“ oznámil pojednou setník zajatcovi; ten na slámě, více leže nežli sedě, povztyčil se, zvedl ruku a začal mluvit, a setník P. Vrbovi tlumočil:

„Děkuje vám, tuze děkuje a prosí, abyste se za něj, velebný pane, pomodlil, aby se mohl vrátit do vlasti.“ Ani důstojník to neoznamoval lhostejně a P. Vrba, jak zaslechl o tom modlení a návratu do vlasti, zrovna sebou škubl. Rychle přistoupil k vozu, vzal vojáka za ruku a horlivě přisliboval:

„Budu, vojáčku, budu, aby vás pánbůh pozdravil!“ Děkan podal nemocnému na přilepšenou nějaké peníze, a když setník, rozloučiv se s děkanem a jeho druhým hostem, odešel, nasypalo se do vozu dost darů nemocnému vojáku, k němuž přisedl vedle císařského vojáka také starý pařížský husar. Lidé, kteří se sem sběhli za důstojníkem a kněžími, dávali zajatci peníze a pečivo; také láhev vína zapadla do slámy a teplá vlněná loktuše se tam také snesla, to když se již vůz hnul za proudem zajatců, jenž vycházel Kouřimskou branou pod renesančním cimbuřím na Malechovské předměstí.

P. Vrba vracel se mlčky, dost zmaten a dojat. Ten „jakubín“ chtěl, aby se za něj modlil. Je pobožný, a ti ostatní snad také, alespoň někteří. A jak po vlasti touží! Chudák!

U samého děkanství předešel je student Ziegler, jenž se byl také podívat na Francouze.

„To psaníčko mu napsat!“ připomínal si P. Vrba. Hned je také na děkanství napsal Krameriovi, jehož láskám a přízni poroučel nastávajícího filosofa, horlivého českého čtenáře, jenž zná již Hájka i Beckovského i Veleslavína! Ten že podpory zasluhuje, aby se ho ráčil učený vlastenec ujati a napsati mu ceduličku také panu profesoru Vydrovi, že ten petent chudý je rodem z Hradce Králové. To jméno P. Vrba dvakráte podtrhl.

Za chvíli poté vykročil nastávající filosof z děkanství v chatrném pláštíku s nevalným uzlem přes rameno na řemeni zavěšeným, o holi, v neslavných střevících, ale vesel a pln chuti. Měl v kapse šest dvacetníků, čtyři od děkana, dva od P. Vrby a od toho také v náprsní kapse psaníčko, které ho nejvíc těšilo. Vyšel Pražskou branou, kolem pošty, ven do polí stříbrně šedých hustým jíním, a putoval nekonečnou silnicí k Ouvalům, ku Praze, k cíli svých snů a tužeb –

Ani ne za čtvrt hodiny opustil také P. Vrba brodské děkanství. Mířil nejprve na skramnickou faru; odtud pak už najisto, jak si umiňoval, do Milčic. Již bral se polem a ještě myslil na zajatce, jak ten nemocný, a že bude za něj mši sloužit, aby ho pánbůh uzdravil, to že se bude Vavák divit, jaký to jakubín, jak se modlí – A Věk, tomu kdyby psal –