F. L. Věk

Po celý večer se nedal do práce. Meškaltě v duchu pořád ještě u Butteauových. Z mysli mu nešlo, co tam byl viděl a slyšel. Už obydlí samo, ve svém příliš volném uspořádání, s divadelními obleky, ho překvapilo, pak mladičká, a přece tak smělá Betyna s věncem na hlavě, a Loty tak volně sobě vedoucí! Takové dívky ještě nikdy neviděl. Byla smělejší a jistější ve všem nežli mužský. Co on proti ní! Proto se jí ostýchal a také trochu bál. Ale hezká byla. Slušelo jí to, než to, jak volně seděla na pohovce, to se mu tuze nelíbilo.

Více však nežli na Loty a na tu žabku divadelní, její sestru, a na starou paní, myslil mladý filosof na Paulu. Hned jak vstoupil a ji nejprve zhlédl, byl jejím zjevem mile překvapen. Je něma, ubožátko. Slyší však výborně, čte, píše. Jak pozbyla řeči? Ptáti se nemohl. Snad paní Butteauová poví a nesmlčí. Jak bude Paulu učit? Jak to půjde? Takové žačky se nenadál. Jak na ni myslil, sdruženě namanul se mu na mysli Thám, ale s ním i stín – profesor Vydra. Thám ho tak chválil. Pravým Staročechem ho nazval. Toho večera si Věk nanovo umínil, a tentokráte svatosvatě, že napraví, co zanedbal u slovutného matematika.

Více však nežli do koleje chvátal pozejtří do Řeznické ulice k Butteauovým. Že nezastal ani Lotky, ani Betyny doma, byl velmi rád, neboť cestou ne bez starosti na to pomýšlel, jak začne své vyučování před těmito kosačkami, jak je v duchu nazýval, jmenovitě Loty. Paní Butteauové se tak neostýchal. K té nabyl hned za první návštěvy důvěry veškeré. A tak chutě začal. Dříve nežli se nadál, minula hodina vyučování a dobrá čtvrt nadto. Mladý učitel byl by ještě dále učil, kdyby ho sama paní Butteauová neupozornila, že čas minul, a nepozvala ho na svačinu. Ta byla dnes tišší než onehdy, líbila se mu však více. Seděl sám s paní Butteauovou a Paulou.

Bylo mu volněji nežli onehdy. Naslouchal pobožně vypravování paní Butteauové, neboť ona skoro sama jen mluvila, a přes tu chvíli utkvěl zrak jeho na svěžím líci tiché Pauly, vedle sedící. Za této druhé návštěvy odbyl sobě F. Věk generální zpověď, neboť paní Butteauová s dobromyslným účastenstvím a takovou též zvědavostí vyzpovídala ho, odkud je, kdo jsou jeho rodiče, je-li sám nebo má-li bratry a sestry, kde bydlí, kde studoval a podobně.

Zato také ona leccos pověděla o sobě a o své rodině. Ale to když začala, přerušila ji na okamžik Paula, povstavši a oznamujíc znameními, že půjde do vedlejšího pokoje psát.

„Pan Thám složil nový kus a Paula rozepisuje role,“ vykládala matka, když dcerka odešla. „Ona ráda píše. Opisuje noty, rozepisuje úlohy. Tím si chudinka chvíli krátí a také si nějaký groš vypíše. A pana Tháma kusy rozepisuje obzvláště ráda. Ona je jak on, tak trochu vlastenka, jak se jí děvčata (mínila Loty a Betynu) někdy smějí. Ó té je škoda!“ Zapomněvši na prvotní řeč, kterou navázala, pokračovala o Paule, nanovo vykládajíc: „Jak by ráda hrála a zpívala! A má nadání, věřejí, velké nadání. To Betyna se tuze líbila, když hrála, vědí-li, v Břetislavu od pana Tháma. To dělala jeho syna, jako toho knížete českého, a tuze jí to slušelo! ‚Jako malovaná,‘ si říkali. A plácali! A jak hlučně, a ještě ani kardynu nespustili –“

„Viděl jsem také pannu Betynku.“

„No tak vědí sám!“ s vyjasněnou tváří paní Butteauová živě odpověděla. „A to bylo Betyně jedenáct let. Ale Paule bylo sotva deset a už také vystoupila v dětské úloze. To ji měli vidět! Bylo to v Thunově paláci. Lidé až plakali a já také. Hrála takovou smutnou roli; až slzeli, pravím, a já také, toť se ví. Jenže já také radostí. A tu – co pánbůh dopustil –“

„Potom pozbyla panna Paula řeči?“ odvážil se Věk otázati se.

„Ano, tenkráte, brzo po tom představení. Má to z leknutí. Lekla se tak náramně, že nemohla ze sebe ani slova vyrazit, a také od té doby nevyrazila –“

Prve mladého učitele zamrzelo, že Paula odešla do vedlejšího pokoje, a pomyslil si, že by se mu povídání její matky snáze poslouchalo, kdyby dceruška byla zůstala. Nyní však opravdu a s nelíčeným účastenstvím naslouchal i bez ní, a to proto, že byla řeč právě o ní.

Paní Butteauová dále vypravovala, a to obšírně, jak se také Paula dobře učila, jak byla pilná, ano ctižádostivá, ale jakého měla učitele přísného, zlého, takže se děti před ním a před jeho rákoskou třásly. Flákal je dost a dost, a neměl-li rákosky nebo metly po ruce a seděli-li viníci někde uprostřed, tu ten učitel vyskočil třeba na lavici a běže po ní rozdával vpravo vlevo klofce i velikým prstenem nebo tabatěrkou a za vlasy třepal. A tak se jednou rozkatil bez příčiny na Paulu, která nikdy nebyla bita, která ani jediného fláknutí ještě neucítila. Ale učitel rozlítil se jinými rozdrážděn a byl jako slepý; pláče Paulina ani její vyděšené tváře nedbaje, vyskočil zuřivě na lavici, neboť Paula seděla uprostřed, a hnal se po ní sám, nevyzvav ji ani, aby vyšla ven. A tu děvče zbil, a od té doby Paula slova řádně nepromluvila. „Kdyby chtěla promluvit, chytne ji křeč,“ doložila paní Butteauová, „a je to nejhroznější koktání, a z toho si nikdo nic nevybere. Proto chudinka se už ani nepokouší, aby promluvila.“

„A což lékaři?“ podotkl s účastenstvím mladý učitel hudby.

„Zběhali jsme jich mnoho, ale nikde nic. Žádný si rady nevěděl. Je to z hrozného leknutí, říkali učeně a vážně. To jsme my také věděli. Proti tomu není pomoci, pravili jiní.“ To řekla paní Butteauová hlasem ještě tlumenějším, nežli když vypravovala o neštěstí dceřině. Hlasitěji pak dodala: „Také povídali, že se to časem poddá. Kdyby pánbůh dal! Jak by se mně ulehčilo. A Paule! Co ona se chudák asi v duchu nasouží. Ale nestýská jim, nenaříká a je trpělivá, jen aby nás nezarmoutila. Jak bych byla šťastna! Ty dvě se mi povedly, a ještě Paulinka – ó ta by myslím byla ještě nad ně!“

F. Věk ze druhé své návštěvy odcházel ještě více dojat. Paní Butteauová ho chtěla mermomocí zdržeti, že jí prý holky nakázaly, aby pana Věka dříve nepouštěla, až ony přijdou domů, a dodala zase vesele: „Nějak jim padli do oka. To vědí, zpěv a hra, pro to by život daly.“

František však se omluvil, že by sice rád zůstal, ale že nemůže, že má ještě druhou hodinu a té že odložiti nelze. Byl rád, že mu Paula, když se jí poroučel, sama podala ruku. Usmávši se podala mu také papírek, na němž bylo napsáno: „Budu se pilně cvičit. Líbí se mně to.“

Mladý učitel tím mile překvapen nechal si nevěda tu ceduličku v ruce. Pravil, že ho těší a že doufá, až přemohou obtížné začátky, že se bude panně hra na housle ještě více líbiti.

Čím dále, tím raději F. Věk chodil do této hodiny. Těšilo ho učiti Paulu, bylo mu milo, když jí ukazoval, jak housle položiti, jak smyčec bráti a jak prsty klásti, když se jich a ruky dotýkal. Učení se valně dařilo, poněvadž žačka byla nadobyčej schopna a také pilna. Hodiny vyučování byly mladému filosofovi zábavou. Jen to ho mrzelo, že nebyly denně, nýbrž jen třikráte za týden. Pokaždé, když odcházel, těšil se již na příští hodinu, a když učil, nikdy se po hodinách neohlédl. Na svou sličnou žačku měl dobrý pozor; někdy však samým pozorováním až pozapomněl na její hru. Však také Paule slušelo, když stála s houslemi u pultu, když od upřímného hraní se jí až líce živěji zardělo, když tmavé, velké oči upírala do partesů.

Mladý její učitel byl k ní velice šetrný, ona pak ráda se s ním učila, vlídně, vesele ho vítajíc pohledem, úsměvem i ruky podáním. To ho zvláště těšilo.

Zpočátku mnoho s ní nerozmlouval. Jsa ostýchav, vykládal jen o tom, co se ke hraní samému odnášelo, dával jí pokyny, naučení. Než Paula, nabyvši k němu důvěry, sama začínala „rozhovor“, to jest častěji psávala cedulky. Psané její otázky málokdy se houslí týkaly; zato tím více divadla, především však českého, Boudy. Tu se také již někdy vyskytlo v těch řádečkách drobného, úhledného písma jméno Thámovo.

Ptala se, zná-li ten neb onen kus jeho, viděl-li ho hráti tu neb onu úlohu. Otázky tyto jen pořídku se vyskytly a mladému filosofovi nebyly nikterak nápadny, poněvadž souvisely s hovorem o českém divadle. Když byl Věk asi počtvrté u Butteauových, vyskytla se na Paulině ceduličce otázka, které se nenadál. Bylo tam: „Čtete rád české spisy?“

Podávajíc tuto otázku, usmívala se. Filosof byl překvapen, než ihned si vzpomněl, co mu paní Butteauová vypravovala, že sestry Paulu škádlívají, jaká je vlastenka.

Chutě přisvědčil a pověděl, že již několik českých četl, ale ne mnoho, protože jsou dost vzácny, že jich málo. Také dodal, že mu pan Thám některé slíbil. Jen dořekl, už je také měl, a sice dvě. Panna Paula, vytáhši je zpod notového papíru, mu je usmívajíc se podávala. Thám jí je nechal, aby mu je odevzdala. Byly to Veleslavínův Historický kalendář a veselohra Odběhlec z lásky synovské v překladu Bullově.

Déle a živěji nežli s Paulou bavíval se Věk, ač začasté proti své vůli, s jejími sestrami, zvláště však s Lotkou. Zastal-li ji doma, věděl najisto, že se po hodině tak hned domů nevrátí. Tu býval obyčejně improvizovaný koncert. Musil zpívati buď sám, nebo s Lotkou. To činil ještě nejraději. Zpívalať velmi pěkně a Paula je provázela na klavíru.

Později, když už nějaký čas k Butteauovým docházel, musil s Lotkou sedati a s ní rozmlouvat. Jednala s ním volně, značně důvěrně, že se tomu až v duchu divil a někdy tím i do rozpaků se dostal. Loty měla zjevnou radost z něho. Někdy si sedla zrovna vedle něho, a dosti zblízka, takže se ho až ramenem dotýkala. Cítil jeho příjemné teplo, a ke všemu třeba se k němu hlavou nachýlila, švitorně rozmlouvajíc. A všecko činila tak prostě a nevinně, do očí mu hleděla a žertujíc smála se na něj. Mladého filosofa z toho až někdy horko pojalo, krev se mu rozproudila, bývalo mu až nevolno.

Nerozuměl, nejsa v takových věcech nic zkušen, že se Lotce líbí, že ho ten divadelní šotek tak zkouší, protože byl (jak sama matce před sestrami, když byly samy, řekla) jako panenka, takové kvítko nevinnosti, trochu nedovtipný, nemotorný sice, ale hezký, a ne hloupý, a takový upřímný, takového že ještě neviděla. Z toho se však nevyznala, jak by ji těšilo, kdyby ona první tomu hezkému studentovi hlavu popletla, nebo že ještě nemiloval, o tom byla přesvědčena a věřila také jeho vyznání o tom, když ho k němu přiměla.

Všelijakých panáků vystrojených a hejsků dost se jí lichotně a o zamilování namluvilo, až pozbyla záliby v takových řečech. Z Věka však nebylo možno ani slova podobného dobýti. Až netrpěliva už byla; mrzela ji filosofova nechápavost, ale také ji dráždila.

Obratná, hladká lasička divadelní ani netušila, že klidná, ano vážná její sestra, nemající jejího bystrého a hbitého jazyka, nemohoucí ani slova vyraziti, více poutá a nevědouc vábí mladého filosofa, a že ten, sedě vedle Lotky, nejednou si v duchu pomyslil, kdyby tak raději mohl býti ve vedlejším pokoji a pozorovati Paulu opisující nebo do čtení zabranou.

F. Věk viděl za ten čas, co učiteloval u Pauly, otce jejího sotva několikráte. Pan Butteau totiž ráno odcházel, přišel na oběd, nedlouho po něm zase odešel a vrátil se poté až k večeru. Měl ustavičně mnoho práce a ještě více starostí. To bylo všecko jeho živobytí, aby pracoval od rána do večera, aby všecko sehnal a opatřil pro rodinu, a jmenovitě pro Lotku, svou nejstarší a nejmilejší, jíž v duchu v důvěrných hovorech se svou manželkou věstil slavnou budoucnost na dráze herecké, v čemž paní Butteauová s ním byla zajedno. Přibírala ještě do té pěkné budoucnosti Betynu, a to tak, že mezi manžely někdy povstávaly až spory o to, která bude znamenitější a slavnější. V tom však bývali svorni, že Paula měla také budoucnost a že by se byla i starší i mladší sestře své vyrovnala.

Jedinou rozkoší páně Butteauovou bylo, když se díval v divadle na Lotku nebo v české Boudě na Betynu, když tato občas v dětských úlohách vystupovala. Tu mužík ten, jinak ustavičně pohyblivý, stále šukající, stál nepohnutě, jako přibitý, a jen hlavou pokyvoval a blaženě se usmíval, upíraje zářící zraky na hrající svou dcerku.

Vedlejším jeho potěšením, ač ne právě malým, bylo ještě to, když se mohl pochlubiti svým francouzským původem, když mohl někomu pověděti, že jeho otec byl komorníkem u maršálka Belle-Islea, a jak se tu v Praze zamiloval, totiž otec jeho, jenž se jmenoval Jean, a on, syn jeho, že se jmenuje Jacques, po svém dědovi ve Francouzích.

F. Věk znal už tu historii výtečně, nebo kolikrátkoli se s panem Butteauem sešel, pokaždé ji uslyšel a pokaždé sňal pan Butteau siluetu svého otce Jeana, aby ji ukázal, a pokaždé vykládal o maršálkovi Belle-Isleovi, jaký to byl slavný generál, a jak, chystaje se z Prahy na ústup, navštívil svého nemocného komorníka, totiž otce pana Butteauova, a co mu na rozloučenou pověděl. To opakoval pan Butteau vždy v originále po francouzsku, přičemž F. Věk postřehl, že citování to nebylo pokaždé stejné.

Děvčata, totiž Lotka s Betynou, se juž tatínkovi smála, když Věkovi tu historii asi počtvrté vypravoval a počtvrté siluetu otce Jeana (jinak než po francouzsku jmen rodinných neuváděl) snímal. Než pan Butteau v horlivosti své se nedal vytrhnouti. Tím právě, že mladý učitel v přirozené skromnosti a šetrnosti pokaždé poslouchal tak trpělivě (Butteau myslil, že pozorně a se živým účastenstvím), tím právě sobě získal všecku přízeň Paulinina otce, jenž o něm říkal, že je to hodný a způsobný mladík.

S Thámem se F. Věk tak zhusta u Butteauových nesetkával, jak si byl zpočátku přál. Vyrozuměl však, že mladý doktor a spisovatel tu bývá dosti často.

Přicházel za záležitostmi divadelními a byl už jako přítel rodiny. Loty mluvívala o něm jako o dobrém známém, přála mu dosti jako zábavnému, hezkému mladíku, nicméně si začasté před ním i v jeho nepřítomnosti zavtipkovala o jeho vlastenectví. Proto se s ním někdy o tuto záležitost utkala bojem, a to dosti prudkým. Bojovalať, dostavši se ze žertu a vtipkování do ohně, z umíněnosti a neústupnosti, protivník pak její z upřímné a veliké lásky k svému jazyku. A tak boj, jejž Loty začínala pro kratochvíli, aby poškádlila doktora Tháma, nikoli však z nějaké určité zásady, stával se, poněvadž pak nechtěla ustoupit, opravdovým, a maně se dále pouštěla, nežli myslila a chtěla.

Za takových potýček a zápasů obyčejně osaměla úplně. Paní Butteauová bývala nejen ze šetrnosti při svém hosti, ale bezděky, z neuvědomělého citu; nemohla ovšem valnými důvody Thámovými přispívati (a tomu toho také nebylo třeba). Jen jedno vždycky uváděla a rozumně; že když mají Němci divadlo (a to bylo u ní to nejhlavnější a všecko), proč by ho neměli také Češi, a když Loty uváděla, jaké již mají Němci kusy a jmenovala jména autorů, hlavně Lessinga, Spiessa, bránila se paní Butteauová, však že Češi později začali a že všecko dohoní, jakož za tu krátkou dobu, co ona pamatuje, co že českých kusů, za jejího mládí že nebylo zcela žádných, a teď co již jich a také krásných! To bylo pro Tháma řečeno, aby zmírnila ránu, kterou Lotka ostrým jazýčkem dala českému dramatickému básnictví, a tím bezděky a nechtíc i múze Thámově.

Malá Betyna přizvukovala matce, hlavně proto, že hrála v české Boudě a že se tam velice líbila. Než hlas její nic nevydal. Paula pak nemohla se půtek zúčastniti. Byla však pokaždé proti své sestře. Věk se jednou k takové potyčce hodil a sledoval ji s velikým účastenstvím.

Naslouchal obraně Thámově, jenž tentokráte nadobyčej se rozehřáv, výmluvně hájil svého mateřského jazyka. I pozoroval Věk Lotku a ještě více Paulu, v jejíž tváři a zracích zračilo se všechno živé účastenství na tom zápase. Líce její se pozardělo, jako by sama již dlouho byla mluvila, a oči zářily. Na tváři se jí kmitaly stíny a chmury a světlo, dle toho, jak Loty nebo Thám mluvili.

Když pak mladý spisovatel rozohniv se ukázal na slavnou minulost svého národa, na to, jak i u dvora a v nejvyšších úřadech, na sněmě a všude se česky mluvívalo, že jazyk český byl v Čechách panujícím a po právu má býti a že je-li nyní utištěn, že proto jím nemá býti povrhováno, však že z prachu zase povstane a bude zase takový, jako býval, a že je to s hanbou pro každého, kdo jsa Čechem rozeným, řeč matky své zapírá, nebo dokonce tupí, že je to svatou povinností každého ku povznesení vlasti své a jazyka svého, pokud může, přispěti, tu sebou Paula ani nehnula a zářících očí z doktora ani nespustila.

Bylo znáti na mladistvých ňadrech jejích, na tváři vnitřním rozruchem oživené, jak mocně jí pohnula řeč doktorova a jakou má z ní radost. Ani slovíčko jí neušlo, každé pohnutí jeho ruky živě gestikulující sledovala zářícím svým pohledem. Loty na konec jeho obrany počala se usmívati, hledíc upřeně na něj, a když domluvil, vzkřikla „bravo“ a vesele, jak Betyna na její „bravo“ dala se do tleskání, zvolala: „Ještě jednou bravo, doktore, slušelo vám to a velmi živě jste to přednesl.“

Thám už neodpověděl, ani si toho nevšiml. Pohled jeho setkal se s pohledem Pauliným. Nadšení a radost z něho vstříc mu zazářily. Věk také všechen nadšen vztahoval pravici, aby stiskl Thámovi ruku. Ale vtom, postřehnuv pohled Paulin i zářící doktorův, maně se zarazil; než Thám už sám stiskl pravici mladého filosofa, na nějž se vtom také Paula laskavě usmála, hlavou mu kynouc na znamení, že ji to těší.

Loty byla úplně přemožena. Sice se nakonec vesele tvářila a smála se té šarvátce, než v duchu byla rozmrzena, a to ne tak pro svou porážku jako proto, že ten nechápavý, nemotorný student (jak ho v té rozmrzelosti své v duchu nazvala) ani slovem, ani úsměvem, ani pohledem se jí nejen nezastal, ale zrovna tak nápadně s doktorem souhlasil a jen pro něj sluch a zrak měl.

Však za to měl pykati. Kolik dní poté si ho skoro ani nepovšimla. Tím ho málo vytrestala. Zdálo se, že toho nedbal, ba snad ani nezpozoroval.

Zato s Paulou se sblížili. Psala mu pak více cedulek nežli obyčejně, a on tím povzbuzen, volněji se rozhovořil. Psané i mluvené ty rozprávky týkaly se nejvíce oněch chvil Thámova boje s Lotkou, českého čtení, divadla, a často se v nich připletlo jméno Thámovo. To vše Paulu patrně těšilo a mladého jejího učitele neméně.

Ten byl vždycky rád, kdykoliv zastal Paulu jen s matkou doma, nebo tu si mohl po hodině se svou žačkou volně „pohovořiti“. Odcházeje, cestou i doma, a často i dlouho, myslil na to, o čem rozmlouvali, a na Paulu. Těšíval se na hodinu u ní, nemohl se dne učení ani dočekati a byl rád, kdykoliv se mu naskytla příležitost, že mohl i mimořádně k Butteauovým. Proto milerád přijímal každé pozvání Paulininy matky, ano pak už sám hledal sobě záminky, aby se mohl dostati k Butteauovým.

Často tam také býval ve snách, a nejčastěji v předním pokoji u klavíru nebo u pultu houslového, s Paulou, nebo vedle ní sedal na květované židli hledě, jak opisuje, nebo přijímal dychtivě její ceduličky. I co na nich bylo psáno, sen mu pověděl, ano ve své moci rozvázal také pouto Paulino a ta někdy se svým učitelem hovořila.

Měl rád sny o Paule a bylo mu po nich po celý den nějak v duši volněji, veseleji; ale po snech, v nichž milá mu žačka hovořila nebo zpívala, bývalo mu jí tím více líto.

Tou dobou stala se také divná věc. Mladý filosof chopil se opět péra a počal skládati. Ovšemže žádných pochodů granátnických, ani menuetů a „tajčů“ všelikých, ale nokturna, elegie, zastaveníčka, adagia bolná, plná sentimentálnosti. Melodie jako by se samy mu řinuly; byl v těch okamžicích tvoření všechen sladkobolně rozechvěn a míval jen to přání, kdyby některou tu skladbu Paula zahrála, aby ji mohl u ní poslechnouti, aby Paula zvěděla, že jsou to skladby vlastně její, pro ni… Než neodvážil se jimi se pochlubiti nebo je přinésti.

Často také o tom uvažoval, jak asi Paula smýšlí. Stala se mnohem srdečnější a bylo zřejmo, že ho ráda vídá. Viděl to z jejích úsměvů, z jejího laskavého vítání i z cedulek, v jejichž otázkách a poznámkách nebylo již oné chladnosti a správnosti jako zpočátku, ale čím dále tím více volnosti a srdečnosti.

To vše ho těšilo velmi, a jestliže někdy jejich „hovor“ se zvláště po jeho přání vydařil, a to bývalo, když Lotka meškala u zkoušky nebo někde ve městě, všechen potěšen i nadšen se domů vracel a té míry pak zůstával i po celé odpoledne i večer. Zato když s Paulou úkol houslový jenjen přehrál a již tu Lotka byla, aby ho k nim do pokoje zavedla, takže s Paulou ani nepohovořil, ani chvilku s ní sám nepobyl, měl návštěvu svou u Butteauových toho dne za marnou; i vracel se pak domů nespokojen, mrzut.

Jednou pojala ho po takové zmařené hodině taková tesknota divná, a nevěděl proč, taková touha, že by byl, kdyby se nestyděl, za nějakou záminkou, třebaže již byl samý večer, hned se k Butteauovým vrátil, aby Paulu třeba jen pohledem spatřil a jen slovíčko s ní promluvil.

Tolik neučinil, ale doma nevydržel. Bránil se, bránil, náhle však přehodil přes ramena plášť, vrazil třírohý klobouček na hlavu a ven, do šera říjnového večera, nahoru do Řeznické ulice. I šel kolem domu, v němž Paula bydlila, jednou, šel podruhé, potřetí. Nespatřil nic, ani oknem nebylo viděti, neboť byt Butteauův byl dozadu, nekmitla se mu zář a v ní milá silueta, a přec chodil tak chvíli.

Toho říjnového večera, za té neobvyklé procházky porozuměl neklidu svému, té palčivé touze, jež ho z domu vyhnala, a vyznal se sám sobě, že je zamilován.

V rozčilené mysli své viděl Paulu sedící v předním pokoji u klavíru, rozepisující, neb tam tak o samotě ráda meškala; viděl ji, jak na chvilku od psaní ustává, zamýšlí se. Také-li na něj vzpomene? A všechno tak bylo opravdu.

I na něj vzpomněla, jak je hodný a upřímný, jak si s ním pěkně pohovoří, jak Thámovi rozumí, jak má Tháma v patrné úctě, jak rád o něm také mluví a že škoda bylo, že dnes nemohla s učitelem svým si pohovořiti… Byla by o něm, mohla by alespoň o něm, o Thámovi se zmíniti, na něj se přeptati, neví-li pan Věk snad, cože je, nestůně-li, nebo dnes čtvrtý den, co u nich nebyl. Již jí to bylo zrovna věčností. Snad není v Praze – anebo je-li opravdu nemocen! Úzkost jí srdce sevřela. Ale ne, má snad mnoho práce, nemohl, je tak pilný, pracuje příliš. Snad něco skládá, píše… A již ho viděla sedícího u světla, píšícího, a zase jak pokojíkem přechází, zamyšlen, a zase ke stolku zasedá. Zdali také na ni vzpomene? Ah, kdyby vzpomněl, nezůstal by tak dlouho, anebo dal by aspoň o sobě věděti! Nepřijde-li zítra, poprosí Věka, aby se nějak přeptal nebo přezvěděl, co je s ním. Věk ho má rád, bude také žádostiv. Ale jak se zeptati? A proč se ptá? Proč na něj tak myslí? Ona, ubohá, ponížená, nemohoucí ani promluvit, ani slovíčkem vykřiknouti, duši uvolniti… Jak by on! Kmitla se jí jeho vlídná, na ni se usmívající tvář, jeho jasný zrak, jenž oko její hledal, kmitl se jí onen pohled, s kterým se tenkráte setkali, když proti Lotce hájil české řeči a vlastenectví. Smýšlí-li tak, jak si ona myslí, nebo jen ze soustrasti, z milosrdenství k ní ubohé, nešťastné se tak chová?

Pomyšlení to ji zabolelo. Opřena lokty o klavír, majíc spánky ve dlaních, hleděla před se a byla tak v myšlenkách pohřížena, že neslyšela ani živého hovoru ve vedlejším pokoji, kdež měla hlavní slovo Lotka. Vypravovala o všelijakých divadelních intrikách, na které tak často a tolik toužila a jim vinu dávala, že nemůže jak náleží proniknouti. Nevšimla si, jak Lotka toho a onoho od divadla přetřepávala, jak vypravovala, že ten andělský hlupák, krásný Bassi, se zlobí, že mu prý Mozart v nové opeře, kterou skládá, nenapsal ani jediné velké árie, jak mlle Saporiti zase nadarmo se ucházela, již asi podesáté, aby byla přijata k dvornímu divadlu, a jak ji stará Micelliová onehdy proto chtěla pozlobiti, když byli u Dušků na Bertramce, bylo to zrovna před Mozartem, a byl tam také ten abbé, jenž mu složil text k nové opeře. ‘ Saporiti sebou prý zrovna škubla, haha,“ smála se Loty a pak pokračovala: „Očima chtěla Micelliovou zrovna probodnout.“

„To věřím,“ prohodila paní Butteauová a na hlase bylo znáti, že se směje. Ale hned dodala zvědavě: „Opravdu, ke dvornímu divadlu?“

„I to to,“ odvětila vesele Loty. „Když se abbé staré Micelliové ptal, ku kterému, odpověděla zcela opravdu a vážně, že ano, že to jistě bude, a dost brzo, že její dcera stane se královskou komorní zpěvačkou, že to kartářka na Pohořelci třikráte vyčtla z karet.“

Loty vypravujíc jenjen se usmívala; při té kartářce se rozesmála; s ní daly se i matka i sestra do smíchu. Zvláště malé Betyny smích zněl pronikavě.

„To se – asi – smáli,“ za smíchu volala paní Butteauová a pokračovala: „Stará kartářka, haha – přestaňte, děti, už se nemohu ani smát! Z Pohořelce kartářka – haha! – A co jí na to řekli?“

„Ten abbé je šelma. Jen se prý usmál a povídá, proč by to nemohlo býti? A víte, on Micelliovou dobře zná, jak by slušela dvornímu divadlu. Že by se tam dobře hodila, povídá, ale že karty jsou přece jen papír, kontrakt že by byl lepší, ale to proroctví prý přece za něco stojí.“

Daly se nanovo do smíchu. Paula v ten okamžik se vytrhla ze svého zamyšlení, ne pro ten smích, ale že se ozval za ní hlas. Byl to pan Butteau, jenž neslyšán vstoupil.

„Je ti něco?“ ptal se starostlivě. „Bolí tě hlava, ma chère?“

Paula zakroutila hlavou, než tvář její zůstala nějak zasmušilou. Rázem se však vyjasnila, jak otec vyřizoval:

„Thám tě pozdravuje, že zítra přijde a přinese ti nějakou novou knížku. Také jsem potkal dole před domem Věka,“ a šel do druhého pokoje. Paula však zůstala. Zprávy o mladém svém učiteli sotva si povšimla. Ale Thám ji pozdravoval, přijde zítra, přinese jí knížku. Přece na ni myslil! Ó, přece si vzpomene…!