F. L. Věk

V ten čas přijel F. Věk do Prahy, aby odvedl nově objednanou zásobu plátna. Přivezl ho plnou, vysoko naloženou fůru. Když si odbyl nejnutnější obchodní pochůzky a přijal peníze za zboží, tentokrát už ani stříbro ani zlato, nýbrž samé bankocedule, šel navštívit doktora Helda. Bylo podmračného odpoledne, koncem máje.

Doktora zastal v jeho bytě na Malé Straně a byl upřímně uvítán. Zasedli, rozhovořili se o cestě, Held se vyptával na Dobrušku. Věk znovu pověděl o nebožce babičce ženině, jaký měli zármutek, žena že dlouho pro ni plakávala, že na ni dost vzpomíná, i děti. Ne s menším účastenstvím vyptával se Held na regenta chori, starého Havránka, kterého si zamiloval jako znamenitého hudebníka, když za jeho řízení pomáhal jako student na kůře o slavné mši a když si pak ještě ve škole zahráli.

Uslyšel, že bělovlasý kantor a Věkův kmotr stůně, že už přes týden polehuje; a když Věk jeho nemoc vypsal, zakroutil Held hlavou a usoudil, to že je marasmus a že starý kantor sotva se zimy dočká.

„A co panímáma?“

„Chválabohu, ta se drží. Je sic už jako věchýtek, ale pořád čilá, pořád šuká po domě a v hospodářství. Dětí si hledí nejvíc, to víš,“ a s úsměvem dodal: „Ale největší starost má o mě.“

„Proč?!“

„I že mně handl trochu jde.“

„Ale jdi!“ a doktor se musil usmát.

„Za nebožtíka pantáty to nikdy tak nešlo, to rozumíš, jak bývalo. V krámě trochu škatul s kořením, zboží málo, a teď všeho forota, zvláště železa, a teď s tím plátnem – Větší handl, větší sumy peněz, třebaže také více starostí – Ale jde to, a to má panímáma za zkoušku od pánaboha, diví se, ale také trne, aby nepřišel nějaký pád na mne, a pořád napomíná,“ tu se Věk usmál, „abych nehazardoval.“

„Panímáma nevěří v štěstí. Má dobře.“

„A co bratr Ignác!“ vzpomněl Věk s účastenstvím.

„Pořád nic, ani slechu. Co jsem se už napsal! Ale už jinak nebude, nežli že je pryč, nebožtík, nebo že se trápí někde na Sibiři. Nemám naděje, že bych o něm uslyšel; leda by mně Rusové sami pověděli, až sem přitáhnou.“

Usmál se nedůvěřivě.

„A myslíš, že přijdou?“

„Něco jich prý zase přitáhne, ale ne do Itálie, nýbrž přes Čechy do Němec. To je ti s nimi mela.“

„S Rusy?! Jak to?“

„Mezi našimi, víš, mezi vlastenci. V Expedici teď o ničem není řeč nežli o Rusech. Rusové a Suvorov, pořád Suvorov. Hannibal a jiní, to všecko nic proti němu. ‘ A nemohou se dočkat, až Dobrovský napíše tu gramatiku.“

„Ruskou? Píše ji?“

„Píše. Snad už ji vydá co nevidět na světlo.“

„Je v Praze?“

„Teď ještě je, ve svém domě, v schönfeldské zahradě. Zrovna naproti Pelclovu domu na Kampě. To víš, že to hrabě Nostic pro něj koupil.“

„Vím. A jak mu je?“

„Teď líp, ale chodilo to na něj zle.“ Held ukázal na čelo. „Když také celé noci studoval a pracoval! Kam by se dělo, to nervy nevydrží. Ale takováhle práce, to ano, je něco jiného; to mu slouží, kopat, stromy sázet, rýt. To si nervy odpočinou. Jenže, jak slyším, chystá se na léto do Měšic. Je tam sic pěkný park, ale tam si pokoje nedá, bude se zas přepínat –“ A najednou se optal: „Tháma jsi neviděl?“

„Ještě ne, ale rád bych s ním mluvil. Jak je s ním?“

„Ty nevíš, neslyšel jsi?“

„Co –“

„Pojede z Prahy a nadobro.“

„Z Prahy? Thám?“ žasl Věk. „A kam?“

„K aktérům.“

„Proboha! Je-li možná! P. Vrba mně nic nepsal –“

A jako by nebylo možná, opakoval Věk: „Thám z Prahy! Vždyť se tomu vždycky tak bránil, a tolik hněvů proto míval!“ A pojednou se optal:

„Co ženské –“

„Ty zas, jak slyším, nechtějí.“

„Tak! A tenkrát ony chtěly. A proč by teď nechtěly, to jest Thámová? To snad, že ještě –“ Podíval se na Helda a tím pohledem dopovídal své domnění. Doktor porozuměl.

„Ano, v tom to je. On, ten darebný herec, ten Amling. Pro toho je jí Praha najednou tak vzácná.“

„Ještě s ní má?“

„Tak už ne jako před rokem, tak intimně. Ale vyhojena není. Zapadl jí do srdce jako nějaká první láska. Proboha, kdo ženským porozumí! Co na tom člověku má. Jen ta figura. Ein Geck ist er – Koketa taková. A ona pro takového zapomene – a takovéhle věci – jen se nerozloučit –“

„Thám to ví.“

„Jak by nevěděl.“

„Byl u tebe?“

„Byl, včera, ne, předevčírem, po dlouhém zas čase. On se ti mne stranil. Ale když to tak trhlo s tou Plzní, do Plzně se chystá k Šantrochově společnosti, to zas přišel.“

„Což by se tu nemohl nikde uchytit?“

„Nic nenašel, a pak, víš, on by, myslím, nevydržel, když tak k divadlu přirostl. A chce opravdu pryč, hlavně kvůli ní, aby ji odtud dostal, od toho panáka mizerného. Snad myslí, že když jí Amling sejde z očí, sejde také z mysli.“

„Tedy ji má ještě rád.“

„To jistě. Vždyť tohle všechno, to jako by si ji chtěl vybojovat. Jako zamilovaný chasník nebo co. Ale také ona nouze tlačí.“

„Je mu zle?“

„Můžeš pomyslit –“

„A Betyna, švagrová, co ta –“

„Ještěrka, jako byla. Na tu naříká. To ona to zas svádí. Proč ji zas k sobě bral!“

„Tak. A teď ji zas vezme s sebou?“

„Ach, teď ona nebude chtět. Chytla teď nedávno nějakou zlatou mouchu, nějakého milovníka, který má groše –“

Held se odmlčel, Věk se zamyslil. Připadlo mu, že by měl Thámovi nějak přispěti v té tísni. Když se vytrhl, zeptal se, bydlí-li Thám dosud na Koňském trhu.

„Bydlí. Chtěl bys k němu?“

„Ne, do bytu ne, ale tuze rád bych s ním mluvil.“

„Povídal, že ještě ke mně přijde, zítra odpoledne.“

„Nebo snad někde v kafírně bych ho –“

„K Hroznu už nechodí. Vyhýbá se hercům i našim lidem. V Expedici už také dávno nebyl. Je tuze rozmrzelý, že se ho prý nikdo neujal.“ Held pohnul dlaněma na stole ležícíma. „Když je to těžká věc. Kdo jen, kdo? Z našich kdo co může –“

„Což se nemohl uchytit u Stavovského?“

„Ach bože!“ Held mávl rukou. „Ani pomyšlení. Na německé hry, to by ho nechtěli, da haben sie bessere Kräfte.“

„Však by mohli alespoň na české hry –“

„Ach, milý zlatý – Páni stavové, víš, die Theateraufsichtskommission, Quardasonimu už uložila, aby pro nedělní české hry vyhledal si jiné místo. Und dann,“ pokračoval Held, nedbaje Věkova úžasu nad tou zprávou, „víš, kdyby i – přece by asi nechtěli. Myslili by, že není na něj spolehnutí.“ A přihnul polozavřenou ruku ke rtům, naznačuje pití.

„Není to lepší?“

„Bylo, ale teď si zas už častěji popřeje. Snad bys ho nejspíš natrefil na Staré rychtě,“ dodal Held kvapněji. „Nebo mu vzkážu.“

„Přijde-li. Ale zkus to.“ Umlkl a Věk se také na okamžik zamyslil. Held zničehonic vstal, usedl ke klavíru a přejel klávesy.

„Ani jsis nevšiml,“ řekl vyčítavě, ale s úsměvem, „že už mám klavír, a sice od Zelenky! Dlouho jsem o něm fantazíroval. To je má radost a tamhle nová anglická kytara, také znamenitá práce. To je tak mé. Když odbudu špitál a v městě vizity, přibývá jich, příteli, zasednu tu v tom hnízdě, zahraju si, také si třeba zakomponýruju, písničku nebo tak něco lehčího.“

„Ach, tu radost také znám. Mozart mne tenkrát zbláznil, víš, a – a nevěřil bys, také Thámová, tenkrát – ale všecko to skončilo v kamnech – Tak něco zahrej.“

„Ne, zazpívám ti svou kompozici, a ty pojď, begleite mich –“

„Dovedu-li ještě.“

Věk usedl za klavír, tak dokonalého doma neměl, a začal hrát, když Held partesy přichystal a sám s notami se vedle postavil. Ve zvuky klavíru zazněl krásný baryton mladého doktora, známý všem hudebním kroužkům pražským. Hlas i něžná skladba Věka hned chytly. Když poslední tóny vyzněly, vstal živě a v nelíčeném potěšení podával ruku Heldovi, jenž se snažil být vážným. Než z pochvaly Věkovy, znal ho jako hudebníka, měl radost. V očích mu od ní svitlo, hned však se mu rozšířily, když Věk ku své gratulaci dodal:

„Ale jedno bych proti té krásné kompozici měl.“ Když Held na něj tázavě hleděl, usmál se a řekl: „Že má německý text.“

„Ach! Das!“ zvolal Held, jako by se mu uvolnilo. „Ja aber – Kde vzít český? Nic nemáme, keine Gedichte ke komponýrování.“

„Však ono něco bude, naši básníři snad také něco dovedou. Jen na to pamatuj, a budeš mít dvojí vděk, svých krajanů a všech vlastenců.“

„Das versteht sich; kdybys něco našel –“

Podal chutě Věkovi ruku. Vtom oba pohlédli k oknům. Náhlý hluk, hrčení kočárů je uvábilo. Doktor rychle pokročil, Věk za ním volněji.

„Ach to je před hospodou,“ oznamoval Held, hledě do okna vpravo, směrem, kde naproti v ulici stál hostinec V Lázních, jeden z nejpřednějších tehdá v Praze. „Přijela nějaká vrchnost.“

„Bodejť, premovaný myslivec, lokajové –“

„A v druhém kočáře, vidíš, v bílé paruce, v premovaném klobouce, v bílém fraku –“

„To je nějaký generál – a podívej se, všecko to ustupuje –“

„Z průjezdu někdo vyjíždí.“

„To je asi kurýr –“

„Teď oni budou jezdit,“ řekl Věk a ohlížel se po klobouku.

„Ale počkej!“ zadržoval Held. „A teď bys ani tam mezi kočáry a koňmi neprošel. Pojď, zahrajem si ještě –“

Věk se nebránil. Už dávno se tak hudbou nepotěšil. Přišel ke studánce a žízeň se mu ozvala.

Bylo již navečer, když vyšel od doktora Helda. Zastavil se na Staré rychtě; Tháma se tam však nedočkal. Ani svých známých tam toho večera nezastal kromě pana starého Hamousa, ke kterému však nepřisedl, poněvadž měl strach, že by ho ten Steinsberkův odpůrce tak hned nepustil.

Nazejtří dopoledne poslal Thámovi ceduličku. Nedošla však odpověď, poněvadž Thám, jak posel vyřídil, nebyl doma. Odpoledne ho sám potkal na Malé Straně, kamž se Věk schválně vypravil, když chtěl tou dobou Thám k Heldovi, jak včera Held pověděl.

Věk nemusil ani k doktorovi. Ještě nedošel k jeho bytu a již Tháma potkal. Přicházel od Helda, s nímž se byl rozloučit a také se mu omluvit, že mu dluh nepřináší, že teď nemůže. Held mu nedal ani dopovědět a hned začal o Věkovi, že tu je a že by si tuze přál s ním, Thámem, mluvit, snad že už vzkázal.

Proto nebyl Thám překvapen, když někdejšího svého soka a přítele potkal. Věk se na to setkání dost staral, ač si je přál. Zůstalť mu Thám v mysli, jaký byl tenkrát v zimě, když se s ním sešel po té katastrofě, jaký nade vším rozmrzelý, ochablý, jak ho pak potkal opilého –

Věka teď pozdravil vlídně, ale bez radosti; zasmušilá tvář zůstala jako v mraku a v očích nekmitlo ani zábleskem vnitřního potěšení. Jednal však s nestrojenou vlídností a Věk cítil, že toto setkání není Thámovi obtížno.

„Už jsem o nich slyšel,“ začal Thám.

„Poslal jsem jim také ceduličku, hned dopoledne. Nečtli ji?“

„Nečet, protože jsem na poledne nebyl doma.“

„Podivil jsem se, že chtějí z Prahy.“

„Každý se jen diví a lituje, že jdu odtad, ale žádný mne nedrží –“ Thám se ušklíbl, ale hned chlácholivě doložil:

„O nich jsem přesvědčen –“

„Kdybych mohl, a hned se nabízím: potřebujou-li pomoci, co je mého možného, milerád udělám.“ Věk se nabízel upřímně; znělo to ochotně a srdečně. Thám se naň podíval jasnějším pohledem, mlčel, až se pak dotkl jeho ramen a řekl bez sentimentálnosti, s chmurnou odhodlaností:

„Milý příteli, mně je těžko pomáhat. A vždyť vědí – A jináč – no, kdyby to musilo být, přihlásím se s dovolením. Kam jdou?“ otočil pojednou.

„Vlastně za nima –“

„Tak; to tedy se projdeme, a je-li libo mne doprovodit na Hradčany – Máme jít tak nebo tak, a já bych je rád ještě jednou prošel.“

Nedořekl, že by se rád ještě na Prahu podíval, nežli odjede. Vykročili a brali se kolem kostela vzhůru Ostruhovou ulicí.

„Teď tam je zas hlučno,“ začínal Věk, „se sněmem. Když stavové –“

„Ano; když povolují milióny na vojnu, dobrovolně, a na české hry groše nemají, to jest nedají – A je tu také válka, jako u nás,“ vyrazil pojednou a zastavil prostřed ulice, když Věk se po něm udiveně ohlédl.

„Ano, příteli, to je také válka,“ opakoval, „vždyť bojujeme všichni, vědí oč –“

Věk porozuměl, pokývl hlavou a zase vykročil. Šli chvilku mlčky, Thám se zraky na dláždění upřenými, ruce na zádech. Náhle je pustil, hlavu pozvedl a řekl s úsměškem:

„A já jsem na hlavu poražený voják. Dlouho jsem se dost potýkal, dost, a bránil se, a teď jsem takřka odběhlec.“

„To přece ne,“ bránil ho Věk.

„Skoro. Utíkám k německým aktérům.“

„Jsou snad většinou Češi. Šantroch a –“

„Jsou, ale musí hrát německy.“

„Snad někde budou také česky –“

„Nikde; nikde nám nedovolí. ‘“

Věk se bezděky ohlédl, poněvadž Thám začal mluvit hlasitěji, a namítal mu:

„V tom je mnoho pravdy, ale kdyby nebylo té války, věřejí, ani takhle by na nás nemluvili a nesměli bychom se jako Čechové tak hlásit a mluvit, jak bývalo, a o hrdinství slavných předků.“

„A to je všechno! Ale co jsme v té bouři, kdo o nás ví!“ odmítal Thám prudce, nedbaje opatrnosti Věkovy. „Nic nejsme, my jen vojsko dáváme a peníze a co za to: německé školy, německé divadlo, německé ouřady – A vidějí už oučinky; naši mladí páni se vydávají za Němce –“

Věk vzpomněl na Václavíčka, ale bránil svou víru.

„Ne všichni, a Čechů přibývá.“

„Ale odrodilých také.“

Došli kolem Švarcenberského paláce na vrch poblíž zdi nad zámeckým svahem. Z hradní brány proti nim vyjelo několik kočárů šlechtických, s napudrovanými a premovanými lokaji vzadu na stupátkách. Hrčely dolů směrem k Ostruhové ulici. Thám i Věk se mlčky na ně zadívali.

„Vidějí!“ chytal se Věk, „také mezi stavy jsou upřímní Čechové. Vždyť žádali a ve Vídni se o to přičiňovali, aby gymnasia byla česká, ujímali se českého jazyka.“

„Jestli a co pořídili!“ odbyl ho Thám s úsměškem. Zarazil však ve svém útočení a zamlčel se, jak se obrátil a na Prahu se zahleděl. Rozkládala se pod nimi v májové zeleni, jež ji objímala od Petřína, přes Letnou a Žižkov až po lány vinohradských polí za hradbami.

Ale zasmušeno rozkládalo se stověžaté město; mraky zaklopené nebe přikrylo je obrovským stínem, v němž ztemněly chrámy i les starých věží, v němž pohasla červeň cihlových střech, zeleň bání i svit zlatých křížů, v němž se i řeka zasmušila a svěží zeleň jejích ostrovů.

Thám se na město zahleděl, chvíli na ně zraky upíral, a Věkovi se zdálo, že je dojat. Najednou zaslechl, jak Thám nahlas a před se řekl:

„A musím ji opustit.“ Náhle se obrátil k Věkovi a trpký úsměv zachvěl jeho rty:

„Odběhlec – Odběhlec! Pamatujou se, příteli, jak jsme v Boudě hráli Odběhlec z lásky synovské? Já jsem teď také odběhlec, z nouze a taky z lásky – ale ne synovské – Však vědí –“

„Ale mají ještě jinou lásku,“ připomínal Věk šetrně a váhavě, „vlastenskou –“

Thám mávl rukou.

„Vinea mea, ego te plantavi, et tu me potasti felle et aceto,“ citoval v odpověď. Přistoupil těsněji k Věkovi, mluvil neklidně:

„Co jsem se napracoval a co jsem všanc dal, jak jsem svůj jazyk miloval a miluju, miluju – Ale tím větší zármutek, – tím víc to srdce svírá –“ Odmlčel se, sklopil zrak, jako by váhal, jako by se bál konec své myšlenky vyřknouti. „Dlouho jsem se bránil tomu pomyšlení,“ začal zas, „ale už se mi zdá, že nač to všechno obětování bylo, nač – že je všechno marno –“

Už když tak začínal, prochvělo Věka leknutí. Teď maně na krok ustoupil.

„Proboha, co to mluvějí! To oni?!“

„Já vím –“ Thám jako by se sám zarazil, nemluvil už tak rozhodně. „Já to ještě nikde neřek, ale to pomyšlení mne přemáhá.“

„Proč tak najednou?“

„Ó ne najednou!“ Thám kroutil hlavou. „Dlouho už mě to pronásleduje – Ale když se rozhlížím na konec všeho, co jsem pořídil, jak je to všecko – člověk aby zoufal –“ Ustoupil, opřel se o zeď zády ku Praze.

Věk okamžik mlčel, váhal, ale pak přece, tónem však co nejšetrnějším, namítl:

„Nejsou sám –“

Thám bleskl po něm zrakem a pohodil hlavou. „To je pravda, nejsem sám, všechno nedržím. Ale kolik nás je, opravdivých, kolik, co to držíme. A co jsme pořídili?“ Odtrhl se ode zdi a přistoupil zase k Věkovi. „Zeptají se toho panstva, co jelo prve v kočářích kolem, jaké mají mínění o našem divadle, o našem literním umění, jak je všecko nemotorné, sprosté, lešpapírové, sám to už slyšeli! A nejen panstvo, tak soudí každý, kdo má lepší kabát.“

„O ty teď nejde, příteli. Nejprve obudíme jazyk, a tak obudíme národ, to ostatní pak,“ namítal Věk, rozčiluje se.

„Ale co je všecko proti nám! Jaká moc nahoře, a jaká v nás samých! V nás, v nás samých!“ Oči Thámovy neklidně hořely.

Vítr se náhle zdvihl, pod nimi ve svahu zašuměly stromy a nad Hradem vyvstala černá mračna. Thám neviděl a nedbal také, že mu vítr rozfoukl jeho hnědý kabát. „Obudit národ, celý národ! Nás několik! Stačíme-li na to a vydržíme-li to – Vidějí, já už padám v té válce. A je to velká vojna! Tam Suvorov a témy jeho bojují, a co vojska císařského o kousek země, a nás několik o celý národ – Sám to řekli. Nás několik! Kam to všechno – Kam to všechno – Když tak sedám a počítám a rozvažuju, oh – Co mělo všecko české divadlo udělat!“ vyrazil prudčeji. „A teď mě pustili, nepotřebují mne, a zajdou-li naše hry, co jim na tom –“

Řeč ta Věka svírala. Byl zaražen, cítil její tíhu, že v ní mnoho pravdy. Nemohl to vše vyvrátit, měl jen lásku a důvěru a ty mu nedaly, aby ho přesvědčila a zmohla řeč otráveného nitra. Bezděky vykročil. Thám tím rmutným proudem svých myšlenek stržen, dorážel dál, rozkládaje živě pravicí. Hleděl před se, na Věka se nepodíval a nedbal také, že několik lidí kolem kvapících se po nich ohlíží. „Však jsem jim už myslím řek, tenkrát, že ta lampa u Hybernů dlouho svítit nebude, hlavně českým hrám. Vzpomenou jen, jak jsme v Boudě začínali, s jakou radostí – Oč jsme teď dál?“

Vešli kovanou branou do prvního nádvoří, kde granátník v bílém fráčku a v gamaších, těžkou pušku na rameně, přecházel stráží vedle červenobílé bariéry.

„Oč jsme dál?“ opakoval Thám, když Věk mlčel, maje oči na dlažbu upřeny. „Vyhánějí nás, pomalu nebudeme zas ani tam, jako když jsme začínali, ani takovou chatrnou Boudu nebudeme mít – A jak to jinde –“

Věk pozvedl hlavu a zeptal se tišeji:

„Tak myslejí, že je všechno marno –“

Thám se zastavil, okamžik se rozmýšlel.

„Víru brát jim nechci.“

„Šířili obranu českého jazyka,“ znělo to jako připomenutí i výčitka.

„A šířil bych ji zas!“ Thámovi zasvitlo v očích. Ale hned, jako by plamen zas polehl po prudkém vzplanutí, řekl volněji a temně:

„A co to vydalo!“

„Ó mnoho, dost, mnoho, vím sám! Nemyslejí, že je tak zle!“

Na to se Thám neozval. Mlčky vešli do druhého nádvoří. Nad Hradem, v jehož prostranstvích se šeřilo, letěly černé mraky v divém chvatu. Všude placho, prázdno, jako by vyplákl.

Thám mlčky zahnul okolo proboštství nalevo kolem kaple sv. Vojtěcha před nedostavěným chrámem do úzké uličky té chvíle, před bouří, stmělé. Věk se na cestu ani neohlédl. Temně se nad nimi zvedal slavný, sešlý dóm, z mračné výše šklebili se zmrzačení chrliči a v šeru letících mračen splývaly obrysy otlučených fial. Thám se v uličce zastavil a pohlédl k nebi.

„Zmokneme. Mohli bychom se zastavit.“ A podíval se na nevzhlednou hospůdku proti chrámu. Věk se skoro lekl. Hned se mu mihlo, že na Tháma přišlo pokušení, že by ho odtud třeba nedostal.

„Mohli bychom se zastavit,“ přisvědčoval Věk, „ale do města dolů to ještě vydrží, a tady bych skoro nerad –“

Thám se na něj podíval, pokrčil mrzutě rameny a hned vykročil.

„Ale chtějí-li,“ nabízel Věk.

„I jen pojďme, bude líp.“ A šel. Věk za ním kolem chrámu, kolem kostela sv. Jiří dolů a branou Černé věže ven. Dostali se na místo, odkud bylo viděti na Prahu. Její budovy zatím všecky naběhly do temna; místem splývaly v šeru bouře, do něhož černě vyvstávaly věže bran a vzdálenějších chrámů. Thám se zastavil.

„Ještě jednou se musím na Prahu podívat.“

Věk stanul vedle něho. V ten okamžik se mu kmitlo, aby rozšířil pomoc Thámovi, na kterou včera u Helda pomyslil.

„A není možná, vlastenče, aby tu zůstali?“ optal se. Thám stáhl obočí; nežli však promluvil, položil mu Věk ruku na rukáv.

„Rozpomenou se, když jsem já utíkal do světa, jak mě tenkrát v Králíkách zdrželi.“ Mluvil šetrně, upřímně. „Za to jsem jim v duchu nejednou už poděkoval a jsem a zůstanu vděčný. Jsem jim mnoho povinován, za to i dřív – A pak –“ hlas, jenž zněl vřele, se slabě zachvěl, jako by se bál dotknouti té struny. „Byl jsem kmotrem jejich synáčka –“

Thám, jenž hleděl zasmušile před se do šera, potřásl hlavou.

„Nezazlejí mně,“ pokračoval Věk, „že jim tak domlouvám. Vždyť snad není ještě s námi tak zle – A jich tu je obzvláště potřeba, tady ještě něco vyvedou, ale venku, při společnosti –“

„Já výpověď nedal.“

„Vím, vím.“

„A pak, vědí – ne – ne!“

„Jen ještě slovo, mluvím ze srdce; když by teď pro ně nic nebylo, nějaké místo, mohli by se na mne spolehnout. Mně se chválabohu nevede zle, já rád bych –“

Thám, jemuž za těchto slov zrudly spánky, chytl jeho ruku.

„To je pravý přítel! Děkuju jim za to slovo, ale jako by se stalo. Naděl pánbůh, za všechno, za všechno.“ A rozhodným tónem dořekl: „Já mám toho pekla tady už dost. Já odtud musím. U divadla není místa, a Paula – však vědí. Až snad bude líp, vrátím se, neříkám, ale teď musím –“

Vykročil a pospíchal dolů, jako by utíkal Věkovu nabídnutí a řeči o něm. Zablýsklo se, a když došli k řece, k přívozu, zadunělo daleké hřímání. Celou cestu již mlčeli, ale když došli do Jezuitské ulice, optal se Věk Tháma, nestaví-li se v Expedici.

„Ne, tam se nestavím.“ Znělo to dost ostře. „Musím domů.“

„Tedy bych už jich neuviděl? Kdy odjedou?“

„Pozejtří. Snad dnes večer bychom se mohli sejít. Na Rychtě.“

Zůstali na tom a rozešli se. Věk zamířil do Expedice, Thám k Staroměstskému rynku. Chtěl opravdu domů; ale jak se octl u Stavovského divadla, nezahnul do Havířské ulice ke Koňskému trhu, nýbrž napravo, rovnou k Staré rychtě. A v té zapadl.

Věk se chtěl tak jako tak stavit v Expedici u Krameria; nyní tam pospíchal jako do útočiště. Přicházel s neladem v duši; Thám ho rmoutil, jeho stav a řeč jeho, třebaže ho nepřesvědčila, znepokojila jej a všechna beznadějná nálada –

Sám také kdys pochyboval, a tenkrát, před korunovací, všecka tíseň z něho spadla v Expedici, tenkrát u Zlatého půlkola, když jej kolísajícího Kramerius podchytil a novou důvěrou mu mysl povznesl. Teď zase k němu pospíchal. Vrátil se však hned a zklamán. Krameria v Expedici nezastal, ani v tiskárně, a pomocník v Expedici oznámil, že pán dnes už sem nepřijde.

Zachmuřen vracel se Věk do své hospody U Zlatého bažanta, už v dešti, jenž ho chytil u Prašné brány –

Paní Butteauová toho odpoledne doma osaměla; a byla ráda, že je tak sama, neboť překvapilo ji několik návštěv velmi nemilých, které s velkým účastenstvím se vyptávaly, je-li pravda, co zaslechly, že odjede z Prahy, a přitom až hartusivě upomínaly, aby zaplatila dluhy.

Ujišťovala velmi horlivě, že zaplatí, jak by nezaplatila, že to má pořád na mysli, a brzo že zaplatí, když mladší dceru čeká taková nóbl partie, a s tím odjezdem, to že jim někdo namluvil, ona že nepojede, a nač by jela, jak by tu mohla nechat mladší dceru jen tak, a zvláště teď, a Bety že by ji ani nepustila, zeť že sic odjede, ale jen na několik dní, že má v Plzni nějaké jednání stran divadla, a z toho tedy asi ty řeči, ona jak by odjela bez vyrovnání –

Dvě návštěvy, od kupce a tlusté paničky, jež půjčovala na zástavy, jakžtakž uchlácholila, třetí však, šedivý žid, malý a vychrtlý v mastném třírohém klobouku, zle hrozil a se zlou odcházel, že už nebude čekat a že si dá dobrý pozor, aby mu madame nezmizela –

Zatím se daly obě dcery převézti na Barvířský ostrov a procházely se tam pod stromy mladě zelenými. Lidí tu jen málo přecházelo; podmračné nebe nelákalo. Betyna měla hlavu plnou kudrnek od čela přes témě až do týla, v řádcích nad sebou drobně zvlněných, s kloboučkem červeného péra, jenž na kučerách nad levým uchem šikmo dolů visel připevněn dozadu růžovou pentlí. Vykračovala si, štíhlá a pružná, jen v šatech krátkého života a úzkých rukávů, kdežto Paula v účesu mírnějším, v klobouku bez křiklavého péra, byla v kabátku bez šůsku, vpředu vystřiženém, pod jehož výkroj, varhánky lemovaný, zabíhal světlý, lehký šátek přes ňadra zkřížený.

Betyna jako orlice měla všude oči. Paula vedle ní nekráčela tak jistě. Hleděla před se, upřeně, čekajíc, vyhlížejíc, a ne již klidně. Amling vzkázal po Betyně, že prosí, aby sem přišla, že se přijde rozloučit a pro siluetu, dle níž si Paula dala po nezdařené schůzce v Dominikánské ulici poříditi kopii, aby jeden obrázek jí doma zůstal, kdyby si Thám přece zase vzpomněl a znenadání se po černém obrázku optal. Znala ho, jak rád ji překvapoval –

Když váhajíc se na ostrov vydala, nadála se, že Amling bude již čekat. A zatím čekala ona. Nevěděla, že tuto schůzi vlastně Betyna sjednala, že Amlingovi nadhodila, jak ráda by sestra s ním mluvila, nežli odjede. Byla přesvědčena o jejím tajném přání a přičinila se o tu schůzku tím horlivěji kvůli Thámovi, že sestru tak hlídá –

Již prošly všemi stezkami ostrova, nejednou postály a pokaždé se obracely po přívozu, když zahlédly převozníkovu loďku. Přijížděla skoro pokaždé prázdná; zato víc lidí z ostrova uklízela, jak se nebe víc a víc zaklopovalo.

Pod hustými korunami stromů se zešeřilo. Mezi jejich kmeny málokdo se již kmitl. Paula umlkla; přibledlá kráčela pod stromy. Trpkost jí sevřela rty a zasmušené oči sotva se již ohlédly. Už se rozhodovala, že odejde, jak byla pohněvána i rozlítostněna. Betyna však nedala, ujišťujíc, že přijde, jistě přijde, to že ho něco jen zdrželo –

Vítr vjel do stromů a rozšuměl koruny, tráva a květy kolem stezek se chvěly a shýbaly se. Šly ještě jednou kolem, jak si Betyna vyžádala, a když se vracely směrem k přívozu, náhle obě stanuly. Betyna slabě, radostně vykřikla, Paule se rozbušilo srdce. Stála jako socha, kolena však se jí zachvěla.

Amling přicházel, v elegantním jarním plášti otevřeném, v kloboučku na kadeřavých vlasech, urostlý, statný – Pozdravil, velmi galantně se uklonil, klobouk v ruce. Paní Thámová chtěla být přísnou, chladnou, ale jak zaslechla jímavý zvuk jeho hlasu, jak mu pohleděla do očí, zapomněla na hněv a čelo se jí vyjasnilo.

Přidal se k nim, šel, omlouval se, že přišel pozdě, a Thámová si nepovšimla, že Betyna ustoupila, že se v chůzi opožďuje. Amling začal o odjezdu, jak bude litovat a jak vzpomínal, že toužil ji uvidět, ale že jí nechtěl činit nových nesnází, že s krvácejícím srdcem čekal – Bylo jí, jako když jeho poslední psaní četla. Slyšela mnoho slov, ale ta velká opatrnost jeho – A co slyšela, nebylo tak, jak mluvil tam za Kanálskou zahradou pod kvetoucími stromy, když prosil, žebronil o schůzku, a když se pak sešli.

Tenkrát se nebál ani o ni, ani o sebe – A po nebi, jak šli, se ohlédl, všimla si toho, a na Betynu promluvil. Jindy mu každý překážel, když s ní byl, i Betyna i maminka; a o siluetu neříkal. Odmlčoval se, chvilku šli tiše vedle sebe, ona smutná s očima sklopenýma, pomýšlejíc, je-li mu také smutno, jistěže ne tak jako jí –

Zablesklo se. Vztyčila hlavu, a jak se ohlédla, viděla, že jsou na ostrově sami; Betyna zůstala zase pozadu a ztrácela se pod stromy v šeru kvapící bouře.

„Musíme jít,“ vydechla Paula.

Amling se nevzpíral, ale najednou, teprve teď si vzpomenuv, optal se na černý obrázek.

„Už jsem myslila, že nedbáte – Už jsem myslila, že – ho roztrhám –“

Lekal se a ujišťoval, jak se na něj těší, a podávaje svůj obrázek, řekl, aby si na něj vzpomněla – Pohleděla na něj s výčitkou, neřekla však nic.

Od přívozu se ozvaly hlasy a vtom také zahřmělo. Ohlédl se zas po nebi a vtom se také zeptal, Paule se zdálo, že nějak roztržitě, bude-li mu psát a jak by sám mohl poslat nějaký řádek.

„Betyna všecko opatří. Ale jen abyste psal a nezapomněl.“

Začal ujišťovat, Paula se však smutně, nedůvěřivě usmála. Vtom docházela Betyna, neboť převozník čekal. Amling kvapně políbil Paule ruku. Tak se rozešli. Nešel s nimi. Samy vstoupily na loď. Betyna se obrátila k městu, Paula seděla tváří k ostrovu, kde v šeru pod stromy stál Amling. U větru se mu rozletěl plášť a zpod něho zabělala se kvítkovaná vesta. Stál, usmíval se, kyna rukou; haluze stromů se nad ním zmítaly, tratil se v šeru, až se zas zjevil v náhlé záři blesku. Viděla v tom zsinalém, intenzívním světle, že nadzvedl klobouk, že mu vlají kadeře nad čelem a kolem skrání.

Svit zhasl, šero, tma; zmizel, a v srdci úzko a v očích slzy. Vyhrkly jí smutkem rozloučení a jak jí srdce sevřelo tušení, že není už tak, jak býval, že snad –

Déšť se za chvíli rozšuměl a pršelo až do večera. Když přestalo, vydal se Věk od Zlatého bažanta na Starou rychtu, kdež setkal se s Šedivým. Řekl mu, proč vlastně přichází.

„Thám už tu byl; před chvilkou odešel.“

„Že už odešel? To dlouho nečekal.“

„I ne, seděl tu dlouho, hned odpoledne přišel, jak mně povídali.“

Věk se zarazil; chvilku mlčel, pak Šedivému řekl, kdy se s Thámem rozešel, ten že snad nebyl ani doma.

„To jistě ne. Stavoval jsem se pro něj, a byla jen stará doma, jeho tchyně. A když jsem pak navečer přišel sem, Thám tu již chvíli, a hodnou, seděl a popíjel. Už měl skoro dost. A jak on měl trochu v hlavě, to ho třeba znenadání něco bodlo a odešel a na nich nečekal. Snad šel domů, ale třeba taky ne, nýbrž do jiné hospody.“

Rozhovořili se o něm a Věk naznačil, jak je Thám rozerván. Šedivý posvědčoval.

„Je to vůbec bída u nás,“ řekl, „a Thám má také ještě svou a v té vidí všechno hůř.“

Věk se důvěrně zeptal, mohl-li by mu něco poslat, od něho že nic nechtěl přijmout, ale že by mu to Šedivý jako dobrý přítel mohl odevzdati jako od „neznámého vlastence“. Šedivý to rád slyšel.

„Potřebuje dost, má i nějaký dluh, a na cestu bude teprve potřebovat. Děkuju, rád to odevzdám, jak řekli, aby nezvěděl, od koho to je.“

Věk se na Rychtě nezdržel. Vrátiv se do své hospody, hned šel do své jizbičky. Chvíli jí přecházel, hodnou chvíli, ani nevěděl, ani že pak dlouho stál u okna a hleděl do tmy, kterou šuměl déšť. Thám jako by s ním pořád ještě byl. To, co na Hradčanech tak vzrušeně vykládal, zapadlo Věkovi hluboko do duše. Dojem všeho toho byl skličující i z toho, jak se s Thámem rozešel. Proč nepřišel, či proč na něj nepočkal? Kam asi ještě zapadl – Jej samého popadaly zase pochybnosti, které se bujně ujímaly z Thámova uvažování.

Nechtěl na ně myslit, ale v té samotě dorážely. Bránil se jim a pro posilu si připomínal, jak je tenkrát v Expedici Kramerius všecky pozdvihl, a jej nejvíc, aby se nedali mýlit pány a velkým městem, aby se přesvědčili, že je kmen národa živ a zdráv a že literatura všude svítání uvolní, všude, v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a Uhrách; a doklady jim ukázal, a že oni nejsou posledními, ale prvními, novými Čechy, aby pamatovali, že Čechové mají počátek od slovanského národa a že slovanský jazyk je široko daleko rozmnožen nade všecky národy, a jak jej Kramerius podruhé potěšil, když tu byl před čtyřmi lety, jak si liboval, že semeno se ujímá, a co se Čechů probudilo od korunovace Leopoldovy.

Vytrhl se, když lojová svíčka na stole začala křivo planout a plápolat. Zhasil ji, ulehl, ale hned neusnul a spánek měl pak neklidný. Nejvíc se mu o Thámovi zdálo. Ráno si vyřídil ještě ostatek svých záležitostí a zastavil se pak u Krameria. Byla právě expedice novin, a tak v krámě lidmi nabitém s Krameriem sotva promluvil. Majitel Expedice ho zval přes hlavy tlačících se, aby přišel odpoledne, a ptal se, byl-li u P. Vrby, ten že je nemocen.

Věk chtěl starého kaplana beztoho navštívit. Proto se otočil a rovnou na Dobytčí trh. Pátera zastal v lenošce, houní a šátky na nohou zabaleného. Když P. Vrba za řeči uslyšel, že Věka sem také Kramerius posílal, začal ho chváliti, jak je hodný, tuze hodný, že už tu jednou u něho byl.

„A to on vždycky, když ti brabenci. Před dvěma léty také. Nezapomněl, ne, a to vám,“ šedý kněz sebou živě hnul, „vlastenče, to jsem jim nevypravoval! Ne? Jak byl s Pelclem u pana Dobrovského a jak pan Dobrovský prorokoval? Že ne?“

Odpovědi ani nečekal. Hned jal se líčit, jak ho Kramerius navštívil takhle navečer a jak za hovoru přišli na Dobrovského a co Dobrovský prorokoval, velkou budoucnost Čechům, Polákům a zvláště Rusům –

Jak se dostal na Rusy, na Suvorova, zapomněl, že mu v kolenou vrtají „brabenci“ a že opravdu, jako by pan Dobrovský do budoucnosti viděl, že se Rusko náramně rozšíří; ale dřív že rozdrtí jakubíny, to že zas on, P. Vrba, prorokuje –

Věk se u něho zdržel až do samého poledne, kdy Ceypek přinesl velebnému pánu oběd. Musil ještě o starém kuchaři vyslechnout, a jaký je kat, že je ve spolku s dvaatřicíti loupežníky, a pak teprve ho P. Vrba, potěšen jeho návštěvou, s mnohými pozdravy do Dobrušky propustil. Na hospodě U Bažanta podali Věkovi psaníčko, kteréž někdo mu, ani dobře nevěděli kdo, přinesl. Bylo od Tháma. Žádal, aby ho Věk omluvil, že včera dle ujednání nepřišel. Proč, neudával, ani že na Rychtě už byl, před ním.

„Zítra odjedeme. Mají se dobře, pánbůh je opatruj a jejich rodinu. Děkuju za upřímné přátelství a za všechno. Šedivý u mne byl.“

To bylo podtrženo. Thám tedy peníze přijal. Věk se zamyslil nad tím, že se Thám takto loučí, že se mohli sejíti ještě dnes – Ale vyhýbá se, jemu, všem – Jak je roztrpčen, jak je asi zoufale v jeho mysli!

Odpoledne se stavil Věk v Dominikánské ulici v bývalém semináři svatováclavském, kde bydlil „verbo vitaque Jesu deditus reginohradecensis Archimedes“, milovaný profesor Vydra, „cordatus Bohemus“. Ale nebyl doma. Student, který v předním pokojíku seděl, oznámil, že pan profesor šel do Nostické ulice na Malou Stranu, k panu doktoru Svobodovi. Věkovi bylo upřímně líto, že nepochodil, a když pak o tom vypravoval doktoru Heldovi, divil se Held.

„K doktoru Svobodovi že šel, do Mostecké ulice? Doktor Svoboda, ty ho neznáš, das ist ein Augenarzt, doktor na oči. To Vydrovi něco je. A neříkal nic, mluvil jsem s ním u Hennetů v muzikální akademii –“ Tu si teprve Věk vzpomněl, co mu Kramerius před časy, před čtyřmi lety, bodejť, vypravoval, že si profesor Vydra na oči naříká, zvláště na levé.

U Helda zdržel se Věk až do večera a zabývali se skoro jen samou hudbou. Když se loučili, požádal Held Věka, aby se, až pojede, zastavil v Třebechovicích u jeho panímámy a odevzdal jí tuhle – Podal mu psaní, v němž byla bankocedule –

Časně ráno vyjel Věk z Prahy, spokojen s obchodem, ale s myslí jinak dost zachmuřenou. O nějakou hodinu později vykročil Thám z domu U Bohuslavů, s pláštěm přes rameno a s malým vakem na řemeni, na cestu vypraven. Vyšel sám; s bratrem se již včera rozloučil a ženské ještě něco rovnaly. V domě se neloučil s nikým, jen dole se stavil u mladého mistra obuvníka, který od něho si vždycky vyprošoval písně a zpěvy, zvláště smutné, z českých her, do nichž pilně chodil. Rozloučil se s ním i s jeho ženou a vykročil z domu. Zasmušen a chmurně, ale bez lítosti a žalu.

Nic tu neopouštěl, jen kupu svých rukopisů, neboť je všechny s sebou vzíti nemohl. Zanechal je svému bratrovi, jenž převzal jeho byt a hodlal se do něho přestěhovat. Svou práci tu nechával, svou marnou práci, jak si trpce doznával.

A nic si neodnášel, jen vzpomínky, nemilé, protivné, na chvíle hrozného zklamání a všedních zápasů. Co může ještě být – Sotva hůř. Nedoufal v nic, šel v nové poměry znechucen, s tupou lhostejností.

Koňským trhem přecházelo již dost lidí.

„Všechno jako jindy,“ pomyslil, „odejdeš, zmizíš, jako by kámen do vody zahodil –“

Došel do zájezdního hostince U Fabiánů, odkudž jezdil dostavník přes Dušníky, Beroun, Zdice, Mýto, Rokycany do Plzně a kdež už včera napřed zaplatil polovici za tři osoby, jak se vyžadovalo. Nyní šel doplatit druhou polovici a zajistit místa ve voze. V průjezdě čekal Prokop Šedivý. Thám byl překvapen, nenadál se toho, ale bylo mu to milo.

„Chtěl jsem tě ještě vidět,“ řekl kolega v dramatickém spisovatelství, „a mám ti vyřídit pozdrav od Krameria, bylo mu líto, žes ani neřekl, že pojedeš pryč a kdy –“

Thám mávl rukou.

„Nač to – Ale pozdravuj ho.“

„Kde jsou vaši?“

„Snad se ještě rozmyslí a zůstanou –“ Thám to řekl štiplavě a chtěl se usmáti.

Ale byly už na odchodu. Betyna uchystaná, že matku a sestru doprovodí, dohlížela v kuchyni, jak vynášeli dolů na vozík škatule, vak a kufr. Paní Butteauová v čepci, ve velkém šátku a s modrým deštníkem v levé ruce přehlížela neklidně všechna okna a kouty v předním pokoji, nezapomněly-li něco, a přitom se strachem naslouchala, nejde-li žid, a hned po očku starostně pozorovala Paulu, jež v klobouku již a v plášti, na cestu přistrojená, seděla na židli, bledá, hledíc do země jako socha.

Myslila, jako v noci, když nemohla spát, na cestu, na Amlinga, že ho již ani tak málo jako poslední dobou nebude vídat, a jaký byl na ostrově – Cítila v hloubi tichý hlas, že není už takový – Opakovala si, co mluvil, co sliboval, že bude psát, že ji musí ještě uvidět. Přijde-li – A pak ho neuvidí, pak pořád pryč tak se potloukat – jako před lety. Tenkrát Thám – Ach to bylo jinak; on byl jinačí, a ona – Ó že tak neostalo, proč Amling –

„Paulinko,“ zavanulo k ní mateřsky něžně a ucítila ruku na rameni. Ohlédla se vyjeveně. „Už je čas,“ připomínala šetrně stará paní. Paula vstala jako ve snu, pojednou však, jako by ji křeč chytla, vypukla v pláč a v tom pláči chytla matku kolem krku a štkala:

„Mami – já se bojím – toho živobytí – já se bojím!“ Paní Butteauová začala chlácholit, domlouvat, co že si myslí, aby nebyla dětina, co by si tu samy počaly, Betyna že to nemá přece jen tak jisté, že by jí byly na překážku, a vždyť, co by naříkala, však že on Thám dlouho venku nevydrží – Vzala Paulu pod paždí, vešla do kuchyně a zavřela, neboť Betyna odešla napřed, za vozíkem.

Paula, jak vykročily z domu, přestala plakat. Její oči rozhlížely se hladově, nečeká-li někde Amling, nepřijde-li jako náhodou naproti, aby se mohli ještě jednou, naposled uvidět a třeba jen pohledem si sbohem dát. Potkávali dost lidí, ale Amlinga ani nezahlédli. A přece ještě, když došly k dostavníku, do něhož právě přiváděli koně z průjezdu, zeptala se Paula chvatně, tiše Betyny, neviděla-li. Uslyšela, že ne, a proto se jen hořko usmála a dlaní hnula, když Betyna, vycítivši její bolestné zklamání, zašeptala jí rychle v útěchu:

„Zmeškal nebo se zmýlil v čase.“

Tenkráte, když poprvé jela do Teplic, nepřišel pozdě, ač bylo časně, za šera. A přece se pozachvěla, když Thám vtom vedle ní se postavil (dosud jednal stranou s Šedivým) a vybídl ji hlasem nějak zamženým, skoro přichraptělým:

„Pojď, sedejme, a tady přítel Šedivý dává ti sbohem.“ Dala Šedivému sbohem, ale pak objala Betynu a plakala, pro ni, pro všecko, až ji paní Butteauová mírně odtáhla a zavedla do dlouhé archy dostavníkové. Thámová šla, nevidouc ani na schůdky do vozu, do něhož usedla jako bez ducha, a neviděla, a také nedbala, kdo s nimi jede. Teprve když koně zatrhli a dostavník, na střeše plný balíků a vaků, začal hrkotat po dlažbě, až okénka drnčela, vyhlížela ven, k Betyně, jež v slzách se usmívajíc jí kynula. Ale vyhlížela i pak bedlivě prostranstvím a ještě kus ulicí, i když zajeli, až jí zhasla poslední jiskérka, když si v duchu musila doznati, že Amlinga juž neuvidí. Neomeškal se, protože ani nevyšel. Opřela se o drkotající stěnu a neslyšela ani, co se jí matka ptá.

Thám na ni pohlédl, ale slovíčka nepronesl. Seděl, ruce na holi, již měl mezi koleny, mlčky, maje rty sevřeny a zachmuřen upíral zraky do prázdna.