F. L. Věk

Za zimního podvečera, bylo třetího prosince t. r. 1804, seděl Jeník rytíř z Bratřic v druhém pokoji svého bytu na Spálené ulici u tmavého psacího stolu, na němž hořely dvě svíčky v stříbrných svícnech. Byl v županu a přebíral se v otevřené zásuvce plné papírů. Už hodnou chvíli hledal malou pergamenovou knížku, kterou si přinesl z vojny, z posledních let, kdy stával se svými granátníky proti Francouzům, a do kteréž si zapisoval i v tichém stanu i na piketě nebo po srážkách. Naposledy před pěti lety, po krvavé bitvě u Stockachu.

Záznamy ty hledal bez rozčilení, klidně, pozvukuje si přitom příjemným hlubokým hlasem. Do tlumené noty dudácké písně zaharašilo chvilkou z ulice hrčení kočárů a stále hučel praskavě oheň v bílých, starších už rokokových kamnech v koutě pokoje vpravo ode dveří.

Papíry ze zásuvky rostly na stole do kupky a pořád knížka nikde a pořád jako včelí bzukot ta tlumená nota; pak už se jen první dva verše opakovaly: „Kdyby mně to pánbůh dal, aby si mě dudák vzal –,“ až naráz ztichly, jak setník nahlédl do svazku listin. Nahlédl a neodložil jako ostatní, nýbrž přehlížel, obracel prostý seznam, sloupce holých slov. Byl to ouřední, německý inventář pozůstalosti po nebožce matce, zemřelé před devíti lety v Táboře – Kolik let už neměl té listiny v rukou. Jemu ta mrtvá slova oživovala, mnohé z těch předmětů mihly se mu jasně v barvách a v podobě, jak je doma viděl. Kus mládí z nich vanulo a zjasňovaly obraz matčin.

Neunavovalo ho čísti seznam nábytku, náčiní, šatstva – Vzpomněl na ten „Halstuch mit türkischen Blumen“, mihla se mu „Puderschachtel“ a „Tabak-Tose“ otcova, matka nešňupala jako mnohé dámy, a „Prisl-Ribeisen“, jímž starý Drábek třel tabák. A dva obrazy tu, Panny Marie a svaté Máří, na ten se pamatoval, a tu za kuchyňským náčiním „verschiedene Betbücher“ – V sametu vázané francouzské, ty tam jistě byly, a starší ještě, v stříbrném kování, české, jež měla matka po paní bábě na památku –

Nebožka matka jako by vedle stála. Viděl ji, důstojnou postavu (byla rodem Malovcova z Kosoře) v napudrovaném, vysokém účesu, v hedvábných šatech dlouhého života, jak sedí v těžkém kočáru ohromných per vedle nebožtíka otce v bílé vlásence s copem a on sám jako chlapec s mladší sestrou proti nim, jak v neděli ráno vyjížděli do kostela z radvanovského zámečku alejí vysokých topolů suchou silnicí vyzářenou ranním sluncem, jak kočár hrčel, skřivani zpívali, jak se kolem osení zelenalo a vlnilo, jak bylo pěkně, volno, veselo.

A jak se s matkou pak loučil, když ho přísný otec vyvážel do Prahy k jezovitům do semenarium svatého Václava v Dominikánské ulici, do oddělení nobilium. V zamyšlení obracel list, zrak utkvěl na poslední stránce, již podepsali ouředně „Petrus Žiwna Magts-Raitoffizier“ a „Johann Kellner Swgedek toho“ a „Wencl Wlach Swiedek“.

Setník už nečetl. Hleděl do minulých let, vzpomínal, jak se s matkou shledal, když se vrátil z turecké vojny, od Bělehradu, kdež byl s Laudonem jako fähnrich, a jak psávala pak za ním do pole, když bojovali s Francouzi, jak když byl u Limburku raněn –

„Pane barone,“ ozvalo se za ním uctivě, „poslušně hlásím, že je čas, aby ráčili jít –“

Tak hlásil Lukáš Burian, chlapík jako hora, asi čtyřicetiletý, někdy tesař granátnické setniny Jeníkovy, samým kapitánem z vojny vykoupený, nyní jeho sluha, v tmavé kamizole, v tmavých vlněných punčochách a ve střevících.

„Kolik je hodin?“ ptal se Jeník.

„Půl sedmé pryč.“

„Ráno přišly dvě karty –,“ rozpomínal se rytíř.

„Tři, pane barone, od pana hraběte Des Foursa, od pana rady Štěpánovského a od paní baronky Skronské. Tam dnes ráčejí, donesl jsem oznámení.“

„Já vím.“ Skládal papíry zase do zásuvky. „Jak tam je?“

„Pěkně, tiše mrzne.“

„Plášť, klobouk a vodu uchystej.“

„Je uchystána.“

„A nečekej, dnes přijdu později.“ Zavřel zásuvku. Burian přinesl plášť a klobouk, pak odešel do předsíně –

Za malé půl hodinky odcházel Jeník z Bratřic z bytu. Burian mu svítil svíčkou po schodech dolů. V ten okamžik vyrazilo z jedněch dveří přízemního bytu v průjezdu děcko dobře dvouleté, světlých vlásků, v sukénce, v plstěných bačkorách, do chladného průjezdu osvětleného visutou olejovou lampou. Za dítětem vyběhla matka, vlasů hladce učesaných, s šátkem přes prsa, v červených punčochách, pantoflích, a volala polopřísně, polovesele:

„Jdeš sem, malý lucipere!“

„Tomášku! Tomášku!“ žertem zahrozil Jeník, docházeje ze schodů, „tatík tě požene k raportu!“

„I zasloužil by, milostpane barone,“ přisvědčila vesele Burianová, „nemůžu ho uhlídat; jak se jen dvéře pootevrou, frr – už je venku –“

„Bude do světa,“ a tatík Burian se smál.

„A bude tam plakat jako ty na vojně,“ škádlil Jeník, „ale kloučku, kdepak jsi – aha, v sukni. Copak Mikuláš – už ho brzy bude –“

„Pozejtří už bude chodit, pane barone,“ ohlašovala Burianová vesele.

„Copak ti přinese?“ Jeník se shýbl k Tomáškovi.

„Jablíčka, viď,“ odpovídala matka za syna, než ten směle opravil:

„Koníčka!“

„I ty rejtárku,“ setník se zasmál, „to abych to svatému Mikuláši pověděl!“ Rozveselen šel k domovním dveřím. Burian i žena jeho děkovali, ta zvlášť, a přáli dobrou noc.

Bylo čiperno, ostře vanulo od Dobytčího trhu. Nad jeho rozlehlým, prázdným prostranstvím jiskřilo se plno hvězd z hlubiny temně modrých nebes. Nad řady osvětlených rudých oken, nad zčernalé mansardové střechy trčela jako obrovitý stín věž novoměstské radnice všecka temná, bez jiskry světla. V nárožích ulic mrkaly zarudlé plameny olejových lamp, výše v pustém prostranství zamíhalo se světlo ruční lucerny a neslo se vedle černého stínu vzhůru k Slovanům. Všude ticho a placho; vzdálené hrčení kočáru sotva z temna zalehlo, již umlklo.

V Ječné ulici, kam Jeník došel, ještě větší klid, ještě prázdněji. V mezerách mezi neúpravnými domy řídko stojícími, většinou patrovými, táhly se šeré zahradní zdi, nad něž se černaly holé koruny stromů. Zahrady kolem v mihotavém třpytu hvězd tiché, jako zaklené.

Dům baronky Skronské, patrový, barokový, stál nahoře na konci ulice, nedaleko Slepé brány. Měl mansardovou prejzovou střechu s vikýři a zastiňoval své nečetné sousedstvo výstavností, jakož i rozlehlou zahradou. Zahradní zeď táhla se od průčelí panského domu z obou boků, podél ulice jednou čarou s průčelím. Ostatek domů objímala rozlehlá zahrada plná křovin a stromů. Nejstarší, nejkošatější stály jako strážcové podél zdi. Zář z oken proudila do černého pletiva holých větví a její pruhy tiše v nich ležely jako průsvitná, zardělá mlha. Také okna do ulice svítila celou řadou.

Dům baronky Skronské byl jeden z těch četných domů, kam rytíře Jeníka často zvali. Rád chodil do společnosti a do těchto několika zvlášť, poněvadž v těchto kruzích bylo možná své mínění vysloviti v ten čas, kdy se každý ohlížel volnější slovo veřejně promluvit, kdy je cenzura dusila, kdy ve stínech reakce víc a víc se černajících číhalo protivenství za svobodné smýšlení.

Scházel se v těchto společnostech s muži, kteří jako on nezapomínali, jak bývalo v Českém království, a srovnávali, jak je, kteří lnuli k vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni a třebaže i ten onen, jako baron Stentsch, byli i Němci rodem.

Prostorný, vysoký salón zelenavých čalounů, jasně osvětlený lustrem a svícemi v pozlacených dvouramenných svícnech do stěn zapuštěných, ozýval se hovorem nevelké společnosti rozdrobené v trojí skupinu.

V pozadí blíže koutu, u tmavého klavíru tenkých noh, za nímž v koutě zlatě se leskla nákladná harfa, seděla neť baronky Skronské, asi pětadvacetiletá, v bledě růžové tunice antického střihu, pod ňadry spjaté, vpředu kratší, volnými záhyby splývající přes bílé šaty krátkých rukávů lehce vzdutých, v účesu à la Titus. Černými vlasy po celé hlavě zkadeřenými probělávala se růžová, jako dechová stuha. Společník, její bratranec, o dvě, o tři léta mladší, šlechtic Hanold, hubený a jako povadlý, v širokém nákrčníku, s hustým okružím bělostného žabotu ve výkroji tmavě zeleného fraku, ptal se jí (mluvili po německu) s úsměškem v tmavých, pichlavých očích, důvěrně k ní nachýlen, jak příbuzenství mu právo dávalo, slyšela-li, jak se chystají dámy na letošní Gesellschaftsball.

Slečna, dcera po vysokém šlechtickém, ale nemajetném úředníku ve Vídni, jež poslouchala dost roztržitě a několikrát se plaše, mihem ohlédla po dveřích, usmála se na tuto otázku a řekla, tak aby jen pověděl, co chce říci, že jistě zas něco pichlavého.

„Ne nic, já jen budou-li mít dámy z ‚Kukátka‘ odvahu –“

„Hraběnka Šliková jistě, ta jistě půjde, slyšela jsem, že kvůli takovému pamfletistovi –“

„Ma foi! Velmi statečné!“

„A hraběnka Valdštejnová také.“

„Také?! Ó ta musí, ovšem –“ Přimhouřil oči, k nimž se vtom sběhla síť jemných vrásek, pozvedl bradu i mírně pravici se vztyčeným malíkem, a začal tlumeným hlasem, strojeně vážně deklamovat:

„Dost, Charles, nechci slyšet –,“ poroučela slečna rozhodně.

„Ty to znáš,“ škádlil bratranec.

„Neznám a nechci znát.“

„Jinde mne o ‚Kukátko‘ prosily –“

„A tys jejich prosby jistě neoslyšel. Vyslyš také mou.“

„Ale ty v tom nejsi ani paní teta ani tamhle hraběnka Bubnová. Baronka Vojvodová ano, a Šporková, hraběnka Vlčková, a baron Kapoun také, a víla Christalina –“

„Kdo je to –,“ zeptala se slečna maně, zvědavostí stržena.

„Ve flórových šatech kněžna Hohenzollern, víla ve flórových šatech jen tak. Voulez vous savoir devise? C’est une femme sans –Počkej, prosím, neodcházej,“ prosil a smál se, „vždyť je to tak psáno. A tak už mlčím. Tak –“

Slečna povstavši, už na odchodu, přísně hledíc, zase usedla.

„Už nic nepovím, ani o novém skládání. O tom tenoristovi, o Bassim, jak provází jakéhosi lorda Willougby pražským divadlem, o představení, to se ví, a že mu vykládá kdo a co, to se rozumí, že o dámách –“

„Slíbils –“

„Ale vždyť já to ještě ani nečetl. Nemohl jsem si to ještě opatřit. Je to také jen v opisech; snad Jeník má opis nebo doktor Held.“

„Held?!“ Slečna sebou živě hnula. „Ten že by takové nicotné věci sháněl?!“

„I jako lékaři s takovými známostmi dostane se leccos do rukou. A mluví se zas o karuselu,“ obracel, „bude zas na jaře s turnajem, v té boudě v kapucínské zahradě na dobročinný oučel; ten turnaj,“ vzpomínal, směje se, „bude prý mít Kaunic, Micherle, se Stampachem o Sallerovou –“

Sestřenice, zas už roztržitě naslouchajíc, ohlédla se po dveřích, otočila pohled na skupinu u krbu, kde seděla hraběnka Bubnová, rodem Kolovratová, vážná dáma šedých vlasů, svěží však barvy ve tváři. S ní seděl starý rytíř z Eisensteina, ještě s copem, a baron Ehrenburg, sice bez copu, ale rovněž jako rytíř Eisenstein ve střevících, punčochách a v nohavicích po kolena.

O Paříži mluvili, o Napoleonově korunovaci, která právě včerejšího dne byla, o báječné nádheře, jaká se na tyto dni chystá.

„A kdo, kdo to byl korunován!“ povzdechla hraběnka hněvivě. „Vzpomeňte, pánové, a s ním jaká císařovna! Taková císařovna! Paní generálová, dobrodružná panička! A kvůli nim sám Svatý otec musí do Paříže – A on, Napoleon –“

„Vábí teď a láká starou šlechtu,“ vpadl baron Ehrenburg, usmívaje se zlomyslně.

„Chce mít dvůr; takhle by ho nesehnal z těch svých maršálů tovaryšů. Ale stará šlechta –“

„Má mu dodat lesku, ó –,“ hraběnka sebou živě hnula, „doufám, že zůstanou svému králi a své cti věrni –“

Opodál dveří stála paní domu se svým kroužkem, dáma asi padesátiletá, štíhlá, v dlouhých, úzkých šatech přepásaných pod ňadry, s dlouhými rukávy, jejichž ozdobné zakončení krylo až i vrch dlaně po prsty. Na hlavě měla kulatý krajkový čepeček podobný turbanu, zpod něhož dle módy se dobývaly pramínky hnědých vlasů do čela i na spánky. Baronka Skronská byla hubená, uvadlá, v temných však očích dost ohně, živosti a ducha.

Zemský rada Slívka, starší pán, velký, ušlechtilého nosu, v tmavých punčochách a ve střevících, v černém fraku, s bílým šátkem na krku, naslouchal, oči do země, jako baron Stentsch, ani ne pětatřicetiletý, s vlasy nad čelem nakadeřenými, módně vystrojený, v úzkých nohavicích a botách, vášnivý milovník divadla, jemuž obětoval skoro všecko jmění, když před sedmi lety měl najato vlastenecké divadlo U Hybernů a je řídil. Jim vykládal asi čtyřicetiletý elegán krátkých vlasů à la Caracalla, bílého čela, zdravě zardělých tváří.

Doktor Blumentritt, jemuž v tmavohnědých, velkých očích hořel lesk živého temperamentu, vypravoval novinu, vlastně její dotvrzení, že profesor Meissner nechá zdejší profesury na universitě, že bude přednášet jenom do vánočních ferií.

„A kam se dostane?“ ptala se baronka.

„Do Fuldy, za ředitele lycea. Nassavsko-oraňská vláda ho povolala, je to velice čestné.“

„Ale nechat universitní profesury, a po tolika letech,“ uvažoval vážně baron Stentsch. „Skoro dvacet let, co tu působí. Konečně já se nedivím. Být sem povolán Josefem a vidět, kam to nyní všecko jde a spěje, dávat si pozor na slovo tam, kde svobodomyslně a bez přetvářky přednášel,“ rozehříval se, slova zněla trpce, ostřeji, „a psát za takové cenzury, jaká teď je, v tom je mnoho pokoření.“

„A nikdo ho nepožádal, aby zůstal?“ zeptala se baronka, jež naslouchala s účastenstvím.

„Leda z Vídně –,“ odvětil baron s úštěpkem a pohnul pravicí, „tam budou rádi. Takové frajgajsty a frajmaury mít na universitní stolici – Kdyby nešel sám, dobrovolně, věřte, ujišťuju vás, že by přes čas musil.“

„Bude to těžká ztráta,“ přisvědčoval vážně doktor Blumentritt. „Nynější studentstvo je politováníhodno. Takové přednášky! Ach, s radostí, s rozkoší na ně vzpomínám!“

„A já na jeho Alcibiada –,“ přidávala se baronka Skronská.

„Byly to opravdu rozkošné chvíle při té knize.“

„Kdo bude mít radost,“ pokračoval baron Stentsch, jenž zasmušile naslouchal těm nadšeným vzpomínkám. „Jistě černí ptáci.“

„To snad,“ přisvědčoval rada Slívka, „no ale, i z nich nejeden bude litovat, že Meissner odchází. A on sám bude na mnohé vzpomínat. Na Vydru jistě; co se mu nadělal, jen co je pravda, co se navtipkoval o něm i v přednáškách, a vidíte, mám to od profesora Mikana, kolikrát po takové přednášce šel rovnou k Vydrovi a bavil se s ním jakoby nic třeba hodinu, dvě.“

„A věděl to Vydra?“ ptala se baronka.

„Věděl. Ale byl shovívavý, a pánové, snášenlivější k nekatolíkům, nežli byste myslili. Sic mluvíval ostře, ale mnohý chudý evangelický filosof by mohl povídat o jeho dobročinnosti.“

„Jak mu asi teď je –,“ prohodil baron Stentsch.

„Což mu je hůř?“ zeptal se Slívka kvapně.

„To jste neslyšeli, že ho ranila mrtvice?“ divil se baron.

Žasli, žádný nevěděl. Ptali se chvatně a dychtivě kdy.

„Prý dnes, jak jsem odpoledne slyšel. Je prý bez sebe.“

„Ale žije.“

„To ano –“

„Ubohý,“ litoval rada Slívka, „tak dlouho již vlastně umírat a ještě tohle!“ Obrátil se ke skupině hraběnky Bubnové, vědí-li –

Novina ta svedla všechny vjedno. I mladý Hanold i slečna Lory přikvapili od klavíru a slečna se hned obrátila po baronce s otázkou, to že tam je asi doktor Held, proto snad že nejde.

Rytíř Eisenstein vzpomněl na Jeníka, ten že by jistě víc věděl.

„Kde jenom je náš rezonér,“ ptal se baron Ehrenburg.

„Však on nevynechá, je-li farao –,“ prohodil zlomyslně Hanold.

„Všecky nás zas oškube jako orel,“ jistil Eisenstein.

„Bude zas fulminovat,“ řekl doktor Blumentritt.

„A naříkat,“ přidal po česku rada Slívka, „že nic nemá; čtverák –“

„Sedm hodin,“ hlásila baronka Skronská žertem slavnostně, ohlížejíc se po sloupkových hodinách, stojících na římse nad krbem, „pan rytíř Jeník teď jistě vstoupí –“

Salónem veseleji rozšumělo, hosté se obraceli po dveřích, kterými v ten okamžik, jako by na něj čekal, vcházel skutečně rytíř Jeník v tmavomodrém fraku širokého límce, s bělostným nákrčníkem „moelleuse“, v úzkých, sivých nohavicích a v botách s holínkami, vlasů mírně, ne však uměle kolem čela zkadeřených. Vykračoval pružně, s jistou však vojenskou určitostí. Poklonil se paní domu, dámám, pozdravil pány, samé dobré známé.

Čekali od něho určitou zprávu i podrobnosti, a on sám nevěděl, že profesor Vydra byl raněn mrtvicí. Zpráva ta ho zarazila. Nebyl s ním blíže znám, setkal se s ním jen několikrát u Krameria v Expedici, neznal plně jeho působení, nebo v čas jeho největší slávy profesorské sloužil v poli, ale to dobře věděl, že slavený matematik a profesor je nadevše upřímný Čech. Proto ne bez účastenství vyslechl zprávu o ráně, která ho stihla.

„Škoda toho muže,“ řekl vřele po německu, „to byl náš druhý Balbín,“ a česky dodal, „ačkoliv jezuvit, však přece mateřského jazyka byl stálý milovník.“ A zas po německu se divil:

„A já nic neslyšel! Pravda, nebyl jsem celý den z domu a nikdo mne nenavštívil.“

„Chystal jste se na farao –,“ štípl vesele rytíř Eisenstein.

„Ano, modlil jsem se k svaté Koruně, k svatému Krištoforu i k svatému Tafrieli, patronům pokladu a štěstí, a posilněn jdu do boje,“ odrážel žertovně rytíř Jeník.

„A vaše deviza –“

„Jak pánbůh dá,“ vpadl Jeník po česku. Zasmáli se. Paní domu zvala k večeři.

„Pan doktor Held už asi nepřijde, jistě ho zas někam povolali,“ řekla rytíři Eisensteinovi, jenž jí podal rámě.

„Snad je u toho pana profesora,“ vzpomněla nanovo slečna Lory, obracejíc tvář po rytíři Jeníkovi, jenž se s ní vedl ke stolu.

„Myslím, že ne, slečno,“ odvětil za něj rada Slívka, kráčející vedle nich, „doktor Oreilly ho léčí, pokud vím.“

Cos jako stín zklamání zasmušilo slečninu tvář.

Společnost zašla vpravo do jídelny. Za chvíli přeběhla prázdným salónem jako lasička mladá komorná v čepečku a v bělostné zástěře, nesouc do vedlejšího pokoje nalevo tác s kartami a svícny se svíčkami. Vrátila se, mihla se, a zase prázdno v zeleném salóně příjemně prohřátém, zalitém klidným světlem voskovic. V krbu se rdělo řeřavé bukové uhlí, u tmavého klavíru mdle se leskla vyzlacená harfa; vše dýchalo klidem, útulností, a zimní večer ji tepleji rozehříval, jak nahlížel do oken z temna holých korun, jimiž dýchal mráz.

Za drahnou chvíli vstoupila z jídelny Lory. Stanula, rozhlédla se, pak plaše pokročivši ku dveřím do předsíně, vyhlédla jimi. Pláště, klobouky, kožichy, z jichž tmavé řady vyrážel temně rudý plášť hraběnky Bubnové, splývaje v měkkých liniích sametu karmazínové barvy a světlé kožešiny. A nikdo tam.

Rychlým krokem, neklidná přešla ke klavíru, rovnala, chystala partesy, náhle jich nechala, zasáhla do strun harfy a lahodný akord jako sladký povzdech nyvě se rozplýval tichou místností. Lory stála nehnutě, jako by čekala, až vyvane ta prška tónů, a čekala, i když ztichly. Až když z jídelny zalehl hlučnější šum, zamířila tam. Zastavila se však u skleněných, dvojitých dveří na verandu, z níž kamenné schody vedly odtud, z nevysokého patra, dolů do zahrady. Nachýlila se ke sklu, vyhlížela. Zahrada se splývavě tměla, ale nebe nad ní zářilo hvězdami.

Kdyby tak najednou vyběhl z temna, dole ze zahrady po schodech na verandu, slečna si představovala doktora Helda, kdyby tak proti ní venku stanul jako stín a zaťukal a vstoupil, a ne tak vážně jako vždy, ne jako doktor, ale jak bývá jiný, když sedí u klavíru a hraje, kadeřavou hlavu málo zpět nachýlenou, v tváři změněný, kdy mu padne cos v oči a hřeje v nich, cos nevýslovného, dojímavého a vroucného, co zvučí v jeho hře, co ji vždycky tak poutá, vábí – Kdyby tak vstoupil a před ní stanul. Vzala by ho za ruku a vedla ho – Tiché mrazení v žáru, jenž tělem zaproudil, jí zachvělo –

Večeře vedle se končila. Za řeči došlo znovu na včerejší korunovaci, na pařížské slavnosti, a z těch na slavnost, jež byla na ten týden nařízena pro Prahu i celé království za příčinou nového titulu císaře rakouského. Hovořili o tom, co bude tuto sobotu a neděli za proklamace nového titulu.

Jen Stentsch mlčel a Jeník chmuřil čelo. Až se pak pojednou optal, vědí-li, čeho se obává.

„Čeho!“ ptali se.

„To je nové slunce a naše domácí, naše království bude zastíněno –“

„A kdyby to ne,“ ozval se baron Stentsch, „ale co získáme! Všecko zůstane při starém, nebude-li ještě hůř. A co jsme ztratili! Jen si čtěte, co byli stavové do bělohorské bitvy. Skoro víc a jistě tolik, jako je teď parlament v Anglicku. Stavové dávali zákony, stavové povolovali daně, stavové měli vojsko, volili krále.“

„Ano, a do té doby byli Čechové na bojištích vcelku, jako národ,“ přidával se rytíř Jeník, „teď se strkají mezi jiné a bojují beze jména. Jindy? To pořád: Čechové vytrhli do pole, Čechové dobyli města, Čechové zvítězili. To byli chlapíci, nebáli se, ale teď –“

„Ale vy, pane barone, jste také Čech a nebojíte se!“ škádlivě namítl mladý Hanold.

„To jsem, milý mladý pane, a nebojím se. Češi jako jednotlivci jsou dosud obecně stateční a mají dost ohně. Ale což je to, když jako celek – Míchají se s cizími jako Vltava s Labem –“

Baronka vstala. Společnost se chystala do salónu, odkud zavanul opět akord harfových strun. Obě starší dámy s rytířem Eisensteinem a baronem Ehrenburgem šli v čele. Ostatní zdrželi se hovorem. Sotvaže vykročili, zastavil se rytíř Jeník, jejž poznámka mladého Hanolda podráždila, a obrátiv se po něm, horlivě mu radil:

„A nakonec přijměte, mladý příteli, radu a přečtěte si Pelcla, to se vám oči otevrou.“

„A pak jděte na Bílou horu,“ přidával baron Stentsch, „a uvažujte, co bylo předtím, co pak, co z té proklaté hory všecko vyklíčilo: zkáza stavovského zřízení, zkáza české svobody a dlouhá tma jezovitská. Jen tam jděte a uvažujte.“

„Ale ne v procesí pod korouhvemi a umbrelou,“ ptal se Hanold škádlivě, a Jeník, jak se již rozehřál, nepostřehl toho, a jakoby sršněm bodnut, ostřeji odvětil:

„Prosím, jen žádné žerty o tomhle! To je to nejhloupější, nejsměšnější a zároveň nejsmutnější, že český národ, jindy tak slavný, upadl do takové nepochopitelné hlouposti. Oslavovat svou vlastní porážku! Chodit v procesí na Bílou horu, slavit své zničení! A nejen měšťané, ale lidé od stavu! Pak se divme,“ začal po česku, „že ten zhovadilý lid u všech cizích národů přišel k smíchu a potupě. Il Bohême, říká Francouz, a každý cizinec s posměškem: der böhmische. Copak, a hůř, vědí, a na vojně, když kaprál flákal Čecha, pobízel oficír: Hau zu, es ist a’ Böhm.“

Tu se v tom vřelém proudu zarazil a ohlédl se. Vzpomněl na dámy. Ale ty již byly v salónu a zrovna o něm mluvily. Hraběnka mínila, že asi dále rezonuje.

„Hudba jej ukonejší,“ tvrdila baronka Skronská s úsměvem.

„A při kartách pak zapomene,“ vesele přidal baron Ehrenburg.

Neuklidněn a rozkládaje vstoupil rytíř Jeník s ostatními do salónu; ale jak zahlédl, že dámy a páni usedají poblíže klavíru, že slečna Lory čeká u harfy, naráz umlkl a usedl do křesla.

Neť barončina neměla valné chuti zahráti hostem, jak bylo na programu dle tetina přání. Dětinská, skoro pověrčivá naděje uvedla ji do salónu napřed a držela ji tu. Nesplnila se však, doktora se nedočkala. A společnost přišla.

Usedla k zlatému nástroji, vztáhla bílé paže, růžová tunika, pod ňadry přepásaná, přilnula více k životu, dlouhé, neširoké bílé šaty protáhly se měkkou vlnou po lesklé podlaze; sáhla dlouhými prsty do prozářených jako zlatých strun. Zarokotaly. Hrála Krumpholzovu skladbu.

Všichni na ni hleděli, baronka Skronská spokojeně se usmívajíc; hraběnka Bubnová pokývla důstojně hlavou. Staří páni naslouchali pozorně, jak se slušelo; rytíři Eisensteinovi se přitom pořád míhalo, že taroky ano, ale farao ne, ledaže by si přisadil, ale hned se vytrhl, jak v strunách před ním šumněji zavířilo.

Rytíř Jeník a rada Slívka, oba milovníci hudby, vnímali upřímně, pobožně. Doktor Blumentritt pozoroval víc slečnu, na paže jí hleděl, na hlavu v kadeřích mírně přikloněnou. V té pršce tónů, jež se mu do mysli dost chaoticky řinuly, poletovaly myšlenky, a že je zajímavá, ale že již načase, dost načase, aby se vdala, to že bude zlá věc, šlechtici ne dost starého rodu a nešlechtici zase tuze šlechtična, zlá věc, a peněz nemnoho, a tak vzdělaná dáma –

Mladý Hanold, který jediný stál stranou u klavíru, naslouchal roztržitě a úkosem se ohlížel po Jeníkovi, jak by se dostal k němu, a toho že se zeptá, má-li ten pamflet, o kterém už tolik slyšel, jak Bassi ukazuje vymyšlenému lordu pražskou společnost, dámy, pány, a nejvíce dámy –

Lory po společnosti sotva pohlédla. Hrála, majíc víčka přiklopena, jakoby celou duší v tónech. Byla by však nejraději vstala a ztratila se. Na samém konci hry se lekla a tvář i čelo prokvetly nachovým, plachým stínem. Naproti ve dveřích z předsíně stál jako zjevení doktor Held, nehnutě naslouchaje. Ze společnosti ho nikdo neviděl a nikdo nezaslechl, že vstoupil.

Ruce se jí zachvěly a srdce zabuchalo rychleji a hlasněji. Sklopila oči, jako by Held věděl, a v ten okamžik pojal ji náhlý strach, že zmate hru. Neuvázla, takty však kvapily rychleji, neklidněji a hra dříve skončila. Vyslovovali pochvalu; Lory ji přijímala roztržitě, nedbajíc, ale s úsměvem a rozjasněnýma očima.

Vtom teprve vstoupil Held, přítel domu, jejž baronka Skronská nejprve znala jako výtečného hudebníka a barytonistu, a to ze společnosti u guberniálního rady barona Henneta, švagra Jeníkova. Ale od jara mluvila o něm s nadšením také jako o lékaři, poněvadž, jak vděčně uznávala, ji vytrhl z velkého nebezpečenství, když už byla více na onom nežli na tomto světě. Od té doby přicházel do jejího domu jako host a přítel.

Pozdraviv, omlouval se baronce, že nepřišel včas a že ani neoznámil. Sestupovali se kolem něho, poněvadž se nadáli noviny. Lory stála blízko tety, za hraběnkou Bubnovou. Na Heldovi bylo znáti, že není klidný jako obyčejně.

„Byl jsem tak zaměstnán, že jsem zapomněl na večer. Račte prominout, ale v tom vzrušení – a já se mu nemohl ubránit –“

„Co se stalo –“

„Snad jste byl u profesora Vydry –,“ hádal rada Slívka.

„Byl.“

„Jak mu je –“

„Už dobře, má po trápení. Už ho není.“ Held mluvil bez patosu, skoro klidně, ale v hlase i v tváři vychvíval silný dojem.

„Zemřel!“

„Kdy?“

„Před chvílí. Jdu rovnou od úmrtního lože.“ Vypravoval, když se vyptávali, i jak sám byl živě zajat touto událostí: „Včera navečer ještě trochu pojedl a pak ulehl. Ziegler, teolog, který ho opatruje, ani jeho kolega nic na něm nepozorovali, žádné změny, nic. A spal také dost klidně, povídali, i kašel ho té noci tak nezlobil, až k ránu pak – Jak k němu vstali, seděl na posteli, ale než došli, skácel se. Mrtvice – Poslali hned pro lékaře, doktor Oreilly přichvátal první; lidská pomoc však byla marná.“

Všichni naslouchali s účastenstvím a rada Slívka se zeptal tlumenějším hlasem:

„Byl při vědomí?“

„Ne, hned ho pozbyl a také ho již nenabyl.“

„Neviděl, neslyšel beztoho –“

„Ale ani nehles. Ziegler a Jandera se od něho nehnuli; pro Janderu poslali hned odpoledne.“

„To je nebožtíkův nejlepší žák, mladý premonstrát,“ vysvětloval doktor Blumentritt hraběnce Bubnové, jež se tázavě rozhlédla, „a také ho v universitě zastupuje.“

„Pak také přichvátal pan kanovník scholastikus Lenhard, odpoledne, a zůstal až do posledního okamžiku. To byl nebožtíkův věrný přítel, ten mu zatlačil oči.“

„Smrt tu byla vykoupením,“ mínil rada Slívka, jenž jevil nejvroucnější účastenství s osudem zesnulého.

„Ano,“ přisvědčil Held, „nebo život jeho byl už samá muka. Ve věčné tmě, v hrobovém, stálém tichu – Po veškeré lopotné práci, po všem nadšení pro vědu a povolání. Jako profesor matematiky byl nedostižený, a snad jediný.“

Slívka, rytíř Einsenstein i baron Ehrenburg horlivě přisvědčovali. Jen doktor Blumentritt namítl:

„Ale dost obskurant.“

„Libertin ovšem nebyl,“ hájil Held svého učitele, „ale muž spravedlivý, charakter a patriotický!“ Held mluvil vřele a nevšiml si, že zraky slečny Lory na něm tkví. „Kdo ho slyšel, jak ohnivě mluvil o vlasti, o naší minulosti, ten nezapomene –“ Doktor umlkl, když postřehl, že většina společnosti začíná zase na sebe pomýšleti. Omluvil se baronce, když se zmínila o hře, aby prominula, že dnes nebude hrát, jak minule slíbil, že je také pozdě a že by nerad zdržoval panstvo od hry – Odebrali se do vedlejšího pokoje, kdež bylo vše ku hře v karty připraveno.

Mladý Hanold přitočil se k Jeníkovi a zeptal se ho tlumeně a rychle, má-li snad opis toho nového paskvilu. Rytíř Jeník se zastaviv, upřel na něj tmavé, pronikavé oči.

„O Bassim a lordu Willougby? Mám.“

„Nepůjčil byste mi to?“

„Půjčil, ale na jednom místě se přestanete smát –“

„Proč?“ ptal se Hanold kvapně. „Je tam něco o mně?“

„Bohužel není, patřil byste tam.“

„A proč tedy – Je tam paní teta, sestřenice –“

„Ne, ó ne, jak by ty –“

„Je tam Schloisnig –“

„Ten panáček z vojenského komisařství, je, a druhý Adonis, kadet Zerby, také a baron z Vlkanova.“

„A dámy?“

„Ó celá řada, madame Braunová, Nováková, rodem Vokaunová, Kirpalová; jen co mi tak napadá, je jich celá řada, a – také, pravda, mademoiselle Hauschildová.“

Hanold, jenž se pořád usmíval, sebou škubl a zeptal se, jako by ho bodl:

„Co o ní –“

„Že si myslí, že je nemocná, že často ráno navštěvuje doktora Melitsche –“

„Hanebná pomluva!“

„Už se nesmějete, zlobíte se, už dost, pojďte, zahrajeme si.“

V salóně zdrželi se ještě doktor Held se slečnou Lory, jež vyslovila mu své politování, že dnes nehrál, že se tolik těšila. Znělo to ne jako fráze, vřelost prohřívala ta slova.

„Není čeho litovat, slečno. Dnes bych špatně hrál.“

„Jste dojat –,“ vysvětlovala sama a s účastenstvím.

„Často vídám smrt, ale lhostejný při ní nejsem nikdy. Tím méně byl jsem dnes, přiznávám. Ty poslední dny, jak je trávil ubohý profesor, zaživa jako mrtvý – Život neživot. Byl to můj učitel a dobrodinec, můj a sta jiných.“

„Zkusil mnoho ten pán, ale přece byl jen šťastný. Tolik lásky a oddanosti!“ Znělo to až žárlivě.

„Ano, ale jak si jí zasloužil!“

„Zasloužil! A jak si jí má jiný zasloužit –,“ začínala s úsměvem, hned však zvážněla. „Oh, v tom jste vy mužové také šťastnější. Vy si můžete lásku zasloužit, i dobýt, třeba i dobýt! A co slabá žena, jak ta, co ta! Kdyby i sílu měla, kdyby i chtěla –,“ v očích jí zahořelo a řeč její zněla trpce, „smí si, může si něčí lásky dobýt v tom svém vězení, v poutech, v jakých je –“

„Slečno, mluvíte o vězení –“

„Ano, třeba jinak příjemné –,“ nutila se do úsměvu, „a byla bych nevděčná vůči paní tetě, rozumějte mi.“

„Pouta vašeho pohlaví –“

„Ano, ano. My ženy máme býti živy jen lásce, tak říkají a píšou kdekdo, jen lásce. Ale čekat, čekat, a ne ji hledat, ne jí dobývat, nýbrž jenom být a v tichém, tajemném toužení umírat, to jest stárnout –“ V těch slovech chvělo se prudké, náhlé vzrušení. Pojednou však ustala a jako by vše rázem zdusila, řekla obyčejným, ale přece ještě rozechvělým tónem a kvapně, usmívajíc se: „Pojďte, doktore, sháněli by se po nás.“

Held, jenž za té řeči přestal žasnout a začal tušit, nezdržel jí a poslechl, ač viděl, že se nikdo po nich ani neohlédl. Všichni seděli u stolu u hry, až na mladého Hanolda a barona Stentsche, kteří nehráli. Rytíř Jeník měl bank, nevelký, tak pro zábavu jen. Vážně vytahoval kartu za kartou z talónu, vykládal obě před sebe i hlásil.

Pointeuři začali s úsměvem, záhy však se rozehřívali do jasna, do mraku, jak jejich list nesl zisk nebo ztrátu. Baron Ehrenburg prohráv pokyvoval hlavou a řekl jako před se:

„Wer möcht’ das glauben!“

„Achter!“ hlásil zas Jeník první kartu.

„Achter!“ opakovala chvatně baronka Skronská. „Gut. Zde je!“ přidávajíc po česku, jakož si také rytíř Eisenstein po česku ulevoval, volaje napůl s humorem, napůl mrzutě:

„Šibeničná karta!“

Hraběnka Bubnová vážně mlčela, a jen když potřetí prohrála, pohnula obočím a řekla s úsměvem:

„I! I!“

Starý rada Slívka, přihlazuje si do spánku šedé vlasy, volal po česku na Jeníka:

„Pane barone, opravdu se modlili a svatý Tafriel jich vyslyšel!“

Smáli se a do té směsi zvuků volal doktor Blumentritt, už zardělý a lesklých očí, také po česku:

„To je svatá hra!“

Slečna Lory, stojíc u dam, se nesmála. Co to řekla, v duchu si domlouvala. A on – šel, hned, nezdržel jí a nic neřekl – Snad kdyby začala o starém profesoru –

Doktoru Heldovi nebylo také do smíchu. Celý den jako v honu. Dopoledne v klášteře milosrdných, pak u profesora Vydry, pak u svých nemocných, odpoledne zase tak a večer pak – Chmura té chvíle zůstala. Čekal na vhodný okamžik, aby mohl odejíti.

Bylo pak za krátké přestávky ve hře. Když se poručil, nebyla slečna v pokoji. Potkal ji v salónu, vracející se zase do herny. Mluvila klidně, jako by zcela zapomněla, jak před chvilkou její slova vzrušeně vyvřela. Teď při rozchodu zeptala se pojednou, jak tam je.

Překvapilo jej to.

„Venku? Pěkně, tichý mráz. Proč, slečno –“

Mlčela, ale její zrak vysvítil na okamžik tichým, oddaným jasnem a všecka tvář jako by jím zazářila. A zase vše zhaslo. Usmála se a vtom řekla: „Jen tak. Dobrou noc.“ Podala mu ruku.

Doktor Held zahalen v plášť pospíchal pustou ulicí, mezi tichými zahradami, uvažuje, co slečna Lory, co mluvila tak prudce, až vášnivě, tak – co je to – Nějaké snad tajemství – Proč jemu to říkala. Chce radu, má snad býti důvěrníkem, či – či – Zarážel se při tom pomyšlení, vracel se zase k řeči, rozpomínal se, až se v duchu sám napomenul:

„Pozor, pozor!“

Lory se nevrátila hned do pokoje, kde hráli. Přešla salónem napravo ke skleněným dveřím vedoucím na verandu a zahleděla se do tiché, pusté zahrady zkropené světlem hvězd. Tady si prve, nežli přišel, zabásnila. Vzala ho za ruku, vedla ho –

Teď odchází, je pryč. „Pěkně, tichý mráz,“ řekl. Kdyby byla mohla s ním. Pod jeho paží, přitiskla by se – Žár hrnul se do krve, smutek, tesknota do srdce, a ouzko –

A mlčet, mlčet! Musí mlčet!