F. L. Věk

Prvním důkazem úplné otcovy důvěry bylo, že Františkovi svěřil větší obchodní cestu, a to do hor. Toho roku byly zvláště dobré obchody lnem, a proto ho starý Věk sháněl, kde jen mohl, užívaje výhodné doby. Poněvadž podzimek toho roku byl zvláště drsný a bolesti v nohou starého kupce se ozývaly citelněji nežli kdy jindy, musil leckam do okolí František. Tak ho také poslal do Orlických hor, do Kralík. Dosti se starý rozmýšlel, neboť běželo tu o větší částky peněz; staral se, aby František dobře koupil a nedal se ošiditi. Než zbytí nebylo, poněvadž sám nemohl. Když si Františka zavolal a jemu zkrátka, jak měl ve zvyku, oznámil, kam pojede, a to hned zítra, nějak škublo mladým kupcem. Než klidně a se vší poslušností projevil svou ochotu a jen opakoval, zdali hned zítra.

„Hned zítra. Časně ráno. Přichystej se.“

František byl už přichystán, ale na útěk. Bylť se dva dny předtím pevně rozhodl, že opustí otcovský dům a že půjde do Prahy, aby se oddal hudbě. Tou a při divadle chtěl se uživiti, dokavad by nedosáhl nějakého jistějšího místa. Nyní jej otec posílá do hor. Jaká se mu naskytla příležitost! Byl rázem rozhodnut. Pojede tam, kam ho otec posílá, vykoná, co mu uloženo, nakoupí, vozy domů vypraví, a sám odjede do Prahy. Takto získá mnoho času a nebude třeba se báti nějakého stíhání.

Večer před odjezdem seděl s rodiči, vyslýchaje podrobné rozkazy a rady otcovy. Poslouchal, ale neslyšel. Bylo mu úzko a matce se nemohl ani do tváře podívati. Bodlo ho, když pohlédl na její ustarané líce, když její oči plné dobroty na něm utkvěly, a nitro jeho se sevřelo, když ho starostně napomínala, aby dal na sebe pozor, aby se zase zdráv domů navrátil. Vzpomněl, jak ho budou očekávati, jak ty drahé oči budou zase plakat.

Rychle vstal oznamuje, že si půjde lehnout, aby nezaspal, když má tak časně vstáti.

„Jen si lehni, lehni a spi a nevytrhuj se pro to vstávání. Však já tě nenechám zaspat,“ pravila matka a dodala:

„Budeš mít všecko uchystáno, snídani také.“

„Jen si lehni a spi – a spi,“ řekla. František ulehl, ale nespal. Nemohl. Pořád myslil na matku a znovu váhal, kolísal. Ale připadlo mu také, že již kamarádovi do Prahy ohlásil, že přijde, připomínal si všechnu krásu uměleckého života a všechen trud kramářský.

Sotvaže chvíli zdřiml, už se vytrhl. Matka stála u jeho postele a laskavě a tichým hlasem ho budila, aby vstal, že je čas. Zrovna se lekl. Zvolna sešel dolů.

Otec byl ještě v posteli. Co matka snášela snídani, vyšel František ven, a kvapně domovními dveřmi vyhlédnuv, chvátal zpět nahoru do světničky, odkudž pod pláštěm vynesl housle dobře zabalené. Měl je za postelí přichystány i s uzlíkem nejnutnějších věcí. Všecko to zanesl na vůz, jenž před domem čekal. Bylo časné listopadové jitro. Tma se ještě rozkládala vůkol. Nikdo si těch uzlíků nevšiml. František jen málo snídal, třebaže ho matka nutila, aby jedl a se zahřál, že je venku mrazivo. Nemohl. A přece neměl se nějak k odchodu. Pořád jako by otálel, jako by něco sháněl, až otec sám ho pobídl. Přistoupil k jeho loži, políbil otci ruku a řekl:

„Spánembohem, tatínku.“

Řekl to nějak měkce, že si toho sám pantáta povšiml. Když mu matka dělala křížek na čelo, všimla si, že má oči zakaleny, a když vyprovázejíc ho, přišla s ním na síň, tu ji znenadání chytl, objal, políbil ji na ústa a ruce jí líbal. Pak skočil do vozu. To vše ji dojalo, ale ještě více se tomu divila. Cože byl tak dojat? Vždyť jede jenom na několik dní. Podivila se pak ještě více, když ráno vracejíc se z kostela sešla se s kmotříčkem a od toho uslyšela, že včera večer na něj František čekal, aby mu dal spánembohem, že pojede do hor, do Kralík.

„Ale byl vám přitom, jako by jel do Ameriky,“ dodal regenschori. „No, je to taková měkkota. Dobrého srdce hoch – opravdu.“

Věkovou však ta chvála znepokojila. Nedalo jí, a odpoledne, jak jen měla trochu pokdy, zaskočila si také ke starému Žalmanovi. Dověděla se, že tu František včera také byl. Starý tkadlec se ovšem divil, cože se Věková tak vyptává, s jakou František odcházel a jaký byl.

„S jakou by odcházel,“ děl, „jako vždycky. Je to hodný hoch. Dal spánembohem, no ano, ruku mně podal a pak mě pohladil po hlavě, po vlasech, a povídá, abych byl hodně zdráv; to je pravda, to nedělává. A kdyby byl trochu rozlítostněn! Však to on často býval a často si mně požaloval, jak se mu stýská. Prál jsem, aby se s tím netajil, aby to doma do očí řekl.“

„A co on?“ ptala se kvapně Věková.

„Co bych to neřekl. Že je u pantáty všecko marno. Vy že byste mu udělala po vůli, vás má tuze rád. Proto se také tajil a tají, abyste neměla zármutek a lítost. Ale kmotra, František má dar Ducha svatého, toho je škoda. Můžete-li, promluvte pantátovi do duše. Kdypak se vrátí František?“

„Do týdne,“ odpovídala Věková všecka zaražená. Zamyšlená se vracela domů. Tedy to nebyla pravda, František se jen tak tvářil poslední čas. U Žalmana si v tu dobu stýskal. Ale proč se tak loučil, proč? Nejen s ní, ale také s kmotrem, se Žalmanem. Proč se tak loučil? Vždyť jel jenom ani ne na týden, a ne kraj světa!

František ráno, když vyjížděl, dlouho se po svém rodišti obracel, třebaže bylo ještě husté šero. Pak když se dostal dále, do cizejších končin, schoulil se do koutka a oddal se myšlenkám. Rozhodnost se mu vracela. Dopodrobna vymýšlel a určoval, jak obchody odbude, jak všecko domů pošle, i zbývající peníze.

Nechtěl, aby otec mohl říci, že mu ujel s penězi, že je nepoctivec. Na další cestu, do Prahy, kam měl především namířeno, ušetřil si předtím, i také tolik, co by nějaký týden mohl v Praze žíti na svůj groš, nežli se mu naskytne nějaké zaměstnání.

Blížil se takto k svému cíli; nicméně nebyl vesel, ani sám v sobě spokojen. Domov mu utkvěl v mysli, matka nejvíce. Než i starého otce bylo mu ten okamžik líto. Omlouval, co od něho zkusil, a sám si teď připomenul, že to pantáta s ním také dobře myslil a že míní ho takto nejlépe opatřiti, když ho uvede v obchod, který mu i dům a všecko jistě chystá. Více však myslil na to, že je otec neduživ a že všecko to zdraví matčinu nepřidá. Cítil výčitky.

Byla to smutná cesta smutnou podzimní krajinou. Země byla na kost zmrzlá, na temenech hor a vrchů visela mračna bělavé mlhy, táhnoucí se daleko dolů po stráních. Dřevěné chalupy ve vsích, poleny a pařezy takřka zarovnané, vypadaly jako pusty. Před nimi i na cestách skoro ani človíčka. Jeřáby u cesty a olše u potoků holé, a lesy ve stráních černější barvy trčely jako tmavé ostrovy z moře bělavé mlhy.

Zvečera počalo se chumeliti. Tou dobou dojížděl do Kralík. Setmělo se valně, takže vrchy a chlumy kolem pohorského města zanikly v temnu. Jen na jednom kopci zrovna nad městem zářilo několik světel, to z „hradu milosti“, z kláštera servitského, o samotě v té výši se pnoucího. Příkrou ulicí dostal se F. Věk na náměstí dřevěných namnoze domů s podsíněmi. Tam zajel do hostince, z něhož, sotvaže něco málo se posilnil, opět vyšel, aby ještě téhož večera vyhledal otcova obchodního přítele. Měl nakvap. F. Věk byl v pohorském městě poprvé, a proto trochu za toho šera bloudil, nežli došel, kam chtěl. Tak se také dostal do nějaké ulice, kdež ho zastavil neobyčejný výjev.

Z dílny truhlářské ozývaly se křik, nadávky a lání. Věk maně se tam podíval a poloskleněnými dveřmi viděl muže, patrně mistra truhlářského, jenž všechen rozkacen, právě se přihnav, obořil se na nějakého výrostka a staršího muže, velice sešlého, stanuvší u dveří s rakví zcela prostou a zhruba jen natřenou. Chtěli ji odnést a mistr jim v tom zabránil. Proč, bylo samozřejmo. Rakev nebyla asi zaplacena, a oni neměli peněz. To Věka dojalo. Čekal u dveří a díval se. Viděl, jak ten mladší je všechen ustrašen, jak ten starší truhláři domlouvá, prosí, ano teď ruce zvedá, ale vtom jak mistr přiskočiv ke dveřím, prudce je otevřel a chytil starého ubožáka za rameno, a ten se zapotácev, ocitl se na ulici a divže nepadl. Mladý skočil za ním. Truhlář ještě ve dveřích hlasitě nadával a klel.

Věk nechal muže a výrostka zajíti a teprve pak k nim přikročil, drže váček s penězi v ruce.

O ně běželo, jak se přesvědčil, když se s neznámým rozhovořil. Ptal se ho, proč že nešel ke známým, že by tu v městě přece bylo několik milosrdných lidí.

„My tu jsme, pane, cizí. My jsme umělci, herci, a s těmi není slitování –“

Věk se zarazil.

„Divadelní herci?!“ zvolal.

„Ano. Každý rád se na nás podívá, když hrajeme, tleskají nám, když je rozpláčeme nebo rozesmějeme. Ale po divadle jsme jako prašiví. Na venkově a tady v horách zvláště. Každý se nám vyhýbá, hůře nežli židům. Nebožtíka kamaráda nechtěl farář ani hned zaopatřit. Zle se máme tady v těch horách, pane, tuze zle. Když ani mrtvému kamarádu nesehnali jsme na rakev. Ředitel ji objednal, ale na úvěr jsme ji nedostali. Ke všemu to nadávání –“

„A což ředitel?“

„Nemá ani halíře. Ani nám na chléb. Jsme živi více z almužen nežli z gáže.“

Ošumělý herec jmenoval nějaké německé jméno, Věkovi zcela neznámé.

„Kde máte divadlo?“

Herec udal hospodu a hned zval Věka, aby je ráčil dnes navštíviti, že hrají tuze krásný kus od Ifflanda. Věk na pozvání ani neodpověděl, ale zeptav se, co chce truhlář za rakev, dal herci tolik ze svého váčku. Přidav mu ještě dva dvacetníky, kvapně odešel a zmizel v temnu, nedbaje obou zasvěcenců Tháliiných, kteří plni úžasu za ním hleděli jako za nějakým tajemným viděním, zázrakem jim poslaným.

Věk zapomněl na chvíli, proč vyšel z hospody, a kráčel před se zamyšlen, na cestu se neohlížeje. Šel mezi staveními, většinou dřevěnými a přízemními a mezi ploty zahrad k nim příslušných.

Sníh poletoval. Nevěda zabočil vpravo a zahlédl pak zase ty, které měl ještě na mysli, oba herce, ale již s rakví. Zahlédl je na konci uličky, kterou se bral, vstupující právě do nízkého dřevěného domku, z jehož oken padala zář. Věk zamířil za nimi. Za chvilku stanul u oken dotčeného stavení, žádnou záclonou nezastřených. Nachýliv se hleděl dovnitř.

Spatřil chudou světnici stěn dávno již nebílených. Na stole opodál hořel kahan a v třaslavé jeho záři viděl dívku u stolu sedící. Měla přes ramena šátek a byla schoulena, neboť ve světnici nebylo asi ani zatopeno. Do tváře jí neviděl. Ti dva herci právě vstoupivše kladli rakev na dvě židle, jež jim nějaký muž postavil doprostřed světnice. Muž ten prve stál v koutě u postele, kam až svit kahanu jasně nepadal. Ale jak nyní židle rovnal, obrácen jsa tváří k oknu, dostal se více do světla, a Věk – se lekl.

Thám! Václav Thám! On, ano on! Ale jak se změnil! Už při tomto světle bylo to patrno. Tvář, zajisté delší čas neholená, byla hubenější, barvy zažloutlé, výrazu zasmušilého. Nyní nějak oživla, jak oba herci, postavivše rakev na židle, jali se něco vypravovati. Vtom už také dívka u stolu obrátila hlavu po hercích, a jak ten starší, sáhnuv do kapsy, ukazoval na ploché dlani divícím se, žasnoucím posluchačům dva stříbrné dvacetníky, vyskočila hbitě a její hubená, ubledlá sličná tvář tenkého nosu sklonila se k penězům, zraky její oslňujícím.

Betyna! Dívka nyní asi šestnáctiletá, značně vyrostlá za tu dobu, co ji Věk neviděl. Ale poznal ji hned. To je ta čiperná, někdy prostořeká Betyna, rozmazlená, pýcha svých rodičů, v tom chatrném, vetchém šátku, i teď divadelně přehozeném!

Věk stál nehýbaje se; pozoroval jenom ji a Tháma. Byl všecek vzrušen. Thám, doktor Thám, tu u té společnosti, v té nouzi a bídě! A ona zajisté s ním. Paula zde! A Butteauovi všichni. Ó zajisté. Loty také. Jaká to změna! Jaké shledání! Stál tu jako vyjeven a jen hleděl.

Viděl, jak starší herec jeden z těch dvacetníků dal Thámovi, jenž jej schoval do kapsy, jak Betyna překvapena, a patrně nemile, na Tháma pohlédla, a jak on toho nedbaje k hercům něco promluviv, na postel ukázal. Poté sám přinesl z kouta otépku třísek a rozvázav ji dělal z ní polštář do rakve a ostatkem rakev vystýlal i pomáhal pak oběma hercům, ukládajícím mrtvolu chatrně jen oděnou do posledního lože. Věk zahlédl zsinalou, hubenou tvář špičatého nosu, vyvstalé brady. Jen se mu kmitla; pak ji zaclonili muži, když na mrtvého druha naposled se zahleděli. Betyna, v šátku jako pláštěm zahalena, dosud stranou nečinně přihlížející, odvrátila se a brala se ke dveřím. Nevyšla však, nýbrž čekala.

Když víko na rakev přiklopeno, vykročil také Thám.

Věk odtrhnuv se od okna, ustoupil do černého stínu dvou stromů. Viděti ho nebylo. Slyšel už na síni hlasy, nejvíce panny Betyny, a venku zas; dožadovala se, a již dosti prudce, peněz na Thámovi.

„Maminka nemá ani haléře – nemáme ani na večeři. A Paule není dobře –“

„Mám jenom ten dvacetník – a dám-li vám ho, uvaří maminka kafíčko – a bude po všem. A Paula nebude mít nic.“

„Paule je zle –“

„Uháníte mne s ní pořád. Všecko jen na Paulu, a vy si to necháte. Nic nedám, dám jí to sám,“ dodal Thám prudce a rozhodně; zabočil vpravo a nedbal ani, když Betyna za ním všecka popuzená volala:

„Abyste měl do hospody!“

Věk trnul. Betyna se kmitla kolem. Hleděl za ní, pak vystoupiv na cestu bral se chvatně za Thámem.

Dohonil jej až na náměstí v osvětleném hospodním průjezdu. Šel kolem něho, jako by o něm nevěděl, ale ohlédl se po něm nápadně. Thám se zastavil, hleděl okamžik na Věka, pak rychle pokročil podávaje pravici a zvolal:

„Příteli! Vlastenče!“

A již svého někdejšího, tichého soka objímal.