F. L. Věk

Doktor Srnka nezapomněl na pozvání „starce z hor“, kterýž jej tenkráte v kavárně U Modrého hroznu tak překvapil, že byl doktor až u vyjevení. Tenkráte se i zlobil, na sebe i na cenzora; než o jeho pozvání přece uvažoval, i o něm toho večera i pak, cože to je, proč jej ten magus zval, opravdu-li a jak mluvil o jeho, Srnkově spisu. Z toho rozpaky i zmatek na první chvíli, když ze všeho vycházelo, že cenzor asi není takový, za jakého jej měl, že neničí plody autorů ze zlé rozkoše, že rukou zuří v rukopisech jen, že musí.

Než, co u něho, co tam. Ale snad by stálo za to uvidět starého lišáka v doupěti. Snad jen láká. Doktor se hned neodhodlal, odkládal, pak i pozapomněl. Na Starou rychtu v ten čas nechodil tak často jako předtím. U „vlastenského“ stolu bývalo teď obyčejně prázdno. Studenti všichni odjeli na prázdniny, i „Vládyboř“ Svoboda. Jen Hýbl přicházel skoro denně a za ním někdy Štěpánek, Švanda, Kaupovský, a ti byli samé divadlo.

Než proto by byl doktor Srnka Starou rychtu tak často nemíjel. Ale měl jiné divadlo, ohromné, děsivě velkolepé, o němž se dovídal v kavárně U Modrého hroznu. Ta jej vábila svými novinami. Pro ně bývalo i teď v čas vagací odpoledne a kvečeru plno; o časopisy bývala tu tuhá mela. Proto sem chodil doktor Srnka pozdě večer nebo i v noci, do svého koutku za bílým sloupem, když si mohl snést všechny listy, zvláště Bayreuther Zeitung, Hamburského Correspondenta, Der österreichische Beobachter.

Tu byl jako zahrabán a skoro pokaždé sám. Stůl opodál, u něhož sedávali za pozdních večerních i nočních chvil pruští emigranti, stál opuštěn od té chvíle, co jejich hlava, Justus Gruner, byl náhle zatčen a z Prahy na petrovaradínskou pevnost zavezen. Doktor Müller, jeho pravá ruka, zmizel, ujel, tak jako několik jiných, kteří byli důstojníky v rakouských službách. Jen asi tři čtyři mladí přicházeli občas, četli noviny, rozčilovali se jimi, zlobili se, jak doktor Srnka přes noviny úkosem pozoroval, zvláště poslední dobou, co přicházely tak vítězné zprávy o Napoleonovi a jeho armádě.

Že přešedši Němen, postupuje hloub do Ruska, psaly noviny, všude vítězně, a Rusové že pořád ustupují. Zprávy byly hodně opozdilé, ale pořád stejného tónu. V srpnu oznamovaly, co se dálo na bojišti v červenci, zářijová čísla zvěstovala události ze srpna. A pořád samá francouzská vítězství. Poslední zprávy byly o levém křídle ruské armády, vedeném Bagrationem, že je úplně odtrženo od hlavní armády, pak že 27. divize ruská byla od předních zástupů francouzských potřena, odtud že boje ustavičně trvaly až k samým zdem města Smolenska, kamž císař Napoleon přitrhl z Krásné večer dne 16. srpna, dne 17. že byla všecka vnější opevnění vzata a 18. odpoledne samo město dobyto, přičemž z obou stran s velikou zuřivostí bylo bojováno, mnoho ruských generálů že padlo, také tři francouzští, z nichž jeden byl polský velitel brigády Grabovský, ztráty ruské na dělostřelectvu, prachu, zásobách že jsou ohromné, v té bitvě že byla všecka ruská armáda na hlavu poražena a teď že Francouzové pronásledují její zbytky.

Z vedlejší místnosti se ozval prudký náraz koulí na kulečníku, jak tam hráč právě rozrazil pyramidu. Do oken pošlehoval déšť. Doktor Srnka, zadumán nad nejnovější novinou z bojiště, nedbal, neslyšel. Pomýšlel, že Rusové Napoleona již nezadrží, že se dostane, kam chce, do Moskvy. A co pak, co z toho bude, co Evropa a co tady, jaký oučinek bude mít francouzské panství tady na zdejší hůl, ostane-li, a náhubky. Pojednou mu připadlo, co tomu asi říká „stařec z hor“. Vtom přistoupil kavárenský sluha s konvicí zeptat se, poroučí-li pán ještě nalít. Ale doktor, obrátiv se prudce od novin, jako by neslyšel, zeptal se, zná-li cenzora Berghofra.

„Znám, jak bych neznal.“

„Kdypak tu bývá?“

„Bývá tu navečer. Ale teď tu dlouho nebyl; snad stůně.“

Doktor myslil na cenzora, i když šel domů, a také ráno se mu přimihlo, že by se měl k němu přece podívat, když jej pozval. Je-li však nemocen – a vždyť nic jistého neví. Co se pak omlouvat a vymlouvat, až by se s ním zase sešel; jednou tam půjde a dost. Tak se rozhodl dopoledne a hned odpoledne se vypravil.

Bylo krásně, slunce hřálo jako v červenci. Doktor se dal přes Kamenný most a dále Malou Stranou na Újezd. Tenkráte tam a v sousedství nebylo tak hlučno a živo jako dnešního dne, kdy tehdejší Smíchov měl všehovšudy šedesát stavení, kdy tam, kde se dnes zelená zahrada Kinských, byl pustý svah s holými skalisky a vřesovišti, do nichž tu onde vrhaly chudé stíny křoviny nebo nějaký strom. Tudy tou „Vrabcovnou“ vedlo nahoru několik srázných pěšin a velkými oklikami hrbolatá vozová cesta kolem několika chudých příbytků s hrnčířskými pecemi asi prostřed úbočí.

Sousedství, Nebozízek, tenkráte soukromý majetek, vypadalo onačeji, ač také ne tak jako dnešního dne. Ale byla tam zahrada, zelená trávníky, stromy a křovinami.

Sem z Oujezda zabočil doktor Srnka, vzhůru klikatou pěšinou k jedinému osamělému domu, jenž se za stromy nahoře ve stráni probělával. Doktor, všechen zardělý horkem i stoupáním, stíral si přes tu chvíli pot s hlavy. Nezastavil se však, až když docházel k cenzorovu domu pod košatými stromy klenoucími se nad cestou. Stavení jako opuštěné, na lavičce před ním nikdo, okna sice otevřena, nikdo však v nich a nic na nich, ani kvítečku. Ale rány se ozývaly za stavením.

Doktor se dal po hlase; ale jen obešel stavení, stanul překvapen. „Stařec z hor“, c. k. cenzor, magus, rétor, polonahý, jen v plátěných spodních nohavicích, bos, bez klobouku, kulaté brejle na nose, štípal dříví. Právě zase vznesl hubenými pažemi sekeru nad šedou hlavou, prudkou silou zaťal do polena položeného na starém nátoni, nahoře již otřepeném, nevšímaje si doktora, který jej pozdravil. Teprve když poleno rozštípl a kousky odhodil, obrátil se cenzor, opíraje se o sekeru.

„To je jako větu dopsat, musil jsem ji dopsat, id est poleno dorazit,“ mluvil rychle. „Vítám vás, pane, je dost, že jste přišel. Hned napoprvé vidíte, že vám fušuju do řemesla.“

„Sekerou?“

„Ano, touto štýrskou sekerou. Výborný nástroj, důležitější nežli péro, a lepší. Ani tolik nezabíjí jako péro. Teď je mým léčebným nástrojem.“

„Jste churav?“

„Byl jsem, a ještě mi není, jak náleží. Chci se dostat do potu.“

„V ouřadě se nedostanete do potu?“

„Ne, tam mně jen potí žluč. Ale pojďte dál.“

„Ne, děkuju, venku je pěkně.“

„Tak si sedněme na lavičku.“

„Tam se nedostanete do potu.“

„S vámi snad. Už jste mi dal jednou pro pot,“ ušklíbl se cenzor a rychle pokračoval. „Rousseau chodil jeden čas po arménsku; myslil, že to je nejpřirozenější oblek. Ale ne. Být po mém, shodil bych i tyto,“ a vzav nohavici do špetky, zaškubal jí a zatřepal. Pojednou vzpřímiv se zeptal se obřadně: „Smím-li tak, clarissime, ostat, či mám se dát do parády? Tohle je kostým ‚starce z hor‘,“ dodal s úsměvem.

„K tomu jsem přišel; s cenzorem nechci nic mít. Ale když jste ‚stařec z hor‘, co hašiš?“

„Potřeboval bych sám, abych se trochu omámil, abych alespoň na chvilku se na svět růžově podíval, tj. růžově viděl, a ne pořád tu ničemnost, bídu i svinstvo lidského života.“

Usedl na lavičku.

„To pravíte vy, vrstevník tak velikých, velkolepých událostí?“ usmál se doktor, sedaje vedle cenzora.

„Co je velikého, co velkolepého? Že vedou národy na jatka? Nebo že národové na jatka jdou tak nadšeně? Co za to budou mít? Co získají, vtrhne-li Napoleon do Moskvy?“

„Teď už snad tam je. Ale co kdyby jej odtud Rusové vyhnali –“

„To se nestane, ale kdyby se stalo a nasolili mu, byla by alespoň káva lacinější a cukr také.“ Cenzor se ušklíbl. „A ještě to, že bychom musili uhasit lásku k Francouzům a zapálit novou, k Rusům.“

„Ano, a nejdřív by začaly noviny. Co si tak myslíte, když čtete, jak teď chválí Napoleona a jak jsou proti Rusům. Jak je tomu dávno, co byl opak.“

Cenzor se zkrátka uplivl, mávl dlaní a kysele řekl: „Co si myslím. Abych to nemusil číst a šel už do penze. Zatím se utěšuji, že je to jedno, ať si píšou, co píšou, že to nesplaší ani myš, aniž komár že po tom zcepení. Komedie! Komedie!“ dodal s výrazem ošklivosti.

„A nebude jí konce,“ vpadl Srnka.

„Dokud se zdola neozve hlas, dokud národové sami nezahřmí –“

„No, ve Francii notně zahřmělo, zhluboka, a kdo z té bouřky vyšel: Napoleon.“

„To je pravda, ale –“ cenzor se ušklíbl a rychleji vyhrkl: „Je, ale trikolóra ostala a červená čapka jakobínská. A snad i u nás! Slyšel jste o tom?“ náhle se zeptal a zostra se podíval na Srnku. Tomu zamžikaly oči a po spáncích přelétl brunátný stín.

„Ano, slyšel –“ přisvědčil a usmál se. „Ale na tom nezáleží, kdo ji tam narazil, víte – kdo – zdali člověk starého pokolení, kterého zplodil Voltaire a Rousseau, nebo někdo z mladých. Ale pane – co je vám?“ Srnka kvapně vstal, pozoruje bedlivě cenzora, jenž zbledl a jemuž se oči horečně leskly. „Slyšte, pane, vy jste nemocen.“

„Není mně dobře, ale dostanu-li se do potu, bude dobře.“

„Štípat dříví však nebudete. To vás nenechám. Do postele, a bez odkladu, hned. Teď poroučím já.“ Vzal jej pod paždí.

„Jsem špatný pacient, doktore,“ nutil se do žertu cenzor.

„A já dobrý doktor,“ notoval Srnka. „Tak to půjde.“

„A nevděčný jsem, nadávám –“

„Já také. A také poroučím, a vy budete poslouchat. Pojďte.“

Cenzor zsinalý, třesa se, ještě hned nevykročil, ale musil. Doktor jej mocně vzal a vedl do stavení.