F. L. Věk

Co František doma meškal, Věková nápadně rychle se zotavovala. Zanedlouho vstala a počala světnicí přecházeti, nebo si někdy sedla na židli u stolu k oknu, když jím proudily jasné paprsky podzimního slunce. František jí také byl nejmilejším opatrovníkem. Sedal u jejího lože, posluhoval jí, vedl ji, když vstala, vystlal židli peřinkami, když si usedla k oknu na sluníčko. Všecky tyto úsluhy měl za svou povinnost; ale bylo mu také při nich nejvolněji. Rozprávěl s matkou, čítal jí z modlitebních knížek nebo kratochvilnou historii, kterou kdysi byl z Prahy poslal kmotříčkovi a kterou si nyní od něho vypůjčil.

V té tiché světnici u matky bylo mu, když otec venku nebo v krámě meškal, nejvolněji. Cítil blaho mateřské lásky, jež byla mu jako balšámem do truchlivého srdce jeho. Viděl ji v každém jejím slově i ve vší její šetrnosti. Toho, co se stalo, ani slovem se nedotkla. Neptala se ho na poslední doby, na jeho poměry, jako by dobře věděla, že to rána dosud nezacelená.

S otcem bylo jinak. Ten zůstával první čas takým, jakým byl, když se František vrátil z Prahy. První dny dělal, jako by syna ani neviděl. Chodil kolem, nepromluvil, na pozdravení ani neodpověděl, jako by ho neslyšel. Františkovi bylo při něm úzko, nevolno, a živě cítil hluboké to pokořování. Někdy až v nitru svém vzkypěl, zvláště když otec jako mimochodem prohodil kousavě něco o Praze, o daremné čeládce, o komediantech – tu se sotva opanoval, aby se neozval. Než úzkostný výraz matčiny tváře, její prosebný, smutný pohled ztišil pokaždé vybuchlý plamen. Posléze přece došlo na kmotříčkova slova, že to půjde, že se ten „hlaváč paličatá“ poddá.

Nestalo se ovšem bez pomoci Věkové. Zpočátku jako by nadarmo mluvila, když s mužem osaměvši ho prosila, aby nebyl na Františka tak tvrdý, že je už dost vytrestán a že to není přece žádný klouček. Než ponenáhlu starý Věk změkl přece. Nejprve poděkoval, když dal František „dobré jitro“ nebo „dobrý večer“; pak už také odpověděl, když se František na něco zeptal, a posléze sám promluvil, to jest to neb ono mu nařídil, aby dohlédl sem tam v domácnosti nebo aby to neb ono zapsal, účty přehlédl, psaní napsal.

Po všechen tento čas František mezi lidi ani nevyšel. Byl ustavičně buď u matky, nebo ve světničce. Tam také pokaždé uskočil první dni, když nějaký zvědavec ze sousedství k nim přišel, aby za různými záminkami ho uviděl a se přesvědčil, jak vlastně je s tím Věkovým zkaženým studentem. Vědělť, jak divně na něj každý hledí a že se divné řeči o něm roznesly. Jen před jedinou návštěvou neutíkal, aniž se skrýval; to když přišel kmotříček, chori et scholarum rector. To byly nejpěknější chvilky, když bodrý Havránek u nich za stůl sedl a se rozhovořil a otce přitom nebylo, nebo s ním jako by dusivý mrak se nad ně všechny vznesl.

Kmotříček zval Františka pokaždé srdečně, aby k nim přišel, že si zahrají. Pozvání bylo upřímné i lákavé, než František první dny nešel. Styděl se. Jediné, kam si vyběhl, bylo ke starému Žalmanovi. Ale vždycky jen navečer, když už šero nastalo, a to ještě kvapil zadem, aby nikoho nepotkal.

V té nízké světnici zašlých stěn se začernalými hodinami, jejichž krátké kyvadlo na ciferníku zašlém mušinou a kouřem lítalo sem tam jako zběsilé, bylo ticho a klidno. Tu si oddechl; zde se nic nezměnilo, ani místo, ani starý Žalman, který stejně upřímně a přátelsky ho vítal jako jindy. Tu proseděl mnohý večer toho podzimu zvláště smutného, rozmlouvaje s nahrbeným starcem stříbrolesklých vlasů, jenž už tolik v životě zkusil všelikého soužení a zármutku i pronásledování, jemuž i to nejmilejší, co měl, jediného syna, násilně urvali.

A prostý ten starý tkadlec, životem tolik zkoušený, měl ještě tolik duševní síly, tak mužně a oddaně všecko snesl a snášel, maje útěchu a sílu svou v živé a vroucí víře své v boží prozřetelnost a milosrdenství. Prostá řeč Žalmanova, oživená toliko slovy jeho pokladu, staré rodinné bible, mladého filosofa až dojímala, a kolikráte mu připadlo, oč je starý Žalman ve své pevné víře a důvěře šťastnější nežli on, jenž ze síní kolejních odnesl si jen pochybnosti a s nimi neklid a nespokojenost.

Někdy, obyčejně v neděli odpoledne, když bylo pěkně, vytratil se ven do polí, do luk a pouštěl se na těch osamělých procházkách hrubě daleko a v takové strany, aby nikoho nepotkal. Chodil po mezích, po lukách nyní pustých, zašel si do lesíka nebo na pokraj háje a usednuv na výsluní, hleděl před se na podzimní krajinu jasně ozářenou, tichou, zamlklou, jakoby plnou tajného, tichého smutku. Jemu bylo také teskno. Stýskalo se mu po Praze, stýskalo se mu po Paule, nemohl oželeti, že ji navždy ztratil.

Věková myslila, že se Františkovi za nějaký čas uvolní, že pozapomene. Nestalo se tak. Františkovi se stýskati nepřestalo. Takový život, jaký měl doma, se mu nelíbil. Nebyl do hospodářství, nebyl do práce, do které ho měl otec. Ten sice na hněvy zcela nezapomněl, ale přece již spíše promluvil. Dokud se nadobro zlobil, Františka si ani nevšiml. Nyní mu nedalo, aby ho nechal zaháleti. Psaní a účtování nebylo tak mnoho. Proto ukázal synovi také práce jiné. A ty se právě Františkovi nepodobaly. Musil do stodoly dohlížeti na mlatce, musil na se vzíti zástěru a otci v tom neb onom pomoci, pak už ho také do krámu volal. To bylo Františkovi nejmrzutější. Zatím si lidé na něj zvykli a přestalo býti novinkou, že Věků student zůstal doma a že pomáhá v hospodářství.

Ale jej to hnětlo. Styděl se velice, když poprvé postavil se v krámě za pult, když lepil kornouty a odvažoval šafrán i koření na neděli. I pak, když už se tak často stalo, nemohl si zvyknout a nemohl se dočekati chvíle, až dojde čas a zavrou krám. Tam, jak mrazy uhodily, otekly mu ruce, zrudly až do modra a prsty se mu rozpukaly.

Matka ho z té duše litovala a div se jí oči nezakalily, když poprvé spatřila obolavělé jeho ruce, ty bílé ručičky, které tak pěkně psaly, ty štíhlé prsty, které hrdlo houslí tak hezky objímaly a na struny se kladly. Hojila je, i u pantáty se stranou přimlouvala, aby Františka tak tuze k tomu kupectví neměl, že tu běží o zdraví synovo. Ale starý Věk jako by neviděl a neslyšel.

„To jsem také zkusil,“ odvětil krátce, když se mu Věková zmínila o oznobených rukou Františkových; ba ještě dodal: „A nebyl jsem takový – –“ To jako by chtěl říci: „Takovému daremnému mladíku to patří. Jaké lítosti. Ať zkouší!“

František byl by si z těch bolestí nic nedělal, kdyby ho bylo to kupecké zaměstnání jen drobet těšilo. Ale měl se za zajatce, když stál za pultem, pod stropem ověšeným kartáči, kotouči drátu, řetízky, konopím, řemeny a biči koženými a jiným všelikým zbožím, zrovna pod mořskými pannami vyvalených očí a mocných ňader, kteréžto bytosti od půl ryby se mu nyní nikterak nelíbily, ano svým strnulým pohledem i protivnými se mu staly. Nicméně nereptal, nebránil se, ani slovem se neozval, nýbrž poslouchal. Věděl, že tento rok studií je ztracen, že doma jen tak zaháleti také nemůže.

Mlčel také proto, že všecko to měl za trest, kterým ho otec káral. V tom také byla jeho útěcha i naděje. Nadálť se, že to všecko jest jenom na čas, že po čase, nejdéle do roka, bude po jeho kupčení a pak že ho otec pustí do Prahy. Té pevné naděje byl. S otcem ovšem nikdy o tom nemluvil. První čas nebylo vůbec možná, a pak si ani dosti netroufal. A otec sám se nezmínil. Také s matkou nejprve o tom všem nemluvil domnívaje se, že je především nutno trest vytrpěti.

Ó, jak se mu pokaždé uvolnilo, když večer zavřev krám vešel do své světničky a v ní osaměl, když zahrabav se do peřin chopil se knížky a četl při světle lojové svíčky! To se vracel do svého světa, i uvolnilo se mu, třebaže byl jenom na jeho kraji. Četl, co měl svých knížek doma, nejvíce klasiky, a nad nimi alespoň na chvíli zapomínal na všecku trampotu.

Jedno mu scházelo a tuze: hudba. Když se domů z Prahy navrátil, otec housle jeho ve světničce visící schoval, že beztoho ta zat… muzika je vším vinna. Teprve po kolika nedělích je zase synovi na matčinu a kmotrovu přímluvu vydal. To pak František ve své komůrce večer a někdy i za dne, když mohl uskočiti, hrál a hrál.

„Chudák!“ nejednou Věková pomyslila, za dveřmi naslouchajíc; „je jako ptáček v kleci. Jak to krásně umí! Jak krásně hraje! Ten není pro kupecký krám.“

V tu dobu, zima již míjela a nastávalo jaro, František si také jinde pohrál. Poslechl konečně kmotříčka a přišel do školy, a pak přicházel častěji, obyčejně v neděli po nešporách nebo někdy, ale jen zřídka, všedního dne navečer. Hrával s kmotříčkem dua, a pak to kmotříček tak navlékl a sehnal, že si sehráli pěkně ve čtyřech. To byly milé chvilky, na které se velice těšil studovaný kupecký učedník či mládenec, jenž o tom sníval, že bude varhaníkem nebo regentem chori a že si dobude uznání a jména svými skladbami.

Jednou před hraním byl dojat tak, že se musil od not náhle k houslím skloniti, jako by na nich něco spravoval, neboť myslil, že mu slzy vytrysknou.

Vytáhlť kmotříček z haldy not na klavíru narovnaných partesy, jež, jak je na stojánky položil, František ihned poznal. Byl to jeden z devíti tanců, právě čtverylka „la favorite“, již Mozart skládal jaksi z donucení, když ho hrabě Pachta zavřel před obědem, na který ho pozval, a nepropustil dříve, dokavad se těmito skladbami nevykoupil a cestu k bohaté a skvostné tabuli si jimi neproklestil. Prostřednictvím Praupnerovým si je František mohl pak opsat a opis opisu svého zaslal tenkráte kmotříčkovi věda, jakou mu způsobí radost.

Když ty partesy spatřil a pak když z nich hrál, živě sobě připomínal pěkné doby, za které je psal, a živě viděl domácí zábavu u Butteauových, o které se tančila také tato „la favorite“. Zvuky její oživily mu obraz Paulin, viděl ji, jak davši sobě říci také zatančila, viděl ji živě zardělou, jiskrných očí, jemu, svému tanečníku, se uklánějící, ruku podávající, s ním po hudbě kráčející… Toho dne živěji než kdy jindy vzpomínal, a večer ve své světnici vyňal z úkrytu škatulku a dlouho obsah její prohlížel.

Byl v ní Mozartův dvacetník. Toho si však dnes hrubě nevšiml. Zato malých ceduliček a útržků papírových, na nichž bylo psáno, tu více, tam méně, drobným, úhledným písmem ženským… Byly to ceduličky, řeč Paulina, její odpovědi, které si uschoval pro památku. Nejednou si je už tajně vyňal, tuto jedinou památku, nejednou si je už přečetl, co doma meškal, ale sotvakdy tak s pohnutou myslí jako po onom hraní. Cítil, jak má Paulu dosud rád a že na ni nikdy nezapomene. Nikdy! O ní samé teď nic nevěděl, jakož vůbec nic o Praze. Neměltě s ní žádného spojení. První čas, kdy doma meškal všechen nějak otupělý, nedbal, nestaral se o Prahu, třebaže na ni myslit a vzpomínati nepřestal. Pak leckdys zatoužil, kdyby tak zvěděl, co se tam děje, jak je s Paulou a s Thámem. Milují se, může si ji vzíti. Než teď kolikráte si již vzpomněl, co mu tenkráte Thám řekl: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě…“

Co tím chtěl říci? Proč není šťasten, jak by on byl, František, kdyby byl na jeho místě? Snad je Thámovi na závadu, že nemůže Paula promluviti, že je jako němá? Ale miluje ji, a ona jej!

Pomýšlel, aby se přece něčeho dověděl. Ale jak? Komu by psal? Thámovi? To nechtěl. A z jeho soudruhů v koleji žádný neznal rodiny Butteauovy a také ne jeho poměru k ní. Aby psal některému ze známých hudebníků, to zpočátku váhal. Byloť mu nutno vykládati, proč se domů odebral, proč tu zůstal, a promluviti o ledačems, čeho on se ani doteknouti nechtěl.

Než jeden list do Prahy napsal, a ten byl profesoru Vydrovi. Muži tomu, kterého tak ctil, kterémuž byl tak oddán, nesměl přece jen tak z očí zmizeti, aniž se mu poroučel. Plné pravdy však srdnatému Čechovi nenapsal. Oznámil mu, že se matka těžko roznemohla, že musil k ní nakvap, nemoc že se protáhla a jeho samého že je doma potřebí, proto prý mu nic jiného nezbývá, než aby tento rok už oželel, ale že se těší napřesrok, tu že pak se vynasnaží, aby pokud možná všecko dohonil. I děkoval váženému profesoru za všecku jeho přízeň a laskavost.

Učený, slovutný muž mu odepsal, a to tak vlídně a přátelsky, tak prostě, ale srdečně vyslovoval mu soustrast, přál všeho dobrého a pověděl také, že se tedy na něj, na Věka, bude těšiti po prázdninách. Toho dne, kdy list došel, byl mladý filosof-kupec mysli povznesené, a sotva se mohl večera dočekati. Tu pak, jak jen na chvíli se mu uvolnilo, zaskočil si ke starému Žalmanovi, jenž Vydru znal z vypravování Františkova.

„To je pán! To je nějak moc hodný pán!“ opakoval staroch, když uslyšel slova Vydrova. „Jak byste ho neměli míti rádi. Tak hezky píše! A tak sprostně a upřímně. To je nějaký Staročech.“

List profesorův také v to účinkoval, že František živěji zatoužil po Praze i po hudbě a studiích. Doma se mu počínalo víc a více stýskati. Práce v domácnosti a v krámě konal nechutě; bylo mu nejvíce po hudbě teskno. Kvarteta ve škole a kostelní kůr, na němž o hrubé hrával nebo zpíval, nemohly mu nahraditi hudebního života pražského. Vzpomínal na známý kruh, na hudbu ve velikých kostelích, na divadlo.

V životě hudebním by měl útěchu. Doma nemohl na Paulu zapomenout, ale také ne na hudbu. V Praze by měl alespoň jedno, po čem duch jeho prahl. Proto se nemohl léta a prázdnin ani dočekati. Jedno mu však bylo přece divno: že se ani matka o Praze nezmiňovala. Od otce toho neočekával. Vědělť, znaje ho, že čeká, až syn přijde a ho poprosí, aby se již tedy nezlobil, aby mu odpustil a dovolil ho zase do Prahy. Bude to hořká cesta, ale mladý Věk se s ní smířil.

Počátkem prázdnin, bylo jednou v neděli odpoledne, kdy otec si šel na zahrádku do stínu zdřímnout, promluvil František o té věci s matkou a zeptal se jí přímo, jak bude s Prahou. Zarazila se patrně a odmlčevši se pravila:

„Tak ty bys chtěl zase do Prahy?“ A tu zase František žasl.

„Což jste si myslili, že zůstanu za pudlem?“ zvolal nadobyčej prudce, nemoha se té chvíle opanovati.

Věková byla v rozpacích, ale pak se vyznala, že dle všeho si pantáta myslí, jak to již nadhodil, aby František zůstal doma.

„Má o tebe strach,“ pravila také, „a pak, říká, že mu není, jak bývalo, že chátrá, že mu nohy počínají nesloužit.“

Dále však nevykládala. Ustala pojednou spatřivši, jak novina její Františka dojala. Ulekl se, byl zaražen, a tuze; ale pak pojednou vstal a prudce zvolal:

„A já tu neostanu! Já kramářem nebudu!“

Věková ustrnula nad tou prudkostí. Zavzdychala a smutně pravila:

„Ó, tohohle jsem se bála. Ó, já to věděla! Teď to začne nanovo! Jen proboha, dítě, se pamatuj a před pantátou ne tak zprudka. Víš, jak je neústupný. Jen mu ne odmlouvat. Nech to, Františku, zatím to nech – já to nějak spravím.“

Chlácholila syna, ale sama měla jen malou důvěru v to, co mu pro útěchu řekla. Syna těšila, pantáty se lekala. A ne nadarmo.