F. L. Věk

Věk nezamířil přímo domů. V zamyšlení svém prošel ještě nejednou ulicí, a bylo pozdě na noc, když se ocitl ve své světničce. Dlouho nemohl usnouti. Nedalo mu to, co před chvílí vyvedl. Když usnul, měl nejdivnější sny. Scény z Dona Juana se mu pletly a zase objímal Lotku a viděl Paulu, v ten okamžik se mu zjevivší. Slyšel líbezné árie a zase smích Lotin, až se probudil, maje hlavu pustou, všechen znaven, mrzut, nespokojen.

První pomyšlení zase bylo: „Co oni u Butteauových!“ Jak se těšil na ten večer! Než to by byl oželel, ale jak tam nyní? Toho dne tam nešel, a nešel dne druhého ani třetího. Styděl se, bál jsa přesvědčen, že ta komediantka nemlčela. Soužil se přitom nejistotou a toužil po Paule. Kdyby tak alespoň někoho od Butteauových potkal, aby na něm poznal, jak je. Nebo Tháma! Ano, to by bylo nejlépe. Ten by mu pověděl, anebo – mohl by se ho zeptat. Však by si mohl k němu dojíti… To již bylo čtvrtého dne. Do koleje chodil, ale nic ho tam netěšilo. Jen když si mohl doma u vypůjčeného klavíru sednouti, bylo mu ještě nejvolněji. Měl svou nejlepší těšitelku, hudbu. Hrál nejvíce, co si pamatoval z Dona Juana.

Když čtvrtého dne kvečeru přehrával si právě menuet z té opery, otevřely se dvéře a jimi vstoupil Thám. Věk vyskočil velice potěšen od klavíru. Měl příchod Thámův za dobré znamení. Vpravdě Thám přišel, aby se podíval, co Věkovi je, není-li mu hůř. Mladý filosof nabyl přesvědčení z řeči Thámovy, že Lotka nic neřekla, že u Butteauových nic nevědí, ano že mají o něj starost, neboť jim za ty čtyři dni nevzkázal.

Věkovi spadl kámen ze srdce. V ten okamžik odpustil Lotce a byl jí vděčen. Byl by se nejraději k Butteauovým ještě v té chvíli rozběhl. Než bylo již pozdě. Zato však měl příjemnou zprávu, že se všichni o něj starali a že Paula měla o svého učitele největší obavu.

„Byl bych je tak jako tak navštívil,“ řekl Thám, „ale chtěl jsem až zítra. Že tu dnes jsem, to jsem jen pannu Paulu poslechl.“ Thám ani netušil, jak tím potěšil mladého filosofa a jak roznítil v něm polouhaslý oheň blaživé naděje.

„Vidím, že jsou už zdráv,“ pravil Thám. „Nechtěli by jíti se mnou? Do zkoušky. Zpívali ve vlašské opeře – jdou poslechnout také českou a podívat se.“

Věk všechen blažen s radostí poslechl. Tak se dostal za kulisy českého divadla, do Boudy, na zkoušku Loutníků.

Druhého dne pospíchal k Butteauovým, v tu chvíli však, když se domníval, že Lotka doma nebude. Prvního setkání s ní se bál. A nezastal ji. Ostatní přijali ho velmi laskavě; nejvíce se paní Butteauová dotazovala na jeho chorobu, až byl v úzkých; skutečně se jí zdálo, že pan Věk se trochu přepadl.

Když pak podruhé přišed, setkal se s Lotkou, usmála se jen a pohlédla na něj tak, že jen on tomu rozuměl. Nedalo té ještěřici. Nicméně jí byl vděčen, že mlčela, zapomenouti však jí nemohl, že takou na něj tenkráte večer nalíčila. Netušil, že mladá herečka vše si dobře rozmyslila, a proto nic neřekla, že věděla, že by vícekráte k nim nepřišel. A tomu přece nechtěla. Vytrestala ho, to jí zatím stačilo. Poddal se jednou a přijde zas, jen co se trochu osmělí. Měla ho ve svých rukou…

Vše zase chodilo obvyklým pořádkem. Věk přicházel Paulu učit, stýkal se s ostatními jako jindy, byl blažen u Pauly a plachý poněkud a nejistý ve společnosti Lotině. Jen po tom čím dále tím více toužil, aby zvěděl, jak Paula o něm smýšlí a jak ona cítí. Přál si té jistoty a zase se jí bál. A častěji teď také na domov vzpomínal. Na matku, na otce: na toho s tajnou hrůzou.

Kdyby tak otec věděl, jaké má myšlení, jak touží a se souží pro děvče, a to ještě němé, nemouhoucí ani slůvka promluviti, kdyby ho viděl, jak obcuje s lidmi od divadla, ano jak se i mezi ně dal!

To byla nová změna v jeho životě. Thám byl toho příčinou. S ním byl F. Věk poprvé za kulisami české Boudy, „c. k. vlastenského divadla“, skrze něho přisedl několikráte jako ochotník dolů do orkestru a vypomáhal tu, pak i na jeviště vystoupil ve sboru. Nabízeli mu menší partii sólovou, neboť měl krásný hlas a pěkně zpíval, než toho nepřijal nechtěje, aby jméno jeho se dostalo do veřejnosti.

To byla jediná příčina. Jinak se mu divadlo líbilo, poněvadž si je, hlavně operu, již předtím živě oblíbil. Byl tu jako ve svém živlu, a že tu čeština panovala a lidé domácí a namnoze vlastenecky smýšlející rozhodovali, vše řídili a jádrem všeho podniku byli, záhy se s tou „komediantskou“ společností spřátelil. Než nejen ze záliby k hudbě a zpěvu vypomáhal v Boudě, ale také z vlastenectví. Pověděl mu Thám, jak divadlo může na lid účinkovat a účinkuje, jak z jeviště zaněcují jiskru lásky vlastenecké, jak nejeden tu ke svému jazyku přilnul a jak divadlem také řeči vzdělání získává i chudičké dosud písemnictví se rozmnožuje.

Věk pojal ještě větší úctu k Thámovi věda, že z takových ušlechtilých příčin nechal svého úřadu a věnoval se všechen divadlu a spisování knih. I těšilo mladého filosofa, že mladý doktor a spisovatel s ním tak přátelsky jednal. Knihy české ustavičně si od něho vypůjčoval. Z těch zvláště Obrana jazyka českého bratrem Thámovým sepsaná mocně ho dojala, a nejedno místo z ní si opsal, ano dvěma se i zpaměti naučil. Ve svém vědomí vlasteneckém se víc a více utvrzoval a rozohňoval, jednak tímto čtením, jednak že hovory s profesorem Vydrou i Thámem naň účinkovaly, i společnost, s kterou se scházíval.

Byla to namnoze ta „komediantská“. Seznámil se o zkouškách s členy vlastenecké Boudy tak, že ho zvali do své společnosti; přicházel do jejich hospody, kdež po divadle se scházeli. Tam se mluvilo o divadle, o hudbě, o operách, tam vlastenecky horováno a řečněno, tam vesele zpívali, žertovali a kratochvíli měli.

Jak rád chodíval na Koňský trh, tam, kde poblíže kašny nedaleko hlavní stráže vojenské proti domu U císařských stála nevzhledná bouda dřevěná dvojitých stěn prkenných, mezi nimiž prostora byla vypěchována a vycpána – jak horlivě tam v orkestru nebo ve sboru vypomáhal! Když ho po představení vzali s sebou do nedaleké hospody, také se nebránil. Režisér Höpfler, duše všech českých představení, si ho oblíbil, i Antony, vlastenecký herec, i kolega jeho Zappe; v jejich společnosti seznámil se s kandidátem učitelství Majoberem, nadšeným pernikářem Melezínkem, jenž skládal o slavnostech divadelních příležitostné „básně“ a rád je ve společnostech přednášel. Někdy mezi ně přišel mladý Prokop Šedivý, někdy Tandler. Václav Thám byl pokaždé v té společnosti. Často se zpívalo, a tu míval Věk důležité místo; všichni ho rádi poslouchali a zvláště Melezínek ho přes tu chvíli zatahal za rukáv nebo za šos pobízeje ho, aby zazpíval. V té společnosti také vystoupil Věk poprvé jako skladatel na veřejnost.

Chtěltě jednou její hlas a mínění slyšet i zároveň Thámovi učinit potěšení. Složil nápěv na jednu báseň z jeho sbírky před pěti lety vydané, a když večera nejblíže příštího jejich společnost se rozjařila a rozezpívala, tu Věk, nečekaje ani na vyzvání a pobídky Melezínkovy, vyžádal si ticho a spustil Thámovu zpracovanou píseň:

Všecka společnost tleskala, jak první sloku přezpíval, a toho večera skladba Věkova zazněla několikráte. Když na četné otázky, kdože nápěv skládal, se přiznal, nechtěli ani věřit. Ale Thám hned, jak řekl, uvěřil, a přistoupiv k němu, stiskl mu ruku. Od toho večera nabyl F. Věk pověsti skladatele a přibylo mu za to jen práce. Všelijaké úpravy nebo přepracování nebo zpracování různých melodií a písní a popěvků v Boudě připadlo jemu.

Tak se stalo, že začínalo zase býti jako prvního roku, kdy Věk nedbaje koleje všechen se hudbě oddával. Tenkráte však ještě neznal Pauly, neměl známosti v divadle, neúčinkoval při něm i na něm, tenkráte ještě, kdykoliv si na domov vzpomněl, lekl se v duchu a zarazil umiňuje sobě, že musí přestat a že je čas, aby se obrátil a jal se řádně studovat.

I nyní mu nebylo jedno, když mu na mysl připadli rodiče, i nyní se zarazil, kdykoliv si na otce vzpomněl. Než teď už nebyl v duchu k němu tak ochoten jako první čas, nyní si říkal, že pro kněze není, že by ho doma neměli nutit, když k tomu lásky nemá; pak už rozhodněji se ustanovoval, že se také nutit nedá, však že by se hudbou již nějak obživil, a nejen sebe…

Na Paulu přitom myslil a počítal, že by se dovedl o ni postarati. Tou myšlenkou se rád a často zabýval a v duchu vídal překrásnou domácnost…

A to měl choditi ještě do koleje.

Času nazbyt neměl; tak se stalo, že leckterou hodinu vynechal. Vydrovu však žádnou. Od oné chvíle, kdy u vážného profesora tak špatně obstál v matematice a tak výborně v historii, nevynechal jeho hodiny téměř ani jediné. Neběželo mu tak o matematiku jako o profesora, a zvláště o chvilky, jež u něho někdy sám, někdy s tím neb oním kolegou strávil po korepetici.

Nejčastěji zůstával u profesora s oním čiperným počtářem, který tenkráte, když on sám tak bídně počítal, padl profesorovi do oka a který, jak se prohlásil, pocházel ze Žebráka. Jmenoval se, jak se Věk hned tenkráte po něm dotazoval, Šebestián Hněvkovský. Toho si profesor Vydra nad jiné oblíbil, a to nejen pro jeho umění matematické, ale také pro smýšlení vlastenecké. V tom byl vtipný Hněvkovský velmi horlivý.

Tak minul podzimek a bylo již po Vánocích. Koncem ledna, když bylo masopustní veselí nejbujnější, pozval si jednou profesor Vydra, bylo to v sobotu po přednášce, Věka a Hněvkovského mimořádně, aby přišli hned zítra, v neděli dopoledne, že je dnes pozván na bál (to děl zvláště se usmívaje) a že mu tam naloží divných věcí a pamlsků, kterých on nejí, a tak aby si ráno přišli.

„Nešel bych,“ pravil, „není to pro mne, ale pan baron Bretfeld mě tolik zval, alespoň na chviličku, co bych se jen podíval, a že tam bude mnoho dobrých známých; také mi domlouval pan rytíř z Najperka, víte-li, ten, jenž má k českému jazyku zvláštní náklonnost. A je v něm také zajisté dospělý a nelituje žádných nákladů k jeho zvelebení a rozhojnění. Tak jsem musil. Slíbil jsem; ale raději bych doma seděl u knihy. Což jezovita mezi těmi schöngeisty a freigeisty?“

Když druhého dne k němu studenti přišli, venku prudko se chumelilo, seděl u kamen všechen svěží, očí lesklých; a vítal vesele studenty. Musili si k němu sednout a z lahůdek na stolku na talíři narovnaných brát. Přitom jim vypravoval. O tom jim nepovídal, jak byly salóny mecenášovy bohatě ozdobeny a krásně osvětleny, nic o dámách ve složitých, hojně ozdobených a pudrovaných účesích, nic o jejich skvělé toaletě, o jejich kráse a vznešeném rodu; pro to vše neměl vážný profesor oči. Ale o jednom se přece zmínil.

„Slyšeli jsme také Mozarta,“ prohodil pohlédnuv na Věka, když se zmínil, že tam hrála hezky hudba. „Je to mistr! I na takovém kousku ke skákání ho člověk pozná. Ex ungue leonem –“

„To byly asi tance,“ mínil Věk, jenž, co se Mozarta týkalo, o všem dobře věděl, „to jsou asi ty tance, které složil pro hraběte Pachtu, když ho hrabě před obědem, na který ho pozval, zavřel.“

„Možná, možná, můj jediný. Ale co se mně líbilo, to abych vám přece, mladí přátelé, pověděl. Pro naučení. Byl tam také abbé da Ponte.“

„Co složil text k Donu Juanu –,“ doplnil Věk a Hněvkovský řekl současně:

„Takový malý, suchý, černých očí –“

„Tak tak, jako trnky je má a on celý jako rtuť. Ano, ten setkal se tam s kolegou Meissnerem. Však víte, jakého je smýšlení. Naši řeč nemá ve veliké vážnosti. A ten se s tím Vlachem dostal trochu do křížku, o němčinu. Byl jsem u toho, když se přeli. Mluvili o německých textech k operám, však pan kolega sám několik jich složil. A ten Vlach mu přímo do očí řekl, mluví tuze pěkně německy,“ a profesor Vydra se ironicky usmál, „že z nich nic nebude, sono sacrati alla rovina, to že je marná věc, cosa perduta,, že jakživi nebudou míti Němci žádné opery, že německý jazyk pro to není, že není ani pro zpěv, že je takový těžkopádný, neohrabaný. A baron Bretfeld, stál také u toho, ten jen přisvědčoval, že oni, jako Němci, jsou ještě poloviční barbaři a že všechna ars daří se jen v končinách Hesperských –“

Studenti se za té řeči usmívali. Co myslili, Vydra sám vyslovil.

„Pan kolega Meissner,“ pravil, „se ovšem čepejřil a dost se bránil. Ale přál jsem mu to, ač jsem s tím Vlachem nesouhlasil. Ale myslil jsem si: Tumáš, teď cítíš, jak to je, když se někomu smějí a s povržením na něj hledí, jako vy Němci na nás. Máte nás za žebráky a sebe za ukrutné boháče. Teď jsi vrazil na boháče ještě většího, který nemá žádného respektu před tím, čím ty se vychloubáš!“

„A co pan profesor Meissner?“ ptal se Hněvkovský.

„Bránil se dost a svůj jazyk, že časem budou také míti operu, jako už mají drama. Ale jedno pověděl, a to se mně líbilo, milí přátelé, a to: každý národ má své umění pro sebe. Je-li nám naše mateřština dosti zvučnou a našemu sluchu líbeznou, na tom je dosti. To je pravda, rozmilí. A naučení z toho: i Němci musili pěkně od počátků, a od skrovných, a neměli všecko najednou a nevyrovnali se také všem. A tak je to i s námi. My jsme se opozdili, ale ne svou vinou. Nyní se hrabeme, a dá pánbůh, že se vyhrabeme, a jako pan Meissner se těší, že budou míti svou operu, tak my budeme také mít, čeho potřebujeme, a třeba i operu, s pomocí boží. Ale pracovat, rozmilí, pracovat a nedat nic na útržky a úsměšky!“

To byla profesorova novina z Bretfeldova bálu. Oběma mladíkům byla tak milá, jako by slyšeli o skvělé tam společnosti, o krásných dámách, o menuetu a malebných figurách a skupeních rozmarného kotiliónu.

Tak míjel F. Věkovi den po dni, a on dlouho času nepočítal. Byloť mu dobře v muzikantské a divadelní společnosti, v tom ustavičném vzrušení, jež se mu líbilo, v tom životě volném a změn dosti plném. A miloval. Miloval dosud tajně, ale kojil se sladkou nadějí. Bylať mu Paula skutečně přátelsky nakloněna a netajila se tím. Byl jí milým učitelem i společníkem, byl přítelem Thámovým. Byl by se jí snad už vyznal ze svých citů, ale ostýchal se zpočátku, a pak váhal také z ohledu na rodiče, zvláště na otce, umiňuje sobě v duchu, že s ním, až teď přijde na prázdniny, promluví rozhodné slovo stran budoucího stavu.

K Thámovi přilnul upřímným přátelstvím. U Butteauových se s ním často nesetkával, zato v divadle, a tak Věk nemohl ani pojati domnění, že by Thám miloval Paulu. Thám i Paula se tajili a nikdo na ten čas nezvěděl, co se událo na galérii v Nosticově divadle, když tam poprvé provozován Mozartův Don Juan.

V tom proudu a víru, do kterého Věk byl stržen, nevzpomínal tak často jako jindy na domov. Také neměl po něm oné tesknoty a touhy, jako když ještě meškal v klášteře. A když si vzpomenul, nebyla to vzpomínka čistá a milá, nýbrž zkalená obavou a nejistým svědomím.

Otec doma počítá, že je syn jeho v druhém roce filosofie, a neví, že jeden rok zmařil. Co řekne, až zví, a co matka! Ubohá maminka! Ta nejvíce zkusí pro něj i od otce.

A vtom se mu neočekávaně přihlásila. Bylo na jaře, jednou navečer, když starý Šulc ve svých okovaných, těžkých střevících, hlomoziv chvíli na tmavých schodech, vstoupil do světničky mladého filosofa, nesa mu bedničku s prádlem a nějakým pečivem. Tam také Věk nalezl psaníčko od maminky, nad kterým se zarazil. Psalať mu matka, že se doslechli, že se tuze oddává muzice, že tím patrně čas ke studování zanedbává, ano že se i doslechla, že tuze často chodí do divadla. Ona že tomu ani věřit nechce a nevěří, ale je-li to pravda, aby si vzpomněl na pantátu a na ni, jak by je zarmoutil. Aby si jen učení hleděl a raději do kostela nežli do divadla chodil, v divadle že je jen samé pokušení, a aby se jen modlil, modlitba že je nejlepší lék.

„Pantáta dosud nic neví,“ psala matka nakonec. „Nepověděla jsem mu, co jsem od jednoho dobrého přítele zvěděla. On by se tuze zlobil a byla by skrz to veliká mrzutost. Myslím si, můj nejmilejší synu, že budeš mít sám rozum a nedopustíš, abychom měli pro tebe zármutek. Však beztoho už teď, co jsem to slyšela, strachy o tebe schnu a lekám se a spát nemůžu, a ve dne v noci na tebe myslím a za tebe se modlím, aby tě pánbůh uchránil ode všeho zlého a zvláště od zlých společností – jako tě už jednou vysvobodil z černé tůně.“

Mladý filosof seděl nad listem matčiným zamyšlen, dojat. Když tyto řádky četl, mihlo se mu ono podzimní odpoledne, kterého šel s matkou jako malinký hoch do vsi na posvícení, mihla se mu „černá tůně“ v lukách pod košatými, starými olšemi, viděl matku, jak mu ukázala to místo, kde se topila, a viděl, jak tu s ním klekla a modlila se s ním otčenáš a zdrávas…

Byl dojat její starostlivostí a láskou. Pantátovi nic neřekla, tají všecko.

Ale od koho to má, kdo se o něj tak postaral, kdo to k nim domů o něm psal nebo na něj žaloval?

Z kolegů ve filosofii jistě nikdo; neměl tam žádného z rodné své krajiny. A cizí? Proč by to činil, proč by na něj, na Věka donášel? Přikmitl se mu také Strádecký, krajan. Ale tu myšlenku ihned zamítl. Starý ten pozaunista, takový hudebník, by jistě nežaloval, že se on, František, „tuze oddává muzice“. A jak by věděl o Boudě, o divadle? Nechodí tam, nestará se o ni.

Mladý Věk se marně rozpomínal, marně hádal. Jistoty nenabyl.