F. L. Věk

Praha přestala mluvit o francouzské císařovně, o její návštěvě a mluvila zase jen o francouzském císaři. Pro Napoleona zapomněli na Marii Louisu. Napoleon, všude jen Napoleon, vojna a vojna, postup Francouzů Ruskem, bitvy a bitvy. Noviny plny válečných zpráv, ale jak ani jinak býti nemohlo, valně opozdilých.

Koncem září přinesly líčení borodinské bitvy před měsícem již vybojované, jakož i detaily o bitvě u Smolenska. V tu dobu, devětadvacátého září, přiharcoval kurýr do Berlína se zprávou, že Napoleon dne druhého září vtrhl do Moskvy. Tuto novinu, kterouž berlínským oznámil herec Bethmann z jeviště večer dotčeného dne, hlásily pražské časopisy pátého října, jakož i to, že „ředitel“ Moskvy „pan z Roztopšína“, ozbrojiv tři tisíce trestanců a šest tisíc různých osob, uvítal střelbou z Kremlu francouzský předvoj.

Když Pražané toto četli, byla Moskva již přes měsíc v moci Francouzů, kteří zrovna v ten čas, počátkem října, počali ji opouštět a vydávati se na nešťastný ústup. Dne 7. října oznamovaly noviny, že Francouzové jsou už dvacet verst za Moskvou a stíhají prchající Rusy, kdežto jiná část francouzské armády postupuje přímo na Petrohrad. Ale totéž číslo zvěstovalo zprávu v úžas uvádějící, že Moskva hoří, oheň že tam strašlivě řádí, že bylo více nežli na pěti stech místech založeno, že Francouzové schytali už na sto žhářů, kteří vyznali, že zapálení města bylo nařízeno od ředitele pana z Roztopšína a direktora policie.

Ještě 3. a 4. listopadu, kdy Francouze na strašlivém ústupu hubil nejen Rus, nýbrž i mráz, hlásily noviny, že Napoleon dosud mešká v Moskvě, kdež požár byl docela uhašen, a s Napoleonem všecky gardy a vůbec že francouzské vojsko je tam beze všeho nedostatku.

V tu dobu, samý konec října, přijel mladý Václav Vlastimil Věk zase do Prahy. Loučení s domovem nebylo tentokráte tak těžké. Doma se poměry poněkud zlepšily; mělť Věk otec na polích lepší požehnání a drahota polevila. A také se Václav nevydával už tak do nejista jako loni. Obědy u křížovníků mu zůstaly, jakož i podpora doktora Helda, měl zajištěnu kondici a druhou také jakoby jistou. Do kanceláře již nemusil.

Do Hradce Králové jel, z Hradce šel pěšky do Chlumce, kdež, jak si už v Praze před prázdninami ústně a o prázdninách pak písemně sjednali, chytil se s panským povozem, propůjčeným vrchním Bendou chlumeckým studentům Pacákovi, bratřím Klicperům, Frantíku medikovi a mladšímu, Václavovi, skoro dvacítiletému gymnasistovi, nastupujícímu do poslední třídy humanitní.

Václava hlučně uvítali a hlučně a živo bylo po celou cestu pod plachtou na fasuňku.

Chlumečtí mnoho povídali o prázdninách. Václav, jenž byl o nich sám a sám, nemnoho; nejvíce vypravoval zas o faráři Zieglerovi, jenž vlasteneckým studentům byl váženou a milou osobností. Tentokráte také se dověděli obšírněji o Patrčkovi, jenž jako vlastenec jim byl znám už od loňska, jakož také věděli, že se píše vlastenským jménem Silorad. Václav vypravoval, že byl Patrčka u nich v Dobrušce den před jeho odjezdem a svěřil se, že je také na odchodu z domova, že se vydá do Vídně k profesoru Hromádkovi hledat u něho místo, pomáhat mu při vydávání Vídeňských novin a literních příloh, které na příští rok chystá.

„Ptal jsem se ho, ví-li také o tom farář Ziegler. ‚Už ví,‘ povídá Patrčka. ‚Právě od něho jdu. Sice mně to rozmlouval, ale nakonec povídal, že vidí, že už jinak nedám,‘ jako Patrčka, tak tedy aby spánembohem šel a zkusil štěstí, snad že to bude k jeho dobru a že snad bude moci opravdu vlastenské věci posloužit. Ještě mu napsal rekomendaci profesoru Hromádkovi.“

Václav vypravoval šíře o mladém solnickém kupci, o jeho literním snažení, o jeho zálibě ve fyzice, jak je doma nespokojen a jak jen touží být spisovatelem. Klicpera, starší, medik, vzpomněl, že také Hanka si s Hromádkou píše, že mu poslal také nějaké básně, které budou snad v té literní příloze otištěny. Hovořili o vídeňském časopisu, o budoucí jeho příloze, jak by byla důležitá, že beztoho není kde co otisknout, hovořili o divadle, o tom nejvíc a nejdéle, zvláště o představení, které bude už teď v listopadu. Klicpera, medik, věděl z dopisu Štěpánkova, že ten císařský dar má již oučinek, že se zas noví oudové přihlásili k hereční jejich společnosti, také několik ženských, to že je zvláště dobře, teď že nebude taková potíž s ženskými rolemi a že, jak Štěpánek psal, teď na podzim, až se bude zase hrát, počet oudů že se ještě rozmnoží.

„Jen aby se také nové kusy množily,“ podotkl Václav a vtom se obrátil na mladšího Klicperu: „Tak co dělá Blaník –“

Dlouhý gymnasista volně opřený o kupu otepí sena vzadu na voze volně sebou hnul. V modrých očích jasněji překmitlo, usmál se a klidně odvětil:

„Spí.“

„Jen ty mlč a nezapírej,“ hrozil žertem starší bratr, „však já vím, že v Blaníku strašíš. Jen ho nechat,“ obrátil se po Václavovi, „však co jen proklouzne na filosofii, uvidíte.“

„Ale dřív si s vámi zahraju na divadle.“

„A my pak sehrajeme váš kus,“ vpadl Václav.

Mladý autor se začervenal, mávl rukou, ale jinak se nebránil.

Mluvili o divadle, o „vlastenském“ stole na Staré rychtě, o Hýblovi, a zas o divadle, o kvartýrech. Chlumečtí studenti měli na ten rok nový byt, v Králodvorské ulici; a také vojnu neminuli. Václav musel vzpomenouti na jejich horlivého politika, na prudkého nepřítele i ctitele Napoleonova, starého Bílka v Dobrušce. Vypravoval o něm Chlumeckým, jak děda sebou škubal, když slyšel dle novin, co se v Rusku děje, jak Napoleon pořád vyhrává a Rusové že pořád utíkají, že tomu všemu nechtěl ani věřit, obzvláště že na kozáky nedopustil, že ty on viděl na své vlastní oči, že je zná a ví, jaké to vojsko, ti že se nedají, však že tohle všecko je na štrych, že Rusové naschvál ustupují, aby dostali Napoleona s armádou dovnitř země, a pak, až ho dostanou, že svět uvidí.

„Vymlouvali jsme mu to, pantáta i já, že bysme byli rádi, kdyby se nemýlil, ale že se mýlí. Někdy nám na chvíli uvěřil a uznal, a to byl zrovna smutný a vzdychal. Za Rusy se vám modlí každou noc.“

„No ale teď se to snad obrací, alespoň poslední noviny –“

„To vám chci ještě říci. To jste ho měli vidět, když jsem k němu přiběh s novinou, že Moskva hoří, že ji Rusové sami zapálili. ‘ A hned na nás: ‚Vidíte? Co jsem povídal? Bože, to je lid, tihle Rusové. ‘ V té radosti si také zapálil. A když jsem mu povídal, co noviny píšou, že Francouzům je v Moskvě dobře, že mají všeho dost, opřel ruce do boků a na mne: ‚Co, a ty tomu věříš? Při takovém ohníčku že je dobře? Copak myslíš, že to je, jako když se na poli pečou brambory? ‘“

Cesta studentům uběhla pěkně. V Praze se rozloučili na brzké shledání. Václav se tentokráte u Zlatého bažanta stavil jen na chvilku, co si zařídil, aby mu truhlici, kterou mu forman Svoboda sem už dovezl, donesli do bytu u Slepé brány.

Chlumeckým studentům cestou vypravoval o lecčem, o sobě však nejméně, jen to, že hodně četl po celé prázdniny. Zpráva o Jettině smrti ranivě se ho dotkla, první dojem byl tísnivý. Nevytrval však ve své síle; nebylť příliš zhluboka a žádný vroucnější cit nepoutal Václava k zesnulé. Pak i sám si zase vymlouval a sebe obhajoval, že nemá žádné viny. A čas smýval. Na Jetty dlouho nevzpomínal.

Než také na svou první lásku ne často. Po tom, co mu Kamberský řekl, v duchu se s ní rozloučil. Tam v Praze bez palčivé bolesti. Ale doma, v samotě, když si někdy vzal Schillerovy básně nebo když v tichém jasu podzimního slunečného dne seděl pod stromy v zahradě, zachvěla se mu mysl elegickou vzpomínkou.

Ale stín ze všech těch dojmů mu v mysli zůstal. Byl vážnější, jak Věkovi pozorovali; po celé prázdniny těšil se knihami a samotou. Nerad vycházel mezi lidi, zato často zatoulal se krajinou sám a sám, někdy s knížkou. Několik si jich přivezl z Prahy, ostatní půjčovala dobřanská bibliotéka. Historické spisy, Meissnerova kniha o starých hradech českých, Mathissonovy básně oživovaly zase romantické sny o starých rytířských sídlech, o pustých, osamělých rozvalinách za bouře i v tichém svitu měsíčním; z nich zacházel i dál, do české pohanské dávnověkosti.

Wielandův Oberon unesl jej v daleké kraje romantiky a s Attalou, kterouž poznovu přečetl a kteráž jej poznovu hluboce dojala, bloudil v kouzelném šeru hlubokých pralesů u tajemných vod – Ale pak prožíval nový svět, daleko na drsném severu, u moře bijícího do skal v pobřeží Skotska i na jeho vřesnatých ladách a pahorcích.

Dosud znal Ossiana skoro jen dle jména. V polovici prázdnin přinesl si z dobřanské fary překlad jeho zpěvů. Sedal pak u nich v tiché, bílé světničce nebo na zahradě za stavením pod košatými stromy, nejčastěji však v osamělých dolcích, ve vřesu pod šustícími břízami nebo pod rozložitými buky. Bardovy zpěvy mu učarovaly hlubokým citem, řečí svou, jejím spádem, obrazy, rekovnými postavami i něžnými zjevy ženskými, zvláště však líčením krajin a ovzduším plným, jak se mu zdálo, vzácné, zvláštní starobylosti a tajemné mlhavosti.

Ossian byl s ním, i když jeho zpěvy s sebou nenesl. Na osamělých svých procházkách žil v jejich náladě, hledal ji v přírodě, vkládal ji do ní. Miloval krajinu více než kdykoli jindy; byla teď jeho láskou. Mohl jí blouditi sám a sám a nebyl v samotě. Krajina jej vábila, dojímala, rozuměl jejímu výrazu, oživoval si ji. Tyto prázdniny jinak než loni.

Tytam idylické scény pastýřů a pastýřek i dobrých stařečků, tytam ideální zjevy antických kněžek v hájích na osamělých ostrovech. Bouřněji zavanulo. Na pahorcích, za nimiž vycházel plný měsíc, vídal Fingala i kvílící Kolmu, marně očekávající Salgara, na pustých vřesovištích slýchal řinčení mečů a třeskot štítů a z rozlehlých síní sídla morvenských králů, Selmy, jinak mu dost mlhavých, zaznívaly harfy bardů i zpěv Minonin, libě zardělé dcery Tormanovy.

To bylo v říjnu, kdy často již padaly mlhy a bývaly kalné, zasmušilé dny. Věk otec a ještě více Věková se divili, cože Václav chodívá za takové nepohody na toulku do polí, k lesům, do samot. Sedával pod hučícími stromy nebo vystupoval v tmavošedém límcovém plášti do vřesovišť na chlumy a hledíval do pustnoucího kraje pod zachmuřenými nebesy za větru, jenž mu do pláště dul a v němž chvěly se křoví a vřes i zbrunátnělé brusinčí, v němž hučely stromy a nesly se roztřepené kotouče bílé mlhy nad temnými, chmurnými lesy.

Tak vžíval se do severních končin nebo zacházel do dávnověkosti vlastního národa, kdy, jak si představoval, obětovali zápalné oběti na omšených balvanech pod věkovitými duby a pěli písně bohům. Bývaly to pěkné chvíle poetických nálad, čistého vzrušení, kdy byl více básníkem, nežli když tajně skládal verše doma a pak v kanceláři doktora Liskovce v sousedství rozezívaného pana Vogla.

Pojednou se zas ocitl v šumu a hluku velkého města, v studentském, nehrubě světlém pokojíku. První dny se mu často zastesklo po stromech, po lese, po širé krajině. Jinak mu bylo volněji nežli loni. Nemusil běhat a shánět, nemusil do kanceláře. I druhou kondici, jak ji měl slíbenu, obdržel. Hned po svém příjezdu pomyslil na Olšany, na Jettin hrob; byl by rád k němu došel. Než jak jej nalézti? Koho se zeptati? Na paní Lorencovou mohl jen černě pomyslit. U Praxů by se najisto doptal, ale jak tam jíti teď, když věděl, co mu mistr vyvedl.

Hned o první návštěvě u „vlastenského“ stolu uslyšel novinu: že „baron Stroh“ bude mít už pokoj, že koktavý Tomášek odešel koncem prázdnin na věčnost. S doktorem Srnkou setkal se na Staré rychtě.

„No tak, mladý vlastenče, slyšeli snad –“

„Ano, pane doktore; je to tuze smutné –“

„Ne, je tak dobře. Trápení se ukrátilo. Jaké to živobytí, když nebylo pomoci. No a já jsem přitom ztratil klienta,“ ušklíbl se, „paní Lorencovou. Ta čistá madame se od nás vystěhovala. To vědí –“

„Ne, nevím.“

„Já se s ní trochu za ně vyrovnal.“ Vida Václavův tázavý pohled, pokračoval: „Přišla platit, ale já jí přidal etliche Bemerkungen stran její neteře, kdo má vinu, jak s ní jednala, a když se bránila, když začala taky o nich, připepřil jsem. Vyrazila ode mne jako pec rozpálená, jako saň. Ta se neutrápí, tu svědomí nezmůže a bude hledat dál, vědí, chytřejší, chápavější, nežli oni byli. ‘ A měla to. Kurz und gut, zkrátka a dobře. Nechal jsem jí stát a šel jsem. Ať se shádají. Tak teď vědí všechno, tak si jdou mezi vlastence, ať jich užijí –“

Václav odešel spokojen zprávou o Lorencové i Praxových i tím, že se ho doktor tak zastal. U „vlastenského stolu“ hned o prvním posezení jednáno zas o divadle, o budoucím provození, jež mělo být už za čtrnácte dní. Také Svoboda přišel. Byl nyní na plné svobodě, neboť vychovatelského místa se vzdal. Hned v první této schůzce zabouřil stran repertoáru, co je, že zase chystají Štěpánkův kus a ještě ne nový, nýbrž jen opakování Obležení Prahy od Švédů, proč nevyberou něco klasického, něco od Schillera.

„Tak nám dejte své Rozbojníky, ten překlad!“ zvolal na něj vesele Hýbl, věda, že rezonér je „přetrhdílo“, že leccos začne a nic nedodělá a také že překlad Rozbojníků nedokončil. To pomohlo. Svoboda ustupoval z útoku a přestal nadobro, když přišel Štěpánek. Ten, sotvaže usedl, vytáhl z kapsy papír a četl:

„Václav Machek, Jan Mareš, František Pleskot, Václav Růžek mladší, František Nebeský. Paní Antongová, paní Schöpfová, panna Frant. Gybová, panna Anna Švamberková, pana Kateřina Ledererová, panna Barbora Suková, panna Anna Musilová –“

„A pan Václav Klicpera,“ vpadl vesele Klicpera medik. „Váša, můj bratr, hlásím ho –“

„Vivant!“ vzkřikl Kaupovský a všichni tak po něm až na Hýbla, jenž nastrojiv přísnou tvář, vstal, opřel se rukama o stůl a promluvil s líčeným patosem obřadně hlubokým hlasem:

„Tito všichni přihlašují se k našemu bratrstvu. Přijímáte-li je?“

„Přijímáme!“ “. Vtom se Havelka k Václavovi přiklonil. „Zvláště panna Švamberková vivat!“ a ťukl mu.

„Proč?“

„Protože to je panenka roztomilá, mladičká, líbezná; to bude figurka na herčiště, viď, Klicpero!“ obrátil se pojednou k medikovi, jenž nechav všech pozorně naslouchal Havelkově chvalořeči. Na škádlivé vyzvání bez rozpaků zvolal:

„Máš pravdu!“ A přiťuknuv Havelkovi, zvolal srdečně, s rozjasněnýma očima: „Vivat!“

Václav brzo poté psal domů, aby podal zprávu, jak dojel, jak pochodil. S potěšením mohl oznámiti, že líp, nežli se nadál, že obě hodiny s ostatním, co tu má, vydají mu tolik, že nebude potřeba, aby mu pantáta tolik posílal jako loni, že polovička toho dostačí. O doktoru Heldovi psal obšírněji kvůli otci, oznamuje, že jej, Václava, pan doktor dobře přijal jako loni, že je zdráv i že se mu dobře vede. Než tu něco zamlčel. Zdáloť se Václavovi hned poprvé, když byl u doktora Helda a pak v neděli při obědě, že je vážnější, méně hovorný; také nezavtipkoval, nezažertoval jako jindy. O tom se Václav ve svém psaní nezmínil, poněvadž si nebyl sám jist a domníval se, že to bylo jen ty dni.

V tom se nemýlil, že doktor Held byl teď vážnější, zasmušilý. Psaní paní Hanoldové, ve kterémž naznačila, že bude nutno se rozloučiti, bylo jako náhlý mrak, od něhož se pojednou prudce zatmí. Nechtěl ani svým očím věřit – První dojem byl úžas, zarážející překvapení, v němž na dně hnula se rmutně i nevole. Že by bylo možná – Co se stalo! Snad proto, jen pro jeho vzrušení, kdy se dal strhnout u klavíru před jejím odjezdem? Stáhl obočí a četl znovu.

Když poprvé pročítal Lořino psaní, dychtivě, chvatně, působilo nejvíce její neočekávané odhodlání. Teď, když znovu, volněji probíhal zrakem její řádky, dojímaly hluboká oddanost i trýzeň těžkého duševního zápasu v nich utajené. Jaká vroucnost, jaké boje a z nich jaké snad už pevné rozhodnutí! Znovu si kladl otázky, přijde-li a odstěhuje-li se jinam, nebo že by ji snad už neměl ani uvidět. Začal psát odpověď, ale nedopsal. Uvažoval, namlouval si, že to snad jen chvilkový dojem, že se Lory ještě rozmyslí –

Nazejtří odpoledne hledal jejího strýce radu Feningra. Věděl, kudy bělovlasý, ale svěží, zardělý starý pán v tmavohnědém redingotu s dvěma límci chodívá procházkou. Potkal jej, zastavil se s ním a nemusil na něj nijak oklikou. Starý pán čilých pohybů, usměvavě vlídný, začal hned o neteři, že mu včera psala, že si venku velmi libuje, ani ne tak kvůli sobě, jí že se po Praze začíná již stýskat, ale kvůli Jeanettě, ta že se pomalu zotavuje, sbírá, zvláště poslední dobou, že to zřejmo, jak jí pobyt na venkově svědčí, a proto kvůli ní že pobude venku déle, nežli hodlala. Kvůli Jeanettě že se bojí Prahy, ta že jí nesvědčila, snad i ten byt.

Rada Feninger se tomu divil a horlivě začal vykládat, že neteři hodlá psát, aby nebyla tak úzkostlivá a povážila, sychravý podzim na venkově že také není samé zdraví, a ostatek, míní-li, že Jeanettě nesvědčí dosavadní byt, že si může najít jiný. A dodal:

„Není-li pravda, pane doktore? Co tomu říkáte?“

„Paní z Hanoldů je až příliš starostlivá a úzkostlivá. Dosavadní její byt není nezdravý –“

„Ano, ano, také myslím, zajisté. Ale vymlouvejte to matce, jež žije jen ve svém dítěti. To víte, jedináček –“

Held odcházel ještě více znepokojen. Psaní nedokončil: druhého dne zašel k madame de Lozier. Věděl, že paní Hanoldová jí psává a že madame jest její důvěrnice. Neklidný stoupal do jejího bytu v Celetné ulici. Klepal marně; zavřeno. Když se v domě po staré Francouzce přeptal, uslyšel, že už před několika dny odjela z Prahy, nevěděli však kam.

Tato zpráva jej také znepokojila, ač nevěděl jasně proč. Tušil jen a hádal, že madame odjela k paní Hanoldové, ta že si ji pozvala. Proč ji zvala teprve teď na podzim, v říjnu, proč madame nejela k ní dříve? Je v tom snad rozhodnutí paní Hanoldové? Ale co madame v tom?

Marně obcházel, nedověděl se nic určitého; byl jen utvrzen ve svém tušení zlém. V té nejistotě, kteráž tížila, nechtěl zůstati. Sedl a dopsal list paní Hanoldové. Vylíčil své dojmy, jak účinkovalo její psaní, jak byl dojat, jak by byl šťasten tím, co vyznala o svých citech, ale jak je zmaten jejím odhodláním, jež mu vzalo klid, jemuž nechce a nemůže věřiti, dokonce snad že by ani v Praze nechtěla zůstat – Toho že se hrozí, to že je nemožná. Aby mu odepsala, žádal, aby mu upřímně pověděla, co hodlá a má-li nějaké přání, nějakou obavu, ať je vysloví, ať jen naznačí, pokyne, on že učiní všecko, i to nejtěžší, že se jí třeba vyhne, bude-li ona si toho přáti, jen aby neodcházela.

Dopisuje, nevšiml si ani, že se již soumrak plíží z koutů. Odloživ brk, nechal dopsaný list před sebou na stole a zadíval se do příšeří, vzpomínaje na paní Hanoldovou na osamělém zámečku, hledí-li sama na tmící se park nebo sedí-li ve společnosti staré Francouzky – Hospodyně přinesla hořící dvě svíce a připomenula, že ráno přinesli pozvání od pana rady Slívky na dnešní večer.

Held rychle vstal a hned se tam strojil. Už prve, když se vracel od paní de Lozier, mu připadlo, že by se měl ještě podívat k Slívkům, snad že by se tam něčeho dověděl, buď že paní Hanoldová jim psala, nebo že vědí snad něco od hraběnky Bubnové. Začalo poprchávat, když se vydal na ulici. Byl nevlídný říjnový večer. Tím příjemněji ve vyhřátém, jasně svíčkami osvětleném salóně bělovlasého rady Slívky. Held zastal tam již většinu společnosti. Živě rokovala o výstavě krajináře Schönbergra, jehož obrazy měsíčných nocí uváděly v nadšení zvláště paní radovou Slívkovou. Zato rytíř Eisenstein nadevšecko velebil obraz vodopádu, to že je, to že je – že chtěl mlhu na tom obraze odfouknout, ta mlha že je jako opravdivá, jako živá – Ach což mlha, opřel se mu baron Ehrenburg, mlha, to že není nic, ale slunce, ten východ slunce, to že bodalo do očí, to že je živé, to světlo, vycházející slunce, to že si musil zaclonit oči, opravdu – takhle že se díval – a maně tiskl dlaň k čelu nad oči, tak.

Mladší páni ve společnosti jednali s větším nadšením o malířově ženě, o paní Schönbergrové, rodem Marconiové, zpěvačce, to že je umění, když jako kontraaltistka zpívá tenorové úlohy, tenorové! A jak je hraje, jako tuhle, jmenovitě Tita v Mozartově opeře, opravdu, to že byla klasická, kostýmem i hrou. Hraběnka Bubnová namítala, co se hry týče, že ta Clemenza byla přece jen ženská, příliš měkká, bez energie, a hlas – pravda, něco zvláštního, ale chvílemi přece jen jako by zpívala velkým kornoutem.

Oba staří šlechtici, Eisenstein a Ehrenburg, začali zase o mlze, o slunci, ale baron Stentsch je svedl, že nechali sporu, tím, že začal, co je teď s madame Dupasquierovou, co její synáček Napoleon a co starý Napoleon, píše-li z Ruska do Spálené ulice, má-li snad madame Dupasquierová nějaké novější zprávy o tom, že Moskva hoří, ví-li to, to jest, že Moskva tou dobou je už asi spálená a Napoleon s celou armádou v ohromném spáleništi – Staří páni začali se hájit, oba společně, jen aby se nesmál, že madame Dupasquierová je něco, opravdu něco, no – a –

Vtom vstoupil rytíř Jeník, jenž se poněkud opozdil; šel přímo k této skupině, u níž také Held stál, ale bez valného účastenství. Jeník přímo, nedbaje, že skáče do řeči a ruší zábavu, obrátil se k baronu Stentschovi:

„Pane barone, složil jste krásnou elegii na Bílou horu. Tady to smím připomenout, jinde bych to teď neudělal, a dokonce i povědět smím, že ji rozšiřuju, opisuju.“

„Děkuji za přízeň a mecenášství,“ Stentsch se usmál, „ale co najednou ta elegie – Kdyby bylo alespoň osmého listopadu.“

„Už brzo bude a ten se letos oslaví. Zvláštní novinou, budete o ní číst; já vám ji povím už teď. To pak napíšete báseň, ale satiru, já bych ji alespoň tak napsal, kdybych to dovedl, satiru na lidskou hloupost. Kaple na Bílé hoře, Maria Victoria, pomník toho, jak český národ upadl do nepochopitelné, hňupské hlouposti, jak byl od jezuitů až k dobytčímu nerozumu přiveden, bude obnovena. Ano, bude obnovena.“

„Není možná!“ Stentsch sebou trhl. „Není možná.“

„Je, ano; povolení z Vídně právě došlo, je to u gubernia, mám to od rady Krtičky. To bude mít kanovník Čapek radost. Marně o to nepracoval. Co už prý má peněz sehnaných. Na jaře začne opravovat a stavět a hned tam potáhnou procesí; na Bílou horu procesí! Budou zpívat a Panně Marii děkovat, že nechala na Bílé hoře český lid notně ztlouci a do tuhého otroctví přivésti.“ Bezděky zacitoval:

Najednou bez přechodu zostra dokončil, mávnuv rukou:

„A budou nebesům děkovat!“

Baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein pohlédli na sebe, usmáli se, že Jeník zas už rezonuje. Doktor Held Stentschových veršů, jak je rytíř Jeník citoval, už neslyšel. Právě se obrátil, chtěje k doktoru Blumentrittovi, jenž k němu mířil, vyšed z druhého pokoje. Ale vtom zastavil advokáta bratranec pana z Hanoldů, šlechtic Hanold, mladý, ale jako povadlý, hubený, tmavých pichlavých očí, jenž býval častým hostem nebožky své tety baronky Skronské a jenž se vždycky zajímal o všelijaké pamflety a pražské skandální historky. Zastaviv advokáta své švagrové, jež byla také jeho sestřenicí, zeptal se, kdy už přijede do Prahy, že nic o ní neví.

„Já také ne, pane z Hanoldů. Nedostal jsem žádné zprávy. Chtěl jsem se vás zeptati –“

„Mne? Oh, jak bych věděl já, nejsem v milosti. Ale kdo snad ví a jistě ví,“ dodal živěji, jako by si právě vzpomněl a jako by neviděl doktora Helda, jenž stanul opodál, „pan doktor Held, ten to jistě ví.“ Významně se usmál, zlehka pozdravil a šel dále ke skupině dam stojících nedaleko, u klavíru.

Held zrudl. Doktor Blumentritt začal hned o jiném, jako by byl nezaslechl, čím mladý Hanold uštípl. Ptal se, okusil-li Held kometového vína, které loni za té komety uzrálo, to že je něco zvláštního a že kometa opravdu asi nebyla bez oučinku, rada Slívka že má zvláště výborné – Doktor Held však nedbal o kometové víno a přímo se optal:

„Co to řekl ten větroplach?“

„Nic, milý příteli, co by stálo za to, abyste si toho všímal. Víte přec, že je samý klep, samá pomluva. Pojďte raději okusit toho kometového.“

Held poslechl, dlouho však nevydržel. Nechal vína i společnosti. Záhy odešel. Nebylo tu, jako bývalo, když také paní Hanoldová tu meškala, a ten úštipek jejího bratrance nepřešel jako komáří zabzučení. Doktor Blumentritt řekl o něm, a Held to také věděl, že je samý klep, samá pomluva. Leccos si vymyslí sám, mnoho také roznáší, i když zaslechl jen zazvonit. Je to, čím prve uhlodl, jeho nápad, jeho důmnění, nebo to již někde zaslechl – Mluví se tak, je škaredý stín podezření, pomluvy už vržen?

Held v ten okamžik trapně ucítil, jak by bylo, kdyby se Lory ocitla v takové pověsti, ona, tak přísná, jak by ji zranilo, jak by ji soužilo, kdyby zaslechla, co zlý, jedovatý jazyk jen nadhodil – Ten elegantní tlachal a darmošlap, uvažoval dále, je bratranec Hanoldův, a Hanold, zdá se, nepřestal se zajímat o svou ženu, nebo zase začal se zajímat, on, člověk náhlých, prudkých převratů v cítění i jednání, tak nestálý – jako bylo s Jeanettou. Najednou po ní zatouží. A co Lory psala, že se po ní u baronky W. vyptával, na její, Lořin pobyt na venkově i v Praze.

Held myslil na místo Lořina psaní. Poprvé ho tak nevážil. Teď však mu vysvitlo, že je v něm více. Znovu je četl. „Přemohla jsem se, zůstala jsem naoko chladnou, ač mne to urazilo, popudilo. On! On! Ano, kdyby jen stín mohl pochytit.“ Held žasl, jakže to četl. A tu: „A že i vyzvídal a snad a jistě i jinde vyzvídá a stíhá – on – to zase mne utvrdilo.“ To asi také u ní rozhodovalo. „Odjel, nedbám,“ zase četl Held. „To jsem pustila z mysli, ale jinak není více klidu.“ Ano, jinak není více klidu, opakoval si Held. „Teď tím vážněji přemýšlím o tom, co jedině zbývá –“

V ten okamžik to uznal a již se nevzpíral tomu, co v těch slovích, jaké rozhodnutí. Ano, Lory, která Jeanettě všecko obětuje, která kvůli ní je na sebe tak přísná, krutá, která je až chorobně citlivá o své jméno – Jak by Hanold triumfoval, jak by se vůči ní postavil s cynickým pošklebkem, proti ní, kteráž uražená, čistá se proti němu kdysi tak hrdě vztyčila a jej zapudila. To vše měla by Lory utrpět a snášet kvůli němu, Heldovi? A nevinně, tak nevinně, a zač, zač –

Psaní, jež chtěl paní Hanoldové poslati, neposlal. Rozhodl se, že napíše jiné, ne již o stesku a tužbě, nýbrž, jak jinak nezbývalo, také o svém rozhodnutí, že jí zplna rozumí.

„Vaše jméno,“ psal, „je mi nadevšecko, jemu, vašemu klidu, vám, bych všecko obětoval. Proto, ač mně trpko v duši, ač je to pro mne bolestné, kruté, nezbývá nežli snésti to, na čem se rozhodnete.“

Mínil rozloučení podruhé. Tenkrát o prvním, zamyslil se, když se s ní jako s nevěstou Hanoldovou setkal, nevěda ještě, že je nevěstou, když se s ní náhodou setkal v předpokoji hraběnky Bubnové, řekla mu vzrušena nenadálým setkáním, trpce se usmívajíc: „Už se nemusíte vyhýbat –“

A teď má, musí, bude musit.

Psaní odeslal druhého dne a pozejtří odpoledne navštívila jej paní de Lozier. Zrovna se zarazil, když ji tak znenadání spatřil. Jako by mu něco neblahého přinášela. Drobná, sivá madame velmi živě vykládala, že byla delší čas na venkově, takřka před chvílí že se vrátila do Prahy a první cesta její že je sem.

„Dověděla jsem se, že jste za mé nepřítomnosti mne navštívil. Litovala jsem velmi, že jsem nebyla doma. Jdu hned k vám, ačkoliv byla bych se ráda nejprve doptala po nejnovějších novinách z bojiště. Tam venku jsme málo slyšeli. Ale zdá se, milý pane doktore, že sláva toho Korsikána bledne. Proslýchají se takové věci, proskakují podezřelé zprávy –“ hovor staré Francouzky plynul zbystřeněji a oči jí zjasněly. „Ach ano, musí to tak být, přijde den odplaty, ano, francouzský trůn bude navrácen starému zákonitému rodu. A můj bratr, milý Charles, pro něj znovu bojuje! Nic teď nepíše. Jak by také mohl. Ale já pevně doufám, že se s ním dočkám obratu i návratu do Francie, pane doktore, i návratu, ač nerada budu odtud odcházet. Tolik dobrých lidí jsem tu seznala, tak vzácné duše, a nejvzácnější paní z Hanoldů. Přijíždím od ní, byla jsem u ní.“

„Tušil jsem to, madame.“

„Ještě nežli odjela, zvala mne, abych jela s ní. Ale já tenkráte churavěla, nemohla jsem se vydat na cestu. Později zvala písemně a tak důtklivě psala, o tesknotě a samotě, naznačila, že ji něco stihlo, a zmínila se také o panu z Hanoldů – zkrátka, vyrozuměla jsem, teď že je mou povinností, abych se vydala za mladou, drahou přítelkyní, že jest jí třeba účastenství a upřímné rady. A nemýlila jsem se.“

„Stalo se něco?“ ptal se kvapně Held, jenž znepokojen naslouchal.

„Zajisté. Podstatu toho znáte. Paní z Hanoldů mně řekla, že vám psala o svém muži, jak je tam znenadání navštívil, vlastně Jeanettu.“

„Ano, o tom paní z Hanoldů psala a vyrozuměl jsem, že asi vyzvídal. Či stalo se ještě něco? Snad mně to paní z Hanoldů zatajila. Snad jí přímo ublížil, snad se setkali – Prosím vás, madame, povězte mně všecko.“

„Ne, to ne, nesetkali se, ale vyzvídal, jednal nehodně, nekavalírsky. Vyzvídal, ba vyslovil i ošklivé podezření o ní, o milé Lory, jež je anděl.“

„Jmenoval také mne –“ ptal se Held vzrušeně.

„Ano.“

„Zbabělec! A ještě si troufá o tom jiným mluvit!“

Paní de Lozier se ulekla.

„Co se stalo? Víte-li něco, pane doktore –“

„Jen to, vám to, madame, mohu svěřit, ale prosím, abyste se o tom paní Hanoldové ani slovem nezmiňovala –“

„Nebudují přitěžovat.“

„Jeho bratranec, mladý Hanold, vyslovil podobné podezření, ve společnosti, u rady Slívky.“

„Oh!“ děsila se paní de Lozier.

„Zatím jen nepřímo a vůči mně.“ Held pověděl, co zaslechl od mladého Hanolda, a dodal, že opatrně pátrá, neřekl-li troufale cosi podobného jinde, a že stihne-li jej v tom, že proti němu zakročí, jak je povinen.

„Tedy nezbývá –“ madame, jež neklidně naslouchala, odmlčela se na okamžik, hledíc před se, „tedy nezbývá,“ opakovala, „nežli poslechnout –“

„Koho, paní Hanoldovou?“

„Ano. Uložila mně, abych dala zde výpověď z bytu.“

Held, ač se na to připravoval, lekl se. Okamžik mlčel, pak vyhrkl, skoro se strachem:

„A máte, madame, snad vyhledati jiný byt?“

„Ne,“ odvětila zasmušile. „Paní z Hanoldů nepřijede do Prahy. Zůstane na venkově.“

„Napořád?“ žasl.

„To neříkala. Ale teď nechce a nechce do Prahy. Rozmlouvala jsem jí to, tam, u ní. Ale teď vidím, že má dobře. Vy to zajisté také uznáte.“

„Ano.“ A zbledl.