F. L. Věk

Těžké ztráty byly, mír předraho vykoupen, nicméně vítali všude tu zprávu jako andělský hlas. Po takovém napětí plném obav, úzkostí a stálého vzrušování, po tolikerých škodách a zhoubách jako když bouře náhle zmlkne. Starost padala a naděje, že přestanou ohromná břemena i daň krve, kanula jako osvěžující rosa.

U „vlastenského stolu“ na Staré rychtě četl učitel Lumenda prohlášení nejvyššího purkrabí, jak bylo také v Krameriových novinách, a všecka společnost i doktor Srnka u sousedního stolu naslouchali napjatě. Všemi pak hnulo, mladý Hýbl sebou až radostně zavrtěl, když učitel říkal důrazněji, povzneseným hlasem místo z prohlášení hraběte Wallisa:

„– – Já Čech a opravdu hrdý proto, že Čech jsem, pokládám se za šťastna, že právě v tomto okamžení z nejvyšší milosti na špici českého národa postaven jsem –“

Doktor Srnka se ukláněl, povzdechuje v ironické zdvořilosti:

„Oh, oh, das Vergnügen ist auf meiner Seite – oh bitte –“

„Toho doktora jednou zavrou –,“ šeptal měšťan Frič Zimovi, tiskaři.

„Jen ho nechaj, však on ferina ví, kde a co může takhle stříknout.“

V tu chvíli setkal se opodál Rychty Thám s hercem Königem od Viovy společnosti, s tím, který před Vánocemi mu přinesl první zprávu o řediteli, že je v Plzni, i ohlášení, že Vio bude psát. Tento kolega, „milovník“, mu té chvíle oznamoval, že včera dostal od Via psaní, a on že již Tháma s tím psaním hledal, aby mu oznámil, že „starý“, když je zas pokoj, chce hned začít. Thám předtím, hned jak zaslechl, že se jedná o mír, sháněl se po místu u některé jiné společnosti; než všude všechno jako pod ledem, nikde ani hnutí, ani slechu, že by se rozprášené společnosti srážely. Proto vyzvání kolegovo vyslechl dost rád. Bylo to hubené sousto, ale toho živobytí v Praze, úmorného, nevydatného opisování měl už dosyta. Rozhodoval se ihned, že půjde.

„Ale doma, u tebe,“ řekl herec, přešlapuje v sněhu, „to asi neradi slyšeli.“

„Kdo? Žena, viď –“

„Ne, ta nebyla doma.“

„Že ne?!“

„Jen stará, tchyně. Jak jsem jí řek, co je, lekla se ti! No!“

„Copak ta. Ale žena, že –“ Thám se zamyšloval.

„Ptal jsem se po ní.“

„A co!“

„Že prý šla někam se šitím.“

Ty dni šila Thámová velmi pilně, někdy až do noci, ale přece bylo Thámovi té chvíle divno, že zas už, když také včera, jak mu sama ohlásila, šla odvést dílo. Než neběžel domů se přesvědčit; byl v ten čas jistější, neboť když zvěděl o Amlingovi, že je z nemocnice, a pátral po něm, nevystopoval o něm nic ani v kruzích divadelních, takže bylo skoro jisto, že z Prahy zmizel. Thám zůstal s kolegou a zapomněl hned, jak zasedl ve vytopené klenuté jizbě Staré rychty u plného džbánku, kdy k němu přisedl mladý vlastenec, student Hýbl, jenž se k němu měl pokaždé s takovou uctivostí.

Stará Butteauová lhala herci, když mu řekla, že Paula šla odvádět šití. Sama dobře nevěděla, kam se poděla. Zmizela jí, když Thám odešel, neřeknuvši ani slova. Proto se Butteauová zarazila, když se König znenadání objevil; obávalať se, že Tháma najde a za řeči mu jistě poví, že Paula není doma. Proto ji kryla, ač v duchu se mrzela i obávala, že Paula se snad rozběhla k Amlingovi. Butteauová sama jej dosud ošetřovala, donášejíc mu tajně, z outrpnosti i kvůli Paule, když jí Paula slíbila, že sama již k němu nepůjde, kterýž slib si vymohla, ne kvůli Thámovi, ale ze strachu, že by se strhla nová bouřka –

Paula se jí nikdy nemohla dočkati, když odešla k Amlingovi, nemohla se dočkati její zprávy, jak mu je, co dělá, co vzkázal. Pokaždé bylo líp, že sílí, slyšela, že ji pozdravuje a tisíckrát jí děkuje. Ráda to přijímala, ale bylo to málo; kdyby alespoň sama to slyšela, jeho hlas, kdyby mu mohla zase pohlédnout do očí –

Když se stará Butteauová podřekla, že měla jí od něho přinést psaní, ale že odmítla ze strachu, že to přece není v pořádku, Paula se dala do pláče, hněvala se i vyčítala, že jí matka nic nepřeje, ač vidí její peklo. Z příští návštěvy pak už psaníčko došlo, stará je přinesla, list plný touhy.

Druhého dne navečer rozběhla se Paula, vymluvivši se matce, Thám nebyl doma, na kraj Židovského Města k Amlingovi. Nemohla se už ubránit, šla, kam ji touha vábila. Dusila ji, ale psaní Amlingovo ji naráz roznítilo. Nedbala, běžela. Amling už přecházel, byl zdravější, cítila to také na objetí, jak vášnivě ji k sobě přimkl. Nepobyla dlouho, bála se muže a i také matky, ale když ji na odchodu Amling tak prosil, přišla pozejtří zas a opět a zůstávala pokaždé déle.

Toho odpoledne, kdy Thám setkal se s kolegou milovníkem, meškala také u Amlinga. Mrzlo, ale bylo jasno. Venku ticho, bílo, ve vytopeném pokojíku, vyzářeném zlatým pruhem zimního slunce, útulno. Na stole kouřily se dvě sklenice punče, jež Paula připravila. Seděla bez čepce, svléknuvši kabátek, s Amlingem při zavřených dveřích; ruka jeho spočívala kolem jejího pasu. Přikloňoval ji k sobě, hleděl jí s úsměvem do pozardělé tváře, do očí láskou, blahem vyjasněných. Venku se ozvaly hlasy zvonců, sáně jely kolem – a zase ticho, teplo, jasno v tom bílu kolem, tak ticho, milo jako za světem –

Vtom na síni rychlé kroky, někdo chytl za kliku. Amling vyskočil a ku dveřím. Paula tajila dech –

„Kdo to!“ ptal se Amling.

Paula si vydechla. Stará Butteauová chvátavě vstoupila, udýchaná.

„Myslila jsem si –,“ začala nápadně ostře a káravě. „Musíš domů.“

„Co se stalo!“

Butteauová pověděla o herci, že přinesl vyzvání od Via ředitele. Thámová se lekla a pohlédla na Amlinga.

„Pojď domů,“ pobízela naléhavě matka.

„Proč ten spěch?“

„Thám se vrátí, snad už je doma, a kdyby, víš – Pane Amling, mějte rozum!“

Paula stiskla rty, mlčíc na okamžik, pak vyzvala náhle matku, aby šla, že přijde za ní.

„Proč nechceš se mnou?!“

„Musím ještě něco říci –,“ pohled utkvěl na Amlingovi, „beztoho jsem tu naposled. Přijdu hned.“ Pobízela nedočkavě, nervózně. „Přijdu, jistě.“ Butteauová povolila; šla, u prahu však ještě jednou varovně připomenula, ať Paulinka neotálí, ať přijde hned.

Osaměli v teskném tichu. Paula stála proti Amlingovi; v očích měla smutek i úzkost, i lesk vášnivé oddanosti, neznající rozumu a rozvahy.

„Slyšels,“ začala bázlivě. Hlas zněl temně a chvěl se. Náhle, jako by ji někdo již od Amlinga trhal, v úzkosti a v záchvatu lásky prudko jej objala a dala se na jeho prsou do pláče.

Amling ji chlácholil, ne tak rozčileně, jeho slova však jako tiché krůpěje zapadala neslyšána. Ale když hladě ji řekl v tom proudu slov: „Ale copak musíš ode mne?“ vztyčila hlavu, přiklonila ji do týla a upřela zarosené oči do jeho tváře v radostném hnutí, i jako by dost nevěřila, čekajíc, že poví, dotvrdí, co řekl.

Pověděl, a s úsměvem: „Pojď se mnou!“

Chytla se ho kolem krku.

„Teď ti věřím! Teď věřím!“

Thám přišel z Rychty pozdě domů a to již s Paulou nemluvil. Ráno se jí zeptal, ví-li už.

„Maminka povídala, vím, Vio psal,“ odtušila zasmušile, hledíc sobě šití.

„Chci k němu; co – Nikde jinde nic není, vyptával jsem se dost.“

„A kdy pojedeme?“ Paula pozvedla oči k Thámovi, čekajíc napjatě na odpověď.

„Co nejdřív máme přijít, a jaké přípravy.“

„Přec –“

„Do týdne.“

„Pro mne – Do té doby všecko uchystám,“ řekla klidně, až suše. Thám se v duchu divil, že se ani slovem nebránila, ani nepovzdechla, že je tak ochotna.

Také začala hned s přípravami. S Butteauovou dávala prádlo do pořádku i ten trošek divadelní garderoby, co měli svého majetku. Stará Butteauová povzdechovala potají, nahlas; byla celé dni rozcitlivělá, litujíc Paulu, že musí do té psoty, v takový nečas a s Thámem, sama, a jaká je jako kuřátko, jak se k ní, k matce, laskavě, něžně chová. Když se snažila jí přilepšit, zbraňovala jí Paula, ať si nedělá starosti, že nic nechce, ale kdyby nějaký groš sehnala, ať jí to raději přidá na cestu, že bude potřebovat, zvláště nyní pro začátek.

Butteauová vyšukala kdejaký halíř a ještě se rozběhla vypůjčit na jméno Thámovo k doktoru Heldovi. Tomu bylo divno, že Thám ji posílá, když nedávno sám přijal od něho, od Helda, příspěvek; okamžitě si zkombinoval, že Thám o ničem neví, že stará jedná na svůj vrub. Ale dal, třeba ne tak chutě a ne tolik, jak se Butteauová nadála. Než přijala tu „půjčku“ a hned s ní chvátala, v čepci a v obnošeném salopu, domů jako do hnízda, odevzdat pískleti. Odevzdala všechno Paule, napomínajíc ji, ať si to chrání, Thám že by to prohnal hrdlem a hned že by zas nic neměla.

Ještě, jak tak dceru litovala, v tom pohnutí se nabídla, že by doběhla k Amlingovi, když je Paulinka tak rozumná a již tam víc u něho nebyla. Šla, i psaníčko od Pauly mu donesla. Ta zůstávala doma a šila, konajíc přitom přípravy na cestu. Navečer přede dnem, kterého odpoledne měli odjeti, zašla k Betyně dát sbohem. Betyna se divila, proč Paula přichází, když sama jí předtím už oznámila, že ji doprovodí až k dostavníku, a divila se ještě víc, když Paula ji nějak pohnutě prosila, aby byla na maminku hodná, aby všecko na ni neskládala.

Večer, když Thám odešel, osaměla Paula doma s matkou. Málo mluvila, seděla chvilkou jako zapomenutá, vyčítajíc si, že chce tak odejít, že matce měla přece říci. Než Amling poručil, aby mlčela, aby se nesvěřovala ani Betyně, ani matce. Té jí bylo líto – Pozorovala ji a pojednou ostře viděla, jak zestárla, jak schází; umiňovala si, že ji tu tak nenechá, že si ji vezme k sobě, jen co se uchytí u společnosti v Sasích, ku které měl Amling namířeno.

Ale zatím co chudák stará zkusí – Jak Thám – ale ten nemůže nic proti ní, vždyť se přesvědčí, že maminka o ničem neví. Oh, bude zuřit, až se opije – Přimkla oči, jak se jí v tom pomyšlení mihl, škaredě rudý, odporný. Ne – ne – s ním ne do té bídy – raději –

Když dávala Thámová matce dobrou noc, zachvěl se jí hlas, a jak na ni pohlédla, začala ji hladit a ruce i tvář líbat. Staré se zakalily oči –

Ráno vydala se Paula z domu s uzlem, že ho zanese napřed k dostavníku, aby odpoledne toho tolik nebylo, teď že má také cestu kolem; a řekla, co chce ještě koupit. Nepřišla za hodinu, jak oznámila, ani za dvě. Thám se také vypravil dát sbohem doktoru Heldovi, kterého však nezastihl ani doma, ani u milosrdných. Vrátiv se před samým polednem, všiml si, že je tchyně znepokojena; ptala se po Paule, byl-li s ní, viděl-li ji, a lekla se, když uslyšela že ne. Vyhlížela na ulici, i ven vyšla, musili však obědvati bez Pauly.

Butteauová se ještě těšila, že je u Betyny, že přijdou spolu; Betyna se však objevila sama. Žasla, když se jí matka ptala po Paule, když viděla matčin nepokoj, strach a slyšela její povzdechy, oh, to že už se stalo neštěstí – Stará Butteauová však bála se vyslovit, že ji obešlo hrozné tušení, bála se kvůli Thámovi, jenž vedle v pokojíku rovnal neklidně tlumok, přecházel a zase dvéře do kuchyně otvíral chmurně zamračen, podívat se, zeptat se, není-li už Paula doma. Stará Butteauová pak už rukama zalomila a maně zahořekovala:

„Že ona snad – s tím –“

„S Amlingem, viďte, hned mne to napadlo!“ svědčila Bety.

Dvéře do pokojíku jen přivřené se rozlétly. Na prahu stanul Thám jako vyjevený, v očích hrůzu a podráždění, jak mu zažehlo protivníkovo jméno hrozné vyjasnění.

„Co je s Amlingem!“ rozkřikl se. „Co s tím –“

Betyna mu pohleděla do očí a směle odsekla:

„Co je mně do něho, já nic nevím, nežli že je v Praze.“

Stará Butteauová začala se třást a chtěla Tháma chlácholit. Ten zrudnuv utrhl se na ně v náhlém záchvatu vzteku i nenávisti:

„Kuplířky, mizerné kuplířky, však vy víte víc –“

Betyna vzkypěla, v očích jí zasršelo a odsloužila se nadávkou. Stará začala ji prosit, aby byla tiše, aby se pamatovala, pak pojednou chopila se čepce, velkého šátku a ven. Pospíchala, zrovna běžela do Amlingova bytu. Byl zavřen a v domě jí řekli, že ten herec se dnes ráno vystěhoval, že je z Prahy pryč.

Nohy jí dřevěněly, malátnost ji zchvátila, že sotva se dostala zpět do domu, ale ne nahoru do svého bytu. Dole ji varovali, ať nechodí, že pan Thám je rozvzteklený, že pannu dceru vyhnal, vystrčil, že musila před ním utéci i s chlapečkem, a že také na ni, na Butteauovou, zle vzpomínal, že jim dává všecku vinu. Stará všecka bez sebe pustila se za Betynou, vzdychajíc, štkajíc, oh toho neštěstí, ach dítě, co to učinilo, ale když on – takový surovec – oh, jak by Paulinka – chudák – takové dobré dítě, takové zlaté srdce –

Když kolega milovník Viovy společnosti nemohl se Tháma na smluveném místě včas dočkati, zašel pro něj. Thám seděl prostřed pokojíku na židli, obrácen k polozamrzlému oknu, jako by pozoroval sníh hustě padající. Ani neslyšel, že někdo vstoupil. Herec musil jím zatřásti. Ochable se otočil, chvilku upíral na herce oči, ale když kolega se ho zeptal, co nejde, škubl sebou a vykřikl tvrdě, s cynickým úsměvem:

„Žena mi utekla.“

„S kým!“

„S tím –“

„S Amlingem. Budeš ji stíhat?“

„Zabít bych ji chtěl a jeho, zabít je oba!“ Třásl zaťatýma rukama.

„Kdy utekli –,“ ptal se herec, žasna, „jak, a co tchyně, – a –“

„Mlč, mlč!“ rozkřikl se Thám, „ani slyšet o těch fenách kuplířských –“

„No, ale co uděláš!“

„Nic –“ Thám upadal zase v tupost, jako by v něm haslo.

„Ale tady přece neostaneš!“

„Ne, pojď!“ Vstal, vzal tlumok, plášť a hůl a šel ven, ani se neohlédnuv. Herec musil byt zavřít a odevzdat klíč v přízemí. Když vykročil ven, zahlédl Tháma před sebou, an kráčí přihrben, matným krokem jako vysílený tichou, hustou chumelicí.

Sníh padal, padal a Thám jako by se zachumelil. Známí jeho věděli, že se chystá zase z Prahy na venkov ku společnosti, a proto se nedivili, když ho neviděli. Nejvíce se po něm sháněl nejmladší jeho známý, Hýbl. Od oné noci, kdy na Staré rychtě vesele strojili castrum doloris a kdy se s Thámem seznámil, častěji s ním poseděl, a vždycky v klenuté jizbě Staré rychty u „vlastenského stolu“ nebo, když byli sami dva, ve výklenku.

Hýbl, nechav filosofie, dal se zapsati do školy inženýrské; ale ani k té nehořel nadšením a nevyseděl u rýsování všechny hodiny. Zapomínal na školu pro kroniky a jiné staročeské knihy, v nichž ležel nejraději. Studoval je, učil se mateřskému jazyku, učil po domech, aby ulevil nemajetnému otci, chodil do českých představení, kam ho srdce táhlo, do Expedice, na Starou rychtu. Poslední dobu zapadal tam i mimořádně, kvůli Thámovi. Byl nadšen tím, že ho uviděl, že se seznámil se zakladatelem českého divadla, spisovatelem, hercem, o němž tolik slýchal a četl.

Hledal ho, i když viděl, že se mu leckdo vyhnul, zvláště když poznal, jaký to nešťastný člověk. Sedal s ním, naslouchal pobožně, když se Thám rozehřál a vzpomínal na první časy Thálie, na Boudu, na herce těch dob a vypravoval, střízlivý, i když pití jej zmohlo a jazyk mu tuhl. Hýbl věděl, že Thám odejde z Prahy, ale před odjezdem Thám nepřišel na Starou rychtu. Před večerem zapadl náhodou jinam a pak už v té hospůdce ostal a nikdo by ho byl odtud nedobyl. Hýbl čekal i druhého dne, pak už začal pátrati v kruzích divadelních a záhy zvěděl, co se stalo, kterak Thám odešel sám, bez ženy.

Tak uslyšela celá Česká expedice, co se stalo, P. Vrba, všichni, tak také doktor Held, a ten pak i zevrubněji, když ho navštívila stará Butteauová. O poradu přišla, že ji kašel moří a dech, že nemůže spáti. Rozvzdychala se, roztesknila, ach bože, jak by spala, když ji to tak stíhá, když děti, však pan doktor jistě slyšel –

„Slyšel, dost jsem slyšel,“ vpadl Held zkrátka a mrače čelo, aby zarazil proud.

„Oh, nešťastné dítě –“

„To si dělá sama. Kde je paní dcera?“

„Až v Drážďanech, ale tam neostane, psala, že jsou na cestě do Lajpcíku.“

„S tím –“

„Ach ano, ráčej vyslechnout, když – ona –“

„Nemluvme o tom, paní. Omluvit se to nedá.“

„Prosím, když –“

„Já vím, já vím, Thám je všeho příčina, není-liž pravda –,“ Held se rozhorloval, „ale jsou také oni sama. To měla už kvůli nim, z ohledu na ně –“

„Ach, Herr Doktor, to ona zas Pauli – zlaté srdce, psala mně, krásně mi psala.“

„Ale nechá jich tak opuštěnou.“

„Ne, dokonce ne, psala mi, že si mne vezme, že musím za nimi, k nim, že mají místo, pěkné – to jest, že dostanou, je ale jisté, v Lajpcíku.“

„Odtud přišlo psaní?“

„Ne, z Drážďan psala dcera, že se chystají do Lajpcíku – chválí si –“

„A je šťastná.“

„Psala, že je, ó tuze.“

„A co muž!“

Butteauová se až lekla, jak prudce se doktor otázal.

„Liběji odpustit –“

„Nechme toho, paní, ale uvidějí, že tu ostanou, že nepojedou nikam.“ Sedl a psal recept.

„Jsem pravda stará –“

„To by nevadilo, ale ten panák jich nebude chtít, a –,“ psal okamžik, pak se obrátil od pruhu papíru dost dlouhého, „nechci strašit –,“ prudký tón jeho se mírnil, „a oni za to, že dětem udělali všecko, všecko – no, nechci být prorokem – Tady je recept.“

Butteauová se vracela všecka zmatená, zaražená, nesouc si jen recept, a ne „pomoc“, na kterou také pomýšlela, když se vydala k doktorovi, ale neodvážila se o ní ani šeptnout, když byl tak „zlý“, jistě kvůli tomu – kvůli Thámovi.

Častěji nežli kdy předtím vzplanula v tento masopustní čas okna domu baronky Skronské a dlouho do noci spočívaly tiché proudy zardělé záře v stromoví zasněžené velké zahrady. I veselé zvuky ztlumeně zaléhaly jednoho večera shora, menuet, deutsch, écossaise i ländler, to když baronka pořádala domácí ples.

Po něm hned druhého dne přišel doktor Blumentritt do kavárny U Modrého hroznu a sháněl se po doktoru Heldovi. Nebyl tam, ale dočkal se ho, a jak spolu u stolku sami usedli, samý již večer, začal doktor Blumentritt hned o „hausbálu“ baronky Skronské; první, co chtěl vědět, byl-li tam doktor Held.

„Nebyl jsem.“

„Ale pozvali vás.“

„Ne –“

Úžas i radost bleskly očima doktora Blumentritta.

„Tak vida, tak je to pravda – oh, to už je jisté. Baronka nás přestala zvát; mne také nepozvala.“

„A proč?“

„Jen samí šlechtici tam byli – samá šlechta, třeba ne nejstarší.“

„Proč by najednou –“

„To on, von Hanold; to vyplnila baronka jen jeho přání, on se prý vyslovil, že baronka zve tolik nešlechticů.“

„A starého radu Slívku nepozvali?“

„Na bále nebyl, o večírku však ano, to přece nešlo.“

„Je to jisté?“

„Zdá se.“

„Ale já už tam nebyl zván, když vy jste ještě chodil.“

„Ach – Á, to nechtěla baronka tak najednou.“

„Že by kvůli Hanoldovi – A vždyť ho baron Stentsch chválil, jaký je milý.“

„Jinak ano, ale je přec aristokrat a oficír, na nás se dívá, no –,“ doktor ukázal dlaní, jak zvysoka.

„A co – slečna Lory?“

„Je asi ráda, že se vdá. Jmění žádné, to víte.“

„Tak se netrápí?“

„A proč?!“ divil se doktor. „Pro ni je to trefa. Už teď má jiné živobytí. Dosud byla jako v klášteře, víc doma, a společnosti málo, a ještě většinou stará, vyjma ovšem nás –,“ doktor se zasmál, „teď šum veselosti, šlitáže. Tuhle celá společnost jela na saních do Roztok, rytmistr to aranžoval. Slečna chodí také do domácích plesů a tuhle jsem ji viděl o prvním societätbálu. Slušelo jí to, strojí se znamenitě, teď jinak nežli dřív, baronka teď nešetří. No a vyhlídka na takový život, v bohatství, být samostatnou paní, a on jen hoří – Jen aby také vydržel a –“

„Co –“

„Aby karet nechal. Hrá, i v tom prudkém zamilování nezapomněl na karty. A tak jste, doktore, nebyl opravdu pozván?“

„Ne, ale že by ten pan Hanold už teď tak vystupoval a byl tak bezohledným, a že by baronka –“

„Prosím vás, stačí jen poznámka, úštěpek. A šel byste, kdyby vás pozvala?“

„Nestůně, a myslím, tak hned teď nebude –“ Held se usmál.

„Ach ne, nevykrucujte se. Já ne, já alespoň bych nešel.“

„Ne, ne, milý doktore, tam se už asi neuvidíme.“

Held po celý ten čas Lory ani nespatřil, až o druhém společenském plese, na který musil se podívat. Stál právě s rytířem Jeníkem, když šla kolem zavěšená v rámě rytmistra Hanolda, oděného v bělostné uniformě, šla, urostlá, jakoby vyšší, v dlouhých rukavicích nad lokte, v bílých šatech krátkého života, po módě hluboko vystřižených, krátkých, vzdutých rukávků, s kytičkou u pasu. A od pasu vpředu řídká řada kytiček až dolů, kdež třpytily se palmety vyšité kolem dokola při spodu šatů, zpod nichž probělávaly se nízké atlasové střevíčky. Kráčela svěže zardělá, oči se jí leskly, na rtech neurčitý úsměv, jak naslouchala statnému rytmistru, jehož sálavé oči ji jen hltaly.

Ale pak, jdouc kolem, jak zhlédly Helda (byl celý elegant, ale vážný), uletěl jí úsměv, v očích mžikl kmit náhlého, živého dojmu, leknutí i radosti. Setkaly se s jeho zrakem – ale jen pohled, kráčela dál, zas úsměv na rtech, k rytmistrovi vzhlédla, ale duch z jejích krásných očí byl jinde a nitro se dosud chvělo po náhlém, prudkém sevření –

Třetího dne potom dopoledne zašel Held k hraběnce Bubnové, rodem Kolovratové, jejímž byl domácím lékařem. Když ji vyslechl, radu dal i lék předepsal, vykročil z budoáru a mířil salónem k předsíni. U jejích dveří setkal se s Lory, která právě vstoupila. Stanula proti němu překvapena; i on pozbyl klidu.

„Už se nemusíte vyhýbat –,“ řekla v svém vzrušení, nerozvažujíc, stržená příhodným okamžikem, a trpce se usmála.

„Kdybych se vyhýbal, slečno, stalo by se, jen kdybych byl donucen,“ řekl mírně, skoro měkce.

„Nucen?! A jak?“ Náhle jí problesklo, jaká ve všem asi souvislost, a zeptala se, mžikem se ohlédnuvši: „Co vám teta tenkráte pověděla, povězte, tenkráte jste nemohl říci –“

Váhal okamžik, pak odvětil:

„Měla strach o vaše štěstí – a já – jako bych snad překážel.“

„Řekla, že jsem,“ vpadla Lory prudce, než zarazivši se na okamžik, pokračovala temněji, s rezignací, „ale ne, nač už o tom mluvit – teta se již nemusí o mé štěstí bát, ani vy –,“ hořký úsměv zase pohnul jejími rty, „jsem zasnoubena – včera –,“ dodala chvatně. Usmívala se, ale hned přestala, jak Held změnil barvu, pobledl, zčervenal; okamžik stál nehnutě, pak jí podal ruku.

„Buďte šťastná!“ řekl vřele, ale temně, „šťastná! A já –“

Oči se jí náhle orosily, Held nedomluvil pohnutím. Ozvaly se kroky i hlas v předsíni. Lory chytla doktora za ruce, za obě ruce. Její se chvěly.

„Sbohem! Jděte! Sbohem –“

Šla kvapně k budoáru a Held vkročil do předsíně, kdež setkal se s baronkou Ehrenburkovou, rozmlouvající s hraběnčinou komornou. Jako ve snách vyšel ven.