F. L. Věk

Španělský sál na Pražském hradě zářil i záplavou světla, proudícího ze dvou tisíc i více svěc na padesáti zlacených, bohatě vyřezávaných lustrech, i nádherou plesové společnosti. Pestrá, zářivá, šumná směs hostí, dvorských, šlechtických, vojenských, měšťanských i kněžských proudila ohromnou prostorou nádherného sálu. Pohnutý její obraz obrážel se ve vysokých zrcadlových oknech na stěně, jež sál klamně ještě prohlubovala a přečetnou společnost rozmnožovala, jakož na leštěných parketách míhaly se jako ve vodě odlesky bělostných, růžových, zelených rób i stíny nožek a noh, v atlasových střevíčkách, ve střevících s přezkami i v důstojnických botách.

Byl dvorský ples, přísná však dvorská etiketa dnes nevládla. Z vůle nového panovníka. Nebylo ani určitého předpisu týkajícího se obleků. Zlatolesklé uniformy gardových i jiných důstojníků třpytily se a odrážely živými barvami od kněžských sutan i tmavých fraků a kabátů občanských. Nádherné toalety dvorních dam a šlechtičen skvěly se drahými látkami, bohatou výzdobou i drahým kamením vedle prostších šatů měšťanských paní a dívek. Ani v tanci nebylo přesného odlučování a oddělování. Vše kupilo se, procházelo, proudilo i tančilo za zvuků lahodné, vábivé hudby volně, bez ohledů na stavy a stupně hodnosti, často pomíchaně, vespolek, a sám panovník v uniformě, procházeje volně skupinami, ustoupil, kde bylo třeba, tančícím, aby měli dosti místa. Nemenší ruch panoval v přilehlé místnosti také skvěle osvětlené u hojných, bohatých bufetů. Zde šum bavících se a občerstvujících pronikal nad zvuky hudby zaléhající sem tlumeným ohlasem ze sálu.

Opodál jednoho z bufetů poblíže dveří vedoucích do sálu stál V. Thám v tmavomodrém fraku širokých šosů, lehko opřený o zeď. Jeho zardělá tvář byla vážného výrazu. Hleděl před se, jako by pozoroval kolem přecházející nebo se kupící, ale hrubě jich neviděl. Byl zamyšlen. Pojednou, když rázem dozněl vedle lichotný menuet, hnul sebou a upřel zraky ke dveřím; proud ze sálu k bufetům té chvíle nápadně mohutněl. Thám všechny bedlivě přehlížel, jako by někoho čekal. Vedle něho v pozadí zašustělo; před ním stanula mladá, nalíčená dáma v šatech nápadně vystřižených, v pudrovaném účesu, zardělá ještě od tance, očí sálajících rozkoší. Švagrová, Betyna. Vedla se s nějakým důstojníkem, poručíkem od pěchoty. Za nimi hned kráčel také mladý párek. Thám znal statného, mladého pána mužné, sličné tváře; byl od divadla, zpěvák Micelli, jeho a zvláště Betynin dobrý známý. Vedl se s mladou, sličnou dámou bohatého obleku.

„Paula tu není?“ otázala se Betyna chvatně po německu.

„Nepřišla ještě od tance,“ odvětil Thám zachmuřeně.

„Škoda, hledáme ji. Potřebujeme ještě pár do kolony.“

„Vy nebudete tancovat, pane z Thámů?“ zeptal se Micelli, postoupiv až k herci. Betyna se té otázce zasmála a hned pobízela do sálu, aby včas našli pár. Ale pojednou si vzpomenuvši, obrátila se k švagrovi.

„Viděl-li jste pana z Věku,“ tázala se úsměšně. „Je tu, a ne sám. S dámou,“ a zasmála se. „S takovou husičkou venkovskou.“

Obrátila se a šustěla dál a neviděla nevlídného pohledu svého švagra, jenž na to její oznámení si s pohrdáním pomyslil:

„A co ty jsi? Šťastný Věk, že se vám nechytil!“

Obrátiv se k bufetu, požádal o sklenici vína. Vypil ji velmi rychle, pak šel dále do sálu. Viděl, že by marně čekal. Paula zůstane i na třetí tanec, ačkoliv slíbila, že po tomto přijde. Seděla tu prve s ním, až přišel pro ni jeden z herců Mihulovy společnosti, kde byla pro menší úlohy engažována. Nechtěl ji tam pustit; vzpíral se tomu, aby jeho žena se na jevišti ukazovala. Paula však plakala a vyčítala, cože teď v Praze má, že je jako ve vězení, on že je v divadle nebo že si jde mezi vlastence. A ona aby doma seděla, sama, sama a trudila se v mladém věku. Má-li ji rád, ať jí také něco popřeje, když o ni pro ty vlastence nedbá. Betyna pomáhala, že je Paula z nich, že má také divadelní krev, a paní Butteauová, ta se zvláště dcery ujímala, že má talent, neobyčejný, to že nebožtík tatínek vždycky říkával, a ten groš gáže že bude také dobrý, že alespoň trochu nahradí, co jim ušlo, když z umíněnosti Thámovy nešli do Vídně, jak Loty psala.

Thám stanul u druhého bufetu. Sáhl opět po sklenici vína. Upil a drže sklenici hleděl zasmušilým zrakem do směsice, do veselého proudění. Kolem se ozývaly zvonivý smích, veselé hlasy, žerty… Thám nedbal. Myslil na Betynu, jak se ušklíbla, když se Micelli zmínil o tanci, a zase na divadlo, na ten svůj ráj i na své peklo, to že pro Paulu není. Pro ně již z domu ráda chodila, pro ně jistě jí už na tom tak nezáleží, zůstane-li on, Thám, doma, nebo jde-li pryč. Zůstal teď schválně několikrát, nešel mezi přátele… A neviděl na ženě, že by ji to zvláště těšilo. A sama již společnosti vyhledává. Sem na bál také musila. Nabízel jí, že zůstanou doma, že stráví spolu pěkně večer. Ale když Betyna opatřila lístky, ďas ví, skrze koho, byla Paula jako utržená. Nedala se udržet, že co byla něma, nikam nepřišla, ať jí tedy nebrání. Na to se teď často odvolávala. Povolil jako jindy. A jak se na ten bál těšila! Jindy, když byla s ním, nezatoužila po žádném vyražení. Ten Hůrka, ten její kolega z divadla, již přišel potřetí pro ni. Štír nedůvěry a žárlivosti bodal roztrpčenou duši dramatikovu. Uvážil také, že nemá dosud příčiny, že nic neví. Ale již si trpce opakoval: „Ano, nic nevíš.“ Znalť divadlo a jeho ovzduší, neměl víry v jeho lidi.

Vedle jako když déšť tónů zašumí. Předehra ke kotiliónu. Thám na ten hlas zamířil do sálu. Chtěl vyhledat ženu, chtěl ji pozorovat. Žárlivost mu to našeptala a hnala ho k tomu. Kráčel podél oken.

Té chvíle také Šedivý bloudil sálem, hledaje svou „Fylinu“. Lístek do plesu dostal včera večer od Věka u Krameria, kdež byl také na večeři. Byl tomu mladému kupci za to velmi vděčen. Zaradoval se a těšil se, že Terezu zas uvidí, že s ní promluví. Náladu však mu rázem Kramerius zkalil, a to po večeři, když už všichni odešli a jen on na jeho pokyn zůstal.

Kramerius, po celý večer tak veselý, rozradován jako všichni příjezdem královým, nastávající korunovací a nadějí z ní pučící, že nastanou českému jazyku lepší časy, pojednou zvážněl. Začal o něm, o Šedivém, že pozoruje, jak je po všechnu tu dobu, co tu svou urozenou milou ztratil, změněn, že je všechen jiný, že se asi souží nejistou a lichou nadějí a proto, aby Šedivý nabyl jistoty, aby se již vyléčil, mu poví on, Kramerius, co ví. Začal, co mu Vavák pověděl, když všechen rozhorlen přišel k němu od Lidlů, jak tam pochodil a jak se ta Maternová změnila.

Kramerius se zarazil. Šedivý ještě ji hájil, omlouval, že za to ona nemůže, když je v takové společnosti, však kdyby mohla být z ní vytržena! Kramerius okamžik váhal. Pak rozhodně řekl:

„Tys láskou slepý. Otevru ti oči.“

A pověděl, co měl od Helda, že Maternová chodila se zpěvákem Micellim sama po Barvířském. Šedivý div se nerozhněval. Nechtěl věřit a bránil se, že Held ani Terezu nezná. Kramerius mu však vyložil, že zná dobře Micelliho a že o něm má bezpečnou zprávu.

Šedivý přece zplna neuvěřil. Nemohl zapomenouti, jaká mu neť obrstwachtmistrova psala psaníčka, jak se s ní shledal v Clamovské zahradě. To mu mluvně osvědčila svou lásku. Jak by mohla pak tak rázem zapomenout! Krameriova však zpráva nezůstala bez účinku. Zaražen, sklíčen odcházel Šedivý z jeho bytu. Nemohl usnout a pak dne přečkati, a zase večera se dočekati. Dychtil po dnešním plese. Uvidí, přesvědčí se sám. Myslil najisto, že tu Tereza bude. Jak vkročil, už se po ní ohlížel, už ji hledal. Než v tom víření, v těch proudech a skupinách těžko se hledalo. Byl už všechen rozčilen. Nikde neměl stání. Kolikráte již myslil, že ji vidí. Také po Micellim se ohlížel. A vtom zahlédl Lidla v uniformě kupecké společnosti. Stál s dcerou, Maternová však s nimi nebyla.

Opodál stál Kramerius s profesorem Vydrou. Oba čile hovořili, zvlášť učený jezovita. Usmíval se a spokojeně hlavou pokyvoval, když mu majitel České expedice vypravoval, jak ve středu o slavném vjezdě sem tam, kde stáli vlastenci, po česku panovníka vítali.

„Slyšel jsem, slyšel, na své uši,“ přisvědčoval profesor. „Naši studenti někteří hodně křičeli, až pan kolega Meissner se notně mračil. No, kdyby tak vezli velmistra jejich frajmaurské lóže, to ano, ale tak, českého krále! Jak by ne, Sasík!“

„Ale složil korunovační kantátu.“

„Proč by nesložil? Nahoru se zalichotit, to není hloupá věc, a mezi svými říkat, že je korunovace jenom holá ceremonie –“

„To že řekl!?“

„A řekl, a co, on, Němec, cizozemec, co mu je do naší vlasti. A ceremonie? Když národ svého krále korunuje a král od svého národa se dává korunovati, to jest svaté jednání. Mluvte s ním, když je Němec! No, až dilectissimus dominus collega zví, že přijde král do naší Královské české společnosti učených a co tam bude! Divějí se, co? Už je to tak jisté. Pan president to již vyjednal, a již se chystá uvítání dvora a také o čem kdo bude řečňovati. Náš abbé – je tady? Neviděli ho?“

„Viděl jsem ho prve, stál s hrabětem Šternberkem, Joachymem a s jinými kavalíry –“

„Tam je jeho místo, tam nám poslouží; a svou učeností. Je štěstí, že teď už zůstane v Praze. On mezi urozené, oni do Expedice, s lidem, a já – no, na katedru, každý dělá, co může, každý poctivý našinec má pro nás kousek utrhnout, kde to jde a kde může, a kousek toho ouhoru zdělat.“

„Ráčili se, doctissime, zmínit o panu Dobrovském, že ten v společnosti učených –“

„A tak, ten bude v naší společnosti před králem mluvit o věrnosti slovanských národů. Slovanských, rozumějí? Ale,“ a temné, jiskrné oči profesorovy zamrkaly a hlas tlumeněji zazněl:

„A ještě jim svěřím, vlastenče, oč se také jedná.“ Vydra se ke Krameriovi nachýlil: „Oni se tam také dostanou,“ a nedbaje úžasu Krameriova, pokračoval: „Ale tištěný. Pan Dobrovský podá králi všecky spisy v jazyku českém sepsané a teď při korunovaci vydané, a – a – slyšejí, veřejně poprosí Jeho Milost, aby práva naší řeči byla uznána a že je svrchovaná potřeba, aby byla stolice české řeči při našem vysokém učení. Ta až bude! To bude oučinek, dá pánbůh!“

Nedbaje Krameriova překvapení, čile pokračoval:

„Jen se hlásit, máme k tomu právo. Sice by také předevčírem nedopustili českou řeč, když purkrabí po česku krále uvítal. A jak to prý pěkně dopadlo! Povídal mně probošt Herites, jak všechno panstvo poslouchalo. Bodejť ten selský, sprostý jazyk, a najednou –“

„Však jsme všichni plesali a plesáme, pane profesore.“

Vtom se mihl kolem nich Šedivý. Kramerius ho postřehnuv hleděl za ním. Než přítel literát jako by neviděl. Vyhýbal se. Ale již narazil na známého. Věk ho zastavil, a věda, proč tak Šedivý o paletu stál, zeptal se ho nyní, viděl-li již slečnu Maternovou, mluvil-li s ní.

„Hledám ji.“

Šli spolu několik kroků, vyhýbajíce se tančícím. Ale již se tanec končil. Hudba dohrála, tanečníci odváděli tanečnice na místa. Šedivý se náhle zastavil.

„Tamhle!“ zvolal pohnutě tlumeným hlasem a zadíval se vpřed nalevo, kde poblíže u okna usedla na pohovku mladá dáma. Napudrovaný tanečník v hedvábných punčochách se před ní ukláněl, pak nakvap odcházel. Věk osaměl. Viděl Šedivého, an rychle pokročil k oné mladé, sličné dámě, jak se jí poklonil. Rovnala si právě nějakou stuhu na ňadrech. S úžasem vznesla k němu oči. Šedivý všechen pohnut, divže se mu netřásl hlas, pozdravil mladou Maternovou. Usmála se, pak se ozvala po německu:

„Už můžete německy, už umím a dobře. A raději mluvím německy.“

Šedivého to zmátlo. Toho se nenadál. Myslil, že žertuje. I zeptal se, zase po česku, dostala-li jeho psaní.

„Ohlížejí se po vás, pane. Dostala,“ dodala kvapně.

„A mohla jste na ně odpovědět?“ ptal se už po německu.

„Proč bych nemohla?!“

„A vy jste mně neodpověděla?!“ Viděla výčitku i zármutek v jeho očích, než pokrčila jen rameny a snadno odvětila:

„Časy se změnily, ale, přece, ano – tuhle byste byl dostal psaní, od mladého pana Lidla, znáte ho asi, když jste mi poslal tu českou knížku – tu – jakpak se jmenovala, co jste složil.“

„Maran a Onyra.“

„Ta, ta, to se tolik smál, té řeči, že tomu není rozumět.“

Šedivý toho okamžiku zrudl, jako by ho krví polil; mlčky, zkrátka se uklonil, a rychle se otočiv, kráčel rychlým krokem odtud. Vše, záře světel, hlučná společnost, vše se mu míhalo; neviděl nic určitě, ničeho nedbal, jen dál, dál, pryč z toho místa chvátal. Že Věkovi řekl, aby chvilenku počkal, zapomněl.

Věk jej viděl, jak kvapně odchází, viděl Maternovou, když její tanečník se k ní vrátil s vějířem, pro který byl, s jakým vroucím pohledem ho uvítala a jakým lahodným úsměvem, a jak se pak oba smáli, snad odbytému, nešťastnému milovníku. Věk tím byl popuzen. On sám Šedivému k tomu dopomohl. Než dobře tak. Nebude se déle mučit, má jistotu, ví, jak se klamal. Bylo mu ho líto. Ale vtom už zase myslil na svou mladou krajanku. Strýc správce odešel s ní a se svou dcerou do vedlejšího sálu. Byla chvíle, co odešli, a Věkovi se zdálo, že už jsou pryč dlouho, dlouho.

Sám sobě řekl, jaký je, co se to děje. Jak se včera poplašil, když jich nezastal doma, jak ho mrzelo, že na něj nečekaly. Hledal v tom bůhvíco, lekal se, že je Márinka pohněvána. Večer pak u Krameria také nezapomněl. V takové společnosti, kde se jednalo o tak vážných vlasteneckých věcech! A to ho tam pojala pojednou taková mocná tesknota, že by byl, kdyby se byl nestyděl, odešel. Vyčítal to sám sobě a v duchu si řekl, domů se s Hněvkovským vraceje, že je zle… Nazejtří nechtěl do paláce. Mínil, že promluví s Márinkou až večer na bále, co se stalo. Okolo poledne se však už neudržel; stavil se v paláci u krajanek a nejistě a nekliden vstupoval do dveří.

Márinka chystala s Karolínou bálový oblek. Viděl, jak se radostí zardělá, jak jí svitlo v očích; stará sousedka se vyčítavě ozvala, že pěkně na ně zapomněl, že se nemohly dočkat, a tak že šly samy.

Vydechl si. Nebylo nic… Rozradován vycházel z paláce a chvátal domů, aby se připravil na ples, na který se teď teprve jak náleží začal těšit. S mladou krajankou se tam sešel záhy. Teď už ji zas nedočkavě hledal.

Zatím se mladá Maternová bavila dále se svým sličným, statným zpěvákem. Zrak její tkvěl skoro ustavičně na jeho hladké tváři. Jen chvilkou vpravo vlevo zkoumavě se obrátil, nejde-li Lidl s dcerou, nebo jeho syn. Byli jí té chvíle všichni nepohodlní. Věděla, že by ji neradi viděli s Micellim, kterého poslední dobou do domu již nezvali, to na podnět paní Lidlové, která hned zpočátku na syna broukala, cože si vodí takového komedianta, a nepřestala na to ukazovati, že návštěvy takového od divadla nejsou na prospěch pověsti děvčat v rodině.

O tom Terezie s Micellim teď nemluvila, posteskla si však přece, a to když plná blaha si nahlas povzdechla, jak je to tu krásné. To až oči přimkla samou blažeností. Vtom jí připadlo, že musí zase ze všeho, že má jíti k strýci baronovi, do té samoty, jakoby do hrobu, že odtud nebude nikam smět, ani do divadla snad, které si tak vášnivě oblíbila, jen zase do té panské zahrady u domu, ta že je pustá a teď že bude teprve smutna.

„A musíte tam, slečno?“ ptal se pěvec.

„Musím. Měla jsem už dnes. Včera byl u mne strýcův starý sluha, a ten mne tolik napomínal, číhal na mne na ulici a vybízel, že strýček churaví, abych neodkládala.“

Netušila, že se starý Ceypek odhodlal k této návštěvě potom, když mu Vavák přišel povědít, jak u Lidlů a u Terezy pořídil.

„Že bychom se již neviděli?! Nikdy byste nevyšla?!“

„Jen do té zahrady.“

„A najdu-li si tam cestu?“

„Přišel byste? To by –“

Umlkla. Starý Lidl v červeném kabátě se zlatými epoletami, v černé vestě, v bílých hedvábných punčochách se blížil, kráčeje náramně důstojně.

„Jde pro mne!“ Slečna se lekla a kvapně dodala: „Už mne asi nepustí. Kdybych nemohla s vámi už mluvit –“

„Budu vám psáti,“ doplnil zpěvák kvapně.

„Já vám oznámím stran strýce a –“

„Stran té zahrady –,“ dodal prosebně.

Usmála se. V tom úsměvu i zářícím pohledu bylo svolení. –

Té chvíle Márinka Snížková osaměla. „Karolin“, které „větřice“ dnes před bálem dala nápadně pokoj, začala si pojednou stěžovat, že je jí nevolno, a „fotrle“ ji musel doprovodit do garderoby. Márinka tu měla počkat. Zůstala sama na bílé pohovce tmavorudým atlasem potažené, na které dosud také příbuzní seděli. Kolem bufetu bylo živo a hlučno. Snížkové vnučka hleděla na vše jako v pohádce. Co byl krásný sál dole v paláci proti této nádheře! Škoda že to babička neviděla. To jí bude vypravovat, a doma! A sousedčin František přišel, čekal tu již na ně. Co se včera a ještě dnes ráno kvůli němu nastarala. A to všechno pro to divadlo. Nemohla po něm ani usnouti. Myslila na ně, vlastně na tu herečku vystrojenou a na něj… Ale slíbil, když se s nimi u paláce rozcházel, že ráno přijde. A nepřišel. Čekala na něj nedočkavěji nežli kdy jindy. A nešel. „Karolin“ už chtěla odejít, ona však odchod pokud možno zdržovala, a když posléze vyšly, pořád ještě čekala, doufala, že přiběhne za nimi. A nepřišel. Myslila jistě, že kvůli té herečce, že snad tu hledá. Všecka znepokojena se vrátila z vycházky. Odpoledne také nepřišel. Až dnes dopoledne. A nebylo nic! Vysvětlil, jak se zdržel, proč nepřišel, jak byl slíbil, a řekl, jak se těší na bál.

Kdyby teď přišel.

Márinka hleděla do toho šumu kolem a pestrého víru. Dámy, páni přicházeli, zastavovali se, postáli v skupinách. Mladá, štíhlá dáma, tenká jako vosa, vábného však poprsí valně obnaženého, majíc po boku důstojníka, zastavila opodál sama Micelliho, jenž nevida ji proti nim kráčel.

„Kde máte tu svou baronku?“ zeptala se ho vesele Betyna.

„Odvedl mně ji pan strýc, ten škrobař v uniformě.“

„Ach, chudáčku!“ litovala smějíc se herečka. „A ona také chudáček! Té ono není tam volno. Ta je vám blázen do divadla. Víte, prve, jak jsme čekali na kolonu, hned, jak jste nás seznámil, už se vyptávala na divadlo, co a jak –“

„A jak za kulisami, to jste jí všecko nepověděla?“ vpadl Micelli, směje se.

„Ne, to vy jí povíte a líp,“ odsekla Betyna, a majíc se k odchodu, dodala vesele: „Sbohem! A netrapte se tuze.“

Micelli zašel, ona se však zastavila, sotvaže pokročila.

„Počkejte,“ zvolala kvapně, tlumenějším hlasem. „Mně se zdá – Počkejte! Prosím vás, nepřinesl byste mi sklenici limonády? Tady na to kanape, vidíte – co tam sedí ta panenka? Tam je volno.“

Hned tam šustěla a vzavši dovolení s líbezným úsměvem spustila se na rudou pohovku. Márinka cítila, jak zavanul kolem dech zvláštní vůně; vtom ji ta slečna oslovila. Márinka se bezděky zarděla. Nerozuměla.

„Ach, oni neumějí německy.“ Betyna hned po česku sladkým tónem a s úsměvem; mladá však venkovanka vycítila v nich osten. Byla by nejraději vstala a odešla. Měla tu však čekati. Neznámá začala zase. Ptala se Márinky, že je asi z venkova, odkud, a když uslyšela, že z Dobrušky, hnula sebou živě a pak dodala:

„To město znám. A znám tam –“

Vtom důstojník přišel s limonádou. Napila se, ale pak mu po německu řekla důvěrně, aby chvilku stranou počkal, aby ji nechal, že tu bude mít s tou husičkou švandu, že mu pak poví.

„No jděte přec!“ ostřeji dodala, mračíc čelo jako rozmazlené děcko, a div si nožkou nedupla.

„Ale začne brzo menuet –“

„Jak zahrajou, půjdu.“

S nejvlídnějším úsměvem obrátila se k mladé venkovance, vyptávajíc se, s kým tu je, že tu není jistě sama.

„Od nás jich tu je mnoho,“ odpovídala Márinka nechutě, nechtíc se zpovídati.

„Taky pan Věk,“ dodala rychle, určitě Betyna. Škodolibě tkvěly její zraky na tváři sousedčině, číhajíce, jaký její slovo bude mít účinek. A mělo. Márince se mihl nach čelem a na okamžik byla zmatena.

„Toho já znám, a dobře,“ pokračovala Betyna, usmívajíc se a popásajíc na zmatku mladé dívky. „Je galant, tuze galant. Znám ho z divadla.“

Márince se zatajil dech. Upřela oči na tu usměvavou, nalíčenou tvář. Měla z ní strach a lekala se, co ještě uslyší.

„Měl tady lásku.“ Bety, ponachýlivši se dopředu jako k důvěrnému sdělení, mluvila usmívavě, jako by cukrovinky podávala. Márinka se bezděky ohlédla po strýci a po Karolíně. Musila však opět zrak obrátit po neznámé dámě, která pokračovala: „Dají si na něj pozor, má milá!“

Márinka vstala a chtěla rychle odejít; vtom ji zarazil hlas, cizí i povědomý zároveň.

„Bety,“ ozvalo se před nimi. „Nevidělas Tháma?“

Mladá paní jakási stanula u nich. Ten hlas! Takovým mluvila na divadle ta herečka. A tu ta… To je ona! Vtisklať se hereččina tvář v divadle mocným dojmem hluboko a živě v mysl mladého děvčete.

„Tu ta panna je Věkova nevěsta!“ oznamovala chvatně Betyna místo odpovědi, hledíc s ironickým úsměvem z Márinky na sestru, čekajíc na její překvapení.

Ale rázem zmizel úsměšek z Betyniných rtů. Věk stanul u nich jako zjevení. Ani ho nezhlédla přicházeti. A hned měl Márinku u sebe. Přistoupilať k němu chvatně, sama, jako ptáče, hledajíc ochranu. Vzal ji bezděky za ruku, a obrátiv zachmuřený obličej k Betyně, neboť zaslechl její poslední slova, řekl po německu:

„Ještě není, ale doufám, že bude,“ a po česku rozhorleně dodal: „Co jim panna udělala? Snad kvůli mně si vylévají zlost? Či také jí řeknou jako paní sestře, že jsem já jich vybízel? Rozumějí mně!“ Byl velmi rozhorlen, nevážil slov. Umlkl, hledě pevně na Betynu. Čekal odpověď.

„Je vidět, odkud přišli,“ odbyla ho herečka, nepřijímajíc vyzvání. Vstala a šla sama za svým důstojníkem, jenž seděl nedaleko u bufetu. Věk se za ní ani nepodíval. Jen na Paulu upřel zrak, a jak byl rozrušen, řekl jí:

„Uvěřili tenkráte té lži proti mně. Bylo mně to líto. Nezasloužil jsem si toho. Ale pan Thám ještě míň –“ Nedořekl, čeho si Thám nezasloužil. Ukloniv se a podav Márince rámě, odcházel. Paula však porozuměla, ale ani nehlesla. Jen zrakem ho sledovala i jeho mladistvou, svěží družku, a trpkost a pohrdání se jí rozlily po tváři.

Mladí krajané šli, oba v pohnutí, nemyslíce na to kam, a že se vzdalují místa, kde měla Márinka čekat. Šli mlčky, až se Věk optal hlasem dosud rozechvělým:

„Vyptávala se vás?“

Přisvědčila a pak nejistě, klopíc zrak, sama se zeptala:

„A ta druhá, ta hrála tuhle v divadle –“

„Hrála. To je Thámova paní.“ Usmál se.

Uvolnilo se jí tím slovem a vtom jí sklouzlo ze rtů:

„A vy –“ Zamlčela se, lekla se. Chtěla se zeptat, on že ji znal svobodnou, že s ní hrál. Ale nevyřkla toho; zato když na ni tázavě, s úsměvem pohleděl, doplnila:

„Co říkala německy – ta; snad něco o mně –“

To znělo energicky, odhodlaně.

„Ne, to ne, ale já jim řek – – A co, to vám, Márinko, povím – později.“

„A kdy?“ zeptala se rychle.

„Až – až – budu vědět, že mě – máte ráda.“

Cítil, jak se zachvěla, že na okamžik strnula. Vzhlédla k němu, v očích zář nevýslovného blaha, radostného úžasu. Ale již zvlhly. Viděl, jak se zamžily. Přitiskl její rámě k boku a tiskl je v blaženém rozčilení.

Stanuli nevědouce. Z výše z orkestru nesly se zvuky laškovného menuetu a kolem v záplavě tisícerých světel, třpytu a lesku v malebné strakatině barev kolébaly se kolony tančících; páni s copy, v punčochách i v uniformách, dámy v pudrovaných účesech, kráčejíce proti sobě lehkým menuetovým krokem, ukláněli se graciózně, vážně i s úsměvy na rtech.

Věk ucítil, že se ho někdo na rameni dotkl. Když se ohlédl, spatřil předčasně povadlou, uzardělou tvář. Thám.

„Vytrhuju,“ pravil spisovatel s trpkým úsměvem. „Ale zahlédl jsem jich a jen tak jich nemohu pustit.“ Uklonil se Márince. Věk jej představil.

„Slyšel jsem, že jsou v Praze,“ pokračoval Thám. „Šedivý povídal. Teď právě odchází. Nevím, co tak časně. No, vidějí, jak slavíme českého krále. A v divadle! – Byli už?“ Nečekaje však odpovědi, pokračoval. Kalné oči se mu projasnily a všechen oživl. „Dobře nám to chodí. Lidí máme plno, her přibývá, překládáme, píšeme. No, pracujeme, co můžeme. Jen kdyby –“ Zamlčel se; ale již máchl rukou. „Co naplat. Ale zdržuju.“ Usmál se a dodal:

„Sluší vám to oběma.“ Podával jim ruku. „Však se ještě uvidíme. Hledám ženu.“

Věk řekl, že ji viděl u bufetu.

„Samotnou?“ ptal se rychle Thám. „A mluvili s ní?“

„Více s Betynou. Stran té klevety loni na jaře. Betyna sama začala.“

„To ani nemusejí říkat.“ Thám se trpce usmál a ještě jednou podal Věkovi ruku:

„Mají se dobře. A jsou šťasten.“

Pohleděl na Věka s takovým úsměvem, jako by chtěl říci: „Ale šťastnější nežli já.“

Věkovi ho bylo líto. Hleděl za ním, až dramatik zanikl v šumné, pestré směsici.

Stará Snížková se nemálo podivila, když do pokoje, kde ležela na loži pod nebesy, vklouzla záhy po půlnoci její vnučka.

„Co tak brzo?“

„Karolíně není dobře. Vaří si dole rmen nebo co –“

„Tak kvůli ní. To je škoda, to ti nestálo skoro za to –“

„I ne, stálo,“ odvětila vesele vnučka, rychle se odstrojujíc. „Bylo to krásné –“

„Tak povídej, musím beztoho na Karolínu počkat.“

„Ó, tuze krásné, to je těžko povídat. Až ráno, babičko, až ráno –“

„Sešli jste se tam s Františkem?“

„Sešli.“

„Šel ještě někdo s vámi odtud z paláce?“

„Ne, ti tam zůstali, jen –“

„Co, kdo ještě?“

„František Věkův –“

„Už taky!? No, to jste bálovníci!“ A stařena si v duchu řekla: „Vida, vida, tohle –“

Zamyslila se. Když se pak ohlédla, vklouzla již vnučka jako myška pod svrchnici. Ale jejího blaženého povzdechu nezaslechla.