F. L. Věk

Na schodech i pak, když vyšel z paláce, na ulici ještě, se v duchu Věk ptal, cože se Márinka tak ptala na divadlo. Jasné však a určité odpovědi nebylo, a také ne klidu a místa k uvažování. Rozproudiloť se kolem lidmi jako přívalem. Rozcházeli se z uvítání. Věk, kráčeje směrem k Poříčské bráně za krajany, musil se chvílemi zastaviti. Hlahol zvonů již umlkl i salva z děl na hradbách naposled zahřměla za prvního soumraku. Zato ulicemi hlaholila hudba. Různé kapely, tu větší, tam menší, kráčely v čele cechů prapor svůj doprovázejících.

Už se hrubě soumračilo, když Věk došel ke Zlatému bažantu. Z krajanů tam nezastal žádného. Byliť ještě v městě. Již odcházel, vtom potkal Exnerova Pepíka. Věk se ho ptal, jak viděl, měl-li dobré místo.

„Ale dobře, brachu, všecko jsem viděl. Užil jsem dost, ale teprv teď užiju,“ dodal, směje se. „No pojď, nepospíchej, chvilku počkej, bude ti stát za to. Náš konšel –,“ a smál se zas. „Pinkava, ten bude o dnešku vypravovat! Ten toho viděl! Haha!“

Věk musil s krajanem a zasedl s ním v koutě poblíže dveří, kde bylo ještě trochu místa.

„Někams ho zaved, na špatné místo,“ mínil Věk.

„I nezaved. On tam jel sám.“

„Jel?!“

„Jeho lakota ho svezla, haha – Já mu dám smát se mně. Víš, jak se zubil, když ty ženské mně to vyvedly. A tak jsem naved aucknechta, aby ho zjednal s forou, kousek jen, za bránu, na dnes časně ráno. Stálo to kolik dvacetníků, ale vem to nešť!“

„A Pinkava jel?“

„Jel, jak by nejel, za groš by blechu hnal. Jel za Koňskou bránu někam do vsi; aucknecht ho poslal do nějakého dvora, ale on tam žádný není, že prý mu tam naloží nějakou bednu s máslem a masem nebo co a že bude do osmé ráno zase tu a že dostane tři zlaté. No, on a tři zlaté a vydělat je asi za dvě hodiny. Přivstal si dost –“

„A ještě se nevrátil?“

„Kdepak! Spletli jsme ho s hodinami a s cestou a jak tam je daleko. Když se vracel, už byla brána jistě zavřena, a nepustili ho. A tak se díval na průvod za branou na pole.“

Mladý soused se dal do smíchu a smál se a rukou na odpor mával, když Věk myslil, že je to trochu moc.

„Nic, patří mu to. Vždyť věděl, že o osmé brány zavrou. Proč je takový lakomec!“

Ale vlk byl za humny. Ještě o něm mluvili, a vtom vstoupil Pinkava s vydrovicí na hlavě, s bičem v ruce, v ublácených botách a rozhlížel se nějak rozčertěný hospodskou jizbou plnou lidí a kouře. Škubl sebou, bílé řasy mu zamrkaly; přistoupil chvatně ke krajanům.

„Dej mně tři zlaté!“ zvolal prudce na Exnera. Veselá kopa na něj, co chce, a na podomka ho pak odkázal, ten že ho zjednal.

„Však já už vím. Tys ho naved. Ani tam takový dvůr není. Co jsem se nahledal! Měli jste mne za blázna. A slavnost jsem propás. Nepustili mne do města. A celý den krmení koňům, a člověk snad také něco chce. Kdo mně to nahradí? Zaplať! Aucknecht nechce nic dát, když jsem nic nepřivez! Jak bych přivez, ty votipero bláznovská. Zaplatíš, nebo tě nechám v Praze a nevezmu tě na vůz. A provazy zaplatíš taky –“

Konšel nedbaje, že se všecko po něm ohlíží, škubal sebou a dorážel na mladého krajana, jenž se jen smál a žertem ho odbýval. Věk konce toho jednání nevyčkal. Vytrativ se ven, zamířil ku Prašné bráně a Celetnou ulicí na Ovocný trh. Setmělo se již a začal zase váti studený vítr. V něm třásly se a zmítaly zarděle plameny lamp, jichž po ulicích hořelo více nežli jindy.

Věk zašel k Modrému hroznu, proti divadlu, jak měl s Hněvkovským ujednáno. Modrý hrozen si proto vybrali, poněvadž se nadál, že se tam sejde s Thámem. Chtěl s ním mluvit a také ho, kdyby šlo a se hodilo, požádat, aby mu zprostředkoval lístek na korunovační představení, na novou operu Mozartovu, a kdyby nebylo možná, alespoň na pozejtří, na pátek, kdy bude Don Juan, jak se od Helda dověděl, a kdy, jak se proslýchalo, také dvůr do divadla přijede.

U Hroznu bylo plno. Zahlédl tam mnoho herců, zpěváků a hudebníků, z nichž mnohé znal ještě ze studentských dob. Tháma však mezi nimi nespatřil. Když Hněvkovský přišel, poseděli tu dlouho. Tháma se však nedočkali. Také nazejtří, po slavném vjezdu, se s ním neshledal, ač se nadál, že jej asi zastane večer o českém představení u Hybernů, kam zašel se svými krajankami. „Karolin“ s nimi nebyla, poněvadž se jí zase větřice v hlavě tuze rozbláznila. Věk však měl podezření, že ta větřice je z českého představení, do kterého se ani dceři vrchnostenského služebníka nechtělo, jelikož je měla za něco sprostého, jen pro lidi, kteří neumějí německy. Jindy by se byl Věk více rozhorlil; dnes však mu bylo vhod, že stará panna s nimi nešla. Také se po Thámovi hrubě neohlížel. Byl rád, že ho tu neviděl, poněvadž se obával, že by tu s ním byla Paula. A to setkání by mu dnes bylo nejmíň příjemno před krajankami, vlastně před Márinkou.

Celé dopoledne dnes s nimi meškal. Vedl je na Hradčany, do královského Hradu, kde dopoledne nový král uděloval audience a kde bylo nadobyčej živo kočáry panstva, nejvyšších úředníků Království českého i jiných, gardou, hačíři, lidem domácím, venkovským i vojskem. Stará Snížková se nepřestala divit. Jen to těžce nesla, že nemohli k Sv. Vítu, do kostela; ten, jsa upraven pro nastávající korunovaci, byl zavřen. Její vnučce se však vše líbilo a nic jí nescházelo. Dopoledne jí uběhlo jako chvilka. Odpoledne zůstala s babičkou doma. A zas na večer se těšila, ač se ho také strachovala. Ani toho nemohla zatajiti.

Věk viděl, když vcházeli do divadla U Hybernů, že je nějak rozčilena. Maně mu připadlo, že se jí včera tvář vyjasnila, když slyšela, že on nepůjde do divadla. Cože se ho bojí? Netušil, jaké myšlení mělo děvče už doma, cestou, a teď v Praze, jak kolikrát si vzpomněla na tu „komediantnici“, neshání-li ji, nemluvil-li s ní a není-li v divadle, a že ji snad uvidí a Věk že bude jen na ni hledět.

Poněkud se upokojila, když zasedli v lavici na svá sedadla v bývalém refektáři a když Věk se choval k nim jako ráno, jako do té chvíle, s plnou pozorností, šetrně, když si jenom jich hleděl a všímal. Živě vykládal o českém divadle, jaké mělo začátky, jaké má nesnáze. Kolem to šumělo a bzučelo živým hovorem čekajícího obecenstva, jež bylo vpředu, v přízemí měšťané v copech i bez nich, měšťanky v divných čepcích a kloboucích a salupech, za nimi řemeslníci, dnes také venkované, sem tam studenti dole i nahoře na galériích, kde to šumělo a zvučelo hovorem i smíchem a žerty studentů, učedníků, tovaryšů, děveček a jiného pracovního lidu, jehož tam bylo plno, plničko. Preclikář tudy obcházel i uzenkář, a roznášeč piva hlasitě volal: „Pivo! Pivo!“

Olejové lampy na stěnách i v lustru od stropu svítily začervenalou září na skrovný stánek Thálie, ne tuze bohatě malovaný, rozlehlou prostorou, donedávna klášterskou, na různé její obecenstvo. Neleskly se tu zlaté porty vojenských stejnokrojů, ani vyšívání na sametových kabátech, nešustilo tu hedvábí, aniž se třpytily drahokamy. Bylo tu málo záře a lesku i pohodlí. Ale všem se tu líbilo, všem bylo na tvářích viděti, že jsou tu spokojeni, že se již těší.

Věk, zjistiv si, že tu nikoho od Thámů není, nabyl plného klidu a věnoval se jen svým krajankám. Tiše jim ukazoval tu tam znamenitější osobu z pražských vlastenců, které znal. Před nimi hodně vpředu seděl vlasatý sedlák v zeleném kabátě vedle šedovlasého kněze.

„To je Vavák a vedle to je P. Vrba,“ šeptal Věk a vykládal, kdo jsou, a jmenovitě o Vrbovi, že byl také u nich v Dobrušce. Vtom už své společnice zas upozorňoval napravo, na mužíka v kabátě žemlové barvy. „To je Melezínek, stojí vedle tiskaře Zimy z Malé Strany, pernikář, vlastenec, ten pro divadlo žije a skládá vždycky básně na památku českých her a písně chvály všem, kteří české hry ‚dívací‘ hrají. Podívejte se, jak se vesele rozhlíží, to on má radost, že je tak plno.“

V první řadě nastalo hnutí, jak uvolňovali přístup k sedadlu nově příchozímu v tupetu a jeho mladé paní. Věk bezděky se dotekl Márinčiny ruky a živěji ji na příchozího upozorňoval, to že je Kramerius. Melezínek prve mladou krajanku tak nezajímal; nyní však natáhla krček a napjala zrak, aby zhlédla toho, jehož knížky a noviny tak ráda čítala. I starou Snížkovou zajímal, ale neméně si všimla s Márinkou jeho mladé, vysoké, pěkně urostlé paní. I Věk na ni bedlivě upřel zrak a vzpomněl si, co mu Kramerius předevčírem večer řekl. Ale vtom zpozoroval také Šedivého, kterého pro lidi před nimi sedící i stojící v místnosti ne nadbyt osvětlené dosud nepostřehl. Mladý spisovatel vstav živě vítal Krameria a jeho paní.

Věk viděl, že český expeditor usedl vedle Šedivého a že mu po chvilce něco šeptal. Snad se to týká té jeho šlechtičny. Šedivý by asi, myslil Věk, nejraději slyšel, že je ta paleta do frajbálu jistá. Už dnes ráno se byl Věka u Hněvkovského zeptat, jak s ní bude. Jak byl rád, když uslyšel, že to asi půjde, že správce z paláce Mannsfeldského se přičiní. Zdá se, že Šedivý dosud neví o slečně to, co Held viděl a pověděl. To, co nyní Kramerius Šedivému pošeptal, jistě to nebylo. Nebyl by se nešťastně zamilovaný spisovatel na takovou novinu usmál a nebyl by se také Krameriově paničce klonil.

Stará Snížková byla zabrána do rozprávky, kterou s ní začal nějaký měšťan starý vedle ní sedící. Byl už nahrbený, vrásčitý, ale čilý a patrně všechen tu šťastný. Také o tom hned sousedce z Dobrušky vykládal, jako by byli staří známí. To, co povídal, mohl, jak myslil, každému zde pověděti. Byliť všichni jednoho smýšlení. Starý měšťan o tom mluvil, dokládaje, jak se na ty české hry těší, to že je vždycky svátek, když jsou a když může jíti.

V orchestru zahrála hudba. Pak začal Zimův kus hrdinský, rytířský o Boženě a Oldřichu. Vystoupili rytíři v divadelně historických kostýmech, na rok ne zrovna věrných, v plné zbroji, vystoupil kníže Oldřich a měl dlouhou řeč živě přednášenou; ta se nad jiné líbila starému měšťanu, jenž oka z jeviště nespustil a poslouchal, že mu ani slůvko neušlo. Spokojeně se usmíval, hlavou pokyvoval, chvilkou si i potichu ze samé libosti zamručel nebo tlumenými výkřiky a slovy hercovu řeč glosoval:

„Vida, vida! – Aha! – ach – ach – A česky, pěkně česky – A kníže! Zeměpán!“

A za chvilku zase:

„A všecko česky… To bylo! Bože!“

Vtom jak knížeti nějaký lech rovněž jadrně odpověděl, usmíval se staroch a radostně si opakoval:

„Od stavu, od stavu, a taky česky. Tenkrát! Inu, inu!“

Staré Snížkové to trochu vadilo. Márinka však neslyšela. Divadlo ji všecku zajalo. Něco takového dosud neviděla. Nádherná knížecí síň se sloupy, rytíři v lesklém brnění, kníže v červeném plášti, a těch pěkných řečí! Nový svět tam před ní. Hleděla s větší a větší pozorností, se zájmem stále rostoucím. Věk byl méně pozorný. Přes tu chvíli pohleděl po očku na svou mladou sousedku. Měl z ní radost, jak je všecka zajata, jak se upřímně dívá, jak ji to těší, a maně si vzpomněl, jak před rokem seděl ve Stavovském divadle vedle Betyny, co ta vyváděla, jak se koketsky ohlížela a pak jak se k němu tlačila, nohu o nohu tiskla, rendez-vous dávala. A opodál jak Paula zasmušile před se hleděla, jeho si ani nevšímajíc, a jak i v pohledu, který na muže na jevišti upírala, byly chmura i výčitky sobecké lásky.

A tu ta myška vedle! Jak roztomile vypadá v prostém svém účesu s pentlí ve vlasech, s tím čelem dětsky čistým, půvabná dívčí ostýchavostí i tím živým zájmem, s jakým pozoruje a sleduje všechen děj. Všiml si také, jaké má dlouhé, pěkné řasy, a zase na drobném, zardělém oušku utkvěl jeho zrak i za ouškem na pěkném, svěžím hrdle.

Kněžna vystoupila na jeviště, a vtom jako by se Márinka lekla. Trhla sebou a po Věkovi se obrátila. Pohled její, Věk by se byl ho toho okamžiku nenadál, byl zkoumavý. Než mladý kupec, klidně se usmívaje, nachýlil se poněkud a pošeptal jí:

„To je panna Procká, znamenitě hraje.“

Márinka, jakoby v něčem přistižena, rychle se obrátila k jevišti, náhle se zarděvši, a upřela zase zraky na kněžnu panny Procké a dívala se jako prve upřeně. Trvalo však chvilku, nežli zase přišla do děje. Hleděla, hleděla, ale myslila, cože ji to napadlo, není-li tato krásně vystrojená kněžna ta jeho bývalá – – Proč na ni myslila prve, když sem šli, a proč se jí, neznámé, lekala… Proč… Než ty myšlenky přešly brzo jako mráček. Uvolnilo se jí, že ta Procká to není, jak myslila. Zanedlouho byla zase v proudu hry a dala se volně unášeti jejími půvaby. Že sedí vedle sousedčina syna, nezapomněla. Než aby se po něm znovu ohlédla, toho se již neodvážila za dlouhou chvíli. Když pak po očku pohlédla, bylo to, když cítila, že to, co tam na jevišti právě kníže svým lechům mluvil, jistě se mu líbí.

Tu se Oldřich bránil dvořanům, kteří mu vytýkali, že si chce vzít selku za manželku. Dovolával se svého původu a důrazně k nim mluvil, že z ciziny není všecko nejlepší a že je hanba, kdo se stydí za to, co z jeho vlasti, ku kteréž a k jejímu jazyku především vždy má plápolati láska každého, kdo chce slouti jejím dobrým synem a ne jejím zrádcem.

Hercova slova chytla všecky uvědomělé a ostatním byla jako jiskry, jež náhle křísnou do tmy a zapálí. Dole i shora strhla se bouře potlesku, až se stará Snížková lekla. Věk tleskal jako všickni velmi prudce, ale všiml si také, jak se jeho mladé krajance lesknou oči, jak se jí zarděly tváře. Znovu zahřměl potlesk a s ním mísily se pokřiky souhlasu a nadšení.

Starý měšťan vedle Snížkové začal také tleskat, ale přestal hned. Zatmělo se mu v očích; slzy se mu z nich hrnuly. Utíral je červeným šátkem a vykřikoval přerývaně, v pohnutí:

„Právo! Právo! To bylo! Bože! Bože! Slyšíte, Staročechové!“

Než pak, bylo v posledním jednání, na Pražském hradě, když vstoupila do prázdné knížecí síně nějaká dvořanka, lekl se Věk a náramně. Té dvořanky Pauly! Přišla náhle jako zjevení. Na ceduli jejího jména nečetl. Nevěděl, že převzala úlohu za herečku navečer náhle se roznemohší. A na prknech ji také dosud nikdy neviděl. Trhl sebou, chvilku hleděl strnule na jeviště. Když ji před rokem zhlédl, poprvé, co řeči nabyla, urostlou, štíhlou, v bílém čepečku, s černým šátkem volně od hrdla přes ňadra uvázaným, přibledlé, hubené tváře, v níž se jevila únava i ustaranost, byl dojat jejím zjevem i pohledem jejích zapadlých očí.

Teď silně nalíčená, v podivném koketním účesu, v pestrých vystřižených šatech, plných divadelních blýskot, divně ho dojala. Bylo mu jí líto a také odpor pocítil. Ten z toho, že Thám, jak věděl, nechtěl, aby jeho žena vystupovala na divadle, že Paula hraje proti jeho vůli, že v tom zase buď povolila matce a ještě spíše Betyně, buď že sama chtěla, že je jí samotné u Tháma nevolno, že shání již kratochvíli. Toho okamžiku, trna nad jejím zevnějškem, nevšiml si, že Márinka postřehla ihned jeho nápadné pohnutí. Viděla, jak sebou škubl, jak vyjevený jeho zrak tkví na herečce.

Snížkové vnučka se lekla. Tamta, to je tedy ona! To je ta komediantnice. A on nemůže zraku odvrátit. Teď se obrátil, a po ní. Netušila, jak se zarazil. Viděla jen, že se rozpačitě usmál. A začervenal se. Ale mlčí, mlčí! Prve, když ta kněžna vystoupila, řekl hned, kdo je, její jméno. O téhle mlčí. A zase se dívá. A ta tam, ta herečka, jak se směle rozhlíží, jak je vystrojená! Teď na ně, na jejich místo upřela oči. Vidí ho asi. Viděli se. Jako by se usmála. Že nejde! Jed žárlivosti skanul náhle do nitra mladého děvčete a hned účinkoval. Nitro trapně sklíčeno, a krev přece pobouřena, mysl zkalena a oči jinak hleděly, jinak viděly.

Věk se zatím probral ze svého překvapení a postřehl změnu na své mladé sousedce, jak sedí všecka zaražena. Už předtím tušil, proč se tak na divadlo vyptávala, doma, v paláci, proč se prve, když Procká vystoupila, po něm tak obrátila. Zaslechlať jistě doma v Dobrušce o něm, co bylo v Praze, jak se tenkráte domů vrátil. A teď… Viděla to jeho hloupé leknutí. Zaradoval se. To jde z hloubi! To je opravdivé.

V ten okamžik byl by ji chutě pohladil, za ruku vzal a řekl, že to nic není, že se panenka mýlí, ale že je rád, že je rád! Márinka si oddechla, když dvořanka odešla z jeviště; než hra ji přece už tak netěšila a nezajímala jako prve. Jako by stín na všecko padl a v duši cítila neklid a teskno. Také když šli z divadla, byla málomluvná. Babička však nepozorovala nic. Vycházejíc už, chválila si představení, jak se jí líbilo, jaké příkladné tam byly řeči. Věk v nitru potěšen, dobré míry, jak se zdálo, mluvil s babičkou o tom kuse, to že je už starší hra, ty nové že budou teprve tenhle týden a s neděle po králově korunovaci a před korunovací královninou a na jednu že přijde také dvůr, to že bude něco pro české divadlo, to že posměváčkové a takoví ztupělci se pak přestanou smát.

„To se tak přetvařuje a dělá jakoby nic,“ myslila Márinka, naslouchajíc jeho hovoru. Mínila, že se zeptá na tu dvořanku; než otázka nechtěla z hrdla. V té nevolné náladě dostali se až k paláci. Ale tam se jí mile dotklo a ráda slyšela, když Věk oznamoval, že se přijde zítra zeptat stran toho lístku, který chystal Šedivému, a že budou-li chtít, je zase Prahou provodí.

Věk, i když zmizely v palácové bráně, zůstal ještě chvilku před palácem a hleděl za nimi. Vraceje se, myslil zase na představení a také na Paulu. Ale na tu bez hlubšího vzrušení a dlouho u ní ve svých myšlenkách nezůstával. Ráno se pak tuze nebránil, když Hněvkovský, jemuž oznámil, že musí k svým krajankám, ho začal škádliti. Přiznal, že je ta sousedčina vnučka podobné a hodné děvčátko, a kdyby ji tak včera on, Hněvkovský, v divadle byl viděl, jak se jí oči leskly, jak z nich zářila radost! Ta že cítila, co to je, a že je vlastenka, že čte české knihy, a jak ráda, a také Krameriovy noviny.

Věk chvátal do Jezovitské ulice. Ale nedošel tam jenom tak. Už na Dobytčím trhu se musel zastavit. Potkal tam náhodou krajany, tetu Martincku s dcerou a s jejím nastávajícím. Paní teta ve zlatém čepci, mnohomluvná, tak hned mladého krajana nepustila. Musel vyslechnout, kde všude již byli, co viděli, a povědět, co on zas, a kdy zas pojedou. Když se jich posléze zbavil, musel se znova zastavit, a to na kraji Spálené ulice. Potkal tam P. Vrbu a s tím se také dlouho zdržel. Starý kněz vítal mladého kupce srdečně a patrně potěšen začal nejprve o slavném vjezdu nového krále, pak o holdování stavů, ustanoveném na pozejtří, na neděli, i o korunovaci, jež bude v úterý, a jaký to hodný panovník, král Leopold, dnes že uděluje zase audience a zítra že také budou a na bál že přijde a že nebude žádných velkých ceremonií, že přijde mezi měšťanstvo tak jako tatík mezi děti.

„A vyprovoděj mne kousek!“ dodal kněz pojednou. Jindy by byl Věk rád poslechl. Nyní poslechl také, ale nerad, a poslouchal pak roztržitě výklady kaplanovy o korunovaci, o iluminaci, již chystali všude na neděli. Konečně se Věk vzmužil a zastavil se, že musí jít.

„Ale navštívějí mne, nežli odjedou?“

Věk slíbil.

„Dnes se tedy ještě uvidíme. Přijdou, vidějí?“

„Kam?“

„To nevědí? Ach, to byli už z domu. Jdu z Expedice. Kramerius jim poslal pozvání na dnes večer. Máme se u něho sejít. Chce to oslavit. Nechodím nikam, ale dnes půjdu, na takovou radost, to půjdu. A oni také.“

Věk mínil, že je snad jen Hněvkovský pozván, jak by on –

„Oni také, čerchane. Vždyť pan Kramerius ví, kdo jsou, co doma dělají pro vlasteneckou věc. A pověděl jsem mu také, jak mně lezou do zelí,“ doložil žertovně a zasmál se. Když Věk ohlásil, že tedy přijde, jsa pozván, že do divadla beztoho nedostal lístek a sotva dostane, potřásal mu starý kaplan ještě chvilku ruku a opakoval, jak se těší, že bude s tolika vlastenci.

Mladý kupec už na časy se tak ulicí nehnal jako pak, když se uvolnil. Vešed do Colloredovského paláce, zastal starého Snížka dole u vrátného. Krajan mu hned vesele oznamoval, tak že budou tancovat, on, starý, že si již zamluvil taneček s krásnou komtesou Kolovratovou, a Frantině, to myslil sestřenici, starou Snížkovou, že již také říkal mladý kavalír.

„A oni,“ dodal k Věkovi, „proženou naše holky, bude-li možná tancovat.“

A Věk byl v rozpacích. Byl by rád šel, ale byl by také rád Šedivému posloužil. A dáti mu svůj lístek… To se mu nechtělo, a také co by řekli Snížek a krajanky. Starý správce ihned postřehl, že krajan v něčem vázne; i uhodil na něj, co je. Věk pověděl. Staroch se na okamžik zamyslil, pak pravil:

„Nač by tomu pánovi paletu přepouštěli. Musejí to také vidět. A ten mladý pán, no počkají, nějak to uděláme. Ať se sejde s tou křehotinkou, když mu tolik na tom záleží, jak povídají. Pan Šedivý, není-li pravda? Musím jméno vědět, protože jsou palety na jméno.“

To byla příjemná novina. Než hned poté se Věk zarazil. Odešly, jak správce oznámil, Snížková s Márinkou a s Karolínou! Zrovna se lekl. Nečekaly. Poděkovav starému krajanu, pospíchal odtud. Snížek mu řekl, že nejsou odtud daleko, že šly do seminaria, co je tam v refektáři ten „Waarenkabinet“, že se šly podívat na ty věci, že je to tam tuze krásné. Nečekaly. Proč? Věděly přece, že přijde. Ovšem se zdržel, ale tu chvíli mohly počkat. Márinka se snad mrzí pro včerejšek. Hněvá se. Těšil se, že je zase bude provázeti Prahou. A odešla. Ona, Márinka; myslil jen na ni. Vešel do seminářského rozlehlého refektáře. Byl tam poprvé, tuze se však nerozhlížel zajímavou místností, aniž sobě valně povšiml obrovských jejích kamen se sochou archanděla Michala. Lidí tu mnoho nebylo. Zastavovali se u stolů plných zboží, ukazovali si je, mluvili o něm, volali na sebe. Věk více se po nich nežli po vystavených věcech rozhlížel. Chvatně, nedočkavě, roztržitě šel, on, kupec, mezi vyloženými předměty, lnem, přízí nejrůznějších druhů, plátny, příznými krajkami, mušelíny, barchanty, zběžně pohlédl na velká zrcadla a na ostatní sklené zboží, na punčochy a přezky nejrůznějších podob a tvarů…

Rychle došel konce; pro jistotu se však vrátil. Nikde! Odešly. Vyšel ven. Zastaviv se v seminářském nádvoří, uvažoval, co teď. Byl mrzut. Vrátil se k Mannsfeldskému paláci. Měl by se zeptati, jsou-li doma, vrátily-li se? Skoro se styděl; váhal. A přece šel k portýrovi. Uslyšel, že ještě nepřišly. Nespokojen, mrzut odešel od paláce a zamířil k Heldovi. Chtěl se zeptat, nepořídil-li lístky na dnešní představení Dona Juana. Než přitom mu připadlo, že krajanky snad z kláštera uvidí, nebo až půjde nazpátek, že je snad potká. Held neměl nic, žádných lístků, všecko již bylo zadáno, protože dvůr a jeho hosté přijedou do divadla. Když se Věk vracel z křížovnického kláštera, nepotkal nikoho a také neuviděl ani na ulici, ani u okna. Nejsa valné míry, zašel na oběd, jak měl smluveno s Hněvkovským. Od toho se dověděl, že došlo Krameriovo pozvání na dnešní večer. Smluvili se, že ovšem půjdou, Věk však chtěl předtím počkati u divadla na Ovocném trhu, že by zase rád Mozarta uviděl.

Po obědě šel Věk s Hněvkovským do jeho bytu. Počítal, že se tam do svačiny zdrží, pak že půjde do paláce. Záminku měl pro ty lístky. Ale když se pak po čtvrté chystal z domu, přišel sluha z paláce a přinesl dvě vstupenky do frajbálu; jednu na jméno Šedivého, druhou na Věkovo. Mladému kupci se plán zhatil. Dnes už jí neuvidí. Byl neklidný. Co dělat? Held bude u divadla. Jíti tam musel a o Mozarta mu také běželo. Šel. Held tam už čekal. Přišli dosti záhy, ale jiných zvědavých tam také bylo dosti. Ti však nečekali na Mozarta, nýbrž na panovníka a na dvůr. Od Kamenného mostu, Jezovitskou ulicí, přes náměstí a Železnou ulicí všude stály špalíry zvědavých. Mladí hudebníci prodrali se skoro až k samému divadlu. Čekali dlouho. Den pohasínal, první povozy dojížděly k divadlu. Mezi těmi byl kočár paní Duškové. Held ho znal. Prudce zatáhl Věka za rukáv, prudce jej upozorňoval, že teď asi přijel Mozart.

Z kočáru vystoupil pán, jenž napadal na nohu. Věk podle toho poznal Duška. Za ním pán malé postavy ve svrchníku s límcem. Ten pomáhal dámě z vozu. Mozart! Věk a Held se tlačili, aby jej hodně zblízka zahlédli. Podařilo se jim.

„Ten je bledý a přepadlý!“ zvolal Věk s účastenstvím, když slavný skladatel zmizel v osvětleném průjezdu.

„Je stonavý a nějak smutný. A doktoří. Pánbůh nedej!“

Kolem šumělo směsí hlasů, v níž pronikavěji zněly hlasy strážníků dav k pořádku nabádajících, volání kočích i běhounů v livrejích před panskými kočáry. Povoz za povozem, a v každém skvělá, vystrojená společnost. Stmívajícím se vzduchem vrhala zarudlá záře lamp nevalné světlo na husté davy kolem divadla a na dav od něho dolů Železnou ulicí. Špalírem prostřed zástupů plápolaly dýmající pochodně před panskými povozy; míhavá záře rozlévala se po nesčetných hlavách, třásla se po tmavých domech, a černavý hustý kouř ztrácel se ve výši v podvečerním šeru.

Pak jako když vítr zašumí. Dále, kdesi na rynku, ozvalo se nadšené volání a zalehlo hřímavě kolkolem do ulic vzrušeného města. Pohnutí šlo zástupy, jako když se vlna zdvihne a rychle se vpřed žene a jiné před sebou budí. Dvůr se blížil. Již bylo viděti skvostné otevřené kočáry. Jásavý pozdrav je provázel z rynku Železnou ulicí k divadlu. Nový král v zelené uniformě vlídně děkoval, i královna, paní slaboučká, přibledlé tváře.

Věk s Heldem křičeli také, ale jako by si řekli, ne „vivat“, nýbrž po česku:

„Zdráv buď Leopold, český král!“

Vzpomněliť oba v týž okamžik na volání vlastenců o předvčerejším slavném uvítání. Panovník s královnou byvše uvítáni vešli do divadla. Zástupové ještě stáli a čekali, aby dvořanstvo zhlédli, ale nejvíce proto, aby viděli „ty Francouze“. Byliť dvorskými hosty a rozneslo se, že přijedou také do divadla. Věk zaslechl za sebou, jak jeden pán vykládal svému sousedstvu, že jeden z těch Francouzů je vévoda Polignac a druhý generál Bouillé a třetí –

Vtom vlna zástupem kol pohnuvší strčila Věkem i Heldem kus jinam, více dopředu, a s ní také nastal šumnější ruch. Každý se tlačil, na špičky stavěl, krk natahoval, lokte pracovaly, výkřiky ženských i bručení mužských se četněji ozývaly. Věk s Heldem zahlédli koně, kočár v zástupu se tratící, za tím kočárem jiné spřežení, kočího, pak dva pány, a kolem volali, nebo ze sebe, jak byli v tísni, vyráželi, zardělí, zpocení: „To jsou oni! To jsou ti Francouzové.“

„Ten starý s bílou kokardou na klobouku, to je generál Bouillé.“

„A ten druhý?“ volal jakýsi hlas dychtivě.

„Vévoda Polignac.“

„Kde? Kde?“ vzkřiklo kolik hrdel najednou. Ale kočár zajížděl a vévoda byl tentam i s generálem. Než nové vzrušení. Jméno švédského hraběte, který před čtvrt rokem, ani ne, vyvezl, za kočího jsa přestrojen, Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu z Paříže, pobouřilo zvědavce více nežli ti Francouzové.

„Fersen! Fersen!“

„Kde je?“ volali na všech stranách, nejvíce ženské.

„Je mladý a krásný! Královnu vyvezl! Tu je!“

„Vivat!“ vzkřikl kdosi a jiní křičeli po něm.

Věkovi a Heldovi se mladý Švéd jen mihl. Čekali ještě chvíli, poněvadž se nemohli skoro ani hnout. Ale pak, jakmile se jen poněkud uvolnilo, drali se ven, do domu České expedice.