F. L. Věk

Čím více se blížil Štědrý den, tím ohnivěji blouznil mistr Prax o kapru na černo i smaženém, o rybí polévce a celerovém salátu a nadhazoval, zůstane-li pan Věk na Štědrý večer doma, nebo je-li snad už někam pozván. Václav, jenž se lekal, že by mistr sám jej snad poctil pozváním a že by je asi musil dobře zaplatit jako tenkráte ty brambory na loupačku, zalhal, že má již smluveno s několika krajany, že budou společně večeřet; chtěl býti sám, když nemohl domů mezi své.

I na Štědrý den musil do Poštovské ulice, do kanceláře. Ten den ubíral se tam zvláště nerad a dosud nikdy tak netoužil po nějaké hodině, aby mu ji doktor Held znenadání oznámil, nebo aby sám nějakou našel. Shánělť se po kondici po celý čas, co chodil do kanceláře. Chtěl se z něho dostati, neboť na písařské židli bylo mu čím dále tím nevolněji.

Ještě žádného dopoledne neohlédl se tak často po hodinách na stěně jako toho Štědrého dne; nikdy se nemohl dočkati, až malá ručička dojde na XII. Tentokráte se mu skoro ani nehýbala. Vše mu bylo protivno. Starý Kubecius ještě nikdy tak často a tak zuřivě nešňupal a nesmrkal, zdálo se Václavovi, jako toho dopoledne; také nevyspalý pan Vogel ještě nikdy tak strašlivě nezíval a principál nikdy tak často nevystrčil z kabinetu hlavu, tu protivnou hlavu velkého nosu a vlasů šourem přes lysinu hnaných, kteráž vodovýma, modrýma očima vždycky tak zpytavě vyhlídla. Václava si nadto dvakrát zavolal, aby mu sladce vytkl, že včera málo opsal a ještě ne dost pěkně, will ich sagen, a podruhé, aby mu dal novou práci, s tou že musí být dopoledne hotov, aby si dal záležet, to že mladý člověk musí, will ich sagen, zvláště v tento zlý čas.

Doktor Liskovec nešel dnes nikam a starý Kubecius zmizel v registratuře jen na okamžik, takže Václav nemohl hlavu nad arch pochýlenou takřka ani pozvednouti. A tak chvilky milého zapomenutí, kteréž mu dával pohled z okna, na ruch Karlova mostu, na řeku, za ni, na Hrad a Petřín se Strahovem, byly jen kratičké. Dnes to vše bylo v bělosti padlého sněhu zvláště vábivé, překrásné, i ráno v studené záři zimního slunce i pak v příjemném ztlumení světla za tiché chumelice.

Naposledy vyhlédl, když bila dvanáctá, když vstával ze židle. Vtom vstoupil doktor Liskovec ze svého kabinetu.

„So, so, meine Herren,“ mnul si ruce a mluvil velmi sladce, „tak tedy zítra nic, frei, a na sv. Štěpána jen dopoledne, so, so, und Sie auch, Herr Věk, und will ich sagen: wünsche glückliche Weihnachten, šťastné a veselé svátky, so, so, will ich sagen –“

Rozmrzelý, až vzteklý, že i na sv. Štěpána musí do kanceláře, vyrazil Václav na ulici.

Domů přišel rozmrzen; vrazil zrovna do výkladu, kterýž měl mistr Prax v kuchyni nad malým škopkem s vodou a s rybou, rybičkou, s kaprem, kapříkem. Vykládal, to že tenhle kapr vlastně není kapr, nýbrž mřenka mrňavá, ale v Dunaji že plavou kapři, to že jsou, to že viděl ve Vídni, tenkrát ještě šil „na komisu“, to že byly porce z takového zvířete, ale tady porce z tohohle – bože, sám že to spořádá na posezení. Paní mistrová, popadajíc dech, se bránila, což o to, z Moldavy že jsou také chlapíci, ale když, copak, když je taková drahota.

Rybí ten dialog proměnil se v konferenci, když hned potom, jak Václav přišel, zjevila se také paní sousedka v bělostném čepečku, v bělostné zástěře, ve vkusných šatech po domácku, krátkých, vzdutých rukávů, takže se určitě jevila její urostlá, kyprá postava i bílá, okrouhlá paže. Měla záminku, že se musí optat, jak paní sousedka koupila.

Mistr Prax začal nanovo o rybách „mladé paní tetě“, jak někdy paní Lorencové žertem i galantně říkal. Také ona o svém kapru vyložila, jaký je, jak pochodila v trhu, co se povídalo, co slyšela. Za hovoru obracela se nejvíce na Václava, mile, pěkně se usmívajíc, jak uměla a jak jí slušelo, zvláště když vypravovala, co se teď ujímá, co si začínají takový zvláštní prauch, ředitel divadla, pan Liebich, že toho je původa aigentlich jeho paní, ta že je někde až od Rejna a tam že mají ten zvyk, že dají na stůl na Štědrý večer stromeček plný svíček, zlacených ořechů a jablek, ty svíčky že se rozsvítí a pod stromečkem že jsou přichystané všelijaké prezenty – to že u Liebichů je vždycky moc hostí na Štědrý večer, kolem toho stromečku že se všechno shlukne a paní Liebichová že rozdává, co Kristkindle přineslo. Teď že to už také leckdes jinde, hlavně u vrchnosti dělají, v panských domech.

Mistr Prax se stromečku ihned chytil, tak aby paní sousedka jej vystrojila, ale on že by se díval pod stromeček, co Kristkindle mu naložilo, více nežli na svíčky a zlacené ořechy, ty že by nechal tuhle Anince.

Vstoupil jakýsi starý muž v třírohém klobouce, s mašlí v týle a s cvočkem v uchu. Přišel s košíkem na ruce, jako by něco nesl. Ptal se po panu Věkovi. Václav překvapen zavedl jej ihned do svého pokojíku. Staroch nevytáhl z koše nic, ale z náprsní kapsy psaní a vyřizoval, že jemnostpán doktor, pan doktor Held pozdravuje a tuhle posílá – Nežli se Věk vzpamatoval, byl staroch, jemuž od chladu oči slzely, tentam.

Doktor Held zval Václava zítra, na Boží hod, k sobě na oběd. Při tom připsáno, aby příležitou bankoceduli přijal na přilepšenou na Štědrý večer. Toho se Václav nenadál. Počátkem tohoto měsíce prosince už obdržel od Helda podporu, druhou. Že by si také dnes vzpomněl – Tato laskavost a pozornost těšila sama sebou; ale hned také na otce vzpomněl, jak bude rád čísti o tom, jak doktor Held přátelsky na něj pamatuje.

Mistr Prax nechtěl věřit, že v tom koši nic nebylo; nadálť se najisto, že ten staromódní staroch přinesl nějakou láhev vína. Václav ohradil se pozváním, o bankoceduli však se nezmínil. Když odešel, vzpomněla si paní Lorencová s náhlým leknutím, co má ještě práce, a hned zmizela.

Za chvíli nastal soumrak. V něm bylo stěží viděti sníh, jenž začal opět poletovat; jen v pruzích zardělé záře nárožních olejových svítilen hemžily se a rojily sněhové pápěrky jasně bílé. Václav potloukal se ulicemi kolem krámků osvětlených lucernami, kolem Stavovského divadla, jež temné, bez světélka ztrácelo se v černé výši, chodil Ovocným trhem, jeho ruchem a šumem, kde vanula vůně z hromad zlatých i rudých jablek, kde chrastěly ořechy a oříšky, kde nasýpali z plechových i dřevěných měr křížaly a suché slívy. Obhlížel vše, zastavil se u skleněných dveří kupeckého krámu, za jejichž sklem pestřily se archy tištěného, rukou kolorovaného betlému.

V tom ruchu a proudění, v chvatu a šumu, ve směsi hlasů všude veselí. Václava však pojala tesklivá rozcitlivělost. Nebránil se jí, poddával se jí s bolestivou rozkoší sebelitování. Měl se za opuštěného, vzpomínal na domov, na tety v Litomyšli, Tonička Zemanova kmitla se mu myslí; i dobřanskou faru v kopcích, zavátou, si připomenul, u ní staré, košaté lípy sněhem ošlehované, hučící do temné vánoční noci, faráře Zieglera sedícího za té hudby u Fénélona nebo u svého zamilovaného Horáce.

A co asi Patrčka, o němž už dlouho nedošla žádná zpráva –

V takové náladě zasedl v klenuté světnici nevelké hospůdky U Bílého zajíce v Jezuitské ulici, kamž chodíval na oběd, neměl-li oběd u křížovníků. Bylo tam prázdno. Jen u jednoho stolu dva muži, už starší, z nichž jeden dle všeho byl hudebník nebo hudební nadšenec, poněvadž sousedovi neúnavně, důtklivě, s ohněm vykládal o hudbě, o Tomáškově Serafině, před týdnem provozované, jak Václav srozuměl. Sám tu operu znal jen dle jména, z cedulí nárožních, neboť do divadla nemohl; kasa nedala. Teď o Serafině slyšel, že měla pochvalu, zpěváci také, také Tomášek že byl nakonec vyvolán, ale on, jenž to vypravoval, že neví, že v tom jsou krásná místa, ale jeho že to celkem nezapálilo, to že pozejtří potom v Lázních o koncertě, když ten mladý komponista a virtuos Weber dával své skladby, to že bylo, bože, ouvertura „der Beherrscher der Geister“, a pak „der erste Ton“, to že bylo brilantní v efektu, plno harmonie, to že –

Přinesli jim polévku, pak Václavovi. Když dojídal, zjevil se znenadání „baron“ Stroh. Protáhl se dveřmi a hned od kouta ke stolu jako starý známý. Byl bez pláště, jen v perníkovém fraku, bílý šátek na krku, všechen zsinalý zimou. Mnul si ruce přikrčen, ale vzpřímil se, když u jeho stolu stanula hospodská, vítajíc jej s úsměvem jako starého známého, a poručil pansky, chladně, po německu polévku.

Václav nechal hudebníků a pozoroval „barona“, jejž na podzim viděl obědovat za boudou na Uhelném trhu. Jako tenkráte hltavě polykal jahelník z hrsti, tak teď polévku. Byl jistě velmi hladov a tak prokřehlý!

Vtom se pootevřely dvéře a jimi nahlédla velká, netvárná hlava bezvousá, hustých vlasů, nemladá, nehezká, nápadná hustým, štětinatým obočím.

Nežli si Václav uvědomil, kdo to, vstoupil ten hlaváč v krátkém usmoleném kožíšku, nohavice do nízkých holinek, čepici pod paždí. V zarudlé od chladu pravici držel nějakou škatulku. Koktavý Tomášek!

Václav maně se ohlédl po baronu Strohovi; ten ve svém koutku skloněn nad talířem nepostřehl, že vstoupil nejprotivnější mu člověk, kterého měl za svého ouhlavního nepřítele, poněvadž se, jak „baron“ byl přesvědčen, posmíval jeho koktání.

Tomášek přistoupil k oběma hudebníkům a podstrčil jim mlčky škatulku, aby si vybrali, koupili. Znali jej; jeden z nich se na jeho zboží ani nepodíval a mluvil dále ke svému společníkovi; ten také nic nekoupil, vytáhl však z kapsy krejcar a dal jej Tomáškovi almužnou. Hned poté Václav uviděl škatulku a její obsah: svazečky párátek na zuby čistě nařezaných a uhlazených.

„C-cc-án-c –“ nabízel Tomášek své zboží, s nímž chodil v zimě po hospodách.

Václav, jenž měl almužnu již uchystanou, zarazil jí Tomáškův těžký zápas jazyka. Ale ten zápas začal znova, jak Tomášek, zhlédnuv „barona“, náhle se přikrčil. Václav postřehl, jak hlaváči v kožíšku zamžikaly oči, jak se ušklíbl; a hned také vyrazil:

„C-cc-cán-š-šš-što-ch-chcher –“

Hned první drmolivé, křečovitě vyražené hlásky uštkly. Baron, lžíci v ruce, pozvedl prudce hlavu. Zrudl, v očích mu zasršelo, vyskočil, a mávnuv lžicí ke dveřím, vyrážel také tak těžce, do koktání Tomáškova:

„H-hhi-naaus!“

Tomášek, nechav těch „cánštochrů“, uražen, dopálen, začal se sápati: „T-tty bba-ro-ne v-v-vš –“

Přiběhla hospodská z kuchyně a chtěla rozježené ubožáky konejšit. Baron Stroh vyrazil pansky, po německu, že zaplatí. Hospodská jej znala i jeho finance; a byl Štědrý večer.

„Nechaj bejt, pane barone, až podruhé –“

Tomášek se začal smát, pan baron že zaplatí, ale čím.

„G-gge-mmei-ner –“ zasípal Stroh, ale nedořekl. Všechen od sebe, na smrt uražen, popadl španihelku, pravicí vrazil na své žluté vlasy opelichaný kastor a hnal se ven prudkým krokem, s hlavou hrdě vztyčenou.

Hospodská domlouvala Tomáškovi, co vyvedl, že zkazil baronovi večeři a celý Štědrý večer – Ubožák se koktavě bránil, proč dělá barona a proč se zlobí, však že opravdu koktá, co by se zlobil, on, Tomášek, že také koktá a nezlobí se a nedělá barona. Nedělal, vděčně přijal talíř polévky, který mu hospodská darem přinesla, zasednuv na místo baronovo. Když pojedl, ihned se vytratil nabízet a prodávat dále své „cánštochry“.

Oba hudebníci vydrželi ještě drahnou chvíli; když odešli, zůstal Václav úplně sám. Vzpomněl, kdyby tak doktor Srnka znenadání vstoupil. Hostem jistě není. Snad zase do Staré rychty zapadl. Dnes tam nebude mít koho štípat, „vlastenský“ stůl je opuštěn. Hýbl s Havelkou jsou u Krameriů na večeři, Klicperové s Pacákem odjeli domů na svátky. O ostatních nevěděl, Svoboda je na nesvobodě, u večeře v panské rodině, jako vychovatel, a jistě by raději vyrazil ven do volnosti.

Samota tížila i znavovala. Ačkoliv nebylo pozdě, Václav zaplatil a opustil Bílého zajíce. Domů však se mu nechtělo. Vzpomněl, že by se mohl podívat do Starých alejí, jak tam je v této chvíli. Ale hned na Betlémském plácku se zastavil. Kde tu asi byla Betlémská kaple, se mu přimihlo, kde tady asi bydlil mistr Hus. Zabývali se jím poslední dobou v Roykově knize. Pod tmavým nebem, v tiché chumelenici, do níž rudě zářila kol okna malého náměstí, stál a vyhledával si místo, kde asi stála Betlémská kaple, kde se tu vznášela klenba, pod kterouž se hrnuli a pod níž se tlačili zástupové Pražanů všech vrstev, aby uslyšeli neohroženého řečníka, aby vzhlíželi na kazatelnu, ze které sršelo jeho ohnivou, zažehující řečí.

Zamyšlen bral se dál, až minul nevěda Perštýn a stanul proti Spálené ulici. Vzpomněl na doktora Helda. U Zlaté hvězdy první patro přejasně osvětleno. To je u baronky. Slyšelť Václav, když v tom domě hledal doktora Helda, že ten velký byt má nějaká baronka. Tolik světla tam – A doktor Held, je-li doma, má-li dnes hosty nebo je-li sám někde pozván a jak on, Václav, zítra, až bude u něho na oběd.

To již opět šel. V kupeckých krámech ještě svítili; po ulici, zbělené padajícím čistým sněhem, placho. Jen tu a tam někoho potkal; a každý pospíchal.

Held neměl toho večera žádných hostí, sám byl pozván. O tom pozvání dověděl se dříve, nežli došlo. Dopoledne před Štědrým dnem potkal v Nových alejích strýce paní Hanoldové, bratrance nebožky baronky Skronské, jenž věk svůj strávil v státní službě a nyní žil, starý mládenec, na odpočinku. Byl sedmdesátník, všechen bílý, drobné postavy, zardělý, svěží, čilých pohybů, usmívavě vlídný. Heldovi, s nímž se znal ze společnosti a jenž byl také jeho lékařem, přál velmi. Kdykoliv jej potkal, vždycky jej zastavil.

Tentokrát starý elegantní pán, jenž elegantně šňupal, v kastoru a tmavohnědém redingotu s dvěma límci, už zdaleka k němu spěchal, jakmile jej zhlédl. „Doktore, nehněváte se na mne?“

Held se divil, nerozuměl.

„Ach, vy ještě nic nevíte, pozvání ještě nedošlo, ale dojde, nebo už leží u vás na stole, jistě. Tak tedy přijdete zítra na Štědrý večer –“

Held se v duchu lekl, že má jít k němu, starému mládenci, ale hned bylo po leknutí a bezděky sebou trhl milým překvapením, když rada Feninger dodal:

„Hanoldová sice mínila, že nepřijdete, že jste jistě už pozván, vymlouvala mi to, ale já, to víte, být s vámi pod jednou střechou a nebýt s vámi –“

„Ach, pane rado, vy budete u paní baronky Hanoldové.“

„A vy také, doufám. Navrhl jsem to, žádal o to. Sic Hanoldová řekla, jak by vás mohla pozvat, že večer u ní bude prostý, bez velké společnosti, tak en famille, ale já: právě proto, tak se zrovna hodí, doktor nemiluje tuze velkých společností –“

„Zvláště o Štědrém večeru.“

„Ano, ano; tak tedy přijdete, jistě.“

„Dojde-li pozvání.“

„Jak by nedošlo! Jistě již čeká – Ach, to se těším,“ starý rada začal tisknout Heldovi ruce, „budeme pěkně sami; paní de Lozier tam bude a nikdo víc. Těším se, tak tedy na shledanou.“

To setkání Helda vzrušilo. Paní Hanoldová nechtěla ho pozvat, bránila se. Rozuměl proč, rozumí její obavě a cudné úzkostlivosti; tím více byl rád, že ten večer bude u ní, tím více se na ni těšil a vroucněji, s větší něžností na ni myslil.

Toho dopoledne přišel dříve nežli jindy do svého bytu. To vyzvání jej pudilo. Leželo na stole, jak rada Feninger řekl. Znělo prostě, ale srdečně, „aby přišel uvidět radost malé Jeanetty a její překvapení“. Nazejtří celý den pospíchal, aby včas byl hotov se svými návštěvami u nemocných. Ještě pozdě odpoledne došel do Dlouhé třídy k profesoru Majobrovi, jemuž se poslední dobou hrubě přitížilo. Navštívil jej toho dne podruhé, aby snad nemusil k němu navečer. Vraceje se, rozčiloval se pomyšlením, že u Zlaté hvězdy dole nějaký posel čeká, aby šel k nemocnému, že je nutno rychlé pomoci. Než nikdo tam nestál a nikdo již do večera nepřišel.

Od včerejška kolikrát uvažoval o tom pozvání, že se paní Hanoldová chtěla uvarovat a on že rychle zapomíná na to, co si předsevzal, tuše temné nebezpečenství. Ale jak den hasl, všecky úvahy tytam; jen tichá radost zůstala, těšil se.

Bylo tak, jak rada Feninger řekl. Společnost malá. Sám starý rada, elegantní, ale staromódní, v punčochách a ve střevících, pán staré galantní školy, dobře se hodící po bok paní de Lozier. Byla Francouzka, emigrantka více nežli šedesáti let, šedivá, v účesu a v šatech ne nejmódnějších, drobná, suchá jako její společník. Před osmnácti lety, když byl v její vlasti rok největší hrůzy, zanesl ji a jejího muže proud vystěhovalecký do Prahy, kdež ještě téhož roku ovdověla. Paní de Lozier zůstala sama; dětí neměla, ani příbuzných kromě jediného bratra, jenž sloužil ve vojsku prince z Condé.

Nevelká suma peněz, kterou si do Prahy přivezli, záhy se rozešla. Madame de Lozier živila se pak vyučováním franštině a kreslení. Paní z Hanoldů bývala také její žačkou. Hodiny, kdy madame u nich, v tetině domě v Ječné ulici, učila, zůstaly jí v milé paměti a ještě raději si vzpomněla na chvíle, kdy ji sama časem navštívila v jejím nevelkém bytu v Celetné ulici, kdy madame jí vypravovala o Francii, o svém mládí, o svém muži a bratru, o Paříži, o hrozných převratech ve vlasti.

Často se rozhorlovala nad ukrutností revoluce a zase tesknila, vzdychajíc, že to bůh tak nenechá, utěšovala se, že přijde den odplaty a trůn bude zase navrácen starému, zákonitému rodu královskému, že bude usmířena nevinně prolitá krev krále Ludvíka XVI. a jeho rodiny. Jeho poslední vůli přečetla, tenkráte zvláště dojata, slzíc, neteři baronky Skronské, tenkráte slečně Lory, z dodatku maličké knížky s otřelou zlatou ořízkou, zavázané do brunátného korduánu, vytištěné roku hrůzy 1793. Byly to modlitební knížky emigrantů, „des fidèles François émigrés“, z nichž se paní de Lozier denně modlívala, zvláště modlitbu na konci připojenou, „relativ à la mort de Marie-Antoinette d’Autriche, Reine de France et de Navarre“.

Když paní z Hanoldů, ujevši z Votavan, usadila se v Praze, záhy navštívila svou bývalou učitelku; pak se vzájemné návštěvy opakovaly. Na dnešní večer byla paní de Lozier pozvána do několika rodin; bez rozmýšlení rozhodla se pro paní Hanoldovou, kterouž si zvláště zamilovala. I to, že rada Feninger bude toho večera u své neteře, rozhodovalo o rozhodnutí paní de Lozier. On jediný, jak tvrdila, znal způsoby a zachovával bývalou dvornost i jemnou pozornost k dámám, kteréž ctnosti mladé pokolení, jak trpce tvrdila, nápadně zanedbávalo.

S ním mohla volně pohovořit o starých časech, o svém muži a bratru, on pokaždé ji pozorně vyslechl, jako by poprvé slyšel, kterak ji přijal princ z Condé tady v Praze, když se tady r. 1799 se svým plukem zastavil. Starému, bělovlasému radovi si mohla postesknout, jaké neštěstí stíhá Francii, s ním se mohla rozhorlovat na Bonaparta, jehož byl jako ona úhlavním nepřítelem, i teď poslední rok, co ten násilník, jak Napoleona jmenovali, dosáhl nejvyššího štěstí sňatkem s císařskou princeznou, kdy se tím spřátelil s Vídní, kdy proto noviny hned jinak o něm psaly a kdy nikdo si netroufal ve veřejnosti o něm tak ostře promluvit, jako donedávna činili bez ostychu a obavy.

Když doktor Held vstoupil do salónu, kmitl se paní Hanoldové, sedící s paní de Lozier a se strýcem, plachý ruměnec tváří. Held jej stihl, i její pohled, jenž zkoumavě na něm okamžik utkvěl. Oba staří, oba drobní, jako bílý a sivý holoubek čile hovořili. Ano, bílý se již čepejřil a zase hovorem o Napoleonovi. V tom svém rozhorlení vzal častěji nežli jindy, ale vždy elegantně, šňupeček, „une prise de contenance“, jak říkával paní de Lozier, jež dle módy za jejích mladých let snesla šňupání, ano potají občas osvěžila šňupečkem svůj pěkný zahnutý nos.

Held byl překvapen hostitelkou samou. Dosud chodila ve smutku. Dnes poprvé jej uvítala ve světlých šatech krátké taille, mírně dekoltovaná, v půvabném účesu s několika lehkými kadeřemi, jenž její hlavě krásně slušel, tak jako módní šaty její urostlé postavě. A svěží byla, s libým ruměncem ve tváři. Uvítala jej jakoby rozjasněná tajenou radostí, v tichém veselí; v očích, ve zvuku řeči, v čilejším pohybu, na všem bylo znát, že se těší, těší – Tak ji ještě neviděl, byla půvabnější nežli kdy jindy.

Held se dostal ihned do politického hovoru; rada Feninger s paní de Lozier už zas uvažovali, jaké je to neštěstí, ten sňatek, na to že neměl císař pán dopustit, ne. Paní de Lozier starostně, ale s jistotou věštila, ať si vzpomenou: Marie Antoinette a teď Marie Louisa; nedej bože, aby se tragédie opakovala, ten násilník, jemuž císař francouzský říkají, ach – ten že se všeho odváží, když by –

Rada Feninger rozčileně přisvědčoval. V tom pohnutí nabídl Heldovi svou tabatěrku a i v tom pohnutí neopomenul ji doporučit, jak činíval vždycky po německu, i když byl ve francouzském hovoru jako teď.

„Sehr gesund! Eine Prise Tabak wirkt belebend wie ein Götterfunken.“

Doktor ptal se po malé Jeanette.

„Čeká na nás se slečnou vychovatelkou v jídelně.“ Paní Hanoldová zaprosila k tabuli.

Holoubkové se zdvihli; bělovlasý rada podal madame galantně rámě. Vedle v jídelně je uvítala roztomilou poklonou malá Jeanetta, rozkošně oděná v bílých šatečkách s růžovou šerpou. Dnes mimořádně zůstala u stolu. Nikdo nebyl cizím, paní de Lozier i doktor Held cítili v tu chvíli, jako by byli z rodiny. A tak hned na počátku vanula hřejivá nálada rodinné srdečnosti.

Všichni se zabývali malou Jeanettou, jež těšíc se dotazovala se v prostomilé dětské upřímnosti na Ježíška, kdy už přijde, že jí to maman i slečna řekly. Mluvili o štědrovečerních slavnostech jinde, u rady Slívky, u hraběnky Bubnové. Rada Feninger vzpomněl na to, co slyšel, o čem se tolik mluví, že u ředitele Liebicha je dnes velká společnost, větší než jindy, paní že strojí letos větší vánoční strom, vědí-li, slyšeli-li o tom stromečku – Paní Hanoldová pohlédla na vychovatelku; ta se usmála a sklopila oči.

Paní de Lozier záhy si připomenula svého bratra, ach, kde ten asi slaví Štědrý večer, že teď o něm neví, v Petrohradě že asi už není, poněvadž jí před čtvrt letem psal, že se něco chystá, že jeho pluk potáhne z Petrohradu k hranicím. Zůstalť bratr paní de Lozier v ruských službách, i když princ z Condé, rozpustiv svůj sbor, odjel do Anglie.

„Jak časy letí,“ povzdechla madame, „už tomu dvanáct roků, co jsem bratra neviděla. Dvanácte let! Naposledy v r. 1799, když Jeho královská Výsost princ z Condé dorazil do Prahy, když táhl se svým sborem z Mitavy za ruským vojskem proti mým tyranským krajanům.“

Rada Feninger zase pozorně naslouchal, pozorně, s účastenstvím, jako by poprvé slyšel historii o tom, kterak se paní de Lozier setkala v Praze s bratrem, jak za těch několik dní, co její krajané, les Condéens, v Praze odpočívali, dvakráte uviděla J. král. V. prince z Condé, poprvé v kostele sv. Josefa na Malé Straně, o slavnosti sv. Ludvíka, to že v ten čas připadl právě svátek sv. Ludvíka, pětadvacátého srpna, o té slavnosti že byl u Sv. Josefa skoro celý princův sbor, všichni důstojníci, většinou rytíři sv. Ludvíka, všichni v parádě, s odznaky, a podruhé že viděla prince, když ji přijal, když ji k němu uvedl její bratr, v Jezuitské ulici v Červeném domě, tam že měl princ logis i celý jeho štáb, a kterak ji milostivě přijal, jak pozorně, on, královský princ, slavný maréchal de France, vítěz u Friedberka, a jak znamenitě vypadal, že by nikdo neřekl, že mu přes šedesát; oh, a jak ji propustil, s jakým úsměvem, jak jí řekl:

„Na shledanou v milé, osvobozené Francii, vrácené zase legitimnímu králi –“

Hlas jí zase měkl a zachvěl se pohnutím a rada Feninger se zase divil, jako se divíval:

„Ach, ach, takový Grandseigneur! Dá bůh, že se toho dočká, i vy, vzácná přítelkyně.“

Staří zašli v minulost; mladí vedle, kteří se báli jí se dotknouti, na ni zapomněli a na budoucnost nemyslili. Jen v přítomnosti živé štěstí. Seděli zase pospolu, hovořili, zabývali se Jeanettou, na okamžik si pohleděli do očí, na okamžik zapomněli na společnost, hned se však k ní zase vraceli, ale pokaždé první paní Hanoldová, vraceli se ne nemile vytrženi, v tiché radosti, k Jeanettě, k oběma starým –

Když se paní de Lozier v hovoru vrátila zase ku svému bratru a povzdechla, kdy asi dojde jeho list, že to z Ruska tak dlouho trvá, mihlo se paní Hanoldové, jak asi Heldův nešťastný bratr, kde asi ten – Než ztajila to, nezeptala se, aby nepadl stín smutnou připomínkou.

Náhle všichni umlkli, Jeanetta se prudko obrátila po dveřích vpravo, vedoucích do menšího pokoje.

„Co je! Jako by někdo zazvonil –“ divil se starý rada.

„A zas!“ zvolala paní de Lozier.

Jeanetta byla jako u vidění. Něco se dálo, něco tajemného; vzrušila se náhlým radostným tušením, že už tu, co maminka, co slečna slibovaly. Děvčátku se rozšířily oči, zjasnila se tvář. Held si teprve v ten okamžik všiml, že vychovatelka zmizela. Paní Hanoldová usmívajíc se rychle vstala a chytila Jeanettu.

„Už jde! Už je tu!“ hlásila jí radostně vzrušená, těšíc se na radost svého dítěte i na překvapení všech.

Stříbrný hlas zvonku ozval se potřetí. V ten okamžik se otevřely dokořán dveře do pokoje vpravo. Proud světla se odtud rozlil do jídelny. Vedlejší komnata zářila přečetnými světly voskových barevných svíček na štíhlém jedlovém stromku, postaveném na kulatém stole prostřed pokoje. Stromek zářil světly, leskl a třpytil se pozlátkem ořechů, všechen zpestřený živými barvami zlatých, rudých jablek, cukrovinek prostě zavěšených nebo v obalech strakatého i zlaceného papíru.

Jeanetta, vidouc poprvé, tak jako skoro všichni ze společnosti, báječný stromek v plápolu světýlek od spodních haluzí až do vrcholu, úžasem jako by ztuhla. Stála zmlknuvší, upírajíc rozšířené, zářící oči na netušené zjevení, až pak zajásala a hnala se ke stromku, když zpod něho pojednou vstávala roztomilá loutka, pozdvihovaná vychovatelkou, jíž Jeanetta v svém radostném úžasu a překvapení za stromkem ani nezpozorovala.

Jeanetta jásala; paní de Lozier i rada Feninger vyslovovali svůj obdiv zvláště paní Hanoldové, jak to připravila, že dovedla vše do posledního okamžiku utajit a je tak překvapit. Než překvapení nebyl ještě konec. Nejen na Jeanettu, nýbrž i na ně, na všechny pamatoval Ježíšek. Vedle panny a pokojíčku Jeanettina ležely pod stromkem také dárky jim.

To všecko bylo tak nenadálé a nové, že všechny radostně překvapilo. Nad potěšení všech byla radost dítěte. Jeanetta s panenkou a krásným pokojíčkem světle zelených stěn, se záclonkami i nábytkem, nedbajíc ve své radosti už valně společnosti, stala se na dlouhou chvíli jejím středem.

Paní de Lozier se blaživě roztesknila vzpomínkami na Štědré večery svých mladých let, doma v Bretoňsku. Mluvili o nich, o štědrovečerních zvycích, jak tam, jak tu. Rada Feninger, jenž pocházel z rodiny vrchnostenského vrchního, připomenul si, třebaže ne bez úsměšku, jak bývalo u nich ve dvoře a na zámku, dole v jižních Čechách, jak ovčák troubil, jak se zpívaly koledy.

Ty vzpomínky Helda rozehřály. Staré zpěvy vánoční se mu ozvaly, jak je za mládí slýchal, jak je zpívali, i on sám, doma i na kruchtě v Třebechovicích, v rodišti i tady v Praze, když byl vokalistou, když stával na kruchtě ozářeného kostela Panny Marie Na Louži, kdy starý Praupner v dlouhém copu pošňupávaje je řídil a sám hrál na varhany pastorální preludia tak krásně, tak mile a dojemně, až srdce plesalo.

Held nežádán, sám jako přiváben zasedl ke klavíru a začal preludovat na pastýřské motivy. Přicházely, pučely, prokvítaly květ za květem, hrnuly se mu a splývaly v nápěv staré vánoční písně a koledy. Hrál je a zpíval svým lahodným mužným barytonem, jak se mu té chvíle mile vybavovaly; posluchače kolem všechny zabavily i paní de Lozier, jež nadšeně chválila, že to není možná, aby ty půvabné melodie, plné citu i roztomilé naivnosti, byly písně sprostého lidu, ale když pan doktor tak krásně hraje a zpívá – Rada Feninger, jenž byl velkým ctitelem Heldovy hry a jeho zpěvu, a hlavně proto také před svátky požádal paní Hanoldovou, aby doktora pozvala, byl nadšen. Starý byrokrat se neubránil; kus mládí mu oživlo v těch „sprostých“ melodiích, o kterých by jindy snad nepromluvil bez pokrčení ramen a bez podceňujícího úsměvu.

Byl to krásný večer. Na jedno však se Held darmo těšil a nadarmo čekal: aby mohl s paní Hanoldovou promluviti sám. Cítil, že se tomu sama vyhýbá. Ptal se v duchu proč? Je tak úzkostlivá, je tak přísná?

Jen jednou se podobalo – Paní de Lozier pojednou vstala a šla za Jeanettou, rozběhší se za vychovatelkou ke stromečku. Za okamžik odebral se k nim také rada Feninger. Held si všiml, že paní Hanoldová nějak ulekaně za ním pohlédla. Okamžik váhala v patrných rozpacích, pak chtěla vstát.

„Neutíkejte!“ vyrazil Held prosebně, tlumeným hlasem, vřele.

„Co jste si pomyslil,“ zeptala se chvatně.

„Ach to! Že vás to bude tížit, hned jsem si pomyslil, a to, že váš pan strýc je laskavý. Ale to jsem si nepomyslil, že jste tak přísná –“

„Musím být. Rozumějte mně. A je to Jeanettin večer. Ať je bez stínu, i ten sen – A je to dnes sen – Ale pojďte, prosím vás.“ Hlas se jí zachvěl. „Pojďte!“

Nemohl odepřít. V duchu se mrzel, než musil uznat její sílu a ušlechtilost čistého mateřského smýšlení. Byl zklamán ve svém očekávání, marně se těšil, ale byl by jí v ten okamžik chytil ruku a zulíbal ji.

Zatím mladý Václav Vlastimil Věk bral se od Zlaté hvězdy, na jejíž ozářená okna se byl zadíval, dále k Příkopům sám, v ticho Štědrého večera, bělostným, měkkým kobercem padlého sněhu, ozářeného tu a tam proudem zarudlého světla linoucího se z oken. Nota duševní nálady Václavovy se neměnila. Tichý stesk rostl i jasnými vzpomínkami na domov, jak bývalo.

Mysle na sestru, provádí-li zase vesele jako jindy pověry a orákula štědrovečerní, dostal se k Mostku. Nešel již dále, nýbrž uhnul nalevo k Staré rychtě, jejíž kotce a krámky bez světel jako zabedněny černaly se pod pruhy bělostného sněhu. Šel kolem nich, hospody si ani nevšimnuv: to se již rozhodl, že si půjde lehnout, že co takhle, že je líp to vše zaspat. U starého portálu Melantrichova domu v Sirkové ulici se zastavil, a nakloniv hlavu hodně do týla, díval se na protější dům do pater, pátraje po oknech doktora Srnky. Byla osvětlena! Kulich tedy doma a ne v hospodě. Co dělá – Jistě je v županu, v rudé jakobínské čapce ve své vznešené společnosti, u svého pokladu a těší se snad s některým ze svých revolučních miláčků. Kdyby tak směl nahoru k němu –

Na dvorečku temno, sníh netknutý. U sousedky v okně mdlé světlo a v jeho vlastním pokojíčku tma. Všecko asi spí. Snad i Romeo, když kapra jistě celého přemohl, celou rybu, rybičku – Když Václav vstoupil do kuchyně, zrovna zazvonilo z velkého pokoje veselým, pěkným smíchem. Paní Lorencová! Zarazil se. To tam je panna Jetty také. Naslouchal. Slyšel jen sousedku a hlubší hlas mistra Praxe. Co dělat – Jít zpátky? Co venku, a kam a nač? Vstoupil.

Uvítali jej velmi hlučně a radostně, protože se ho nenadáli. A také hráli v karty, k čemuž se jim dobře hodil. O ořechy hráli; na posilu měl mistr Prax vedle sebe na židli nálevku skleněnou a tmavý džbán piva, ucpaný bělostným ubrusem. Jetty však s nimi neseděla.

Václav musil hned na židli a hned musil vzít karty za mistra, „jen na chvilku“, co by si mistr „cucl“, jen pár bafů, že už muší, teď po kapru, to že je zdravé a že si ještě ani nezakouřil. To řekl mrkaje, usmívaje se, a nic nedbal, že bylo ještě znát vonné oblaky jeho dlouhé sádrové dýmky. Ztratil se do kuchyně zabafčit si. Jen když si chtěl zavdat, přišoural se; a toho zavdání zachtělo se mu přes tu chvíli. Pokaždé postál za Václavem nebo za sousedkou, pro nějaký veselý nebo usměvavě ironický šproch, nebo aby se jim podíval do karet, jak jim jde.

Václavovi nešlo. Nebyl valný mistr v kartách a také se dával másti svým protějškem, paní Lorencovou v bělostném čepečku, svěží, zardělou, v šatech krátké taille, krátkých, vzdutých rukávů, dal se másti tím, jak se usmívaly její modré, veselé oči, její ústa plná krásných, bílých zubů, jak držela karty v ruce nad loket obnažené, jak je přihazovala, jak se bílé, plné její paže přitom míhalo mu s kartami pod očima. Také mistr Prax jej pletl svými radami, žerty a vtipy, výkladem o kapru, kapříku, co Aninka z něho všecko udělala, že to zvíře, že tu velrybu měli na černo a smaženou a že ještě bude na modro a pak v rosolu, a jaké kusy, no –

Kvartýrská se nad tím durdila i nad tím, že jí karta šla špatně, a jak se rozhorlovala, ztrácela dech a chytil ji kašel. Tak bezděky nastávaly v zápase přestávky a paní sousedka, držíc karty jako zbraň v příměří přikloněnou, mohla víc hovořit se svým protějškem. Václav se dověděl, že tu Jetty také byla, že i v karty hrála, záhy však že toho nechala, protože nerada hrá, a také že ji bolela trochu hlava.

„A snad ji asi kniha domů vábila.“

„To si myslím, zas si něco přinesla, celá žhavá po tom.“

Snad ty Biographien der Wahnsinnigen, pomyslil Václav; než ani slovem se nezmínil.

Když zase chvíli hráli, povzdechla pojednou paní Lorencová, co asi Jetty, cože nejde, že snad už ani nepřijde.

„Neměla s námi žádného vyražení,“ uznávala Praxová.

„Tak!“ bránil se mistr. „Copak jsem se nepřičinil? Dost jsem dělal verliebt oči,“ škádlil s ironickou vážností, zlehka poklepávaje dlaní svůj licousek, jako by byl sametový, „ale Jungfer Jetty ne – Ale tadyhle,“ hlas mu oživl a rychleji promluvil, „máme – Herr Věk, s nimi by jistě hrála. Vědí co? Jdou pro ni, jdou pro ni, pěkně ji pozvat, pěkně galant.“

Věka obešlo nevolno, hned jak z prvních slov mistrových uhodl, kam bije. Byl v nesnázích, hlavně kvůli sousedce; než ta se dala do smíchu a hned a živě přisvědčovala, že ano, ať jde pan Věk, to že bude Überraschung, až přijde pro Jetty rytíř a tak znenadání.

Věk se obrátil po hodinách, kdež ručička docházela na dvanáctou.

„Ach, co dnes hodiny, nebojejí se, pane Věk,“ povzbuzovala sousedka. „Jetty ještě nespí, jistě. Tak je-li libo,“ nutivě pobízela, „udělat nám vizitu –“

„O půlnoci,“ bránil se Věk.

„Ale to je právě něco extra.“

Rozehrané oči paní Lorencové na okamžik strnuly, jako by něco viděly, na něco se dívaly; hned se však vytrhla a znovu vybízela tak jako Prax, jenž přitom připletl volný návrh, že by také šmekovala, třebaže se měl člověk dobře, pánbůh zaplať, zejtra zas tak, že by šmekovala sklenice punče –

To již vykročil Václav, bez klobouku, na pavlač a šel ke dveřím sousedčina bytu, nerad i mrzut, že jej tak přinutili, že se dal tak přemluvit, co si Jetty pomyslí, a co vlastně – ale také zvědav, v napětí pro neobyčejnost situace.

Neuklidnil se, když se bral šerou pavlačí nad ztemnělým dvorkem, nad nějž se černaly v poprašku sněhu přístavky domu i v sousedství, když nočním tichem zachvěl pojednou hlahol zvonů. U Sv. Havla vyzváněli na půlnoční; i odjinud, zdaleka přivanulo temné hlaholení.

Vstoupil do kuchyně, v níž mrkala lampička na lavičce u kamen, pak do pokoje. Proud hlaholu rázem se ztlumil a skoro přestal; jen vážné, temné, dumné pozvuky dorážely v pauzách jako přihrnuvší se vlny. Ale ani těch Václav už neslyšel. Stanul hned za prahem pokoje, jenž všechen tonul v pološeru a v stínech, místnost, stůl v koutě u pohovky, skříně, všechen nábytek. Dlouhé, divně lomené stíny nehnutě ležící měly kořen u světla v koutě nalevo u tmavozelených kamen, ztlumeného napůl plentou, polepenou jakýmisi obrázky a rytinami.

Svíčka tam hořela na židli a u té židle na stoličce seděla Jetty, bělavý šátek či šerpu přes ramena, všecka schoulená u knihy, do níž byla jako zabořena. Nezpozorovala, že někdo vkročil, a nic nevěděla, že příchozí ji pozoruje.

Václav překvapen tím, jak ji spatřil, nepromluvil slova; kroků však netlumil. Ale nedošel. Náhle stanul, když postřehl, že Jetty se nad čtením rozplakala. Jak se jí pro slze zatmělo v očích, pozvedla ubledlou tvář od knihy. Její pohled, jenž se minule zdál Václavovi záhadným, strnul náhlým úžasem.

Hleděla na Václava, jak stál před ní v tmavomodrém fraku, volných kadeří nad čelem i nad spánky, urostlý, s očima na ni upřenýma. Tak, jak znenadání před ní stanul jako zjevení, viděla jej už za čtení, poněvadž si hrdinu knihy představovala jemu podobného; hluboko dojatá, všecka ještě v ovzduší uchvacujícího díla vypověděla v ten okamžik své vzrušení a očarování jediným slovem, jež zhluboka, temně, s touhou i v zamlklém smutku vydechla:

„Werther!“

Václav se najisto nadál, že zastane Jetty u knihy a bezpochyby že u těch Spiessových životopisů lidí šílených. Na Goethova hrdinu ani nepomyslil. Znal jej, sám četl o jeho utrpení, loni ve filosofii, na jaře v odlehlém koutku zámeckého parku dojat a vzrušen, a chodil pak kolik dní jako zmámený.

Teď tu spatřil opět takový hluboký dojem. Co kdysi sám cítil, co mu srdce pohnulo, teď se ozvalo v tom jediném slově, v tom třesoucím se hlase, jak je panna vyrazila. Že byl jí zjevením, že si na něj samého myslila, ani netušil.

Viděl jen její hluboké pohnutí a v tom stejném dojmu bylo náhlé sblížení.

Rychle dokročil až k ní, podávaje jí pravici. Jetty prudce vstala, až se jí bělavý šátek smekl s levého ramene, a přijala jeho ruku. Ale v ten okamžik jako by se náhle probudila ze svého vidění, maně ustoupila na krok, zmatená a stála v rozpacích.

„Znám tu knihu,“ řekl Václav šetrně, měkce, „a také mne tak dojala, panno.“

Venku se ozvaly hovor a smích paní Lorencové. Jetty se lekla; teprve v ten okamžik si jasně uvědomila situaci, a že je pozdě v noci.

„Upokojejí se, panno,“ chlácholil chvatně Václav, postihnuv její zaleknutí, „paní teta mne sama sem poslala, abych jich vyzval.“

„Sama?! A k nim – tam –,“ řekla nechutě a ukázala směrem k Praxovu bytu. „Nepůjdu. Teď!“

„Pravda, nechodějí nikam – Teď ne.“

Vešla paní Lorencová a za ní mistr Prax, zvědavý, co mladí, jak jejich pan jurista pochodil.

„Když jsi, Jetty, nešla, a tadyhle pan Věk –“

Jetty se na ni podívala zpod víček.

„No, nedurdi se a pojď, rozuměj špásu. Přec –“

„Nepůjdu, tetičko.“

„Nenutějí pannu,“ přimlouval se Václav. „Četla krásnou knihu. Nikomu by nebylo do hraní.“

Paní Lorencová pohlédla na něj zpytavě, ale hned se rozhodla, takže tedy půjdou. Václav se poklonil Jettě a dal dobrou noc. Neřekla ani slova, jen pokynula hlavou. Ale postihl její pohled a ten byl pln vděčnosti a tiše zjasnělý.

Václav se vracel poslední, ale v šeré kuchyňce opodál dveří čekala paní Lorencová. Jak vycházel, stála u něho, napomínajíc tlumeně, aby dal pozor (a tu jej vzala za rameno), tady že je schůdek, tady, tak – Jak jej vedla, ucítil její kypré tělo, jak o něj zavadila; a náhle zmlkla, povzdechla – Než Václav, nerozuměje, nedbaje, vyrazil na pavlač, kterou pospíchal mistr Prax bez čepice, jen v podvlikáči a v soukenných střevících, s dlouhou dýmkou v ruce. Zima jej hnala.

Punč nebyl. Sic paní Lorencová u sousedů sama vzpomněla, že jej mohla vzít a třeba ještě přinést, ale Václav ihned poděkoval, že by se dlouho zdržel a že ho bolí hlava. Řekl to s velkou rozhodností a chystal se do svého pokojíka. Paní sousedka přisvědčila, ač zklamána, že je opravdu pozdě, a tak že by ten punč odložila na zejtřek nebo na druhý svátek. Nic nezmohlo, co mistr Prax, dychtě po horkém nápoji, zdůvodňoval, nač zejtra, co zejtra, to že je lepší hned, a když se může říci: „Pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zejtra zas tak.“ To že by zejtra mohlo být zas od repetice.

Marně. Václav odcházel a paní Lorencová také se loučila, majíc nakvap kvůli Jettynce, aby nebyla sama. Sladce se usmívajíc, připomenula Václavovi, to že byla dnes krátká vizita, krátká, a že podruhé snad nebude od nich tak pospíchat –

Václav ulehl a neusnul. Bylo mu horko, jako by vypil nejednu sklenici punče. To setkání u plenty nešlo z hlavy. Čtenářku Goethova Werthera v bílém polosplývajícím šátku v matném osvětlení měl na očích. Když usnul, zdálo se mu o ní a také o paní Lorencové.