F. L. Věk

Starý Bílek plašil a strašil v Dobrušce zprávami, že v josefovské pevnosti vyvážejí děla na hradby, že chystají koše a fašiny a že shromažďují zásoby potravin a píce, jako by Francouzové měli užuž přitrhnout. To bylo právě, když Věk odjel s Vašíkem a pak do Prahy.

Pro ty Bílkovy noviny čekali v Dobrušce s dychtivostí, až Věk se vrátí, co přiveze z Prahy, tam že se jistě doví, je-li tak zle, že by Francouzové mohli vtrhnouti do Čech.

Věk přijev nemohl dobrušských sousedů nijak potěšiti. Pověděl, co slyšel i viděl, jak je s císařským vojskem v Bavořích zle. Pak přicházela rána za ranou: Ulm, kapitulace, ústup zbytku císařské armády i Rusů, opanování Lince, Vídně, vpád Francouzů do Čech – A v to vyzvání, aby se hlásili dobrovolně, kdož by chtěl bojovat, aby se dávali k „střelčím pataliónům“.

Přihlásil se ten onen v Dobrušce, v okolních městech a městečkách a o všech se mluvilo jako o hrdinech. Také Pitku Jana, krejčovského tovaryše v Josefově, mezi nimi jmenovali, a Věk vyslechl tu zprávu o něm s účastenstvím. Mladý ten tovaryš byl čtenář a vlastenec, který ku Věkovi, před ohněm, kolikrát si přišel knížky vypůjčit, když se o Věkově bibliotéce dověděl od starého Bílka, jenž časem zašel do Josefova ku svým příbuzným.

Také Věk se tam rozjel, a to koncem listopadu za nevlídného, sychravého dne. Chtěl zkusit, zdali by nemohl dodávat do pevnosti plátna. Chodil dlouho od Pontia k Pilátu, nepochodil však. Ani s Pitkou se mu nedařilo. Myslil, že mešká ještě v Josefově, že mu bude moci dáti sbohem; ale mladého krejčího poslali už do Hradce k praporu. Věk, zdržev se až do pozdního odpoledne, vsedl do svého otevřeného vozíku, když se vzduch už protmíval prvním soumrakem.

Dojížděje ke hlavní stráži, zahlédl, že před ní právě zarazil kočár všechen zavřitý, obklopený četou švališérů na koních. Jezdci v bílých pláštích s vyhrnutými límci, zarudlí od ostrého větru, jenž foukal do té chvíle, měli palaše obnažené. Věk maně zarazil a zvědavě pozoroval jezdce i povoz, k němuž z hlavní stráže přišel důstojník s četou pěších vojáků plně vyzbrojených; promluviv s velitelem jízdné čety, přistoupil ke kočáru a z toho pak vystoupil muž ve vojenském plášti, v klobouku napříč, jaké nosili vyšší důstojníci, ale hned zmizel Věkovu zraku, jak ho pěší vojáci s nasazenými bodáky těsně obstoupili a zaváděli na hlavní stráž. Jízdná četa odjela, těch několik diváků na pustém prostranství, jímž vítr poháněl kotoučky prachu, se rozešlo. Nikdo nevěděl, koho to přivezli a že ho přivezou, že se vše tak tiše a bez shonu odbylo.

„Nějaký onačejší zajatec,“ pomyslil si Věk, „těch asi mnoho nemají, proto –“ Ale zeptati se nebylo koho a ve bráně, kdež na okamžik zarazil, také nic nevěděli. Třetího dne přiběhl starý Bílek, drže v levé ruce červenou hlíněnku s prostou zahnutou troubelí, a již na prahu táhlého krámu, kde Věk vydával kováři pruty železa, volal jako u vyjevení:

„Víte-li, Františku, Mack, ta šelma, máme ho tu, v Josefově.“

„Snad –,“ vyhrkl Věk, „je to ten, jak jsem vám povídal.“

„Ba arci, předevčírem ho přivezli jako zločince. Je tu sestřin hoch z Josefova, ten to přines – Od Ulmu ho poslali, jako Macka, do Vídně, odtud do Brna, to ho zas před Francouzi uklízeli, a z Brna sem, také kvůli Francouzům.“

„Aby ho nanovo nezajali –,“ řekl Věk s úsměškem.

„To víte, to by chytli, toho si musí naši nechat!“ posmíval se staroch a vážně dodal:

„Ale je v arestě, opravdu.“

„Kde –“

„Co je hlavní stráž, tam ho zavřeli, drží ho prý přísně, a tady bude prý taky souzen.“

„Však oni mu nic neudělají –,“ přidal umouněný kovář. „To by těch generálů musili pozavírat –“

„Affenberka nejdřív –,“ přiložil starý Bílek rozhorleně.

S Bílkem hovoříval Věk o veřejných věcech nejčastěji; zpráv měli pořídku, ale politizovali, vojnu řídili a přitom se časem zhádali. Věk doufal v Rusy, v jejich sílu a statečnost, Bílek se lekal Napoleona, to že je takový ferina a že má z pekla štěstí, ten že se i s Rusy vypořádá –

Po sv. Mikuláši mohl pak skutečně říci:

„Vidíte, Františku, co jsem povídal?“ Nezářil však, oči mu nesvítily, byl mrzut, že Bonapart Rusy i císařské spořádal, že ani dva proti němu nic nezmohli. To přišly první zprávy o bitvě u Austrlic, jak se vůbec říkalo, či u Slavkova, jak oni podle českých novin jmenovali. Z té noviny šel strach horších porážek a běd; v Josefově neustávali vyzbrojovati pevnost a doplňovati zásoby. Bylo jako jisté, že Francouzové přitrhnou, a Věk na Opočně zaslechl, že sbor Bernadottův už táhne do Čech, a ten že dorazí jistě k oběma pevnostem, k Hradci i Josefovu. A pojednou znenadání černý mrak jako by rozfoukl a jasné modro za ním –

Mír! Oznámili jej v kostele, vyhláškou na radnici v prvních dnech nového roku 1806. Oddechli si, že nepřivalí se nové zádavy a těžkosti, že ubude snad břemen, krvavých daní. Nový rok přinesl Věkovi novou funkci. Byl ustanoven za místního dozorce školního. Přijal ten úřad ne pro jméno, ale poněvadž uznával jeho důležitost a poněvadž chtěl v tom oboru nějak prospěti.

První starostí mu byla školní bibliotéka. Těžko nesl, že byla tak chudička, o několika málo knížkách, že v ní nebylo nic ani pro učitele, ani pro žactvo. Sháněl, jak mohl, opatřil však jen skrovný řádek knih. Ze svého nemohl dáti skoro nic. Jeho velká bibliotéka zašla v plamenech a zříditi novou nebylo na ten čas možná. A kdyby i mohl, neshledal by patřičných spisů pro malé čtenáře i jejich pěstouny.

Pociťoval tu bídu, co všechno schází, co by se mělo složit a vydat. Bude-li dost pracovníků, bude-li, kdo by to vydal. A němčina zevšad doráží proudem, valem, skulinami, všude, odevšad jako velká voda, proti kteréž není obrany. Někdy už mu bylo, jako by měl v malomyslnosti spustit ruce a nechati všeho, že to je marné úsilí, marný zápas brániti se té zátopě.

V ten čas málo apoštoloval pro českou knihu. Jemu samému na ni nezbývalo a jiným ještě méně, když po tom ohni nechtěl se nedostatek hnout z nejednoho příbytku, jindy i zámožného. A kdo z toho bahna se jen trochu zvedal a dobýval, toho zase srazily vojna, daně a divné přirážky –

Věk pracoval do únavy v obchodě, staral se o pole, sháněl peníze, aby řádně mohl platit úroky ze svých dluhů a aby také alespoň částkou je umořil. Dosud se mu však málo dařilo při veškeré klopotě své i ženy své. Snažil se, aby si plátny pomohl, sháněje odbyt, kde jen možná. Připravoval také větší zásilku jemných bílých pláten do Prahy, jak jej Held k tomu vybídl.

O tom po svém návratu neměl za dlouhý čas žádných zpráv. Held nepsal, a nikdo, vyjma pátera Vrbu. Ten poslal k Novému roku list plný přání i plný stesků. Naříkal, že nemohl pro tu válečnou fúrii rok ven za bránu ani na krok, že neodbyl ani knížečky. Nezoufal však, těše se, že když ten žádaný mír nastal a dá-li pánbůh zdraví, že se opět vypraví do světa. A také aby pánbůh dal, aby ten šlechetný vlastenec p. Kramerius byl zdravější, za to že by se všichni Čechové měli modlit.

„Ještě ten aby –,“ povzdechl v duchu Věk; a vtom se lekl, když dále četl, co se stalo s Thámem, že mu žena utekla a že on sám z Prahy zmizel.

„Je ztracen, konec, konec!“ pomyslil smutně Věk, a jako ze mhy se mu zase vynořilo, jak před léty viděl Tháma a Paulu, on sám nešťastný, těžko raněný milovník, v rozvalinách Nového hradu v kunratickém lese, v pusté hradní komnatce, ve výklenku okna s rozbitou kružbou, jak Thám k Paule se klonil a horoucně, tlumeně k ní mluvil a ona jak k němu oddaně, zaníceně vzhlédla, jak ji políbil a líbal a ona jak v sladkém opojení se o něj opřela. A teď – Ostatek listu přelétl v tu chvíli nepozorně.

Veselejší listy docházely občas z Litomyšle od Vašíka. Psal hned, jak dojel, jak mu Věková uložila, aby nebyla dlouho v starostech. Vypsal cestu, jak se mu jelo, jak je u „babičky“, co tetky, že je všechno při starém, jen ten pan páter Kornel, pantáta že o něm ví, že se snad dostane ze Strážnice do Benešova. Z gymnasia oznámil Vašík velikou změnu, že již nebude v třídě jeden profesor na všecko, ale že budou mít od letoška kolik profesorů, na náboženství zvláštního profesora, také na latinu, na matematiku, na každý „zástoj“, jak Vašík psal, znaje ten terminus od Věka samého. Vašík si liboval, že mají skoro samé hodné profesory, ale privát že ostane, z latiny, to že musí chodit, letos ještě, napřesrok že si troufá projít i bez něho.

Vašík také připsal, zdali se doma pamatují na Václava Vytlačila, truhlářského tovaryše, jak o něm doma vypravoval, jaké měl pro vojnu nesnáze a jak mu maminka umřela, tak že jim o něm dává vědomost, že už není v Chrudimi, nýbrž že se vydal do světa, na vandr, pro jistotu a snad také ze zármutku, jak tetička Máli povídala.

Věk na Vašíka neplatil svým příbuzným tolik, jako by musil jinde, ale v ten těžký čas cítil i toto vydání. Bylo jako po velké bouři, když rachot a hřímání zmlknou, ale po nebi honí se a kupí černé mraky. Mír byl prohlášen, v sousedství však se silně kabonilo a chystalo na nové bouře. A doma skoro žádné úlevy. Drahota jen o znání polevila, daně neklesaly, výdělky byly malé a bankocedulí přibývalo jako listí na podzim. Zlato zmizelo, stříbro sotvakdy se blesklo na dřevě pultu nebo v rukou kupujících, a kde je měli nebo zlato v domácnosti nebo v kostelích jako náčiní nebo nádoby, musili z nich platiti novou daň, za puncování. Všude šustěl jen papír bankocedulí a pořád se tiskly nové ve Vídni, i tajně. Spousta falešných proběhla tím proudem a budila strach i zarážela obchod. Počátkem června pověsili v Praze za Novou branou tři falšíře bankocedulí, mezi nimi jedenasedmdesátiletého starce Mikuláše Ferdra.

Věk přišel s číslem Krameriových novin tuto popravu oznamujícím schválně k starému Bílkovi. Ten, pokuřuje z krátké hlíněnky, sedě za stavením pod jabloní, mlčky naslouchal, ale pak, jak Věk dočetl, vytrhl dýmku ze zapadlých úst a přísně vyhrkl:

„Patří jim to.“

„Ale nic to nebude platno,“ Věk mávl rukou, v níž držel číslo novin. „Chyba je jinde. Celé hospodářství je špatné. Kam to povede, když budou ve Vídni pořád peníze tisknout a tisknout! Těch nefundovaných bankocedulí je až hrůza, jistě za kolik set miliónů!“

„Uh, uh!“ Bílek třepal dýmčičkou.

„Pak se má člověk hrabat. Není možná, a kam to povede! Praskne to všecko, a kdo to odnese!“

Věk si u Bílka častěji posteskl ve svých obchodních starostech a politizoval s ním. Jednati bylo pořád o čem dost. O to se jim Napoleon staral. Starý Bílek se ho bál víc a víc, ale se strachem rostl i respekt i úžas.

„Ne, ne, Františku,“ opakoval, když se dočetli, že zase skácel nějaký trůn a daroval někomu ze svého příbuzenstva korunu, jako v Neapolsku, v Holandsku, nebo když Německem točil a míchal – „ne, ne, když to uvážíte! Přece jen taky sprosťák, ze sprostného rodu, a tohle, takhle, to je co říct, koruny rozdávat jako jablka.“

V srpnu, o žních, zastavil se Věk jednou odpoledne u Bílka na mezi, když svačil ve stínu šípkového keře, kde kolem na parném slunci mateřídouška dýchala silnější vůní.

„Tak medle sousede, máme teď o jedno c míň –“

„O jaké c! Copak jsem muzikant?“ divil se Bílek.

„No, teď se psalo cís. a cís. , c. a c. , a teď se bude psát jen cís. , c. k.“

„Jak to!“

„To c, císařství německé nebo římské, je pryč. Panovník se vzdal toho titulu. Tak se bude psát jen císař rakouský.“

„A král český. A vidíte, Františku, to zase on, Bonapart, to je skrz něj; a myslíte, že bude mít už dost? Ó ba ne! Věřte mně, ten se dostane ještě sem a pojede třeba touhle mezí.“

„Ale dřív polkne Prušáka –,“ řekl Věk, usmívaje se věštbě starého souseda. „Na toho má chuť, s tím bude vojna.“

Slyšeli pak i četli o ní, o strašlivé porážce Prusů u Jeny, koncem října, kdy bylo vagací namále a Vašík se zase chystal do Litomyšle. Přijel týden před sv. Bartolomějem už po žních, jak vagace začínaly; jejich šest neděl pak ubíhalo jako voda na potoce, a mile, doma u maminky, v polích, na zahradě u sestry Lidušky, jíž nanovo musil vypravovat o Emánkovi kostlivci, je-li ještě v mandli, jak vypadá a bojí-li se ho ještě. Liduška v ten čas vychodila školu, dívčinka dvanáctiletá, štíhlá, útlých ramínek, tváře svěží jako jablíčko, jíž pěkně slušely dva rulíčky tmavých vlasů barevným tkalounem svázané.

Hbitě četla, hbitě počítala, pěkně psala, chodilať do školy stále, nevynechávala jako jiné, nesměla, a chodila déle. Uměla víc, nežli se na děvčeti žádalo, i zpívala pěkně, majíc výborný sluch a jasný, milý hlásek, takže ji regenschori už na kůr zval; jen němčina jí ještě scházela. A tu měla znát jako městská dívka, z rodiny tak vážené. Už to tenkrát žádal způsob a Věková, která sama německy neuměla, nebránila z těch ohledů. Věk pak přisvědčil více z praktických důvodů, když němčina tak všude panuje i v obchodě, že by se i děvčeti dobře hodila.

Psal do Kralík, kde už nebožtík otec měl obchodní spojení, a hned na první list se zdařilo. Kralický kupec, jehož se Věk ptal po nějakém místě, sám nabídl svého synka „na handl“, že by rád, aby se hoch česky naučil, a tak aby si děti vyměnili.

Lidka byla do té chvíle jako motýlek, jako bezstarostné ptáče. Ale z toho psaní „z Němec“ padla starost, tíseň do mladé duše, kterou tížila, i když usínala, i když na ni nemyslila. A rostla a s ní strach z neznámého místa, z nového života mezi lidmi, kteří jinak mluví a jimž není rozumět, a rostl, jak čas se schyloval.

Po sv. Václavu přijel německý kupec z Kralík. Lidka se lekla, když jeho vůz zarazil u podsíně jejich domu, jak lezl z vozu v límcovém plášti, v kastorovém klobouku a za ním hoch červených, plných tváří, v brslenkách a beraničce. Složili mu truhličku, tmavou, bez kvítku, a druhý den ráno vynesli na týž vůz její truhličku květovanou, plnou bílého krásného prádla i šatstva a jablek z jejich zahrady.

Bylo pláče, již večer a ještě víc ráno před odjezdem; v to ozvala se mnohá rada i naučení Věkovo, i útěcha, kterouž Věková konejšila svou dcerku, ale se srdcem sevřeným a s očima plnýma slz. Liduška v čepečku, v teplé kacabajce odjela s německým pantátou za krásného jitra, kdy žloutnoucí listí svítilo jako zlato a kdy z něho tím svěžeji a sytěji zardívaly se růžence jablek. Ale ona pro slzy neviděla.

V neděli poté měli Věkovi nenadálou návštěvu. Michal Patrčka, „Michálek“, jak mu Věk říkával, když mu jako chlapci půjčoval knihy, přišel ze Solnice. Od ohně v Dobrušce, kdy k nim Patrčka přichvátal s pomocí, ho neviděli. Dvacetiletý nyní zdál se mužnější nežli tenkrát. Slušelo mu, byl hezký, urostlý mladík a vypadal nějak švihácky v otáhlém hnědém kabátě úzkých rukávů, límce na prsou divně vykrojeného, v úzkých nohavicích a holínkových botách. Ale chvílemi zamžoural, jako tenkráte, zrak se mu nepolepšil, a ruce měl také jako dřív červené. Byl za kupeckého mládence v Kostelci nad Orlicí až do minulé neděle, kdy se vrátil, aby řídil otcův krám v Solnici.

Věk ho rád viděl, maje k němu sympatii, zvláště od té doby, co Michal, jenž tak toužil po studiu, musil z přísné vůle otcovy do krámu za pult. Viděl ho rád, zvláště když se přesvědčil, jaký je mladý Patrčka uvědomělý vlastenec a jaký čtenář. Věděl o všem, co českého vyšlo, leccos si už také opatřil, nové knížky i staročeské. S nadšením zvláště mluvil o nejnovější, kterou z francouzského přeložil litoměřický profesor Josef Jungmann, Atalla čili Láska dvou divochů na poušti. Než to nepověděl, jak si nad tím čtením zaslzel, a nedovedl vyjádřit, jak byl jako opojen jakousi vůní zvláštní, novou, jež vanula z díla, z jeho slohu a také i z řeči překladu, v němž bylo tolik nových, pěkných slov –

Věk podal mu tři sešity časopisu Hlasatele, jejž Jan Nejedlý toho roku začal vydávati. Patrčka sáhl po něm jako hladový (slyšel už o něm) a dychtivě se probíral obsahem. Nad čím užasl, byla hudební příloha druhého sešitu, skladba Vitáskova na slova Nejedlého Píseň žalostná na smrt milenky. To bylo něco vzácného, panského! Nevěděl, nač se dřív podívat, na který článek, na kterou báseň, přehlížel, obracel, až u článku Umění přirozených věcí aneb Fyzyka zapomněl převrátit list.

Věk usmívaje se nabídl, že mu Hlasatele půjčí.

„Ne, ne, díka, to si opatřím sám, takovéhle čtení – fyzika – to si už dávno přeju, slýchal jsem o tom, a tuze rád mám čtení o přirozených věcech a divných instrumentech a takových.“

Hned si opisoval z modrošedé obálky, kde bylo návěští, že se předplácí u vydavatele a také u pana V. Krameria, v Litoměřicích u pana profesora Jungmanna, v Prešpurku u p. prof. Palkoviče a v Jaroměři u pana Václava Exnera, knihaře a měšťana. To bylo kromě Král. Hradce a Litoměřic jediné město v celém království, kde byl sběratel. A tam měli z Dobrušky i ze Solnice nejblíž.

Patrčka, opisuje si adresu, těšil se už, to že bude čtení teď na podzimní večery.

„A pane Věk,“ začal pojednou ostýchavě, „dali mně po ohni tu latinskou knihu, Virgilia – Já už začnu v ní brzo číst.“

„Jakže!“

„Já se už celý rok učím latinsky.“

„A s kým!“

„Sám, večer – a teď teprve budu.“

„A co pantáta –“

„No,“ Patrčka zamžoural a usmál se, „nebude nic vědět, nesmí. Když on –,“ a zvážněl.

„Ó mladý vlastenče, rozumím jim, sám jsem toho zkušený –,“ poklepal mu na rameno. „A kdybych mohl něčím posloužit, s radostí.“

Patrčka pohledl mu do očí, okamžik mlčel, jako by váhal, má-li říci, ale pak jen poděkoval, smlčev své druhé tajemství, že už také spisuje, že v komůrce večer skládá básně.

Věk, jejž ta návštěva zrovna osvěžila, vyprovodil mladého Patrčku na kus cesty. Zval ho srdečně, aby zas přišel, a povzbuzoval, když si Patrčka postěžoval, že se mu doma i smějí pro jeho vlastenství, páni od úřadu, purkmistr a zvlášť vrchní, takový hlupák, ti že by zasloužili –

Přede Všemi svatými vypravil se Věk na cestu s Vašíkem. Udělal to jako loni; synka dovezl na půl cesty, sám jel z Mýta do Prahy s vozem naloženým samým plátnem. Vašík se zas smutně loučil jak s matkou, tak poté s otcem, ale netrápilo ho již jako loni, že musí do Litomyšle sám. Viděl o prázdninách, jak je, jak je zle o každý groš, jak jsou malé výdělky, všiml si i toho i pochopil také, že otec chce ušetřit času i peněz. A čekali ho „babička“ i tety, kamarádi, Kamberských Karlík –

Věk měl do Prahy cestu volnější a klidnější. Hluk válečný přestal, veseleji však nebylo. Všude tíseň a stísněnost, všude stesky na daně, drahotu, nedostatek i špatné peníze.

Tentokráte navštívil Věk nejprve Helda, aby se mu ohlásil, že přivezl tajemná plátna, aby si vyžádal adresy, jak posledně slíbil. Held ho přijal rád a přátelsky jako jindy a napsal mu adresy i doporučení do bohatých domů, kdež byl lékařem. Věk nepostřehl ani stín v jeho tváři, v jeho očích; tou dobou byl už klidný po tom, čeho zažil od loňské zimy do jara.

Held nespatřil Lory od té doby, co ji potkal v salóně hraběnky Bubnové. Hned po Velikonocích měla svatbu s rytmistrem von Hanoldem a hned po svatbě odjela s mužem na jeho panství. Baronka Skronská je provázela, ne však nadlouho, a usadila se pak na svém panstvíčku. Hanoldovi zůstali na venkově přes léto, na podzim zajeli do Vídně.

Poslední setkání s Lory, jež bylo i rozloučením, dojalo Helda hluboce. Nemohl na ně zapomenouti. V duši ozývala se mu Lořina teskná slova, třesoucí se hlas, jak mu dala sbohem, starostně vzpomínal, bude-li šťastna, tj. nebude-li nešťastna. To, co slyšel od Jeníka i od doktora Blumentritta o rytmistrovi, jak je vznětlivý a prudký, ale také nestálý, a jaký je hráč – ó hráč –, vzbuzovalo starost. On tak prudký a Lory tak jemného cítění, tak ušlechtilá. Cítil výčitku, jako by nebyl bez viny, byl sám s sebou nespokojen, ač si vymlouval a se omlouval, že jinak nemohl jednat a že by jinak asi nebylo, kdyby ji i vášnivě miloval. Těžký, rozrušující bol ho neskličoval. Teskno mu bylo a Lory líto. S účastenstvím vroucího přátelství zvídal, jak s ní je. Sám se úzkostlivě tajil; a čas i námaha povolání mírnily první prudké dojmy. Věk na něm nepostřehl žádné změny.

Když jej třetího dne zase navštívil, aby mu poděkoval za rekomendaci, jež mu znamenitě posloužila, zeptal se také na Tháma, oznamuje zároveň, co mu Kramerius v Expedici pověděl, že se Thám potlouká se společností kdesi v Rakousích, pan Hýbl že s tím onehdy přišel, že to mezi divadelníky vyzvěděl.

„Myslím, že Tháma už asi neuvidíme,“ řekl Held, kaboně čelo, „je ztracený člověk. Alkoholik, sešlý tak i tak, rozumíš, a tohle nadto. Ubohý člověk.“

„Co Thámová –“

„Je s tím Amlingem, někde v Sasku. Stará je tu. Myslela, že pojede za dcerou, ale takový chlap aby si bral ještě starou; jistě vyžene mladou, až ho omrzí. Je to bída. Škoda Tháma, co mohl ještě vykonat!“

Věk tenkráte P. Vrbu nenavštívil. Pospíchal domů a od Helda zvěděl, že starý kaplan zase leží, „mravenci“ že ho porazili, ten kuchař, starý Ceypek, že mu posluhuje.

„Taky s ním hrá v karty, když mu trochu odtrne; ale to chudák asi zkusí, když pan páter bývá mrzutý. V létě s knížkami nechodil, a to ho trápí. Sic byl na Poděbradsku, u Vaváka se stavil, ale jinak zle naříkal a nadával jakubínům a tomu z nich nejhoršímu.“

„To je Napoleon,“ vysvětloval Held, usmívaje se, „pan páter se zlobí, že kdyby nebylo Napoleona –“

„Z vojny je to všecko,“ přisvědčoval Věk. „Jak by teď lidé kupovali knihy! Vím to; sám také nic nepořídím. Ale na tu bídu se dost vydává. Největší radost máme z Hlasatele p. Nejedlého. Doktore!“ vzpomněl pojednou. „Je tam také kompozice od Vitáska – To bys měl také; rozumíš?“

Held se usmál a jen řekl:

„Co není, může být.“

Té odpovědi porozuměl Věk až za nějaký týden, první dny prosince, když došel čtvrtý a poslední díl toho ročníku Hlasatele, jenž přinesl také hudební přílohu, nápěv s průvodem k písni J. Nejedlého Ó jak blaze živ jsem býval, rozkoš svatou z mládí míval, když jsem děvčat nepoznal! Nad horní linkou četl Věk: „Hudba od Jana Helda.“

Ach, to již bylo napsáno, když jej pobízel, aby také skládal; proto Held se jen usmíval a řekl, že co není, může být. Těšilo ho, že přítel, pořád jenom na němčinu odkázaný, skládal na česká slova; ještě toho dne navečer došel si do školy, aby píseň zazpíval a průvod zahrál. Sám dosud klavíru neměl. Skladba se mu líbila, příchylnost k příteli pomohla práci povznášet, a když se vrátil, zazpíval píseň i ženě.

„Co tak naříká!“ řekla s úsměvem. „Vzdychá samou láskou, je zamilovaný.“

„Ach, on, doktor! Ten by se zasmál, kdybys mu to řekla.“

„Copak se doktor nemůže zamilovat?! A proč by to skládal?“

„To jen melodii, slova jsou od jiného, od Nejedlého.“

„Proč si tedy vybral zrovna tohle skládání?“

„Hm, snad ho Nejedlý o to požádal.“

„A sám rád udělal.“

„No, zeptám se ho,“ zažertoval Věk.

„Když se ti už nevyznal – Ale,“ vzpomněla, „cos byl ve škole, stavil se v krámě kostelník, povídal, že budeme mít nového kaplana, že už přijede.“

„Však už je čas. Odkud –“

„To neříkal, ale že prý se farář už nemůže dočkat; toť, když musí teď v tenhle čas do vsí.“

„Čas nečas, on kdyby vůbec nemusil. Lenošit, to ano, ani do školy nechodí, jak by měl, a s učitelem jedná jako – Jen aby ten kaplan byl lepší –“

Věk, když chodil po tkalcích ve vesnicích výš v horách, zkoušel té zimy dost a dost. Nemrzlo, ač Všech svatých dávno minulo; pořád jen zátopy husté, bílé mlhy, v níž tonuly dol i stráň, a deště, lijáky nebo plískanice sněhu a vody.

Za takového škaredého dne dojel k dobrušské faře prostý zavřitý kočár. Bylo před samým polednem, a již za chvíli věděli u Věků v krámě, že přijel ten nový kaplan, mladý prý, letos vysvěcený. Po svačině přišel sám, v černém šosatém kabátě úzkých rukávů, ve vysokých botách blýsknavých holení, nevelký, mladý, asi pětadvacíti let, červený, plných tváří, černých kudrnatých vlasů, složitý, ramenatý.

Věk nebyl v krámě, ale jak zaslechl cizí, jadrný hlas, vyšel ven.

„Vlastenče, jdu se k nim ohlásit,“ mluvil kaplan rychle, „jsem –“

„Ach, pro pána krále! Pan Ziegler! Vlastenče!“

„Pamatují se na mne!“ Smál se, ruce podával, ruce tiskl. „Pozdrav pánbůh!“ Věk vedl hosta do bytu a host cestou rychle pokračoval, že je rád, že se zrovna sem dostal na první štaci; divil se, že ho Věk hned poznal, to že jsou dvě leta, co se viděli, tenkráte, když Věk navštívil nebožtíka profesora Vydru –

Usedli (Věková potěšená i poctěná návštěvou, přinesla úctu), vzpomínali na Vydru, na P. Vrbu, a než se nadáli, přikradlo se šero. Věk nedbaje vstal a sáhl po knize, po Hlasateli na okně ležícím, a nic neříkaje, hledal, hledal, v prvním svazku, až našel i ukázal na nadpis jednoho z článků: „Rozmlouvání mezi Dyogenem a Alexandrem o marnosti slávy a pozemských statků“ – a pak podpis „J. Z-r.“

„Neznají to, velebný pane?“ ptal se s úsměvem.

„I znám. Ale taková maličkost, takové cvičení!“

„Ale řeči jadrné; jako z Veleslavína. Mám radost, a vivant sequentes!“

Věková přinesla svíčku. Kaplan chtěl vstát, že už pozdě, ale zůstal a zapomněl na faru, jak se rozhovořili o Praze, když uslyšel od Věka, že má Kramerius teď ještě větší pohodlí i s Expedicí i s bytem, co se přestěhoval, a to že prý byla radost, když se vlastenci sešli zase v staré Expedici, jak tam dříve chodívali, P. Vrba prý třepal prstem.

„A jistě řekl: ‚Neumřela, neumřela –‘,“ doplnil kaplan. „No, pánbůh dej, aby se mu vyplnilo, a to, co mně prorokoval, taky,“ přidal vesele.

„Co?“

„Že budu v Chrudimi děkanem.“ Ziegler vypravoval vděčně a s uznáním, jak před lety, když putoval jako chudý student poprvé do Prahy, – setkal se s P. Vrbou v Českém Brodě a jak mu pan páter pomohl sám penězi i svou rekomendací, tou že nejvíc, u Krameria, to že mu bylo jako klíč i branka.

„No, kaplanem už jsou, a toho děkanství se mohou také dočkat.“

„Pan páter Vrba mně to zas opakoval, když jsem psal, že budu vysvěcen.“

Do příchodu pátera Zieglera Věk se nikdy nestavil na faře. S farářem neměl sice žádných bojů, ale přece jako by k sobě měli daleko. Farář viděl v něm kus frajmaura, a Věk nezapomněl opočenské příhody, jak bylo s vrchním; také dobře věděl, že není faráři po chuti jako školní dozorce, zvláště co za hovoru jednou před školou nadhodil, že se děti tuze moří učením zpaměti, toho že je příliš a že nic z něho není. Farář zčervenal, ucítiv, kam bije, a odsekl, že s ouřadem rozum vždycky neroste, že kdo chce mluvit o škole, musí mít zkušenost, to že je hlavní věc, ne něco z knih vyčteného, taková pára –

Pátera Zieglera varoval, když přijel a Věka hned první den navštívil, ať se má na pozoru, ten kupec že je takový frajgajst. Kaplan však Věka hradil, že je správný muž a vlastenec, že ho mají ve vážnosti v Praze i kněží, jako páter Vrba i Faustin Procházka, ředitel gymnasií. S radostí pak vítal Věka, když přišel k němu na faru. Věk, jak vstoupil, ptal se polo žertem, polo vážně, nebude-li panu faráři nemilo, když on sem přichází.

„Ale nechají ho – bručí, bručí, no ať, je ze starého vydání. Prosím, jen dál a často, vlastenče, a často. Kdybychom se my neměli snášet! A kdybychom se v něčem nesrovnávali – no, filosofie a teologie nejsou vždycky sestry,“ usmál se. „Každý podle svého svědomí. Z naší strany se také chybovalo a chyba to zapírat. A na leccos už se dnešního dne jinak hledí,“ kaplan se rozehříval, „obzvláště ohledně naší historie. Tadyhle,“ došli k velkému regálu plnému knih a knížek, starých, hrubých, namnoze u vepřovici vázaných, i tenkých v módních deskách s červenými štítky na hřbetě, a také ještě nevázaných „dole to jsou samé staročeské a ty řady výš jsou nové, všecko od začátku, to jest, co vyšlo od konce minulého století až po naše dny. To je má radost.“

„Že to tak sehnali –“

„Něco jsem dostal, ostatek koupil. Nekouřím, nešňupu,“ kaplanovy trnkové oči se jen smály, „a tak vrazím všecko do knih, hlavně našich.“

„I hebrejských a chaldejských, vím, p. páter Vrba mi vypravoval, a do ruských také.“

„A ještě mám milenky, tadyhle –,“ ukázal na hodiny, jež visely, dvoje na zdi, třetí u dveří a čtvrté mezi okny.

„Všiml jsem si hned, jak jsem vstoupil.“

„Hodiny jsou má radost; však myslím, že si tu ještě nějaké pořídím, nějaké staré nebo zvláštní; a pak se ještě na něco těším –“

„Nač, velebný pane?“

„Posílají tady ze vsí duchovnímu vůz, nebo koně?“

„Víc koně, zvlášť tady do hor.“

„To jsem rád, to já budu chtít všude na pěším koni, já rád jezdím. Až budu tím děkanem,“ pohladil kudrnatou hlavu a smál se, „pořídím si vraníka.“

„A to až budou děkanem, budou raději sedět na kanapi, budou mít břicho,“ žertoval Věk.

„Oh, oh,“ kaplan se zasmál jadrným svým smíchem, „nesmím tedy bumbat a papat.“

„Tady ano, tady asi neztloustnou –“

Hned prvního dne si porozuměli a cítili, že budou přáteli. Rozdíl let nepřekážel, ani různá přesvědčení ve věcech náboženských. Mladý kaplan byl kněz svobodomyslný, jemuž výklady na pražské filosofii a styky s muži, nadšenými pro ideu osvěty a pokroku, vyjasnily duševní zrak a nedaly, aby se zchmuřil tvrdou nesnášenlivostí nebo ztupl vášnivou, bezohlednou horlivostí.

Co nejmocněji je sblížila láska k poníženému národu, k jeho potlačovanému jazyku. Jí cítili stejné pohnutí pro vše vlastenecké, stejnou „citedlnost“; v ní je družilo vědomí, že jsou členy té družiny, která pracuje o zachování a povznesení mateřské řeči. V té lásce byli stejně shovívaví ku všemu domácímu, v ní stejná radost z každé nové knihy, z každého na jejich víru vlastenskou obráceného.

Věk neměl v Dobrušce do té chvíle nikoho uvědomělejšího a vnímavějšího nad starého Bílka; ale hovory s ním měly nevelký okruh maloměstských politiků. Věk cítíval, že zapadá. Nebylo podnětů, mládí minulo, známosti z pražských studií vybledly, nebyly, leda jen ve vzpomínkách, jako suchý, vyrudlý květ v knize. O Hněvkovském náhodou se loňského roku doslechl, že se před rokem dostal za radního do svého rodiště, do Žebráka, a že se tam, už skoro čtyřicetiletý, oženil. O jiných přátelích a kolezích ani nevěděl –

Jindy mu bývalo líto, že všecky svazky z mládí povolily i zpřetrhaly se. Teď už nikoho nevyhledával a schválně se nepřeptával. Byl jen své rodiny, jí žil, svému hospodářství a obchodu. Poslední dobou ochaboval už i ve vlastenském snažení. Malátněl, když vlastní starosti těžko doléhaly a když přicházely chvíle trudných úvah a pochybností, není-li všecko namáhání marné.

Co se P. Ziegler dostal do Dobrušky, Věk se vzpružoval, jako by čerstvější vánek do dusna zavanul. Mladý, veselý kaplan, s nímž mohl o všem pohovořit, vzdělaný, učený, jenž svým studiem a svými vědomostmi imponoval, plný důvěry a síly jako by ho podchytil. Když Věk někdy posteskl, kroutil kaplan kudrnatou hlavou a tmavé oči mu zahořely odhodlaností. Počítal Věkovi, ať se rozpomene, že literatura se přece jen vzmáhá a čtenářů že přibývá i uvědomělých v lidu i mezi učenými, i pracovníků. Vyjmenoval všechny po severovýchodních Čechách, počínaje Hradcem Králové, jak tam už svítá, obzvláště v semináři, že tam vzchází semeno Rautenkrancem rozhozené, když tam před pěti lety učil českému jazyku a krasořečnictví.

„Kdyby věděli, jaký je duch mezi alumny, jací jsou mezi nimi vlastenci! Javornického kdyby znali, z Mýta je, a jiné! A ti budou pracovat, úhor kypřit, až přijdou na místa. A už to ti mladí dělají; Devoty, kaplan v Bydžově, také Hradečan, je o tři léta starší nežli já. O Rautenkrancovi slyšeli.“

„Vím, byl tady v Jaroměři, teď je v Nových Dvořích.“

„A tady v Častolovicích Rayman farář – Rosteme, rosteme, dělníků přibývá.“

Ziegler sám se také horlivě přičiňoval. Do školní bibliotéky dal ze svého, co měl, i nejnovější, hlavně Krameriovy spisy, půjčoval knihy do města, do vsí. Sám je tam někdy rozvážel, když jezdil na pěším koni do školy; někdy si však také nějakou přivezl, staročeskou, když ji od některého písmáka nebo čtenáře koupil nebo vyměnil.

Jednou, bylo po Novém roce 1807 odpoledne, potkal Věk kaplana Zieglera, vracejícího se z vesnice. Jel na koni v modrém límcovém plášti a v beranici, červený od větru, jenž ostře vál a rozvíval sníh, řídko padající. Kaplan hned jak Věka zhlédl, z koně volal: „Něco si vezu!“

„Nějakou knihu.“

„Chyba lávky; kukačku.“

„Kukačku! Jakou!“

„Starou, ale zpívá, a je pěkně malovaná.“

„Už vím, velebný pane, to zas něco chytli! Přijdu se na ně podívat.“

Věk šel ještě toho dne podvečer. Když vstoupil do kaplánky, příjemně vyhřáté velkými kamny a osvětlené lojovou svíčkou, uvítal ho kukaččin hlas. Šestkrát zavolal plně a zvučně. P. Ziegler, jenž seděl u nějakého hebrejského textu, rychle vstal a s radostnou chloubou vítal:

„Slyšejí, jak zpívá, jak zpívá! Takové hodiny,“ vzal svíčku a svítil na ně, byly staré, s malovaným pastýřem a pastýřkou nahoře nad ciframi, „neměl jistě ani Karel V. císař, to ne –“

„A ten nebyl také tak spokojený jako oni. Ale můžou spát při tom cvakání a tikání, když každé jinak –“

„A bijou, jedny chraplavě, druhé vesele, třetí až to proniká,“ kaplan se smál, „ale to mám rád, ve dne; a v noci to neslyším, to spím jako dudek.“

Za těch zimních odpolední navštívil P. Ziegler někdy Věka, ten zas chodil podvečer do kaplanky na toulku. Někdy přišel učitel, zahráli si trio, a když byli sami dva nebo u Věků, vzpomínali na Prahu, na nebožtíka profesora Vydru, na známé, na Expedici, na divadlo – Jindy míval Věk z celé Dobrušky nejvíce novinek a zpráv; nyní si sám pro ně chodil na faru nebo na ně čekal, až přijde pan páter, jenž si psal s celým světem, jak říkal starý Bílek. Nejvíce s Pražany, s mladými, starými; i sám Dobrovský mu poslal list.

S tím Ziegler přiběhl hned, jak ho dostal, pln radosti a jako povznesen. Ukázal jej i dal jej přečíst Věkovi, ohlašuje v tom vzrušení jako věc skoro jistou, že pan abbé sem v tyto končiny přijede, že chce někdy navštíviti Častolovice, jak píše, pan hrabě Šternberk že ho tam na léto zve.

Jindy P. Vrba psal. Stěžoval si na dlouhou zimu, že nikam nemůže, že tak trochu sbírá memorabilia a pere se někdy s těmi dvaatřicíti loupežníky, že prohrává a že nikoho nemá. „Jen ten můj dvorní kuchař Ceypek je mně nejvěrnější, ale ten je také starý a začíná hodně podřimovat, ale u karet, šelma, vydrží. Náš pan doktor Held taky někdy na mne starce se rozpomene, ač má mnoho pacientů a těžké officium u milosrdných. A bojím se, že na jaře sotva už budu moci s knížkami do světa, nohy nechtějí dost sloužit – To mne trápí nejvíce.“

Věk i Ziegler dotazovali se písemně v Praze také po Thámovi. Ale tam nevěděli, kde jeho společnost mešká, sám že nikomu nepíše, ani bratrovi, a ona, Thámová, že také zapadla, nikdo že o ní neví, snad ani stará Butteauová, tu že také není vidět, alespoň u doktora Helda že nebyla.

Do tichých besed v kaplance nebo ve Věkově světnici za krámem, kamž do kolegia přicházíval i starý Bílek, zapadalo dunění daleké válečné bouře. Naslouchali mu ne už s hrůzou jako předloni, kdy také jim hrozilo, ale s dychtivou zvědavostí, prohřátou sobeckou libostí, že sami sedí v suchu. Do Prusů bilo, od jenské porážky rána za ranou. Napoleon už i do Berlína vtrhl a vyhlásil odtud kontinentální systém, jehož účinky Věk jenom tušil; pevnost za pevností se vzdávala Francouzům, už padl i přepevný Magdeburg i Vratislav. Dobrušští politikové Pruska nelitovali.

„Teď to má prajský král, opatrník, dřív pořád já nic, a nepomoh, až teď,“ rozhorloval se starý Bílek. „Teď vidí, co to je, když cizí bere zemi.“ Přitom však Bílka mrzelo, že Napoleon roste, že jako obr roste, bože, to že všechno pobere a spolkne.

„Jen Rusa ne,“ hájil Věk. Zamrzel se, když Bílek, drže dýmčičku s červenou hliněnou hlavičkou v ruce, kroutil hlavou a pochyboval, a když nepolevil, ani když se kaplan Rusa ujal, jaká to mocnost. Zato si Bílek zamnul radostně ruce a zaradoval se s Věkem i kaplanem, když četli, že povstalí Srbové proti Turku vyhráli, že opanovali hlavní město Bělehrad, Černý Jiří že zvítězil, ten že všecko vede, sprostný člověk, ale hrdina.

K jaru se naplňovalo proroctví Bílkovo, že Napoleon všecko rozšlape a povalí, že i Rusko přemůže a bude panovat celému světu.

„Už i nás z toho zuby brní. Copak tahle drahota – Láce se neukazuje a neukáže, obilí pořád stejně.“

„A kupecké zboží bude ještě dražší,“ přisvědčoval Věk starostně, „to je z nepřátelství Napoleonova s Englickem. Nic se nesmí přes moře přivézt. Půjde-li tak dál, neprodám ani lot kafe, ani cukru. Ani nebudu moct nic koupit. A z pole se také nic nesklidí, nesprchne-li brzo.“

Dne 7. července odpoledne stavil se u Věků znenadání mladý kupec Patrčka ze Solnice. Jel z Jaroměře, kdež byl za obchodem, a zajel si sem, aby si mohl promluvit s Věkem a též aby osobně seznal kaplana Zieglera, jejž dle jména znal hlavně z Hlasatele. Jen u Věků vkročil, začal hned s novinou, co se včera v Josefově stalo, to že bylo pozdvižení, generála Macka že odsoudili, ten že se naseděl v inkvizici.

„To jsem ho viděl, když ho přivezli,“ vpadl Věk, „předloni na podzim. A co, jak ho odsoudili.“

„Dost přísně. Už to taky vykonali, včera před hlavní stráží. Generálů, oficírů tam bylo a vojsko v čtverhranu, Mack stál vprostřed, v generálské uniformě, odbubnovali a tu mu vyhlásili, že je zbaven své důstojnosti a řádu Marie Terezie, a šest let do vězení na pevnost. Jak mu ten řád brali a kasírovali generálskou hodnost, to jsem neviděl, pro vojsko nebylo možná. Najednou byl sprostý odsouzenec, a tak ho odvedli do vězení –“

O něm a o té degradaci hovořili u Věků i na faře, kam Věk Patrčku zavedl a kdež na něj vyzradil, že se učí latinsky. Ziegler, uvítav mladého vlastence srdečně, spustil na něj víc žertem latinsky; záhy však zvážněl a začal se divit víc a víc, jak Patrčka všecko věděl, a když ukázal, jakou má neobyčejnou, zrovna fenomenální paměť.

Z fary se vracel povznesen novou známostí i pochvalou učeného kaplana a potěšen knihami, jež mu kaplan zapůjčil, Livia a Ovidia.

Nestalo se, jak Věk a všichni dychtivě očekávali. Nesprchlo. Sucho bylo a přede žněmi uhodila taková parna, že všecko vadlo a prahlo, že lidé sotva mohli pod sluncem pracovati. Obilí schlo valem, trávníky hořely.

V krámě Věkově skoro pořád prázdno. Lidé byli rádi, když sehnali na chléb, na brambory; koření nepotřebovali, kávu si nemohl nikdo koupit, když libra stála už 5 zl. a 30 kr. a libra cukru 3 zl. a 50 kr.

Na jaře odevzdal Věk doktoru Heldovi dvě stě zlatých, které mu Held sám, bez říkání zapůjčil, když byl Věk poprvé po ohni v Praze. Věděl, že Held na ty peníze nečeká, že o ně neřekne, než právě proto se nutil, aby se toho dluhu zbavil, zvláště když Held mu tak dobře poradil a posloužil při obchodu s plátny. Když Věk peníze odeslal, oddechl si a hned také v duchu zatoužil, kdyby tak mohl na Opočen zaplatiti.

Těch tisíc zlatých ze sirotčí kasy, jež mu vrchní zapůjčil, ho tížilo. Měl také ještě starého Kosaře na Ohnišově, tři sta zlatých mu dluhoval, měl i jiné dluhy, žádný však by tak rád nevyrovnal jako opočenský. Než jak! Obchod uvázl, byl na suchu, nic se neprodalo a hospodářství, jak už bylo vidět, také nic nevydá.

Přicházely těžké chvíle starostí i strachu z budoucnosti. Jak často se Věk starostně zamyšloval a počítal, jak často si povzdechl o samotě. V ty zlé časy živě zase pocítil, že dobrá žena nad zlatý sloup. Věková byla mu silnou oporou. Jak byla šetrná, jak, kde mohla, hradila a sama na sobě šetřila, jak leccos si odepřela při klopotné své práci, trvající od rána do večera a často i do noci! A přitom jak opatrná na muže, aby ho kde možná šetřila, aby mu ulevila, a když někdy, osaměv s ní, začal chmurně uvažovat, jak ho vyrážela! Pořád měla haluzku naděje, úsměv, pokaždé našla těšivé slovo.

Jí samé bylo v těch starostech útěchou, když došlo psaní z Kralík nebo z Litomyšle. Lidušku viděla od podzima jednou, o Velkonocích, kdy děvčátko přijelo domů, svěží, jasných očí, rozjařených radostí, když vstupovalo přes práh rodného domu, po kterém se z podzima tolik nastýskalo a tolik slzí vyronilo. O Velkonocích byla již klidnější, zvyknuvši v Němcích; ale když odjížděla, zaplakala zase, než přece ne tak hořce jako o sv. Václavu; nyní ji utěšoval počet, že polovička již přešla, že ještě jen půl léta a pak že se vrátí nadobro.

Vašík psával už zmužileji, bez povzdechů a stesku. Liboval si, že se mu ve škole dobře daří, že snad bude premiantem, a když ne tím, tedy alespoň akcesistou; psal také, že tetičky jsou zdrávy, ale „babička“ že není už tak čiperná, že už tak nešuká, že naříká na nohy.

Přede žněmi vypravil se Věk s německým hochem, kterého měli „na handl“, do Kralík, aby si odtud přivezl Lidušku. Když vjížděl do města, vzpomněl, jak bylo před lety, když chtěl odtud prchnouti do světa, aby ušel krámu a obchodu, aby se mohl oddati muzice, jak se tu tenkráte setkal s Thámem a Butteauovými, jak s ním večeřel starý Butteau a jak Paula tenkrát – Rozhlížel se, vzpomínal a chmurně mu zalehlo do mysli, co je zář a vzlet mládí, co jeho sny a blouznění, a co život, že jen samé trapné se probouzení a prozírání, samé poznávání bludů a mýlek. A Thám ubohý –

Ale vráz se mu zjasnilo, když zaraziv povoz u domu obchodního přítele, zaslechl radostný výkřik své mladičké dcerky, jež letěla mu vstříc, když pohlédl do jejích očí radostí a láskou zářících. Když vraceje se vyjížděl z města, tytam všechny chmury a stíny; nic se nerozhlížel, nevzpomínal, jen naslouchal a odpovídal v hřejivém rozradování Lidušce po boku sedící, těšící se, veselé, hovorné, dotazující se na maminku, Vašíka, na všechny a na všechno v domově, jehož se nemohla dočkati.

To bylo před samými žněmi, kdy dusná parna všecko mořila. Po žních přijel Vašík. A ještě nesprchlo; vše vadlo, meze ryšavé jako liška, luka zprahlá, země žízníc pukala a tvrdla, takže radlice nezabrala. V polích smutno, teskno a tím smutněji, jak lány počaly se myšmi jen hemžiti. Tisíce tisíců jich tam hnízdilo a hubilo kdeco, nesčíslné díry po nich všude, a směle z nich vyrážela nezmarná hejna i za bílého dne. Vašík je viděl z vozu po celou cestu a chystal se, že bude doma vypravovat, jak u Litomyšle, u Mýta, jaký tam zlý host, jak se celá hejna myší černala a honila v polích a jaká z nich všude škoda. Ale když zajel za Mýto, myší mraky vpravo vlevo, i dál, když se k Opočnu blížil, a doma také –

Bylo po žních a hrozné ceny obilí ani se nehnuly. Z lůna země zkáza a pak z nebes přístrach nových škod a strastí. V říjnu měsíci zasvítila v jiskřivém, nekonečném nebes lánu vlasatice. Tiše, tajemně se zjevila, majíc děsivý chvost na západ obrácený. Vycházela zároveň s hvězdami a lid teskně k ní vzhlížel a lekal se nových ran, nového krveprolití.