F. L. Věk

Ale nepodíval se. Jak vycházel s divnou tíhou, jež zůstala v nitru z jednání o Thámovi a Paule, zapomněl ihned na starého kaplana. Zato náhlá soustrast s Thámem ho zchvátila i touha uvidět ho. Hned jak ze schodů sestupoval, uvažoval, kde by ho zastal.

Jít k němu do bytu nechtěl a nemohl. Vzpomněl, že by ho snad právě touto chvílí zastal v kavárně U Modrého hroznu, ale že by se dříve mohl stavit v Expedici, když ji má na cestě. Rozhodl se, že se tam podívá. Než když vkročil do Mostecké ulice, nemohl rychle dál pro lidi. Černalo se jimi ulicí vzhůru k náměstí, ke kostelu sv. Mikuláše, černalo se jimi i k mostu, až po oblouk jeho věkovité věže, jež se v kvapném smrákání ještě tmavší vznášela se svou družkou z temna úzké ulice malebnou siluetou nad staré domy a jejich barokní přístavky.

Od řeky mrazivě válo a poletoval sníh; nikdo se však ze zástupu v ulici nevymkl, aby se do tepla uchránil. Všichni byli ukováni žhavou zvědavostí, neboť se rozlétlo, a tou chvílí jen o tom se mluvilo, že teď tudy potáhne zase oddělení vojska, z říše, z bojiště se vracejícího, a sice husaři blankenšteinští, o kterých za války tolik slyšeli, jaké kousky Francouzům vyváděli, co také toho poštmistra Droueta zajali, jak ho pak spoutaného přes Čechy na Moravu do Olomouce dopravovali.

Hlučná směs hlasů šuměla ulicí, místem vzkypěla, vyrazila výkřikem, smíchem, až se naráz přivalil shora náraz mocné vlny. Tam kdesi v Ostruhové ulici nebo snad už na rynku břeskně zahlaholila polnice, pak temný dusot se ozval.

V zástupech po celé ulici letěl šum, všude se začali tlačit, každý chtěl dopředu, každý napínal hrdlo. Také Věk, jenž právě v tento okamžik se dostal do Mostecké ulice. Obracel se nalevo, k Sv. Mikuláši, napínal zrak přes spoustu hlav, přes černý proud lidí, jenž ulici zatopil.

Hlas kotlů se ozval, hudba spustila, zněla hřmotně a blížila se; pak se vynořili nad zástupem zvědavých jezdcové a hlavy koní. Husaři jeli. Lid vpravo vlevo začal se tlačit, jak ustupoval.

Věk pospíchal, aby se dostal na most dříve nežli vojsko. Než v té tísni neprodral se dál nežli k mostu, k průjezdu Mostecké věže. Tu uvázl a stál, musil státi, jako zaklínován. Nebylo to příjemné, zato však uviděl divadlo jemu dost vzácné, velké oddělení jízdy, blankenšteinské husary v bílých pláštích bez rukávů.

Jako by se bílý proud nesl mezi tmavými břehy zvědavců, z rynku, od Sv. Mikuláše, dolů celou ulicí. V čele jela hudba jízdných hudebníků (všichni měli bílé koně), za kapelou napudrovaný velitel s pobočníkem, důstojníci, v průvodu jízdných důstojníků pražských, za nimi řady husarů, pod jejichž bílými plášti prorážely tmavší attily. Zpod vysoké čáky potřásaly se po spáncích osmahlých tváří, holých nebo s kníry, vlasy v copánky spletené.

Úzkou Mosteckou ulicí valila se a rozrážela směs hlasů: řinčivá hudba, cvakot podkov na hrubém dláždění, pokřiky Pražanů, jimž husaři, řada za řadou, vděčně a vesele kynuli za ty projevy přízně.

Věk pozoroval s účastenstvím vojáky vracející se z boje. Nezvítězili, ale udatně bojovali, mnoho zkusili, kolikrát na smrt jeli. Teď před jeho zraky míjeli, obloukem Mostecké věže na starý most. Sledoval zraky bílý jich proud, nad ním tmavé skvrny čák s chocholy, jak se černavě potřásaly v mrákavém vzduchu, jímž hudba už volně se roznášela nad vodou a dál k Starému Městu.

Nejžhavější zvědavci hrnuli se za husary na most. Věk také. Pro ně zapomněl na to, co jej u Helda tak vzrušilo. Teď jej cesta sama na to upomenula, jmenovitě když došel ku křižovnickému kostelu. Ohlédl se po místě, kde stáli Paula s Amlingem, maně se podíval do Křižovnické uličky valem se tmící.

Husaři zatím zanikli v Jezuitské ulici a zajeli až na Staroměstské náměstí. Lidé za nimi pospíchali, opozdilí běželi, aby jich nezmeškali. Věk však zahnul do ulice Dominikánské, k Expedici. Mínil pozdravit Krameria, ohlásit se mu, že přijel, a pak, to vlastně bylo nejhlavnější, kdyby tam zastal Tháma.

V Expedici ho nestihl, ale u dveří, právě když vyšel. Věk byl na okamžik v nejistotě. Kmitlo se mu, jaký Thám bude, pozná-li ho, a pak, co Held – Tak srdečného uvítání se Věk nenadál. Thám ho poznal hned, třebaže nebylo již nejsvětleji, a stiskl mu ruku, patrně mile překvapen.

Věk starostným pohledem hned vystihl, že se Thám za tu dobu, co ho neviděl, změnil, že vypadá ne tak stařeji, ale nějak ustaraně, uvadle. Odpovídal na jeho kvapné otázky, kdy přijel, co v tenhle čas, jak je doma a kam hodlá. Věk se přiznal, že vlastně na něj myslil.

„A tak jdou, milý příteli, se mnou. Krameria navštívějí zítra. Dnes hraju, mohli by jít do divadla a po divadle sešli bychom se, třeba na Staré rychtě.“

Věk návrh na schůzku přijal rád; do divadla sic neměl dnes chuti, než neodřekl také. Vykročili. Do divadla bylo ještě dost času, proto navrhl Věk, že by se mohli ještě zastavit někde v kafírně.

„Tak pojďme. Třeba k Modrému hroznu. Byli tam? Ne? A to půjdeme, je tam pěkně.“

„Už cestou jsem slyšel, v poště, nějaký kupec z Hradce mi o té kafírně vypravoval.“

„Tak pojďme.“

Husaři už chvíli zajeli, hudba ztichla. Ale všude kolem, zvláště na Staroměstském náměstí a v pobočných ulicích, vypadalo válečně. Všude dost vojáků z posádky i z těch oddělení a pluků, které přitáhly dopoledne nebo záhy odpoledne a zůstaly tu pro odpočinutí a na nocleh. Chodili různo nebo v hloučkách, pěší v gamaších i dělostřelci, tu tam hraničáři v červených pláštích.

Rozhlíželi se městem nebo spěchali do hospod, z jichž průjezdu a oken padaly do šera sloupy zardělé záře a z jejichž hluku pronikal tu břinkot harfy a houslí hlas, tam ječivé dudy některého „veselého Kubíčka“.

Thám si toho ruchu sotva povšiml. Mluvil o Staré rychtě, jak se tam scházívají, kdo tam z vlastenců bývá, že dnes tam bude také Šedivý. A najednou, to již docházeli k Železné ulici, se zastavil a pravil: „Měl bych jich pozvati k nám, ale ženské, to jest švagrová s tchyní, chystají se dnes do nějakého hausbálu – A kdyby ne,“ dodal s trpkým úsměvem, „oni by asi nešli. Naše ženské –“ Nedořekl, ale usmál se; ten úsměv dojal Věka smutně. Vycítil, jak ho ty poměry tíží. Neřekl však nic, jen se chvatně omluvil, že už je pozdě, a přitom mu uklouzlo: „A paničku jsem už viděl.“ Znělo to zdvořile; Thám se zarazil.

„Mou ženu?!“ A dychtivě, nedočkavě se ptal kde, kde.

Věk řekl.

„Vědí to jistě?“

„Myslím, že jistě. Paní jejich měla modrý plášť kožešinou lemovaný a klobouk s červeným pérem.“

„To má. A sama tam byla? A kam šla?“ Thámovy oči se náhle rozhořely a bylo znáti neklid ve tváři, na hlase, v celém držení. Věk okamžik mlčel. Pozbyl odhodlanosti, nemohl vyrazit s holou pravdou. Vytočil se, že si tak nevšiml, a když tam byl takový mrak lidí. Thám ve svém pohnutí si nevšiml, že mlčí. Věk ze šetrnosti také nemluvil. V duchu uznával, že se Held nemýlil, že Thám už buď něco ví, nebo pozoruje.

Teprve v Železné ulici, když docházeli k divadlu, probral se Thám a opakoval zas o večeru, o schůzce po divadle, že se sejdou na Staré rychtě a zatím aby se šel Věk teď před divadlem ohřát, on že si skočí domů, že si zapomněl něco do představení – Na to, že sám také chtěl do kavárny, jako by zapomněl. „Tady je kafírna.“ Ukázal, jak obešli průčelí divadla, na rohový dům v Havířské ulici, zrovna těsně proti divadlu. Pak podal Věkovi ruku. Všecko to konal a mluvil kvapně, jako v pospěchu, a také se s Věkem rozloučil. Ten hleděl za ním, až zašel za roh do Staré aleje.

Sníh, jenž dosud řídko poletoval, začal padati hustěji. Lidé na ulici přidávali do kroku. Thám také chvátal, hned jak se s Věkem rozešel, ale ne pro sníh. Chtěl být užuž doma, přesvědčit se.

Po obědě šel z domu, nejprve do tiskárny, pak do zkoušky. To Paule klidně oznámil a ona mu klidně, jako maně řekla, že je ráda, že dnes nemusí ona do zkoušky, že má šití na celé odpoledne, že musí pomoci Betyně šít a mamince upravit šaty do toho hausbálu.

Thám byl rád, že to tak klidně řekla, neboť před několika dny strhla se o ten maškarní hausbál bouřka, když došlo pozvání nejen Betyně, ale také jim. Thám tenkrát hned, naráz rozhodl, že on nepůjde nikam, a tudíž žena také ne, a vytrval, i když byl pro to hněv a pláč.

Bránil se hlavně zásadou, že po takových domácích bálech, jak se teď všude opičácky strojí, nic není, co tam, při bídné hudbě, a že jsou to jen taková doupata, že se tam slízají, když se jinde nemohou slízt, že to je takové koutkování a že tu pořídí často takový zhejralý panáček, čeho ani na veřejné redutě nedosáhne. Tou mravností se hradil; pevné však a náhlé jeho rozhodnutí vyrazilo víc z obavy a žárlivosti, poněvadž se doslechl, že je Amling také pozván.

Betyna se ukrutně urazila, žena také, tchyně protestovala, co si zeť myslí, že by ona dcery tam nevedla, kdyby –, a že jsou do pořádného domu pozvány –

Betyna v hněvu zůstala, tchyně pak už jen povzdychovala, Paula se nakonec upokojila. To Tháma těšilo, zvláště dnes, když odcházel, když Paula tak klidně mluvila o bále, že musí celé odpůldne šít. A nebylo to šití pro ni, a Amling na ten bál půjde. Co se z Teplic vrátili, od podzima, byla Paula vůbec klidnější a mírnější, ač ne vřelá, jako bývala. Také to podezřelé vypůjčování knih přestalo, Amling nechodil. Až ten hloupý štamblat zburcoval uspalou nedůvěru; a poslední dny bodl ho v divadle za kulisami nejeden hrot jedovaté, neurčité narážky. Také o tom hausbále u bohatého starého mládence, světáka, půjde-li tam, on, Thám, Amling že je také pozván –

Slova píchala a v úsměvech, pohledech četl zastřený výsměšek – Proto je doma naráz všechny odbyl a vyjel si tak na všechny domácí plesy. Že se žena tak záhy usmíří a uspokojí, toho se nenadál. A dnes mluvila tak klidně, až lhostejně, co bude mít šití, na celé odpůldne. Až si v duchu, když vycházel, vyčítal, že se přenáhlil, že ji zas obviňoval a měl v podezření.

A lhala! A jak!

Nezůstala doma, odešla, a ne pro nějaké švadlenské potřeby. U křižovníků nic takového neprodávají. A Věk ji tam viděl. Modrý plášť s kožešinou – červené péro – Věk má bystrý zrak a dobře ji zná. A řekl to tak nejistě, když měl odpovědít, byla-li sama. Neřekl, že ji viděl samotnu, zcela samotnu, ani kam šla, zůstala-li. Nebyla sama, nebyla! Lhala, obelhala ho – A když dnes, to jindy také. A když Amling nechodí už k nim, chodí ona – Nemohl ani domysliti.

Cítil, jak mu vstouplo horko do očí. Vztek ho popadal. Opodál bytu se zastavil. Okamžik se zahleděl na starý dům U Bohuslavů. Co teď – Není-li ještě doma – A je-li doma – Šel kousek vzhůru, zpátky zase k domu, náhle se rozhodl a vkročil do průjezdu. Když v zadním přístavku vystoupil až před svůj byt, zaslechl Betynin veselý popěvek. Zaklel v duchu, sáhl na kliku – cítil srdce – pak rychle otevřel.

Betyna v spodničce a v košili vcházela právě do zadního pokoje a zavřela za sebou. V předním seděla Paula u stolu, na němž svíčka hořela, a pilně šila. Zdálo se, že se zarazila, když vkročil. Hlas její zněl klidně a mírně, když se ho ptala, cože se vrací, že myslila, že už před divadlem nepřijde.

„Zapomněl jsem knížku,“ odpověděl nutě se do téhož tónu. I hledal knížku a přitom se jen tak, jako mimochodem optal, šije-li tak pořád, celé odpoledne.

„Pořád, celé odpůldne.“

„Od té chvíle, co jsem odešel?“ divil se s účastenstvím. Přisvědčila a dodala:

„Když si to Betyna nechala všecko na poslední chvilku.“

„To toho užiješ.“

Ze zadního pokoje ozval se hlas paní Butteauové a hned také její nejmladší dcery. Thám, našed knihu, kterou si vzal, ani neviděl a nedbal, obrátil se a zastrkoval ji do kapsy. Vtom zhlédl na posteli Paulin plášť a vedle něho klobouk s červeným pérem. Místo jejich bylo ve skříni a ve škatuli. Tu na posteli se jen někdy ocitly, když se Paula vrátila z ulice a hned jich neuklidila.

Okamžik hleděl na ně jako vyjeven. S knihou jako by nemohl trefit do pláště. Ruce se mu zachvěly. Nejraději by se byl rozkřikl, skočil k ženě, chytl ji a vedl ji k jejímu plášti a klobouku. Stál tak až nápadně dlouho. Paula, jež se dala zase do šití, spustila ruku a vzhlédla k němu.

„Je nějaká změna?“ ptala se, ne dost jistě.

„Není, žádná.“ Vrazil knihu do kapsy.

„To budeš o desáté doma.“

„Chtěl jsem, jistě jsem chtěl, abys nebyla sama, ale –“

„Ale –“ Neopakovala to ostře ani s úsměškem jako jindy, když hlásil, že přijde později.

„Mám tu hosta. Věk přijel.“

„Věk? Tak? A nehněvá se? To bych měla říct Betyně,“ chtěla zažertovat, nechala však, když viděla, že se muž zamračil, a jen dodala:

„To dnes bude schůzka. Vlastencové se sejdou.“ Řekla to víc škádlivě nežli s výčitkou.

„Byl kmotrem našemu Vašíčkovi –“

Paula, jež skláněla hlavu zase k šití, upřela na něj oči. Řekl to vážně, divně, jakoby s výčitkou i smutně, a zrak jeho na ní tkvěl tak, že ho nesnesla. Nachýlila se zase k šití a mlčela. Okamžik v pokoji ztichlo, vážně, dusně, až vedle se ozval Betynin smích a pak hlas, volající Paulu, je-li to už, že je čas se strojit.

„Také už musím,“ řekl Thám. Vykročil, u dveří se však zastavil a optal, co bude Paula dělat.

„Uklízet; po tom strojení toho bude, a učit se roli.“

Dal sbohem, tchyni a švagrové se ani slovem nepřihlásil a vyšel ven. Na síni se zastavil. Cítil, že se třese. Naslouchal, neozve-li se v pokoji za ním smích, hlasitý výsměch. Ale jen Betynu zaslechl, volající, patrně pootevřenými dveřmi, je-li už pryč a co chtěl. Pauliny odpovědi nezaslechl.

V uších mu zahučelo, v skráních tepala krev. Tak ho žena šidí, tak směle obelhává, s takovou tváří! Ale už dost! Dost! A do bouře spravedlivého hněvu zaječela struna divého triumfu a msty lačnosti.