F. L. Věk

Když se Vašík vrátil z té vycházky na mýtskou silnici a na „Babku“, snil celou noc o domovu. Divně se mu pletlo, silnice, formané, domov, jejich stavení, jak bylo před ohněm; maminka ho tam vítala, Liduška za ním přiběhla a v tom rozradostnění vyhledal otce za stavením na zahradě plné vysoké trávy, v níž se kmeny stromů při spodu utápěly. Tím trudnější probuzení z té radosti. Než dojem toho snu zůstal; ani cestou do školy, ani ve škole samé nevyprchal. Hochů si nevšímal ani ne hrubě učení a v té zamyšlenosti, když po škole na sebe bral svůj plášť, maně po česku vykřikl, jak někdo mu prudce šlápl na palec:

„Ježíš Maria! Počkej!“

Hned se zarazil leknutím. Bylo však pozdě. Ten spolužák, vyschlý, vyvalených očí a zubatý, vyčouhlý synek zdejšího krejčíka, jenž schválně mu to udělal, vzal ho za paži a vedl ho k oknu do koutka, kdež mu strčil něco do kapsy.

„Tak tu ho máš!“ Jen se šklebil a kolem strhl se smích a pokřik. Vašík utíkal ze školy, aby neslyšel posměšků. Byl popuzen, že ho ten Houserův tak dostal se zlým úmyslem. Byl to jen výkřik, než Vašík se neprotivil, nebránil, poněvadž věděl, že i za takové slovo se vyplácí signem. A bál se domluv doma a styděl se.

Doma zalezl hned do světničky vedle, začal tam knihy rovnat, ale když se přesvědčil, že je sám, že jsou dvéře zavřeny, vytáhl v koutku, jako by zločin tajil, neblahé signum. Poprvé je uviděl zblízka, knížku jako nevelké modlitby, v černém plátně zavázanou, a v ní na hrubém papíře jméno pod jménem, jména všech těch, kteří se tak zapomněli a ozvali se svým mateřským jazykem.

Také jeho jméno se dostalo do toho sloupce znamenaných. Nenapsal ho tam hned, nýbrž až druhého dne ráno, nežli zchystal učení, při světle, se strachem, ohlížeje se, jako by se ďáblu zapisoval. Nikdo však nepřišel, ani stará Jetmarová, aniž která z dcer. Ten strach odbyl, ale jaká pak cesta do gymnasia, šerým zimním ránem! Nový strach šel s ním do školy, do kostela, kde tentokráte nezpíval s ostatními rorátní píseň jemu milou, a ještě větší z kostela zase do třídy.

Až vstoupí on, profesor! Jistě už ví, že on má signum! Jak se oboří, a jaký trest uloží! Vašík cítil, že ho nemá profesor rád, a tušil proč. Nechodili dosud na „privát“. Věk, nežli z Litomyšle odjel, rozhodl, aby se Vašík na ty opakovací hodiny nepřihlašoval; že by o ty dva zlaté měsíčně nebylo, ale ať se hoch hrabe a sám přičiní. Ustanovil tak, třebaže mu stará Jetmarová i dcery jistily, že to bez privátu nepůjde, jiní že dávají ještě prezenty, a kdo ani na privát nechodí, zvláště v principii, ten že dojista „pukne“.

I podobalo se, že se naplní jejich varování. Vašíkovi se hned od počátku nedařilo. Němčina byla hrozným balvanem v cestě; než i profesor se choval k němu nepříznivě. Neusmál se na něj, nezamnul před ním vesele rukama jako před jinými; na něj spouštěl zostra, utrhoval se, i posměšek si z něho ztropil. Vašík málokdy mu odpověděl vhod, nikdy ho neuspokojil, ač se hrabal, učil za dne i dlouho večer, ač se nutil a hlásil. A tak už ho začala přecházeti chuť, trudil se a školy se bál. A bál se také tetám nebo babičce to povědět, bál se psáti to domů.

Nyní ještě ten trest! Nohy mu vázly, když z kostela šel prokřehlý s ostatními, v páru do školy. Vybílená třída, dobře vytopená, v jejíchž bílých kamnech příjemně hučelo, jak polena plným plápolem hořela, byla v tu chvíli velmi milá a příjemná. Studentíci sesypali se jako čmeláci vesele kolem kamen. Vašík usedl hned na své místo zamlklý, přikrčen. Plaše hleděl po dveřích. Otevřely se a vstoupil krevnatý profesor, nestarý, neklidných očí, v plášti, v čepici.

Vašíkovi se zdálo, že ho hned, jak vkročil, hledal očima. A pak, když odříkali latinskou modlitbu, profesor, stoje u katedry na pódiu, přehlížel mlčky, za dusného ticha třídu, škamnu za škamnou, až do Vašíka se zabodl lesklý jeho pohled. A jako by se pásl úzkostí malého zajíčka. Až spustil.

Na nikoho ještě nebyl tak zlý pro signum, nikomu tak nelál a neuložil pro ně takový trest.

‘ Und wenn es noch einmal geschehen sollte, bekommst du einen Schilling!“

Dvěstěkrát opsati! A ta hrozba hned k tomu! Schilling, bití v tmavé chodbě, vzteklý Plocek s tím hustým šedým obočím a černým pohledem! Vašík, omámen sršícími pohledy a hněvem zrudlou tváří profesorovou, stál jako bez ducha, nevida co kolem, jak na něj všichni hledí a po něm se obracejí, nerozuměje v tom úzkostném ztupění ani dobře, co hněv profesorův soptí. Tíhu svého trestu pocítil živě teprve večer, když začal tajně psáti: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“ Napsal jednou, dvakrát, desetkrát, označoval řádky po straně ciframi. Než jak málo to ubývalo a každou chvíli musil škartku zakrýti, aby jí teta Baruška nebo Máli nezahlédly.

Musil pak i přestat, aby nebylo nápadno, co tak dlouho v jednom píše; ztratil se do sedničky a tam chvatně pokračoval, ve strachu se ohlížeje jako zločinec. Už napsal 150 a řádek, už nastoupilo pod ten řádek 151, vtom jako by Baruška u dveří se ozvala. Bezděky hmátl po šedém pijavém papíře, aby trest zakryl, než vtom ukápla z brku čerstvě namočeného kaňka, strašlivá kaňka jako dolek a hned zrodila menší a obě rozestříklé v divné paprsky černě se leskly prostřed trestu, zrovna na sloupci už rozviklaných řádků těch: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“

Vašíkovi se vyvalily oči a strnule, bez sebe zíral na tu černou spoustu jako na prolitou krev. Dolejší chodba v gymnasiu se mu kmitla vedoucí ze dvorečka ke schodům do prvního patra a vedle ní menší příčná a temnější. Tu, aby to tak mnoho nebylo slyšet, hoši dostávali, tu Plocek vyplácel „Schilling“. Zoufalství nad zmařenou prací a nad tím, jak teď, jak to do zítřka napsat, zalehlo mu srdce. V očích náhlá mlha, zatmělo se mu, jak rázem vytryskly mu slze. Ruce mu sklesly lokty na stůl, hlava padla na ruce, třesouc se prudkým pláčem –

A zase spočinula na ní babiččina ruka jako ten první večer po Věkově odjezdu. Stará Jetmarová vkročila podívat se, co Vašíček kutí, co dnes má, že je tak nemluvný a že zalézá.

S jejím hlasem jako by připadla haluzka ochrany do toho přívalu zkormoucení. Chytl po ní, hledal outočiště, úlevu a hned se mu srdce otevřelo. Pověděl vše, nezatajil nic, posteskl si na profesora, jak je i jindy, to sobě na omluvu, a hned také prosil, aby nic neříkala, nic, ani tetě Barušce, ani Máli ne.

Zkonejšila ho slibem, a když opět začal o trestu, takhle že to nemůže odvést, a co dostane, těšila ho a radila, aby si šel lehnout, že je už popletený, že by si mohl zase něco vyvést, ale ráno, časně že ho vzbudí, hodně časně, a do snídaně že to napíše.

Poslechl, ulehl. Na domov vzpomněl, co by maminka a co tatínek, ten že by se zlobil, ale on že míval také s němčinou, jak kolikrát vypravoval, jak ho pro němčinu třepali za vlasy, u samých kořínků, jak se mu i vysmívali… Trpkost pocítil a hněv, však že kdyby němčiny nebylo, že by už byl také „bankaufsérem“, po kteréž hodnosti toužil.

Spal tvrdě, a byl by tu alteraci zaspal, kdyby ho stará Jetmarová nevzbudila. Tma bylo a nechtělo se mu do studeného, nevytopeného pokojíku. Než jak uslyšel profesorovo jméno, vstal hbitě a peřinu kolem sebe, kterou jej stará Jetmarová obložila, psal při malé olejové lampičce: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“ Psal úzkostně, opatrně, do snídaně však byl hotov a bez nehody.

Do té doby zachovala Jetmarová svůj slib. Ale jak Vašík odešel do školy, oznámila dcerám, co se stalo. Porada dlouho netrvala. Z toho, co Vašík už dřív o škole občas prohodil, nejvíce tetě Máli, vyrozuměly, že mu profesor nepřeje. A tento trest nadobyčej velký! Psávaloť se při prvním zapsání signa to moudré přikázání „jen“ stokrát. Ten trest přímo volal, že v tom i pokuta za privát!

Profesora Prokopa neznaly, nebyl tu tak dávno, a psáti páteru Kornelovi o přímluvu – Dlouho by trvalo, a kdož ví – A privát beztoho musí být, to by i páter Kornel jistě radil, jiné pomoci nebude. Jednomyslně rozhodly, že Vašík musí po škole k profesorovi poprosit ho, aby ho vzal také na privát. A šel. Na té cestě vrazil do starého Plocka popelavé tváře, hustého obočí, zpod něhož chmurně vyhlížely sivé oči; byl v zástěře, v kazajce, v hrubých tmavých punčochách a těžkých střevících. Šel zrovna do kuchyně dolejší chodbou u kvadratury. Zabručel, blýskl očima po studentíkovi, jenž jako vyplašený zajíček vyrazil a letěl vzhůru do širokých dřevěných schodů; udýchán, s tlukoucím srdcem zarazil u profesorova bytu, u bílých dveří kolem mosazné kliky do hněda ohmataných. “.

Profesor, v domácím tmavém kabátě, ve vysokých, lesklých botách, přijal ho chladně, přísně; prosvitlo mu však v tváři i v hlase, když Vašík zajíkaje se přednášel prosbu. „Na, siehst du, tak vidíš!“ začal důrazně, „pantáta přec uznal, že je privát dobrý; to není jen tak. Na tak –,“ hlas sládl, „jen choď, privátek, ten ti –,“ zamnul rukama, „ono ti to půjde –“ Vtom podal mu Vašík peníze v papírku, jak mu je Jetmarová dala a nařídila. Jedna ruka vzala, druhá spočinula na chlapcově hlavě. Vašíkovi začpěl šňupavý tabák ostřeji, nežli jak sem vstoupil, a s tím zápachem přivanulo otcovské:

„Sei fleissig, und geh in Gottes Namen!“

Neblahé signum však zůstalo Vašíkovi přes týden. Neukládal nikomu, tak jako jej samého dostal kamarád do trestu lstí; toho nedovedl, ale číhal, pásl, aby někoho uslyšel po česku promluvit, a když kamaráda chytl, vykřikl v radostném záchvatu, jako by zvítězil.

Ve škole se mu po té návštěvě u profesora uvolnilo. Hned po prvním privátě ucítil oblevu. Profesor, už vlídnější, se tak neutrhoval a spíše napověděl a pomohl. Všechna píle a snaživost Vašíkova, předtím jako marná, docházela přece uznání a nebyla bez výsledku. Ve svých listech domů mohl oznámit, že ve škole to jde, a počátkem druhého běhu mohl dokonce podati zprávu, že se stal „bankaufsérem“. Na premiantskou medaili a třeba ne na velkou, pozlacenou, ani na třetí, postříbřenou, nemohl mít ovšem pomyšlení; než po bolestných, svízelůplných počátcích byl to přece jen úspěch.

O privátu sám otci nepsal, to se ostýchal; z nesnáze ho Máli vytrhla a sama Věkovi v listu vyložila, že to bylo nezbytné, třebaže se Vašík přičiňoval jako mraveneček. Pochválila ho přitom vůbec, že je hodný, i na housle že se pilně učí, jak mu Věk uložil, a že se mu již nestýská, že pěkně přivyká.

Vašík na domov často vzpomínal, ale ne již s tou bolestnou, palčivou touhou jako první čas. Ale v pláč vypukl a dlouho plakal, když před velikonočními svátky, kterých se nemohl dočkati, dostal od otce list s žádostí, aby od velikonoční návštěvy upustil, že je zlé počasí sychravé a cesta daleká i nákladná, a že by čtyři dny strávil na cestě a doma si nic nepobyl.

Jetmarová a dcery měly chlapce co konejšit. Domlouvaly, vymlouvaly, těšily, že čas teď bude utíkat, jaro že tu a pak že vakace zrovna přiběhnou. Nejvíce však vydalo, když stará Jetmarová připomenula, aby si jen ještě jednou přečetl a povážil, co tatínek píše, jaké jsou u nich zlé časy, že je všude drahota, nouze o obilí, o chléb a čím dál tím větší, a výdělky jen malé. A cesta že by dost stála, teď že každý groš je tak vzácný, aby pamatoval na pantátu, že se jinak dost stará –

Vašík sám dosud nedostatku nepocítil. Než i on se pak zarážel, když tety i „babička“ tak často mluvily o drahotě buď samy, nebo se sousedstvím, když začaly stýskat, jak všemu hrozně připlatilo, nač jen člověk pomyslí. Slýchal to i jinde, na ulici, ve škole, jak je maso dražší, pivo, chléb a ten nejvíce. Pekaři už nepekli bochníky za šest a za dvanáct krejcarů; jen za 48 kr. a za 24 kr. A ten za 24 kr. vážil jenom libru!

Jak se jaro otvíralo, počal i Vašík cítit obecnou tíseň. Jindy si leckdy přilepšil krejcarovou houskou. Teď už nemohl. Báby na krámcích měly jen tříkrejcarové žemličky, a ty nevážily ani dva loty. Nemohl si jich kupovat a doma jich v neděli ku kávě jako dosud už také nedostával. Vypečené makové housky do kávy přestaly i káva. Byla jen polévka a chléb. A ten pekla teta Baruška černější a těžší.

Krajíce zůstávaly ve své dosavadní velikosti, v tom nouze neutrpěl, jen másla na nich víc a víc ubývalo, až se docela seschlo. Jídal holý chléb, ne však ustavičně, nebo stará Jetmarová často mu stranou pomazala krajíc povidlím. Jaká to byla lahůdka v tento čas, kdy chudí spolužáci se doma dosyta nenajedli! Vídal jejich chléb, který si do školy na desátek přinášeli, z otrub a trochu mouky, a jaké ještě tenké krajíčky!

Houfy žebráků co týden rostly. Vídal je na podsíních, po ulicích, od domu k domu, slýchal je doma na síni za dveřmi. Stará Jetmarová udělovala almužny dost dlouho, tu kousek chleba, tu brambory, ale pak už nemohla a nesměla. Baruška pamatovala, jak říkala, na zadní kola, a když se matka kormoutila, a jak by tak mohla všechny a každého odbýt, vycházela sama na síň oznámit ubožákům, že už toho není možná, že by rády, ale že by jim samým nic neostalo.

Bída se tloukla nejen po chudině, ale také po chudších řemeslnických rodinách, jichž výdělky nijak nestačily na nekřesťanské ceny všeho, co bylo k živobytí, zvláště chleba, a z nichž nikdo nemohl se přece odhodlat, aby šel a postavil se u cizího prahu, natáhl ruku a prosil za boží almužnu.

Vašík na své oči uviděl jejich bídu. Jednou dopoledne, koncem dubna, bylo krásně a slunce hřálo, vyhrnula se jeho třída k velkým dveřím gymnasia, vedle nichž byly druhé, slepé, přes něž přes celé byl namalován velký český lev s korunou. Než vykročili, padlo mezi ně, kdožví jak, že dole na rynku je vojsko. Jako by vystřelil. Houf principistů vyraziv rozběhl se kopečkem dolů kolem hospody Na Smetnisku i kolem pošty. Vašík s nimi. Na náměstí právě přitáhlo oddělení pěších vojáků, kteří byli na pochodu na Moravu a dál „dolů“, všichni s copánky, v gamaších.

Zardělí, unavení dlouhým pochodem, skládali svinuté pláště přehozené přes bílé fráčky, i hnědá „telata“ k puškám v pyramidy už sestaveným. Měli si odpočinout a musili se ohánět lidem, kteří se na ně tlačili a kolem nich rojili jako vosy, chudé ženy a řemeslníci.

„Vojáčkové, prodejte chleba!“

„Prodejte komisárek!“

Tak volali a prosili chudáci, tlačili se k vojákům, mezi ně, strkali se a šťouchali, dychtivě ruce vztahovali, s očima vypoulenýma a nejdivěji tam, kde některý voják sáhl do plátěného pytlíku přes plece zavěšeného a vytáhl z něho černý komisárek nebo půl, aby stržil nějaký krejcar na pivo nebo na kořalku.

Vašík, stoje opodál, hleděl žasna na ten chumel, na hladové ženy jako zdivočelé, jež chtěly domů dětem přinésti kus lacinějšího chleba, na vojáky, kteří se až bránit musili, na starého šikovatele, jenž vytrhnuv od šavle španělku, mával jí a klel, jaký to pořádek, ať dají pokoj, vojáci že mají rast, a ne aby – Některá žena vyrazila s bochánkem, jiná lajíc mužským, že ji odstrčili, že jí vyrvali chléb, jejím dětem, nesvědomití –

Vašík hleděl na vše zpočátku jen z čiré zvědavosti; ale ten zápas chudě oblečených žen zachvěl pak srdcem. Zaražen vrátil se domů, a maje oči vzrušením rozšířené, vypravoval jakoby udýchán staré Jetmarové a tetě Máli, co je, co na rynku viděl.

Nedlouho potom vyschlo i jemu přilepšení, kterým na něj pamatovala stará Jetmarová. Dno hrnce s povidly vysvítilo. Bylo po pomazánce. Než nezůstal docela bez ní. Míval ji u svého spolužáka Karlíčka Kamberského, s kterým se nejdůvěrněji z celé třídy spřátelil. Karlíček byl hubený klučina černých očí, bělostných zubů, z nichž přední vynikaly nápadnou velikostí, ač ne nepěkně. Měl vždy široký, velký límec košile, bělostný jako křída, přeložený přes tmavou, krátkou kazajku, pantalóny nad kotníky, takže mu bylo viděti bělostné punčochy i celé střevíce. Byl nejmladší syn městského chirurga, jenž měl na náměstí starý dům a lazebnickou oficínu, jak tenkráte bývalo.

Karlíček Kamberských si Vašíka zamiloval. Chodil k němu, chodil s ním městem i na mýtskou silnici nebo na „Babku“ hledat krajanské formany. Na této výpravě obcházeli pokaždé starou katovnu, jež dráždila Vašíkovu zvědavost. Karlík o ní ledacos věděl, nejvíce z vypravování starého Cardy, jenž vedl officium v lazebnické oficíně a mnoho také pamatoval z vojny, kdež leta sloužil za felčara a býval pravou rukou plukovního ranhojiče.

Tak se dostal Vašík do domu zámožného chirurga, kdež ho častovala matka Karlíčkova krajíci chleba s máslem nebo houskou nebo křížalami a sušenými hruškami, švestkami, probělávajícími se jakoby moučkou, v ten čas tak chutnými, tak tuze chutnými! V starém domě dřevěných schodů a schůdků, s pokojíky tak nerovně, výš a hned zase níž rozdělenými uviděl Vašík mnoho nového, dole v klenuté oficíně, kam chodili sedláci a selky, aby si dali pijavky nebo pustit žilou nebo sázet baňky, zvláště teď k jaru.

Uviděl, jak starý Carda sekl do ruky starému sedlákovi dlouhých, šedých vlasů, jenž si svlékl šosatý kabát tmavé barvy, jak krev stříkala do žluté pánvice, uviděl jindy, a to trnul, jak „mládenec“ z oficíny, zahaliv ohromný „pelikán“ zeleným hedvábným šátkem, chystal se vypáčit zub selce, která na židli už napřed sténala strachy a bolestí.

Uviděl i Emánka v zásuvce velkého mandlu, kterýž mandl stál na placatých kamenech v klenuté šeré komoře v přísvitu malého okénka. Karlík Kamberských neřekl mladému Věkovi ani slova, když ho vedl do té místnosti, jež byla šerá a tichá jako krypta. Jak vstoupili, hnal se k mandlu; pokleknuv u něho, vytrhl zásuvku, až v ní zarachotilo, a potutelně se usmívaje, vzhlédl k Vašíkovi a hlásil:

„Vidíš, Emánek!“

Vašík si leknutím uplivl.

Hromada bílých kostí a mezi nimi lebka, lidská lebka. To byl Emánek, ubohý, rozmetaný, nehodně uložený; nanovo zachrastil, jak Karlík do něho hrábl, až se Vašík otřásl. A pak se musil Emánkovi podívat do prázdných důlků, na jeho bílé, vyceněné zuby, jak Karlík postavil lebku ze zásuvky na tabuli mandlu.

„Kdo to byl?“ ptal se Vašík tišším, stísněným hlasem.

„To já nevím. Carda povídal, že je to nějaký voják vyvařený, a stará Kačka říká, že je to oběšenec.“

„Proč ho tu máte?“

„Pantáta ho potřebuje, učí na něm mládence z oficíny; víš, to musí znát každou kostičku,“ vykládal vážně jako učenost, „všecko, aby to znal, když přijdou se zlámaninou.“

Vašík naslouchal dychtivě, bylo mu však nevolno v tom šeru a tichu vůči té lebce, jež z tabule jako by přímo na něj zuby cenila. Pojednou se začervenala, nach mihl se po bílém jejím temeni, jak zlatě zardělý přísvit západu prošlehl okénkem za mandlem.

„Dej ji pryč!“ žádal Vašík neklidně.

„Bojíš se!“ Karlík se zasmál a jako naschvál, pro hrdinství, vzal lebku, pokolébal ji na dlani, až ji spustil do nehodného lože. Zásuvka zaskřípěla, Emánek zmizel. Ne však Vašíkovo vzrušení a zvědavost. Ubohého, rozdrobeného kostlivce bylo mu líto a byl by přece rád zvěděl, kdo byl, čím byl a jak se sem dostal. Karlík ani to dobře nevěděl, jen to, že pantáta jej má po dědečkovi. A dodal:

„Dědeček byl taky chirurg jako pantáta, a Franc bude taky.“ Mínil staršího bratra, jenž té doby byl v páté, poslední třídě gymnasia.

„Proč tomu kostlivci říkáte Emánek?“

„Nevím, kdo mu to jméno dal, to mu jen tak říkáme.“

To už jednali nahoře, kdež se kolem nich projasnilo v prostorné, vybílené světnici se starým, těžkým nábytkem, s několika ztemnělými obrazy svatých na plátně, s obrázkem nějakého patricia městského v tmavém obleku, v plášti, v kadeřavé paruce, jak klečí a má ruce sepjaté. Byl také všechen zašlý a ze zčernalého pozadí vyrážely nejjasněji dlouhý obličej bez vousů, sepjaté ruce a žloutnoucí již, kdysi bělostné tacle.

V této velké světnici se studentíci nejmíň zdržovali; obyčejně ve vedlejší světničce nalevo, nesběhli-li dolů na dvorek nebo vrátky ven na val pod staré kaštany nebo někdy do sousedství, do truhlářské dílny vzadu. Vašík z velké světnice vždycky pospíchal, protože se tam nejvíce mohl setkati s Karlíkovým otcem, jenž měl napravo svůj pokoj. Nebál se ho, otec Kamberský, hladce oholený, zardělých, plných tváří, usmívavý, vždycky v tmavém kabátě a bílém šátku na krku, vždycky s holí s třapečkem v ruce, chlapce rád viděl. Vždycky se u nich zastavil, ale vždycky také spustil latinsky; a toho se Vašík lekal. Neuměl plynně odpovědět; a když by i na něco dovedl, přece váhal, aby nechybil.

Starý Kamberský pokaždé, když s chlapci pohovořil, zastavil se na rozloučenou u „maminky“, u své ženy, neveliké, slušně okrouhlé, svěže zardělé, jíž bílý čepeček na tmavých vlasech k čelu přičísnutých pěkně slušel. „Po domě“ chodila v kabátku nebo šátek křížem přes prsa, v modré zástěře a s kapsářem pod ní, v pantoflích, pořád jako čečetka, čiperná a svěží, veselá, nic zpanštělá, čistotná, pečlivá hospodyně a znamenitá kuchařka.

Když nebyla ve světnici, šel za ní chirurgus do kuchyně a pokaždé kolem ní jako holub, vlídně a něžně, pokaždé „tak maminko, spánembohem, a sedni si trochu, uběháš se, tak spánembohem –“. A ona zase pokaždé „tak pantatínku spánembohem, a dejte si pozor, ať se neuhřejete“ (nebo „ať nenastydnete“), dle počasí a pohody. Když hlásil, že se staví na víně, přichvalovala ochotně, „tak, tak, jen si jděte, to je pro vaše zdraví, tatínku“ –

Takto se k sobě měli, co se vzali. Pořád láska mezi nimi, teď už klidná, tiše hřejná. Před pětadvaceti lety hořela, tenkrát, když Franc Petr Paul Josef Kamberský byl v kondici u Mikuláše Zöllnera, chirurga litomyšlského, vedle jehož zahrádky zelenala se a prokvétala zahrádka souseda Pšeničky, nezkoušeného městského radního.

V té zahrádce zjevovala se dcera jeho Majdalenka, jako laňka byla, a tam ji vídal, a tu se s ní seznámil „mládenec“ z oficíny Mikuláše Zöllnera. Mladý Kamberský stával často u plotu mezi zahrádkami, pak jej i přeskakoval jako srnec, obyčejně v soumrak, kdy se tam pod starými stromy tajemně stmívalo.

Po nedlouhém čase strhl se u Pšeničků křik, velký křik, a také pláče bylo dost. Starý se vztekal, Pšeničková chlácholila, a Majdalenka plačíc, pořád jako jeptiška. Ani se na síni neukázala, ani na podsíni, ani na zahrádce, pořád jen doma jako zakletá, a pořád smutná. Pak zakrátko zničehonic přijel otec mládence vedle z oficíny, panský chirurgus z choceňského panství. Se synem zavřel se na jeho komůrce; a zase tu se strhl křik, až pak starý Kamberský vyšel, všechen zachmuřený, a rovnou do sousedství k Pšeničkům. Druhého dne odjel se synem, jenž vystoupil z kondice.

To bylo v lednu, a 15. Februarii měl Franc Petr Paul Josef Kamberský kopulaci s Maří Majdalenou Pšeničkovou; 18. Februarii odjel s ní, ne na svatební cestu, toho zvyku tenkráte neznali, nýbrž do Prahy „vybejvat“ svá examina z chirurgie a accouchementu. Najali si pokojíček, ostávali na ostrově Kampě, František Kamberský se pilně připravoval, až 15. Junii vybyl examen pro patronát chirurgie a 11. Julii pro accouchement.

O tom pak někdy vypravoval, když seděl u Rojků ve vinárně u kulatého stolu ve své společnosti, když zkoušení radní a purkmistr vzpomínali na studie, jak bývalo za studentských let. To se chirurgus Kamberský pochluboval, tak že žádný z nich nestudoval, s manželkou, co to bylo, po svatbách a studovat, jak hospodařili auf der Insel Campa, jak „maminka“, tenkrát bodejť, jako květ, měla ještě větší strach nežli on, jak se modlila, a co to tenkrát peněz stálo, že za ten čas, co v Praze byli, než examina vybyl, 15. Junii pro patronát chirurgie a 11. Junii pro accouchement, že za ten čas utratili sedm set padesát zlatých, totiž za taxy pro examina, za knihy chirurgické, za instrumenta a za stravu a kvartýr.

To vypravoval, všechno na den udal, že do Prahy jeli 18. Februarii, tři dny po svatbě, že tam byli do 11. Julii, a dvanáctého, hned jak examen odbyl, že jeli domů k nebožtíku pantátovi. To však zamlčel, co si zapsal do svého sešitu různých poznamenání, že již dne 27. Julii v pondělí ráno v 10 hodin, tedy pátého měsíce po svatbě, bůh jim seslati ráčil k jejich potěšení dceru, která na křtu svatém obdržela jméno Anna po své paní kmotře, jejíž muž byl Franc Volf, krajský sekrytář.

Ta malá Aninka však zesnula již v srpnu t. r. Po ní přišla Silvie, pak Regina, pak Franc a posléze Karlík. Tyto děti narodily se již v Litomyšli, kde zdědila jejich matka dům po rodičích, dům a pole. Chirurgus sám také dědil po otci; kromě značné sumy peněz také Emánka.

Mnoho let uběhlo, patronus chirurgie však a jeho „maminka“, jimž oběma za tu dobu přibylo na váze, pořád jako holub a holubice. Třebaže již tak nevrkali jako tenkráte, když jeli „vybejvat examina“, jasno však mezi nimi zůstalo, něžná pozornost, šetrná ochota a vzájemná starostlivost. S dětmi měli štěstí. Obě dcery dobře provdali, hoši ve škole prospívali. Po veškeré domácnosti klidná zář sousedského štěstí a blahobytu.

Chirurgus rád si přál i rodině; do roka se našlo vždycky dost dní, o kterých se slavilo, tj. o kterých se líp a více vařilo a strojilo. Tohoto však roku stýskal, že si doma neudělali ještě ani jediný dobrý den, a jak by bylo možná, když je taková drahota a když lidé tak špatně platí, a jak by platili v takové nouzi, když se za všecko, nač člověk pomyslí, musí tak nekřesťansky platit a nejvíce za chleba, on že musí dát denně půl druhé zlatky jen za chleba, a což to ostatní, od Nového roku že spotřeboval pro domácnost šest set zlatých, šest set, že si to všechno píše.

Toto často vykládal, a skoro denně ve vinárně U Rojků na podloubí, nevelké, nehrubě světlé, jemu však útulné, zvláště v koutě u kulatého stolku, kdež sedal každý den, i tohoto zlého roku, purkmistr Helm a zkoušení radní Beduzzi a Przikriwatsch, majitel knihtiskárny Tuček a časem poštmistr Grünwald nebo některý ze zámeckých úředníků.

To Kamberský vykládal, ostatní trnuli a pak zas oni vykládali, počítali a stýskali. Poštmistr přinášel noviny, jak je ve světě, že se zase nějak chmuří, oh, chmuří, že by za to nic nedal, že zas – A když ten Napoleon, ten Bonapart, takové kusy vyvádí, že nemá dost císařské slávy, že zrušil italskou republiku a že se dá korunovat, to že už jisté, na krále der Lombardei, ten že všecko naruby obrátí, pokoje si nedá.

Těchto starostí neměl ani Karlík Kamberských, ani jeho kamarád Vašík Věků. Mladistvá mysl nedbala dalekých končin. Jejich světem byla škola, velká světnice nebo vedle sednička, dvoreček, na vale pod kaštany i v sousedství, v truhlářské dílně, kde jim třísky šustěly pod nohama jako listí, kde páchlo dřívím a klihem, kde na stěně se lesklo náčiní, nejdivnější dláta a dlátka, hoblíky, kladívka a nebozezy, kde mohli postát u Václava, mladého tovaryše, a přihlížet, jak hbitě se ohání hoblíkem, až třísky jako zkadeřené pentle jen pršely a odletovaly od jeho nástroje.

Václav, příjmením Vytlačil, vlasů nad čelem mírně zkadeřených, červený, zdravý, hladkých tváří, jasných, dobrých očí, byl z Pazuchy, nedaleké vsi, ze statku. Poněvadž starší bratr, prvorozený, měl hospodářství podědit sám, jak bývalo, musil Václav na učení. Vyučil se tu u mistra Sobotky a teď mu tovaryšil. Při svém díle zpíval jako pták na větvici. Písniček uměl, všecky si je z domova přinesl, ze statku, ze „seknice“ za zimních večerů, z pole, z pastvy, písniček jako květů, veselých, smutných.

Vašík se tak nejedné naučil, a nejdříve té Překrásné hvězdičky, což jste vy maličký a Zazpívej slavíčku vesele na tej naší dolině, protože tyto Václav zpíval nejraději a nejčastěji. Také uměl povídat pěkné pohádky, a celý poklad jich uměl. Chlapcům často vypravoval a ochotně, v dílně při práci, navečer u kamínek, nebo jak se oteplovalo, venku na valu pod kaštany. Vašík Věků býval u něho často sám, protože Karlík vždycky nevydržel nebo nedočkal a odběhl, buď domů, nebo jinam, za hochy, nebo ani nepřišel. Jemu u vesnického tovaryše nebylo tak milo jako Vašíkovi; jej, městského synka, tak nevábilo, když se Václav tovaryš, „dětina“, jak mistr o něm říkal, rozhovořil o domově, o polích, o lese, a co na pastvě dělávali.

Zato Vašíkovi jako by se milá, známá nota zdaleka ozvala, jako by zavanulo od nich, z rodné krajiny. A mohl také o ní promluvit; dobrácký tovaryš, jejž spolky netěšily, jenž do hospod nechodil a rád vypravoval, rád také naslouchal a ještě se vyptával, aby pak obrátil, a to že zas u nich, doma –

Tam se tovaryš často rozběhl, obyčejně v neděli, nebo již v sobotu navečer, vždy plný dychtivosti, a vracel se do města v neděli v noci. Těchto jeho návratů Vašík nikdy neviděl, jak bývaly vždycky teskné, třebaže se mu povedlo promluvit se svou milou, kterou tatík její, rychtář, hlídal jako drak, když doslechl, že Vyskočilů Václav přišel z města. Tak ji Václav někdy jen zahlédl, ale ani slova s ní nepromluvil, a někdy ji ani okem nespatřil. Nadarmo šel, nadarmo obcházel rychtářův statek, čekal za humny u starého javoru nebo jinde a číhal až do pozdní noci. Anička nesměla, nemohla ven, neboť tatík ji zavřel do komory nebo na srub, z kterého by jenom ptáče mohlo vyváznouti.

To pak bývaly teprve smutné návraty smutnou nocí polem, lesem a po noci smutný den, kterého v dílně do sykavého strouhání hoblíků a šustotu třísek neozvala se žádná píseň. V takový pondělek zdál se Václav zamyšlený a málomluvný.

Na Vašíka však i na těchto svých návštěvách pamatoval. Jednou mu přinesl od nich ze vsi nevelkou knížku s hrubými dřevoryty, Enšpígla, o níž se o jejich podvečerních besedách zmínil, podruhé pak pohádku o krásné Meluzíně, kterou Vašík doma na zahradě přečetl, a naráz, v koutku, pod košatou, starou hruškou, kdež u plotu bujelo husté houští malinové i angrešt.

Četl ji tajně, jako by bylo něco zapovězeného. Jednal z neurčité obavy, že by teta Baruška hubovala, cože čte, aby se raději učil, a teta Máli, ta že by třeba ukázala na tlustou starou knihu v tmavých kožených deskách, v níž byly samé životopisy svatých a již mu v zimě kolikrát podala, aby si četl.

Při té mu tak nebývalo jako při tom vypravování o Meluzíně. Svět kolem jako by se ztratil, zmizel, a kolem, nad ním, hned jako by se tmělo od hustého, divokého hvozdu a hned zase jako by se zjasnilo, jako by se nad ním sklenulo nádhernou komnatou. Když s třesoucím se povzdechem dočetl a hlavu od knížky pozvedl, jako by se vrátil odjinud, a okamžik, nemoha se vzpamatovat, hleděl před se zahradou a dále do polí.

To nastal již letní čas, kdy bylo po prefektově svátku, jenž byl feriálním dnem, i po svátku (rovněž pro ně feriálním) jejich profesora, pro nějž sebral první „bankaufsér“ ve třídě peníze jako sváteční dar. Jen dvacet zlatých sehnali a ty ten první vyměnil na poště za dukáty a pak peníze a kytici zanesl ještě s dvěma do koleje profesorovi – Nepodali tolik, mnoho-li se nadál, a proto zvlášť laskavě neděkoval. Ale také se nezlobil a nevyčetl jim to, jak by se jinak stalo, neboť uvážil, že je zle.

Bylo, bylo, o peníze, o chléb, o všecko. Čím dále tím hůř. Sobotní trhy, jindy tak šumné, pestré, hlučné, kdy dlouhým náměstím stával těsně vůz vedle vozu a každý plný obilí, chably a pustly. Ze vsí skoro nikdo nepřijížděl na trh. Neměli, nebylo obilí, a kdo je měl, lichváři obilní, žádali za korec pšenice 36 zl. a za korec žita 50! Když v náměstí bylo tak světlo a volno, tichly i podsíně v ty sobotní trhy. Ševci, čepičkáři, kožešníci vyvěšovali sice jako jindy své výrobky na rohatiny, punčocháři, soukeníci, pláteníci vykládali své zboží. Ale komu? Sotvakdo přišel a zastavil se, a ten se jen optal, vyslechl cenu, a šel dále; tolik neměl nebo nemohl dáti.

Vašík do nouze posud nepřišel. Tety dost stýskaly, hladu však mu nedaly, u Kamberských pak pořád mu ještě přilepšovali; a jinak bylo ještě líp. Ze školy mu již nepadal tak děsivý stín. Tvrdl v němčině, líp rozuměl a tím snáze chápal učení; píle zmohla mnoho a „privátek“ pomáhal tlačit. Signum nevrazili mu již ani jednou, a tak se uchránil dolejší přitmělé chodby v gymnasiu. Dostal se tam však pod ruku starého kuchtíka Kotínský, jenž signum opravdu roztrhal a zahodil, jak předtím pohrozil. Za to Plocek, smračiv houští šedého svého obočí, vysázel mu, ne pařenou metlou, nýbrž rákoskou tak a tolik, že Kotínský z chodby sotva odlezl.

Vrátil se však jako hrdina. Rozkřikloť se mezi hochy z preparandy i mezi principisty, že ani nehlesl, naschvál ne, že jen zuby zaťal, že ani nepovzdechl, ač se starý Plocek vysoko rozpřahoval a vztekle mu sázel ránu za ranou.

A velkým jasnem zjasňovalo se před Vašíkem. V plném, zářivém světle jako líbezný zjev faty morgány vznášel se před ním rodný kraj v nádheře kvetoucích luk i ve zlatě plavých lánů zrajícího obilí, vonné meze mezi nimi a les, a v pozadí vrchy, kopce v hluboké, tajemné modři, jak to vše měl v nejkrásnější paměti. Jak léta přibývalo, jak žně nastaly, tím častěji vídal ten obraz, tím častěji vyběhl si ven kolem katovny a „Babky“ za město na mýtskou silnici a hleděl po ní ne steskem sklíčen, nýbrž zrakem nadějí vyjasněným, že už brzo tudy přijede tatínek a že ho tudy odveze domů na vagací, k mamince.