F. L. Věk

Příbytek smutně ztichl, když umlkl smích dětí, jejich veselé hlasy; strach tudy plíživě chodil. To bylo k jaru, kdy v polích nastaly práce. Věk musil dohlížet, ale obyčejně tam dlouho nevydržel. Pudilo ho zase domů podívat se, jak je. A líto mu bylo ženy. Obdivoval se jí, jak obětivě ošetřuje nemocné, jak je hlídá ve dne v noci, jak úzkostlivě, s jakou něžností a péčí, a sám sobě vyčítal, že někdy nevydrží toho kormutlivého pohledu na nebohé červíčky, že se raději vytratí ze světnice, kdy teskným tichem zaúpí bolestný sten hned z té, hned z oné postýlky.

Nemoc dětí byla zlá, tuhá, a šel z ní strach horších ještě následků. To byly zasmušilé dny v otvírajícím se, krásném jaru. Ani bujné osení, ani svěží krajina v mladé zeleni, ani zpěv skřivanův, nic ho netěšilo. Pocítil, že jen ze srdce je svět člověku milým.

V tu dobu došel Heldův list a dlouhý. Byl německý. Held se omlouval, že tak píše, to že jen aby času ušetřil, neboť že nemá žádného cviku v českém psaní, po německu že se snáze vyjádří, když je ze škol tak zvyklý, a také že by se mu Věk vysmál; on, Held, že se nemohl cvičit v češtině jako Věk na staročeských knihách, na ty že neměl kdy a na nové také, a teď že také nemá, když je zase ve špitále zapražen a hodně, když zdraví nabyl; a studium že také zabere dost času. A dále psal:

„Čekáš jistě také zprávu o Thámovi. Tu je a jistě taková, jakou asi čekáš. Thám neudělal, jak si umínil a jak s Tebou i se mnou jednal. Se ženskými se nerozešel. Tchyně i žena jsou s ním. Divím se, že Thámová sama od něho nešla, když má k němu takovou nechuť. Ale to stará madame tomu zabránila. ‘ ptáš se asi. Vymlouvá se, že kvůli lidem. Ale síly neměl, to je to. Od ženských je sice nadobro oddělen, to jest nic s nimi nemluví, jen co je nejnutnější, ale jak je s nimi pod jednou střechou – Betyna k nim nesmí, zato ji navštěvuje panímáma a Thámová snad také. Ptáš se teď při tomto řádku, no a jak s tím komediantem, s tím Amlingem –

Že už k němu Thámová nechodí, dá se myslit, také ne na rendez-vous. Ale má-li ho v hlavě, či v srdci, jako že má – Zkrátka neštěstí! Jen aby Thám alespoň důstojnost uchoval – Zle to na něj všecko účinkuje. Je rozháraný, často omrzelý a tuším, a to je nejhorší, že ho už ani psaní netěší, ani divadlo. Takové jakési taedium vitae – Je to jen, doufám, na čas, a snad se z toho vytrhne; ale mně, bohužel, dusí tu naději, že hledá útěchu – víš v čem. A nepřestane-li –

Tady, abych v těch veselých novinách pokračoval, šíří se strach nové vojny. Francouzové zas vyvádějí násilné kousky ve Švýcařích a v Římě a monarchové si to nedají líbit, a tak nemůže nikdo jistit, že mír tak dlouho žádaný a konečně smluvený vydrží do konce roku.“

Zpráva Heldova byla jako těžký stín. V jasnu spokojenosti, jakou Věk donedávna měl, byl by ostřeji dopadl; takto však rozplynul se v chmurné jeho náladě.

Věk odepsal hned a dost obšírně; nejvíce o tom, jak jsou nemocemi navštíveni. Nadálť se, že Held, v jehož umění lékařské měl velkou důvěru, mu lépe poradí nežli jejich felčar a že dětem ke zdraví pomůže. Druhého dne došlo vyřízení z Hradce. Oznámili mu z krajského úřadu zkrátka a nějak ostře, že se české hry v Dobrušce nepovolují.

Rozhodnutí to Věka hrubě nepřekvapilo a také ho za těch okolností tak netížilo. V ten čas právě neměl pro své starosti na divadlo pomyšlení. Ale na vrchního v duchu ještě více zahořkl. Jak těch dní byl škarohlídnější, hned jej obvinil, ten že to zkazil, i syndikus, a odsoudil přitom také dobrušské „právo“ všechno, jací tam jsou zpozdilci, hlupáci, tam že by se mělo zamést.

Ale víc pak myslil na Helda, odpoví-li brzo a co. Prve však, nežli psaní došlo, nastalo v nemoci obou dětí oblevení.

Kámen spadl Věkovi ze srdce, když přijev jednoho odpoledne ze Solnice, kdež byl za obchodem, uzřel, jak se žena po něm hned obrátila od postýlek, u nichž seděla. Jindy vždy smutně zakroutila hlavou, když se dychtivě a s bázní ptal, je-li lépe.

Toho odpůldne hned vstala a jemu naproti, a její ubledlá, ustaraná tvář jak prosvitla! Vydechl si. Dětem se ulevilo, viděl to na nich, a na ženě! – Byl až dojat a přál jí to z té duše –

Brzo poté dostal od Helda list. Přítel odepsal po jeho přání hned a většinou samé rady, které se pak také osvědčily. Na konec psaní byla zase zpráva o Thámových, že pojedou teď brzo s divadlem od Hybernů zase do Teplic, tentokrát že Steinsberk divadlo vede. Letos že se paní Thámová ani slovem té cestě nebránila a stará také ne.

„Že pojedou na čas z Prahy, je dobře. Ovšem, loni jsem to také schvaloval, směj se mi, a přece neochladli, ani ona, ani ten Romeo; psaníčka udržovala oheň. Letos však nebude dopisování tak snadné, Thám už dá pozor. Ale zhasne-li proto plamen? Myslím hlavně na ni, na paní Thámovou. À propos! Betyna byla prý zas u Thámů, arci aby Thám nevěděl. Jak jsem onehdy v kavárně slyšel, navštěvuje ji nějaký starší rada, který kvůli ní nosí nejmodernější frak. Smáli se, ten že bude koukat, až pozná její environs, tj. starou madame, až ta začne vypůjčovat –“

Věk přečetl tyto zprávy s účastenstvím; jindy však, kdy ho ještě Praha vábila, byly by živěji a déle mysl jeho zaměstnaly. A měl svých starostí. Děti se sice pozdravovaly, ale nemoc jejich, jež přijela jako na koni, odcházela jen pěšky. A hospodářství dalo také dosti starostí. Zrovna v ten čas, bylo v máji, panovalo veliké sucho. Luka, osení, všecko prahlo po vláze. Starostně obcházel Věk svá pole; až pak jednou odpoledne, bylo brzo po sv. Janě, vrátil se veseleji, poněvadž zahlédl k západu hroznou černavu kvapem rostoucí. A sotva překročil práh svého domu, rozšuměl se déšť.

Když vkročil do světnice, v níž se od náhlého mračna přišeřilo, zastal ženu s dětmi na lavici u okna. Děti se dívaly, poprvé po nemoci, ven na zahradu, kde stromy byly květem jako osněženy, dívaly se, jak prší hustě a tiše, na blažený déšť, v němž trávník, stromy, všecko se tak svěže zazelenalo a zrovna blaze oddechovalo.

Ale jen přisedl potěšen k ženě a dětem, vstoupil do světnice soused Bílek v plášti, s třírohým kloboukem v jedné a s holí v druhé ruce. Střevíce měl zablácené, plášť i cop deštěm zkropený. Pozdravil a zůstal u dveří. Uvítali ho a zvali, aby šel dál.

„Nek, musím domů, pospíchám.“

Věková se ho ptala, kde chodil.

„Ale v Josefštotě u bratra.“

„A přinesl jste déšť.“

„Buď pánbůh pochválen. Ale taky něco jinšího a to si nebudete libovat. Proto se stavuju.“

Věk vstal a šel k němu.

„Co je, sousede.“

„I ňák se zas mračí, a bude ono zas bouřit – Nic se mně to nelíbilo.“

„Ale co.“

„Je zas veliké hnutí mezi vojskem. Všecko vojsko, co leželo po vsích kolem Jaroměře a dál, pěší i koňáci, všecko najednou vzhůru a pryč, regment za regmentem, a všecko prý zase na hranice a také do Itálie dolů skrze Tyroly. A z Josefštotu musel taky jeden regment pryč, právě dnes, viděl jsem to. Ach to vám bylo smutné loučení. Muzika hrála, pravda, ale ty vojanské ženy a děti a i taky domácí lid, to bylo loučení a pláče, a když vojáci táhli k bráně a všecko za nimi.“

„To snad táhnou jen do jiné pevnosti –“

„Nek, jedna řeč, že do vojny, že bude zas vojna, u Rejna že se zas Francouzové rojí a v Itálii, vždyť jste povídal sám podle novin – no radši aby to nebyla pravda, chtěl jsem jen říct, co jsem slyšel a viděl. Tak tu buďte spánembohem. A jo –“ To se obrátil u samých dveří. „Ještě tohle. Toho Kovaříka už měli a zas jim utek, z vězení se dobyl a zas už prý hospodaří po lesích, nejvíc teď tady stranou Kutné Hory.“

Této noviny Věk tak nedbal; náhlých však pochodů vojska k hranicím se v duchu zalekl. Vzpomněl si hned, co Held onehdy psal, že mír do konce roku sotva vydrží. Ženě se však o těch obavách ani slovem nezmínil. Ještě jí vymlouval to, co starý soused přinesl a co ji znepokojilo. Dychtivě pak čekal na noviny. O nové vojně neměly nic, vyprávěly však o změnách, které francouzská republika ve svém sousedství prováděla, jak Římané, „z největší částky apeninští horáci, pozdvihli se proti Francouzům, jak se Bonapart s válečnými loďmi od Túlonu na moře vydal, jichžto osmnáct větších a šestnáct tak nazvaných fregat se počítalo, a jak tato lodní vejprava stala se v největší tajnosti, že ani zbrojný lid nevěděl, kam poplave“.

A když Věk nahlas přečetl, sedě pozdě odpoledne se starým Bílkem a několika sousedy na podsíni svého domu: „Však přece vůbec se rozneslo, že Bonapart něco předivného a neslýchaného před světem učiní. Tak-li přece? Dále uslyšíme,“ znepokojili se všichni. Starý Bílek, jenž samou dychtivostí zapomněl na svou dýmku s červenou hliněnou hlavičkou, prudce zabafal, až se mu brada házela; a přitom se divil:

„I čerta, ten Bonapart – a kam – myslíte, Františku, – na Engličany? Toť jistotně – a jak –“

František musil vykládat o moři, o korábech i o námořní moci anglické –

Jako tohoto odpoledne, tak i jindy míval Věk své posluchače, na podsíni, v sednici, jak se hodilo. Četl jim a vykládal, oni pak rozumovali, starý Bílek nejvíc, přeli se, Bílek také nejvíc, a Věk nebyl z jiných, jenže slovo jeho, jelikož člověka studovaného, rozhodovalo. Než to také nepronikl jako oni, co Bonapart přece chce, kam vlastně, co zamýšlí, když se na Englicko neobrátil, nýbrž dal se „prostředzemním neb středozemním“ mořem, Malty se zmocnil a zase dále plaval. Žasli nad Bonapartem a dychtivě čekali, co bude, když slyšeli, že „anglická lodní armáda“ pod správou admirála Nelsona k Maltě se přeplavila, a když Bonaparta tu nenalezla, za ním dál se pustila.

Již nastaly žně a posud v Dobrušce nevěděli, co ten Bonapart. Už je to začínalo mrzet. Až tu jednou v neděli odpoledne (to seděli sousedé právě na podsíni před Bílkovými) přinesl Věk noviny a přečetl jim, že turecký rychlý posel přijel do Paříže pro zprávu, „kam by túlonské lodi aneb Bonapartova expedicí cílila“.

„Hele, když to turecký sultán neví!“ zvolal starý Bílek a Věk zažertoval:

„To bysme si tam měli také poslat kurýra.“

„Pinkavu,“ navrhl hned Exnerův Josef, dosud neženatý, a tak vážně, šelma, a hned také volal, jako Pinkava své koně pobízel: „Hi, koníčky, hi –“

Všichni se dali do smíchu až na starého Bílka, který samou dychtivostí zapomínal zase na dýmčičku.

„No a jak ten posel, co mu řekli.“

Věk místo odpovědi četl:

„Škoda bylo té cesty a outrat, neboť pravdy nevyzvěděl. Zatím Bonapart přistál k Alexandrii a udeřiv na to město zvítězil –“

Teď to měli a zvěděli bez kurýra Pinkavy. Ale dost jasno jim to nebylo, až Věk pomohl, když vyložil, kde je Alexandrie, že v Egyptě, o kterémž věděli z biblického vypravování.

Soukromých zpráv, z Prahy, dostával Věk tou dobou málo. V červnu psal Kramerius, když poslal po formanovi balík knih. O vojně nic. Hlavně o zaslaných knihách oznamoval a pak také, o čem Věk, jak se naděje, rád uslyší, jako o krásném příkladu vděčnosti: že hrabě Nostic svému bývalému vychovateli a učiteli P. Dobrovskému zakoupil na ostrově Kampě šenfeldovskou zahradu s domkem, když uslyšel, že lékaři radili nemocnému Dobrovskému, aby se na čerstvém povětří pohyboval a lehkou prací tělesnou venku se zabýval. Dům i zahrada že se nyní teprve upravují, „náš znamenitý a učený Čech“ že nyní několik dní v Chuchli bývá, kde teplých lázní užívá. V srpnu že pojede do Teplic; až se odtud navrátí, bude mít dům a zahradu připraveny a bude zrovna sousedem našeho výborného vlastence Pelcla, bude zrovna naproti bydleti.

To všechno Věka zajímalo, poněvadž choval velikou úctu k Dobrovskému, kterého znal ze studentských let z ulice i z divadla, kdež ho několikrát viděl, obyčejně v nosticovské lóži, a kdež ho pokaždé pobožně pozoroval. Ale to, co po této zprávě četl, ho vzrušilo.

Všude se v Praze ujišťuje, četl, že na žádost pánů stavů budou školy, též i gymnasia česky, že s tím přišel pan Nejedlý, Jan, a tomu že to sám P. Dobrovský povídal, a dvakráte, dostav dvakrát psaní z Vídně od pana Zlobického, který mu to psal, a pan Pařízek že jemu, Nejedlému, řekl s velkou horlivostí, že až teď do Vídně pojede strany normálních škol, že co nejvíce bude moci, jazyka českého při nejprvnější příležitosti se ujme, a přečetl mu i plán, proč by nejen měl býti náš jazyk zachován, ale i více rozšířen.

Tak oznamoval Kramerius a nakonec připsal: „Dejž, panebože, aby to jednou bylo pravda!“

Věk v duchu s ním rovněž tak prosebně povzdechl. Jak byl tou novinou vzrušen, vykládal o probuzených nadějích hned doma i sousedům, zvláště starému Bílkovi. Také si hned na jejich syndika vzpomněl a zvláště na opočenského vrchního, ten že by pak nesměl bránit česky hrát, a jakou by měl žalost, když by „normalšuly“ přestaly to německé semeno rozsívat!

Věk v poušti národního života opojoval se fatou morgánou těšivé zprávy. Čekal, čekal v psaních, v novinách, dočte-li se již něčeho jistého. Přišel Heldův list. Byl krátký. O Thámových se jen zmínil, že jsou v Teplicích. „Se starou, to se ví!“ napsal do závorky, a Betyna že je s divadlem na léto v Karlových Varech, a ten Amling také; na rendez-vous že je trochu daleko a také že by moc stálo. Pak se o Věkových dětech zmínil, o sobě psal, že co má práce u milosrdných a že kromě toho začíná mít také slušnou praxi po městě. O českých však školách v celém listu ani slova.

Věk byl zklamán; hned se však konejšil, že Held je jenom medikus, o takové vlastenecké záležitosti že se míň stará, ale P. Vrba, ten že – neotálel a napsal mu. Nadál se, že starý kněz také hned odpoví. Odpověděl však teprve počátkem podzimu, kdy se již určitě mluvilo, že to takhle neostane, že to monarchové Francouzům nestrpí, co ten národ vyvádí.

P. Vrba se omluvil, že ho psaní hned nestihlo, poněvadž se nedávno vrátil z cest, s prázdným pláštěm a s kapsou ne tuze plnou, ale potěšen, že se mu dařilo, že zase roznesl hodně českého čtení, buď chvála pánubohu, a že teď když je tak pohodlný čas, půjde zas, prve nežli uhodí zas ta lítice, ta krutá Bellona.

„Co psali o našem českém jazyku ve školách, nad tím, ať mnoho řečí k Nim nešířím, mnohovzácný vlastenče, nad tím srdce zaplesalo. Ihned jsem běžel do naší Expedice, ale bohužel pan Kramerius nic více nevěděl, nežli že o tom mezi pány stavy prý jednáno, a co se dotkne pana Pařízka, ten povídal, že ve Vídni nyní mají mnoho starostí s pařížským direktoriem.

A tak pro ty protivné, bohu nemilé jakubíny pěkně hubu utřeme, jak se říká. Aby si pánbůh už na ně vzpomněl! Aby viděli, jak se o nich všude smejšlí, nejen já“ (to bylo podtrženo a Věk rozuměl) „posílám jim tento obrázek pravého jakubínství.“

V psaní byla uložena nevelká dřevorytina rukou kolorovaná, zpodobující republikánského vojáka francouzského bez kalhot, v otrhaném fraku vojanském, v rozedřené obuvi; ten, maje ústa dokořán otevřená, chystal se spolknouti zeměkouli, již v rukou držel a pod níž bylo napsáno: „Il y passera. Es wird gehen.“

„Takový je ten jakubínský národ,“ psal P. Vrba dále, „celý svět by chtěl, vždyť četli, jak nakládali se svatým Otcem, a ten Bonapart opravdu pánaboha pokouší, až do Afriky se pustit! Čtli přec, ale uvidějí, tam bude hrob jeho hříšné slávy.“

Ani tentokrát by P. Vrba nebyl s Věkem býval spokojen, kdyby ho v ten okamžik uviděl. Karikatuře se sic usmál, hned ji však uschoval do stolu. A těm „jakubínům“, že jsou všeho vinni, že kvůli nim nechali ve Vídni tu změnu na českých školách usnout, tomu se také usmál, a trpce, a pomyslil si, ve Vídni zkrátka nechtějí, a proto že jim je vojna i na to dobrá.

Toho dne byl velmi mrzut, a když navečer přišel k nim starý Bílek, hned mu pověděl, a s peprnou jíchou.

„To nám to světýlko brzo sfoukli,“ řekl soused, „a myslím, tak hned nám to z Vídně nepřijde.“

Věk neodpíral a také ničím se v duchu nechlácholil. Vzpomněl si hned na svého synka, chystal se s ním právě do školy, ten že tedy tomu trápení také neujde, že nebude mít žádné úlevy, jako on jí neměl, když neuměl německy a musil se všemu německy učit, zpaměti, jaká to byla trýzeň a jak se jim, Čechům, ještě smáli, a jak ten piarista jim pokaždé vjel do vlasů a třepal je, když to s němčinou dost nešlo, a jak na ně křičel, svítě zlostně očima: „Du Raker-Šlovake!“

Za dva dni poté vedl svého Vašíčka do školy. Klučinu bystrých, tmavých očí na první tu cestu matka pečlivě vypravila, křížkem požehnala, i babičky obě; „stará“ babička, Snížková, nadto ho pokropila svěcenou vodou. Všechny i s malou Lidkou vyprovázely malého hrdinu s bukovou tabulkou ze světnice krámem ven, přes podsíň až před stavení, a dívaly se za ním; matka a báby v pohnutí, Lidka zvědavě. Staré jmenovitě se divily, jak je hoch smělý, jak chutě jde, že ani nezaplakal, to že je co říct, když jiné děti brečí a musejí je zrovna do školy táhnout i metlou poháněti.

Věk měl z kloučka také radost. Povzbuzoval ho cestou, chválil, že je hodný, když jde tak rád do školy. Nakláněl se k němu, hovoře, přitom však přece viděl, vpravo vlevo, dívá-li se kdo na ně. Tichá, radostná hrdost zářila mu z očí, z tváře.

Ale pak, když došli ku škole, k nízkému roubenému stavení pod šindelovou střechou, cestou, kterou Věk kolik let denně chodíval s tabulkou, pak se slabikářem, prvním dílem, s archem papíru složeným, brky a s kostěným kalamářem, když jim na síni vstříc zašuměl bzučivý hluk z plné klasy, cítil Věk, že jeho samého se zmáhá neklid.

A nebyl klidnější, když vstoupil do třídy, jediné celé školy, plné starých, pořezaných, pokančených škamen (pamatoval si je), za nimiž vstalo náhle dětí jako máku, na jedné polovici hoši, na druhé děvčata, a vítali ho hlučným pozdravením: „Pochválen Pán Ježíš Kristus. Poníženě vítáme,“ když stanul u černého stolku, za nímž kmotříček, „chori et scholarum“ rector, starý Havránek, v copu a obnošeném kabátě, ořezával žákům brky tak, jako před lety jemu činíval.

Mladšího Věka, Václava, opouštěla statečnost v té nízké, začoudlé místnosti s tabulí na stojanu, s tabulí na stěně, s velkou pecí a tmavými kamny. Spousta dětí, všecky ty oči na něj upřené, jej zmátly; v rozpacích přiložil ke rtům tabulku. Hned ho však svěže ovanulo, usmál se, jak ho starý „kmotříček“, jenž k nim chodíval a často s ním zažertoval, za bradu vzal, jej pochválil, nový dvacetník, bílý a lesklý, ukázal, když mu řekl, že bude sedět vedle Bílkova Toníčka. To byl starého Bílka vnuk a mladého Věka nejlepší kamarád.

Věk se díval za synkem, jak ho kantor uvádí, a když pak odcházel, ještě na prahu se ohlédl, jak hošek sedí jako pěna, vyjevený, v napětí, ve straších, ručky na lavici – V ten okamžik mu ho bylo líto. Zlatý věk má tentam; za tím prahem, za těmi dveřmi přišel do prvních starostí.

Když se vrátil domů, čekalo už na něj psaní. Z Prahy, z obchodu, kam plátna posílal, mu psali, aby opatřil pláten víc nežli jindy, co nejvíc může sehnat a co nejdřív, jen hodně brzo. To v listu opakovali a nabízeli hned větší cenu, bude-li nutno, jen když budou mít plátna. Ať je tedy shání a též ať jich dá nadělat, co ví stavů; že mají, oni v Praze, odevzdat velkou zásilku pláten k vojsku.

„Vojna! To je – vojna!“ pomyslil si Věk. Mlčel však a jen o plátna se staral.

Nastaly dni horečné práce. Lhůta byla krátká, objednávka veliká. Věk sháněl sám v místě i v nejbližším okolí, jezdil do blízkých hor, kupoval hotové kusy, i přízi, dával dělat, objednával u překupníků. Vzadu ve skladišti kop denně přibývalo, stohy jich rostly až do stropu, až místnost skoro již nestačila.

To již podzim nastal. Věk na svých pochůzkách zkusil dost, zvláště kdykoliv se vydal do vesnic dále v horách. Cesty byly vůbec bídné a v tu dobu častých dešťů místem neschůdné. Často nemohl ani vozem, proto jezdíval také koňmo, skoro pořád na větru, nebo toho podzimu nebylo dne, aby si větřice nezabouřila.

Často promoklý, unaven vracel se domů; zapomněl však na všecku psotu, jak jen svůj práh překročil a vstoupil do světnice příjemně vytopené, uklizené, kdež žena i matka na něj starostně čekaly, kdež děti mu vždy vesele vstříc přiběhly.

Na knihy ve skříni nahoře na sedničce nebylo teď pomyšlení a klavír mlčel jako zakletý. Věk byl rád, když si mohl pohodlně usednout večer mezi svými a odpočinout si, pohrát si s dětmi, sáhnout Vašíkovi na zub stran školy. Jen po novinách chutě sahal, aby zvěděl, co a jak Bonapart v Egyptě, co Mamalukové, Arabové, a jak je v Itálii –

Jednou odpoledne, bylo koncem října, když přijel z kopců od Olešnice pod Vrchmezím, zastal před svým příbytkem vůz s párem hnědáků.

Znal je, že jsou ze Solnice, odkudž co den už čekal zásilku příze. A přivezli ji, byla již složena, tak zaslechl v krámě od mládence, a Patrčka, s nímž byl v obchodním spojení, že je ve světnici.

Seděl za stolem se starou Věkovou; mladá donášela právě kávu na stůl, hosti na uctěnou. Patrčka, dobrý čtyřicátník, vysoký muž pěkné hlavy, v zeleném kabátě vysokého límce a v botách s holínkami, hned hlásil, že čeká na Věka, kvůli sobě ne, že co se zboží dotýče, to že v pořádku, ale tuhle kvůli – Ukázal k lavičce u pece, kdež si děti Věkovy hrály s vytáhlým chlapcem asi jedenáctiletým. Věk hned k němu.

„Ach, vítám tě, Michálku –“

Mladý Michal se začervenal až po vlasy.

„Musel jsem ho vzít a musel,“ vykládal Patrčka, „ale to jste vy toho příčinou.“

„Já?! Aha!“ vzpomněl si Věk a zasmál se.

„Když jste tuhle u nás byl,“ vykládal Patrčka s úsměvem, „a hoch seděl u kalendáře, a já řek, že je na čtení zrovna žhavý, pochválil jste ho –“

„Už vím, a řek jsem, aby přišel sem k nám, že mám dost knih a že mu nějakou půjčím. Opravdu, Michale,“ a Věk pohladil chlapce po hlavě, „byl bych zapomněl. Ale to jseš hodný, žes přijel –“

„Nedal, ne a ne – škemral, až jsem ho vzal,“ vykládal Patrčka otec. „A to jste ho měl vidět, když nám tu řekli, že nejste doma. Čekal by třeba do noci –“

„Tak pojď, Michale, pojď,“ Věk potěšen tou dychtivostí vedl chlapce nahoru na sedničku. Mladý Patrčka zrovna ztuhl, když stanul před skříní plnou knih a viděl ještě na dvou prknech na zdi stát knihu vedle knihy těsně, namačkaně. Z knih smekly se jeho zraky po klavíru a zrovna se v nich zajiskřilo, když se Věk s úsměvem ptal, tak chtěl-li by nějakou. Hoch hned chutě a hodně hlavou přikývl. „Tak počkej.“ Věk šel k těm, které byly na prknech, a vybíral.

„Tuhle si nech, ta je tvá, vidíš, Rybrcoul na krkonošských horách, a tuhleta také.“ Byly to Arabské pohádky, vydané Krameriem. Věk hledal dál, až vytáhl třetí knihu, první díl Pelclovy Nové kroniky.

„Tu ti, Michale, půjčím a hodně v ní čti. Až k vám do Solnice přijedu, zeptám se tě a uvidím, jak jsi četl. Až sem pantáta zas pojede, přijeď s ním, já ti zas rád půjčím. Jen čti, čti, Michale,“ a Věk ho zase pohladil.

Hoch byl jako v nebi; knihy chytl a tiskl v náručí, aby mu žádná nevypadla.

Jak jen dolů sešli, začal je hned přehlížet a nic se již nebránil, jako prve, když Věk nebyl doma, jak Patrčka chlapci připomenul, že je čas, aby jeli –

U Věků mluvili skoro celý večer o Patrčkově chlapci, jmenovitě ženské, jak je rozumný, jaký čtenář a co Patrčka o něm vypravoval, jakou má paměť, to že je k neuvěření, že když si jen jednou něco přečte, že to hned zpaměti odříká, i kdyby bylo plno cifer, a také že pořád něco kutí, mlýnky na vodě a takové –

Do týdne pak měli u Věků zase hosta, až z Prahy, kam se Věk už sám chystal. Čekal jen, co sežene ostatek zboží.

Vtom přijel pražského velkoobchodníka syn, krevnatý, kulatý, bílých masitých rukou, na němž nouze nebylo znáti. Přijel proto, že otec nemohl už čekat, že mají náramný kvalt a potřebují zboží dřív, nežli udali a ujednali. Věk musil opatřiti hned povoz a hned také začali nakládat, co bylo, a nakládali až do večera při světle.

Nenadálý ten příjezd Pražanův vzrušil Věka i jeho rodinu, zvláště když host večer vypravoval, že před čtyřmi dny odjela z Prahy Jeho král. Vyvýšenost arcikníže Karel s celým plnomocenstvím jakožto říšský maršálek k armádě do německé říše.

„A tak nakvap odejel zrovna před svým svátkem,“ dokládal Pražan, „ani ten den nemohl v Praze počkat, ačkoliv se mu chystala sláva na oslavu jeho svátku; a také byla, kunštovný oheň na Střeleckém ostrově a také osvícení, tuze krásné, a rachejtle, celé jméno arciknížete vyletělo v ohni do povětří, ale to on už neviděl, to už odjížděl do Němec.“

„A cože tak najednou?“ ptala se Věková.

„To je vojna!“ vyhrkl Věk a host přisvědčil, že ano, že musí být, když ti Francouzové – Mladý kupec hned chytal záštím k nim. Bylo to znáti na hlase, jak mluvil zvučněji a rychleji a jak začal také rozkládat rukou.

„Tolik si toho nadrobili. Jak by, kdo by to také vydržel. Všecko se už proti němu bouří. Neapolský král už sebral vojsko, náš císařský generál Mack už tam dojel, už přišly štafety a že už táhne na Řím se sto dvacíti tisíci muži. To budou Francouzové pelášit! A z Piemonta také; nic jim to nebude platno, že krále vyhnali, v Piemontu je už také všecko vzhůru, a Švejcaři, aspoň větší počet, jsou k rakouskému dvoru, a sultán už také vydal prohlášení války proti Francouzům.“

„To jsem četl –“

„Ale to asi ještě ne, Herr von Věk, že se strhlo také v Nydrlandu vzbouření proti Francouzům.“

„To ne!“

„A teď ta trojnásobná aliancí, povážejí, proti nim, Turek, Englicko, Rus –“

„To je jisté?“

„Je, jakpak by nebylo, a toť se ví, a náš dvůr už také přistoupil, to je také jisto. Povážejí, to je Evropa, řekněme skoro celá Evropa, a jejich hrdina, Bonapart, v pasti, v pasti!“ To vykřikl a zamnul si ruce. „Pěkně se chyt do toho Egypta, teď ať odtud leze. Ani lodičky nemá, a Středozemní moře plno englických šífů. Ať se vrátí, ať se vrátí!“ volal kupec posměšně a hned zase dál horlivě:

„Jejich hrdina v pasti a tady dva na ně: tady arcikníže Karel a Suvorov. Suvorov!“ opakoval kupec vyšším hlasem v obdivu i v nadšení. „Ti dva Francouze poženou! Ti jim dají! Suvorov! Jezusmarjá, vědí, jak Turky mazal, no a tady Varšava – a ten teď na ně pustí kozáky, und diese Tataren und Kalmuken – ti jedí –,“ tu se k paním obrátil, „syrové maso a muchomůrky; jistě.“ Stará Věková žasla, mladá pohlédla na muže, co ten, patrně pochybujíc o zprávách svého hosta. Ten však, obrácen k staré Věkové, stupňoval své líčení, že Rusové, hlavně diese Tataren und Kalmuken, řežou také uši a nosy zajatým nepřátelům, a to že budou Francouzové koukat –

V koutku seděl školák Vašíček, sotva dýchaje. Vyjevené oči upíral na Pražana, z jehož Rusů vanula taková hrůza –

Celou dlouhou noc mrkalo rudé světlo v lucerně zavěšené za přední lišni formanského vozu, stojícího před Věkovým stavením. Byl vysoko plátny naložen pod pevnou rohoží a bělavou plachtou a hlídač přecházel u něho celou noc.

Časně ráno, ještě za šera, zapřáhli do vozu dva páry koní a spánembohem vytrhli ku Praze. S vozem vydal se také mladý kupec v pěkném kožichu a Věk hosta na kus vyprovázel hustou mlhou, v níž povoz, koně a muži u vozu pohybovali se jako šeré stíny. Byl tuhý mráz a nepolevil, ani když po ránu spadla mlha a na vybraném nebi vysvítilo slunce.

V tu chvíli seděl Věk zas už v sedničce u svého stolu a přepočítával stříbro i zlato, jež mu mladý kupec přivezl za zboží. Peníze leskly se v několika řadách. Věk, jak přepočítal, mnoho-li mu jich zbude čistých, maně vzpomněl na nebožtíka otce, co by tak říkal, kdyby tolik peněz viděl, tolik zlata a stříbra – To by se pantáta spokojeně usmál a hlavou pokýval. A co si o něm myslíval, že z něho nebude pořádný kupec, co měl starostí, když ho poprvé posílal nakoupit lnu – A on, Věk sám, jaký míval odpor ke kupectví, když mu byla muzika nadevšecko, když z domu utíkal.

Nitro se mu zachvělo bolným zatrnutím jako ještě první čas, kdy začal samostatně kupčit, sám ještě, svobodný. Rozvážně si připomněl, co by teď byl a měl. Tolik bojování a nepokoje… A teď pokoj, spokojenost a za všecku práci a přičinění také požehnání… Jen aby všichni při zdraví zůstali… A ta vojna…

Kdyby se byl před lety stihl při takových myšlenkách, byl by se sám sobě usmál, že zachází do Abdéry – Teď, spokojeně si vydechnuv, vstal, aby zavolal matku a ženu. Přišla jen matka, Márinka že šla do krámu. Stařena žasla, když tolik blýskavého zlata a stříbra uviděla. Bezděky sepjala ruce.

„Inu hochu – hochu – to je peněz – to by pantáta – jen aby ti to hlavu nepomátlo. Kdo stojí, hleď, aby nepadl, říkával dědeček. Ale na pánaboha nezapomínej –“

Usmál se tiše, nic neřekl. Uložil peníze do zásuvky, dukáty zvlášť. Ty do menší tajné zásuvky, ukryté za velkou. Vtom vešla žena, pořád svěží, jako panenka. Už ode dveří s úsměvem oznamovala: „Máme nejspíš zas hosta.“

„Koho!“

„Pojď se podívat!“

Vedla ho a vypravovala:

„Šla jsem do krámu pro trochu šafránu, a vtom zahlédnu na podsíni nějakého hoška v beranici. Byl celý červený od mrazu a tolik se ohlížel do krámu, také u okna ostal, jako by na někoho čekal, a nikdo v krámě nebyl. Kouknu, a že to je – pojď se podívat –“

Došli ke dveřím. Věk je otevřel, až nad nimi zvonek prudce zaječel, a vyšel ven. Na hlas zvonce obrátil se jako na obrtlíku vytáhlý chlapec v beranici, v kamizole, koženkách a vysokých botách, jak šel kousek s uzlíkem v ruce dolů po síni.

„U všech všudy, Michale, co tu děláš!“ volal Věk.

Patrčkův ze Solnice ostal jako přimražený, rozpačitě se usmíval a hnul uzlíkem.

„Snad mně neneseš kroniku!“ optal se Věk, žasna. Hoch přisvědčil. Věková, která za mužem na podsíň vstoupila, všimla si, že má ruce červené jako rak, a hned ho zvala dál. Šel a Věk dále bádal, zdali už Michal kroniku přečetl. Přikývl.

„A to chceš jiné čtení.“

„Prosím vás.“

„S kýms přijel?“ ptala se Věková, to již v krámě.

„Já přišel.“

„Sám? A vědí vaši o tom?“ ptala se kvapně, s úžasem.

Chlapec zakroutil hlavou a vyznal pak, že přiběhl sám (tři hodiny cesty), že když je čtvrtek a nemusel do školy a kroniku již přečetl, že se rozběhl –

To již byla žízeň čtenářská, prudká, nedočkavá. Věka nemrzela, nicméně chlapci domluvil, že jednal nerozvážně, že se měl doma ohlásit, že budou mít doma starost.

V teplé světnici, kdež Věková posilnila malého hosta jídlem, Patrčkův Michálek rozvázal, když Věk zavedl řeč na knihy. Vytáhlý, hubený hošek příjemné tváře, výrazných očí, přečetl je všechny, a jako by řeč o nich ho vzpružila, vypravoval hbitě a plynně na Věkovy otázky, co četl, co si pamatoval, až se všichni podivili.

Věk mu přinesl Hájka, Harantovu cestu, aby se podíval na obrázky. Chlapce pak od těch knih sotva dostali k obědu. Věk mu zatím také uchystal několik knih domů, do Solnice, které zabalil, a když bylo po obědě, dal zapřáhnout koně, aby čeledín zavezl Michálka Patrčkova do Solnice, k rodičům. Chlapci, jejž Věková dobře do vozu opatřila. Věk slíbil, že mu přes čas zas nějaké čtení vybéře a pošle.