F. L. Věk

F. Věk nespal té noci nejlépe, a když se ráno probudil, byla mysl jeho zasmušila. Nevyjasnila se ani pak, když vyšel ven do ruchu oživených ulic za krásného říjnového jitra. Podzim toho roku byl nadobyčej pěkný, nebe se málokdy zasmušilo. Toho dne bylo zvláště vybráno, jako vysmýčeno, a jasný vzduch plný jasu a svitu jen zářil.

I staré, věkovité budovy v ulicích Starého Města pražského vyjasnily v něm zasmušilá svá průčelí. Také mohutná někdy tvrz, jež byla mocnou oporou tovaryšstvu Ježíšovu v jeho boji proti českým nekatolíkům, kolej Svatoklimentská, rozlehlá sice, ale nevzhledná a málo vábivá svým pošmourným zevnějškem výrazu přísného, vlídněji vypadala toho krásného jitra.

Proud lidí, valící se Jezovitskou ulicí jednak od Karlova mostu, jednak od Staroměstského náměstí, před Klementinem měl značnou újmu. Mizelať značná část chodců v klenuté jeho bráně, kdež bylo jako v oulu. Studenti v pláštích nebo bez nich, ve třírohých kloboucích, o holích brali se tudy do koleje. Nádvoří záhy se plnilo, záhy však také řídlo, nebo studenti se rozcházeli do různých síní, dle toho, kterého profesora šli poslouchat.

Věk ničeho si po ulicích nevšímaje, zamyšlen vstoupil do nádvoří, kdež se nezdržel. Odvětiv roztržitě na pozdravy známých, vešel do síně, kam se hrnulo mnoho studentů. Přišel záhy, a proto bylo ještě dosti místa ve škamnách. Jindy si místo vybíral, nejraději hodně vzadu, aby nebyl profesorovi tak na očích. Dnes neuvažuje usedl, kde se mu namanulo; bylo to hezky vpředu, nedaleko katedry.

Venku nebe jen zářilo, tu v síni však nebylo nazbyt světla, zato však velmi živo. Hluk a šum jako hlásný bzukot plnil velikou prostoru; páni filosofové velmi živě se vespolek bavili, chystajíce si sešity a psací náčiní, aby byli připraveni, až profesor začne. Věk v této síni byl loňského roku sotva několikráte. Zanedbav zpočátku přednášky matematické, měl pak mnohé obtíže, jež mu studium vědy Archimédovy a Euklidovy sladším neučinily. Nejvíce ho hudba držela. Tohoto však roku, druhého, co na filosofii meškal, nebo vlastně prvního, neboť první byl zmařen, hleděl vše vynahraditi. Nepodařilo se mu dosud úplně, takže pomyšlení na budoucí zkoušky z matematiky nebylo mu nejmilejší, nicméně neměl už tak zlé svědomí a pokojněji, ačkoli ne zcela jistě, mohl pohlédnouti na vážného a přísného profesora Vydru.

Také na něj teď jinak pohlížel nežli loni, a to jmenovitě od oné chvíle, co se o něm Thám tak pochvalně vyjádřil a co se Věk sám za pilnějších návštěv koleje přesvědčil, jak měl přítel Butteauovy rodiny svatou pravdu. Na korepetice u profesora Vydry se však Věk dosud neodvážil. Nehořel ani teď zvláštní láskou k počtářství a raději tu opakovací hodinku, ač Vydra za ni žádného platu od nikoho nežádal a nebral, obětoval své nejmilejší hudbě, nebo si ji pak přidal u Butteauových.

Sám si to mladý filosof někdy vyčítal a vytýkal si, že nehledí seznámiti se s učitelem, jenž je tak upřímným rádcem a přítelem svých žáků, jenž je dle sil svých ze svého podporuje, za ně se přimlouvá a jim hodiny opatřuje. Než Věk jednak si dost nedůvěřoval, cítě své nedostatky matematické, jednak se obával o své volné chvíle hudbě posvěcené; raději trpěl nedostatek, nežli aby se jich vzdal úplně.

Dnes sedě ve škamně nemyslil ani na profesora, ani na matematiku, ač počítal. Počítal, že teprve zítra bude hodina na housle, ale že dnes, jak zvěděl, je zkouška v divadle, že tam bude Loty a že Betyna nebude také asi doma, a že kdyby si tak našel nějakou záminku, že by si mohl k Butteauovým zajíti třeba po svačině, aby se nezdálo, a že by si pak mohl s Paulou pěkně pohovořiti. Zahrála by mu, přinese jí svou skladbu, však nemusí hned věděti, že je od něho, a zví tak, jak se jí zalíbí, co jí řekne.

Prudký hlomoz, vzniklý náhlým povstáním všech posluchačů, přerušil proud Věkových myšlenek. Mladý filosof vstal také jako všichni a upřel jako všichni zrak svůj na profesora, který se bral ode dveří k pódiu a odtud ke katedře. Byl to exjezovita páter Stanislav Vydra, slavný matematik. Přišel v černé sutaně kněžské, do níž se vždycky oblékl, kdykoliv šel do koleje přednášet.

Byl to muž ani ne padesátiletý, nevysoké postavy, suchý, vysokého, lysého čela, tváře výrazné. Na ní sobě každý hned zpovzdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjezovitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.

Ukloniv se posluchačům, nezasedl ke katedře, nevytáhl z kapsy psaných přednášek, aby z nich jednotvárně četl nebo diktoval, jak to profesoři většinou činívali, nýbrž ozbrojiv svou pravici křídou, postavil se u katedry. Zrakem svým přeletěl četné shromáždění jako pěna ztichlé, usmál se vlídně a pronesl mírně a srdečně po latinsku: „Carissimi!“

Pak spustil německy. Mluvil zvolna a bylo zřejmo, že není na ten jazyk navyklý, že mluvě uvažuje, aniž jím plynně a bezvadně vládne. Latině, jak donedávna přednášel, bylo by mu šlo lépe, jako po česku. Ale nesměl nyní latinsky, neřkuli česky. Vykládal o matematice zvolna, určitě, jasně, srozumitelně. Dlouho však u katedry nevydržel. Stanul u stojanu s černou tabulí a hned jala se jeho pravice malovati cifry, nejprve volně a pravidelně, čím dále tím rychleji. Vtom měnil také tempo řeči. Mluvil zvučněji, rychleji, tvář všechna oživla, oči zářily.

Posluchači dole naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a zase zapisovali, čím dále tím rychleji, neboť profesor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy drobíce se stříkaly kolem a uletovaly, génius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, nejvíce pro německá substantiva, jejichž rodu učený profesor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil.

Ale géniovi německé řeči se pak uvolnilo, když profesor, všechen jsa v ohni, přeskakoval do latiny, v níž byl mistr, když v ní sem tam vzkřikl něco po česku, a vydechl si, když ozvalo se profesorovo: „Quod erat demonstrandum.“

Ruka sklesla, tabule utichla a profesor všechen zardělý a zpocený vytáhl si šátek a počal si utírati čelo, spokojen, usmívaje se a přehlížeje posluchače, expliky chvatně po něm dopisující, až brková péra hlasně skřípala.

Věk probuzený prve příchodem profesorovým ze svých počtů a snů, snažil se pak z nich zcela se vytrhnout a pracovati s ostatními. Také to drahnou chvíli šlo, ale pak, bůh milý ví, mihla se mu před očima Paulina hlava a její pohled, a když se zase vzpamatoval, kdeže už byl profesor Vydra, jakou spoustu cifer a liter za ten okamžik, jak student myslil, namaloval. Byl to pravý labyrint, do něhož Věk ztratil nit.

Psáti dále a nerozuměti byla by marná práce. Proto ustal v psaní a jen pozoroval, snaže se mistra sledovat a jemu porozuměti. Nyní, jak Vydra dokončiv posluchače si prohlížel, Věk se velmi zarazil. Věděl, co přicházívá, že po výkladu profesor rád aplikuje, že si volává některého z posluchačů, aby užil vyloženého pravidla prakticky na nějakém případě podobném a osvědčil, že výkladu porozuměl. Kam si to sedl! Zrovna na ránu, Vydrovi na oči! Proč nezůstal vzadu, kdež je možná se přikrčit!

Paulin učitel se začervenal. Utkvělť Vydrův pohled zrovna na něm, už si ho vyhlíží. Ano, laskavě se usmívaje, kyne mu profesor, aby přistoupil k tabuli. Vstal, šel, připadaje sobě jako oběť. Ještě nikdy nebyl u tabule. Jak dopadne!

Dopadl, jak jinak býti nemohlo. Šlo to bídně. Zpočátku jakžtakž, neboť profesor chtěl studenta na věc uvésti, ale čím dále tím hůře, přičemž objevily se také Věkovy některé matematické slabiny, a to dosti povážlivé. Z Vydrovy tváře zmizel úsměv a stín se na vysokém jeho čele uložil, stín nemilého překvapení, nespokojenosti, až i rozmrzelosti.

Věkovi bylo bídně. Styděl se a přál si jen, kdyby mohl zmizeti nebo uprchnouti.

„Milý pane, ars mathematica vyžaduje píle a práce,“ ozvalo se pojednou. ) „Jděte a cvičte se, takhle by to s vámi dobře nedopadlo.“

Slova zněla přísně, ale vážně a dopadla mocně, mocněji, nežli kdyby zlostně byla pronesena. Věk nevěděl ani, jak se dostal do lavice. Hleděl před sebe do explik a pozvedl teprve až pak očí svých, když tabule zase zvučela úhozy, křída se tříštila a kolem lítala; někdo počítal, ale ne profesor, nýbrž jeden z posluchačů, a to tak čiperně, bystře a mrštně, že profesoru nebylo třeba ani slovem do toho promluviti.

Vydra stál vedle, maje levici v kapse kleriky zastrčenu, v pravici drže křídu, a stopoval jako rys práci studentovu. Jen hlavou spokojeně pokyvoval, „bene, bene“ přes tu chvíli opakoval, až pak luskl prsty a zvolav „optime“, přistoupil chvatně ke studentovi, jejž v nelíčené své radosti objal.

„Gaudium meum, dimidium animae, to jste pěkně počítal! Radost, opravdu radost!“ to po německu a po česku dodal: „Odkud jste, jediný miláčku?“

„Ze Žebráka.“

„Tak? Škoda že ne z Hradce, víte-li, z Hradce Králové, slavného města. Excellenter! Potěšil jsem se!“ děl nanovo studentovi, jenž všechen blažen do lavice odcházel ukloniv se.

Vydra pak obrátiv se ku posluchačům, řekl po česku: „Právě si vzpomínám. Víte-li, moji miláčkové, kolikátého dnes je?“

„Jedenáctého!“ ozvalo se mnoho hlasů.

„Ano, jedenáctého dne měsíce října, to jest 5. Idus Octobris. A co bylo před třemi sty šedesáti a třemi roky, víte-li? Co se stalo dne jedenáctého měsíce října l. P. 1424?“

Všude ticho. Filosofové hleděli na sebe, hleděli na profesora, někteří se usmívali, ale žádný se nehlásil. Až tu, hle, vstává jeden, mladý, štíhlý panáček, ah, zrovna ten, jenž prve tak bídně počítal!

Vydrovy oči se rozšířily udivením. Ale hned se také nějak nedůvěřivě usmál.

„Nuže,“ pravil, „povězte nám, pane.“ Neřekl mu však „meum gaudium, dimidium animae, miláčku jediný,“ tón otázky byl jako pohled, nedůvěřivý.

„Dne jedenáctého měsíce října l. P. 1424 umřel na morní bolest Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, když obléhal město Přibyslav,“ odpovídal Věk. Zraky všech byly obráceny na něj. Překvapení, ano úžas způsobily sálem hluboké ticho, až vtom je přerušil hlas profesorův.

„Excellenter!“ zvolal. „Ano, ano, Jan Žižka z Trocnova, jinak z Kalicha, hejtman český nepřemožený, u Přibyslavě od hlízy přemožený. Tak tomu je, a dnes zrovna rok třístý šedesátý třetí. Ano, to byl opravdu nepřemožený hejtman, ten Jan Žižka z Trocnova, a nevím, milí pánové, našli-li byste v historii jemu rovného. Sic Hannibal byl veliký vojevůdce et non est insitiandum, Hannibalem tanto praestitisse ceteros imperatores prudentia, quanto populus Romanus antecedat fortitudine cunctas nationes, jak píše Cornelius Nepos, ale věru větší než Hannibal byl Žižka, jenž jsa na obě oči slepý nebyl nikdy, ani jednou přemožen, kdežto Hannibal, také slepý, ale jen na jedno oko, sice mnohých vítězství dobyl, ale také byl na hlavu poražen, jak z historie vám známo –“

Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval:

„Arci byl ten Jan Žižka kacíř a hrozný husita, a dobře dí Allegoria učeného Floriana Hammerschmieda:

Ano ano, je to pravda. Ale to bylo před třemi sty lety! A co se děje dnes, pravím dnes, kde je samá filosofie, Aufklärung! Ale ne, to není aufgeklärtes Jahrhundert, to je schmachvolles!“ zvolal Vydra pojednou prudce a pak mluvil čím dále tím prudčeji, ano vášnivě: „Dnes boří filosofové, ano filosofové na trůně kláštery a chrámy Páně jako ta Žižkova chasa; ale ta alespoň vzácné obrazy, statue a knihy drahé neprodávala židům“ (tu se uplivl), „ano židům, a nedávala jim ještě ke všemu všechna práva, jako se děje za nynějších časů. Ano, žid a nekatolík se mají dobře, ale na jezovity plvejte, protože to Ganganelli dovolil.“

Oči Vydrovy hořely a na výrazu tváře bylo znáti, s jakým odporem jméno to vyslovil.

„Ten to dovolil, a jiný, také mocný pán, ale ne v tiáře, ale s císařskou korunou, ten v tom pokračuje, v tom rušení klášterů. A má pomahačů!“

Mnozí z posluchačů trnuli juž nad odvážlivostí svého profesora. Ten jen na okamžik se zamlčev pokračoval pak hlasem temnějším a poněkud volněji:

„Ano ano, tak je dnes, jako před třemi sty lety. Ale dnes je o to hůř, že nám berou ke všemu náš jazyk svatováclavský, že ho vyhnali z úřadů a ze škol, kdežto tenkráte ho hájili. Ano, milí pánové, Žižka byl dobrý Čech, pravý cordatus Bohemus, jenž se Němců nic nebál.“

Jako by si byl náhle vzpomněl, obrátil se Vydra k Věkovi a pravil zase mírným svým způsobem:

„Nu a víte-li, miláčku,“ (Věk už byl miláčkem), „kde byl Jan Žižka pohřben?“

„Nejprve v Hradci Králové,“ jistě odpovídal filosof povstav.

„Excellenter, ano, ano, v mém rodišti. V Hradci Králové, a to v kapli jedenácti tisíc panen, a pak?“

„Pak byl do Čáslavě přenesen,“ odpověděl Věk.

„Ano, tak jest, jste dobrý kronikář, věru až se divím. Nebo za našich časů, a to je tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích. A kdybychom to znali, necitovali bychom se smíchem verše z Prótea, ale smutno a hořko by nám bylo, kdybychom četli: ‚Ó staročeská země! ‘ Ale zase budeme!“ zvolal náhle, třepaje pravicí vysoko pozdviženou. „Ano, budeme! Protože bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestat a přestane, protože to je proti pánubohu a protože to nejde jen tak zničit jazyk, kterým králové a mocné panstvo rokovali a sněmovali, který je tak ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný. Ano, milí přátelé, cokoliv latinsky nebo řecky lze pověděti, o němčině nemluvím, to také po česku a tak krásně i ozdobně a snadně! Kdybych směl, nejprve bych vám ukázal na svém umění matematickém. A také ukážu. Ovšem ne v koleji, tu nesmím, ale jinak. Hodlám sepsati s pomocí boží matematiku po česku, aby každý přirozený Čech se z ní snáze mohl učit a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným! Bude líp, ano bude, ale budeme-li pracovati. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské, dobré spisy, čtěte české kroniky a budiž z vás každý cordatus Bohemus, jenž se nebojí, jenž pravdu poví přímo a zastane se svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo! Lepších časů se dočkáte, nebo k své práci budeme míti a máme mocné orodovníky v nebesích, dědice této české země sv. Václava a všechny svaté patrony její, a ti, jak náš dilectissimus Hradečan Balbinus se modlil, nedají zahynouti ani nám, ani budoucím!“

Profesor Stanislav Vydra, uchvácen nadšením a láskou k své řeči mateřské, umlkl. Tvář jeho byla vyjasněna, jako ozářena.

Uvolnilť citům svým a viděl, že našel příznivého slechu. Mladí filosofové byli jako pěna, pozorně, pobožně naslouchajíce. Na nejedné tváři bylo znáti účinek slov profesorových a odlesk jeho vroucího citu.

„Pozdržel jsem vás,“ ozval se nyní Vydra mírně i laskavě, „ale vy jste moji milí přátelé, i mám za svou svatou povinnost, abych vám nejen o matematice vykládal, ale také na tyto důležité a abych řekl posvátné věci ukázal, neboť nejste jen gaudium et corona vitae, ale také spes patriae!“

Uklonil se zlehka a sestupoval z pódia.

Veliký dojem jeho slov zračil se v uctivém tichu, způsobeném pohnutými city, jež neměly hned ve slovích průchodu.

Vydra jda kolem Věka, kynul mu. Ten, nemálo překvapen, šel za ním. Jakmile se ocitli venku před síní, profesor žákovi, jenž tak bídně počítal, podal ruku. „Měl jsem radost,“ řekl zkrátka a ptal se na jméno a odkud je. Když uslyšel, že z Dobrušky, zaklepal Věkovi na rameno a vesele zvolal:

„Ach tedy krajan. No to mne těší. Z Dobrušky – vida, z hradeckého kraje, z našeho kraje! To jste asi v Hradci Králové studoval?“ Věk pověděl, jak se dostal do Prahy na gymnasium. Z toho patrně nejraději Vydra slyšel, že je mladý filosof zpěvák a hudebník.

„To je dobře, to je dobře!“ opakoval. „To je věc ušlechtilá a krásná. Také jsem umění toho veliký milovník, ale jdu jen, když je něco vybraného, takhle od Haydna, víte-li, nebo –“

„Od Mozarta,“ vpadl mu Věk bezděky do řeči.

„Ach toť se ví, od toho obzvláště, a už se tuze těším na jeho novou operu. Měla být tento týden.“

„Ano, čtrnáctého.“

„A pořád ji odkládají. Ale vida, nač bych byl zapomněl pro muziku; chtěl jsem se vás vlastně tázati, jak jste nabyl těch vědomostí historických?“

Věk pověděl o četbě v klášteře, o Hájkově kronice, která se mu nadobyčej líbila a kterou přečetl za svého pobytu v klášteře třikráte, a nyní že také čte Historický kalendář Veleslavínův, který mu zapůjčil pan doktor Thám.

Vydra, jenž dosud pozorně naslouchal a jen sem tam otázkou vypravování filosofovo přerušil, živěji zvolal: „Ach pan Thám! To je dobrý vlastenec a dobře nyní pracuje a vlasti slouží. Také můj žák, mám z něho radost. Ale ještě něco, můj milý!“ zvolal pojednou profesor, zastaviv se před domem, v němž bydlil, a usmíval se. „Do dneška jsem vás neznal,“ pravil, „ani ne dle tváře.“

Věk rozuměl. Této otázky se hned prve nadál a lekal se jí. Nyní, když byla pronesena, zapýřil se, na okamžik mlčel, ale rozhodnuv se pak, pověděl pravdu, proč první rok tak zanedbal a proč nyní se vždy v zadních lavicích ukrýval. Jen v tom poněkud selhal, že více strkal na kondiční hodiny, nežli bylo pravda, a to proto, že váhal zplna pověděti, jak první rok se všechen oddal hudbě.

Profesor poslouchal s účastenstvím a nic se nemračil. Pak zaklepal studentovi na rameno a dobrotivě řekl, že se dá všechno spravit a dohonit, i dodal:

„Ale korepetičky, korepetičky! Tam to spravíme. A půjčím vám také české knihy. Jen přijďte kdykoliv a vždycky upřímně a bez ostychu. A kdybyste i jinak něčeho potřeboval, přijďte také. S radostí vám posloužím, budu-li s to. Jen přijďte, můj milý.“

Věk se vracel jinak domů, nežli jak do koleje vcházel. Byl nadšen řečí Vydrovou i jeho jednáním. Sic častěji zaslechl za jeho přednášek nejedno slovo vlastenecké nebo ostré šlehnutí na panující poměry, ale jako dnes, tak ho neslyšel nikdy. A přítelem se mu stal ten znamenitý muž. Vraceje se domů, celou cestu na něj myslil a na jeho řeč, a Paula se mu ani jednou nemihla na mysli.