F. L. Věk

P. M. Vrba postupoval zvolna a opatrně holou alejí lip podél všeobecné nemocnice směrem k Lipové ulici. Byl v plášti, ve vysokých botách, huňatou čepici měl přes uši a kolem krku vysoko přes ústa teplý šátek, takže mu bylo viděti jen část obličeje kolem očí a nosu. A ta byla všecka od mrazu červená a husté obočí bělalo se jíním.

P. Vrba maje na rukou teplé rukavice, ostře zasekával bodec své hole do náledí, chodníku se vyhýbal a zacházel raději do sněhu.

Pod holými stromy, jejichž haluze tížil umrzlý sníh, kráčel sám jediný. Celá ulice jako by vymřela. Ani plaché hejno vrabců nepřelétlo, nezafrčelo mrtvým vzduchem. Nikde ani hlasu. V ostrém mrazu ztichlo a ztuhlo vše, jenom sněhové pápěrky poletovaly prošedlým vzduchem.

P. Vrba šel navštívit Ignácia Ceypka, někdy kuchaře a „bandu“ či hudebního společníka starého obrstvachtmistra Materny z Květnice. Od jeho smrti, ba již dřív, co odešla mladá Maternová od starého strýce, Ceypka málokdy viděl. Zato od konce minulého roku častěji.

Když na podzim, na sv. Cecílii, uhodil první tuhý mráz, kterýž pak v jednom vydržel bez oblevy, do Vánoc a přes ně, onemocněl Ceypek a tu ve své samotě a sklíčenosti dal poprosit velebného pána, aby k němu přišel; ten hned se vydal nemocného navštívit. Přišel jednou, dvakrát a přicházel zas i pak, když starý Ceypek dalekou cestu za nebožtíkem panem obrstvachtmistrem odložil a znovu se sebral.

P. Vrba přišel ponejprv z křesťanské povinnosti, pak chodil z outrpnosti a konečně, když pacient ozdravěl, také již kvůli sobě. Byl také tak sám a opuštěn; cítil to zvláště, když se vrátil posledně, na podzim, ze své zdařené výpravy, kdy se mu po těch potulkách zdál jeho pražský byt ještě tišším a osamělejším. Sice měl Expedici a mohl si tam pohovořit o „vlastenských důležitostech“, ale tak na pohovor, na všední pohovor neměl nikoho.

Proto nepřestal navštěvovat starého kuchaře a společníka nebožtíka Materny z Květnice. Sic Ignácius Ceypek nebroukal a nehuboval jako nebožtík farář Hejna, jak na to P. Vrba zvykl a jak to měl rád, také nedovedl, starý voják, zvyklý na subordinaci na vojně i za nebožtíka svého pána, se škorpit, ano postavil se na uvítanou pokaždé, když starý kaplan přišel, dle své již přirozenosti po vojansku, jak stával před nebožtíkem obrstvachtmistrem, ale jedno bylo: uměl hrát v karty.

A P. Vrba byl zvyklý denně hnout těmi starými, které měl ještě z fary, kdy u nebožtíka faráře Hejny kaplanoval a v které s ním tady v Praze hrával. Starému Ceypkovi byly také medicínou v té jeho opuštěnosti. Při nich pokaždé okřál a také vojanský duch, tak dávno uspalý, se mu probouzel. Jako když nebožtíku obrstvachtmistrovi v kuchařství se postavil, tak i v kartách zmužile se bránil a potíral starého kaplana, kterého jinak měl v hluboké úctě.

A to se P. Vrbovi líbilo. Starý Ceypek byl nebezpečnější protivník nežli nebožtík farář, jenž pravicí objížděl svůj široký límec pod krkem i v týle, jako by ho škrtil, když měl v levé špatnou kartu. To Ceypek nedělal a také si nehladil prsa a límec u kabátu jako nebožtík pan farář, když padala karta dobrá.

Nic na Ceypkovi nevystudoval a nemohl ho někdy ze šetrnosti nechat vyhrát jako nebožtíka pana faráře, ani pomyšlení. Sám musil tuho zápasit, aby se ubránil, neboť starý Ceypek při kartách měl divné finty a pořád si jen tiše pohvizdoval a prsty volné ruky pokmitoval, ať padala karta jakákoliv. Ano, on sám někdy schválně prohrál z úcty k svému hosti; alespoň se tak P. Vrbovi zdálo. Když se proto ozval, žádného pardonu nechtěje, bránil se Ceypek, co to pro pána krále velebného pána napadá, on že nic a že uvidí, že se přesvědčí. A také ho hned v následující hře přesvědčil: porážel a zabíjel mu všecko tak neočekávaně a znamenitě, že až P. Vrba zlostí rudl a hodně sebou vrtěl –

Na takový zápas šel také toho dne; mrzlo krutě, bylo však snesitelněji nežli o Vánocích a po nich, kdy pro třeskuté mrznutí nemohl vyjít, kdy omrzaly na ulici lidem uši, nos i celá tvář, kdy po zahradách i po cestách leželo plno zmrzlých vrabců a jiného ptactva, kdy na silnicích lidé hynuli mrazem a ve sněhu a dobytek místem i v chlévích.

P. Vrba skláněl hlavu a přimhuřoval oči, jak se bral proti mrazivému vanutí, jež zrovna jehlami šlehalo do tváře. Na okamžik stanul v Příčné ulici, jež přetínala stromořadí. Rozhlédl se, přešel šourem Příčnou ulicí nalevo k rohu, kde stálo patrové stavení s mansardovou střechou, sněhem bílou, někdy obydlí obrstvachtmistra Materny z Květnice.

Všecko to stavení, ozdobené při zakulacených rozích plochými sloupy, bylo sněhem ošleháno. Nejvíc se ho bělalo na zašlých barokových římsách nad okny, jejichž zelené žaluzie byly spuštěny.

Také na zdi, táhnoucí se od stavení dál směrem aleje k Lipové ulici, ležel sníh i na pískovcových začoudlých vázách i na soškách boubelatých putti po zdi střídavě s vázami postavených; holé stromoví za zdí vznášelo nad nimi své zasněžené širé koruny jako bělostný baldachýn.

Ticho, teskno bylo v tom zapomenutém koutě u barokového domu jako opuštěného, u veliké zahrady, jejíž pustý park za zdí ztrácel se v prořídlé, tiché chumelce.

P. Vrba zahýbaje k stavení, pohlédl k jeho spuštěným zeleným žaluziím, ale hned také k parku, kde z mrtvého ticha vyrazil chraptivý hlas vrány. Zhlédl ji, jak se tam snášela, a za ní druhá, třetí –

U zavřených dveří zazvonil. Do mrazivého ticha zaječel hlas zvonce. P. Vrba chvilku čekal, přešlapuje, pak oklepával o zeď boty plné tuhého sněhu; když chtěl opět po zvonci sáhnout, pootevřely se dvéře a povyhlédlo děvče jakés, všecko u veliký šátek zachumláno. Hned však ustoupilo a dvéře rozevřelo, jak poznalo velebného pána.

„Pozdrav tě pánbůh. Co dělá pan Ceypek?“ ptal se P. Vrba, jak vešel do vybílené síně cihlami vydlážděné.

„Je doma.“

„To si myslím.“ Přisvědčil s úsměvem. Dřevěné staré schody vedoucí nahoru, jež měly masivní zábradlí se soškou nějaké zkroucené Flóry na podstavci schodu, minul. Kdys po nich s Vavákem vedl nahoru k starému obrstvachtmistrovi, poslednímu po meči staročeského rodu Maternů z Květnice, poslední po přeslici téže vladycké rodiny, poslední ratolístku a kvetoucí.

Po těch schodech se P. Vrba pokaždé mrzutě ohlédl. Připomínaly mu, jak se o pannu Terezku staral, aby z ní byla urozená slečna, jak se přičinil, aby ta ratolístka se ujala a sama nezašla. A sama pak – Utéci s komediantem! Ublížit tak svému erbu!

U Ceypkových dveří, k nimž síní přišel, utíral ještě jednou boty, umrzlým sněhem olepené. V klenuté, nevelké světnici, jejímiž dvěma okny, nyní dobře zamčenými a ucpanými, bylo vidět do hraběcí zahrady, zrovna na kmeny starých stromů sněhem ošlehané, seděl starý Ceypek v teplé kamizole, v gamaších a bačkorách u kamen na lavičce. Stydly mu a posledním jich teplem vyhříval hřbet. Vlasy v týle černou mašlí podvázané měl už bílé i přistřižené kníry. Byl sušší a oči v hubené zapadlé tváři jako by vystoupily. Díval se nalevo ven do zahrady, jak sníh poletuje, pak přímo na protější stěnu, na níž visely staré housle a flétna, na starý prádelník, na němž stály sloupkové hodiny. To byly ty, jimiž po obědě uspával nebožtíka pána, když zatáhl za šňůrku a spouštěl, třikrát, kousek po kousku. Nebožtík obrstvachtmistr mu je odkázal, jakož i měděné kuchyňské nádobí; ustanovil tak poslední vůlí, kterouž po jeho smrti našli v jeho psacím stolku.

V tom mrtvém, uspanlivém tichu zimního odpoledne (a bylo brzo po obědě), a jak upřeně se zadíval na sloupkové hodiny, jejichž mosazné figurky se mdle leskly, přikrádala se dřímota.

P. Vrba mu ji však splašil.

Ceypek ihned vstal, skoro se vymrštil, až se mu cvoček v uchu zableskl, a hned do pozice (na bačkory zapomněl), dlouhé ruce k stehnům, a stoje tak, třebaže již ne jako struna, vítal radostně překvapen:

„Poníženě vítám, velebný pane!“

P. Vrba začal o mrazu, že dnes trochu polevil, ale proto že hodně fičí. A Ceypek zas, baže, však že se nemůže dotopit, ne a ne a že ucpal každou skulinu, že nemůže vystačit s dřívím, třebaže mu pan hrabě přidal na topení, to že teď padne dříví, a proboha živého že ještě všechno promrzne.

„A také mrzne a hladu je mezi lidmi a ptactvem – Tady, když jsem docházel, celé hejno vran; tady v městě, mezi domy!“

„A to jich přes tu chvíli máme celý mrak –“ Ukázal k oknům, na zahradu. „Hladoví to –“

„Zajíci a koroptve jdou až ku stavením a do stavení, na dvory, a všecko je prý hubené jako louč, sotva nohama plete.“

„To věřím, nebylo by divu, kdyby i vlci –“

„Taky že tu jsou, tady za Náchodem, ke Kladsku na horách, tam se ukázali.“

„I propána! – Ale já přiložím, velebný pane –“

„A pro mne ne, je tu hezky – a oni si zůstanou u kamen. Přitáhneme si pěkně stůl. Tak oni pořád dřívím? A uhlím ne?“ pokoušel a usmíval se, jak Ceypek na něj oči vyvalil a žasl: „Uhlím? Jakým uhlím? Kovářským?“

„A ne, kamenným uhlím. To jim je novota. To je o tom řečí –“

„A jak že kamenné uhlí – je to kámen, a že hoří –“

„Je to kámen, černý, ze země vykopaný.“

„A kde, prosím jich; myslejí to opravdu?“

„Opravdu. Tady u Žebráka a u Hořovic to dobývají.“

„A hoří to? A je tím možná topit –“

„No, takoví nedočkaví novotáři už začali; také některé vrchnosti – Ale já bych s tím netopil! Smrad je z toho a páry nezdravé z toho jdou, a jak to černí! Člověk je hned jako kominík, a kamna musejí přestavovat – Ach nic po tom, není nad dříví. Ale kdyby nebylo tak drahé! A ještě ho není. Já to vidím u okna. Jindy na Dobytčím plno fůr, teď sem tam nějaká fůrka a dost, a ještě nevědí, co za to. Dnes už chtěli, povážejí, za sáh měkkého 10 zlatých, a to je neslýcháno, a za tvrdé 16 zlatých! A ještě jaká chatrná míra, je toho na saních jako šafránu.“

Za řeči už chopil se stolu; když ho však chtěl přitáhnout ke kamnům, Ceypek nedopustil a učinil to sám.

Zůstal za stolem na lavičce u kamen, P. Vrba usedl naproti na židli a hned sahal do šosu pro karty; ale kniha, která ležela vlevo od něho v rohu, mu přece nedala. Byla nevelká, prostě vázaná, z tuhého papíru. Jak ji zvědavě otevřel a uviděl řádky klikatého písma švabachového na linkách olovem tažených, neodolal, nachýlil se, nahlédl.

„Naštiků modrau Sardelovau Sos. Vezmese kus másla, Sardele drobek Mauky, citronoviho Softu, nalegese vyna a trošku včemse Ripavařy.“

„A oni mlsnoto!“ zahrozil P. Vrba vesele.

Ignác Ceypek vázl v rozpacích. Usmíval se, že na své úkropy a kaše knihu nepotřebuje, ale že ji měl, když ještě tu panu obrstvachtmistrovi strojil, to se ví, že teď podle ní nevaří, kdepak a co – usmál se zatrpkle, to že si jen tak někdy čte, jako by vařil.

„To já vím, vědí, ale tady to, že tu knížku, kterou jsem jim onehdy půjčil, jistě nečetli.“

„Čtu, ó čtu, velebný pane, ale ještě s ní nejsem hotov. Když také zrak už – a –“

„Ó oni ferino, na štiky – a tady –“ Maně zas obrátil listy, a s úsměvem nahlížeje, říkal: „Kanirované Karbonatle – a na Geonezr Smaženy Passtičky – na to mají zrak,“ žertoval. „No tak si sladějí život a polykají sliny. Ale teď, vědí,“ zavřel knihu a odstrčil, „když jsme se tak dlouho postili –“

Vytáhl ze šosu staré, dost usmolené karty, položil je na stůl, ale nehnul jimi. Seděl nad nimi okamžik jako zapomenutý, až se ozval:

„Bože, co ten chudý lid zkusí, takové mrazy!“

„A tak dlouho již to trvá!“

„Věřejí-li pak, že lidé už sekají nábytek, když není čím topit. Já vím, tam vedle nás ostává chudý krejčí. Měli jen dvě postele a jednu už rozsekali –“

P. Vrba začal míchat.

„A vojsko co zkusí!“ vzpomínal soucitně Ceypek. „Teď na marše! A musejí prý mašírovat.“

„Mašírují. Ženou je zas na ty jakubíny. Ale tentokrát!“ Hlas mu zjadrněl a v očích zahrálo. „No Rusové – To slyšeli, že už táhli Moravou dolů do Itálie.“

„Tady, zahradník něco povídal, já nikam nepřijdu, a že prý měli ležení před Brnem, ve sněhu –“

„Ve sněhu a v těch mrázích ve dne v noci, a ještě si prosekali rybník a koupali se. Pravda, ne všichni, ale koupali se. Kozáci, vědí, jejich jízdní vojsko. To prý naši na to koukali. A císař pán tam z Vídně přijel, s císařovnou, uvítal je, a Rusové se mu ukázali ve zbrani, měli před nimi cvičení jako v ohni. A to se zeměpánu tak líbilo, že dal každému vojáku, jako sprostému, po zlatém, kaprálům po dvou a oficíři, no to se ví, dostali prezenty.“ Ceypek přikývl hlavou, usmál se a bral karty, jež P. Vrba rozdával.

I dali se do hry. Hráli a hráli, až P. Vrba sebou zase zavrtěl, jak mu proskočila hlavou myšlenka hru rušící. Neodolal však. Ozval se pojednou do pleskání karet a tichého pohvizdování Ceypkova:

„A o jejich komendantu slyšeli?“

Ceypek upřel na něj vyjevené šedé oči.

„O jakém, velebný pane.“

„O ruském –“

„To ne, neslyšel.“ Znělo to dost netečně, bez zvědavosti, neboť Ceypek se v boji nerad vyrušoval.

„A jak by ne! Vždyť byl s nimi v sedmileté vojně!“

Protivník náhle oživl.

„Je-li možná, velebný pane!“

„A toť se ví, to už bojoval –“

„Když nám Rusové pomáhali?“

„To je starý slovanský hrdina Suvorov! Znají ho? Tenkrát byl majorem, četl jsem o něm.“

„A toho neznám.“

„Teď už je maršálem a nejvyšším celé ruské armády – Ten už Turkům něco nasolí skrze hrdinství.“

„Trumf! Trumf!“ vrazil Ceypek do proudu.

„No a teď nasolili mně.“ P. Vrba se té ráně jen usmál; to že se tak rozehřál Rusy a Suvorovem. „Ale vědí, já se jim odsloužím jako Suvorov. Ten byl také zabitý. Štych je můj – hele, zabitý, jak vedl vojsko na Turky – Sešikoval to. Dávají! Tak – já nesu. Sešikuje to a teď vorwärts, marš – a vtom bác – dostal ránu, omdlel – ale najednou se vzpamatuje – Inu, inu, to je karta – Tedy copak chci říct – pravda, prokoukne – vidí, že vojsko coufá. Ale šlaka – to zas mně? A tu křičí, ještě jak na zemi seděl: Mé děti, já jsem naživu, stůjte, počkejte, my musíme ty turecké psy pobít. Vyskočí a –“ P. Vrba zesílil hlas a přízvukem, jenž měl býti ruským, volal: „Stupajte, na pravy!“ Starý kaplan také povstal, kartu v ruce nad hlavou, pak jí pleskl o stůl a vzkřikl u válečné náladě: „Stupajte!“ Hned se však nahnul na stůl, jak dopadla Ceypkova vítězná a druhá po ní zas… Poslední rány padly. Ceypek špulil rty a ticho, tichounko pohvízdl, zakmital prsty volné pravice, až se zasmál (nemohl se ubrániti), když P. Vrba vykřikl:

„Oni Turku jeden!“

Kaplan zčervenal, ale dal se hned do smíchu.

„Tak ještě jednou a půjdu, mám ještě cestu.“

Zápas ten po dvojí porážce vybojoval P. Vrba vítězně. Dvakrát se přitom podíval přes karty, překvapen, nedůvěřivě, co ten Ceypek dělá, že snad zase naschvál, to že by se mu poděkoval. Ale Ceypek kmital prsty a tichý hvizd zněl mu ze rtů, jak se díval do svých karet jakoby v hlubokém přemítání o poslední, zoufalé obraně. Nic však nevymyslil, když nechtěl. Podlehl, naoko statečně se bráně; když bylo rozhodnuto, řekl s úsměvem: „Toť jsou jako ten Rus, velebný pane!“

Karty zmizely v šose černého kaplanova kabátu. Nežli se však P. Vrba úplně přistrojil, pověděl ještě nějakou novinu, vojenskou, válečnou, a také co on o té vojně míní a troufá. Rád to tu vykládal, poněvadž byl Ceypek jinačí posluchač nežli stará Hanělka; rozuměl tomu. Vysloužilý voják!

Ale to starému kaplanu také lahodilo, že býval takového náhledu zrovna jako on a že také soudil, že s Bonapartem je amen, ten že je v Egyptě pochován, bodejť, a teď že jakubíni – no! A Suvorov, ten šedivý slovanský hrdina, ten že je zničí napadrť. To „slovanský šedivý hrdina“ Vrba četl a tuze se mu to zalíbilo. Ale Ceypek zrovna tomu nerozuměl a divil se v duchu, proč „slovanský“, když je ten chlapík generál Rus.

Ale ani nehlesl; přisvědčoval a stál zase „habt acht“, třeba ne jako struna a v bačkorách, když se měl host k odchodu. Ostal tak, až mu P. Vrba podal ruku. Tu mu teprve upřímně děkoval, že si na něj vzpomněl, na něj, opuštěného člověka, a prosil, kdyby zas velebný pán přišel, když by mráz nebyl přílišný.

„Ostane-li takhle, přijdu. A přinesu zas knížku,“ dodal štiplavě, s úsměvem. „No ale už musím, mám ještě cestu.“

Ale kam, neřekl. Odešel.

Ceypek osaměv odtáhl stůl na místo, usedl zase na lavičku u kamen a seděl okamžik v tom hlubokém tichu, až pojednou vstal, zatáhl dlouhou svou pravicí po šňůře sloupkových hodin na prádelníku a zas usedl. Hrací jejich stroj spustil.

Kovové zvuky, slabé, ale lahodné jako nepronikavá, příjemná vůně, sladce vyznívající, linuly se hlubokým tichem jako zakletého pokoje, do něhož padal svit sněhu hustěji se chumelícího, tlumený kmeny starých stromů před okny v hraběcí zahradě.

Kdys tak uspával svého obrstvachtmistra a sám přitom usínal. Teď stará vojenská píseň o princi Eugenu Savojském začínala loudit sen na víčka jen jeho a hned. Kdys ozýval se v takovou chvíli o patro výš chrapot z pokoje obrstvachtmistrova, pak i z toho, kde seděl Ceypek u hodin, shrben, s hlavou nachýlenou, klímaje. To bývalo duo obou starých vojáků. Teď měl Ceypek sólo –

P. Vrba, vyšed ze zahradního domu, dal se Lipovou ulicí, také pustou a tichou, z té do Ječné, kterou měl namířeno do Štěpánské. Zmrzlý sníh vrzal pod nohama, a jak se od Petřína sem opíraly šikmé paprsky odpoledního slunce, růžově se rozjiskřoval. Přituhovalo.

Všude, kudy starý kaplan šel, byla okna, ucpaná pilinami a mechem, jako cejn, jeden ledový květ; a vrata všude, dvéře zamčeny. Všude se bránili krutému mrazu, který ostře pronikal každou skulinou.

Ani Ječná ulice, zasněžená, místem se závějemi sněhu, nebyla živější. Odshora jako vymřelá; ani pes nikde se nekmitl. Jen jedny saně přelítly níže s někým v beranici a v ohromném kožichu. Kůň od mrazu plný jíní, po srsti, v uších, uháněl tryskem v oblacích páry, již vydechoval, a zvonce jeho v ten okamžik se ztlumily v hlasu, jako by se v mrazu zajíkaly.

Dvě chudé ženy zabalené v obnošených šátkách mihly se kolem P. Vrby a pospíchaly skoro poklusem k Sv. Štěpánu. Mráz P. Vrbu také nutil do rychlejší chůze. Cítil zase jeho jehly ve tváři, jak jedovatě profukoval pod plášť až do rukávů, jak tuhla dobrá obuv a jak nohy začínaly zábsti. Vzpomněl si, že by z toho se mohli probudit brabenci, že by měl jít raději domů.

Nešel však, nýbrž k Sv. Štěpánu. Namlouval si, však že se dlouho nezdrží a těm tam že je hůř. Od kostela vpravo opodál zvonice stál patrový dům, ne tuze vzhledný. Dvéře byly přivřeny, ale ne zamčeny. Jak vešel, zhlédl na šeré síni kolik mužů, mezi nimi obě ženské, které ho předběhly. Všichni se tlačili u dveří do světnice, všichni chudě odění, muži v chatrných pláštích, dva i bez nich, jen v starých kabátech po krk zapjatých, všichni bez teplých čepic, jen v třírohých, sešlých kloboucích, v obuvi hadrami otočené, všichni schoulení, hladem zmoření, zimou se třesoucí, zkřehlí, zsinalí, ubozí.

Jakmile P. Vrba mezi ně vstoupil, oživli, jako by jiskra do nich vjela.

„Co tu děláte?“ ptal se, oklepávaje s bot umrzlý sníh. „Proč nejdete dál?“

„Nesmíme, nemůžeme.“

„Nejsme z téhle čtvrti.“

Odpovídali najednou a hned v to prosila jedna z žen: „Poníženě prosím, jemnostpane, vezmou nás tam.“

„Vezmou, proboha jich prosím,“ žebronila druhá a v kvílivou tu prosbu žen povzdechl zhluboka chorobný hlas mužský:

„Už jsem dva dni nic nejedl!“

A ostatní muži, schoulení, zsinalí, zapadlých zraků, žalovali sborem, jeden přes druhého:

„A mrzneme! Už to nevydržíme!“

„Proč nejdete do své čtvrti?“ ptal se P. Vrba hodně nahlas, skoro přísně, v nitru zkormoucen.

„Je tam plno.“

„Všude je plno, v každé čtvrti.“

„Byl jsem tam den,“ oznamoval nejstarší v usmoleném třírohém klobouku, „u Svatého Jindřicha, ale přišli zas jiní, chtěli se také ohřát a najíst, tak jsem musel dále.“

„Když je té bídy tolik, milí zlatí, ve vaší čtvrti, tady, všude.“ P. Vrba se odmlčel, jako by se rozmýšlel, pak vzal za kliku a řekl:

„Počkejte, podívám se, ale nevím.“

Ještě nedořekl, už se k němu tlačili, aby se s ním dostali do ohřívárny v tento čas krutých mrazů a hladu u každé fary zřízené. Chudáci hladem a zimou divočeli. Mačkali se a strkali, lokty šťouchali, nejvíce mužští, aby se dostali hned za pátera a s ním do teplé jizby, kdež také podávali občas i teplé jídlo. Ženské se bránily a úpěnlivě vykřikovaly na P. Vrbu, aby se jich ujal. Ten se dostal na okamžik sám do tísně v tom klubku zuřivých chudáků, až i od kliky ho strhli. Chytiv ji však nanovo, vykřikl:

„Žádného nevezmu, nejde to. Ale tu máte – Počkejte, zpátky! Jíst vám dám.“

Zarazili a ztichli, když viděli, že sahá pod límec svého pláště, do kapes. Ale jak vytáhl kus chleba a pečiva kus, chňaplo po něm deset ruk, až jedna z nich, kostnatá, žilovatá ho Vrbovi zrovna vytrhla. Ostatní byli by se na šťastného lovce vrhli, ale P. Vrba měl pro každého kus. Vytahoval z pláště, rozdával a důtklivě nabádal:

„Tu máte, jezte, jezte, ale tu musíte počkat. Počkejte, podívám se, budu prosit, a bude-li trochu místa, nechají vás. Ale teď mne pusťte!“

Zaklepal jednou, podruhé; když se nikdo neozýval, vzpomněl si, že ti tu chudáci jistě také klepali a bušili, že vnitř už na to ani nehlesnou. Proto hlasem volal, kdo je, aby ho pustili – Ženy a mužové na chodbě zatím polykali hltavě hrubá sousta, jež z božího daru zuřivě utrhali rukou i zuby.

Dvéře ohřívárny se napolo otevřely a tou průlinou protáhl se starý kaplan. Prostorná, vytopená jizba, jejíž teplo P. Vrbu příjemně ovanulo, přestože vzduch tu byl dusný, byla plna ubohého lidu. Seděli na dlouhé lavici podél zdi u oken, zamrzlých, plných ledových květů, seděli prostřed kolem dlouhého, nekrytého stolu, krčili se na podlaze, na konci, dál ode dveří, stáli o zeď opřeni, vše ve směsi, starci, stařeny v šátkách i čepcích; stařen tu bylo nejvíc a žen s dětmi. Všichni takoví chudáci jako ti tam přede dveřmi, v chatrném oděvu, přepadlí, ale ne ve tvářích mrazem promodralí nebo zsinalí.

Měli tu teplo a také tu dostali jíst, sice jen polévku a kus chleba, ale neměli alespoň tak velkého hladu. A seděli v suchu, v teple.

Proto také nezmlkla jizba zoufalým tichem jako mrazivá chodba nebo pustá ulice. Hovor se ozýval ze skupin těch ubohých, většinou tlumený, nejživější z koutů, kde se děti slezly v kupku. Někteří však, muž i žena, stáli nebo seděli mlčky, s hlavou sklopenou, s kalným zrakem na černou podlahu upřeným, a myslili na své, pro které tu nebylo místa, i na to, jak bude, až i také je samy odtud pustí, aby uvolnili zase jiným z farnosti.

P. Vrba promluvil několik slov s dozorcem, jenž mu byl otevřel, pak šel volně jizbou a zkoumavě všímal si všech v tom azylu, kteří neměli doma do ústa ani sousta a do kamen ani třísky. U každého se zastavil, s každým slovíčko promluvil, každému vtiskl do dlaně drobný peníz nebo několik. S vetchými starci, s vrásčitými babkami postál déle a jim také hojněji nadělil, ale tak, aby ostatní nevěděli.

Dětem rozdával ostatek pečiva, jež vlastně pro ně jen přinesl v hlubinách svého pláště, donedávna ještě skladišti vlastenských knih. Tak šel neveselou jizbou, samou bídou, a co krok provázelo ho žehnání a děkování, přerušované kašláním neduživých starých.

Ale P. Vrba jako by neslyšel, nebo jako by těm díkům utíkal, a utrhoval kvapně ruce, kde mu je chtěli políbit.

Někdo zabušil na dvéře.

P. Vrba se zarazil.

„To jsou ti!“ připomenul si. „Hlásí se.“ Volal na dozorce, jenž popuzen běžel ke dveřím okřiknout ty tam z cizí farnosti, aby počkal, aby jich nechal. Hned se také domlouval, prosebným tónem, nebylo-li by přece možná, aby je sem pustili.

„Ale vždyť ráčejí vidět, velebný pane –“ Dozorce mávl rukou po světnici, v níž se černalo postavami.

„No pravda, pravda. Ale jakpak, prosím vás, polévky trošku neostalo, kapka jen, na lžíci –“

„Ani na lžíci. Kdepak!“

„Šlaka, šlaka!“ P. Vrba se na okamžik zamyslil, pak požádal dozorce, aby mu otevřel, že již půjde.

„Ale tady jich nepovedu, velebný pane –“ Dozorce ukázal na dvéře, kterými P. Vrba přišel. „Tadyhle půjdeme.“ Vedl jej k vedlejším dveřím do světničky.

„Ale přijdu tudy také tam k těm na chodbě?“

„I přijdou.“

Z pokojíčku, v němž páchlo po hrachové polívce a kdež stálo několik prázdných hrnců a kupa hliněných misek, vyšel P. Vrba na studenou, nejasnou chodbu, v niž jako hrozivé stíny kupily se schoulené postavy mrznoucích u dveří ohřívárny. Jejich bledé, přepadlé tváře zdály se mu ještě zsinalejší. A ozvali se, jak kaplana zhlédli. Byly to hlasy zklamání a nevrlosti. Ani nehlesl, nepokusil se ani, aby jich slovem chlácholil, hrabal se však pod pláštěm v kapse, až vytáhl váček. Teprve když měl peníze v rukou, začal konejšiti: „Lidičky, nebylo možná, není možná, je tam plno, ani hnutí –“ Stanul a začal stahovat kroužek z váčku. „Ale vy tady ostat, to také nejde.“ Vtom vytáhl první stříbrňák a dal jej tomu nejstaršímu. „Tu máte na nocleh a jděte – a tuhle vy,“ začal rozdávat, co měl ještě stříbrných i drobných měděných peněz. Jeden po druhém vycházel s podarem, až vykročil také – nejposlednější – P. Vrba. Ale ten bez groše, bez haléře, s váčkem prázdným, s pláštěm prázdným.

Nemrzel se, ale byl zasmušilý, pro bídu. Zasekávaje bodec své hole ostřeji do umrzlého sněhu, opakoval si v duchu:

„Co to je, co to je! Dnes se ohřejí, ale zítra, zítra!“ A nepomýšlel, že se vydal z peněz. Vracel se zase do Ječné ulice. Ale jen do ní vkročil, už se zastavil. Vyhlížel muže v plášti, jenž k němu kvapně docházel.

„Pane Thám! Pane vlastenče!“

Thám v obličeji od mrazu rudý šel s pochýlenou hlavou, do límce co nejvíc zabořenou. Vzhlédl před se, ne tuze mile; nerad se zastavil. „Ach, oni, velebný pane!“

„Odkud, pane Thám; z Dobytčího?“

„Ano, byl jsem tam dříví kupovat.“

„Koupili? Koupili? A zač?“

„Nekoupil nic, všecko je tuze drahé.“

„A co, prosím jich, žádají?“

„Za měkké deset zlatých, za tvrdé šestnáct.“

„To není možná, vždyť páni stavové dali zas kolik set sáhů přivézt a to je levnější, bukové za osm, dubové za šest třicet a měkké za pět –“

„A to už je všechno pryč, hned si to všecko rozebrali, jako na pochmátku; teď tam jsou jen samí handlíři a ti chtějí nekřesťanské peníze, to není možná vytknout – Ale, velebný pane, je mráz, až se mně tají dech – musím – Mají se hezky, spánembohem.“

Thám přitáhl plášť, hlavu v třírohém klobouku přikrčil mezi ramena, aby dostal část obličeje víc do pláště, a rychle vykročil. Dal se vzhůru, zahnul do Štěpánské ulice a spěchal směrem ke Koňskému trhu.

P. Vrba šel dál Ječnou ulicí k Dobytčímu. Myslil na Tháma, že je chudák bez dříví, že na ně snad nemá, to že doma asi mrzne, takovým, jako Thám je, že je nejhůř; aby se šel jinam ohřívat, to nejde, a jinak jak – A on Thám zvlášť. Herec, co má, zvláště těchhle časů, kdy je divadlo beztoho pořád prázdno. Kdo by také chodil do divadla zmrzovat –

Pozapomněl však na Tháma hned krajem Dobytčího trhu, jak minul stavení stojící v něm blíž Ječné ulice a zahlédl průvod saní vyjíždějících na širé, sněhem bílé prostranství od Vodičkovy ulice; sáně se daly trhem vzhůru vyjetou cestou, okluzkou a lesklou.

Byla jich dlouhá řada, samých těžkých, nákladních, plných dříví. Hlavy zapražených koní, ošedivělých jíním, pokrytých houněmi, ztrácely se skoro v oblacích par jejich ostrých výdechů. Pacholci u saní v bílých ovčích kožiších na zádech plných strakatých květů kráčeli s límci vyhrnutými, s beranicemi přes uši, ve vysokých botách. Nic nepokřikovali, nepobízeli, neláli.

Bič pod paždí, ruce v hrubých rukavicích do kožichu zastrčené, kráčeli mlčky a krčili se zimou. Nejeden oklepával botu o botu, v chůzi, aby zahřál mrznoucí nohy –

Sáně volně svištěly, chvílemi v nich zapraskalo, sníh chrupal a vrzal pod nohami, svítě se jiskřivě v posledním světle zapadajícího slunce. Modravé, mátožné stíny pacholků a koní se po něm sunuly; pak jich přibývalo, jak lidé začali z domů vybíhat a jak nakvap přicházeli za saněmi užít příležitosti a nakoupit levnější dříví.

Sáně se rozjížděly zasněženým prostranstvím, jak je obecní zřízenci rozváděli a jak jim místa vykazovali.

Něco saní, plných hrubých polen bukových, bez koní tu již stálo. Lidí v pláštích nebo v kožiších se u nich kupilo, u ohňů, jež mezi saněmi hořely. Dým stoupal rovně jako sloup mrazivým, tichým vzduchem, plameny jasněji, ruději vyšlehovaly, neboť stín padal už na všechno, a bylo cítit kvapící soumrak zimního dne.

P. Vrba začal se klepat zimou; nohy ho již chvíli zábly. Než pustil se přece rovnou za saněmi.

Pozoroval teď každého dne, stoje u okna svého bytu, dřevný trh a strávil tím mnohou chvíli. Když pak stavové dávali dříví přivážet, vždycky sem na Dobytčí trh, dal se pokaždé přeptat nebo i sám vyšel přezvědět, z kterého kraje, odkud ta drva a co platí.

V tu chvíli se také proto za nimi pustil, a když uslyšel, že přijeli od Kolína a od Poděbrad, promkl se mezerou v řadě jedoucích saní a rovnou do svého bytu, kam neměl daleko.

Již se těšil, jak se přezuje a obuje bačkory, jak v teplém podvlíkáči usedne ke kamnům, Hanělka že beztoho zas zatopila – a povzdechl si hned, že to už počtvrté, počtvrté, ani ne do večera!

Těšil se na ticho a klid u kamen a našel hosta, hned na síni, jak vstoupil do domu. A rád ho uviděl. Až vykřikl překvapením, poněvadž se nikoho nenadál, a nejméně Fraňka Vaváka, milčického rychtáře, kterého již tak dávno neviděl. Vracel se již, když od Hanělky uslyšel, že velebný pán není doma –

Hned se musil vrátit se starým kaplanem. V kamnech hučel oheň, Hanělka právě venku zatopila. V klenuté, tiché jizbě k severu obrácené, ulehaly soumračné stíny kvapněji. Už bylo v ní znát zardělé zákmity ohně planoucího venku před stavením.

Milčický rychtář svlékaje květovaný ovčí kožich, vysokou vydrovici smekl hned ve dveřích s dlouhých svých vlasů, vykládal, že přijel s lidmi od nich, že přivezli dříví z panství, a to že byla líbezná cesta! A hned oba o zimě, jak u kamen seděli. Tady že je zle, mínil Vavák, ale venku že je hůř, co už telat a sviní pošlo mrazem a ovcí, lidé že si již berou dobytek do stavení, do sednice, a jaká nouze o krmení, že už tu tam trhají došky ze střech, pes že žádný venku nevydrží, hned že zimou vyje –

„Vody na potocích vymrzly, a co je sněhu! Vítr navál ukrutné závěje, sněhu je koním až po sedla. Všecko mrzne a lidé dost promírají – Jaktěživo to nebylo. Před dvanácti lety bylo co říct, to jsme bez rukavic neorali, a roku čtyřiaosmdesátého zima také bláznila, to okolo svatého Prokopa v ruce záblo a do Hostouně šlo tenkrát ženské pohlaví na pouť v kožiších, a některý den se ženci ani zahřát nemohli –“

„A teď rozsévači,“ skočil rychle P. Vrba. Vavák se na něj podíval, cože to myslí, rozsévači teď, v tenhle čas. „Ano, rozsévači, milý vlastenče. O jednom alespoň vím, právě jsem ho potkal. Rozsívá dobré semeno na vlastenské roli.“

„Aha. A který?“

„Thám. Potkal jsem ho nedaleko, v Ječné ulici. Byl kupovat dříví, ale nekoupil. Bylo tuze drahé,“ dodal šedý kaplan; podíval se významně na rychtáře a pohodil hlavou.

„To nerad slyším, velebný pane, nerad. Za tu všechnu práci, kterou na vydávání českých knih a na divadlo vynaložil – A dychtí upřímně po zachování a rozmnožení našeho zvuku českého –“

„Jeho neštěstí je, abyste věděl, manželství. Žena. Bylo už tak zle, jen od ní odejít. Povídal doktor Held –“

Rychtář kroutil za té řeči vážně hlavou.

„Takový znamenitý muž,“ povzdechl s účastenstvím, „a takové trápení, a ke všemu nedostatek, povídají. Nemít ani do kamen –“ A zase zakroutil hlavou. „A co vojna, vlastenče –“

„Bohužel, už zase začne, jak noviny oznamují –“

„Ano, ale jináč, jináč.“ P. Vrba sebou zavrtěl a v očích mu živě svitlo. „To se budou jakubíni mít. Vy jste o nich psal nejlíp, výborně, opravdu, to je čtení. ‚Tma ve dne jako v noci‘, té knížky jsem už roznes hromadu. Ale bude po francouzské pejše. Bonapart se nevrátí, toho Mamalukové a Engličané drží za šosy, nevrátí se. A ostatní jakubíny dorazí Suvorov. O tom by bylo čtení, krásné sepsání. A to je slovanský hrdina! Rozumíte –“

„Ano, jeho famílie pochází z udatných Slovanů, to našince upřímně těší.“

„A jak! Já se vám teď novin nemůžu ani dočkat. Pan Kramerius aby je denně vydával.“

„Že je o něm řeč. Také chci k němu.“

„Ještě dnes?“

„Ještě teď do večera.“

„Ale počkejte.“

„Musím, velebný pane. Viděl jsem jich, a ostatek, kdybych jich nemeškal, stavil bych se zítra. Teď ještě musím k chase, k saním –“

Venku se ozvaly těžké kroky a bylo slyšeti, že si někdo oklepává zasněžené boty. Pak se otevřely dvéře a pacholek v kožichu, všechen od zimy zardělý, se ptal, není-li tu pantáta rychtář. Ten ihned vstal.

„Mám jít k saním.“

„Nějaký pan kancelářský se po vás ptal.“

„Už jdu, řekni to. Opatruj pánbůh, velebný pane!“

„Však vy přijdete a ještě dnes, ke mně na noc. Místa mám dost, farářskou postel vám dám, nebožtíka jemnostpána.“ Vavák pozvání přijal.

„Kdo ví, bude-li pan Thám v Expedici,“ ptal se jako mimochodem.

„Tou chvílí tam někdy bývá.“

„Ještě ostává na Koňském trhu?“ To se ptal Vavák už u dveří.

„Co vím, ostává. Tak přijďte, budu vás najisto čekat.“

Vyprovodil rychtáře až na síň, ale hned se odtud vrátil a pospíchal jako křeček do díry do tiché jizby, tmící se, plné obrazů a obrázků, té chvíle již ztemnělých, po nichž se zamíhala zardělá zář, jak venku před domem prošlehly mrazivým soumrakem výš plameny ohně v sněhu u saní.