F. L. Věk

Od onoho mrazivého večera, kterého se Thám se svou ženou zase sblížil, prosvitalo v jejich domácnosti. Jako toho večera, tak i pak chovala se Paula vlídně a šetrně. Nic jí nemohl vytknout ani doma, ani v divadle, kdež ostatně v poslední dobu jen málokdy vystupovala, poněvadž zřídka dostávala úlohu.

Také s Amlingem byl pokoj. Jako by byl zažehnán. Nepokoušel se ani, aby se mohl s Paulou setkati. Necítil tak hluboko. Vše mu bylo tenkráte dobrodružstvím a toho druhu ne prvním. Chtěl míti o vítězství více, a když je měl a dosáhl, po čem toužil, ochabl jeho oheň tím spíš, když zvěděl, jaká bouře se u Thámů strhla. Proto ustoupil.

Paula byla přesvědčena, že je to jen kvůli ní, aby jí ušetřil. Netušila, že toto náhlé rozloučení, jež ji samotnu tak hluboce kormoutilo, on snadno snáší a že neteskní touhou jako ona. Zpočátku také omlouvala i to, když musila zjara po té bouři s Thámem do lázeňského divadla, že ani sem jí nedošlo ani řádky od Amlinga. První čas byla tomu i povděčna, poněvadž Thám ji neúnavně hlídal, každé její hnutí. Než pak počalo ji trudit pomyšlení, že by se Amling přece mohl odvážit a najít cestičku svému listu k ní, kdyby jen chtěl, to že už není jen opatrnost – a když se vrátili zase do Prahy, nezhlédla ho hned, jak se nadála a najisto těšila.

Nečekal, nenašel či nevyhledal příležitosti, aby se alespoň na ulici mohli viděti, ač od Betyny zvěděl. Zmínila se pak trpce o tom před ní, když ji tajně navštívila. Za týden přinesla sestra psaníčko od Amlinga. v kterém se omlouval, a že všecko aby si vysvětlila jeho šetrností a strachem o ni, že nechce, aby kvůli němu trpěla.

Tolik se natoužila, aby jí psal, a když měla teď jeho řádky v rukou, nebyla spokojena. Nevanul z nich onen žár, jako kdys z jeho řečí. Četla mnoho nadšených slov, ale znělo to nějak prázdně a strojeně. A pak zase ticho, ani řádky od něho. A jej samého také málokdy zhlédla; jako by se jí vyhýbal. Žárlivost ji začala bodat. Vyzvídala na Betyně, naléhala, aby pověděla, nebo vyzvěděla. Než sestra ztajila, co zaslechla, že Amling teď dostává psaníčka od bohaté kupcové.

Napětí doma Paulu již také tížilo, matka pak stranou neustále domlouvala, pak už prosila, a kolikrát plačky, to když Betyně zemřel ochránce, starý milovník, aby Paula nevyváděla, že Betyna tolik zkouší, a kvůli ní, že kdyby chtěla, že by Thám Betynu zase přijal, třeba ne hned, ale že by se měla k němu jinak mít, ona sama. Butteauová že tím také trpí, že teď není ani s grešlí hnutí, že by Thám tak neodměřoval, však že beztoho na to čeká a že by nebyl tak zatvrzelý –

Paula se na svých tajných návštěvách přesvědčila, jak se má Betyna opravdu zle. Pomoci jí nemohla, poněvadž Thám dával jen tolik, co domácnost nejnutněji vyžadovala. Bylo jí sestry líto i matky; vždycky k nim lnula, vždycky se měly tak rády a ve všem se podporovaly –

A Thám se pak začal také měnit. Cítila, že po všem tom nepřestal ji mít rád. Lítostné zachvění se jí dotklo, a třebaže se v tom pohnutí nevzkřísilo, co kdysi pro muže cítila, přece uslábla hořkost odporu.

Tak se usnadnila cestička ku příměří, až došlo onoho večera k smíru, jehož bylo nutno především kvůli Betyně, aby byla zase s nimi a maminka aby se nemusila rmoutit. Ale tajný stesk jí zůstal, pro Amlinga. Než nesvěřila ani Betyně, co smutně tuší, že Amling už nedbá a snad zapomíná. K Thámovi se chovala pak jako onoho večera, vřeleji, ale zdrženlivě jako nevěsta. Viděl, že se chrání i důmnění, jako by měla nějaký obmysl.

Ani teď nevstoupila do jeho pokoje, z něhož vyházel její peřiny a odkudž ji musili vystěhovati. Alespoň když meškal doma, tam nešla. Uznával to její jednání, poslední dobou se mu i líbilo, ale také ho již dráždivě zaněcovalo. O samotě s ní zůstal málokdy. Od onoho večera, kdy začalo smíření, ani jednou.

Když se vrátil po divadle, obyčejně brzo a zpravidla na pevných nohou, nikdy teď zpitý, šel kvůli Betyně rovnou do svého pokoje. Nechával ji za těch mrazů na noc jako onoho večera. Paulina prosba to zmohla. Povolil, umiňoval si však, že to jen na ty noci a tak dlouho, dokud dá švagrová pokoj. Kdyby však zase začala, kdyby chtěla skrze matku a sestru zase rozhodovat a vládnout, že poletí –

Nemohl se s ní jen tak usmířit. Hořkost k ní prosákla všecko jeho nitro a nemohl ji hned přemoci. Proto se Betyně, když večer přišla, vyhýbal. Za dne pak jí nezhlédl. Co dělá, jak se má, o to se nestaral. Jen to zaslechl, ale ne doma (Paula o sestře nemluvila), nýbrž za kulisami, že se zas ucházela o místo u divadla, když po starém, bohatém radovi jiného hned nenašla, ale Quardasoni že jí nepřijal; jen ve sboru jí popřál vystupovat, a ještě ne vždycky na jeviště, že Betyna většinou zpívá s těmi za kulisami, jak je Quardasoni tam staví, aby jim tolik nemusil dát jako za vystoupení.

„Dobře na ni, alespoň něco pozná, a snad teď uvěří, že není takový talent, jak jí to doma namlouvali,“ pomyslil si Thám, „ale uvěří-li, tchyně jistě neuvěří a bude myslit, jaká se jí děje křivda.“

Mrazy přestaly, sníh sešel a Betyna pořád ještě chodila na noc. Umiňoval si, že to musí přestat; rozhodný však čin odkládal den co den. Silnější byl ohled na Paulu, silnější bylo její laskavé slovo. Pak setkal se s Betynou ve své domácnosti i za dne, když jednou odpoledne přišel znenadání domů.

Takovouto zkoušku občas ještě vykonával, kdy ho chytla jako zimnice nedůvěra k ženě. Jak tedy tak vkročil, zastal Paulu s Betynou. Tušil, věděl, že tu švagrová bývá za jeho nepřítomnosti. Nebyl překvapen, ale zamračil se a chtěl jíti pokojem dál, do svého.

Než Betyna sama ho zastavila. Pozdravila a promluvila na něj, jako by nikdy ani mráčku mezi nimi nebývalo. Nějaké pokory na ní neviděl, neprosila ho, ale také nezasvítí v jejích očích úsměšek a vyzývavost. A sama začala! Promluvil, nemohl mlčky jí odbýt, poděkoval, chtěl dále. Prosebný však Paulin pohled ho zadržel. Chvilku zůstal, ne velkou, ale zůstal. Tenkrát, i za nějaký den zas.

Zdálo se mu, že Betyna přece jen zkrotla. Byla skromnější, na úštěpky zapomněla, nepopichovala. A Thám viděl, jak je mu Paula za to vděčna, že sestru tak docela neodbyl –

Nedlouho před Velkonocí přišel jednou domů z tiskárny. Venku svítilo po dlouhém chmurnu slunce, vzduch jen zářil. Haluze stromů na zahradě jako by živly; i vysoký františkánský kostel za nimi, nad zahradami ještě holými, veseleji prohlédl a cihlová jeho střecha jako by byla rudější. V pokoji se projasnilo, stěny, nábytek i podlaha. Ale ticho tu bylo.

Thám se ohlížel. Nikdo tu jako v kuchyni. Zarazil se. Paula mu nic v poledne neřekla, jak mu teď sama, obyčejně, jako by jen tak za řeči oznamovala, kam hodlá; nic neřekla, že půjde odpoledne pryč. Že ji Betyna s tchyní vytáhly, nebo –

Jen pokročil a hned zase stanul. Dvéře u jeho pokoje se pootevřely a Paula vyhlédla, kdo jde; hned však, jako by se lekla, zmizela, ale hned potom také vystoupila, jako v rozpacích.

„Byla jsem utřít prach,“ řekla, jako by se omlouvala, a sedla ke stolu, kde leželo její šití. Ale dobře stihla, jak mužovi svitlo v očích.

Okamžik stál, mlčky; s vyjasněnou tváří pak šel k ní, zraků z ní nespouštěje, zvolna, šetrným, ostýchavým krokem jako milovník, a usedl vedle ní.

Optal se na tchyni.

„Maminka si vyšla s Betynou, když je tak pěkně.“

„A proč ty ne?“ zeptal se prostě; mínil to opravdu toho okamžiku, v němž se mu vyjasnilo tak, jako by se nikdy nic nestalo. Ale Paula k němu od šití vzhlédla, jako by sluchu nevěřila.

„Kdybych byla šla, myslil bys –“

„Co –“

„Kdožví co –“

„A ne, ne –“ A skoro v rozpacích pohladil její ruku.

„A nečekala jsem tě,“ dodala, nutíc se do úsměvu.

„Ach, vím, proč se omlouváš.“ Pojednou shovívavý, zapomínaje, chtěl ji vzíti za ruku. Paula však vstala a odstoupila. Zarazilo ho to, ale vstal také.

„Utíkáš?“ ptal se vyčítavě, ne však ostře, nýbrž spíše měkce.

„Ne, jdu si pro klubko,“ odvětila s úsměvem, prostě, ale ne bez koketství, a sahala na skříň, kde stál malý košík z lepenky, bledě zeleným papírem a vystřiženými kolorovanými obrázky polepený. Krátký rukáv, sahající až po loket, sesunul se jí a v bledě zlatém sloupu jarní záře do pokoje šikmo padající zasvítilo bílé ženino rámě, jak bylo vztaženo do výše. Jak se tak natahovala, uzřel její štíhlou postavu v plné pružnosti, v profilu, ladnou její linii od hlavy, ponachýlené do týla, kam splývaly dlouhé, volné kadeře jejích tmavých vlasů a pentlí přes temeno, od jemného líce a bílého hrdla přes půvabné poprsí až ke střevíčku. Stála tak okamžik, nemohouc dosáhnout.

V očích se mu zajiskřilo i zamžilo; přestal slyšet. Jen viděl. Zrakem hltal postavu své mladé ženy, jako by ji poprvé viděl.

„Pomohu ti.“ Stanul u ní, těsně u ní, sáhl po košíku, ale dál o něm nevěděl, i o tom, jak se mu ocitlo rámě kolem Paulina pasu. Držel ji tak jako omámen, vedl ji od skříně. Lehce se bránila, ale nevytrhla se. Najednou stanul; bylo u polootevřených dveří do jeho pokoje.

„Tys se prve lekla,“ řekl tlumeně, s úsměvem. Pohlédla mu do tváře, chtěla se usmát, ale hned odvrátila oči a mlčela.

„Neboj se – už –“ Nedořekl. Hlas mu uvázl, ale hned zas vyrazil, šeptem, rychleji dýchaje: „Vždyť už – Jako jindy –“ Ukázal pohledem ke dveřím. Vedl ji, šla, dala se vést, ale žárem zmámen plně nepocítil, jak je proti němu chladná, nepostřehl, jak se maně otřásla a loktem trhla, když ji k sobě přižehl, jak překročili práh jeho pokoje –

Paní Butteauová se vrátila až navečer a sama. Thám byl rád, že s ní nepřišla Betyna. Druhý den, slunce zase krásně svítilo, zastavila se pro matku, hlavu plnou kadeří po módě a v nových střevíčkách s neobyčejně dlouhými a úzkými špičkami, také dle nejnovější módy. Thám psal ve svém pokoji, ale ani nevyhlédl, když zaslechl hlas mladé švagrové.

Teprve když odešly, nechal psaní a vkročil do druhého pokoje k Paule, která šila. Položil ruku na lenoch její židle a nachýliv se zeptal se zčistajasna, chce-li také ven.

Vzhlédla k němu překvapeně, udivená, okamžik váhala, pak vstala, tedy že ano. Vyšli; přes rok spolu nebyli. V domě žasl každý, kdož je viděl, zvláště u průjezdu mladá mistrová. Jako ztuhlá dívala se za nimi, až zašli; pak se utrhla a hnala domů oznámiti muži.

Thámovi kráčeli, oba zpočátku nejistě, cítili to a mnoho nehovořili. Zamířili Koňskou branou ven do polí. Osení se prozelenávalo a zvysoka, zářícím vzduchem, šveholil skřivan. Stezka, do běla vysušená, před nimi i za nimi zpestřila se živými barvami obleků pražských dam, ještě většinou ve špencrech, mezi nimiž se odrážely zelené, tmavomodré nebo makové fraky pánů. Jako plamínek kmital se mezi nimi herec Svoboda ve fraku cihlově červené barvy.

Míhal se, proplétal proti proudu, ke bráně, až zarazil u Thámových. A žasl. Také hned svůj úžas neomaleně ztlumočil, jak mávl svou holí a zvolal:

„Ach, herrje – na, das ist schön! Přece zas jednou je vás spolu vidět!“

Thám se zamračil a chtěl jíti dále, Svoboda však jich nepustil.

„Tak už je to jako jisto, haben Sie gehört?“

„Co –“

„O čem se pořád mluvilo, že direktor bude o termínu propouštět.“

Thámová upřela dychtivě, překvapená oči na herce, a Thám se rychle optal, nedůvěřuje Svobodovi:

„Kdo jim to řekl?“

„Režisér, před chvílí. Dnes dopoledne se to rozhodlo.“

„Koho pustí –“

„Skoro všechny.“

„To není možná!“

„Tak ne. Zeptají se Šantrocha, ten byl při tom.“

To svědectví vydalo. Ne již tak nedůvěřivě opakoval Thám:

„Skoro všechny?“

„Wie ich sag! Já poletím, Šubert, Koch, Haklík, Lindner, Merunka taky. Jen děda ostane, Zappe, to se ví, toho s koncesí vyhodit nemůže –“

Thámová napjatě poslouchala, a když nezaslechla jméno svého muže, vpadla otázkou, co dámy, jak s těmi –

„Ist mir leid, Madame,“ a komicky pokrčil rameny, „ale aby se nám nestýskalo, poletí, das heisst, půjdou, ale přece poletí, denn die Engel fliegen, také, skoro všechny, ty nejhezčí. Rozumí se, že by madame Zappe, kdyby i starý neměl koncesi, zůstala,“ a zazubil se. „Jenže,“ a tu převrátil hůl v prstech, „kvůli ní také Fininka ostane.“

„A já?“ odhodlala se Thámová.

„Oni? Ale, madame, vždyť jsem řekl, že ty nejhezčí poletí – To se rozumí, že oni taky –“

Thám si dobře všiml své ženy, jak zpráva, vlastně její zjištění, na ni účinkovalo. Podivil se až a byl v duchu potěšen, že to tak klidně přijala.

„A co Šantroch!?“ Vzpomněl si pojednou na dobrého kolegu herce.

„Taky s námi.“

Thám se nechtěl toho Svobody sám na sebe optat; dříve však, nežli vykročili, učinila to žena. Neušlo mu, že se nějak úzkostně zeptala.

„Kann nicht dienen, to snad není ještě tak jisté o nich, pane Thám. Jestli co, tak jich ochrání jejich péro.“

„To si myslím!“ usmál se s úštěpkem. „Mne tak snadno nepřeplašejí, milý Svobodo.“

„No uvidějí, do Velkonoc není tak daleko – Ale tamhleto je Fini! Madame, že to je Fini, vidějí, a vedle stará, co nechce pustit koncesi. Gehorsamster!“

Utrhl se a již se prokmitoval rudý jeho frak zase vzhůru, do polí, mezi osení, kde stranou na stezníku zahlédl starou Zappovou s dcerou.

Thám odbyl posla nepříjemné noviny úsměškem, ale v nitru nebyl tak jist. Co Svoboda povídal, shodovalo se s tím, co se již proslýchalo, co mu sám direktor v zimě napověděl, a co mu také včera Šantroch řekl a z dobrého pramene. Do té chvíle se Thám o sebe opravdu nebál, nemohl si pomyslit, že by se bez něho obešli, že by neměli nikoho na úpravu českých her. Ale když teď ze všech stran tak –

Cítil, že se pod ním půda zatřásla. Ani hned nepromluvil, když Svoboda zmizel. Až se Paula ozvala, s úsměvem, ale zahořklým.

„Tak se budu loučit s divadlem.“

„A soužit se,“ zvídal.

„Ne, to ne; bude líp, nežli takhle hrát a nehrát. Budu raději šít,“ řekla rozhodně.

„A nebude se ti po divadle stýskat?“

„Po takovém hraní ne, a do divadla se přece někdy dostanu.“

Takové rezignace se nenadál.

„A nebude se ti doma stýskat?“ zvídal už směleji.

„Ne, už ne.“

„Tak, Paulo, to jsem z duše rád, já myslil –“

„Že budu naříkat. Už ne – Ale,“ a zvážněla, „kdyby se stalo, a tebe –“

„Myslím, že ne, že nemohou.“ Pověděl jí na útěchu důvody, které si sám namlouval a kterým teď už sám dost nevěřil. Až ukončil naoko jistě:

„Ale co bychom se soužili. Za nějaký den uvidíme.“

Žena důvody uznávala a věřila. Šli kus mlčky, až pojednou, jako by se lekla. A zničeho se zastavila.

„Pojď, vrátíme se, bude čas.“

„Co tak najednou? A co že –“ Thám viděl náhlý neklid na ženě a nejistotu. Pohlédl kolem, před se. Stezkou k nim docházel mladý pán, urostlý, bez copu, v měkkém, vysokém klobouku, všechen po módě, v kalhotách nejnovějšího střihu, ne po kolena, ale až po kotníky sahajících, pěkně modravě šedých, utáhlých, po plných lýtkách napjatých, s hůlkou v ruce – Amling!

Thám v hřebíčkovém fraku ne nejzachovalejším, staršího střihu, v punčochách a ve střevících, maně se otočil. Ale když se stalo, zamrzel se, že se Amlingovi vyhnul. Mlčel však. Thámová šla se zrakem sklopeným a rychleji.

„Ty nejsi ještě dost klidná a pevná,“ řekl Thám po chvíli temně, s výčitkou. „Ty kvůli němu –“

„Ne,“ vpadla kvapně a vzhlédla k němu. „Já kvůli tobě, abys nemyslil, že jsem ho chtěla potkat.“

Slova ta konejšila; než v hloubi zůstal koutek neutišený, tlačící divnou nespokojeností a nedůvěrou.

Mnoho již cestou do města i v městě nemluvili. A doma, v zátiší hnízda, o které aby se pořád lekal, vzal ženu pojednou za ruku a optal se dychtivě zkoumavě:

„A mohla bys ho potkati s klidem?“

Usmála se.

„Tak podruhé půjdeme dále. Uvidíš.“

Neznělo to dost určitě, nebyl dost spokojen, ale mlčel a nenaléhal už –

Kvečeru přišla paní Butteauová s Betynou, kterou před Thámem a Paulou pozvala k večeři. Thám se neozval. To bylo poprvé, že seděl opět se švagrovou u stolu. Druhý den navečer zase, třetího pak namátla se Betyna k obědu.

Pak už zůstala nadobro. Thám se teď Heldovi ještě více vyhýbal nežli předtím, kdy švagrová jen za mrazů k nim chodila. Cítil, že povolil ve všem, že prohrál, ač se chvílemi v duchu ještě nepoddával, že kdyby Bety jenom slovem píchla –

Ale nepíchala; chovala se k němu celkem tak, že to bylo šetrné proti dřívějším časům. Než stará hořkost zůstala, třeba ztlumená a ztajená, a byly chvíle, kdy Betynin hlas se mu příliš ozýval, její smích, třeba veselý a ne tak štiplavý nebo urážlivý. Někdy mu zjev její vyburcoval minulost a také podezření, zvláště když ji na Květnou neděli uviděl, jak se zastavila, bylo v Staré aleji, s Amlingem, a jak s ním chvíli důvěrně rozmlouvala.

Bývala jistě Paule pomocnicí, donášela a posloužila by zas, nebo již opět Paule slouží. Hádě podezření a žárlivosti oživlo, zasyčelo, ač se Thám do té neděle utěšoval, že Paula prohlédla z toho opojení a poznala, jaký to jen sličný panák bez ducha ten herec, a že jí nevyhynula první její náklonnost tak, aby ani kořínku nezůstalo. Zkusil to sám na sobě.

Ale s Betynou jako by studeně zaválo. Znovu zas bedlivě pozoroval, hlídal, ostražitě, až vypočítavě. Ani jednou však nestihl Paulu na nepravém kroku. Nepřestal však litovati, že tak povolil a Betynu zase přijal, ta že bude Paule zas donášet o divadle a bude znovu probouzet, co už usínalo – Z té nechuti měl na ni černé oko, vše na ní přísněji soudil. Hnětlo ho, že i v té tísni nepřestala lehkovážně parádu honit, že si denně musí upravovat hlavu po módě, co času stráví zbytečně s želízkem v ruce před zrcadlem; a ještě aby jí matka a někdy i Paula sloužily.

Také již Paula začala po ní měnit účes a dala si udělat střevíce s módními špicemi; když dolejší mistr je přinesl, připomenul za řeči, že panna švagrová už jedny má, že si je dala udělat na švagrův účet –

Tak se začaly zase mraky honit pro takové všední věci; ale byly to mraky a nosily chlad, šero i malé bouře.

Thám, maje plnou hlavu starostí o budoucnost, nesledoval tak politiku a nerozčiloval se tak zprávami z bojiště. Nebyl nikterak nadšen pro to krvavé zuření, jež ve všem i tu bylo cítit, i v jeho světě, na divadle i knize. A sám to ucítil nejtrapněji.

O velkonočním termínu rozpustil ředitel hybernského divadla skoro všecku dosavadní jeho společnost, poněvadž přivedl si svou, kterou měl předtím u národního, nyní Stavovského divadla. Stalo se, jak Svoboda Thámovým za Koňskou branou pověděl.

Že s paní Thámovou nebude smlouva obnovena, čekali najisto. Než také Thámovi oznámil ředitel, že tuze lituje, ale že jsou teď toho válečného času zlé poměry, jak sám vidí, a pak že vůbec, že sic uznává všechno, ale že by se mohly opakovat nesnáze, jako je měl ředitel Mihule, že sic uznává, ale že by se pan Thám snad mohl zapomenout, a za nynějších poměrů, když je tak zlá beztoho, tak tuze zlá konkurence se Stavovským divadlem, že třeba síly –

Thám zčervenal a hněvivě vskočil do řeči, nač ty výklady, jen ať pan direktor to poví zkrátka, že on, Thám, když se tolik let tu přičinil a české hry vedl, že je zbytečný, to že má tedy za všechno.

Direktor pokrčil rameny, a že lituje, ale že si nemůže pomoci. Thám odešel popuzen, uražen. Viděl, že je po všem, že je na tu chvíli na holičkách.

S tou novinou nešel rovnou domů, nýbrž s několika propuštěnými kolegy na Starou rychtu. Zapíjel hněv i urážku, a když odcházel, měl v hlavě. Toulal se ulicemi, bez cíle, bez klidu, rozmrzelý, až stanul u svého bytu. Vstoupil, s hlavou ne zcela střízlivou. Viděl, že Paula již čeká, že dychtí už zvědět –

„Tak dlouho nejdeš –“

„S takovou novinou se nepospíchá –“ Trpce se usmál a usedl na židli vedle.

„Ty snad také?!“ lekala se.

„Už mne nepotřebují, už jsem toho dost napsal a přeložil, upravil, mají forotu, a tak mohu jít –“ Pojednou však, jak Paula zaražená, pořád jako v leknutí na něj upírala oči, mávl rukou.

„Ale ukážu jim, že i bez nich, bez nich!“

„A udržíš se v Praze?“ dodala kvapně.

„Udržím, a nezhyneme hladem, ještě také něco pořídím, baže –“ Té rozhodnosti kus bylo také z piva. Vstal, něžně položil ruku na Paulino rameno a těšil jazykem ne zrovna hbitým:

„Jen se neboj, ubráním se, uvidíš,“ Paula odvracela tvář od něho, jak se k ní klonil, mírně však a chlácholivě přisvědčovala, že ano, že se nic nebojí a že se tu udrží i bez divadla –

Když vystřízlivěl, když začal shánět zaměstnání, poznal, jaké balvany má před sebou. Pérem uživiti sebe, ženu a tchyni, Betynu musil také počítat, byla věc nemožná. Divadla psát nebo překládat? Nač, komu? K Hybernům nemohl, nechtěl a tvrdě si umínil, že tam nenapíše ani řádky, kdyby i prosili. A kam jinam? Nebo co jiného? Noviny si opatřoval Kramerius sám a Šenfeld nic nedá – Péro jeho bylo teď pluh bez role.

Pomýšlel už na nějaké jiné místo, jako před lety je měl u magistrátu. Ale i tu se marně přeptával a hledal. Samá tíseň a doma –

Neměly ani dost uvážení, zvláště stará a Betyna. Jeho tíseň na ně nedolehla, netrudily se s ním. Viděl je bez starostí, i cupovat, Betyna to přinesla, když to byla obecná móda. Hlavu si kadeřila jako jindy, strojila se, takže svůj skrovný honorář z divadla spotřebovala sama. Ani ještě nestačil. Spoléhala s matkou patrně na něj.

Na Paule nepostihl také tak živého účastenství, jak by se byl nadál. Té vřelosti, té úzkostné starosti, jakou on sám měl, nevycítil ani z jejích slov, ani z jednání. A zarazilo ho, že zrovna sebou trhla, když jednou, bylo již v máji, vrátiv se z marné pochůzky, řekl, že nezbude nežli zase k divadlu, ale někam jinam, třeba ven –

Pohlédla na něj, jako by žertoval. Užasl nad tím a že začala mu to vymlouvat. Hned se zas znepokojil.

Proč, proč, když jindy, před třemi roky ještě, chtěla z Prahy, toužila působit při větší venkovské společnosti, tam že by došla uznání – Hned druhého dne zahlédl, náhodou, tchyni, bylo na kraji Vodičkovy ulice, jak potkala Amlinga a jak mu na jeho pozdravení laskavě, až sladce poděkovala, divže k němu nepřeběhla přes ulici, a jak se za ním ohlížela.

Thám zasvítil očima, hněv ho popadl, co ta stará, po všem ještě takhle – Onehdy Betyna a teď matka. Což tedy Paula!

Doma však mlčel, ani nenadhodil, co viděl. Zato více, jak v něm všechna nedůvěra a žárlivost vyburcována, pozoroval, hlídal, číhal, až jednou, koncem máje, vystopoval Paulu, jak šla s Betynou Dominikánskou ulicí a jak zapadly obě v domě U Zeleného hroznu, jemu neznámém.

Kvapně zašel až k němu. Co tam? A řekla, že bude celé půldne doma šít. Zase to lhaní. Co tam chce s Betynou? Tu má jistě na stráž na cestě nepravosti. V náhlém svém vzrušení vrazil jako lítý do průjezdu starého patrového domu; ale tu se zastavil.

Co chce, kam – Rozhlížel se, naslouchal. Někdo sestupoval z dřevěných schodů z patra dolů. Došel až pod poslední schod. Nějaké děvče služebné. Zastavil je. Až se ho lekla, jak mu oči neklidně hořely, jak se jí rozčileně optal, kdo tu ostává, v tom domě, dole i nahoře.

„I tady dole nějaký krejčí a knihař a v prvním štoku náš pán, goldgravér, a ňáký –“ Uvázla.

„Kdo –“

„No, dělá takové černé obrázky, z papíru, vědí, podoby –“

„Siluetér.“

„Ano, ano tak.“

„A žádný jiný?“

„Ne, jakpak; víc kvartýrů tu není.“

„A herec, herec žádný?“

Děvečka vyvalila na něj oči.

„Od tyátru myslím, víte?“

„Ne, kdepak, tady nikde.“

„A nepotkala jste na schodech dvě –“

„Ne, ale viděla, šly k tomu, no jak povídali –“

„Siluetérovi –“

„Tam; tam jich dost chodí –“ Ale už vykročila a ještě jednou, ve vratech, se ohlédla, kdo je ten prudký člověk. Thám se na okamžik rozmýšlel. Čekat na ně tu a ptáti se jich, co tu dělaly – Zavrhl to. Vykročil rychle z domu, zašel za roh a tam čekal. Zuřivý nával přešel. Nešla k němu, jak se mu první okamžik blesklo. Amling tam asi není. Ale nač k siluetérovi, komu siluetu. Myslil jen na Paulu.

Nevšiml si, že jak vykročil z domu U Zeleného hroznu a za roh zabočil, že ho pozoroval Amling, jenž přicházel z Jezuitské ulice k dostaveníčku, jež Betyna sjednala, a že hned opatrně ustoupil a pak pryč chvátal, na Koňský trh, paní Butteauovou zpravit, co se děje, aby dcery věděly, že Thám o nich ví a je pozoruje. Šťastně jim to mohla říci, neboť Thám jich nezastavil, když vyšly, a nepřidal se k nim na ulici, nýbrž i dále je stopoval.

Dobře věděl, že se, jak stanuly zase před domem U Zeleného hroznu, ohlížely vpravo vlevo, jako by někoho čekaly, že zašly až k Jezuitské ulici. Ale pak se obrátily a rovnou domů.

Thám přišel chvilku po nich. Betynu zastal ještě v klobouku, jak přišly, u stolu, Paulu však už se šitím v rukou. Pohlédla mu do jeho zachmuřené tváře. Zůstala však klidnou a zeptala se, jak je venku, že Betyna ji vábí na špacír, jí že se však nechce.

„Protožes už byla!“ vybuchl Thám hrozivě a stanul proti ní.

„Já?!“

„Ty, s Betynou!“

Betyna vyskočila a dala se do smíchu. „Teď to máš!“ volala v tom smíchu na sestru. „Teď to máš!“

„Ty zas už víš?!“ divila se Paula, bez leknutí, s úsměvem. To ho zmátlo. Hleděl v úžasu i v rozpacích z ženy na Betynu.

„Tak abys věděl,“ řekla Paula, „vím, že bys měl zas hrozné důmnění – Já byla venku, opravdu, ale tuhle s Betynou, říkala mně, abych s ní šla. Má nového nápadníka a ten ji tolik prosil o siluetu –“

„Mořil mne pořád,“ notovala Betyna. „Co jsem měla dělat – Ať mne vystřihnou.“ Zasmála se.

„Kde jste byly!“ zkoumal Thám přísně.

„U siluetéra v Dominikánské ulici.“

„A kde máte siluetu!“ ptal se nedůvěřivě.

Bety skočila k prádelníku, vytáhla nějakou knížku, hledala v ní, až ji rozevřela a ukázala siluetu tam vloženou, čerstvou, novou, jak patrno bylo z účesu.

„Je dobře, že?“ ptala se škádlivě, vykřikla však, jak Thám jí knížku z ruky vytrhl. Paula prudce vykročila od stolku, od kterého je pozorovala. V očích jí blýsklo nevolí, hněvem, chtěla na Tháma, pro knížku, po které také Betyna prudce hmátla, zůstala však a nutila se do úsměvu.

Thám našel druhou siluetu. Nastalo ticho, i Betyna zamlkla a v napětí, ač bez bázně hleděla na švagra, jenž přistoupil k ženě, a ukázav na poprsí z černého papíru, zeptal se hrozivě:

„A co tohle –“

„To je má –“ Paula se nutila do klidu.

„Teď siluety? To je tvá starost?“

Paula mlčela, vzdorný však úsměv hnul jí koutkem rtů. Paní Butteauová ode dveří ke kuchyni dávala nějaké znamení. Betyna chtěla se ozvat, cože si myslí, ten kousek papíru; vtom se Thám zeptal Pauly zhurta:

„Komu! Komu je!“

Pohlédla mu do očí a uraženě řekla:

„Kdybych řekla, že tobě, neuvěříš.“

Byl překvapen, ale hned vyrazil:

„To ne, neuvěřím!“ a sklapnuv knihu hodil ji na prádelník a přešel jizbou v hněvném mlčení, až opět začal, jaké mají starosti teď, v tenhle čas, kdy se o to jedná, bude-li chleba – A to takové hlouposti! Obrázky, krauzlování, cupování, střevíčky, a nejvíc že panna švagrová – A – Náhle se otočil a zašel do svého pokojíka. Paula mlčela, Betyna však se zčepejřila a chtěla za ním, ale paní Butteauová ji zadržela, nepustila, co myslí, ať mlčí, proboha teď nic, ať dá pokoj.

Betyna sebou škubala, to že zas začíná, že s ní tak jedná, to že nevydrží. Paní Butteauová byla ráda, že ji dostala do kuchyně. Bála se, že kdyby podruhé se srazili, že by bylo nadobro amen, teď, teď v ten zlý čas! Proto také Paule, která za nimi vyšla, připomenula ne káravě, ale mírně starostlivě, ať to s tím obrázkem nechá – Paula mlčela; bylo znát, že matčino varování uznává, Betyna však ostře a rozhodně se opřela:

„Zrovna ne, a zrovna bych mu siluetu poslala. Já bych mu ji vzala!“ Paula nepřisvědčila, mlčela, až se vytrhla a žádala:

„Zatím jen řekni, co se stalo.“

Thám přecházel drahnou chvíli ve svém pokojíku bodán podezřením i čekaje, že snad přijde žena doložit mu, vysvětlit, znovu ujistit, jak je s tou siluetou. Marně však čekal, nadarmo se zastavoval a naslouchal, uslyší-li krok, hnou-li se dvéře –

Když pak vyšel, zastal ženu samotnou v pokoji. Stanul, chtěl sám připomenout a varovat, aby s Betynou tak – neozval se však, když Paula od šití sotva vzhlédla. Nevrátil se pak až pozdě v noci –

Druhý den přinesl poštovní posel psaní jemu, Thámovi. Odevzdal mu je před ženskými, které zvědavě čekaly, že Thám poví, jaký to list. Četl v něm vážně, hleděl do něho; přišlo patrně něco důležitého. Ale Thám mlčel; až na Paulinu otázku, odkud to psaní, odvětil, že z Plzně.

„Od koho?“

„Od Šantrocha.“ Zašel do svého pokojíka, kdež začal ihned psát odpověď. Když ji dopsal a list zapečetil, odnesl ho hned na poštu. V předním pokoji, kdež byla Paula, se ani nezastavil, teprve až když se vrátil. To byla sama doma.

Stanul před ní a klidně, zachmuřen oznamoval: „Uchystej se, odjedeme.“

Paula jako by sluchu nevěřila a ptala se, kdo.

„Já, ty, maminka, budete-li chtět.“

„A kam?“

„Nejdřív do Plzně.“

„Nejdřív,“ opakovala náhle; zlé tušení ji obcházelo. „A co tam –“

„K Šantrochovi, zřizuje společnost – Psal mně, vzal by nás oba –“

„A ty –“ Paula uvázla; zbledla a okamžik nemohla dále – „Ty bys chtěl –“

„Ano, chci, už jsem odeslal, že najisto přijedeme –“

„Já ne!“ vyrazila prudce, v návalu, a vstala bledá a rozechvěla se.

Thám takového dojmu po všem přece nečekal. Hleděl na ni zasmušile, pokrčil rameny.

„Že ne? Pojedu tedy sám. Hlady tady mřít nechci.“

„Anis mně nic neřekl, neoptal se!“ vyčítala hněvivě.

„Nač? Já myslil, že budeš mít radost. Vždycky jsi chtěla ven, Prahu jsi mně vyčítala, a teď najednou – Paulo! Paulo!“

Řekl to přísně, s výčitkou, než také zármutek a lítost se v tom tónu zachvěly. Stála jako zdrcená jeho rozhodnutím, ale na tato slova hnula sebou, oči se jí zalily slzami, náhle se opřela lokty o prádelník a dala se do pláče.

Thám chytl ji za rameno a vyhrkl v náhlém výbuchu:

„Ty ho ještě miluješ, viď!“

Stál, ve tváři do temna zardělý.

„Miluješ ho!“ opakoval, když neodpověděla, hlasem jako chraptivým. Zavzlykala prudčeji, až se jí hlava potřásala. A tato odpověď ho zmohla. Odtrhl s jejího ramene ruku, jež mu sklesla mdle k boku. Po zážehu hněvu a žárlivosti zalila jeho nitro lítostivá hořkost. Nač dál bouřit, nač nutit. Je konec –

Obrátil se a zvolna, jako poražený a pokořený, s mukou sžíravé závisti odcházel. Paula vztyčila náhle hlavu, ohlédla se po něm, pak ho plačíc, třesoucím se hlasem zavolala. Ale Thám jako by neslyšel. Ani se neohlédl a vešel do svého pokoje.