F. L. Věk

Daleká bouře válečná vzrušovala mysl Pražanů bez přestání. Zprávy z ruského bojiště den ze dne víc a více rozčilovaly a všem jich bylo ještě málo; nemohli se jich ani dočkati. V kavárnách se drali o noviny a toho, komuž se podařilo je uchvátit, jiní žádostiví zasedli do kola, aby až dočte, popadli list. Každý četl jim, nedočkavým, příliš pomalu a důtklivě a nejednou se strhla i pře o to, na kom je řada. Dychtivost ta přemohla i zákon. Dálo se teď, co nebylo dovoleno, že vyvstal čtenář a četl nahlas všem v místnosti zprávu z ruského bojiště „list veliké armády“, zprávy z pramene francouzského nebo vypsání „Moskvy“ nebo „Kremlu“, o Rusku, o kozácích.

Pak se obyčejně strhly spory i hádky, leckde i ostré, přeostré, až do pranice o Rusy a Francouze, o „čára“ a Napoleona, neboť sympatie nebyly jedny, zvláště první čas války. Hádali se v kavárnách, v hospodách, přeli se ve společnostech o to, kdo v tom ohromném zápase vyhraje, mnozí jen jako zvědaví diváci žádostiví výsledku, většinou však z hlubší příčiny i ze sympatie.

Byli obdivovatelé Napoleona, kteří nadšeně opakovali, co o něm psaly noviny, a první čas psaly jen devótně, kteří velebili, jaký to div jeho výprava na Rus, kteří obdivem trnuli, když došly noviny, že Napoleon vtrhl do starého hlavního města ruských „čárů“, a vynášeli, to že je nade všechny prvnější zázraky jeho živobytí. , také se o Rusko pokoušeli, ale marně, to všecko teď že je jako zázrak, zázrak – A ty ztráty ruské, ty náramné jejich porážky!

To že nic není, zase Rusů obhájci, což to všecko je na neobsáhlost ruské říše, a kdyby Rusové i ke Kazani, k Saratovu nebo až i k Astrachani byli zahnáni, že budou míti dosti času, aby sebrali nová vojska a porážky své nahradili. To že bude a je nutno, a že nebude líp i u nás, dokud Napoleon nebude poražen; kvůli němu že je kafe draho a všecko draho, že vázne všechen obchod, protože kvůli němu není spojení s Englickem.

Co z toho budou mít, vytýkali „českým Rusům“ nadšenci Napoleonovi, zvítězí-li Rusko, což jiného, ne-li nové, nekonečné vojny; zato kdyby Napoleon vyhrál, bude bouřím konec, nastane pokoj, protože pak i Englicko se poddá, bude musit. A Rusové, co nám dají Rusové, zasluhují-li naší outrpnosti, leda za to, že nám za poslední války odňali kus země a že nechali na holičkách Srby, kteří si k nim proti Turkům vzali outočiště. Ostatek, jaké hádky, že je všechno marno, Napoleona že nikdo nepřemůže, jeho génius že zvítězí zas a slavně.

To již proskakovaly zprávy zlé, že Moskva hoří, že Napoleon ji opustil. Jeho ctitelé to popírali, že to jen utrhání, a odejel-li, že tomu jistě dobrá příčina, že si zvolí zimní byt v Polsku, aby měl lepší a rychlejší spojení s Paříží, a Roztopšín, jaké to hrdinství, jaká to zbytečná, marná oběť, že dal zapálit Moskvu, Roztopšín že dojista blázní.

Než ponenáhlu umlkali nadšenci. Už bylo jisto, že nejen Napoleon opustil Moskvu, nýbrž i veškerá jeho armáda, a že není pravda, jako by v Rusku doposleda panovala pohoda, naopak že uhodily mráz a metelice.

Přátelé Rusů, a těch byla v Praze jako v národě většina, hlavně v širokých vrstvách lidu, si radostně oddechli; již odvážili se také mluvit dosud tajní přátelé, kteří zaraženi úspěchy Napoleonovými a také úřadními novinami, jejich nadržováním spojenci Rakouska, jejich citováním posměšných článků francouzských novin o Rusech, zalekaně mlčeli.

Vojna i její neklid pronikly i k „vlastenskému stolu“ na Staré rychtě. Když se po vagacích sešel, panovalo první čas jako předtím divadlo. Představení dne 15. listopadu šťastně provozeno. Vybralo se i hojně peněz na chudé, ačkoliv „čeští divadelní milovníci“ nedávali žádnou novinku, nýbrž opakovali Štěpánkovo Obležení Prahy od Švédů. Nadto jaký ještě úspěch nějaký den po představení! Hereční společnosti dostalo se pojednou uznání, jehož se nenadála, dekretu pochvaly, v němž jí „zemské řízení“ za dobročinné podniknutí zvláštní spokojenost najevo dalo a k další horlivosti pro dobrou věc povzbuzovalo. To bylo uznání před veškerou Prahou a celým českým světem. I noviny o tom psaly.

Štěpánek přinesl dekret, jenž mu byl dodán prostřednictvím městského hejtmana, na Starou rychtu a rozradován ukazoval list „vlastenskému stolu“. Ve společnosti radost. Jen právník Svoboda, „Vládyboř“, mávl rukou a pohodil hlavou, nikterak nejsa potěšen.

„Ta chvála – no,“ řekl, podceňuje, „no dobře, je to pro veřejnost. Ale zač ji dali, zač – Ne za to, že česky hrajeme, nýbrž za sebrané peníze. Ale když chvála, tak ještě něco k ní.“

„A co?“ zeptal se Štěpánek podrážděn.

„Divadlo! A když ne hned divadlo, alespoň to, abychom mohli častěji hrát, abychom nemusili pokaždé čekat na noremný den a nebyli pořád na vystrkově, jen tak z milosti a trpěni, my, tady, doma! Sumou, abysme měli své divadlo tak jako Němci.“

„Ach!“

„Ach bože!“

Vzdychl ten, vzdychl onen, nebo mávl rukou, ach, jak by bylo možná. Svoboda se však nezarazil, ale popudil. Vyskočil zajiskřiv očima a vykřikl: „Ano, to musíme chtít a budeme chtít. My vyšlapujeme cestu k chrámu české Thálie, k němu chceme a musíme dojít, musíme ho míti.“

Nikdo se proti němu neozval. Ten onen překvapen tou rozhodností hleděl na Svobodu, většina byla tím náhlým ohněm zanícena a Hýbl přiložil:

„Je to pravda. Ano, pílíme k samostatnosti, tu musíme mít. A bohdá že dojdem tam, kam tuhle náš ‚přetrhdílo‘ ukázal.“

V tom byli svorni. Ale jinak v ten čas u stolu častěji zabouřilo. Vojna je dvojila. I tu hořeli dychtivostí, aby zvěděli nové a nové zprávy, jak se daří Rusům, jak Francouzům. Nadšeným ctitelem Napoleonovým nebyl tu žádný. Přál-li ten onen vítězství Francouzům, bylo to z lásky k Polákům.

„Vyhraje-li Napoleon, budou z toho velké proměny, to přece každý vidí. A nejprve se Poláci zmohou,“ tvrdil Hýbl jednou o schůzce za prosincového večera. „Budou vysvobozeni z ruské moci, spojí se zase v jedno království, a to jim přece musíme přát, vždyť jsou Polané naši bratranci. Bude o slovanskou říši víc a z toho se každý pravý Slovan musí slušně radovat –“

„A copak Rusko přemožené!“ ostře namítl Václav, který už odmalička slýchal Rusy chválit, doma od otce a slýchal jej číst sympatické zprávy o nich z Krameriových novin, a jejž za chlapeckých let oslnila ruská armáda, zvláště kozáci, tábořící poblíže Josefova u Jezbin, kdež se na ni díval s otcem, se starým Bílkem a jinými Dobrušskými.

„Přemožené, ale nezničené!“ odrazil hbitě Hýbl. „Prohrají-li Rusové, dlouho pod Francouzi nebudou. Je v nich přílišná síla –“

„Ještě Rusů nepřemohli!“ zabouřil Svoboda. „Slyšeli jste, jakého mínění je Dobrovský, co řekl? Mám to od Hanky.“

„Co, co řekl?“ volali kolem stolu dychtivě.

„No, je pro Rusy, to se ví, a řekl, že Bonapart Rusů ještě neokusil. Ty boje, co už s nimi měl, v těch že jich ještě jak náleží nepoznal, protože se o svou kůži posavad nebránili. ‘, co teď! Co teď! Brand von Moskau! Není to náramné, ohromné, grandiés, obětovati staré, svaté sídlo čárů, aby zachráněna byla vlast? A my bysme měli přát vítězství Frankům? My Slované? Rusové jsou také naši bratranci, kacafírku třebovský, rozumíš, a tam, u nich, je naše naděje.“ A znenadání rychle vstav, odstrčil nevěda židli a v živém rozjaření spustil svým krásným, zvučným hlasem:

Hned jak začal, umlkal šum a pak ztichlo jako v kostele, když nadšeně říkal verše, líčící velikost Slovanstva, verše všem tu neznámé, oslňující jako náhlé světlo, osvěžující jako nenadálý vánek do dusna, pozdvihující jako hlas silného ku mdlým a nedost důvěřujícím. Štěpánek se zalekl a plaše se ohlédl; hospoda skoro prázdná, a kdož tu seděl, byli poctiví řemeslníci. Než deklamátor náhle přestal, jako když utne.

„Dál! Dál!“

„To není konec, dál!“

Dal si říci a pokračoval:

Zarazil, hned však pokračoval, improvizuje opravu původního verše:

Strhl se náhlý tleskot i pokřik nadšení i pobídky, aby deklamátor, jenž opět ustal, pokračoval.

„Neumím to dobře.“

„Umíš!“

„Umí. Dál, jen dál!“ pobízeli, nutili nedočkavě.

„Tak tedy, co si ještě pamatuju.“ Svoboda zase začal a důrazněji, s větším ohněm:

Stůl byl vzhůru. Všichni, i Štěpánek, tlačili se k Svobodovi, aby říkal dál, aby pověděl, co to deklamuje a od koho je ta báseň, a v to opakoval Havelka nadšeně, deklamátorsky: „A bude zas stát Moskva, sídlo starožitné –“ a Václav, skočiv do kouta ke stolu, kde seděl starý houslista s harfeníkem zpravidla co večer tu hrající, popadl tam housle, a vraceje se ke stolu, volal:

„Ruský marš! Zahraju vám ruský marš!“ Zahrál, s ohněm zahrál marš, který hráli Rusové r. 1799, když leželi táborem u Josefova u Jezbin, a který si Věk otec zapamatoval, napsal a kterému i Vašíka později naučil. „Vlastenský“ stůl naslouchal prostému pochodu jako nějaké vzácné skladbě, a když Václav dohrál, všichni kolem nadšeně volali, ať hraje da capo, ať opakuje. Opakoval a všichni se dali do zpěvu. Zpěvem doprovázeli Václava, rázně, až se Starou rychtou rozléhalo –

Ten prosincový večer byl celý ruský. Maršem neskončil. Jen dozpívali, přišel mladý Kramerius a hned od dveří volal:

„Bratří! Ticho, něco vám nesu, noviny z bojiště.“ To účinkovalo. On, vydavatel novin, mohl míti něco nového.

„Poslouchejte,“ oznamoval rozčileně. „Jdu schválně, abych vám pověděl. Nechtěl jsem už nikam dnes večer, ale když takové noviny: Kreml v Moskvě do povětří vyhozen, Francouzové to udělali, nežli odtáhli z Moskvy. Moskvu vyklidili nadobro, jsou z ní už dávno pryč, pořád jen ustupují a zle se jim daří. Jsou tam ukrutné mrazy a kozáci ze všech stran dorážejí, prý jako Arabové v poušti. Generál Platov s kozáky rozplašil vojsko vlaského místokrále; Francouzové přitom uvedeni ve strašný zmatek, přes tři tisíce jich upadlo do ruského zajetí, přes šedesát děl pozbyli –“

Kramerius, vypovídaje rychle, jedním dechem, pojednou se odmlčel a Svoboda radostně zaryčel.

„Ale to ještě není dost. Generál Portouneaux byl taky poražen, anobrž i zajat a s ním taky kolik tisíc vojáků a přes šedesát od štóbu.“

„Vlastenský stůl“ se již neudržel. Všichni, i Hýbl, všichni radostně vykřikli.

„Počkejte!“ okřikoval Kramerius, „počkejte, to ještě není všecko. To hlavní, to nejhlavnější –“ Schválně ustal, usmívaje se.

„Snad Napoleon –“ vyhrkl Václav, hoře dychtivostí.

„Ano, Bonaparte je pryč, je od armády, ujel od ní, už je to jisto a snad už je z Ruska ven. Ale byl tak v ouzkých, kozáci ho už skoro měli – Povídají, že se přestrojil za žida a jenom tak že se jim ukradl, v tom přestrojení.“

To vzrušilo všecku hospodu. Kdekdo v místnosti chvátal ke Krameriovi, řemeslníci, sousedé, kteříž všichni, většinou snad neuvědoměle, přáli Rusům; všichni se shlukli u „vlastenského stolu“. Radost všechny svedla a v ten okamžik sblížila. Připíjeli si, studenti, řemeslníci, literáti; Havelka všechen zarudlý opakoval po Svobodovi, jenže ještě důrazněji a s ohnivou přesvědčeností: „A bude zas stát Moskva, sídlo starožitné –“

Václav musil nanovo zahrát ruský marš, pak ten nápěv chytil starý houslista. Hrál a hrál, a harfa a zpěvem celá hospoda jej doprovázela.

Václav jako všichni vracel se tentokráte pozdě domů; byla mrazivá noc, a proto, přitahuje k tělu plášť, ostřeji vykračoval vzhůru Koňským trhem. Václav vracel se potěšen zprávou Krameriovou. Co by byl doktor Srnka říkal – Cože nepřišel – A ta báseň! Verše, jak je Svoboda přednášel, zněly mu v hlavě. Ano, Slavie, Slavie! Veliké Slovanstvo! Nejsme tak malí, ani ne tak opuštění – A Rus, slovanský národ, vítězí nad tím, před kterým se celá Evropa třásla, poráží jej a osvobozuje Evropu. Slovan!

„Od východní strany duch Slavie věje – tam rod silných –“ Ten může pomoci a pomůže slabým. A dál jak směle řečeno: „Že nás Teuton tiskne –“ Ano. A „nechť v ouřadě neb vojště cizokrajan –“ pravda, samý cizokrajan nebo odrodilec, ale „už neodcizí lásky, která v srdcích hoří“, neodcizí, neudusí –

Hned zítra poběhne k Svobodovi, hned ráno, vypůjčit si tu báseň, opsat si ji, jak mu ji Svoboda slíbil. Kaplan ji napsal, vesnický kaplan Marek, kaplan v Libuni. To jméno nebylo mu neznámo, znal jeho básně z Hlasatele a věděl z vypravování u stolu, že studoval teologii v Litoměřicích, tam že byl v češtině žákem profesora Jungmanna. Tomu že tu báseň napsal a poslal, takové básnířské psaní, jak Svoboda jim dnes svěřil, tisknout že se ta báseň nesmí, cenzura že by ji nepustila, jen v opisech že se šíří. Hned ráno si pro ni poběhne, opíše si ji a hned dvakrát, jeden opis pošle domů pantátovi. A dobřanskému faráři ji také pošle.

Stalo se, jak si v noci usmyslil. Opsal Básnířské psaní Markovo Jungmannovi u Svobody, doma pak ještě jednou. Tento opis zabalil s knihou nedávno vydanou. Bylo to druhé vydání Básní v řeči vázaných od Václava Tháma. První vydání z r. 1785 otec kdysi měl, to Václav věděl, ale shořelo mu s bibliotékou o tom velkém požáru dobrušském. Věděl, že jej dílem nešťastného přítele potěší. A on, „Václav Aloisius Thám, bývalý c. k. první komisař okršlní“, jak jej oznámení knihy uvádělo, teď už po léta herec, snad ani neví, že jeho kniha po sedmadvacíti letech vyšla v novém vydání.

Václav se o tom zmínil také v listu do Dobrušky, jakož i o tom, že se po Thámovi nedávno zase vyptával; Hýbl že mluvil opět s bratrem Thámovým, Karlem, ale ten že dosud nic jiného neví, jenom to, že je Václav Thám u Kronesa, ale kde teď hrají, mu neznámo, bratr že nepíše, ale v Čechách že teď jsou, tolik že je jisto. O své švagrové že Thám, Karel, nechce ani slyšet, té dává všechnu vinu, že bratr na svět tak zanevřel a všeho vlastenského vynasnažení a vlastenské práce zanechal; ta nevěrnice jeho bůh milý ví, kde se prohání, matka její, stará Butteauová, že je v Praze, tu že onehdy zahlédl, ale náramně sešlou.

To psal Václav o Thámovi, a když jednal o Markově básni, přidal chutě Krameriovu nejnovější zprávu z Ruska, to že starý Bílek, kterého srdečně pozdravuje, jistě se pozdraví a z postele vyskočí, až uslyší, že Napoleon utíká a jak utíká, přestrojený za žida –

Toto, stran toho přestrojení, se pak nepotvrdilo, ale že Napoleon z Ruska uprchl, to přinesly později všechny noviny. Samý konec roku hlásil dopis z Paříže, že Napoleon ujel z Ruska inkognito na jediných saních pod jménem vévody z Vicenzy, několik hodin že se pozdržel ve Varšavě, kdež si prohlédl opevnění Pragy, úplně nepoznán, že hned jel dále do Němec a tudy přes Frankfurt do Paříže, kamž dne 18. prosince přibyl o půl dvanácté v noci –

Tak teprve, počátkem nového roku 1813, přicházely podrobnosti o jeho armádě na Rusi už zničené, zprávy francouzské i ruské, o strašlivém ústupu, o přechodu přes Berezinu, jejž francouzské dopisy líčily jako veliké vítězství, o zmateném útěku Francouzů, o mrazu a metelicích, o kozácích ze všech stran na ně ustavičně, ve dne v noci dorážejících.

To se četlo ve vytopených pokojích, v osvětlených, teplých kavárnách, kdy po ulicích svištěl mrazivý vítr a poletoval sníh jako na podporu fantazie čtoucích i čtenářské libosti, často tak sobecké a necitelné.

Byla tuhá, vytrvalá zima. Vltava již od listopadu ledem sevřena. Mráz, sníh, rolničky, veselý masopust. Pražané dlouho užívali na ledě „klouzavých“ radostí; i jinak bylo o dlouhém masopustě veselo. Domácích plesů a tanečních zábav nespočetně. Z veřejných zábav měly jméno i hojnou návštěvu plesy posluchačů práv, pořádané v Redutě na dobročinné účely.

Václav nebyl na žádném. Pilně studoval, četl a začal se také učit rusky. Ten večer u „vlastenského“ stolu, kdy nadšen naslouchal veršům libuňského kaplana o síle a velikosti ruského národa, jakož i vzrušující zprávy o ruských vítězstvích nad Napoleonem zanítily touhu, aby hlouběji poznal bratrský národ a jeho jazyk. Nejprve se učil rusky z knížky Dobrovského, před dvanácti lety vydané „zvláště pro Čechy, zčásti také pro Němce“. S dychtivostí pak čekal nový spis Dobrovského o ruském jazyku. Že jej „jemnostpán“, jak říkal dobřanský farář slavnému učenci, spisuje a brzo vydá, snad už po Novém roce, o tom zvěděl Václav od právníka Havelky. Od něho, jakož i od Klicpery, medika, vůbec častěji slýchal o Dobrovském. Byliť oba jeho učedníky, jako Jodl, Hanka, Dlabač, chodili k němu do jeho bytu, do domu v nosticovské zahradě, kterýž znal Václav jen z ulice. Jak vnitř vypadá, věděl z kamarádského líčení. Havelka, Klicpera ochotně vypravovali na jeho otázky, a často i sami, rádi, nadšeně; někdy také vesele, jaký je tam pořádek, že Dobrovský nerad dává si uklízet, jak má všechen nábytek divoce rozestavený a nestále, jednou tak, podruhé tak, skříně plné prachu a židle plné knih, papíru i pohozeného šatstva, často že si není ani kam sednout.

Ale na všecko že zapomenou, vypravovali, když začne jemnostpán vykládat o staroslovanštině, o Slovanech, co země zabírají, jaký je jich počet, ale jak jsou rozdrobeni a jak často že pojednou za toho výkladu si povzdechne: „Ó my nesvorní Slované!“

Václav hned na jaře, když ty soukromé přednášky u Dobrovského začaly, zatoužil po nich; ale nemohl s kamarády pro nedostatek času. Teď na podzim, když se Dobrovský vrátil z teplických lázní a pokračoval ve svých výkladech mladým slovanským nadšencům, Václav opět nemohl s nimi. Jeho kondice mu nedaly. Tak nezbylo nežli zase přeslýchat od přátel o výkladech Dobrovského; a Václav se dychtivě přeptával a dychtivě naslouchal, zvláště když věhlasný slavista ve svých výkladech častěji jednal o Rusech.

Tak žil Václav jen svému studiu; málo vycházel, a šel-li z bytu, bylo do kavárny na noviny nebo večer na Starou rychtu k „vlastenskému stolu“. O veselost se jim skoro pokaždé „kacafírek“ Hýbl postaral, který přinesl také novou písničku jím složenou. Často Starou rychtou zahlaholilo, zvláště když se připozdilo, když rozjařeni, v bujné veselosti si zpívali slohy Hýbla-Šalamouna:

Jednou jim vrazil na Starou rychtu také „baron Stroh“ v ošumělém fraku perníkové barvy; všechen zimou prokřehlý zasedl do koutku v baronské póze, na kterouž ihned zapomněl, když jeden z hostí škádlivě se zeptal, nechodí-li na něj nebožtík Tomášek, nestraší-li ho.

„Ten? Ten? Strašit, ten bude strašit, až umře, ale mne ne, mne nebude strašit. Mne by se bál, hehe – Myslíte, že umřel? Hehe – On se schovává, přede mnou, verstehen Sie?“ vypjal se sebevědomě. „Já pořád chodím za ním, pořád ho hledám. Ale já mu dal, ich hab ihm gezeigt, was ein Baron Stroh – Tomášek – hm. So ein gemeiner Kerl.“ Odfrkl si. „Pořád se schovává –“

Dlouho se nezdržel a nikdo se nedivil. Bylo již známo, že takto mele teď pořád jednu, že tak mluví všude o Tomáškovi, všude tak jako vítěz, sebevědomě, schlubně, nevěře, že jeho protivník odešel navždy.

Doktor Srnka chodil na Starou rychtu jako předtím. Sedal sám u svého kulatého stolu, někdy se obrátil po „vlastenském“ s nějakou poznámkou, obyčejně peprnou, někdy i k nim přistoupil. Nepřišel-li na Rychtu dva tři dny, již se po něm ohlíželi a hned hádali, že sedí asi na Nebozízku u „starce z hor“. Nezůstaloť tajemstvím, že cenzor onemocněl a že doktor Srnka jej celý podzimek léčil. Záhadou však jim bylo, že si cenzor vybral právě doktora Srnku a že doktor tu funkci přijal.

Vídeňské noviny Hromádkovy čekal po Novém roce všechen vlastenský stůl s dychtivostí; s největší Václav. Sám jich odbírati nemohl; vydání na předplatné dvacíti čtyř zlatých nesnesly jeho důchody. Jakmile zaslechl, že časopis Krameria již došel, ihned chvátal do Dominikánské ulice do České expedice; byl žádostiv, jak vypadá literní příloha Vídeňských novin, co obsahuje, je-li tam něco od Patrčky, jenž z Vídně mu nepsal a o němž neměl teď žádných zpráv. V Listu I však nenašel nic z jeho péra a také ne za týden v listu druhém. I v třetím marně hledal. Hned v první příloze nalezl však „vchod“ vznešenosti přirozenosti, kterýž prolog slyšel už na dobřanské faře; ale od Patrčky v přílohách nic. Žasl nad tím. Nebyloť jen o literární plod, ale to, kombinoval Václav, vydal se Patrčka do Vídně asi nadarmo.

Počátkem února bylo u vlastenského stolu divadlo zase hlavní. V ten masopustní čas zahráli si dvakráte: v úterý dne devátého února, večer, kterýž divadlo ochotně postoupil ředitel Liebich jejich „sjednocené společnosti“. Hráli veselou hru Jan Příbor aneb Milovník a sok v jedné osobě. Koncem masopustu před druhým představením led na Vltavě se slušně, bez pohromy stěhoval. Druhý den potom, odpoledne, bylo dvacátého února, zašel si Václav na Poříč k Zlatému bažantu, aby si odnesl zásilku z Dobrušky i psaní, kteréž přivezl forman Svoboda. Do svého bytu se vrátil za bouřky, neobyčejné v ten čas.

Lijavý déšť se spustil, hřímalo a blesk za bleskem prošlehoval zatmělým vzduchem. Václav jenjen doběhl domů; za hřímání, v tom temnosvitu přečetl u okna psaní, na které již dlouho čekal. Všichni zdrávi, o Patrčkovi nic, ale tu na konci, že před týdnem zemřel starý Bílek.

Václav, ačkoliv se sám přesvědčil, že soused už na podzim hrubě scházel, byl zprávou o jeho smrti překvapen i dojat. Dobrý, osvědčený soused, přítel jejich rodiny odešel, a ne obyčejný člověk; čtenář byl, politik i vlastenec uvědomělý. A co měl Václav sám na něj vzpomínek už od svého dětství! Jedno rád četl ve zprávě o jeho smrti: že starý Bílek byl teď spokojen a šťasten, poněvadž se dočkal Napoleonova pádu. Nejvíce že jej těšila, psal Věk otec, jeho, Václavova zpráva o tom, že musil přemocný císař uprchnout z Ruska v přestrojení, to že si Bílek poslední dny pořád opakoval: „Díka bohu! Díka bohu! A Rusové, to je národ! A kozáci! Kozáci! A takhle, takový pád, takhle utíkat, s takovou hambou utíkat. A kdo, kdo – Napolion – Napolion! Metla boží, Napolion za žida – za žida přestrojený!“

Druhého dne, 21. února, v neděli, kdy na rozích bylo ohlášeno také české představení, odpoledne, v Stavovském divadle, a sice Masopustní žert aneb Pan Jan Šídlo, taneční mistr, zastavil se u Václava po obědě přítel Kamberský. Hned jak vstoupil, viděl Václav, že nepřichází jen tak, že něco nese a jistěže z Litomyšle. Václav mu to přímo řekl.

„Nesu. Nejprve buchty, koblihy, panímáma mně jich poslala celou bednu a tobě taky výslužku. Pamatovala. Tak si pro to přijď nebo pošli. A psaní také poslala. V tom psaní –“ vázl, jako by váhal.

„Snad o Toničce, vdala se teď v masopustě,“ vpadl Václav, začervenav se.

„Před čtrnácti dny měla svatbu. No, nebledneš, nesháníš jed –“

„Když jsi mne už na podzim na to připravil. Musil jsem to přece očekávat.“

„Tím líp, kamaráde,“ přichválil vesele medik, v duchu však se přece divil. Nadál se, že Václav bude přece jinak dojat. Nebyl zhluboka; klidný však nezůstal. Než před kamarádem medikem i to zatajil. Ale v divadle, kdež se nemusel na něj ohlížet, myslil jen na jeho novinu. Brynke, Vild, Sýkora, osvědčení, oblíbení komikové jejich „sjednocené společnosti vlastenců“, hráli v Panu Janu Šídlovi tak, že se hledištěm bez ustání rozléhal smích i řehot. Václav však z prvních dvou jednání té frašky „vzdělané“ zase J. N. Štěpánkem mnoho neměl. Teprve v třetím začal sledovati, co se děje na „herčišti“ a viděl, že škola stavovského tanečního mistra Weinigra tancem a malebným obrazem skončila hru.

Toto pohnutí bylo jako poslední zakmitnutí plaménku. Po něm opět klid. Tu noc spal Václav dobře jako jindy a nazejtří, v pondělí, bylo zase jako v sobotu a předtím, to jest nevzpomínal na Toničku Zemanovu, s kterou se vlastně již na podzim v duchu rozžehnal navždy.

V ten čas zachvacovalo nové velké napětí, nové rozčilení všechny Pražany. Napoleonova armáda na Rusi zničena; tím však jeho zápas s ruskou říší neskončen. Noviny přinášely zprávy, že jen dojel do Paříže, že začal sbírat nové vojsko, že už tou dobou má zas už veliké a nacvičené; psaly o skvělých vojenských parádách v Paříži, o postupu francouzské armády k hranicím.

A od východu jako zátopa se hrnula! Rusové přestoupili hranice a Německem stíhali nepřítele. Noviny měly teď rychlejší zprávy nežli v zimě z Ruska. Byloť dějiště blíž, mezi Odrou a Labem, a Rusové chvatně postupovali. Čtvrtého března přitáhli do Berlína za nadšení všeho obyvatelstva. Nebylo pochyby, že smlouva mezi carem a pruským králem proti Napoleonovi už je, nebo bude najisto smluvena. Dne 15. března slavil car slavný vjezd do Vratislavi a 16. téhož měsíce, jak noviny oznamovaly, začali Francouzové přecházeti Rýn u Mohuče, kdež se prý těší, že záhy zas uvidí Napoleona.

V ten čas se v pražských společnostech o paní z Hanoldů již nemluvilo. Byla dlouho z Prahy a pak těch událostí a starostí, jak bude dál, co Rakousko, dosud spojenec Napoleonův, jak se rozhodne, na čí straně se dostane do války. O tom jen se teď hovořilo, jednalo, debatovalo. Na podzim a počátkem zimy, když se paní z Hanoldů nevracela z venkova, častěji se o ní zmínili, poptali se, podivili, cože nejede zpět do Prahy.

Počátkem listopadu sešel se ve společnosti u rady Slívky doktor Blumentritt opět s mladým Hanoldem. Zastavil jej a dobře se hodilo, že bylo zrovna nedaleko místa, kdež stál doktor Held.

„Pane z Hanoldů,“ oslovil advokát paní Hanoldové bratrance jejího muže, „víte-li už, kdy paní z Hanoldů přijede –“

„Ne, nevím, věru nevím,“ dychtivě se chytil na tuto otázku mladý Hanold. „Vy to víte? Kdo vám pověděl?“

„Doktor Held ne, jak jste onehdy mínil, ale paní z Hanoldů sama. Psala mně stran svých záležitostí hospodářských.“

„Tak kdy přijede – A cože tak dlouho –“

„Vůbec nepřijede.“

„Není možná.“

„Ano, je. Zůstane na venkově kvůli dcerušce, z ohledu na její zdraví a sama chce mít úplný klid.“

„No, ten tam v té poušti bude mít.“

„Ano, a pokoj před všelikým tlachem a pošetilými řečmi. Těm se tu neubrání ani nejpoctivější, nejčestnější muž, není-li pravda?“

„Ano, zajisté,“ nejistě přisvědčil Hanold, „ale tam přec, v tom letním bytě nemůže zůstat.“

„To ne, ale najal jsem pro ni zámeček po nebožce paní tetě vaší, po paní baronce Skronské. Pan ze Skronských při svém úřadě tam nemůže být. Zámeček je dobře opatřen, i v zimě tam bude příjemné bydlení. A paní z Hanoldů bude tam jako doma.“

„Ano, ano, bývala tam za svobodna.“

„Tak, teď jsem vám posloužil, když jste se onehdy tak o to zajímal. A svěřuji vám novinku, já právě včera dojednal smlouvu o ten zámeček. Nikdo o tom ještě neví, nikdo, pane z Hanoldů, zajisté,“ opakoval doktor vážně a s důrazem, „nikdo. Zajisté to oznámíte panu bratranci a já, s dovolením, oznámím to také paní radové a snad to bude zajímat i doktora Helda, jenž léčil Jeanettu, vaši malou neteř, a za to upadl ve vaše podezření.“

Mladý Hanold, komický ve svém úžasu, stál chvilku nehnutě, hledě za advokátem. Zpráva, jež vyvracela jeho podezření, jej zmátla. A cítil také doktorovo bodnutí. Lory ostane venku kvůli Jeanettě. Tu až bláznivě miluje, to by bylo možná. Nezůstala by, kdyby něco s tím Heldem – ne, to by nevydržela. Tedy ne? Nevěda, zavrtěl hlavou a zacházel k bufetu, mysle na to, že bratranec užasne, až mu to napíše; a komedie nebude, je po komedii.

Held se lekl, když uslyšel zprávu doktora Blumentritta. Ale že také paní radová Slívková velice žasla, nechtíc ani uvěřit, nebyl Heldův dojem tak nápadný. Doktor hleděl se také ihned opanovat; ve společnosti však neměl už dlouho stání. Odešel, jak jen nejdříve mohl. Déle však nežli jindy se ubíral do svého bytu. Ač byl sychravý listopadový večer, chodil drahnou chvíli ulicemi. Myslil na Lory a na její rozhodnutí. Že dala paní de Lozier za ni výpověď z bytu, to věděl. Ale že by opravdu nadobro zůstala na venkově, toho se nenadál. Do té chvíle se utěšoval, že se paní Hanoldová rozmyslí.

Nerozmyslila. Ani o změně venkovského bytu nepsala. Vůbec nepsala. Za týden po tom, co se Held doslechl Blumentrittovy noviny, navštívila jej madame de Lozier. Přišla mu oznámit z uložení paní Hanoldové to, co již věděl od jejího advokáta, jakož i za sebe povědět, že se odhodlala přijmout naléhavé pozvání mladé, milé přítelkyně a odstěhovat se k ní nadobro, že vidí, že cítí, že je teď paní Hanoldové potřebná, teď v její samotě a osamocenosti.

Held v tu chvíli pocítil trpkost. Než smlčel své pohnutí; tvářil se klidně, hovoře nejvíc o Jeanettě. Ale když madame byla na odchodu, zachvělo mu srdcem teskno a v tom pohnutí požádal srdečně paní de Lozier, aby, kdyby se jí zastesklo v zachumeleném zámečku, si s ním několika řádečky pohovořila, nebo kdyby odtud z Prahy něčeho potřebovala, že milerád poslouží. A myslil přitom na Lory.

Madame byla dojata i nadšena jeho laskavostí, a že sama chtěla požádat, v tom že bude na venkově největší svízel, že tam dojde tak málo zpráv a tak pozdě, a že se nemůže dočkat, jak je na bojišti, jak ten korsický tyran, o tom kdyby někdy poslal doktor zprávu, a ona že se jistě dočká noviny, že Bonapart je potřen, že Rusové táhnou vítězně za ním do Francie, že tam obnoví královský trůn, a bratr, ach, ten že přitrhne s nimi, že bude proti těm kralovrahům pomáhat, jako když tu byla J. král. Výsost princ z Condé, tenkrát když měl logis v Červeném domě v Jezuitské ulici a když v kostele sv. Josefa na Malé Straně rytíři sv. Ludvíka atd. – Held to vyslechl opět trpělivě jako tenkráte, když byl u madame dovědět se nějakých zpráv o paní Hanoldové.

Ani po odjezdu paní de Lozier dlouho jich nedostal. Tu a tam zaslechl něco o ní ve společnosti u rady Slívky, když na paní Hanoldovou počátkem zimy ještě vzpomínali a o ní mluvili, nebo když poslala list paní radové Slívkové. Sám od ní psaní nedostal. Počátkem prosince poslala paní de Lozier list velmi obšírný a mnohomluvný. Tentokráte byla ta hovornost Heldovi vhod. Dočetl se, jak žijí, že Jeanettě tam nadobyčej svědčí, že tak znamenitě nikdy nevypadala, paní z Hanoldů však že není tak docela zdráva, snad že ta samota přece jen – Ale jinak že jim čas dost ubíhá, že jezdí na saních, že se procházejí zachumeleným parkem, ona, madame, že trochu maluje, paní Hanoldová že hrává na klavír, někdy velmi dlouho, ale nejvíce že čtou.

Dále psala paní de Lozier, jak za soumraku, večer, sedávají u krbu, jak v hovoru jsou skoro pořád v Praze, jak vzpomínají, jak často i o něm rozmlouvají, Jeanetta že často vzpomene, i paní z Hanoldů.

Druhé psaní došlo na Nový rok, vlastně psaní dvě. Druhé, kratší, od paní Hanoldové. Přála doktorovi k Novému roku za sebe, za Jeanettu, za kterouž mu znovu děkovala, že ji zachránil, že nebýti toho roztomilého dítěte – jak je v ní šťastná, že jen s ní možná život snést. O Vánocích, o Štědrém večeru jak vzpomínali, jak bylo loni, paní de Lozier že blouznila o tom, jak loni (Held) hrál a zpíval ty „české selské písně“, jak bylo krásně –

Jen ta vzpomínka, ale jinak nic o sobě. Než z té vzpomínky zavanula její oddanost i tesknota. A přece chmuřil čelo. Nač to vše? Hleděl ven do husté chumelice. Tam v zasněženém, pustém kraji, v zapadlém zámečku v zachumeleném parku, sama, jen se vzpomínkami. Ach, nač to? Ale kdyby byla tu, kdyby i jinde bydlila, v jiném domě, bylo by možná se s ní nevidět, míjet ji? Jednoho však dosáhla. Má pokoj a jméno její zůstane nedotknuto. Podezření, sotva zasyčevši, utichlo. Ten tlachal, mladý Hanold, umlkl nadobro a netroufá si.

Ve společnostech se o paní z Hanoldů již nemluvilo. Jen radová Slívková jí občas psala, někdy také hraběnka Bubnová. Odjevši z Prahy, vymizela z paměti jejích společností. A ty měly teď jen veřejné záležitosti, vojnu, zahraničné události. Už i rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg nestarali se tak o madame Dupasquierovou a tajemného strážce jejího; zato tím dychtivěji a více o domnělého otce malého Leona ve Spálené ulici.

Jaro se utěšeně otvíralo. Již v polovici března se keře zelenaly. Ale jak se rozvíjelo a rozkvétalo, hustěji pršely zprávy a noviny z bojiště. Německo vzhůru, dobrovolníci se chápali nadšeně zbraně, boj jejich jako boj proti utiskovateli, jako boj za svobodu budil sympatie. Německo povstalo, když přitrhl Rus na pomoc. V březnu vydal pruský král z Vratislavi válečný manifest, vojsko jeho postupovalo s Rusy, kteří koncem tohoto měsíce opanovali Lipsko. , okolo hodiny s poledne, vjeli jízdecky do Drážďan za veliké slávy ruský car s pruským králem a sedmadvacátého utekl se do Prahy saský král s královnou, princové saští i sestra králova. Den poté zemřel v Slezské Boleslavi Kutuzov – Novina za novinou, o jednáních a bojích, zpráva za zprávou a každá vzrušující.

Noviny psaly o smrti slavného ruského vojevůdce až počátkem května a zároveň o jakési veliké bitvě, kteráž prý dne druhého máje byla svedena mezi Lipskem a Weissenfelsem. To byla bitva lutzenská, o které se po Praze jeden den mluvilo, že v ní spojenci zvítězili, ale druhý už den, že není pravda, naopak, že rusko-pruská armáda ustoupila v největším nepořádku do Drážďan a dále k Míšni. A tak tomu bylo.

Sotvakdo si v tom napětí a vzrušení toho povšiml, že v den té bitvy vytáhli na Bílou horu u Prahy nové zvony na kostel P. Marie Vítězné, od počátku jara kanovníkem Čapkem horlivě upravovaný.

Vysvítalať zase Napoleonova hvězda. Po jeho vítězství u Lützenu zase nové, u Budišína, pak slavný vjezd Napoleonův do Drážďan, jež uctily jej nádherným osvětlením, cesta hraběte z Bubna do Drážďan, kamž nesl psaní císaře Františka Napoleonovi. Co bude? Zůstane-li císař ve spojení s Napoleonem, nebo se přidá k Rusům a Prusům? Vídeňský dvůr sice prostředkuje mezi nimi a Napoleonem, to věděli, nikdo však nedoufal v mír, zvláště když kolem všude už stín války, rychlé, až horečné přípravy k ní.

V druhé polovici června četl Václav v novinách zprávu, kteráž jej zvláště zajímala. Jednaloť se o jeho domovinu. , a nazejtří že tam přibyl ministr Metternich, který však, pozdržev se jenom den, odjel do Jičína k císaři Františkovi; car však s nehojným komonstvem že zůstane ještě nějaký den na Opočně.

Víc noviny nepsaly. Václav však dověděl se zevrubnější zprávy. Dostal psaní z Dobrušky; otec psal a také o té neobyčejné návštěvě na Opočně, že se tam byl také podívat, na cara, a že jej uviděl i důstojnictvo jeho, samý vybraný a znamenitý lid. Car že si také zajel do Ratibořic u České Skalice a ministr hrabě Metternich s ním. Sice se říkalo, že jedou navštívit náchodskou vévodkyni, ale kdo čteš, rozuměj, že když tam přijel i pruský ministr, že nebylo jen pro nějakou kratochvíli, to že se v ratibořickém zámečku strojilo jistě něco velkého a zvláště důležitého.

Teď že je u nich, psal Věk, všude veliké pohnutí vojska, z Dobrušky a okolí že odtáhlo, co ho měli od jara na kvartýrech, ze solnického a rychnovského panství že se také vyklidilo, celý pluk samých Chorvatů a Valachů, v Josefově že není skoro žádného vojska, všecko že vytáhlo, také prapory pluku hraběte Gyulaye, u kterého je pan korouhevník Polák, ostatek toho pluku že musil ze svého bytu také přirazit a takže také pak Polák dostal se z Litomyšle. Psal panu faráři na Dobřany, loučil se, a že teď místo lyry bude mít asi pořád meč, vojna že bude a Múza že asi umlkne docela, ale na Dobřany psát že nepřestane, že bude tam posílat zprávy, jak jen bude možná.

To vše Václava velmi zajímalo, zvláště zpráva o Polákovi. A nakonec o druhém básníři.

„Že Patrčka je zase doma v Solnici, je ti asi známo. Snad ti sám psal. Ve Vídni nepobyl ani do konce zimy, píšu o tom, kdyby snad Ti byl nepsal; nemohl se tam uchytit. Profesor Hromádko pro něj nic neměl a jiné zaměstnání jak tam v tom babylóně německém nalézt! Tuze tam pospíchal, horká hlava jej pudila. Čekal, že tam najde, po čem touží, a zchlazen, zklamán musil nazpět. Je tuze roztrpčen. Mluvil jsem s ním onehdy na Opočně. Posteskl si mně, že nezbývá nežli zase kupectví, než aby se lokte chopil, že si chce začít obchod plátnem a přezí, ale nejhorší že je, a tu byl tuze ostrý, jak se teď v Solnici na něj dívají, že cítí jejich posměšky v pohledech, že se s nepořízenou vrátil z Vídně, kamž měl tak naspěch, a že i zaslechl úštipky, co toho ve Vídni chytil, teď že Solnice bude zas dobrá, že ostane mámě na krku –“

„Proto nepsal!“ pomyslil si Václav, lituje Patrčku. Nechtěl mluvit o svém zklamání. Chudák… Ale s Hromádkou se asi ve zlém nerozešel, poněvadž nedávno, po dlouhém čekání, našel Václav v Hromádkových Prvotinách Patrčkovu báseň Winkelryd. Škoda, že musí zůstat doma, kde mu dusno, v malém hnízdě, kdež mu nikdo nerozumí; v tomhle snad ne ani vlastní matka.

Přišel Kamberský; že se pro Václava stavuje, hlásil, aby se šel podívat na funus toho pruského generála (Scharnhorst to byl, který, u Lützena byv těžce raněn, v Praze zemřel), že bude slavný pohřeb, protože ten generál byl chlapík a sekáč Francouzů a teď už beztoho že držíme s Prajzy jako s Rusy. Na pohřeb však se nedostali. Když vyšli ze Žitné ulice Dobytčím trhem dolů k Vodičkově, nemohli dále pro ohromný zástup lidí, jenž se tlačil jako tmavý mrak, hluče a šumě, zástup starších mužů, dělníků, řemeslníků, výrostků a nejvíce ženských, mladých i starých.

Ze zástupu probělávaly se vojenské fraky s výložky, probleskovaly bodáky naražené na těžkých puškách. Vnitř této kruhové ohrady vojenské houf mladíků v čepicích, v kloboucích, s uzlíky i vaky vandrovnickými nejrůznějších tvarů. Nejeden z nich nesl na řemeni sladovnickou zelenou houni stočenou. Samí tovaryši různých řemesel. Šli světem, v Praze se stavili hledat práci, na herberku si odpočívali a dnes časně ráno je po různých herbercích vojáci přepadli, schytali a teď všechny sehnané v jediný houf vedli je do kasáren; tam jim dají uniformy, strčí jednoho každého do pluku, do kterého bude přidělen. Všichni jsou již jako odvedení, sotvakterého z nich propustí na svobodu.

Nejeden z nich se ráno, když jej brali, vytrhoval i bránil, nebo pak se pokoušel utéci; zato jej svázali a teď v poutech kráčel. Marně jimi škubal, marně ruce do výše pozdvihoval, aby po ulicích viděli, jak jej svázali jako lotra. Odvedenci volali, křičeli, kleli, jiní začínali zpívat; mnoho však jich kráčelo mlčky s hlavou svěšenou, rezignovaní i zoufalí, nebo smutně obraceli po zástupu oči od pláče zardělé nebo ještě slzící.

Václav zaleknut tím smutným výjevem díval se na odvedence i na zástup, jenž je provázel ze zvědavosti i ze soustrasti. Čtrnácte let sloužit, pomyslil, čtrnáct let na vojně a nepodívat se ani domů ani teď, aby se mohli rozloučit, ani pak, neuvidět rodičů, nikoho! A snad nikdy se už nevrátit, zahynout v cizině na poli nebo ve špitále. A doma rodiče, matky! Stál jako strnulý, zapomenuv na Kamberského. Hleděl za davem, až zašel dále Vodičkovou ulicí na Koňský trh. Když Václav chtěl dál, uviděl, že je sám. Ten nával Kamberského odnesl. Zahnul do Spálené ulice, uvažuje, má-li jíti na pohřeb pruského generála čili nic.

„Pane Věk!“

Rychle se ohlédl po hlase. Na druhém chodníku doktor Held. Kýval na Václava, jenž ihned k němu zašel.

„To je náhoda,“ řekl Held. „Tak to je líp. Vzal byste ještě hodinu, kondici?“

Václav překvapen upřel na něj oči.

„Dobrou kondici, ale musil byste hned nastoupit. Měli preceptora, ale ten se na smrt roznemohl. A hoch nemůže být bez učitele. Tedy co –“

„Děkuji, pane doktore, ano, rád.“

„Ale co vaše vlastní tentamina?“

„Do srpna je dlouho, pane doktore, to se dobře připravím.“

„Bene, jsem tomu rád. Slíbil jsem té rodině, že jim učitele opatřím, a hned jsem si vzpomněl na vás, krajane!“

Václav chtěl opět děkovat, než Held vskočil mu do řeči:

„Víte-li, kde je dům lifranta Toškána?“

Václav se patrně zarazil.

„Lekáte se! Znáte ten dům?“

„Já tam už byl,“ přisvědčil Václav s úsměvem a pověděl, jak předloni, když ještě písařil, zabloudil s akty pod paždí do velké zahrady paláce někdy hrabat Přichovských. Held veseleji dodal:

„No tak, cestu znáte. A ještě ad informationem. Muži se hrubě o hocha nestarají, mají teď plnou hlavu lifrování pro vojsko, ženské učení nerozumějí a jsou na hocha slabé. Ale nejprve a především jděte k staré paní.“ Podal Václavovi ruku a šel.

Václav, zapomenuv na pohřeb pruského hrdiny, obrátil se a šel domů. Taková hodina! Ale také dost práce. Muži se o hocha nestarají, ženské jsou slabé. To asi děd a babička a rodiče hochovi. A zkoušky – Doktoru Heldovi řekl, že se dobře připraví. Teď počítal látku i čas, z církevního práva že to půjde, to pořád pilně studoval, a co mu schází z českého státního práva, to dohoní, jistě. A doma u nich! Jak se podiví, až jim napíše, ať pantáta mu nic už neposílá, že se už sám teď opatří. Jak se matka zaraduje!

Doktor Held způsobil překvapení a sám byl ještě téhož dne překvapen ještě víc. Navečer zašel do kavárny U Modrého hroznu přečíst si nejnovější zprávy z bojiště. Četl o příměří, smluveném mezi Napoleonem a mezi Rusy a Prusy, hovořil o tom se známými, uslyšel od guberniálního rady Krtičky, že se bude opravdu jednat o mír a Praha že je vyvolena za místo kongresu, jistě, že už co nevidět sjedou se tu zástupcové válčících mocí, Metternich že se pořád tuze namáhá, aby došlo k míru.

„Ale přitom chystají se na vojnu,“ vpadl kdosi. „Už je zase rekrutýrka. Viděli jste dnes ty ubožáky chycené?“

„Ano,“ přisvědčil Krtička, „potrvá dál, po celé zemi. V arzenálech se pracuje ve dne v noci, sta krejčích sehnali na komisní šití –“

Vtom vešel advokát Blumentritt. Přisedl k nim, poslouchal, pak za vhodné přestávky přiklonil se k Heldovi a pošeptal mu:

„Potkal jsem mladého Hanolda.“

Held se zasmušiv upřel oči na doktora, jako by se tázal, co s tím, proč mu to říká, je-li zas něco.

„Zastavil mne,“ pokračoval doktor, „a ptal se mne, vím-li nejnovější novinu, že jeho bratranec, rytmistr, manžel paní Hanoldové, přihlásil se zase k vojsku, k vojenské službě.“

„Opravdu?“

„Jistě; odjel, už je u svého pluku.“

„Ví o tom paní z Hanoldů?“ zeptal se Held kvapně.

„Neví.“

„Budete jí o tom psát?“

„Ne, ale povím to paní radové Slívkové.“

Held pokývl a již o tom nemluvil. Než tak pozorně již nenaslouchal hovoru o válce a míru, o nastávajícím kongresu v Praze; mlčel a myslil na Blumentrittovu zprávu, i přelétlo mu, že kdyby tak rytmistr Hanold teď ve válce – Nedomyslil, potřásl bezděky hlavou. Ale o té zprávě uvažoval zas, i pak cestou i doma. Prudce pohnula hladinou poutichlých pohnutí. Od té chvíle, co zvěděl, že rozhodnutí paní Hanoldové je nezvratné, když se přestěhovala na zámeček po své nebožce tetě, pokládal rozloučení za úplné, navždy. Měl se za odbyta, cítil v tom cosi proti sobě i zatrpklo v jeho zármutku z rozloučení. Paní Hanoldové psal jen jedinkrát, když odpovídal na její novoroční list. Psal srdečně, ale krátce. O sobě, o minulosti se nezmínil. Jednal tak, jak si ustanovil, přesně podle rozhodnutí paní Hanoldové; nebylo to i bez trpkého úmyslu.

Pak jen občas podal zprávu paní de Lozier, ve kteréž zprávě bylo leccos pro paní Hanoldovou, jí však přímo již nepsal. Jen Jeanettě pokaždé několik řádků. Paní Hanoldová také sama nepsala. Než každý list paní de Lozier přinesl přímý nebo nepřímý vzkaz od ní nebo zprávu o ní a Jeanettě. Ale neviděli se a čas nepozorovaně hladil pohnuté vlny Heldova vzrušení; a ustavičné, někdy úmorné zaměstnání, ruch velkého města i pohnuté doby nedaly bujiti vzpomínkám a často zalétat myšlení k osamělému zámečku. Ale tam tesknota chodila.

A vtom nenadálá ta zpráva o rytmistru Hanoldovi; náhlé, prudké zavanutí do tupého klidu a tiché rezignace. Ale jen zavanutí. Held se bránil myšlenkám z něho. Ať tak nebo tak, rozhodoval se v duchu, všemu je konec. Není možná, není už možná!