F. L. Věk

Baronka Skronská vrátila se po svatbě své neteře až na podzim do Prahy, a to ze svého zámečku, kdež léto i větší část jara strávila, nepobyvši u novomanželů příliš dlouho. Přijela zdráva, a tak ji doktor Held za delší čas ani nespatřil. Za celou zimu pořádala jenom dva večírky, o kterých se u ní sešla její stará společnost, až na doktora Blumentritta, který se zas mrzel, že ho baronka teď zve, když tu není rytmistr Hanold.

Held se také rozmýšlel, když ho došlo pozvání. Ale šel, kvůli baronce, jak si řekl; toho si nechtěl dost upřímně přiznati, že více kvůli Lory, aby o ní uslyšel. Do té chvíle byl už klidný. Říkal si, že Lory se smíří a zapomene a již zapomněla v šumném proudu třpytných společností.

Než když vstupoval do barončina domu, nezůstal tak uklidněným. Dlouho tu nebyl, mnoho měsíců, ale vše, nač chtěl zapomenout a co ho kdysi tak vzrušilo, oživovalo. V Heldovi zatrnulo, divná tesknost přivanula, když uviděl Lořinu harfu v mdle zlatém lesku opuštěnou, když se mu vtom Lory mihla opřená o klavír, naslouchající jemu, když četl z Gessnera. A tam – a tady – Tu ucítil její chvějící se ruku, tady k němu tak vzhlédla –

Ze sentimentálnosti náhle vzbuzené se vytrhl, když baronka jemu i společnosti líčila, jak Lory žije na Votavanech, jak je zámek krásně zařízen, jaký má nádherný starý park, sic trochu staromódní, ale Lory že se tuze líbí, a vůbec tam ve Votavanech, že se jí nechtělo ani do Vídně. Hanold že se jí smál, co by měla na podzim a v zimě v takové poušti, ve Vídni to že je život –

„Lory se nebránila, už kvůli Hanoldovi; ráda mu vyhoví. Píše mi z Vídně, jak je tam hlučno, že je v plném proudu zábav a skvělých společností, až to někdy skoro unavuje.“

Held cítil, že baronka ve svém líčení barvy nanáší i tlumí a že na vše hledí jen svýma očima, než jádro všeho bylo přece jen dotvrzením jeho mínění.

Je to tak, Lory asi už také upokojená, v bezvětří.

Jen jedno bylo Heldovi už dříve nápadno, že baronka Skronská po svatbě Lořině tak záhy odjela ze zámku Hanoldova. Za hovoru s radou Slívkou, dávným přítelem domu, prohodil to otázkou jako mimochodem. Starý hovorný pán, co věděl, neztajil domácímu lékaři, jenž baronku vytrhl ze smrtelné nemoci a o němž s takovým uznáním hovořívala.

„Nu, bylo rozumné,“ vykládal rada Slívka, „že nechala novomanžely samy, rozumné, a pak, já sic nevím nic určitého, jen tak z narážek barončiných, vám jako příteli to mohu svěřit – no, Hanold je prudký, v tom to je, prudký a snad divoký – Zdá se, že nějaké jeho prudké slovo baronku bodlo. Jak pravím, nic určitého – A baronka, to se ví, kvůli Lory nic, ale zůstati tam se jí přece nechtělo.“

„Ale paní z Hanoldů je šťastná.“

„Nu, je, myslím, je, je, ale –,“ rada Slívka důvěrně položil dlaň na Heldovu ruku, „milý doktore, vy to pochopíte nejlíp. Slečna tak v ústraní vychovaná, citlivá, až blouznivá, ušlechtile cítící, jak povídám, a on vášnivý, prudký, snad až divoký, nu voják, pořád jen šturm, kupředu, a žádné ohledy ani vpravo, ani vlevo, a pořád jen hlučných zábav dychtivý. Básně, hudba nic, kniha nic – nic. Vídeň je pro něj, a ne osamělý zámek a starý park, ten se jen paničce líbí – však mi o něm také psala.“

„Psala!“

„Ano, mně; nu, jsem starý přítel, pamatuju ji takovou –,“ ukázal rukou, jak maličkou, „a s nebožtíkem jejím otcem jsem sloužil. Píše mi,“ neznělo to bez jisté chlouby, „s plnou důvěrou.“

„Stýská si –,“ ptal se Held dychtivě.

„Na Vídeň naříká a vzpomíná na venkov, jak jsem řekl, a na Prahu, jak se jí stýská po hudebních večerech, že byly tak krásné, tam že nic takového nemá.“

„A on, Hanold –,“ ptal se Held ne tak jistým hlasem, „slyším, že hraje hazardně.“

„Slyším také, Lory však, tj. paní, mně ani slovíčkem o tom. Ale on hraje a prohrává, Vídeň jeho zkáza.“

„Zdalipak si paní z Hanoldů také posteskne, když píše paní baronce.“

„Ne, ó ne,“ znělo to určitě.

„To jen mně a ještě mne tolik prosí, abych baronce vše zamlčel, nic, ani slovíčka – Vidíte, to je ušlechtilá dáma, a jak vděčná, ač by si mohla postěžovat, že jí baronka tak domlouvala, takřka nutila, ovšem nepřímo – Ó je to ušlechtilá bytost!“

„A tím více trpí.“ Held řekl to velmi vážně a jeho pohledem prošel stín starosti.

Po Novém roce 1808 dověděl se od rady Slívky, když ho náhodou potkal, že baronka Skronská dostala před nějakým dnem psaní s oznámením, že Hanoldovi přijedou do Prahy a ostanou tu přes masopust. A zrovna toho dne, kdy Held se potkal s radou Slívkou, zastavily v Ječné ulici před barokovým domem baronky Skronské cestovní sáně Hanoldových. Baronka se zarazila, když Lory, svléknuvši kožich, šál, čepec, stanula před ní v tváři hubenější, pobledlá –

Nedbajíc barončina napomenutí, aby sedla, aby si pohověla po dlouhé a namáhavé cestě větrem a sněhem, rozběhla se domem, v němž skoro rok už nebyla, procházela místnosti pohlédnout zas na vše. V salónu se nejdéle zdržela; u opuštěné harfy stanula, pak sedla ku klavíru i do kláves sáhla, ale jako by se lekla, náhle vstala, jako by něčemu utíkala; na verandu vyšla, nedbajíc tichého mrazu, v němž zahrada dole sněhem zabalená tak mrtvě, smutně tichá –

Hanold ji nechal, nešel s ní pro vzpomínky, nehlídal každý její krok, každé její hnutí jako předloni na podzim a ještě vloni v zimě, kdy se vrátil z války a přichvátal pln horoucné touhy nejprve sem, za ní. Nyní, v civilním obleku, aristokratický elegán, kvetoucí, zdravě zardělý, sálavých očí, pospíchal, sotvaže přijel, z domu, druhy vyhledat.

Baronka Skronská se divila, ale ne před ním, jen před Lory, že má tak nakvap. Ta ho však omluvila a nepovzdechla ani druhého dne, ani třetího, když pořád sám vycházel.

„Ó nech ho, nic mu neříkej,“ žádala tetu, „aspoň víc tebe užiju, víc si pobudu tady – Těšila jsem se na trochu klidu.“

Baronka mlčela, ale znepokojená, s bodavou výčitkou v nitru. Měla o Lory starost, že je tak změněna, přepadlá, a lekla se, když Lory třetího dne náhle ochuravěla. Chtěla jí poslati pro lékaře.

„Kterého teď máš?“ zašeptla Lory.

„Dosud Helda.“

„Ne, ne!“ prudce zamítla Lory, vzplanuvši náhlým ruměncem. „Ne, žádného, přejde to za chvíli, bude mně líp, já vím –“

„Ale přec, má milá, pošlu tedy pro jiného.“

„Ne, ne, vždyť –“ Rychle přiklonila hořící čelo k barončiným ňadrům.

„Ach!“ vzdechla baronka chápajíc, v radostném úžasu a objala Lory a v tom se jí optala: „Ví to Hanold?“

Lory zvedla hlavu. Žádný úsměv, žádná zář štěstí v oku; pobledlá zas, odvětila v náhlém zachmuření, klopíc zrak: „Ví.“

Baronka ani nehlesla, ale tím vřeleji přitiskla Lory k sobě v náhlém soucitu i v rozhorlení na Hanolda. „A tak tě –“ Nedomluvila, že ji tak zanedbává, a Lory si neposteskla a nežalovala, že tak činí už delší čas, že po prudkém plápolu, když touha jeho zkojena, zchladl, že hledá zábavu jinde teď, když zvěděl, jaká změna se s ní stala.

Hanoldovi u baronky nezůstali. Hanold najal prostorný byt v Široké ulici. Lory však meškala většinu dne nahoře, v Ječné ulici, u baronky. Muže svého si nebrala z lásky, ale nebylo jí lhostejno jeho jednání. Věděla, že hraje, že prohrál ve Vídni velké sumy, věděla, že jeho společnost je nevázaná, a tušila, že oheň jeho doma nasycený hoří asi pro jiné, zvláště nyní. Cítila se zahanbenou, pokořenou.

Než před baronkou i nadále mlčela a nestěžovala si z hrdosti, i aby jí ušetřila, ač mohla vyčítat. V tichém domě v Ječné ulici ubíhala zvolna zimní odpoledne. Lory sedala s tetou nebo sama, četla, někdy se i prošla zasněženou zahradou, proházenými stezkami pod tichými stromy, na nichž se blýskotaly démanty zmrzlého sněhu. V tiché, teskné soumraky, kdy za stmívajícími se stromy hoříval rudý pruh západu, hrávala na klavír; někdy dlouho, někdy však jen začala, ustala a odešla –

Společnosti měla málo. Nejčastěji vídala starého radu Slívku, jenž věrně přicházel, a rytíře Jeníka z Bratřic. Přinášeli noviny z města, ze světa, mluvili o hudbě, o divadle; od nich někdy zaslechla také o doktoru Heldovi, s kterým se dosud nesetkala. S tajenou dychtivostí o něm naslouchala, někdy i otázkou hovor o něm prodloužila. Toužila ho spatřit; ale když si pomyslila, že by pojednou vstoupil, na ni pohlédl, zalekla se a horkost studu vžehla jí do očí.

Held zvídal o ní jako ona o něm, nejčastěji od rytíře Jeníka. Rada Slívka mu jako lékaři svěřil její sladké tajemství, jež měl od baronky Skronské. Held sám se tam nestavil, a tak za celý masopust Lory ani jednou neuviděl. Zato častěji rytmistra Hanolda, na ulici, jednou v kavárně U Modrého hroznu, a slýchal o něm, jak hraje, o jak veliké sumy, jak je bujný, že kdyby teď někdo vydal pamflet, jako byl ten fingovaného lorda Willoughby, že by tam von Hanold měl přední místo, a to s dámami od divadla a snad i jinými.

S účastenstvím myslíval na jeho paní, ví-li o tom všem. Litoval ji a tím více jí přál, že bude matkou, že najde v dítěti útěchu a že snad i on, Hanold, se zastaví a vzpamatuje.

Počátkem jara odjel s Lory z Prahy na své panství. V srpnu, za dusného podvečera, doslechl se Held od Jeníka, že baronka Skronská vypravila se do Votavan k paní Hanoldové, že se tam snad vznáší vrána nad zámkem. Za týden to rada Slívka dotvrdil.

„Mladá paní z Hanoldů má dceru,“ oznamoval, „chválabohu, všechno zdrávo, a doufám, že ten divoch –“

„Hanold.“

„Ano; teď by se měl vzpamatovat.“

Baronka Skronská vrátila se z Votavan koncem září, a jen dojela, požádala doktora Helda, aby ji navštívil. Přijela churavá, v tváři požloutlá, zasmušilá. Stěžovala si, Held vyslýchal, radil, ale na Votavany se nezeptal. Sama o nich začala, když vykládala o své cestě, ale již nemluvila nadšeně o skvělé partii, zato do mužů si posteskla, jací jsou divní, ach – Lory že má dcerušku jako poupátko, rozmilou, rozkošnou, radost – ale což – když zeť, Hanold, že si přál a čekal syna –

Held, divě se v duchu, že baronka tolik se prořekla, viděl, že s Hanoldem nebude změna, jak se nadál, že tato rodinná událost nebude mít na něj žádaného účinku. Od rady Slívky pak vyzvěděl, jak si baronka stěžovala, jak se Hanold změnil, ach, tak že si ho nemyslila, že je to divný, hrozný člověk, když může být tak bezohledný a neutají své rozmrzelosti a svého zklamání ani před Lory. Chudáček, tak ji baronka litovala, vzpomínajíc s pohnutím, jak toho broučka, malou dcerušku, k ňadrům tiskla, jak plačíc ji líbala, svou útěchu a radost – a tu že baronka Skronská už nemohla déle mlčet, že s Hanoldem promluvila vážné slovo a vytkla mu všecko jeho jednání.

„On jistě má jiné,“ dodal Slívka rozhorleně.

„Má, to jste neslyšel? Vždyť se o tom mluvilo po Praze.“

„Tak! Ach, baronka tuší, nebo se jí něco již doneslo. Ale probůh nic jí neříkejte. Je nemocná. A ono by –“

„Vím, vím, pane rado –,“ řekl Held a neusmál se, že jej, lékaře, tak upozorňoval. Baronka koncem října ulehla. Held ji navštěvoval denně, jak si to vyžádala. Měla přes všechno k němu největší důvěru. Byla zase, jako bývala, nežli došlo k napětí kvůli Loře. O ní však skoro nikdy nemluvili. Jen jednou, hned jak ulehla, žádala baronka Helda, aby jí upřímně řekl a nic nezatajil, že chce věděti kvůli Lory, když by hrozilo nebezpečenství, že by ji ráda ještě přece viděla a s ní promluvila, jinak však že by jí zatajila svou nemoc.

Held ujistil, že nebezpečenství není a že pevně doufá v pozdravení. Baronka tedy požádala radu Slívku, aby Hanoldové o nemoci nic nepsal, aby úplně o ní pomlčel.

Za týden jednou odpoledne, když se Held vrátil z nemocnice domů, našel na stolku lístek od Lory. Nechtěl zrakům věřit. Psaníčko nedošlo z Votavan poštou, nýbrž z Prahy, zvláštní posel je přinesl. Lory v Praze! Prosila ho řádky patrně rozčileně nahozenými, aby, možná-li, hned přišel k nim, do domu tetina, že by s ním ráda mluvila, že je v úzkostech, že ho najisto čeká; nakonec přidáno nesouvisle, jako by si pojednou vzpomněla pro Heldovo upokojení, že baronce není hůř.

Celý lístek svědčil o velkém vzrušení. Held poslechl a šel hned. Lory na něj čekala ne u barončina lože, nýbrž v předním pokoji. Přes rok ji neviděl, naposled o plese, pak u hraběnky Bubnové; tenkráte byla kvetoucí, svěží. Teď vkročila mu chvatně vstříc, pohublá, tváře pobledlé. Prudce vstala, jak vkročil, tmavé oči, krásné jako dřív, dojímavější v té ubledlosti tváře, tkvěly na něm, když mu ruku podala a vzrušeně ho žádala, aby prominul –

„Snad vám pan rada Slívka psal. Ale nelekejte se, prosím,“ konejšil.

„Ne, rada mi nepsal nic, to jest o nemoci tetině, já nic nevěděla, že stůně.“

„Co jste řekla paní baronce –,“ chvatně se zeptal, zaleknuv se, že se baronka poděsila.

„Já ještě u ní nebyla – před chvílí jsem přijela. Ale prosím vás, pojďte, musím vám vysvětlit a zeptat se, pojďte –,“ ohlédla se, jako by jistotu hledala, a najednou zvala: „Půjdeme do zahrady, tam bude jisto.“

Sestoupili tam ne verandou, ale dolním vchodem z přízemku. Po vybledlém trávníku leželo spadlé listí porůznu i v zahnědlých chomáčích, zlatě, rudě prostříknutých; po keřích, v korunách chvěly se jeho zbytky, zasmušilé v barevných tónech. Nebylo slunečné záře, nebe šedé, zaklopené; listí, jehož dech bylo cítit, šustělo po stezkách do mrtvého ticha.

Heldovi se mihlo, jak před dvěma lety, skoro v tentýž čas, setkal se tu s Lory u verandy a jak pak četl z Gessnera. Tenkráte svěží, zardělá, netajíc radostného překvapení, vyběhla po schodech na verandu, usměvavá, s očima zářícíma. Teď tak – Šli mlčky, až když stanuli pod stromy, začala Hanoldová:

„Pan rada mi nepsal, já přijela sama, s dítětem –“ Doktor žasl, cože s malým dítětem v tenhle čas, ale neřekl nic, a Hanoldová pokračovala vzrušeně:

„Já musila – prchám z domova –,“ vyrazila prudčeji; v temném jejím zraku se zatmělo. „Oh, zkusila jsem, a když taková pohana – ne – já nemohla, já nesměla zůstat. Ale neptejte se, byla jsem – Ale ne, ne – Hledala jsem útočiště u tety – přijedu a tu slyším, že už delší čas leží, že je vážně nemocná. Nevkročila jsem, abych ji nepolekala, poručila jsem, ať jí nic o mně neříkají. Vzkázala jsem vám – prosím vás – Jak jsem měla k tetě jít a říci jí, že jsem ujela.“

„Ne, ne, to nesmí teď vědět, teď ne!“

„Co jsem jí měla říci, jak se vymluvit – já si nevěděla rady a outlost o tetu mne schvátila, proto jsem –“

„Trnu nad tím, co jste řekla – cítím vaše neštěstí,“ na hlase bylo mu znáti, že je dojat, „ale,“ snažil se mluvit lékařsky určitě, „paní baronku, prosím snažně, i nadále šetřete. Teď nesmí nic slyšet. Štěstí že jste zachovala tolik rozvahy, divím se vám. Paní baronku na vás připravím, aby nemyslila, že je s ní zle, že jsme vás proto zavolali –“ Na okamžik se zamyslil, co dělat, pak se rozhodl:

„Nezbude přece nic jiného nežli říci, že rada Slívka se v psaní k vám podřekl a že vy v té neurčitosti polekaná neměla jste pokoje ani stání. O paní tetu netřeba se na tu chvíli lekat – ale vy, co jste zkusila a zkoušíte!“ Zraky jejich se setkaly; okamžik mlčeli, ruku v ruce, až Held pojednou se nachýlil a vtiskl na její pravici políbení. Bylo z hlubokého dojmu, v soucitu na znamení oddanosti.

„Seč jsem – všecko rád pro vás vykonám – věřte mi, jako nejlepšímu příteli.“

„Vím, vím – děkuju vám, a teď pojďme –,“ žádala neklidně.

Když vstoupili nahoru a Held chtěl k baronce, zaslechl vpravo z pokoje, jako by se děcko ozvalo.

„Vaše dceruška! Směl bych –“

Náhlý svit padl do bledé, ustarané tváře mladé paní.

Chůva zkonejšila právě rozmilé děcko v bělostné karkulce a peřince. Dětsky neuvědomělé oči, tmavé matčiny oči upřelo na Helda, jenž usmívaje se, hovoře na ně, u něho stanul a neviděl, jak se paní Hanoldové v ten okamžik zakalily oči lítostí.

Pak vešel do barončina pokoje. Vrátil se za chvíli pro paní Hanoldovou.

„Prosím vás, jen odhodlaně,“ šeptal, „musíme ji šetřit.“

Lory jen přikynula hlavou. Held se u baronky již dlouho neomeškal. Vyšel sám a hned vyhledal vůz, aby zajel k radovi Slívkovi, vše mu vysvětlit a požádat ho, aby podle toho jednal.

Baronka Skronská, když doktor Held všeliký stín znepokojení už napřed zažehnal, byla dojata oddaností své neteře. Sice zabroukala na radu Slívku, že Lory tak poplašil, že si mohla tou cestou ublížit a zvláště malá Jeanetta (měla jméno po baronce), ale v duchu mu byla povděčna. Lory ji tak pečlivě a věrně ošetřovala a měla stále teď společnost její a často i jejího rozmilého dítěte.

Paní Hanoldová se ani povzdechem neprozradila, ani slovem se nepodřekla, proč ujela, proč vlastně je tu. Baronka sama se po Hanoldovi hrubě neptala. Váhala, vědouc, že Lory má o něm málo potěšitelného, bála se, neklidná v svém svědomí, když Lory dřív tak nutila. Když se s obavou zmínila, co Hanold asi řekne, když Lory se tu tak omešká, zalhala Lory, že jí dal úplně na vůli, a že snad přijede sám do Prahy –

Sklopila přitom zrak. V tom zalhání tajilo se i jako zamžené, nevyslovené pomyšlení, přijede-li přec a požádá-li ji, aby se vrátila. Netoužila po tom, odpor ji pojal, když pomyslila na poslední srážku, a zde u tety jí odtrnulo. Neslyšela mužových křiků, jeho klení, jeho divoká vzkypění. Klid tichého domu působil konejšivě. Měla své dítě, jež jen kvetlo, tetě se dařilo líp; nemusila do hlučných společností, do kterých ji muž nutil a které ji tížily a duševně znavovaly. Jen hraběnka Bubnová přicházela, někdy rytíř Jeník, častěji rada Slívka, denně doktor Held.

Starému radovi nezatajila, co se na Votavanech zběhlo, co ji donutilo, aby prchla i s dítětem. Zvěděla o záletnictví svého muže, jenž hledal změnu a našel ji posléze u mladé, hezké ženy svého zahradníka. V ten čas prohrál velikou sumu o honech u sousedního barona. V trapné tísni žádal Lory, aby psala tetě o půjčku. Bylo zrovna v tu chvíli, kdy nabyla jistoty, jak ji klame a ponižuje. Snesla již mnoho a vše tiše, trpitelsky. Ale tentokráte se vztyčila uražená. Hanold se opřel, strhla se vášnivá scéna; vtom jí muž také vyčetl, že nic neměla, a zvedl i, zběsile rozlícen, pěst na ni. To bylo již pozdě na noc. Ráno, ještě za šera odjela.

Doktor Held o tom všem zvěděl od rady Slívky; vyslechl to s účastenstvím, popuzen surovostí rytmistrovou. Tím šetrněji se měl k jeho paní. Vídal se s ní u lože barončina, někdy mluvil s ní sám v salónu ve společnosti rady Slívky, někdy setkal se s ní sám v pokoji před barončinou ložnicí nebo v salóně; pohovořil s ní na chvilku, na chvíli, když vstupoval k nemocné nebo když od ní odcházel.

Held se na ty chvilky už těšíval a byl zklamán, jestliže se s paní Hanoldovou setkal jen u barončina lože. Minulost jako by jim zapadla. Oba se jí varovali, žádný z nich nebudil ani její stíny, ani její krátké prosvity, jako by nebylo těžkých zápasů ani těch několik blaženějších chvil. Nemluvili ani o Gessnerovi, ani o loučení, ale nevzpomněli také na budoucnost. Ta jako minulost byla rušivým tónem do souladu těch milých chvil přátelského hovoru, v němž bylo blaživé uvolnění, teplo i kouzlo nevysloveného porozumění. Oba je jmenovali přátelstvím; ale tlumeně v něm hořel cit žhavější.

Jen jednou vzpomněl Held na přešlé dni. Bylo za listopadového odpoledne, kdy krom obyčeje zastavil se u baronky. Těšil se, že promluví s Hanoldovou, ale ani ji nezhlédl. Vraceje se, šel zahradou k druhému východu, vedoucímu na Rybníček a k Žitné ulici. Šel tudy, ne aby si nadešel, ale poněvadž se nadál, že tam najde paní Hanoldovou.

Jakési teskno jej sem hnalo. Chvátal, obzíral a namířil k brance nejkratší cestou. Vráz pak zabočil nalevo, jak postřehl na stezce mezi křovím urostlou postavu paní Hanoldové. Zastavil ji pod javorem, jehož kořeny byly zasypány pestrým listím. V korunách stromů se již zatmívalo.

Paní Hanoldová neměla nic na hlavě učesané à la grecque; krátký špencr z tmavozeleného sukna přilehal těsně k tělu. Litovala, že se s doktorem nahoře nesetkala. Byla se tu podívat, vypravovala, šla-li již chůva s Jeanettou domů, a sama že chtěla teď projíti zahradou. Vtom ukázala na jedno okno v užší straně domu k nim, do zahrady obrácené. V tom okně v ten okamžik rudě prošlehlo do stínů prvního soumraku.

„Ach, už rozsvítili!“

„To je ve vašem pokoji.“

Pohlédla na Helda, cože s takovým tónem, jak se jí zdálo, to řekl.

„Ano –“

„Také jsem jednou hleděl na jeho zář, a dlouho, za tmavého večera –“

Ramena mladé paní se slabě hnula. Viděl překvapení, tázavý, nejistý pohled. Stržen vzpomínkou pověděl, jak před dvěma lety, tenkráte, když byla Praha pobouřena zprávami o blížících se Francouzích, prý už v Táboře plenících, pamatuje-li se, tenkráte před koncertem bratří Pixisů, jel schválně sem, do Ječné ulice k tomuto domu povědět jim, varovat je, ale jak viděl tmu v oknech do ulice, že nešel.

„Jen sem, na toto okno jsem hleděl –,“ Held ukázal nad stromy, „svítila jste a hádal jsem, čtete-li.“

Náhlá zima ji roztřásla, ubledlou tváří rozlilo se horko, oči tkvěly na doktorovi. Cítila v jeho slovech více nežli prostou vzpomínku, ale opanovala se.

„Ne, ne, příteli, nevzpomínejte – Vy nevíte, co jsem zkusila, proč tenkrát – ne – teď když –“ Poslední slůvka jako náhlá střela. Ucítil hrot výtky, ač na ni Hanoldová nemyslila.

„Je pravda, milostivá paní, promiňte. Ale o jedno prosím, věřte v ryzost mého citu, v mé přátelství –,“ a dodal rychleji: „Kdybych je mohl osvědčit – Spoléhejte na mne, ve všem!“

Odešel, ale kus dále stanuv, ohlížel se, uvidí-li ji ještě. Nesla se stezkou mezi křovím a stromy, až se mihla na schodech verandy zaplavené psím vínem, jehož rudé plápoly i zlato tlumily se a hasly v měkkém soumraku.

Nazejtří dopoledne setkal se Held s paní Hanoldovou v pokoji před ložnicí barončinou. V ubledlé její tváři uklidnění, oči jasné, v tváři, v celém výrazu spokojenost, u ní až jako tiché veselí. Helda uvítala s úsměvem, oznamovala, že teta dobře spala, že jí dnes značně lépe, že si vyžádala Jeanettu, že ji měla u sebe dlouhou chvíli –

S tou vyjasněnou, hřejivou laskavostí vítala Helda pokaždé. Kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti prohřívalo jejich klidné hovory. Paní Hanoldová těšila se na ty chvíle, čekala i vyhlížela, když nepřicházel v obvyklý čas, ač sem vždycky spěchal. Za týden však náhlá proměna. Zjevil se ten, kterého se paní Hanoldová lekala a na kterého i Held nechutě vzpomínal. Jednoho dopoledne, bylo za listopadového slunečného dne, zastal paní Hanoldovou v předním pokoji vážnou, chmurný stín v očích. Čekala již.

„Stalo se něco, je hůř, či snad Jeanetta –,“ ptal se Held, jak na mladou paní pohlédl.

„Ne, tady je dobře, ale muž přijel.“

Held se zarazil.

„Přijel pro vás?“ ptal se dychtivě.

Přisvědčila a rychle pokračovala: „Včera navečer přijel. Vstoupil právě, když jsem byla u tety. Ó jak jsem se lekla! Jeho, i toho, že poví – Ale o tom, co bylo, neřekl ani slova. Že si pro mne jede – a tetička, ubohá, kvůli mně, brala na sebe vinu, že ona mne tak dlouho zdržela – ó –“

Stiskla rty a tmavé oči plné trpkosti zahleděly se na podlahu.

„A dal vám pan z Hanoldů zadostiučinění, milostivá paní?“

„Dnes ráno mne prosil, pokořil se – Pro něj je to pokoření.“

„Co hodláte učinit?“

„Čekám na vás. Prosím vás, je-li teta už tak pozdravena, aby snesla tu pravdu –“

„Vy byste jí chtěla říci – Vy nechcete zpět –“

„Divíte se! Do toho pekla! Ale teta –“

„Ano, a Jeanetta, milostivá paní!“ připomenul Held vážně.

Vzhlédla k němu dlouhým pohledem. Viděl v něm překvapení i váhání.

„Vy mně radíte –“

„Jak rád bych vás ušetřil té cesty,“ hlas mu zněl stísněně, „ale obávám se,“ čelo se mu zchmuřilo, „že by paní baronka – a pak, jak jsem řekl –“

„Oh, pouta, pouta!“ zaúpěla tiše, ale hned se rozhodnuvši podala mu ruku.

„Půjdu – Sbohem, pojďte,“ řekla chvatně, třesoucím se hlasem. Nežli mohl slovo promluviti, vstoupila do barončiny ložnice.

S Hanoldem se nesetkal ani toho dne, ani příštího, poněvadž se rytmistr jen málo zdržoval v domě barončině. S paní jeho mluvil Held naposledy nazejtří, den před jejím odjezdem, když odcházel od baronky. Zastal ji v předním pokoji. Když mu děkovala za tetu, chvěl se jí hlas a stěží se bránila slzám. Held ji prosil, aby, když by jí bylo třeba nějaké služby, ať se stane cokoliv, aby měla k němu důvěru.

Stisk ruky, zvlhlý zrak byly mu odpovědí i díkem. Šel se naposledy podívat na malou Jeanettu. Paní Hanoldová jej nedoprovodila. Jak vykročil ze dveří, rychle se obrátila a šla k oknu, jež se jí najednou zamžilo a za ním venku holé koruny stromů. Oči se jí zalily slzami.