F. L. Věk

F. Věk si kolikrát vzpomněl na P. Vrbu, co asi říká tomu proroctví, že tohoto roku 1800 nastane mír. Vzpomněl si jmenovitě, když podle dvorského dekretu po všech kostelích se v březnu modlili, aby bůh v nastávajícím polním tažení c. k. zbraně požehnal, i pak, když u Rejna i dole v Itálii začala děla hřmít, když chodily zase zprávy o zuřivých bojích.

Věková, když bylo muže náhle potřeba v krámě nebo v hospodářství a marně se po něm doma sháněla, pokaždé poslala Vašíčka, již osmiletého, čiperného, aby sběhl k Bílkům pro tatínka. A býval tam skoro pokaždé. Sněmoval se starým sousedem o světě, hlavně o vojně; také se často přeli. V něčem se často shodovali, jako v tom, jakou vyvedli ve Vídni hloupost, že se s Rusem rozkmotřili, a že to tam divně vedou, když i králevic Karel vzdal se správy nad armádou, však že to je vidět; od Rejna chodily zlé noviny. Císařské vojsko všude ustupovalo a Francouz pořád mu v patách.

„A že se našim v Itálii daří líp,“ starý Bílek zakýval pravicí, v níž držel dýmčičku, vpravo vlevo, „to, no nechme být, počkejme, až co Bonapart, ten se ještě neozval – Uvidíte, Františku, že ti zajatí Francouzové v Josefově už dlouho nebudou!“

Věk od podzimku v Josefově nebyl. Cestu tam neměl, a schválně, kvůli Francouzům, už nejel. Věděl, že ho syndikus, třebaže prohrál i s vrchním, ba právě proto, ostře hlídá; hlavní však bylo, že cestu měl za marnou, když jim nemohl nijak prospěti. Ale pak v červnu na ně živě vzpomínal, když četl, že Bonaparte vytrhl do pole, že přešel Alpy, jak se prodral těmi horami do Piemontu a z Piemontu do Lombardie, že vrazil Melasovu vojsku do zad a že u Marenga –

Strašná porážka! Zvědí-li to zajatci?

A z Němec také zprávy Jobovy. Francouz byl už v Bavořích a blížil se k hranicím.

„Vidíte, Františku, teď je zle, už se to podobá jako před čtyřmi roky, už jdou na nás, tentokrát je zle, jde už o Čechy.“

Že je zle, to mu dotvrdila vyhláška král. českého gubernia, která vybízela, aby každý, kdo má nějakou zbraň nazbyt, ji zapůjčil těm, kteří se postaví dobrovolně proti vpádu nepřátelskému hranice bránit. Když o tom u Věků večer na podsíni mluvili, povzdechla stará Věková teskně a zhluboka:

„Kdy tomu bude konec! Toho já se ani nedočkám. Co bude bídy, co sirotků a mrzáků!“

„Ba toť,“ přisvědčoval Bílek, „teď chtějí zbraň a ke vší už hrozné kontribuci budou chtět ještě peníze, uvidíte, nové daně a vojsko.“

A chtěli daně a také nové vojsko. První zprávu o tom dostal Věk od P. Vrby, jenž se zas po dlouhé době ozval dlouhým listem. Zlobil se na Bonaparta a na to, že co loni králevic Karel a Suvorov (ví-li Věk, že ten slovanský hrdina v máji v Petrově zemřel) vybojovali, to že je všechno pryč, ba že nepřítel už táhne k hranicím; teď, když je nejhůř, že zas arciknížete Karla zavolali, že přijel do Prahy, že je ustanoven k obraně Čech a k takovému konci a cíli že zřídí český pluk či legion dvacíti pataliónů ze samých Čechů, Moravanů a Slezanů.

, českým, moravským a slezským věrným obyvatelům –“

Věk si přispíšil to přečíst; když sestupoval ze schodů radnice, potkal starého Bílka, jenž polooblečen vyběhl, jak zaslechl o té vyhlášce.

„Je to to, jak pan páter Vrba psal, o českém pluku. Má být ze samých dobrovolníků.“

Dva dni poté rozlétla se městečkem válečná píseň. Dvoulist ten, s českým lvem v čele, přinesly děti ze školy, kdež se z něho učily zpívat tu píseň:

Když také Vašíček Věků tu píseň přinesl, Věk ji přečetl a zamyslil se nad ní. Vzpomněl na Tháma, jak loni s ním byl na Hradčanech, jak mluvili o stavech, že se přičinili o český jazyk, aby se dostal zas do škol i do úřadů – Ve Vídni se vymluvili na válku. Teď chtějí zas, a co dají, copak dají za to vše, za ty hrozné peníze, za daně, drahotu, za krev – A trpce si sám odpověděl: „Jiný vítr, jiný vítr, jak říká syndikus.“

V prosinci, po Vánocích, dostal balík knih od Krameria s listem; také P. Vrba přiložil psaní. Kramerius stýskal na zlé obchody, že všecko s tou vojnou vázne a že padl na všechny velký strach, zvláště po té velké porážce u Hohenlinden, a když Francouzové teď vrazili už do Rakous –

P. Vrba však se zas utěšoval, že to půjde, že se to obrátí, když králevic Karel převzal opět vrchní správu nad vojskem, že už z Prahy odjel k armádě, a když na jeho vyzvání dobrovolný český pluk rychle, pěkně se schází, že skoro denně přichází do Prahy množství srdnatých jonáků z Čech i z Moravy, vesele s muzikou, ve zvláštním vojanském mundúru, že mají dlouhé kalhoty (bylo podtrženo) a vysoké peří na kulatém klobouku, radost se podívat. A patalión studentů, ten že je extra, ti že mají stříbrné nárameníky, včera že třem pataliónům byly na Staroměstském rynku odevzdány praporce, že česky (bylo zase podtrženo) a německy přísahali a pan světící biskup rytíř Chlumčanský že měl českou řeč k dvěma pataliónům, pozejtří že se všechny tři vypraví z Prahy dolů k Budějovicům na hranice –

V rachotu válečném, v útisku velkých, krvavých obětí, v úzkostech před nepřátelským vpádem skonával rok, skonávalo století a nové přicházelo. Věk očekával první jeho chvíle sám se ženou. Děti nevydržely; usnuly po desáté a babička ještě dřív. Chodiloť teď na ni spaní tuze časně i často.

Venku hlomozil vítr a sníh šlehal do oken. Věk, sedě se ženou u kouřícího se punče, vzpomněl, že je v Praze asi hlučno tou chvílí, jak tam asi očekávají nové století. Jistěže hlučně, a že by teprve slavili, kdyby to strašidlo válečné neděsilo všude krvavým stínem – Co Kramerius, Held, P. Vrba a všichni vlastenci, ti že asi vzpomínají, co nový věk nám přinese, P. Vrba, ten že se jistě za Čechy modlí.

Řekl to vážně, měkčeji, na okamžik se zamyslil, pak, když pojednou z temna zimní noci zaduněl hlahol zvonů, chopil se sklenice a připil ženě:

„Aby nám všem pánbůh zdraví dal, dětem, mamince, nám a všem těm našim vlastencům, aby bylo líp v tomto novém století.“

„A abysme se pořád měli rádi!“ Řekla to s úsměvem a plachý ruměnec kmitl se její svěží tváří. Přiťukl hlučněji sklenicí, pak ji hned postavil a podal Mariáně pravici, mlčky, ale se zrakem vyjasněným.

První rok nového století přinesl mír, a záhy. V únoru smluven v Lunevillu. Zajatcům, také josefovským, přinesl vysvobození. Věk se doslechl, jak z Josefova vypravili Francouze do vlasti, ale ti, nežli se vydali na cestu, že si všichni vyžádali, aby směli na hřbitov dáti druhům, kteří tam ostanou, sbohem. I šli a mnozí prý při tom loučení plakali.

Nedlouho potom chystal se Věk do Prahy. Již dvě léta tam nebyl. Tentokrát se vypravoval nerad; než obchodní záležitosti nutily. Musil.

Neměl chuti proto, poněvadž měl poslední dobu starosti o matku. Pozoroval, jak se od zimy nápadně tratí. Byla již jako věchýtek, svěžest a síla ji opustily.

Jindy běhala, šukala po domě jako myška a zpívala ráno i za dne. Teď i její ranní píseň se málokdy ozvala. Zato více se modlila, sama ve své světničce, z knížek i růžence. Jindy na vše pamatovala, teď často zapomínala, jindy děti obsloužila sama, teď ji to již zmáhalo. Už se jen šourala, záhy se unavila, ráda si vyhověla, usedala a hned dřímala –

Když tak jednou v staré lenošce usnula a když se Věk zadíval na její ustaraný obličej, na čelo plné vrásek pod vlasy skoro již bílými, hladce ku spánkům přičísnutými, na zvadlý, hubený krk, na upracované ruce vyvstalých žil a připomněl si, co se nalopotila, co se pro něj nastarala, zvláště tenkrát, když ho vzala v ochranu proti pantátovi, byl dojat a úzkost o ni se mu přikradla k srdci.

Když jí oznámil, že musí do Prahy, že se jedná o velkou sumu, podívala se na něj, jako by se lekla, ale hned se nutila do úsměvu.

„Když musíš, jeď, ale dlouho nebuď, abysme se ještě uviděli.“

Přemohl se, zažertoval, jak to panímáma mluví, a nutil se také, aby dost s veselou odjel. Ale když dával matce sbohem a cítil, jak se na něj podívala, tak zdlouha a smutně, a pojednou mu udělala kříž, což neučinila, co byl ženatý, sotva se slzám ubránil.

Na Opočně setkal se s Patrčkou ze Solnice. Promluvili o cestě, obchodu. Věk si taky vzpomněl na Michala, syna Patrčkova, že si už dávno nebyl u něho pro knihy.

„Má po knihách. Už nesmí.“

„A proč?“

„Mám ho v krámě při handli, učí se.“

„Už?!“

„Je mu třináct let, kluk roste, je dost velký –“

„To jste ho měl dát na studie, je to neobyčejně bystrý chlapec, ten by se dobře učil.“

„To by bylo jeho, to on chtěl a dost se naplakal, když musil za pudl a dělat kornouty.“ Patrčka se usmál. „Ale co naplat, potřebuju ho, a na studie, teď v tyhle časy, nevynáší, to rozumíte.“

„Škoda ho. Ale od knih ho přece nehoňte. Čtení mu popřejte a pusťte ho někdy k nám do Dobrušky.“

„Když by to mohlo trochu být. Děkuju pěkně. Ale říct mu to nesmím, to bych ho teprve v krámě neudržel.“

„Mně ho je líto –“

Starý Patrčka se usmál. Nerozuměl; nevěděl, že Věk ten stesk a tu touhu zná, že ví, co to je s nechutí, odporem státi v krámě za pudlem –

V Praze vyřídil si především svou obchodní záležitost, pak navštívil Expedici. Kramerius mu nejvíce vypravoval o profesoru Pelclovi, zjara zesnulém, jak zemřel, jaká je škoda veliká toho učeného Čecha, co mohl pro vlastenské literní umění ještě vykonat.

„A z profesorské stolice. Kdo ji as dostane!“ mínil Věk.

„Nejvíc se mluví o jeho nejlepším žáku, o Janu Nejedlém.“

„Je mladý ještě.“

„Ale je znalec jazyka i literatury a má přízeň u vysokých pánů.“

U Helda pak zvěděl o Betyně a staré paní Butteauové, že Bety zas už chodí do sboru.

„A také šviháky shánět, to víš,“ dodal doktor s úsměvem.

„A dítě?“

„Jeho štěstí, že má takovou bábu. Ta ti má z něho radost, to bys měl vidět, jak mu shání. Vytlouká to svým způsobem. To víš.“

„Na Tháma jsi se neptal?“

„Tluče se s aktéry dál. Mezi nimi, tj. v tom jeho manželství, to není líp, a bída lásky nepřidá, to víš, a Thámová na toho Amlinga ještě nezapomněla, jak jsem vyrozuměl z řeči staré Butteauové.“

Naposled zašel Věk k P. Vrbovi. Byl zdráv, liboval si, že „mravenci“ jako by je začaroval, ale že proto přece nikam nemoh, jako s knížkami, nejprve pro vojnu a teď že je nouze mezi lidem. P. Vrba vypravoval o Expedici, o „vlastenském vladykovi“, o rytíři Jeníkovi z Bratřic, že se s ním seznámil, jaký to je hodný, veselý pán.

„Ale vědí, také má trochu toho filosofického století v sobě, jako oni,“ šlehl s úsměvem. „O jezuvitech mluví! No však by ho v pátek v Expedici viděli a poznali.“

Ale Věk, jenž si jindy den dva v Praze rád přidal, nezdržel se a pospíchal domů. Divná úzkost, jako zlá předtucha, ulehla mu na duši. Pořád měl matku na mysli, jak byla vetchá a jak se s ním loučila, jak ho žehnala.

Když dojížděl do rynku, bylo za krásného dubnového odpoledne, vyhlížel v napětí už zdaleka svůj dům, nespatří-li nějakou změnu. Ve světnici zastal jenom ženu. Děti byly ve škole.

„Kde je maminka?“ ptal se, sotvaže své ženě ruku podal.

„Je v sedničce.“ Tvář mladé Věkové byla vážná a lítostně pohlédla na muže, když oznamovala:

„Slábne, chudáček. Sama mi to řekla, že tak najednou ji síla opouští. Chtěla do postele. Ale svléknout se nechtěla, jen si tak ulehla. Chtěla jsem poslat pro felčara, ale o tom ani slyšet, že prý to přejde. ‘

‘“

Věk už dále neposlouchal a vyšel kvapně do světničky k matce. Jak překročil práh a uviděl ji na posteli přikrčenou, vetchou jako do uzlíčku, připadlo mu jako tenkrát, když se jako marnotratný syn, jako zkažený student domů vrátil, jak ji zastal nemocnou, pro něj nemocnou, jak ho přijala a v jakém pohnutí a s jakou láskou, jak ho jí pozdvihla, svou oddaností, jak hluboce dojat se k ní blížil a sklesl u její postele.

Teď byl také dojat, ale nutil se do veselého tónu. Vypravoval o Praze, o cestě, a Věková jako by jeho příchodem okřála.

„Inu, hochu, to jsem ráda, to jsem ti ráda, žes přijel, co jsem se navzpomínala, to jsem ráda!“

Musil znovu vypravovat, jak pochodil u kupce, že tu sumu zachránil.

„Vidíš, vidíš, když se pouštíš do tak velkých handlů! Víš, pamatuješ si, co jsem ti říkala, abys v tom štěstí nezpyšněl, abys nepřišel k pádu. Ale tys pospíchal, viď, to jseš hodný –“

Přišla nevěsta, přiběhly děti ze školy; dala každému po jablíčku ze zásoby, již až po tu pozdní dobu pro ně chránila. Večer pobyla chvíli v sednici, ne však dlouho. Odešla dříve nežli jindy do světničky, že si půjde lehnout, že jí není dobře.

Když mladá Věková ráno k ní vstoupila, byla již vzhůru. Požádala, aby ji nevěsta učesala a převlékla. Sama již nemohla. Když se tak stalo, musila ji ještě ustrojit. Modlila se potom, pojednou pak nevěstě připomenula:

„Ty granáty Lidušce, víš, pamatuj si to – Ale teď bych si skoro trochu lehla, jde na mě spaní.“

„Lehněte si, maminko, a snídani vám přinesu pak –“

„Tak tak, Márinko, až za chvíli.“

Když pak Věková za chvíli vstoupila s talířem polévky, ležela panímáma ještě ustrojená na boku, jako by se na zdřímnutí převrhla. Spala však tvrdě, nápadně tvrdě. Věková postavila talíř prudce na truhlu, jak ji náhle leknutí obešlo, a přiskočila k posteli. Panímáma ležela tiše, nepohnutě, bledá, zsinalá. Usnula. Navěky.

Plačíc vyběhla Věková ven a za okamžik vrazil do světničky Věk a vyděšen skláněl se nad mrtvou matkou.

Tato ztráta zatřásla jím do hluboka. Ještě po matčině pohřbu hledal samotu a nejednou, když byl tak sám vedle v sedničce nebo nahoře v pokojíčku, padla na něj žalost sama, náhlým záchvatem, nebo když nějaká vzpomínka náhle ho rozlítostnila, až zaslzel. Také těžké otázky o konci a shledání a záhada věčna vyvstaly zase jako vyplašené stíny. Ale mysl jeho jen od prahu nahlédla do tajemného, děsivého šera. Ustoupila zase z bázně, neklidu, z nestatečnosti i z pohodlnosti, na kterou navykala.

Prudká bolest pak odtrnula a dřív, jak si Věk sám přiznal, než by bylo za mladších let. Byl v tom věk i rodina. Té patřil víc nežli čemu jinému a středem všeho myšlení, koncem všech snah, starostí a veškeré práce byly děti. Ženu měl z té duše rád, ale ani dost nepozoroval, že je k ní klidnější a vážnější. Nebyl už milencem a víc oceňoval teď její výborné vlastnosti jako hospodyně a zvláště matky.

Mariána často teskně vzpomněla první léta, až i stín pochybnosti padl jí do duše. Ale od té chvíle, co se domluvili po té josefovské Věkově výpravě, zůstalo klidné jasno v její mysli. Přesvědčila se, že se mýlila, a viděla ze všeho mužova jednání, jak ji má rád a děti, a děti! Uvážila také, jaké má starosti, a nevybočila z koleje názorů svého okolí, že manželství sluší klid a vážnost. A v dětech ožila jejich láska. Věk při všem svém zaměstnání dbale dohlížel, jak Vašíček prospívá ve škole. Dal ho učit zpěvu a na housle, sám s ním zasedl častěji ke klavíru, který do té doby byl skoro pořád opuštěn. Na německý „privát“ synek také musil, již proto, aby mohl na gymnasium. Němčina stála u brány vyšší vzdělanosti a nepropustila nikoho, kdož se s ní nespřátelil.

Přičinění Věkovo vydávalo. Dařiloť se mu hospodářství a obchod, ač dodávky pláten teď za míru ochably, se mu vzmáhal a vynášel. Okolí jeho bylo zase klidné, maloměstský život se teď po vojně nezvlnil. Sousedé žili bez velkých vášní zbožně i v pověrách, pracovali, šetřili, ukládali, ale slavili hlučně svátky, křtiny, svatby, ctili vrchnost a měli se k ní poníženě, ze soudů, z oficírů a vojska měli strach a respekt před německým jazykem, poněvadž jím mluvili páni a vrchnost a poněvadž bez něho nedostal se nikdo ani za písaře.

Věk se již v lecčems blížil k té tiché vodě, k tomu línému proudu, nad nímž jindy stál a zvysoka na něj hleděl. Rozhledu však nepozbyl. Viděl mnohou zvrácenost, smál se pověrám, šlehl je, kde je stihl, ve společnosti hospodské i v krámě, kdež pořád ještě se odbývaly schůzky mladších a čipernějších sousedů některých, tu nebo v létě na podsíňce nebo u souseda Bílka.

Syndikus o Věkovi pořád tajně a se strachem vykládal, že je iluminát, frajmaur (slyšel to od vrchního na Opočně), a Věk v tom svém smýšlení se nezměnil. Půjčoval jako dřív své knihy i noviny rád a ochotně, a kde se hodilo, poradil, poučil, povzbudil. Před lety, ještě za svobodna, nechtěl žádné obecné hodnosti. Nejvíc mu v tom vadilo náboženské přesvědčení. Jako konšel, radní nebyl by se vyhnul faře a náboženským výkonům a obřadům, o kterých jako deista soudil jinak. A lhát a přetvařovat se nechtěl.

Teď i v tom polevoval. Již pomýšlel, že by přijal obecní nějaký úřad čestný, poněvadž by v tom mohl leckterou dobrou změnu pořídit. Toho si však nepřiznal, že v tom jest také kus dychtivosti kvůli syndikovi, aby jeho vlivu se opřel a mohl mu na kobylku.

Už nejen přivykl svému rodnému hnízdu, už přirostl k němu kořeny, rodinou svou, obchodem, svým postavením, v němž měl vliv svým vzděláním a poslední dobou svým jměním tak rychle rostoucím. A pouta, jež ho jindy vázala k světu a lákala do něho, dávno padla a také poslední přátelské svazky z mladých let se strhaly nebo polevovaly.

S Hněvkovským, toho času radním v Blatnici u Klatov, si nedopisovali, Held poslední dvě léta už také skoro ani nepsal, hlavně pro veliké lékařské zaměstnání. V smýšlení však k Věkovi se nezměnil, jak svědčí list, když jednou za uherský měsíc došel. Ještě nejspíš se Kramerius ozval, když posílal noviny, ale jen krátce, a P. Vrba.

Ten psal nejčastěji, vždy o „vlastenských důležitostech“, jako bylo jmenovitě, když Nejedlý Jan nastoupil na stolici české literatury a českého jazyka, jaké to bylo slavné shromáždění, co pánů tam bylo, šlechty, „příslušníci Lobkoviců, Kinských, též Kolovratů, Šternberků, Černínů, Bubnů, Lažanských, Chotků, Nosticů, Běšínů a Bechyňů a jiných starožitných českých rodů, a také náš nad jiné horlivý vlastenec pan rytíř Jeník z Bratřic. Však ho také náš nový profesor, pan Nejedlý, v té řeči jménem uvedl mezi tím vznešeným ‚urozenstvem naší Čechie‘“, psal Vrba nadšeně i radostně, i to, jak mladý profesor krásně, a může se říci směle, mluvil, jak hájil české řeči, dcery velkého slovanského národa, a jak vypočetl všecky slovanské národy a řekl, že každý z toho pozná, že není v celé Evropě národa kromě slovanského, kterýž by se byl tak velice rozšířil a kterého by se na 60 až 70 miliónů počítalo. A kterak ukazoval, liboval si P. Vrba, jak je česká řeč bohatá a líbezná, sumou všecky její výborné vlastnosti, a jak je potřebná, kněžím, ouředníkům, soudcům, lékařům, důstojníkům a ve vojsku vůbec, a že již přechází blud těch časů, kdy se myslelo, že to něco vznešeného a zvláštního, kdo zapíral svou mateřštinu, teď že se ujímá přesvědčení, že je řeč česká užitečná, potřebná, nutná.

„Věřte mně, vlastenče milý, mně se oči zakalily a nebyl jsem sám, kterému se tak stalo. Plakali jsme a srdce radostně tlouklo. ‘“

‘ Vidíte, milý příteli a vlastenče, vždycky jsem to říkal.“

Zprávy tyto Věka velice potěšily i povznesly. Také hned s nimi zaběhl do sousedství ku starému Bílkovi; tomu jmenovitě imponovalo účastenství urozeného panstva. Liboval si, tak že přece v ponížení nezůstaneme, tak že se i panstvu rozbřeskne a že se rozpomene, z čeho je. Věk hlavně to opakoval, že Nejedlý tak statečně mluvil a panstvu i nahoru tak důtklivě připomenul. Vystoupení to a přednášku měl za důležitou událost, a když za nějaký den poté, co Vrbův list došel, přinesli z pošty číslo Krameriových Vlastenských novin, dychtivě po něm sáhl a dychtivě přečetl referát o uvedení Jana Nejedlého na stolici české literatury. Sotva přečetl, už běžel s novinami k Bílkovi. Tomu přečetl zprávu a potřetí svému kroužku. A četl se stejnou chutí a se stejným nadšením:

„Všem učeným, váženým, důstojným Čechům, všem slovutným a upřímným vlastencům a vůbec veškerému slovanskému národu, jenž s námi Čechy podle svého přirozeného jazyka spřízněn jest, ta veliká slavnost, kteráž minulý pondělí, totiž 16. den t. m. na vysokých školách pražských v někdejší jezuitské koleji se držela, k nevypravené radosti a ku památce věčné bude. Ten den o 11. hodině polední byl uveden na stolici učitelskou vysoce učený náš milý vlastenec pan Jan Nejedlý jakožto cís. král. řádný profesor české literatury. K pravené hodině v České škole pastorální teologie shromáždilo se veliké množství našich vroucných českých vlastenců všeho řádu, důstojenství a povolání –“

Když Věk dočetl další vypsání té slavnosti, úvodní slova bibliotekáře Rafaela Ungara, zprávu o přednášce Nejedlého, živě řekl, s očima lesklýma:

„Vidíte, sousedé, už i vrchnosti a znamenití učenci všímají si naší mateřské řeči. A to proslovení našeho vlastence Nejedlého bude ostnem mnohým ku probuzení z hlubokého sna veškerého národa, jak o to našinci pracují – A tuhle,“ rozbalil balíček a vyňal jeden dvoulist hrubého papíru, na němž byly verše vytištěny, Rulíková báseň na oslavu toho dne, a maně přeříkal první verše:

a sklouznuv zrakem níže, říkal důraznějším hlasem apostrofu Nejedlého:

„Tumáte,“ rozdával po dvoulistu sousedům, „to si schovejte na památku.“ –

V létě se P. Vrba odmlčoval nadobro. To Věk věděl, že apoštoluje s knížkami. Zato psával v zimě a zjara. V únoru roku 1803 ohlásil novinu, která Věka hluboce dojala. Byla o Vydrovi.

„– – Zrovna v koleji se to stalo, 22. minulého měsíce, když měl výklad. Najednou vázl, vázl, protíral pravé oko, pak zase psal, na tabuli, ale už jezdil křídou sem tam, nerovně a ne v jednom. Pak přestal, mnul si zas oko, až bledý obrátil se ke studentům. Díval se na ně jako u vyjevení, pak chtěl ke katedře, zakopl a div neupadl, tápal rukama jako slepý, až k němu jeden z filosofů přiskočil a ptá se ho, co mu je. A Vydra, to už našel židli, povídá jako v úzkosti: ‚Miláčku, já jich nevidím! ‘ Řekli mu, že když jen na pravé, že vidí na levé, a tu se chudák ubohý přiznal (já to již věděl, ach bože, už když tu kozáci byli, nemohl mne poznat), na to levé už kolik let nevidí – On to pořád tajil.“

Věkovi připadlo, co mu Held před čtyřmi lety řekl. A četl dále: „Teď padla na studenty hrůza. Vypravoval mně Ziegler (už dříve se o něm P. Vrba jako o Hradečanu a nadějném vlastenci Věkovi známém v listech zmínil), jak se studenti k Vydrovi hrnuli, mnozí bledí leknutím a mnozí až slzeli. A on, Vydra, také bledý, vstal, přemohl se a řekl: ‚Pánbůh si na mne vzpomněl‘, a prosil studenty, aby ho odvedli domů. Tak se náš cordatus Bohemus žalostně rozloučil s kolejí; tam při zkoušení oslepl na jedno, a teď, když vykládal, na druhé oko. Pánbůh ho potěš! A nejhorší je, že málo slyší –“

Věk ulekaný pustil psaní na stůl. Soustrast zachvěla mu srdcem. Ubohý – Mihlo se mu, jak před lety, když on, Věk, k němu chodil do koleje, jak se tenkrát jednou zeptal na Žižku z Trocnova a kdy ten hrdina zemřel. Teď je jako Žižka slepý; prací zraku pozbyl, ubožák, jemuž kniha byla životem –

Zjara příštího roku, bylo koncem dubna, když se vydával za obchodem do Prahy, kdež od r. 1801 nebyl, vzpomněl si hned doma na svého bývalého učitele.

Když obešel velkokupce, s nimiž měl co jednati, stavil se u Krameria. Mluvil také o profesoru Vydrovi; Kramerius vypravoval o jeho stavu, že není pomoci, doktor Held je také toho mínění, a pojednou se otázal: „Že Held léčil také Dobrovského, to vědí –“

„Zmínil se mi o tom v psaní, ale jen zmínil.“

„A mohl se pochlubit, má čím. Náš slavný abbé začal pojednou zuřit a policie chtěla už, aby byl dán do blázince. Ale tomu se náš Held opřel a vymohl, že Dobrovského ponechali jeho léčení, u Milosrdných, je tam teď ordinariem. A tak rozumně Dobrovského léčil, že se za několik neděl utišil a od loňského jara je zase v své zahradě, a zase píše, pracuje.“

Věka tato zpráva dvojnásob těšila, i kvůli Dobrovskému i příteli. Šel ho pak navštívit, a když ho dvakrát nezastal doma, čekal na něj u Milosrdných. Doktor ho rád viděl a hned se mu zavěsil v rámě.

„Mám vizity, domů s tebou nemohu, ale víš-li pak,“ začal hned, „že se mně ukázala stopa po bratrovi?“

Věk maně se zastavil a dychtivě, potěšen se ptal: „Ach! Konečně! Kde? To ti ruští oficíři –“

„Ne, ti ne. Jeden z nich mně sice psal, ale že darmo pátral, a druhý se ani nepřihlásil. Ale přijel se St. Petersburku, víš, nějaký cestující a ten si přivezl eine Composition vom Bruder, od Ignáce, gedruckt, pěkně tištěno, s bratrovým jménem. Doslechl jsem se o tom, běžím hned, to si můžeš myslit, jak jsem po těch notách sahal.“

„A bylo to tak?“

„Bylo. V Rusku to skládal, in Petersburg ist es gedruckt.“

„To teď můžeš hledat, to už půjde.“

„Ba ne,“ a hledě v užaslý Věkův obličej, vážně vysvětloval: „Kdyby na tom byl rok vytištěn! Ale tak, nic na tom není nežli: Mélanges de Musique a bratrovo jméno; jsou to francouzské a ruské písně a polonéza. To snad skládal teď, a to by byl ovšem živ a snad v Petersburku; ale možná je, und leider das ist wahrscheinlicher, že to složil, když přišel do Ruska, před vojnou, dřív, nežli se dal k Polákům.“

Věka to smutně překvapilo.

„Ale jedno je přec,“ dodal Held živěji, „já si mohl aspoň zalhat; potěšit panímámu, rozumíš?“

Věk přisvědčil hlavou a řekl: „To byla svatá lež.“

„Oučinek to má. Maminka přestala plakat a zas doufá.“

Když se rozcházeli, musil Věk slíbit, že přijde večer, že si zahrají –

Věka těšilo, že Held, o němž se doma začal domýšleti, že se mění, poněvadž přestával dopisovati, že jej tak upřímně přijal jako jindy, jej, venkovského kramáře, on na slovo již braný doktor. Nezmeškal tedy a večer přišel. Pohovořili a Věk vzpomněl na Tháma, že se v Expedici na něj ptal, ale že tam o něm žádný neví, ani Šedivý.

„Žádnému nepíše. Ani stará Butteauová teď neví, kde jsou. Paula prý jí už dlouho nepsala.“

„Tys se starou mluvil? Což není s Thámovými?“

„Není; jak ji Betyna sem vylákala, tak tu ostala. Teď je tu sama s vnoučkem.“

„Je-li možná! A Betyna?“

„Ta je za štěstím. Slyšel jsem, že v Drážďanech.“

„A jak stará s dítětem, jak může být živa?!“

„Bety jí někdy něco pošle a ostatek to protlouká. Ale o kloučka se stará, to je pravda. Tuhle pro mne přišla, celá polekaná, že Jean stůně; a nebylo to skoro nic, jak jsem shledal. No ale teď, příteli –“

Dali se do hudby. Held zahrál na kytaru, jak ho Věk o to požádal, a když pak nástroj odložil, řekl s úsměvem: „Tak teď sedni ty a zahrej!“ a sáhl po notách.

„Já? Já už zapomněl –“

„Tuhle k tomu,“ Held kladl před něj průvod k písni. „Pamatuješ se, jak jsi mne kdysi nabádal, abych také na česká slova komponýroval. Podívej se –“

A ukázal na český text, nad nímž bylo napsáno: Píseň hrobařská. Věk zrovna vyskočil a podal mu ruku.

„Díky tobě, příteli, pomáhej, pomáhej na této roli. A teď pojď, zazpívej, budu hrát, budu, seberu se.“ A hned sedal ku klavíru.

U Helda se zdržel dlouho, ale nelitoval. Vracel se jako osvěžen a nesa si opis Heldovy písně, která se mu líbila. Příštího dne odpoledne chtěl zase vyrazit k domovu. Dopoledne však se ještě vypravil k P. Vrbovi. Zastal ho u Balbínových Miscellaneí.

„Však jsem si už myslil,“ zvolal kaplan, když Věka srdečně uvítal, „že musím na vaši stranu, když oni na mne zapomněli.“

„Nemohl jsem dřív, ale přijdou k nám jistě.“

„Až v létě, to přiklusám. ‚Mravenci‘ utekli, jen ‚loupežníci‘ mně neslouží,“ dodal směje se. „Ach, oni snad zapomněli! Pamatujou se na Ceypka, co byl kuchařem u barona Materny? Však ho u mne viděli. Ten mne pořád obehrává.“

„Ale o moc jistě ne –“

„Ale přec – No ale je zato kratochvíle; člověk nemůže pořád sedět u knih a krev se také trochu rozproudí, když se člověk už jinak nemůže poškorpit. Dříve tu byli Rusové, ale s těmi teď dá Ceypek už pokoj, už je také chválí, a tak se jen pro ty ‚loupežníky‘ někdy posekáme.“ Byl by v tom veselém tónu dál vykládal o věcech, které Věka hrubě nezajímaly. Ale Věk zmínil se o Vydrovi. I padl stín. Tvář Vrbova zvážněla a povzdechl, ó to že je velké neštěstí, už také proto, že takový vlastenec musel ze školy.

„Nemohl bych ho navštívit? Nebyli by tak laskavý?“

„Ale rád, až bude Ziegler doma, jako u něho: ten teď je v koleji nebo má kondici. Ale odpoledne, to bude doma, to mu profesor Vydra diktýruje svůj matematický spis, a po česku, po česku! Slyšeli?“

„Slyšel; a co pan Ziegler, je u něho?“

„Je, ó ten panečku studýruje! Je v teologii, ach, to jim bude kos! On rusky, on francouzsky, a teď nejvíc hebrejsky. Bude dělat doktorát. Z toho něco bude! A Čech je, náš, celý náš! Však se mně hned líbil, když jsem ho poprvé zhlídl, tenkrát v Brodě. Chudáček, v takovém ošumělém pláštíku. Ale čipera, čiperka, hned tenkrát – Tak tedy odpoledne.“

Věk, aby uviděl svého bývalého profesora, odložil odjezd. Odpoledne stavil se pro P. Vrbu a oba se odebrali do Dominikánské ulice, kde stanuli před starým domem bývalého jezovitského semináře studentského, v němž profesor Vydra bydlil.

„Vědí, já se hlásit nebudu,“ řekl kaplan v průjezdě, „ono by to bylo na starého pána moc, já jich jen uvedu.“

Věk ani tu, ani když stoupali po schodech, nepromluvil. Cítil, že mu srdce bije rychleji. Když vešli do prvního pokoje, uvítal je mladý muž v rouše teologa, černovlasý, kudrnatý, zdravých, svěžích tváří, jiskrných očí. Uctivě uvítal P. Vrbu a Věkovi podal hned ruku, když uslyšel, že je trochu krajan, z Hradecka.

„Rád bych pana profesora uviděl,“ žádal Věk tlumenějším hlasem, „býval jsem jeho žákem, kdyby to mohlo být, nebudu zdržovat –“

„I ano, myslím, že ano. Teď mně diktýroval celé dvě hodiny českou matematiku, bude snad unavený. Ale ohlásím jich.“ Odběhl, a již za chvilku stanul ve dveřích druhého pokoje, aby šel. Věk zapomněl na svého průvodce i na mladého teologa. V napětí a vzrušen vstupoval do druhého pokoje, jenž byl klenut a málo světlý.

V starém, černém křesle vedle stolu, na němž ležely papíry a knihy, seděl v tmavém, volném kabátě, v černých punčochách a střevících on, „cordatus Bohemus“, schoulený, přepadlý, jakoby menší, drobnější. Lysina nad čelem větší a vlasy jindy tmavé, starostí do běla prokvetlé. Stařec, nebohý stařec!

Věk ho měl v mysli, jak pln ohně jim vykládal, jak velké oči jiskřily zvláště tenkrát, když k nim nadchnutý mluvil o mateřském jazyku… Lítost sevřela Věkovi srdce, když ho tak zhlédl, když Vydra vztáhl proti němu ruce (ale na tom právě, jak je vztahoval, bylo vidět, že jich zrak neřídí, že oči má vyhaslé) – A hlas mdlejší, hlas pohnutí a nejistoty, ne bývalé síly.

„Tak, miláčku, jdou blíž, tak –“

Věk vložil pravici do jeho vztažené ruky; Vydra však nahmatal i druhou jeho ruku a tiskl mu je obě.

„Pozdrav jich pánbůh za to – Vždycky mne to potěší, když někdo z mých žáků – Já je vždycky miloval, gaudium et coronam vitae, spem patriae. A kde jsou teď?“ zeptal se pojednou Věka, zapomenuv, co mu Ziegler ohlásil.

Věk síle hlas pověděl a připomenul, že byl s Hněvkovským.

„Ach pravda, už vzpomínám, drahoušku, ale to jsou léta, pravda; z Hradecka, z našeho Hradecka, vědí!“ Úsměv kmitl se mu po zapadlých rtech. „Pepíčku!“ zvolal náhle. „Přineste panu Věkovi na památku, víte –“

Ziegler rozuměl. Skočil k černé skříni a přinesl nevelkou knížku, kterou profesor podal Věkovi.

„Epigrammata latina, můj zlatý, skládal je poeta coecus, ale proto žádný Homerus,“ usmál se, „ale těšil jsem se s tím, mnoho chvilek při nich uteklo – Je jich osmaosmdesát, všecky jsem složil za tu dobu, co mne pánbůh tak navštívil. Ale nenaříkám. ‘ Moudrý své neštěstí tiše a trpělivě snáší. A když slábnu, povznesu mysl ke Kristu Ježíši, nevinnému beránku –“ Umlkl; Věk chtěl se poroučeti, ale Vydra, hledě před se, nahnul se víc dopředu a živěji, plnějším hlasem pokračoval:

„Jen když ještě alespoň trochu mohu pracovat –“ Rozhovořil se o svém díle, o české matematice. „Ať uvidí naši nepřátelé, a vědí, miláčku, ‚esse nequit Böhmo Germanus fidus amicus‘ (usmál se), ať poznají, že naše řeč svatováclavská hodí se i k věcem učeným a vznešeným, a každý přirozený Čech bude se snáze z té knihy učit slavnému umění matematickému.“ Umlkl. Věk sám už pomyslil a Ziegler mrkal, že už je čas.

Věk se poroučel. Znovu jej Vydra chytl za ruce, tiskl mu je, děkoval mu a žehnal. Dojat vycházel Věk do prvního pokoje. Ve dveřích se ještě ohlédl na starce, jenž sklesl jako unaven zády do křesla a opřel o ně ustaranou hlavu.

V předním pokoji rozloučil se Věk s Zieglerem. P. Vrbu vyprovázel až k jeho bytu. Zpočátku ani nepromluvili, pak lítostivě o „srdnatém Čechu“, celou cestu až k Vrbovu domu. Věk, ač ho kaplan zval, nešel dál, neboť se již stmívalo. Rozžehnal se a P. Vrba musil slíbit, že teď v máji nebo v červnu přijde jistě do Dobrušky. Věk se vracel zamyšlen. Na Vydru myslil, jak je sklíčený a jaký býval a jak bývalo, tenkrát – To se ještě on, Věk, bláznil za Paulou a teď – Celá ta rodina jak se rozpadla, jak sešla – a Thám v tom, ten v té bídě – Tenkrát v Králíkách se z ní ještě vytrhl, tenkrát ho měla Paula ještě ráda. Ale teď – Nechuť, nelad ho zmohly.

Když se však přiblížil k Zlatému bažantu a vzpomněl si, že zítra pojede domů k ženě, k dětem, jako by náhlý vítr rozfoukl těžkou mlhu.

Začátkem května, týden potom, co se Věk z Prahy vrátil, přiharašil pozdě odpoledne do Dobrušky těžký formanský vůz a zarazil před Věkovým domem. Přivážel zboží, hlavně osadní, které Věk v Praze objednal. Poněvadž Věk měl těch dní nutnou práci na poli, dal přivezené bedny, balíky a sudy zatím na dvoře složiti. Tam také odnesli i všecko železné zboží, které druhého dne přivezl vídeňský forman.

Věk sám, jen na to dohlédl, a již pospíchal na pole, kamž se také nazejtří časně zrána vypravil s čeládkou a najatými dělníky. Byl by, unaven včerejší lopotou, zaspal, ale žena ho (teď už sama zpívala ranní píseň, šukajíc po domě) vzbudila, zpolehounka, skoro s lítostí. Ráda by mu byla ještě spánku dopřála, ale sám ji večer požádal, ano nařídil, ať ho nenechá spát, že musí ven, aby na poli dohlédl, a pak že zboží uklidí.

Ráno bylo dosti chladné a vál vítr, až se po cestách a na poli prášilo. Zle se pracovalo, až pojednou, bylo okolo deváté, vítr sám práci zarazil. Přinesl hlas, zlověstný hlas. Děsivý zvuk zvonu, prudké údery poplachu! Všichni se obrátili k městu, a vráz padlo na ně leknutí. Kouř! Tmavý, hustý kouř v tu stranu města, divoký sloup, jenž se nesl, jako by u víru hnán. A zvon žalostně bil, rána za ranou…

„Běžte!“ vzkřikl Věk. Ale dříve nežli vzkřikl, dali se někteří do běhu a hnali se polem, rovně osením, úhorem i paloukem, cestou necestou k městu, za tím sloupem, který rostl a se šířil. Mžikem bylo pole prázdno. Věkovo i všechna sousední. Odevšad hnali se tryskem, vyděšeni k městu, a vítr roznášel jejich výkřiky.

Věk uháněl ohromnými skoky; co bylo vpravo vlevo, neviděl a nedbal. Starost ho hnala, starost o stavení, o zboží, kterého bylo plné nádvoří i síň. A tam u sklepa, bodlo ho, když na to vzpomněl, tři sudy terpentýnu a sud líhu! A žena s dětmi sama! Je-li to blízko, nebo v sousedství!

Vyvalené oči neodvratně hleděly k městu. Již viděly, kde hoří, že to veliký požár. Celé předměstí bylo v plamenech a požár rozzuřený, hnán druhým živlem, letěl zběsile vpřed. Věk viděl, že je zle za toho vichru, nepoleví-li, že tamta stavení, většinou roubená, pod šindelem i došky, chytnou jako suché louče.

Tvář mu od divého běhu zrudla, pot vyvstal, horko pálilo v očích, v boku již ho píchalo; ale hnal se dál, až pojednou zarazil. Nový sloup dýmu se vyvalil, černý, hustý na druhém konci města. Na druhém předměstí chytlo a hoří, hoří, a městečko, rynk, kde jeho stavení, mezi nimi! Okamžik stál jako sloup, pak opět uháněl.

Z pole doběhl ze všech nejprvnější ku svému stavení; jako štvaný jelen se přihnal. Ale jak vrazil dovnitř a zhlédl plačící ženu, vyděšené děti, vzpružil se, jako by procházkou přišel. První bylo, aby zabezpečil majetek, který měl nahoře na půdě i sedničce. Čeládka musila dávat rychle obilí do pytlů, snášet peřiny, šatstvo, knihy, partesy, dolů do sklepa, do přízemku, kdež byly všechny místnosti buď klenuté, buď rákosového stropu. Stříbrné a měděné nádobí strčili v prudkém chvatu do pece. Klavír snesen do kuchyně i housle dvoje.

Všude kolem strašlivý hluk, křik a zmatek, venku na náměstí, v sousedství, v domě. Přiběhlo několik lidí, také starý Bílek, kteří pomáhali uklízet, ale pojednou se ti pomocníci zase rozprchli, zmizeli, jak zaječelo strašlivé:

„Rathouz hoří!“

Věž byla již v plamenech a plápolala jako ohromná pochodeň, zmítaná vichrem, který skučel a burácel. Praskot plamenů se již ozval, planoucí šindele a došky lítaly jako rakety, sršely jiskrami, zažehovaly… Zvon umlkl, ale skřek hrůzy a šíleného zmatku, pláč a nářek všude… Praskot však krovů, syčení plamenů a hlomoz větru ho dusil. Ty strašlivé hlasy neslábly, sílily, rostly…

Věk byl už s rodinou skoro sám. Už hořelo vpravo, už chytlo i u něho. Jak to zpozoroval, poručil, zardělý, potem zalitý, pln obrovské síly, jak ji jen takové rozčilení dává, ženě, aby vyšla za dětmi, které soused Bílek právě odvedl a sobě na starost vzal. Chtěla jít, ne však bez něho. Prosila ho, aby šel, aby jen šel, aby pamatoval, dokud je čas –

„Běž, běž!“ křičel v tom lomozu. „Přijdu hned za tebou. Ještě kasu odnesu.“

„Proboha tě prosím!“

„Jdi,“ křičel velitelsky, „pamatuj na děti, ať se ti neztratí. Hned jsem za tebou.“

Skočil ze síně do světničky, kam tolik zboží a věcí shora snesli a kde stál i stůl s tajnými přihrádkami, v němž měl několik tisíc zlatých, cenné papíry, Mozartův dvacetník i Vašíčkův peníz, který dostal chlapec u Jezbin od ruského kozáka. Nechal to všechno prve tu, poněvadž myslil, že v té klenuté místnosti – Ale když kolem a nad ním už hořelo, chopil se stolu a dal si ho na hlavu. Tak ho vynášel, neboť na otvírání nebylo času.

Když vyrazil na síň, byl tam už sám. Žena poslechla. V celém domě nikdo… Už dým vrážel do síně… a jak Věk postoupil krámem k hlavním dveřím, ostal na okamžik jako omráčen. Podloubí v plamenech, všecko, celé náměstí kolem jezero plamenů, horoucí peklo, z něhož sálalo horko a zarážel čpavý dým. Déšť jisker sesypal se před ním celou podsíní. Uskočil, chytl opět stůl a hnal se s ním zpátky, aby síní vyrazil na dvoreček a tím na zahradu.

Zmámený žárem, jenž na něj z té pekelné výhně sálal, zmámený dýmem, od něhož se mu již zatmívalo, pronikl až na konec síně… Ale tu jej hrůza obešla. Nádvoří hořelo. Kolna, všecko i hnůj, všecko zboží, které formané přivezli, už chytlo, bedny, sudy i žoky hořely plamenitě a čpavý, těžký dým v hustých kotoučích se valil jako divá zátopa a všecko zahaloval.

Věkovi se kmitlo, že se stolem neprojde tím ohnivým brodem, že jde už o život. Vrátil se letem, stůl odhodil u světnice, strhl tam z kupy peřin přikrývku, namočil ji ve štoudvi vody na síni, už těžko dýchaje, pak se tím mokrým štítem zahalil a hnal se v zoufalé odhodlanosti ven z plamenů do plamenů, ošlehujících celý dvůr jako rozlícená saň. Plamenná hříva její vysoko vlála a tlama syčela, hlubila a trávila hladová, nenasytná –

Věk běžel kolem ní, přes ni, nebylo pomoci; už sotva oddechoval, už se dusil, oči štípaly, bolely, že sotva viděl… – Přeběhl dvorečkem, zahlédl branku do zahrady; a víc pak už neviděl, dále nemohl.

Zavrávoral a sklesl –

„Chválapánbou!“ zaslechl, když otevřel oči. Stařena jakás seděla u něho; ani hned nepoznal, že to stará Vaňousová, vejměnice z předměstí. Ležel na pahorku pod stromem na trávě. První, čeho si všiml, bylo, že má pravou ruku zavázanou i hlavu, že mu uhořelo kus kabátu i vesty. Rozpomínal se, zvolna, těžko, jako z hrozného vidění.

„Kdo mne sem přines?“ ptal se mdle.

„Švácha řezník, ještě s jedním. Švácha vás vynes. Běžel právě vaší zahradou a zhlédl vás, jak jste pad. A už oblek na vás chytal. Shodil svůj kabát, hodil ho na vás a oheň ututlal.“

„A žena, děti –“

„To já nic nevím, holečku – Já sem utekla a Švácha vás sem s tím druhým zanes, složil a zas utíkali. Ach ježíšmarjajosef! Co to pánbůh na nás seslal – Celé město, kostel, rathouz, pivovar, všecko, škola, všecko, všecko, ach co si počneme!“ a lomila rukama.

Věk obracel zraky k vypálenému městečku. Bylo už pozdě odpoledne; nad krajinou se nesly černé, těžké mraky dýmu; a pořád ještě stoupaly sloupy kouře ze spáleniště. Nehořelo již, jen tu a tam plameny ještě prošlehly… Ale kouřilo se k nebi dýmem už zčernalému a těžkého zápachu bylo plno povětří.

První okamžik rozechvěla se Věkovým nitrem blaživě teple radost, že je živ. Ale jak obrátil mdlé oči, jež bolely, jak je otočil, k městu, jak uviděl ohořelou, černou věž radnice a vzpomněl, tam nedaleko že stál jeho dům, dolehla na něj žalost. Než zplna své ztráty teď necítil. Jen o ženu měl starost, o děti. Chtěl vstáti, ale nemohl. I mluvení ho namáhalo a rány pálily, bolely. Stařena vedle naříkala, bědovala. Prosil ji, aby šla pro lidi. Vstala, dala se k městu, kolem něhož se lidé hemžili až černo, jako mravenci kolem rozkopaného mraveniště.

Stará Vaňousová říkala tu tam, že tamhle leží Věk; ale každý měl své starosti, svou bídu. Až navečer teprve šli kolem tři mužští a ti se nad Věkem ustrnuli. Odnesli ho na kraj města do stavení, kteréž jako zázrakem nechytilo. V tu chvíli už pršelo. Ani cestou, ani ve stavení Věk nic nezvěděl o ženě a dětech. V tom hrozném zmatku mluvil každý jinak –

V tu dobu stanula Věková u spáleniště svého domu, z něhož dosud tu tam dýmalo. Ale prudký žár pohasl deštěm. Plamen všecko strávil, zboží na dvoře, všecky zásoby, vše, co dolů snesli, celý krám, zboží plný. Zkřivené kosy, zkroucené plechy, pruty železa, nástroje, náčiní, srpy, pilníky, všecko přepálené leželo v pusté směsi v popeli, v černém uhlí a mezi ohořelými trámy.

Věková bledá, plačíc, lomila rukama. Šla do té spousty a neviděla ji, nedbala, že děvečka vytáhla z pece, kam uschovali stříbro a měděné nádobí, beztvarý kus rozlité hmoty. Ale když čeledín vynesl ze sklepa, kamž oheň také pronikl, ale nejméně zuřil, kromě zničených peřin i několik ohořelých knih, dala se do hlasitého pláče.

To bylo všecko z mužovy knihovny, z jeho staročeských vzácných a jiných knih, které měl tak rád! A on! Kde on! Volala ho, naříkala a neslyšela, že ji starý Bílek těší, že se ještě neví, že se nemůže říct v tom zmatku.

Neslyšela a zoufale si vytýkala, proč tu muže zanechávala, proč tu s ním neostala – Ale když ji posílal k dětem.

Bílek ji musil odvésti; a zase jen dětmi ji vyvedl, že jsou samy a noc tu.

Celou noc bylo na spáleništi zničeného města živo. Celou noc pracovali, hasili, kde ještě bylo třeba, celou noc ozývaly se pláč a nářek z černé, páchnoucí pustiny. Vichr těch hlasů již neroznášel. Vyběsnil se, ulehl a mlčel.

Ráno belhal se Věk o holi, s rukou i hlavou obvázanou, k spáleništi svého domu. I v tom smutném ruchu na spáleništi všimli si nešťastníci nešťastného, jak se vleče, jak stanul u rozvalin, jak na ně bled a rozechvěn hledí.

Když vstoupil do vypálené světnice beze stropu, kde tak spokojeně, šťastně se svou rodinou žil, obešla ho hrůza.

Této noci, kterou strávil v cizím stavení v bolestech a úzkostech, dověděl se až k ránu, že jeho žena i děti jsou zdrávy, ale kde teď jsou, žádný najisto nevěděl. Největší břímě tím z něho spadlo. „Jen když oni zůstali!“ pomyslil tam v tom stavení. Ale teď, když stanul v té spoustě, když zakopl o svazek klíčů (byly od skladiště, sklepa i od stolku, kde měl několik tisíc v zásobě) a viděl, jak všechno pryč a že jest ještě za tolik zboží dlužen a peníze, jež chtěl tyto dni za ně zaslati do Prahy i do Vídně, že shořely, že měl zboží za dobrých čtyřicet tisíc a teď že má sotva několik krejcarů v kapse, zchvácen byl lítostí i žalem. Útroby se mu sevřely a hrdlo stáhlo. Nemohl však ani zaštkat. Sklesl na kolena do popela svého jmění –

Vtom zaslechl výkřik, radostný výkřik. Žena s dětmi! Pustila je, skočila k němu a chytla ho kolem krku. V ten okamžik vyřinuly se mu slzy a s pláčem si klesli do náručí.