F. L. Věk

Osmého dne měsíce března po západu slunce vracel se Václav s Hýblem a Havelkou právníkem z pohřbu houslisty a chóristy u Sv. Víta a spolu spisovatele Jana Rulíka. Vyprovodili jej na poslední cestě z Hradčan, kdež v čísle 31 zemřel, na košířský hřbitov. U hrobu českého spisovatele a věrného vlastence byli všichni dojati; mladý Kramerius, jemuž nebožtík po smrti jeho otce načas vedl Vlastenské noviny a dobrým byl rádcem, plakal. Byli smutni nad ztrátou věrného spolubojovníka, ale přece zase povzneseni, když viděli tak valný zástup provázející zesnulého, starší i mladé muže, kteří byli s nebožtíkem příbuzní ne rodem, nýbrž smýšlením a cítěním. Mnohé z nich ani neznali, o mnohých nevěděli do té chvíle, že jsou s nimi. Přišli a osvědčili tím své vlastenské smýšlení. Přibývalo vyznavačů. V tom bylo to povznesení.

Mluvili o tom a také o tom, jak se smýšlení někdy divně projevuje. Hýbl vzpomněl si na doktora Srnku, jak jej měli za posměvače a za necitu národního, a jak se pak jinak ukázalo.

„Ani teď ještě neznáme jeho smýšlení jaksepatří,“ prohodil Václav. „My jsme proti němu beránkové –“ naznačil nějak tajemně.

„I to já vím,“ Hýbl se významně usmál. „Až ke mně, Venclíčku, zas přijdete, ukážu vám jeho skládání, co mně loni podstrčil. Taková satira na Wallisa a na leccos, i na nás – A co tu báseň na Žižku, jak jste povídal, opsal jste mu ji?“

„Opsal; a pane, včera mne potká a hned zastaví. ‚Pane vlastenče,‘ povídá, ‚já teď deklamíruju, per se,‘ že sám sobě doma. Jářku co, pane doktore. ‘“

„A jemine, to Svoboda! Ten dělá divy!“ zvolal Hýbl vesele. „Divy! Všude jen o něm, o jeho deklamaci na Žižku, každý, kdo to slyšel, že Svoboda musí ještě jednou tu báseň přednést. Všude zapálil, mezi studenty, všude, kdo ho slyšel. Ale že by také Srnka chytl – ne – a doma že si sám báseň deklamíruje –“

„To bych ho chtěl slyšet!“ zvolal Havelka.

„A já zase vidět, v té čepici,“ vyhrkl Václav.

„V jaké čepici?“

Když se Václav tak podřekl, nemohl ostatek zamlčet.

„No, jak jsem ho viděl v županu, doma u něho v kvartýru, v županu a v červené čepici.“

Hýbl s Havelkou musili slíbit, že budou mlčet; pak uslyšeli o tom, jak Václav zastal doktora Srnku v jakobínské čapce.

„To tak policie vidět,“ Hýbl se zasmál, „to by na hejtmanství koprněli!“

Vtom se dostali na Staroměstské náměstí a tu se rozešli. Hýbl s Havelkou šli do Dlouhé třídy, Václav zamířil do Železné ulice. Když docházel ke Karolinu, zahlédl, že z knihkupectví Barthova kvapně vyšla Jetty. Bezděky se zastavil. Jetty nesla si nějakou knížku. Vyšla kvapně a také kvapně, neohlédnuvši se, zamířila domů, k Sirkové ulici.

Václav se divil. Tady, v knihkupectví, by se jí byl nenadál. Že by kupovala knihy – Ale ta, kterou si nesla, byla vázaná. Hned hádal najisto. Vzpomněl si, že knihkupectví Barthovo zavedlo si od února tohoto roku také půjčovnu knih; půjčovalo knihy domů po Praze i na venkov. Jetty byla si tu vypůjčit. Dříve sháněla knihy od známých. Werthera také odtud neměla, to Barth ještě nepůjčoval, když tu knihu četla. Tenkráte v noci, po Štědrém večeru, když plakala – Co si teď asi nese – Zdalipak zase svého zamilovaného Spiessa; alespoň tenkrát byl jejím zamilovaným. Nebo něco z Goetha –

Než hlavy si tím dlouho nelámal. Zahořkloť v něm poslední dobou proti Jettynce. Mrzelo jej, jak jej za posledního hovoru zkrátka odbyla, zlobilo jej, že je taková umíněná, že nechce do českého divadla, protože ji teta napoprvé nepozvala. A snad, podezíral, také proto, že je to české, když se tenkráte tolik divila, že jsou také české romány, a o českou knihu ho nepřipomenula, kterou jí slíbil, ona, taková čtenářka; však kdyby to byla německá. Spiess takhle –

V tom domnění pak zůstal, poněvadž se s Jetty nedomluvil. Od oné chvíle, kdy se tak dost neladně rozešli, se s ní nesetkal. Netušil, jak se Jetty souží, jak večer vzhlíží tajně k jeho oknu, jak jej stopuje, hlídá, jej i tetu, jak žárlivě o všem přemítá, všecko obrací. Proč Věk o to nestojí, aby s ní zase promluvil; s tetou zase skoro každý den hovoří. To bodalo – S ní mluví, a ona, Jetty, sotva jej za den, za dva jednou uvidí z okna, náhodou, když se odpoledne vrací do svého bytu. Jindy se spíše potkali. Teď jako by se jí vyhýbal.

A když teta sama za ním chodí, sama, a nestydí se, a on to trpí! Kdyby chtěl, mohl by se vyhnout, odešel by, nebo by zůstal ve svém pokoji. Ale on je snad rád, že jej teta navštěvuje. Cítila odpor nad jejím jednáním a zase žárlivost začala bičovat a hnala ji z pokoje do kuchyně pootevřít dvéře, vyhlížet na pavlač, k Věkovu oknu, naslouchat –

Václav slyšel od kvartýrské, že paní sousedka je po té nevůli s Jettynkou hodně mrzutá. Sám toho nepozoroval. Jak paní Lorencová překročila práh Praxova bytu, hned byla, jako bývala, veselá, plná rozmaru, zvonivě se smála, ukazujíc své bílé, pěkné zuby.

Václav někdy nerad vstával od svého stolku a nevycházel s chutí do velkého pokoje, kamž jej mistr Prax vždycky za nějakou záminkou vytáhl, aby se zachoval paní sousedce, ale za okamžik se rozplašila jeho chmura a jako by vyšel z šera do záře. Musil se smát i rozhovořit se, zvláště když paní Lorencová zavedla řeč na divadlo. O tom jednali jednou i mimo Praxův byt, na prahu jejího obydlí.

Bylo krásného odpoledne počátkem dubna. Slunce svítilo a hřálo jako v máji. I šeré nádvoří se zjasnilo pod modrým nebem. Pavlač byla v záplavě zlaté záře. Paní Lorencová měla okno otevřeno; měsíčné růže na něm kvetly, muškát se zelenal. Odkudsi ze sousedství zadrčel v otevřeném okně kanár. Paní Lorencová v kuchyni žehlila. Jak měla dvéře na pavlač otevřeny, hrnula se na ni všecka zlatá sluneční zář, a v té ji uviděl Václav za žehlicím prknem ve světlých kvítkovaných šatech krátkého života s povyhrnutými rukávy, v bělostném, lehounkém čepečku, kyprou, svěže zardělou.

Václav ji nemohl minout ze zdvořilosti, i že byl uváben jejím hlasem. Vesele jej oslovila, to že se vrací brzo z procházky, dnes, v takový den. Že byl v koleji, uslyšela. Stanul ve dveřích. Zeptal se na pannu Jetty, je-li doma.

„Před hodnou chvílí odešla do města.“

Václav si vzpomněl, jak si onehdy nesla knihu z půjčovné bibliotéky Barthovy; zeptal se schválně, čte-li panna ještě tak pilně.

„I už ji to přestávalo, ale teď je zase v tom. Přinesla si nějakou knihu a v té by ležela pořád. Jak má chvilenku kdy –“

„Co to je –“

„Ani nevím, ale to se ví, něco hodně romantisch –“ Vtom zamluvila, tázajíc se, jak nyní v divadle, co deklamace, že o nich také slyšela.

Chutě začal o deklamatoriích, jak se jim vydařila, o juristovi Svobodovi, jak se líbila jeho deklamace o Žižkovi, tu že musil při druhém deklamatoriu opakovat, že se strhla zase taková bouřka, že tleskal kdekdo a že se o té deklamaci o Žižkovi i o celém deklamatoriu mluví po Praze, jistě.

Paní Lorencová sice tomu všemu dobře nerozuměla, těch básní, jež slyšela jmenovat, neznala a v duchu se divila, co s tím Žižkou tolik – ale mladý soused o tom hovořil. Zeptala se na divadlo, na české hry, jak to teď mají. Jako by jej pohladila, pávím pérem polechtala: chutě začal, s živou pochlubou, jak jim to dobře chodilo, že všecka čtyři provození mnoho vynesla, páté že chystají na svatodušní svátky, ale to že není jisté, to že na Boží hod svatodušní, aby se mohlo hrát, musí být císařské povolení, to že ani městský hejtman, ani u gubernia nemohou, tak že zadají o povolení až ke dvoru, do císařovy kanceláře.

Hovořil, vykládal, díval se na její tvář od díla živěji zardělou, na její víčka dlouhých řas sklopená k bělostnému šátku na prkně, sledoval mechanicky, pak už ne lhostejně její pohyb, její bílou, plnou pravici, jak se komíhá vpravo vlevo s cihličkou, v lokti vypjatá, jak odcloňuje a hned zase přitiskuje konturu poprsí. A vtom se lekl, když svěží paní náhle pozvedla víčka, když uviděl do jejích veselých, smavých očí, jež se na něj upřely s koketním, tiše vybízivým úsměvem.

Slova mu přeskočila, takže jaksepatří nedořekl. Zachytila jej otázkou. Naslouchala, jak se zdálo, bedlivě, čím dále však tím méně měla co z jeho hovoru. Slyšela jména, známá, neznámá; nedbala jich, vnímajíc jen zvuk jeho hlasu. Žár se v ní rozléval. Ruka jí umdlévala, ustávala v žehlení, jako by chtěla lépe slyšet, jako by to ono zvláště zajímalo. Ustávala, cihličku postavila, koketně se opřela a tak stála, jmenovitě když Václav začal horlivě vykládati na její otázku jen maně prohozenou, kde se naberou kusů, o to že nebude zle, teď že skoro každý z jejich hereční společnosti něco překládá, Havelka, jurista, veselohru dle Kotzebua, Klicpera medik že má v péře překlad Vyceněné město, korektor Hýbl že se již také chystá a pan Štěpánek, toho že snad zná, že je suflérem u Stavovského divadla, a taky u pana Liebicha v kanceláři, pan Štěpánek že skládá nový původní kus, z vlastenských dějin, něco velkého, ten že by rád ještě letos dostal na prkna, o letnicích, jestliže dojde z Vídně povolení, žádost že už brzo pošlou.

Ustal, poněvadž postřehl, že paní Lorencová neposlouchá, že na něj upřela oči a usmívá se, jako by jí něco připadlo. Hned se však vytrhla, jak jeho hlas utichl, a zapomenuvši, o čem Václav vykládal, zeptala se v náhlém přechodu, bude-li on také hrát.

„Hrál bych, líbí se mně to, už jsem na to také myslil.“

„Co by hráli – Liebhaberrole, že?“

„To ne,“ zasmál se, „milovníka bych nedovedl –“

„Už to zkusili?“

„Nezkusil.“

„No,“ pohodila hlavou, usmála se, jako by nevěřila, a pojednou vybídla: „Ale měli by. Je to tak krásné, když tak přijde v triku, péra na birytu,“ okrouhlým pohybem pravice nad hlavou ukázala, jak by se těžké pštrosí péro tam houpalo, „a pak když klekne a vyznává lásku, heisse Liebe, feurig, ach –“ Přimkla oči, hnula dlaněmi, vydechla toužebně, a jak vtom otevřela oči a obrátila je zamilovaně po Václavovi, zarazila se.

Nehleděl na ni, ale k pootevřeným dveřím vedoucím do pokoje, a pln úžasu hleděl. Jetty! Jako duch se tam zjevila, bledá, s rozšířenýma očima. Paní Lorencová tlumeně vykřikla leknutím i zlostí.

„Ty jsi tu!“ vyhrkla a pak dorážela hlasem od hněvu ztemnělým i v rozpacích: „A co, jak – co žes –“

„Nebyli doma, když jsem přišla.“

„Zaskočila jsem k paní sousedce. Proč jsi mne nezavolala?“

„Odtamtud!“ Byly v tom úsměšek i trpkost.

„Proč jsi se nehlásila, když jsem přišla?“

Jetty chmurně mlčela.

„Cože jsi se tak brzo vrátila?“ začala paní Lorencová mírněji, přemáhajíc se kvůli Václavovi.

„Nebylo mně dobře,“ zalhala Jetty, zatajujíc, že popadl ji divný nepokoj a strach, že cos ji pudilo, aby se vrátila, vší mocí ji hnalo tak, že musila zpátky.

„Chceš něco?“

„Ne, nic, děkuju, já se jen šla podívat, kdo to – kdo tu –“ Usmála se, ale hlas se jí chvěl a oči divně se lesknoucí utkvěly s trpkou výčitkou na Věkovi. Ocitl se v rozpacích a řekl nejistě: „Mluvili jsme o divadle, panno –“

„Ano,“ usmála se, vtom však zbledla a oči se jí zamíhaly, „že budou, pane Věk, hrát milovníka.“ Vybuchla v smích, náhle se otočila a zmizela.

Václav se začervenal, paní Lorencová hleděla popuzeně ke dveřím. Pojednou se obrátila.

„Prominou, pane Věk – já nevím – já té holce nerozumím –“

Věk se poroučel, také nevěda co říci, a rozladěn tím výjevem.

Jetty letěla ode dveří pokojem, až sklesla na pohovku u protější stěny. Zrovna na ni padla, udýchaná, pobouřená; oči jako vyjevené hleděly ku dveřím, jako by tam něco spáchala, až se jí zalily slzami. Lítost na ni přišla, hořká lítost –

Když Věk odešel, vstoupila paní Lorencová prudce do pokoje, mračná, popuzená, chystajíc se na svou neteř. Ale když ji zhlédla tak vzrušenou, plačící, lekla se možného záchvatu a začala mírně, cože pláče, co jí proboha je, co se stalo – Ptala se, ač už věděla, neboť hned tam u dveří před chvilkou jí náhle prosvitlo.

Jetty jí neodpověděla, ani nevzhlédla.

„Snad kvůli němu,“ ptala se paní Lorencová šetrně, jako by se bolesti dotýkala, „snad –“ odmlčela se však.

Jetty se prudce po ní obrátila.

„Snad ti něco udělal, něco řekl –“ zkoumala paní Lorencová měkkým hlasem, jakoby z čiré starostlivosti.

„Ne, nic!“ zamítla Jetty hned a rozhodně, ostře a prudce vstala. „Neřekl, nic.“

„Tak jdi, tak co děláš, jaké komedie, jseš überspannt. Co si pan Věk pomyslí!“

Jetty se zarazila, bylo to patrné, zalekla se. Paní Lorencová již přesvědčená, že se nemýlí, vědouc už dost, začala zase chlácholit:

„Vždyť to byl špás, bloudku, vždyť on to tak nebral, rozuměl tomu a smál se – no –“

Chtěla neteř pohladit, ale ta se uhnula a zamířila ke stolku u okna, k šití. Paní Lorencová hleděla za ní hněvivě i s úsměškem.