F. L. Věk

Věková začala s mužem o Františkově záležitosti zvolna a polehoučku. Než Věk jí její diplomatické jednání zmařil rázem. Když podruhé o synovi začala, mlčky ji chvíli poslouchal, maje svou bledou, přižloutlou tvář vážného, přísného výrazu do okna obrácenu, pojednou se však otočil a zkrátka řekl:

„Snad si nemyslíte, panímámo, že nevím, kam bijete? Frantík zůstane doma a dost.“

Jala se mu to rozmlouvat, ale nedal jí ani domluviti řka: „Šel-li by do semináře? To nepůjde. A jinak já zas nechci. Aby zase přišel do čisté společnosti, aby hrál komedii, aby šumařil? Aby se válel po hospodách s komedianty a měl divné spolky s poběhlicemi, s komediantkami! Už tím napáchl. Jsem rád, že to tak dopadlo, že v tom bahně nezůstal celý. A zase ho tam pouštět?“

Věková snažila se syna omluviti, že je teď už rozumnější, že ho to dosti přehnalo.

„Přehnalo! A myslíte-li, že by ho ta čistá chasa nesvedla, že by obstál, až by taková ochechule vystrojená a namalovaná začala ho zase lákat? Ne, ne. Či chcete, aby se vaše dítě zkazilo na těle a na duchu? A pak já – já jsem vosk? Chromnu, nejde to, sám už všechno nezastanu. Udřel jsem se, a pro koho? Pro děti a nejvíce pro něj. A teď bych nezasluhoval, aby také on něco pro mne udělal?“

To byla ostrá slova a také vydala, protože v nich bylo mnoho pravdy. Věková to uznávala. O tom divadle nejvíce. Toho se bála nadevšecko. Ale Františka jí bylo náramně líto. Byl, jako by do něho udeřilo, když mu oznámila vůli otcovu.

Odvolání žádného nebylo. Matka nadarmo se ještě jednou pokusila, obměkčena jsouc zármutkem synovým, aby pantáta vůli svou změnil alespoň potud, aby dal Františka jinam studovati filosofii. Na toto si otec zavolal Františka a přímo a zkrátka mu řekl:

„Chceš být knězem?“

Když syn odvětil, že k tomu necítí žádné chuti a nemá k tomu povolání, tu mu Věk, zasvítiv očima, vskočil do řeči a řekl:

„A k divadlu, to ano? Nikam nepůjdeš, doma zůstaneš!“

Bylo rozhodnuto.

F. Věk zůstal při kupectví. Bylo mu podobně, jako když z Prahy odcházel, když se mu zmařil první jeho sen. Nyní přišel o druhý. Již neměl nic. Naděje na studie, na hudební život ho usmiřovaly s tím, co ho potkalo. Teď neměl ani té. Chtěl býti hudebníkem, skladatelem, teď měl vážky v rukou a kroutil kornouty.

První čas byl jako bez ducha. Nic ho netěšilo, ničeho si nevšímal, na nic nedbal. Ani do školy ke kmotříčkovi po nějaký čas nechodil. Nemohl se na housle pro lítost ani podívati. Matka ho chlácholila, těšila, ale neutěšila. Jen toho dosáhla, že později, když viděl její starost a zármutek, tvářil se před ní klidnějším, když ne veselejším. K otci však pociťoval odpor.

Hnětlo jej jeho umíněné jednání, jak je nazýval, mrzelo ho, jak o divadle a hudbě mluvil, popuzovalo ho, jak ho střehl, jako by byl nějaký zločinec. Věk musil vědět o každém jeho kroku, jako by myslil, že chce František prchnouti.

Ten na to také opravdu pomýšlel, a to když prázdniny minuly, když studenti se počali do Prahy stěhovati. Františka pojala taková touha, že by byl hned ušel. Ale pomyšlení na matku ho zdrželo. Zůstal, ale v ten čas bylo mu nejhůře. Vzpomínal, jak půjdou všickni k inskripci, jak se sejdou známí a kolegové ze všech končin, jak se budou po něm dotazovati, vzpomněl na Hněvkovského, s nímž se v koleji spřátelil, myslil na Vydru, co ten řekne, vzpomene-li na něj, zeptá-li se po něm, vzpomínal na Praupnera, na svou bývalou světničku a na klavír, u něhož poprvé své myšlenky v duši mu zvučící skládal na papír –

Teď je po všem. Co tu? Jaká práce tu? Jaké vzdělání? Co uměl, zapomene. Odnikud povzbuzení, žádné chuti – naopak všecko jej tu sráželo, a nejvíce otec…

Již druhý podzimek trávil F. Věk doma, a již sníh napadal. Vtom ho došel list, a to ve chvíli, kdy nebylo otce doma. Nemusil se mu tedy vyzpovídati, kdo mu píše a co. Došlý list jej až rozčilil. Přicházel z Prahy. A odtud už přes rok neměl žádných zpráv. Sám nepsal kromě Vydrova listu nikomu, nejprve proto, že se nadál, že sám do Prahy pojede, a pak, když ta naděje zmařena, z omrzelosti a nechuti. Nač psáti? A komu? A co? Že je za pultem, že dělá kornouty a váží pepř a skořici? Nyní ho došel znenadání list. Chvátal s ním na sedničku, aby si ho mohl nerušeně přečísti. Byl od Hněvkovského. To Věka potěšilo velice. Dobrý kolega psal, jak se diví a všichni známí, proč on, František, do Prahy nepřijel, co se s ním děje, a že také profesor Vydra nejednou se už ptal jeho, Hněvkovského, neví-li o Věkovi. Psal o koleji, o českých nových knihách, o Krameriovi a jeho českých novinách, a přitom také vzpomněl jiného vlastence, V. Tháma.

F. Věka až píchlo, když to jméno četl. Oči jeho rychleji těkaly po řádcích, nesoucích o něm novinu. A byla! Hněvkovský nic nevěděl o Thámovi a jeho lásce. Znal ho jen jako vlastence a spisovatele her divadelních a jednoho z těch, kteří drželi vlasteneckou Boudu. Proto si ho mladý filosof, zanícený také slovem Vydrovým, všímal. Nyní o něm psal, že se s ním stala nějaká změna, nebo že je nemocen. Chodí prý zamyšlen, přepadlý, po bývalé jeho veselosti není ani památky. Pro Boudu že účinkuje jako jindy, ano ještě více, a to snad že mu právě škodí a zdraví jeho neslouží, až prý je nad tím mezi vlastenci obava.

Nad tou novinou se F. Věk zamyslil, nedošel však žádné jistoty. Snad není Thám churav pro práci, ale od vnitřního pohnutí? Snad to všecko kvůli Paule? A zase připadla Věkovi Thámova slova: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě…“

Thám ženat není. To by byl Hněvkovský jistě psal. Nevzal si tedy Paulu. Proč? Proto-li se trápí? Přece ji miluje, o tom není pochybnosti, a Butteauovi by mu jistě nebránili. Proč si ji tedy nevzal? Proč se nežení?

Než ničeho jistého se nedomyslil. To také byla jedna z příčin, pro které se Věk chopil péra a napsal list Hněvkovskému. Pověděl mu, co dělá, jaká se s ním stala změna. S vlastní příčinou její se nepochlubil. O Thámovi se také zmínil, a dosti obšírně. Vyptával se na něj zevrubně, omlouvaje to opatrně, že byl s ním dobře znám, že ho poznal v rodině, u které on, Věk, měl hodinu. A již byl tam, kde býti chtěl. Za té příležitosti požádal přítele Hněvkovského, aby se po té rodině poptal, jak se jí daří a je-li některá z dcer už vdána… Oddechl si, když toto vše tak opatrně napsal, a jen ještě prosbu přidal, aby přítel Hněvkovský předplatil mu Krameriovy noviny, peníze na ně že doručí starý forman Šulc. Toto učinil také bez vědomí otcova. Ať si juž otec říká, co chce, ať hubuje. Mladý kupec chtěl zvídati o světě a hlavně o Praze. Přece se tam o ní něčeho dočte, o divadle, hudbě…

Od té chvíle, co list odeslal, nemohl se odpovědi dočekati. Uplynul však měsíc, nežli došla. Čeho se dočetl! Přítel Hněvkovský Věka litoval, že nemůže do Prahy, že se musil chopiti protivného mu obchodu; psal také, že i sám profesor Vydra želel, že takového milého studenta je škoda, a dodal, jak Hněvkovský výslovně psal: „Jen aby na nás nezapomněl, jen aby zůstal pořádným Čechem.“ To vše Věka těšilo a zajímalo, ale jak list došel, přeletěl jen tyto řádky, hledaje jinačí zprávy: o Thámovi, o Butteauových. A dočetl se jich. O Thámovi přítel psal, že ho již dlouho neviděl, že ho není ani v Boudě vídat, a slyšel najisto, že odcestoval. Kam, to že on neví. Sice že slyšel, že se dal k nějaké společnosti, ale tomu že on nevěří, a to proto, že když doktor (to slovo bylo podtrženo) Thám vzdal se svého úřadu, aby se jen mohl věnovati vlastenecké práci a českému divadlu, že by se teď nedal k nějaké kočující společnosti, jak se povídá. Tomu že on – Hněvkovský – nevěří a neuvěří.

Ale mladý Věk uvěřil hned, když o něco níže četl, že kolega se na Butteauovy nemohl doptati, že jsou z Řeznické ulice, ano prý z Prahy pryč, a to prý již koncem léta.

„To se něco stalo!“ pomyslil Věk. „Jsou z Prahy a Paula s nimi! Ubohá! Proto on asi Thám chodil tak zamyšlen a smuten. Stýskalo se mu po Paule. Byl by rád za ní, ale opustit Boudu, Prahu, práci spisovatelskou, vlastenskou! Není teď v Praze. Tedy přece šel! Šel, za Paulou, kam jinam? Jak ji miluje! Šťastný! Thám mohl jíti, nikdo mu nebránil, jen on sám sobě. Je u ní, je s Paulou… Ó to jsou už jistě svoji –“

Tak přemýšlel a kombinoval F. Věk nad listem přítelovým a byl přesvědčen, že se nemýlí. Tak to je. Pocítil té chvíle divnou tesknost i touhu a dávno již neměl takový odpor k svému nynějšímu povolání. Připadal si tak bídný, ponížený, život svůj měl za tak jednotvárný a smutný, jako by byl řetězem přikován.

Život v Praze u divadla nebo muzikantský zdál se mu nyní tím volnějším a krásnějším a myslil na něj tím více, když pojednou zase obdržel z Prahy list. Byl od jednoho z bývalých jeho spolužáků choralistů, s nímž i pak, když z kláštera vyšli, často se stýkal. Ten Věkovi psal, že se dověděl od Hněvkovského, co se s ním stalo. Vyslovoval lítost nad osudem Věkovým, litoval jeho umění hudebního, že by jím si mohl dobýti jiného postavení nežli kramářského, a líčil mu šťastný osud dvou mladších hudebníků, jejich přátel a známých, jak se krásně uchytili.

Toto vše utkvělo živě a hluboko v mysli mladého Věka. Stará myšlenka, aby všeho nechal, aby prchl a oddal se hudbě, vracela se nyní opět a opět, vždy svůdnější a silnější. Jí pomáhalo také všecko jednání starého Věka.

Nemělť dosti šetrnosti ku vzdělání a minulosti svého syna. Chtěje z něho míti mermomocí důkladného kupce, zabraňoval mu vše, co, jak se domníval, by ho mohlo od jeho povolání odvraceti. I pro Krameriovy noviny, když první číslo došlo, strhl notný křik, že byly objednány bez jeho vědomí a že Františkovi působí jen roztržitost mysli. To Františka v duchu velice dohřálo. Když mu ani toho nepřeje za všechno jeho lopocení –

Od těch časů, co došel ten druhý list, počal se přetvařovat. Až dosud mu otec nedůvěřoval a hlídal každý jeho krok. Proto, aby si jeho důvěru získal, stal se mladý Věk v obchodě horlivějším a vše s chutí dělal, takže otec počal vlídněji na něj hleděti. Matce pak padala ze srdce veliká tíha; viděla, že její František je spokojenější, že se sám nutí, že se také k otci jinak, ochotněji chová, a že ten počíná za to s ním také jinak jednati.

Až do té doby syna nikam nepustil, nikam ho za záležitostmi obchodními neposlal, ač sám chátral víc a více. Nyní však lecjaký úkol mu svěřil, léčkám ho poslal, i přes pole do sousedních měst. Jen jedno mu dosud nesvěřil, peníze, totiž alespoň ne větší částky. Než i v tom se stal obrat. Kmotříček regenschori, jenž Františkovi dobře rozuměl, těšil se z toho, že se taková změna s ním děje. Přál to jemu a nejvíce Věkové, která se beztoho nad synem tajně soužila litujíc ho, že mu otec nevyplnil přání. Ale ten pak sám, ač bezděky, přispěl synovi, že mohl uskutečniti, na čem se již dlouho ustanovil, a nač se ustavičně připravoval i chystal, ač časem kolísaje a hrubě váhaje.