F. L. Věk

Thám se v ten čas zabýval opisováním, jež vynášelo honorář velmi hubený. Jiného neměl, a to, když si ten onen z přátel něčím na něj vzpomněl nebo když sám o půjčku požádal. Půjčkou to jmenoval, ti však, kteří mu poskytovali, věděli, že splátky nebude. A sám, když byl jasné mysli, pociťoval v těch půjčkách palčivost almužny.

Dokud jezdil se společností, měl jen sebe a ženu na starosti; nyní musil také přispívat tchyni, u níž bydlil a jež živila také vnuka. Thám se proto zlobil na Betynu, s níž sice mluvil, s níž se však v srdci nesmířil. Měla u něho nový vrub pro svou bezcitnost k matce i k vlastnímu dítěti; mlčel však, vyhýbaje se novým srážkám a potyčkám, poněvadž nahlížel, že by byly marny, a poněvadž chtěl mí ti pokoj.

Jen někdy, když se vrátil domů vratkým krokem nebo když Paula příliš brzo se na něm zas peněz dožadovala, kousavě odbýval, ať jdou k Betyně, když je taková nóbl slečna, ať alespoň otevře váček, když kvůli amantům zadrhla srdce pro své dítě. Jinak mlčel. Na leccos v té domácnosti zvykl nebo leccos s rezignací přehlédl a mlčel.

Když Thámovi přibyli do Prahy, hned se sháněli po Amlingovi, oba však tajně. U společnosti, na venkově pousnuly staré boje a vášně, nebylo přímé obavy, poněvadž Amling byl daleko; ale tu v Praze zahořela zase žárlivost, jež Thámovi tak často pálila duši jako řeřavé uhlí. A Paule, jak ji ovanula Praha všemi vzpomínkami, až se srdce zachvělo a zatoužila zvědět, je-li Amling tu –

Pátrali tedy oba a oba si zjistili, že není v Praze, že je někde u společnosti. Kde, Thámová nevyzvěděla; Thám se dále po tom nepídil. Byl rád, že je s tím člověkem pokoj. V chudé domácnosti paní Butteauové nebylo bouřek, ale také ne klidu, jenž dýše intimností, v němž je zapomenutí světa, jenž sám srdce sytí. Vládlo tu ticho po bouři, po boji, z únavy, bez světla a tepla, chladné lhostejností a tupou rezignací. Betyna jich málokdy navštívila, když meškal Thám doma, a když přišla, přinesla zpravidla Paule volný lístek do divadla, kamž Paula dychtivě ráda chodila. Thám, jenž tam ani nevkročil, neviděl to rád, nemohl však zabránit, zvláště když často zapadal do hospod a hospůdek, časem i na Rychtu.

Paula mlčívala, když se vracel zmožený; leda když přivrávoral nebo když zlý duch alkoholu rozjitřil v něm staré rány nebo uvolnil a rozbouřil ztlumené hněvy a výčitky, rozléhaly se chudým pokojem i kuchyňkou paní Butteauové váda, křik i pláč, po nichž zůstávaly nechuť a ošklivost a jež hloubily odpor Thámové k vlastnímu muži.

Toho rána, když se vydala s matkou a malým Hanzim podívat se na „střelčí patalión“ do pole se vypravující, Thám ještě spal. Když se vrátila, seděl polooblečen u stolku a psal. Paula nic nevypravovala, a když Butteauová, nemohouc s tolikerou novinou mlčky chodit, začala zeti líčit, co viděly, nepřidala ani slůvka. Thám si toho nevšiml ani toho, že je neklidná, jako by nikde neměla stání, ani toho, když matce, ale před ním, aby slyšel, oznamovala, že zapomněla knoflíčky, že musí pro ně.

Nevkročila však do žádného krámu, nýbrž zamířila rovnou k Betyně. Nebyla doma, musila na ni čekat. Přišla všechna rozjařena, a ukládajíc klobouk na postel a svlékajíc špencr, hned jak vkročila, ptala se Thámové, jak se jí ten její galán líbil, že si ho přec všimla, chlapíček, co, a prachy že má a nešetří, že ji teď zavedl na víno a včera že byli v Železných dveřích, co tam je ten kabinet s voskovými figurami, ví-li Paula, Padovany a Salleneuve že ho mají, že už tu jednou byli, figury jako živé, císař s císařovnou, a Napoleon, jak byl o korunování, a zamordovaná rodina, toho taliánského hraběte, i ty čtyři bandity že tam mají –

Jedním proudem vypravovala, svlékajíc se, jako by zapomněla, co sestře ráno pověděla, a proto že Paula jistě přišla. Ta jí, když na okamžik se odmlčela, vskočila do řeči, tázajíc se, kdo jí pověděl o Amlingovi.

„Kdo? Jen kdo – ach bože, bodejť, mladý Allram –“

„A kde je Amling?“

Oči Pauliny jakoby větší, teď, co poslední čas pohubla v tváři, zrovna číhaly na hnutí sestřiných rtů.

„To nevím, Allram povídal, že mu to Demuth řekl. Znáš Demutha, ne? Je to nějaký statista.“

„Nemohla bys, Betyno, vyzvědět –“

Betyna polosvlečená, bez živůtku odstoupila náhle od postele a stanula před Thámovou.

„Ale Paulo, snad bys nanovo nebláznila. Ty bys – ne! Víš, co ti udělal! –“

„Ne, ne, musím zvědět, kde je! Ty to víš, Bety!“

„Ne, opravdu ne!“

„Tedy vyzvíš –“

„Pro mne – Ale blázen jsi, s takovým! Co teď s ním. Tady ho nechtějí a nevezmou, je od společnosti, na suchu.“

Thámová jako by neslyšela a znovu žádala, aby se Betyna zeptala Allrama. Když přišla pozejtří, oznámila jí Betyna, že s Allramem mluvila, ale ten nic více o Amlingovi nevěděl, nežli že je tu, že to tak od Demutha zaslechl, víc že se neptal a nestaral, že mu do Amlinga nic není.

Thámová pohleděla nedůvěřivě Betyně do tváře. „Betyno,“ řekla vyčítavě, „ty mně to nechceš povědět, ty to schválně zatajuješ.“

Betyna se zasmála, a proč by zatajovala; když je Paula takový bloud, že jí to jistě vyzví.

Mrzlo, nicméně nechvátala Thámová rovnou domů, nýbrž pustila se k Stavovskému divadlu, kolem Modrého hroznu, jak ji pudila naděje, že by tam snad Amlinga nejspíše mohla zahlédnout. Před Modrým hroznem nespatřila nikoho, kolem divadla placho a prázdno; nespokojená, zasmušilejší vrátila se domů.

Toho dne, bylo čtvrtého prosince večer, sešla se u baronky Skronské společnost sezvaná v neobyčejný u ní den. V společnosti samé však hosté jako jindy, hraběnka Bubnová, rytíř Jeník z Bratřic, baron Stentsch, rada Slívka, doktor Blumentritt, rytíř Eisenstein, baron Ehrenburg, mladý Hanold. S ním zavítal jeho bratranec rytmistr, jenž byl s hrabětem Wartenslebenem, rytmistrem u blankenštejnských husarů, hrdinou celé Prahy. Všude o nich mluvili, každý toužil je spatřit, čekali na ně, všude si je ukazovali, to že jsou ti, kteří vykonali ten hrdinský kus, kteří se vysekali z francouzského zajetí, z Tyrol, Bavorskem až do Čech.

Za tři dni, co v Praze oba meškali, pozvání jim jen pršela. Baronka Skronská, ozdravěvší jako zázrakem, mohla se chlubiti, že rytmistr von Hanold nejprve k ní zajel, hned jak do Prahy přibyl, že si jen novou uniformu opatřil a již že spěchal do jejího domu. Kvůli němu také sezvala na ten večer společnost. Rytmistr žhnoucích zraků, černého, sklenutého obočí, jemuž přiléhavá bělostná uniforma tak slušela a jehož raněná ruka na pásce dojímala, byl jejím sluncem.

Sesedli se v půlkruhu kolem něho, vpředu rytíř Jeník ostrých rysů v tmavém fraku vedle hraběnky Bubnové, jejíž prokvetlé vlasy byly jako napudrovány, bělovlasý zemský rada Slívka v bělostném nákrčníku a baron Ehrenburg rovněž jako rytíř Eisenstein ve střevících a v tmavých punčochách. Módně vystrojený baron Stentsch s nakadeřenými vlasy usadil se vedle doktora Blumentritta v tmavomodrém fraku opodál zlaceného svícnu zapuštěného do stěny.

Do salónu svíčkami skvěle osvětleného zahučely chvílemi stromy z pusté zahrady. Venku tma a sníh se hustě sypal. Pravý večer pohádky, sdílného hovoru a vypravování. Dychtili po něm, čekali je od rytmistra, poněvadž většina ho ještě neslyšela. Slyšeti od něho o těch hrdinských bojích, o té divoké jízdě plné dobrodružství – Teď ho tu měli, a měl povídat. Nebyl však patrně z těch, kteří čekají jen na zmínku, na slovo, aby mohli spustit. Omlouval se, že by se opakoval, že paní baronka a slečna –

Baronka nedala mu ani domluvit. Žádala ho za sebe, za Lory, za všechny.

Lory seděla poblíže klavíru v bílých šatech růžovou pentlí vysoko pod ňadry dle módy přepásaných. Cítila, že z té záře rytmistra Hanolda, z toho nadšení pro něj, pro tu všecku nevšední pozornost, kterou jí věnoval, line také na ni jasný zásvit. Všichni byli k ní pozornější a hraběnka jí tajně stiskla ruku.

„Gratuluju, má drahá. Celá Praha o vás mluví a vám závidí.“

Na okamžik to Lory zmátlo. Vlna takové pozornosti pochlebující a srdce omamující, jež do jejího skromného zátiší tak pojednou a mocně zašuměla, byla příliš mocná. Než ne nadlouho; přešla a zůstal tichý smutek. Zač to všechno! Tajně obracela zraky k předsíni, čekajíc dychtivě, přijde-li Held, když tetino pozvání neodmítl.

Teskno ji pojalo, ale usmívala se a plašila stíny z čela kvůli společnosti a nejvíce kvůli tetě. Přidala se k ní, když také za ni žádala rytmistra, aby vypravoval.

Rytmistr se galantně vzdal a začal. Zkrátka jen se zmínil o porážce u pevnosti Ulmu, jako by chtěl ty hrozné a pokořující události co nejdříve pominout, a vypravoval, jak malé části se podařilo ustoupit do Tyrol. Čtyři eskadrony jeho pluku byly také v tom. Vítěz však se pustil za nimi. „A z druhé strany postupoval přes Wangen a Linden k Bregenci se značnou silou maršál Augereau, ten bývalý dobrodruh, který sloužil už tolika panovníkům, nebožtíku francouzskému králi, caru pod Suvorovem, s tím proti Turkům bojoval, pak když opět zběhl, sloužil v pruské armádě, a dezertoval zas, pak učil v Drážďanech šermu a tanci.“

„A dal se pak naverbovat u nás, a to k českému regimentu,“ vpadl rytíř Jeník. „Sloužil v rakovnickém pluku tenkrát Františka Kinského.“

„A odtud také utekl –,“ hádal baron Ehrenburg štiplavě.

„Ano, a dokonce dvakrát, jednou ze Slaného, kde pluk byl posádkou,“ přisvědčil Jeník a s úsměvem dodal: „Snad hovoří také česky.“

„Asi mnoho ne, když pořád utíkal.“

„A tomu jsme měli vydat štandáry, zbraň, koně,“ navazoval opět rytmistr Hanold.

Všichni ztichnuvše upřeli na něj oči v dychtivém očekávání.

„Náš vrchní velitel, maršálek Jelačič, smluvil s Augereauem kapitulaci. Čekalo nás zajetí a my do něho nechtěli. Augereau vyslal k nám už důstojníka ze svého generálního štábu, jak bývá, aby převzal naši brigádu a dovedl ji na smluvené místo, kdež by složila zbraň a vydala koně. Byl to mladý, hezký adjutant ten Francouz, šaramantní, vtipný, ale na plukovníka Kinského nevyzrál. Ten měl kapitulaci za zbytečnou, za hanbu, a rozhodl se, že jí neuzná, že se nepoddá. Ale jak z těch kleští? Na ústup hloub do Tyrol nebylo pomyšlení a před sebou jsme měli hlídky francouzského tábora. Nezbývala nežli lest nebo se probít. Na úsvitě měli jsme vyjeti k jezeru a tam mezi Bregencí a Lindavou odevzdat zbraně. Jak pravím, měli jsme vytrhnout časně ráno, ale o půlnoci už jsme sedlali koně a chystali se k odjezdu, jak plukovník tajně nařídil.

Francouz, který odpočíval v jeho baráku, se vytrhl, a co to, co se děje. Hrabě Kinský se divil, že nic neví, cože nedostal zprávu? On, Kinský, že má od maršálka nařízeno, aby vytrhl v noci a aby vyjeli na smluvené místo oklikou, kolem francouzského ležení, kolem –“

„Ach,“ divil se a těšil rada Slívka a všichni se usmívali.

‘ ptá se Francouz.

‚Protože váš maršálek i můj se obávají, že kdybychom jeli přímo, že by se mohla strhnout srážka mezi vaším a naším lidem. Naši husaři a švališéři jsou rozčertěni, že mají vydati zbraň. ‘

‚Ale já nedostal žádné zprávy, já o ničem nevím,‘ namítal Francouz.

‚To tedy uvázla zpráva vám zaslaná někde u předních stráží. ‘ A hned také naoko poroučel adjutantovi. Francouz se dal uchlácholit, zvláště když jel s námi. A tak jsme vyrazili. Jeli jsme bez překážky, na nepřítele jsme dlouho nevrazili, až pak, bylo dost jasno, měsíc svítil, uvidíme francouzskou hlídku jízdnou. Ta mohla všecko zkazit, mohla ležení alarmovat, ale tu byl naším spasitelem náš – Francouz, Augereauův adjutant. Ten vysvětlil důstojníku toho francouzského oddělení, co je, a Francouzové nás beze všeho pustili.“

Rada Slívka se první rozchechtal, ostatní muži za ním.

„A co ten adjutant,“ zvolal vesele doktor Blumentritt.

„Jel s námi a zlobil se, jaké bídné cesty a jaká ohromná zajížďka. Na úsvitě poručil plukovník zarazit a koně pokrmit. ‚Přec vám je neodevzdáme hladové a mdlé –,‘ povídal Francouzovi, jenž se divil, nač ta zastávka. A pak promluvil plukovník k nám a mužstvu, které o ničem nevědělo. Pověděl jim, a mluvil s ohněm, oč běží, že chceme se dostat na svobodu, že se musíme probít a že raději zahyneme, nežli bychom šli do potupného zajetí. A že bohdá se dostaneme na svobodu, když dobrých šest hodin jsme ve výhodě, o celých šest hodin že jsme napřed, koně že se posilnili, a tak tedy do sedel, ve jménu páně! Husaři a švališéři křičeli, jako by hnali už šturm, všecko běželo ke koním, do sedel, a nežli se francouzský důstojník vzpamatoval, už jsme uháněli –“

Baronka Skronská radostí zatleskala, rada Slívka rozjařen mávl pravicí, jako by měl v ní šavli, a baron Ehrenburg posedl na židli, až se mu copánek pohnul.

„Ticho, ticho,“ napomínala hraběnka Bubnová. „A jak dál, pane rytmistře –“

„Tak jsme vyrazili, čtyři naše klenovské eskadrony, šest eskadron blankenštejnských husarů a dělostřelecká baterie, co byla s námi. Vrchní velení měl hrabě Kinský. Dvanáctého minulého měsíce vytrhli jsme z Bregence. Bylo ohavně, mlhavo, a cesty zlé; ale my nedbali, pospíchali, koní nešetřili. V noci blížili jsme se už k Dunaji –“

„A nepřítel –,“ ptal se rada Slívka s vyjasněnou tváří.

„Na toho jsme vrazili hned druhého dne, třináctého. Byla to arriergarda Augereauova. Dříve nežli mohla začít, udeřili jsme na ni prudce, překvapili jsme ji a po tuhém boji byla cesta alespoň zas kus volna. Nezadrželi nás. Stálo to však deset mužů, ti tam ostali. V noci poté dostali jsme se u Echingen přes Dunaj.“

„Žádný odpočinek, žádné spaní –,“ povzdechla soucitně baronka.

„Obojího co nejmíň,“ pokračoval rytmistr. „Vyhýbali jsme se Francouzům, jeli jsme postranními cestami, ve dne jsme se skrývali v lesích, zato večer a v noci jsme jeli bez oddechu. Bylo-li možná, zedřímli jsme na koních, za jízdy. Čtrnáctého, tj. třetí den, dorazili jsme do okolí nešťastného Ulmu, do Blaubeuern. Tu již bylo zle o proviant, ale rytmistr Simon od blankenštejnských pro štěstí rozprášil francouzské oddělení, na které vrazil, a vzal nepříteli pětadvacet vozů plných spíže. Ty nám výborně posloužily. Pak už bylo volněji, až opět v Horní Falci přišlo do tuha. Tam už ne Francouzové, ale Bavoři chtěli nás chytnout nebo zničit. I terén byl proti nám. Musili jsme projeti nebezpečné defilé mezi lesy a skalami, které obsadila bavorská pěchota. Tu jsme se zpotili, ač byl sychravý, ohavný den. Desátník a pět obecných nám tam ostalo, padli, a co raněných bylo! – Než probili jsme se šťastně tou pastí. Dostali jsme se zase do širého a pak nám už dali pokoj. Ale postupovali jsme teď mnohem, mnohem volněji nežli první dny, kvůli raněným; sedm dní až do Čech. Cesta svízelná, byli jsme zabláceni, uniformy potrhány, někdy dost hladu, koně padali únavou i hladem. Ale teď je dobře!“ Usmál se a lesklý jeho pohled, jenž kmitl po společnosti, zůstal na Lořině tváři, vážně naslouchající.

„Ale na jedno jste, pane rytmistře, zapomněl!“ zvolal baron Ehrenburg.

„Kde jste vy byl raněn?“

„Ach tak – ve Falci, pane barone, v tom defilé.“

„Ach, to je pravá anabasis!“ nadšeně se obdivoval rada Slívka.

„Nebyli jsme sami,“ mírnil chválu rytmistr, „také hrabě Chotek přivedl své švališéry od Rosenberkova pluku z Vorarlberka do Čech.“

„Tím není vaše hrdinství menší.“

„Mužstvo se bilo znamenitě, hned u Ulmu i pak, všude. Naši švališéři sekali tak ostře a prudce, že mnohým nakonec zůstaly palaše jako tupé stonky v rukou.“

„Češi,“ podotkl Jeník z Bratřic.

„Většinou.“

Skončil, alespoň mínil skončit, než útok otázek mu nedal. Lory se tím uvolnilo, ne však nadlouho. Bratranec Charles se k ní postavil a začal tlumeně říkat veršíky o hraběnce Valdštejnové, ta že je teď rytmistrem Wartenslebenem teprve nadšena, omdlela prý radostí, když ho zhlédla, dnes je prý u ní.

Starý rada Slívka, jenž zářil, vysvobodil Lory, přinesl však břímě, žádost, dnes že by mohla zahráti Nelson’s Leichenfeier, dnes že by se tak hodilo. Nezbylo, musila, ale pak, když skončila za obecné pochvaly, vyprostila se na okamžik, aby se v předsíni zeptala komorné, přišel-li lístek od doktora Helda.

„Přišel, ano, večer, když se panstvo již scházelo; paní baronka mně řekla, že pan doktor nepřijde, ať nechystáme pro něj příbor.“

Jiskřička naděje, užuž se tratící, zhasla naráz. Lory, ač celý den se rozechvívala nejistotou, přijde-li Held, byla zklamána. Nepřijde… A teta jí nic neřekla! Neomlouvala si jako jindy, že snad nějaký nemocný Helda náhle zdržel. Viděla, že to není nahodilé. Musila sednout k harfě a hrát, když ji baronka požádala i rytmistr Hanold. Pak, když společnost se rozdělila v skupiny, ocitla se s rytmistrem sama u piana, opodál okna, do něhož vítr házel šelestící sníh plnou hrstí.

Rytmistr se omluvil, že by pověděl ještě něco o jejich válečné výpravě, o tom že neřekl, nemohl, to že jenom pro ni. Pohlédla na něj tázavě.

„To, slečno, že jsem na vás všude vzpomínal; před každým bojem jsem vroucně pomyslil vaše jméno a bylo mně jako talisman, a ten mne vyvedl z toho nebezpečenství.“

„Ale ruky vám neuchránil –“

Viděl její úsměv. Čelo se mu zardělo, černé obočí se hnulo, v očích zahořelo.

„Té bolesti,“ pohlédla na zraněnou jeho ruku, „bych vás byla ráda uchránila,“ dodala bez ironie, upřímně.

„Ó děkuju. Té! Ale jinak bolestněji zraňujete.“ Obrátil řeč; o zimních zábavách začal, o gesellschaftsballu.

Lory poslouchala, odpovídala, toužila však v duchu, kdyby rozdělený kruh společnosti znovu se sloučil, aby rytmistr snad opět nezačal se vyznávat z toho, co hořelo v jeho černých sálavých očích pod černým sklenutým obočím. Pro štěstí přistoupil k nim jeho bratranec, mladý Hanold; nikdy ho tak ráda neviděla jako této chvíle.

Baronka Skronská zářila a s blaženým úsměvem přijímala tiché, důvěrné gratulace hraběnky Bubnové, starého barona Ehrenburka i zemského rady Slívky. Dařilo se, jak si přála: rytmistr měl oči jen pro Lory, a společnost tak animovaná, ani tónu rušivého. Vděčně, v sobeckém hnutí vzpomněla doktoru Heldovi, že jemně cítí, že nepřišel –

Bylo již pozdě, když se společnost rozešla. Rytmistr jel do svého bytu s bratrancem, jenž hned za prahem, sotva vsedli do vozu, začal vtipkovati o společnosti, především o radovi Slívkovi, jak ví, co car, kam Rusové, co naši, jak už porazil Francouze, rozsekal Napoleona, jak se Jeník uškliboval i baron Stentsch, to že jsou také generálové – Rytmistr mlčel, neposlouchal, ale trhl sebou, jak bratranec zachuchlaný do pláště pojednou se vychýlil z tmavého koutku kočáru sněhem tiše jedoucího a zeptal se, jak on vítězí, co Lory –

„Oh, je pořád hezčí, hezčí!“ zvolal rytmistr zaníceně.

„Tos už minule povídal.“

„A zas je hezčí!“

„Ale zdá se chladnější.“

„Je, ale ať, já neustoupím, nedám, se odrazit, a kdyby –“

„Nu, dva už něco zmůžete –,“ řekl Hanold s úsměvem, tiskna se více do koutku před mrazivým větrem.

„Dva, kdo!“ zvolal rytmistr prudce a nahnul se k bratrancovi.

„Ty a má paní teta – to je vydatná pomoc!“

„A třeba bez té pomoci. Já bez Lory nebudu!“

Vášeň zněla v tom výkřiku i pevná vůle.

Lory, stojíc ve svém pokoji, hleděla do zimní noci, do pusté zahrady, kdež se černaly holé koruny stromů vlajícím závojem sněhu, jak se sypal a v proudech povíval v hlomozném větru. Bylo jí teskno a nemohla mysli směle pozdvihnouti; cítila, že jí neztuží proti tomu, co ji čeká, co na ni chystají.

„Važ si svého štěstí, nezamítej ho,“ řekla baronka, dávajíc jí dobrou noc, „važ si ho, pamatuj na budoucnost. A jak tě miluje!“ Tak bude pořád připomínat, usilovat. A rytmistr – Zableskly jí jeho oči, jejich pohled, jako by zas pohlédla do té energické tváře. Tušila tvrdou sílu a neústupnost – A Held – nepřišel a nepřijde. Věří, co mu teta řekla, nebo nemá ji, Lory, rád – alespoň ne jako ona jeho. A vůbec nemá. – Krušilo jí srdce to pomyšlení a cítila se tak opuštěnou, bez pomoci, nešťastnou; oči její strnule se zahleděly do pusté noci, do proudů zvířeného sněhu, jak přeletaly u světlém pruhu proudícím tiše z jejího okna nad zahradou do nočního temna.

Doktor Held měl vše za rozhodnuto, a přece se rozmýšlel, když došlo barončino pozvání. Věděl, že by jí způsobil nesnáz; záchvat zlomyslnosti ho pobídl, aby šel, i osten marnivosti, aby si snad nemyslila, že se vyhýbá tomu rytmistrovi. Ale Lory – Jak by ji baronka střehla, každé její hnutí, každý pohled; a jistě i jeho. Nač jiřiti bolest, nač všechen ten nepokoj. Nepřijde-li, bude v tom odpověď, a baronka bude jen vděčna a ráda.

Zůstal, měl vše za rozhodnuto, a přece nebyl klidný. Hrál na klavír, ne však dlouho. Zasedl k učené knize, nevydržel. Záhy ulehl, dlouho však neusnul a ráno zatoužil zvědět, jak bylo večer u baronky Skronské, co rytmistr Hanold. Nadál se, že potká někoho z její společnosti, snad rytíře Jeníka. Když nikoho nezhlédl, zašel navečer k Modrému hroznu do kavárny proti divadlu, kamž baron Stentsch mezi herce chodíval.

Zastal ho u kulatého stolku s režisérem Liebichem a doktorem Wankou a již v ohni. Bojoval o vojnu s doktorem, zarudlým, rozkohoutěným. Oba rozkládali rukama a potrhovali sebou a doktor Wanka, plného, krevnatého obličeje, také židlí, na které seděl. Vysoká, silná postava režiséra Liebicha, dobrého třicátníka, hladce vyholeného, až na spánky licousky zastíněné, vypadala, klidně sedíc, jako socha mezi oběma povášněnci. Výrazná tvář s lalouškem, ne ostrého, spíše krátkého nosu, sevřených rtů se tiše usmívala i hnědé, bystré oči pozorující oba zápasníky. Přeli se o novinu, kterou doktor Wanka vítězoslavně vyložil, že před čtyřmi dny prvního toho měsíce strhla se u Víškova v brněnském kraji veliká, krvavá bitva, v té že Rusové a císařské vojsko zatlačilo Francouze.

Baron Stentsch se bránil, to že ne, to že nebyla žádná bitva, u Víškova ne, leda snad jen nějaká srážka menší, hlavní bitvu že svedli druhého, a ne prvního, a to u Slavkova, a ne u Víškova, o tom že se tak tutlaně mluví, dnes že se to rozneslo, teď odpoledne, a že je zase zle, že v té bitvě, tři císařové byli při ní, Rusové a císařské vojsko zas utrpěli hroznou porážku, mluví se, že prý celé oddělení, kolik tisíc, vehnáno do rybníka, led že se probořil a všecko že se utopilo, hrozná bitva – a co jich padlo a co tisíců leží raněných v sněhu, na mrazu –

Doktor Wanka vpadl, a to že nemůže být, to že není možná, kdepak, on že slyšel o vítězství. Přeli se a nedopřeli. Novin se však nikdo z nich nedovolával, ani od sousedních stolů, kteří se do sporu přidali, nedovolávali se, protože noviny neměly žádných zpráv o Moravě i armádě. Mlčely, poněvadž musily. Doktor Held, když se jednalo o tak vážnou událost, když baron Stentsch tak jistil tu porážku, po které by Francouzové jistě také Čechy zaplavili, zapomněl na svou starost. Teprve když vyšel s baronem ven, byl už soumrak, zeptal se na včerejšek, jak bylo u baronky Skronské, a co rytmistr Hanold –

„A vidíte, doktore, líbil se mně. Pěkně vypravoval o tom opravdu hrdinském kousku, a žádný bramarbas, o sobě nic, žádný žvástal, a hezký chlapík. Ženské se po něm fantí.“

„Co paní baronka –“

„Všecka blažená – inu ovšem – já sic nevím, snad je to jen klep, starý Slívka mně to svěřil, no, je starý přítel domu, že slečna Lory je ta šťastná, že rytmistr Hanold si ji vášnivě zamiloval – Baronka je v nebi, to se ví, slečna nic nemá, byla by to pro ni skvělá partie.“

„A slečna –“

„To nevím, ale rytmistr se jí dvořil, stáli spolu dlouho, bavili se –, ale ten Wanka ať mně nepovídá, že u Víškova, a to zas bylo čisté vedení! Já se jen divím, že když také Rusové tam bojovali – A to jistě nějaký zmatek nebo nějaká neshoda mezi nejvyššími.“

Held už dlouho neposlouchal. Našed si záminku, rozloučil se na rohu Havířské ulice a zamířil alejí napříč do Panské. Chumelilo se, nedbal však, šel zvolna, zamyšlen. Na rohu ulice potkal Tháma, jenž ho zhlédl a na něj zavolal. Pověděl, že si byl pro práci, něco opisovat, posteskl, že je teď s tou vojnou ve všem zle, zvláště když chodí takové noviny, to že s divadlem tak hned asi nic nebude.

„Chtěli by opravdu ven?“ ptal se doktor Held.

„Ihned: co tu – Čekám již toužebně. Dnes přišel jeden kolega od naší společnosti, od Viovy, mluvil jsem s ním v kafírně. Divně se krajem potloukal, jsme rozplašené stádo,“ Thám se ušklíbl, „a náš pastýř, direktor Vio – povídal o něm kolega, že měl bedny, dekorace, celé divadlo dlouho pod kůlnou ve vsi u Plzně, snad jsem už jim vypravoval. Ale teď už vytrh, povídal kolega, protlouká se v Plzni a chce zase štěstí zkoušet; vzkázal mi po tom kolegovi, a že bude ještě psát. Nu, a než své stádečko sežene, musím dělat písaře –“ Thám se usmál a vytáhl zpod kaputu balík papíru, aby ukázal, jakou má práci. Held nabídl mu šetrně půjčku. Thám sebou trhl.

„Ale vždyť, vlastenče, mám ještě vyrovnávat –“

Doktor mu nedal domluvit.

„Vyrovnají všecko najednou –,“ a vybral, co měl s sebou peněz. „A pak ještě něco,“ dodal rychle, „nemají mně za zlé, že na to vzpomínám, ale snad – Ten Amling je tu, v Praze.“

Thám, jenž zastrkoval peníze, prudce otočil hlavu po Heldovi, jenž pokračoval:

„U mne, ve špitále, už delší čas, ale za nějaký den ho pustím. Věděli snad o něm?“

„Ne,“ odvětil Thám zkrátka, patrně vzrušen.

„Prominou –“

„O ne, já děkuju, já vím, pane doktore, že z upřímného přátelství, má díka za to.“ Zkrátka se rozloučiv, chvátal odtud, rovnou domů, do Platnéřské ulice.

V tu chvíli nebyla stará Butteauová doma. Paula, sedíc u stolu nad nějakým odloženým šitím, čtla při světle lojové svíčky malé psaníčko. Odevzdala jí je matka po obědě, tajně, v kuchyni, kam ji ze světnice zavolala, že nějaký chlapec přinesl tu to psaníčko, že je má odevzdat jenom jí nebo staré paní. Psaníčko bylo Paule adresováno. Jak jen do něho nahlédla, lekla se radostně a hned je chvatně zase složila a mžikem za ňadra schovala, všecka vzrušená. Když se stará Butteauová ptala, co je, kdo to psal, prstem jí rozčileně kynula, aby mlčela, a ukazovala na dvéře rukou i pohledem. Pak naslouchala, čekajíc, ale když vedle zůstávalo ticho, nahnula se k matce a zašeptala:

„Amling píše –“

„Odkud –“

„Nevím, jděte tam, zadržte ho, abych si mohla přečíst.“ Butteauová odešla ihned z ochoty k dceři i ze zvědavosti. Paula přikročila k jedinému oknu, vedoucímu do dvora, vytrhla psaníčko, zapomenuvši rázem na vše, jak Amling jednal, a v horoucí dychtivosti četla jeho řádky.

Že tu je v Praze, psal, už delší čas v nemocnici u milosrdných, že mnoho zkusil a jak hořce litoval a lituje, jak na ni vzpomínal, aby mu odpustila, že tak dlouho mlčel –; kdyby všecko pověděl, kdyby věděla, jak ho srdce bolelo, jak toužil a vzpomínal, jak pátral, kde ona mešká – A jak se zaradoval, když od kolegy uslyšel tuty dni, že je Pavla v Praze! Nemohl odolati touze, že jí tedy píše, aby se nehněvala; a že mu, doufá, odpustí, až jí poví, když dovolí, aby s ní promluvil, a on že s ní mluvit musí – Nějaký den že tu ještě pobude, že jí dá včas vědět, ale že musí být tuze opatrný, když tu vrchním lékařem je doktor Held. To jméno bylo podtrženo.

Čím dále tím pohnutěji četla Thámová ty řádky, zapomínajíc na matku i na Tháma. Když přečetla, začínala znovu. Vtom Butteauová chvatně vstoupila, dávajíc jí znamení. Psaníčko jen zmizelo a vešel Thám. Celé odpoledne nosila list za ňadry a jako by líbezné teplo se z něho vlévalo do nitra, tichá blaženost i strach. V hlavě pořád starostné myšlenky, jak je Amlingovi, a v srdci litování, soucit, co zkusil, jak je sám, opuštěn – A jak kajícně píše, jak lituje, jak vroucně píše!

Matce pošeptla, odkud list je, přitom hned důtklivě připomínajíc, ať mlčí, žádnému nic, že kdyby Thám měl jen tušení –

Odešel pozdě odpoledne. Mohla si list přečíst znovu i s matkou promluvit o Amlingovi a jeho osudu. Butteauová nekárala, ale hned na Helda vzpomněla, ať je Paulinka opatrná, ať raději všeho nechá (řekla to jen, aby sama sebe zchlácholila), že ví, když doktor Held je s Thámem zadobře –

Odešla pak také a Paula, rozžehnuvši světlo, četla znovu Amlingovo psaní, šla v duchu do nemocnice, a četla zas. Kroky ji vyplašily, Thámovy kroky. Psaníčko zmizelo, jehla se jí zableskla v ruce. Když muž vstoupil, všimla si, že se po ní podíval, že na ni upřel zraky tak podivně, jako když se u nich mračna shlukovala, a chtěl začíti bouřku. Zarazila se na okamžik, jak jí připadlo v zlém svědomí, že snad něco zvěděl, ale hned směle zvedla hlavu a klidně se ho ptala, dostal-li práci a nese-li něco. Užasla, když odvětiv, že dostal, položil několik stříbrných před ni na stůl a řekl:

„Z práce to není. Ale budeme zase brzo vydělávat.“ Znělo to s úsměškem. Hleděla na něj tázavě, nechápajíc.

„Snad bys tu nechtěla ostat!“ A najednou oznamoval:

„Mluvil jsem s Königem.“

„Kde? Kde se tu vzal!“ ptala se, žasnouc.

„V kafírně. Povídal, že je direktor v Plzni.“

„Vio!“

„Ano, a že nám snad brzo vzkáže.“

„Ty bys šel?!“

„A ty bys tu chtěla zas ostat, jako tenkrát?“

„Ne, to ne,“ odpovídala kvapně a neklidně, chlácholíc muže, „ale já myslím, k němu, k Viovi –“

„Jaké vybírání! Ostatně –,“ mávl rukou, „však on tak hned nevzkáže, když se to tak mele, přitrhnou-li Francouzové k nám, a teď opravdu.“ Pověděl, co Prahou proskakuje, že u Austerlice, či jak je po moravsku, u Slavkova, Napoleon zase zvítězil, Rusy a císařské potřel.

Neblahá novina přinášela jí úlevu a naději, to že tedy se odtud tak hned nehnou. V duchu si oddechla a pozorněji, s větším zájmem naslouchala mužově zprávě. Vypravoval zasmušile, ale klidněji. Jak se žena prve lekla, když se vyslovil o odjezdu z Prahy, bodlo jej podezření náhle zburcované. Ale zkonejšil se; žena se lekala ředitele Via, jeho společnosti, v tom nebylo nic podezřelého. Tam i on šel z nouze a jen nouze ho tam držela.

Pozejtří přiletěla Betyna jako orlice do bytu své matky, do kuchyňky, a hned se sháněla, kde je Paula. Když přišla, pošeptala jí Betyna, tak že už ví, kde je Amling – v nemocnici. Paula lhala; stavěla se překvapenou, neřekla však, že už ví, že má psaní od něho a že čeká zas druhé, novou zprávu.

Doufala, že dojde zítra, pozejtří, ale minul týden a z nemocnice ani řádky. Chtěla tam jít, aby se přeptala, než neodvážila se, jak jí připadl doktor Held. Kvůli němu váhala také stará Butteauová, když ji Paula posílala; ale pak se přece vypravila k nemocnici milosrdných sama, Hanzi zůstal s tetou Paulou. Když docházela, spatřila – zetě Tháma. Stál u fortny, snad čekal, snad se právě chystal vkročit.

Butteauová se rychle otočila, aby jí nezhlédl, a chvátala domů, kdež vzrušeně vypověděla, jak pochodila, koho viděla.

„Jestliže něco ví, Paulinko!“ děsila se. „O Amlingovi už jistě ví; proč by tam chodil!“ Ale když viděla, jak se Paula lekla, měla hned světlo náhlé útěchy. „Anebo, Paulinko,“ chlácholila, „snad ani nic neví, a jistě, jak by věděl, že tam šel, inu – o pomoc, doktor Held, vlastenec, a vlastenci, víš –“

Obě čekaly Tháma u velkém napětí, s jakou se navrátí. Paula vycítila, že se na ni podíval zvláštně, zkoumavě, jak vkročil. Zůstala však klidná, přemohla se a zeptala se, kde chodil. Zapřel, něco jiného pověděl.

To Paulu znepokojilo, Butteauová však chlácholila, co by si dělala starosti, o psaníčku že nic neví, a jí, Butteauové, že neviděl, a jinak že nic není, tak co –

„A ostatek, Paulinko, bylo by moudřejší, kdybys toho nechala; vidíš, jaké máš už teď strachy a starosti. Jakpak teprve, kdyby něco věděl, to by zas vyváděl!“

Paula hnula sevřenými rty jakoby z opovržení, jako by se Tháma nebála, ale pak povzdechla, co Amling, co ten ubohý, je-li mu hůř, leží tak opuštěn –

Čekala den, druhý a po všechen čas se z domu ani nehnula, naslouchajíc rozčileně, nejde-li posel, aby mu sama otevřela, aby psaní nedostalo se do nepravých rukou. Thám, jenž byl onehdy schválně v nemocnici, vlastně u ní, čekaje na Helda, vyptat se na Amlinga, také se první den z domu ani nehnul. Seděl, psal, čekal a pozoroval Paulu, poněvadž věděl, že Amling už je z nemocnice. Nepostihl však nic podezřelého. Druhého dne odpoledne odešel. Když se vrátil, seděla Paula u šití. Zvečera se vydal nanovo z domu, ale ne daleko. Obcházel, čekal a číhal, vyjde-li Paula a kam, přijde-li Betyna, kterou měl zase v důmnění.

Paula však z domu nevykročila a rovněž ne třetího dne. Když toho dne navečer vstoupil znenadání do kuchyně, zastal Paulu samotnu, sedící v koutku v zásvitu chudého kahanu, jenž stál na kamnech. Zastavil se maně, jak uzřel její pohublý pobledlý obličej skloněný, teskně zamyšlený. Zdála se bledší, smutná, a v ten okamžik, kdy se také utvrzoval, že nic není, že Paula o Amlingovi ani neví, že netřeba se obávati, zeptal se mírně:

„Co je ti?“

Vzhlédla k němu ulekaně, usmála se nejistš a rychle vstala.

„Co mně je; jaká radost takhle –“

„Mlč, už tak dlouho nebude.“

Zarazila se, lekla.

„Co –,“ vydechla chvatně.

„Je jisté, co se povídalo, příměří je umluveno a jednají dál; brzo, snad už teď, do Vánoc, bude pokoj zavřín. A pak bude také s námi líp.“

„Jak –“

„Půjdeme zase ku společnosti.“

„K Viovi –,“ ptala se tišším, jako mdlícím hlasem.

„Nebude-li nic lepšího. A co jseš tu, v kuchyni?“

„Čekám na maminku a přijde snad Betyna.“

To pomohlo. Thám, nepromluviv už ani slova, vešel do vedlejšího pokojíka. Paula pohlédla za ním nevlídně, popuzeně. Proč zůstává doma, proč je pojednou tak pořádný, proč není v hospodě! Jakoby naschvál, jen aby nemohla z domu ani na krok. A ona tak toužila!

Před chvílí přiběhla jakási stařena s psaním, od Amlinga, ne však z nemocnice. Z té již vyšel před pěti dny, sice pozdraven, ale ne dost silen. Usadil se v novém bytu, v pokojíčku, který si najal poblíže Židovského hřbitova (udal i číslo), těše se, že bude po tom dlouhém vězení v nemocnici hodně chodit. Nejprve chtěl jíti k jejímu bytu, psal, uvidět alespoň dům, v němž ona je, a čekat, až by mu štěstí přálo a mohl ji spatřit. Než sotvaže vyšel, musil se vrátit; nesnesl mráz a ublížil si. Nastudil se, musil zas ulehnout, dnes že poprvé vstal, ale že je jako moucha, a kdož ví, kdy bude moci zase ven – a tak že píše. Byl by tak hned učinil, ale že nemohl slabostí a pak neměl ani po kom poslat.

Je tak opuštěn, je v takové tísni, ale když by od ní, od Pauly, dostal jen řádeček, že ona se již nehněvá, že mu již odpustila, že by všecko radostně snášel a trpěl, že ji tedy pro všechno prosí, pro lásku a minulé blaho, aby mu poslala paprslek outěchy do té tísně a opuštěnosti.

Na toto psaní, na jeho slova plná tesknoty a vzdechů, myslila, trnouc, Paula, když se Thám vrátil. Viděla Amlinga v nejhorším, slabého, opuštěného, v nedostatku – Již se rozhodovala, že se k němu odváží, ale mužovy kroky ji zadržely. Musila zůstati doma.

I když nemohla na Amlinga myslit, cítila tíhu a temný neklid. Večer nevydržela u stolu a byla ráda, když Thám odešel. Vrátil se hrubě pozdě, slyšela ho, ale neozvala se, ani pak, když těžkým jazykem prohodil několikráte Amlingovo jméno. Usnul však brzo a Paula slyšela jeho těžký, chraptivý dech, viděla ve světle bílé zimní noci jeho zardělou hlavu pocuchaných vlasů. Odvrátila se s nechutí, odporem –

Ráno nepustila matku na koupi, že je mráz, že by mohla nastydnout a Hanzi také, ten že by chtěl s babičkou. Vyšla sama, kdy Thám ještě vyspával; dala se nejprve k Staroměstskému rynku, ale pak, koupivši láhev červeného vína, kterou ukryla v košíčku, otočila a spěchala, třesouc se vnitřní zimou, rozčilením, ustavičně se ohlížejíc, k řece, špinavými uličkami Židovského Města, do nichž ranní světlo ještě neproniklo, mezi starými, temnými domy a domky, až stanula před domem Amlingovým.

Doptala se na něj v šerém, nečistém průjezdě, šla po dřevěných tmavých schodech do nevysokého patra, kdež stanula, dechu pozbývajíc, u nízkých zašlých dveří, které jako dvoje sousední vedly do chudého bytu. Cítila srdce, prudce bilo. Strach ji zastavil, lekala se, co dělá, a kdyby ji někdo viděl a poznal. Ohlédla se vpravo vlevo nejasnou chodbou, nervózně zaklepala a nečekajíc vešla chvatným krokem. Za prahem jako by jí nohy zarostly do země.

Chudá jizbice, malá, o jediném polozamrzlém okně, v kalném osvětlení zimního rána; bídné lože skoro bez peřin, a na něm… Seděl mladý muž, sličné kadeřavé hlavy, ale bledý, zapadlých tváří, ubohý, smutný, halící se v ošumělý plášť – To byl Amling, statný, kypící jarou silou, jak ho měla v mysli, elegán, v otáhlém kaputu s trojím límcem, v kloboučku na kadeřavé hlavě, jak ho viděla naposled na Barvířském ostrově pod stromy – a teď, tady – Srdce se jí pohnulo hlubokou lítostí, až jí slze vytryskly.

Amling jako by zjevení viděl; nevěřil očím, pak vykřikl její jméno, ruce vztáhl. Nadál se té návštěvy, pro ni psal poslední svůj list, ale že by tak brzo, v tuto chvíli –

Letěla k němu, zapomenuvši v ten okamžik, kde je, co dělá. Chytil ji za ruce, líbal je, děkoval, vykřikoval jako pohnutím a vděčností a zase jen:

„Paulo! Paulo! Paulinko!“

Jak u něho sedla na chatrné židli a hleděla mu do ubledlé tváře nyvého výrazu, kolem níž se pochvívaly kadeřavé vlasy, do nichž kdys v nejvyšší rozkoši nejednou hrábla a prsty své zaryla, byla by jej k sobě přitáhla a hladila a líbala v živé lítosti, v šíleném záchvatu oddanosti. Na všecko zapomněla, co pro něj zkusila i vytrpěla, na všecku za to nevšímavost jeho. Zalesklyť se slze v jeho očích, zaplakal, ruce jí líbal a prosil třesoucím se hlasem, aby zapomněla, aby mu odpustila; a zase děkoval a líbal zas, přiklonil její hlavu na svá prsa a sil polibky po čele, očích, po tváři –

Vytrhla se, vstala. Bála se o něj, o jeho zdraví a vtom, jak odstoupila od lože, bodla ji do očí zase všechna tíseň a chudoba jeho bytu. Skočila ke kamnům, u nichž našla hrstku dříví, vyšla bez váhání a zatopila; vrátivši se, podala mu víno, vyptávala se na zdraví i nemoc. Mluvila chvatně, tlumila hlas, naslouchala jeho vypravování jako zapomenutá. Viděla, slyšela jen jeho. Našli se zas, miloval ji, cítila blaho své oddanosti jako jas a klid slunného dne po chmurách, a chudá jizbice, nad níž prve trnula, byla jí útulnou jako hnízdo –

Vstal, šel k ní, ne však jistě, viděla, že se přemáhá; nutila ho, aby usedl, plášť porozhalený na něm přitáhla, začala mu rovnati postel, stlát, litujíc ho, na tom že ubohý musí ležet, jako vězeň nějaký, a ještě hůř. Litovala ho nahlas, a že sem pošle maminku, ta že to tu spraví, takhle že –

„A ty už nepřijdeš –“

Viděla dychtivý i prosebný jeho pohled, v té chorobnosti tak jímavý. Chvilku mlčela.

„Přijď, přijdeš!“ žadonil a vztáhl ruku.

Kývla hlavou, podala mu pravici, vytrhla se mu však, když ji chtěl k sobě přivinout. Chytla košík, u dveří se zastavila, a rovnajíc si vlasy nad čelem, napomínala, ať se pamatuje, ať se šetří a nechodí ven – Vyšla kvapně, na chodbě se zas plaše ohlédla vpravo vlevo a běžela ze schodů. Nikoho nepotkala ani dole.

Stará Butteauová se divila, cože se Paula tak dlouho nevrací. Když vstoupila, pohledem na ní poznala, že něco je. Ptala se, proč nejde.

Místo odpovědi zeptala se Paula tlumeným hlasem, co Thám, spí-li ještě.

„Vstal teď.“

„Maminko,“ Paula vzrušená se k ní nahnula, šeptajíc pohnutě, naléhavě: „Vy musíte tam – k Amlingovi!“

„Jezus, dítě!“ Butteauová postavila prudce hrnec vody, který chystala do ohně.

„Tys u něho byla!“

„Byla.“ Paule zahořely oči. „Kdybyste ho viděla!“

„Nešťastné dítě!“ děsila se Butteauová, spínajíc ruce. „Ty zas – Jezus Maria, ty nás všechny zničíš a nejdřív sebe.“

„Já už jsem – ale chci – mami –“ Umlkla, nebo za dveřmi v pokoji ozval se Thámův kašel. Stará Butteauová chytila hrnec a chvátala s ním ven, postavit ho do nístěje, kde oheň už plápolal.

Celý den se již ani nezmínila a zdálo se, že se na Paulu hněvá. Pozdě odpoledne, když Thám odešel a po něm se také Hanzi vytratil, začala sama, durdivě, cože si Paula myslí, jak se mohla odvážit.

To již byl ústup. Paula ji znala; i začala vypravovat o Amlingovi, jak je ubohý, jaký má byt, v jaké je tísni. Butteauová naslouchala ze zvědavosti, pak už s účastenstvím. Litovala Amlinga, i Pauly jí bylo líto. Nemohla se dívati na její tesknotu a smutek.

„Inu, chudák – věřím, což teď, v tenhle čas a po nemoci, po nemoci, když groše nevydělá, to dá rozum, a nikoho že nemá, povídá. Já bych –,“ rozhodovala se, mluvíc rychleji, „se tam podívala, ale ty tam už nesmíš, ne, ty ne!“

Paula slíbila a hned druhého dne pospíchala stará Butteauová k bytu Amlingovu. Byla ve velikém čepci, na ruce nesla košík a pod velkým šátkem uzlík; v tom byla podhlavnička i přikrývka, jež dala Paula ze své postele.

Held, upozorniv Tháma, že je Amling v Praze, víc na tu záležitost nevzpomněl, až jej Thám opět připomenul, když se přišel přeptat, je-li Amling dosud v nemocnici. Held přitom zlehka se optal, stalo-li se něco, a když uslyšel, že nic, že Thám se jen z opatrnosti přeptává, víc se o to nestaral. Měl svého dost, v nemocnici, mimo ni, a vlny pohnuté doby klidu nepřidávaly.

Co se jen tutlaně roznášelo, čemu nechtěli zpočátku ani věřit, o čem noviny mlčely jako hrob, zjistilo se; Rusové i císařští utrpěli u Slavkova krvavou porážku. Hrozné podrobnosti se šířily o čísle padlých i raněných, jaká bída byla na bojišti, jak nemocné rozvezli a rozvážejí široko po okolí až i do Čech, v Litomyšli že upravují zámek na špitál.

O tom noviny mlčely a jen to ohlásily, že čtvrtého prosince, tedy druhý den po bitvě, kníže z Lichtenštejna jel s trubačem do hlavního bytu francouzského, aby vyjednal příměří. Sotvakdo zareptal pro tu novinu, každý, všude dychtili po míru jako po vláze.

Held kolikráte si vzpomněl, když docházely zprávy tak neutěšené, co asi říká rada Slívka, těší-li se ještě na lepší obrat, na vítězství; také se na něj zeptal, když jednou dopoledne, v polovici prosince, setkal se na Perštýně s rytířem Jeníkem a když od něho uslyšel, že císař měl tu ty dni sjezd s Napoleonem v Holiči v Uhrách.

„Ale ten slavný car,“ přidával Jeník rychle, „ten tam nezůstal, ten odjel pryč dříve, nežli francouzský císař přijel; nečekal, a nač – Ta schůzka bude drahá, začali tam o pokoj jednat.“

„Co řekne pan rada Slívka.“

„Nic, nic, ten už mlčí. První čas po té porážce nešel ani na lidi, ani u baronky Skronské se neukázal. A proč jich tam není vidět –,“ zeptal se Jeník náhle.

„Paní baronka je zdráva.“

„Je, to je, jako rybička; a teď ani nesmí stonat, když bude snad svatbu strojit.“

„Tedy přec!“

„Silně se o tom mluví. Rytmistr Hanold je pilně navštěvuje, to není jen tak. A baronka ho, rozumí se, drží; taková partie!“

„A slečna –“

„No což – ráda ho snad vidí; je pěkný muž a má teď tolik záře, a sláva oslňuje.“

„Mohla by s ním být šťastná?“

Jeník pokrčil rameny.

„Kdyby byl tak vytrvalý, jako je prudký – A rád si prý také zahraje, mluví se o velkých sumách – nu, ale což to – toho snad nechá, až se ožení, a spokojí se s málem, bude jako já des Pagatels vertrautester Freund. Ale s dámami, pane doktor, to je hra veselejší, interessanter –,“ žertoval Jeník, „to jsem vždycky rád, když upadne karta na zem, a to jsem – šups – hned dole a hledám kartu beim Fuss, rozumí se, že –,“ nedořekl v smíchu, ale dodal:

„Co taky má starý mládenec. Ale oni –“

„Patřím mezi ně.“

„Oh, oh,“ protestoval rytíř z Bratřic, „ženili by se, chtěli by jich. Slýchám, jak si paničky i slečinky o nich povídají.“

Held se usmál nevěřivě a mávl dlaní, hned však upřel oči na Jeníka, jak si Jeník náhle připomněl:

„A tuhle se také nevěsta ptala.“

„Nevěsta?!“

„Nu, skoro nevěsta, slečna Lory.“

„Na mne?“

„Co dělají, že jich není vidět, jsou-li zdráv. Jářku, zdráv jako mník a zdraví rozdává.“

„Oh, slečna Lory je hodná,“ řekl Held srdečně, zchvácen náhlou vlnou vřelé sympatie. Celou cestu na ni myslil, když se s Jeníkem rozešel, a živě zas se mu mihla, jak ji naposled viděl, když jí sbohem dával, její pohled nezapomenutelný.

Lory se dostávala v ten čas k bezvětrné, ale neutěšené zátoce tiché rezignace. Vše ji tam nutilo a zatlačovalo. Pozbyla naděje, viděla, že marně myslí na Helda, marně touží po blahu vzájemné lásky. Bývaly na podzim chvíle, kdy věřila, že se k ní změnil, že ji rád vidí, že ji hledá. A konec – odešel, mohl tak odejíti, ani slovem se nezmíniv. Tak snadno ustoupil, nebo tak snadno tetě uvěřil, ani se nepřesvědčiv. Mohl psát, když neměl příležitosti s ní promluvit. Ale neměl proč a co – Bolelo to pomyšlení, než čím dále tím méně si je vymlouvala; tma beznadějnosti brala jí všecky milé vzpomínky, ve kterých ještě živořily kořínky poslední naděje. A již vysýchaly.

Už jí připadlo, nač se tedy bránit, proč se vzpírat – Už z vděčnosti bylo nesnadno. A vděčnost cítila vřele a hluboce, vděčnost za vše, jak se jí teta malé, nedospělé ujala, jak ji vychovala jako svou. Již začala uznávati, že i to, jak jí teta radí a domlouvá, aby si vzala Hanolda, je všecko z upřímné starosti a lásky. I to již nemíjela bez uvážení, co jí baronka nadhodila o dvojí budoucnosti, jak by jí bylo, kdyby osiřela, kdyby měla žíti sama, nemajíc nikoho a nemohouc se o nic opřít.

A Hanold ji má vášnivě rád, je tak pozorný, on, divoká síla, jako beránek při ní, tak něžně pozorný – Viděla, cítila, jak ji ta oddanost povznesla ve společnosti. Lekla se ho, když se vrátil z vojny, pak s úzkostí čekávala první návštěvy a nejednou jí proskočila myšlenka, že kdyby se mu ruka brzo zahojila, že by se vypravil do pole – Teď už rezignovaně pomýšlela na hodinu, kdy se dvéře otevrou a vejde a zablýská černýma očima a políbí jí horoucně ruku. Již se nelekala a pomýšlela na to bez odporu.

Helda neviděla již dlouhý čas. Nepochybovala, že zúmyslu se vyhýbá. Teta nestonala, nebylo sice přímé příčiny, aby přicházel, ale jindy se časem stavil, byť i nebylo třeba jeho rady. I když byl pozván, jako na ten večer, omluvil se a nepřišel. Snad proto, co mu teta řekla, nebo aby ona, Lory, se nedomýšlela, aby bylo zcela jasno. Při tom pomyšlení jí v očích pálilo; bylo jí, jako by ji odstrčil.

Nedlouho po Vánocích rozlétla se zpráva, že jednání o mír skončeno v Prešpurku, že hned po Novém roce začnou se Francouzové stěhovat a do čtrnácti dnů že se vyklidí z Čech, Moravy, Vídně, z Rakous, ze všech zemí, ve kterých dosud leží jejich posádky. V prvních dnech nového roku 1806 přinesly noviny prohlášení pokoje; také na rozích se zabělalo. Nejvyšší purkrabí ohlašoval na rozkaz císařův a králův, co bylo s Napoleonem ujednáno.