F. L. Věk

Když v noci ze 16. na 17. prosince r. 1742 francouzský maršálek Belle-Isle vytrhl s většinou svého vojska z Prahy, aby unikl strašlivému hladu tam řádícímu a přesile císařského vojska před Prahou, vedeného knížetem z Lobkovic, zanechal na Hradčanech kromě menšího oddělení vojenského pod Chevertem také svého nemocného komorníka, jenž slul Jean Butteau.

Maršálek Belle-Isle vykonal za krutých mrazů a velice strádaje znamenitý svůj ústup do Chebu. Také Chevert pohroziv, že raději vyhodí královský Hrad pražský do povětří a sebe i vojsko své v jeho sutinách pochová, nedostane-li se mu čestného odchodu, vynutil sobě za čtrnácte dnů po ústupu maršálkově, že jej čestně propustili i jeho šest tisíc vojáků.

Jean Butteau s nimi nebyl. Tenkráte se již sice pozdravoval, a kdyby byl tak tuze dychtil s krajany odtáhnouti, bylo by možná bývalo. Než on zůstal. Zdrželo mladého Francouze srdce, které, jak tělo se vůčihledě zotavovalo, všecko hořelo a láskou i vděčností planulo k té, která ho po všecku dobu dlouhé jeho nemoci tak obětivě a oddaně opatrovala a ošetřovala. Byla to Marie Vojanová, mladá dívka, dcera hradčanského měšťana.

Jean Butteau se s ní pak oženil. Měli syna, jenž se nazýval po dědovi ve Francouzích Jacques. Otec Jean do smrti pořádně nemluvil ani česky, ani německy. Zato syn jeho naučil se od matky česky, ve škole německy a od otce francouzsky. Dospěv, zamiloval se náramně jako jeho otec, a také šťastně. Pojalť svou nejmilejší Bábinku, rodem Macháčkovu, za manželku.

Toho času, tj. roku 1787, bylo Jacquesovi Butteauovi i manželce jeho Bábi již přes čtyřicet. Bydlili ve druhém patře zasmušilého domu v Řeznické ulici na Novém Městě.

Přední pokoj jejich bytu byl menší druhého, ač nikoliv sám o sobě malý. V jednom koutě stála tmavá skříň, ve druhém lože s květovanými nebesy lehké a laciné látky, ve třetím kamna a ve čtvrtém prádelník s mosazným kováním čistého rázu rokokového. Na tom kuse bylo znáti, že patříval do skvělejší domácnosti, jakož i malý, hnědý stolek, stojící opodál tmavého klavíru u okna. Stolek ten měl na desce své přilepené malé mědirytiny, živě kolorované, jemně vystřihané a fermeží natřené, tak jak tenkráte bývalo módou před čtyřicíti lety.

Sem tam nějaká židle, a každá plna šatů podivně střižených, kroje namnoze ideálně historického, šerpy, pentle, stuhy, navrchu kolikeré střevíčky; jedny kdysi bělostné, nyní zašpiněné, jedny růžové, jedny žluté, ale všechny drobounké, malinké, roztomilé, ty s přezkou, plnou nepravých lesklých křišťálů, ty s vázankou, ony se vkusnými kokardami. A jeden pár, pěkně hnědý, stříbrem vyšívaný, stál na bílé židli na kupě všelikého šatstva pokrytého zeleným pláštěm, jenž plný lesklých cetek na svém okraji visel až na podlahu.

U kamen v koutě stály dvě bělostné pastýřské hole, jedna s uschlým věnečkem, druhá s fábory nahoře. Na stěně poblíže postele visela kytara, nad klavírem pastelový obraz maršálka Belle-Islea se zuřivou šarvátkou jezdeckou v pozadí. Vpravo vlevo od maršálka po siluetě v černém rámečku, zpodobující Jeana Butteaua, někdy komorníka maršálkova, a manželku Jeanovu Marianu v důstojném čepci à la Fanfan.

A pod nimi v tomto pokoji, garderobě nějaké ne nepodobném, v němž bylo hodně nepořádku, ač malebného, seděla u zavřeného klavíru Jeana Butteaua vnučka, prostřední ze tří dcer Jakuba Butteaua. V napudrovaných jejích vlasech tmavé barvy pronikala růžová stuha. Velké, tmavé oči šestnáctileté dívky hleděly do okna, o něž rachotil déšť.

Bylo zasmušilého odpoledne říjnového. Výhled ven nevábný; na zdi deštěm měnící své barvy a na spoustu cihlových a šindelových střech, po nichž voda jen crčela. A přece tam mladá dívka již chvíli zraky své upírala, volně držíc v pravici brkové péro. Před ní na klavíru, jenž byl i psacím stolem, ležela spousta not a notový papír; nad tím se černal velký skleněný kalamář. Dívka ustala před chvilkou od psaní a ven se zadívala, zamyslila.

Slušelo jí to i v tom nejasném, nevlídném světle podzimního dne. Nebyla krasavicí, ale měla výraznou, hezkou tvář, krásné oči a nadevše líbezný půvab svého mladistvého věku a jeho svěžest. Bylo ji viděti na tváři mile okrouhlé i na veškeré postavě pěkně rostlé, oděné domácím vkusným šatem světlé barvy s rukávy po lokte. Přes mladistvá ňadra měla od bílého hrdla volně křížem uvázaný krajkový šátek.

Byla tak zamyšlena, že nedbala, co se děje ve vedlejším pokoji, do něhož dvéře byly polootevřeny. Ozvalo se tam nejprve praskání lámaných louček, pak plamenů je zažehnuvších, a v to zvučel příjemný ženský hlas, popěvující sobě patrně při nějaké práci nebo jen tak v myšlenkách úryvek z Figarovy svatby, která zněla veškerou Prahou ustavičně, a to od poslední zimy, kdy ji tu poprvé dávali; zněla v divadle, v pokojích, dílnách, komůrkách studentských, na ulicích, i k tanci, i v krčmách při zvuku harf a houslí.

Pak najednou zpívající hlas ten umlkl a zvolal:

„Ale čokoládu, maminko, mně čokoládu!“

„A mně kávu, maminko, já chci kávu,“ vpadl hned druhý ženský hlas, zvuku více dětského a tónu trochu rozmazleně umíněného.

Nato třetí hlas, maminčin, nač si tak vymýšlejí, aby každé zvláště strojila. Měl zníti přísně, prozrazoval však, že odporu nebude a že maminka uvaří čokoládu i kávu, třebaže to marnost. Nežli však dořekl, zarachotil už také mlýnek drtící kávová zrnka, jejichž příjemná vůně zavanula až do pokoje, kde seděla zamyšlená dívka.

Ale ta se pak pojednou obrátila, jak na ni zavolala matka, ve dveřích se náhle objevivší. Byla tělnatá paní v bílém čepečku, v šatech poněkud obnošených a ne zrovna nejspořádanějších.

„Paulo, chceš kávu nebo čokoládu? Nebo snad mléko?“ ptala se paní Butteauová. „Mléko?“ ptala se nanovo nevyčkavši odpovědi.

Paula jen přisvědčila, že mléko, a dobromyslná paní odcházela, aby učinila také Paule po přání. To mívala skoro každé vaření; každá z dcer si vymýšlela něco jiného, a ona také vyhověla. Vyhověla jim vůbec ve všem, nemohouc jim nic odříci, třebaže to někdy způsobilo jí dost práce a starostí, třebaže musila časem a někdy dosti často dluhy dělati. Dělala je s vědomím mužovým, častěji však bez něho.

Proto nezřídka upadala v nesnáze a ne malé, poněvadž nemohla vždy včas, jak by ráda, zaplatit; v takových chvílích sama sobě domlouvala, že nesmí děvčatům ve všem býti po vůli. Ale byla zas a opět a opět. Nejméně si Paulina navymýšlela, jsouc ze všech nejskromnější. Nyní, matkou z myšlenek vytržena, namočila péro a jala se dále opisovati. Nepsala však dlouho. Někdo zaťukal na dvéře.

Dívka znala to zaťukání. Lehounký nach přeletěl jí pěkným bílým čelem a zvláštní svit mihl se jí v očích, když do světnice vstoupil mladý hezký muž, asi třiadvacetiletý. Vlasy měl pudrované a cop. Mokrý plášť nechal v předsíňce. Měl na sobě tmavomodrý kabát se žlutou podšívkou, růžově a modře pruhovanou vestu, od níž sněžnou bělostí svou na prsou se odrážel žabó plný varhánek.

Mladý muž vesele, s jakousi důvěrností pozdraviv, podal dívce ruku, kterou ona patrně ráda přijala a stiskla.

„Pořád pilna!“ pravil mladík srdečným tónem. „Aby vám jen neublížilo, panno. A ke všemu já vám také zas něco nesu. To však nekvapí.“

Sáhnuv do kapsy vyňal balíček. Za tu chvilku, jak mluvil, jak balíček rozdělával a na klavír kladl, dívka očí z něho nespustila. Když prve vyslovil starostnou svou obavu o ni, usmála se vděčně, a nyní, jak balíček rozbaliv před ní položil (byl to rukopis), nahnula se k němu, aby si přečetla nadpis. A on se také sklonil a dotekl se přitom tváří svou jejích vlasů. Četl nahlas:

„Wlasta a Šárka neb Díwčí boj u Prahy. Wlastenecká hra w 5 jednáních se zpěwy a baletmi –“

„Složil Václav Thám,“ ozvalo se vesele pojednou za mladými lidmi u klavíru stojícími.

Paula pozardělá vzpřímila se ihned jako proutek a mladý muž rychle se obrátil po dveřích, kde stála nejmladší dcera Butteauova Bety. Bylo jí teprve jedenácte let; dle řeči však a všeho jistého, smělého jednání jako by byla věku dospělejšího. K tomu nejvíce divadlo přispělo. Vyrostla při něm a sama také nebyla na něm neznámou. Dobylať sobě v Boudě, nazvané od září minulého roku, kdy ji císař Josef s generály Laudonem, Lascym, Hadikem a jinými navštívil, „c. k. vlasteneckým divadlem“, veliké pochvaly; hrála tam znamenitě dětské úlohy, jmenovitě v Thámově kuse Břetislav a Jitka a v Stunově Sedlském buřičství.

Vyrušivši sestru i hosta, usmívala se a dodala: „Je-li pravda, pane doktore, že to je nový kus od vás?“

„Ano, panenko, nový kus, a je tam také něco pro ni. Ale ona, zdá se mi, že již má nějakou novou roli,“ dodal směje se a upíraje zrak na veliký šátek, který měla volně přes ramena přehozený, a na rozpuštěné vlasy dělaným věncem zdobené. Betyna se také zasmála.

„A to je pěkné!“ zvolala. „Cožpak mořskou pannu není na mně ani dost málo vidět? To jsem to pěkně vyzkoušela!“

„Tak přece, doktore, pokročte!“ ozval se vtom ve druhém pokoji hlas, jenž si prve prozpěvoval úryvky z Figarovy svatby.

Doktor poslechl okamžitě. Vstoupil do pokoje, v němž podobně vypadalo jako v prvním. Na rozdíl měl na stěně zrcadlo ve skleněném, mdle broušeném, květovaném rámci a v jednom koutě bledě zelenou španělskou stěnu, polepenou barevnými i černými obrázky. Nábytek byl různý, nevalný, a jen pohovka květovanou látkou potažená svědčila svým vyřezáváním, že pamatovala lepší časy.

Na té pohovce seděla, vlastně víc volně ležela, majíc nožky opřeny o stoličku, osmnáctiletá mlle Loty Butteau, člen Bondiniovy společnosti v Nosticovském divadle. Napudrovanou hlavu měla opřenu o lenoch pohovky, kulatou bradičku hezky vzhůru, takže jí bylo vidět i bílé hrdlo, i, jak pruhovaný živůtek byl vystřižen, půvabnou šíji, kterouž fiší volně přes ňadra uvázané spíše odhalovalo, nežli ukrývalo. A zase si již pozvukovala nedbajíc šití, divných látek a divadelního šatu nějakého, rozložených po pohovce a kolem po židlích.

„Tak už to víte, doktore?“ německy ptala se vstupujícího nehnuvši se. Jen se pousmála. Ale hned jako rybka se vyšvihla, když doktor přisvědčil, a shodivši z pohovky barevnou látku, zvolala: „Tak pojďte, sedněte si. Semhle – a povídejte. Je tak ošklivě venku, brr – jak ten déšť šlehá do oken! To se bude poslouchat! Tak tedy, prosím vás, je-li pravda, že jsou také frajmaurky?“

„Jsou, panno, to jsem už minule řekl,“ usmívaje se odvětil Thám a sedl si.

„Ano, ale já myslím tu v Praze? Jak jsem o tom zaslechla –“

„Ach, pěkně vítám, pane Tháme,“ ozvalo se ve dveřích vedoucích z kuchyňky. Paní Butteauová přicházela, vítajíc ráda dobrého známého.

„Ale maminko, nechte nás, doktor bude povídat o lóži frajmaurek!“

„Nechám, nechám, milé děti, jen co se zeptám pana doktora, co by rád, zdali kávu nebo čokoládu, nebo –“

„Čokoládu, maminko,“ zvolala rychle za něj mlle Loty. „Budeme ji píti spolu, doktore, a teď vypravujte, prosím vás.“

„Není žádné pochybnosti, že tu v Praze je také adoptační lóže, to jest taková, v níž jsou také frajmaurky,“ začal mladý filosofie doktor Václav Thám.

„A mají také takové obřady jako páni, když je přijímají?“ ptala se dychtivě mlle Loty.

Malá Bety, zapomenuvši věnec na hlavě, schoulena do pruhovaného, velkého šátku jako do pláště, seděla na židlici poblíže pohovky a upřela po této otázce ještě dychtivěji velké své tmavé oči na vypravujícího. Ten se usmál a pravil:

„Ovšemže mají. A je dost těžká zkouška, když poprvé ‚sestru‘, jak se říká, uvádějí.“

„Ach, něco strašného!“ zvolala Loty. Bylo však znáti, že ji to velmi příjemně rozčiluje. A Bety, jako by o nějakou strašidelnou pohádku běželo, žadonila: „Povídají!“

Dychtivá zvědavost děvčat Tháma bavila.

„Nejprve zavedou tu,“ pokračoval a naschvál hodně vážně, „která chce státi se sestrou, do jizby úplně tmavé, do čiré tmy. V té hoří jenom jedno světélko, a to v umrlčí hlavě –“

„Hu!“ otřásla se Loty, ale hned zvolala: „Dále, doktore, dále!“

Bety ani nedutala; oči tkvící na vypravujícím se jí šířily. Ten, mrknuv úkosem po polootevřených dveřích do druhého pokoje, pokračoval:

„Když tak nastávající ‚sestra‘ ve tmě dobrou chvíli vydržela, přistoupí pojednou jedna ze ‚sester‘ lóže a ptá se jí, dobře-li všecko rozvážila, trvá-li na svém úmyslu a chce-li podstoupiti těžkou zkoušku, aby mohla býti přijata. Když přisvědčí, odváže jí ‚sestra‘ levý podvazek.“

Loty pohlédla pátravě na doktora, nežertuje-li, a usmívala se pochybujíc.

„Ano, levý podvazek, opravdu, a místo něho uváže jí sestra modrou, rozumíte-li, modrou pentli tak, aby jeden koneček té pentle čouhal. Pak jí svlékne pravou rukavičku, zaváže jí oči a ta kandidátka, abych ji tak pojmenoval, musí odpřisáhnout, že skutečně nic, ale nic nevidí. Pak ji teprve zavede ke dveřím lóže a pětkrát zaklepá –“

„Ach –,“ povzdechla Loty zhluboka. „A co pak?“

„Teď začne to pravé,“ odvětil Thám a vztáhl před se ruku s roztaženými prsty.

„Eh, nehrejte,“ durdila se mladá herečka. „Doopravdy –“

„Tedy doopravdy. Sestra na dvéře pětkrát zaklepá. Za dveřmi, v komnatě, sedí ‚ctihodný‘, tj. mistr lóže, v zástěře s modrou páskou; na té mu visí zednická lžíce. Klobouk má na hlavě. V levé drží nahý kord a přítomní ‚bratří‘ mají také v rukou obnažené kordy –“

„A sestry?“ ptala se Loty chvatně.

Thám usmívaje se odpověděl:

„Ty nemají nic, totiž v rukách. Ale sedí dokola, každá v bílém čepci, s bílou zástěrou a na pentli –“

„Modré –,“ Loty neopominula podotknouti i tázati se zároveň.

„Ano, na modré pentli zednickou ne lžíci, ale lžičku. Jak vidíte, jsou frajmauři galantní –“

„Jen dále, dále!“

Proud dešťový větrem hnaný mocněji zarachotil na oknech.

„Jak sestra venku vedoucí novicku na dvéře pětkrát zaklepala,“ vypravoval Thám, „ctihodný dá se jí třikrát optati, co chce a dobře-li si všecko rozmyslila. Když přisvědčí, otevrou se dvéře a ona vstoupí do brány utvořené z obnažených kordů, jež bratří drží jí nad hlavou.“

„Ale ona má zavázané oči –“

„Ano, má –“

„Čokoláda už bude,“ ozvala se paní Butteauová ve dveřích. Obě sestry, Loty i Bety, se po ní prudce obrátily, a starší zvolala:

„Nechte nás, maminko! Ještě ne – počkejte trochu –“

Matka poslechla a zmizela zase v kuchyni. Mladý doktor pokračoval:

„Nežli nastávající sestra do té brány z kordů vstoupí, mistr lóže se jí ještě jednou zeptá, dobře-li vše uvážila. Ona, toť se ví, že ano. A tu se jí mistr ještě zeptá, zdaliž se kdy dopustila něčeho nečestného, nepoctivého, a ona řekne, rozumí se, že ne. Pak ji vedou pod ty kordy, jako ocelovou branou dále do sálu, a sice od půlnoci k západu, a to třikrát po sobě a pak dvakrát kolem stolu, u kterého stojí mistr lóže. Na tom stole jsou dvě hořící misky, a nad ty misky pozvednou kandidátce ruce –“

„Nad oheň?“ divila se Loty.

„Ovšemže, ale asi hezky vysoko. ‘ Vtom přistoupí k ní dva bratří s hořícími pochodněmi, kteří ji dovedou k výklenku v sále, zastřenému oponou. ‘ A jak to řekne, sdělají kandidátce obvazek s očí, záclona ve výklenku se rozhrne, a již vidí – kostlivce.“

„To je hrůza! A nesmí vykřiknout?“ zvolala Loty.

Bety naslouchajíc nehnutě s dechem utajeným, povzdechla zhluboka. Thám zlehýnka se usmál, a mrknuv opět po dveřích do druhého pokoje, odpověděl:

„To nesmí. Musí stát chvíli proti kostlivci tiše, ani se nehnout a uvažovat, až se ozve mistrův hlas. A ten zvolá: ‚Odveďtež ji tedy ze smrti k životu! ‘“

Vtom zarachotily konvičky a koflíčky, jež paní Butteauová nesla na velikém táci.

„Teď se už nedám,“ pravila rozhodně, ale vesele, „k čemupak by to bylo. Posvačte a pak si zas vypravujte.“

Odporu nebylo, zvláště když doktor Thám přidal se na stranu paní mateře. Jen v tom povolil, že aspoň dopoví, co je s tou denicí.

„Za mistrem lóže je veliká červená opona. K té nastávající sestru zavedou, oponu odhrnou, a za ní ve výši svítí veliká hvězda, plná světel. Tu novicka poklekne a skládá slib.“ Thám pomichoval lžičkou čokoládu. „Pak obdrží pásku, mistr ji obejme, nazve ji sestrou, vede ji ke všem bratřím a sestrám, kteří jí dávají bratrské a sesterské políbení, a ona –,“ zamlčel se, lámaje si pečivo.

„A ona?“ ptala se chvatně Loty, zastavivši s malovaným koflíčkem u samých rtů, ku kterým ho chtěla přichýliti.

„Ona jim všecky hubičky vrátí!“ zvolala pojednou malá Bety.

Matka potěšena dala se do smíchu a Thám i Loty také. A ta se přitom otázala:

„A jsou tam také mladí bratří? A hezcí?“

„Hrabě Canal –,“ odpovídal Thám, pije čokoládu.

„Oh!“ děsila se Loty. „A kdo ještě?“

„Hrabě Lažanský, bibliotekář Ungar –“

„Haha!“ smály se panenky veselým, rozpustilým smíchem.

„Profesor Cornova, profesor Meissner, rada Riegger, hrabě Kolovrat –“

Děvčata chechtala se dále a Lotka za smíchu volala:

„To jsou mladíci – haha – to jsou bratří k hubičkování – haha!“

Až ji paní Butteauová musila napomenouti dokládajíc, že ty sestry také nejsou z nejmladších, jako hraběnka Canalová a radová Rieggrová, a zrovna k líbání. Zavolala na Paulu a divila se, cože nejde.

„Ó ta čte!“ zvolala Bety. „Pan doktor přinesl novou hru, a jistěže vlasteneckou, a to ona Paula dala se hned do ní, to jí je milejší nežli o těch frajmaurkách.“

„Ale mléko jí vystydne,“ mínila paní Butteauová. „Pijou, pane doktore. Já teď budu také poslouchat. Ale dříve ještě koflíček! Tak, ono se jim v krku zavlaží.“

Paula skutečně dala se do čtení. Zpočátku jen listy přemítala, zvědavě do nich nahlížejíc, ale pak ji jeden z výstupů nějak zabavil. Četla ho, četla druhý a ten za ním a již nedbala vypravování autorova ve druhém pokoji. Jeho dílo ji všecku upoutalo. Četla s velikou dychtivostí.

Maminka ji volala na mléko. Hned nešla. Chtěla ještě výstup dočísti. Proto pospíchala. Než nepřečetla, neboť někdo zaklepal na dvéře. Rychle se vztyčila. Dvéře se otevřely a vstoupil svěží panáček, útlý a štíhlý, příjemného líce, dle všeho student. Byl to mladý filosof František Věk.