F. L. Věk

Mistr Prax si dával s prací načas a chytal se kdekteré záminky, aby mohl odložit dílo, sestoupit z pódia a zapálit si svou dlouhou dýmku sádrové hlavičky. Nebylo-li možná, rozkašlala-li se „Aninka“ nebo chytala-li prudčeji dech, stavěl se alespoň ke kamnům, poněvadž prý nemohl na pódiu vydržet pro „cukluft“, ten že jej od okna vypudil.

Když tak stával u kamen, ruce nazad, míval výklady ironické i vážné o tom, co je „cukluft“, jaké má následky, že tomu ani doktoři nerozumějí. Z čehož obyčejně na jídlo přecházel, co k obědu, co on rád, třebaže tyto úvahy v ten čas kruté drahoty byly většinou jen fantazie a pia desideria. Také míval rozjímání o veřejných kuchyních pro nejchudší, při farách v ten adventní čas zřízených, jmenovitě o rumfordské polévce, kterou tam vařili, to že je dobrota, síla, když se vaří jaksepatří, das heisst, jakou on jedl ve Vídni, kvis, to že byla, arcibiskupu že takové nedají, ale to že muší ta polívka mít hodně masa, samé kusy masa, to že pak je v ní síla.

O dříví také vykládal, poněvadž je teď do Prahy vozili, jak to nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat zavedl, tisíce sáhů, jaké je, tělné i vrchové, že sice je lacinější, pravda, ale že by mohlo být ještě levnější, kdyby v tom nebylo praktik a partyk všelijakých.

Alespoň jednou týdně vypravil se na Dobytčí trh, kdež stály povozy s dřívím; nic nechtěl koupit, ale šel, že se muší podívat, spadlo-li na ceně. Ale to jen aby se dostal z domu, aby se mohl mimořádně zastavit u Charouzů.

Také mladý Věk musil vyslýchat tyto výklady, obyčejně podvečer, když přišel domů a když na chvíli zasedl si ve velké světnici, kdež bylo tepleji nežli v jeho pokojíku; zvláště často slýchal o rumfordské polívce, kterýmiž výklady a nadšeným líčením té živné polévky plné kusů masa mistr Prax, sám sebe opojuje, dráždil svého posluchače, jenž večeříval obyčejně jenom kousek suchého chleba.

Někdy, aby si mohl pohodlněji a déle zakouřit, navštívil mistr Prax Václava v jeho pokojíku; přicházel v bačkorách, ale s ulízanou hlavou a licousky pečlivě hleděnými a tu obyčejně, za soumraku, kdy venku vítr pohvizdoval, vodil Václava po Vídni. Nejvíce Vídní z předloňska, to jest r. 1809, kdy musil Prax „na komis“, jak říkával, tj. na komisní šití. Přes šest set sehnaných krejčovských tovaryšů musilo tenkrát šít pro armádu. Ale pojednou se všecko rozběhlo, rozprášilo, když se rozkřiklo, že Francouzové táhnou na Vídeň.

O tom Prax vypravoval a nejvíc a nejživěji, bez úsměšku a ironie o tom, jak Napoleon ostal v Šenbruně, jak jeho armáda začala pálit do Vídně; naši že se chtěli bránit, ale najednou že bylo všemu konec, protože zapomněli na „plodr“, ten Francouzové pěkně v noci obsadili, a proto museli naši z Vídně pryč, pryč – To že byl zmatek, bože, tu noc, když z Vídně císařské vojsko táhlo pryč, když Francouzové do města pálili celou noc, byla jasná, měsíc krásně svítil, v máji měsíci krásná noc, a do ní to bouchání, až okna řinčela a sklo se z nich sypalo, a také chytalo a hořelo na kolika stranách; a vtom, bože – jako o soudném dni, rána, druhá, až lidé padali na zem, když císařské vojsko vyhodilo za sebou most do povětří, aby Francouzi za nimi nemohli přes vodu.

To že byla noc a pak – Vojsko pryč, Francouz před branami, v městě hrůza, zmatek, žádný pořádek, žádná moc, otrapové a všelijaká banda začala po domech rabovat a plundrovat – hrůza. V tom zmatku že si nevěděl nikdo rady, takže arcibiskup vyšel ven k Francouzům, prosit Napoleona, aby přišli udělat pořádek, tak že bylo zle, že i nepřítele prosili, aby už přišel – Jezus – No a byl pak pořádek, když Napoleon vjel do města, v plné parádě vjel, s celou slávou, s celou armádou, s muzikou.

Mistr Prax jej tenkráte viděl a podruhé v Šenbruně, jak vypravoval, když tam byl u krajana pátera Držmišky, ten že Napoleonovi sloužil každý den mši svatou, vždycky ráno o sedmé, ten že s Napoleonem mluvil, že umí francouzsky jako když bičem mrská, mluvil s Napoleonem a také o něm povídal, jak se svalil s koně, das heisst Napoleon, to že mu dal baborcký král prezentem krásného šimla, ale ten že nebyl pravý, ne dost vyzkoušený, a tak když Napoleon poprvé na něm jel, milý kůň se svalí a Napoleon s ním. Ostal bez sebe, mysleli, že se zabil, ale nezabil.

Tohle že povídal páteru Držmiškovi francouzský obršt, jenž při tom byl a povídal, co pak štolba, co měl Napoleonovi koně na starosti, co dostal. Byl to nějaký hrabě a ten že z trestu musil na tom šimlu, na tom janku jezdit den co den a že se ten kůň s ním kolikrát svalil, až se milý hrabě potloukl, to že měl za trest ten hrabě.

V ty večerní chvíle stavila se u Praxů někdy Frau von Lorenc, sousedka, které mistr Prax pokaždé začal o ženiších a vdávání, ale tak, že nebylo znát, vážně-li to myslí či ironicky. Paní Lorencová se pokaždé upejpala a bránila, ačkoliv to ráda slyšela, a smála se hodně, aby ukázala své bílé, pěkné zuby.

Také její neť se u Praxů někdy stavila, jak Václav z řečí vyrozuměl, ale nestalo se tak nikdy, kdy on meškal doma. Jen ji vídal, když šla kolem jeho okna, štíhlá, plachá jako srna, do města nebo domů; někdy ji potkal, ale málokdy.

Jednou dopoledne zanesl nějaká akta do kanceláře doktora Ledvinky z Adlerfelsu v Celetné ulici. Když se vracel, vzpomněl si, že doma zapomněl peníze, že nemá na oběd. Proto, poněvadž nebylo daleko, zaskočil do Sirkové ulice. Kvapně prošel kuchyní, nevšimnuv si kvartýrské, kvapně chtěl do své světničky. Ale uvázl ve velkém pokoji. Skoro prostřed, ale více k oknu stála židle, na níž ležela kniha, před židlí na dvou židlích rám na vyšívání. Mistr Prax seděl na svém trůně; nešil, nýbrž čistil svou dýmku, profukuje její dlouhou troubel.

Jak zahlédl Václava, nechal všeho a troubelí ukázal na rám s vyšíváním.

„No jdou, jdou se podívat – to uvidějí, co ani v Praze není. Šnélandšaft.“

Na rámu v rohu nůžky, náprstek, barevná vlna, barevné lesklé hedvábí, na napjaté látce pracné vyšívání, opravdu zimní krajina, chaloupka, plot, keře, stromy, ty s větvemi ze skutečných metliček upevněných, obalené sněhem. Střecha, plot, keře, cesta, vše plno sněhu z vlny roztokem upravené, křišťálky poseté, jež se svítily a jiskřily jako suchý sníh za mrazu na slunci.

„Kdo to vyšívá?“ ptal se užaslý Václav.

„No, hádají, to by neřekli. Takový šnélandšaft. To je krása, co –“

Vtom si Václav povšiml knihy na židli ležící. Vzal ji do rukou. Byla v tmavohnědé kůži vázána, s rudým štítkem na hřbetě. Na tom štítku zlatě vytlačena: Löwenritter. Titulní list, za nímž byla mědirytina s podpisem, oznamoval: Die Löwenritter von Krist. Hein. Spiess. Erster Teil. Kniha obsahovala i druhý díl, také s rytinou; zpodobovala rytíře, jenž se v háji znenadání setkává s dámou odhalující závoj. „Gott und Maria! Das ist Agnes!“ četl Václav pod obrázkem.

„To panna Jetty tu vyšívá,“ hádal určitě dle knihy.

„Vyšívá. Aby paní tetinka nevěděla.“

„Proč?“

„Ten šnélandšaft je pro Frau von Lorenc. Tak aby hned nevěděla.“

„A panna přitom čte. Kde je?“

„Odskočila domů. Teta se znenadání vrátila. Byla v trhu a něco si zapomněla.“

„A zase přijde?“

„To přijde.“

Václav položil rychle rytířský román na židli a vešel kvapně do svého pokojíku. Ve stolku peníze nebyly, musil do truhly; nežli je shledal a do váčku oddělil ze své skrovné zásoby, minula chvíle. Pospíchal, nevěda jasně proč, a hlavně kvůli panně Jetty, aby se s ní snad nesetkal. Ale setkal se.

Když vkročil do velké světnice, stála u pódia, štíhlá, bez čepečku, bez pláště, po domácku, v kvítkovaných šatech, pentlový pás těsně pod ňadry, vypravujíc něco o tetičce mistru Praxovi. Václavem překvapena odmlčela se a upřela na něj plaché své modré, velké oči. Chtěl pryč, ven, než mistr Prax zarazil mu kroky, vybízeje ho žertem, škádlivě, tak aby tedy panně Jettynce pověděl, co prve chválil, ten šnélandšaft.

„Ano, líbí se mně,“ řekl Václav v tom donucení.

„Ale, prosím jich, aby nic neříkali, kdyby s tetičkou mluvili. Nesmí teď ještě vědět –“

„Ne, panno, nepovím.“

„A o té knížce také nic,“ pokoušel mistr Prax.

„Ano, na tu jsem se také podíval,“ vyznal Václav vesele.

„Viděli – Oh Spiess, oh to je čtení, to je tak krásné! Znají ho.“

„Něco málo jsem od něho četl. Tuhle ty Löwenritter ne, ty jsem nečetl.“

„Ale Die Ritter mit dem güldenen Horn –“

„To také ne.“

„Ach,“ divila se panna Jetty. „Aber Die zwölf schlafenden Jungfrauen – oh Gott – to je krásné.“

„Slyšel jsem o nich.“

„Ty si přečtou. A já zas bych ještě ráda, a to nemůžu dostat: Die Biographien der Wahnsinnigen. To kdybych mohla číst!“

„Der Wahnsinnigen?“ opakoval Václav překvapen a pojednou si vzpomněl: „To vědí, že se Spiess také zbláznil.“

Upřela na něj své plaché oči.

„Ach –“ povzdechla z překvapení i z účastenství. Chtěla se zeptat, jak se stalo, vtom ozvaly se z kuchyně hodiny. Václav sebou trhl. Omluvil se, že musí jít, že pospíchá do kanceláře, a vyšel kvapně ze světnice.

Na pannu Jetty myslil celou cestu do kanceláře.

Viděl ji, měl ji na očích, nejjasněji její zvláštní, záhadný pohled.

U kvartýrských se pak s ní už nesetkal, poněvadž se tam dopoledne nikdy nemohl stavit. Vídal ji zase jako dřív, když šla někdy kolem jeho okna. Dvakrát ji také potkal. Poprvé ji jen pozdravil a pak se mrzel, že se s ní nezastavil. Podruhé tak učinil. Zeptal se jí, jak ta krajina, je-li už hotova.

„Ten šnélandšaft? Už brzo bude.“

„A tu knihu Spiessovu už mají?“

„Ach, ty Biographien! Ještě ne, ale mám je slíbeny.“

„Českého nic nečtli, panno?“

„Ne,“ dívala se na něj udiveně. „Jsou taky české knihy ku čtení? Romane, myslím –“

„Není jich mnoho, ale jsou.“ Nedořekl; chvatně smekl klobouk, hledě směrem na pavlač. Zahlédl paní sousedku u okna. Teprve teď ji spatřil, ačkoliv tam už chvíli stála a je pozorovala.

Pannu Jetty pojal náhlý neklid, jako by teta na ni mračně zaťukala. A paní Lorencová se za sklem jen smála, až zasvítily její bělostné zuby, a pokyvovala vlídně hlavou. Jetty se rozpačitě omluvila, že tetinka čeká, a již cupy cup, po schodech na pavlač. Mihla se jí, zmizela kvapně ve dveřích. Ale paní Lorencová ne od okna. Zůstala, až Václav přešel dvorkem a zmizel v tmavém průjezdu.

S Jetty pak se již nesetkal. Zato častěji s paní Lorencovou. Přicházívala teď skoro denně podvečer k Praxovým; pokaždé se jí nemohl vyhnout. A hrubě se jí ani nevyhýbal. Sousedka byla veselá, rázem se smála a žertovala, notujíc mistru Praxovi, i když ji škádlil.

První svazek Roykova díla přečetl Václav do týdne, a když si přišel pro druhý a řekl, že se mu opravdu otvírají oči, doktor Srnka, jenž tentokráte neměl na hlavě jakobínské čapky a nebyl v županu, nýbrž v kabátě a chystal se na odchod, usmál se, pokyvuje hlavou, a řekl jen:

„To si myslím.“

Více se nerozhovořil a také se nezastavil, když jej Václav po té návštěvě dvakráte potkal na ulici. Sotvaže na jeho pozdravení ledabylo poděkoval. Na Starou rychtu zašel si Václav od onoho večera, kdy Srnku domů doprovodil, jen jednou. Nevynášeloť mu na hospody. A toho večera tam podivného souseda svého nezastal.

Téhož týdne konečně se vypravil na Linhartský plácek do bytu bratří Klicperů a krajana jejich Pacáka. Bylo ve čtvrtek odpoledne, kdy se u Klicperů odbývaly pravidelné kolegiální a „vlastenské“ schůzky. Vydal se tam na přímé vyzvání Hýblovo a jeho přítele právníka Havelky, s nímž se Václav setkával v koleji.

V prostém studentském pokoji, kdež na stěně viselo několik obyčejných rytin a dvoje housle, kdež při zdi stály tři postele a u okna stůl s několika staročeskými a jinými knihami, bylo plno. Skoro samí studenti, v kabátech, ve fracích, v úzkých nohavicích a holínkových botách, hladcí ve tváři jako panenky i s licousky na spáncích; seděli na židlích, u stolu, na truhlách u postelí. Dva tři kouřili z dýmek, takže se v pokoji od modrošedých oblaků dýmu skoro protmívalo.

Václav vstoupiv byl zaražen tím počtem a šumem hlučného hovoru. Čilý Pacák jej chytl hned u dveří a starší Klicpera, jenž jediný stál a vynikal nad ostatní vysokou, urostlou postavou, vítal jej srdečně a ostatní všichni, většinou známí z koleje; kromě Havelky, Jodl a Neumann, Dlabač. Ostatní dva byli mladší měšťané Koupovský a Nygryn, zbláznění do divadla. Vítali Václava, jako by nový bojovník přišel do tábora a hlásil se k praporu.

Ti dva mladí měšťané, oba v tmavomodrých fracích, přišli sem pro divadlo, a divadlo toho čtvrtku panovalo, a ne deklamace českých básní, čtení ze starých knih a vypisování frází jako jindy; jen o divadle se jednalo tak jako vůbec poslední čas na Staré rychtě u „vlastenského“ stolu. Stesk i tužba i naděje byly v těch hovorech. Rozhorlovali se vzpomínkou, jak stavové zrušili česká odpolední představení v neděli a ve svátek, že Němci chvátají houfem do divadla, do svého divadla, ale Čech že se marně zastavuje u nároží a marně se dívá, nehlásí-li cedule také české představení. A nic, nic; Čech se musil přikrčit do kouta, musil na Malou Stranu do chudého divadla a to ještě, že byl Němec, Němec, ředitel Liebich, uznalejší nežli čeští stavové a dával tam české hry. Ale zlé časy, vojna, drahota zabily to divadlo a s ním české hry. Už dvě léta se neozvalo české slovo z „herčiště“ –

Teď se měla česká Thálie probudit ze smrtelného snu, mělo se zase hrát v Stavovském divadle.

Toho čtvrtku nemohli se v klicperovském táboře dočkati korektora Hýbla. Měl přinésti zprávu, jak pochodil dnes čtvrtník staroměstský, Haklík, Prokop. Mluvili o něm, ten že to popadl za pravý konec, chudí že pomohou a nouze, že šel k městskému hejtmanu, rytíři Mertensovi, ukázat, že dům pro chudé nemá dost kapitálu, protože se tam nedostává a že také jiná dobročinná založení slábnou pro nedostatek, a tu že by byla pomoc, kdyby se v neděli odpoledne nebo v noremné dni české hry provozovaly, kdyby se české divadlo obnovilo, to že by se vybralo peněz, jistě, poněvadž bude divadlo plno.

S tím navržením šel staroměstský čtvrtník k městskému hejtmanu. V tu chvíli bylo jistě už rozhodnuto a Hýbl nešel oznámit, co hejtman a jak Haklík pochodil. Pacák už otvíral dvéře, vyhlížel na síň, i ke schodům vyšel. Ve shromáždění pod oblaky dýmu pokaždé na chvilku ztichlo v dychtivém, napjatém očekávání. Než ihned se zase rozšumělo, když se Pacák vrátil sám, hned zase byli všichni na divadle a fantazovali, malovali, jako by už všecko bylo jisto a povoleno, co by se hrálo, jaká hra, že by v ní nesmělo být ani mnoho osob a zvláště ne mnoho ženských rolí, o ty že by byla potíž.

Nygryn navrhoval, aby se vzal nějaký starší kus, který se už hrál v Boudě nebo u Hybernů. Klicpera se ihned vzepřel a s ním Havelka, že ne, že musí to být něco nového, starší hry že jsou všechny povědomé, že by se z nich těžko vybíralo.

Václav nemluvil, jen poslouchal a čím dále tím vzrušeněji. Oheň, s jakým všichni svá mínění vykládali, jej zažehl; cítil, že neběží jenom o toto představení, ale o nový kus půdy, na které se chtěli zachytit, o kus práva mateřského jazyka, jenž se měl zase veřejně ozvat a vážnosti sobě získat.

„Kamarádi,“ rozkřikl se starší Klicpera, mávnuv pravicí; velká jeho postava jako by se ještě do výše protáhla. „Kamarádi, uvažte, že my Čechové tím jediným národem v Evropě se musíme uznati, tím jediným, který nemá svého divadla. Nad povrhováním našeho mateřského jazyka těžce –“ Nedomluvil.

Na síni, přede dveřmi zaječela fanfára, známá intráda, jaká se troubila v kostelích o slavné mši nebo hodnostům o školních vizitacích. Zaječela, však ne na trouby troubená, nýbrž jenom ústy.

Kdekdo v studentském bytu vyskočil, vylítl; mladý Nygryn s Jodlem právníkem, jako by si řekli, zahoukli, jako by z hmoždíře vystřelilo. Klicpera byl skokem u dveří, prudce je otevřel, divže jich nevytrhl; do studentského tábora vstupoval jako herolt třebovský Kacafírek, Hýbl, v šedivém plášti, začínaje nanovo jásavou intrádu. Tváře nafoukl, bradu k prsům přitiskl, než vtom položil mu Pacák dlaň na ústa. „Co neseš, Hanzíčku? Co je?“

Hýbl všechen zardělý přestal troubit, mávl pravicí, v níž držel klobouk, a vzkřikl: „Vivat!“

V tom „vivat“, v hlase, jak je vykřikl, i v jeho modrých očích zajásala upřímná radost.

Všechno se kolem něho shluklo, otázky se sypaly, co čtvrtní, co Haklík a co městský hejtman; až starší Klicpera rozmítl rukama od sebe jako kapelník a vzkřikl:

„Silentium!“

Pak teprve ztichli a Hýbl mohl začíti své poselství. Nenapínal; vyrazil, ihned, že dobře, Haklík že u městského hejtmana pochodil, tuze dobře pořídil, s tou chudinou že opravdu nejvíce pomohlo, pan rytíř že hned dal své svolení a chválil to, že ano, tak že se sejdou peníze na chudé a také že poradil, jak se má podat žádost k zemskému řízení, tam že to půjde, nejvyšší purkrabí že tomu přeje a on, městský hejtman, že se přičiní, aby to u gubernia brzo vyřídili, co nejdříve.

„Co Liebich?“ ptal se Pacák vzrušeně.

„Taky nebude proti nám. Když je to tak, když nejvyšší purkrabí povolí a městský hejtman a když je to na chudé, půjčí nám Liebich divadlo na ten den. Štěpánek s ním už jednal, povídal mně to; a ještě víc udělá Liebich, přenechá nejen herčiště, ale zapůjčí také všechno potřebné šatstvo, o tom s ním také Štěpánek jednal –“

„Vivat!“

„A kus!“ vzpomněl Koupovský. „Jaký kus?“

„Štěpánek už něco chystá,“ oznamoval opět Hýbl, „něco jistě má.“

„A muziku,“ vzpomněl Havelka.

„Tu si opatříme sami,“ zvolal Václav. „Tu obstaráme, jen když bude kus.“

Hlučný souhlas v celém táboře a souhlas nanovo, když Havelka do šumu vykřikl, on že bude suflérem, že už napovídal.

„To napovídal, a pořád, ve škamnách,“ přisvědčil Hýbl vesele, hned však vážněji dodal, aby to kamarádi přijali, že tadyhle Pepík doma, v Městci, kolikrát už suflíroval, pokaždé když tam teď hráli.

„A co Bruder Lüderlich!“ vzpomněl starší Klicpera na přítele Svobodu z Navarova, právníka, toho času však vychovatele v šlechtickém domě.

„Předevčírem jsem ho potkal,“ povídal Hýbl, „ani jsem ho hned nepoznal. Učesaný, vymydlený, boty v pořádku, zánovní kabát –“

Dali se do smíchu, když slyšeli o „bratru Lüderlichovi“ jako o švihákovi.

„Ale stejská si,“ pokračoval Hýbl, „že v tom šlechtickém domě je tuze velký a tuze přísný pořádek, on že je Svoboda, ale že nemá svobodu a bez svobody že nemůže živu být a nebude.“

„A tak jim uteče.“

„Flamendr!“ vyhrkl dobromyslně Klicpera medik, „to se teď nemůže po nocích toulat. To je ta svoboda, to věřím, že se mu stejská. Zdalipak něco dělá?“

„Čte teď Schillera a jen Schillera, zrovna po něm blázní; divže mně na ulici nezačal z něho deklamovat.“

„Já k němu dnes dojdu, aby zvěděl novinu,“ nabídl se Havelka. Nemusil však jít, za chvíli Svoboda stanul znenadání ve dveřích. Byl velký, urostlý, v úzkých nohavicích a botách s módními holínkami. Měl límcový hřebíčkový kabát na sobě a v ruce hůl. Zpod kastoru dost vysokého splývaly mu kadeřavé vlasy. Byl bez vousů, hladce oholený, jako herec; mírně zahnutý nos, bystré, výrazné oči jevily rozhodnost a oheň.

Zavřel za sebou dvéře, ale nesmeknuv, nepostoupiv, rozkročil se jakoby na jevišti a s patosem spustil:

„Menschen – Menschen! Falsche, heuchlerische Krokodilbrut! Ihre Augen sind Wasser! Ihre Herzen sind Erz! Küsse auf den Lippen! Schverter im Busen! Löwen und Leoparden futtern ihre Jungen, Raben tischen ihren Kleinen auf dem Aas –“ Čím dále tím ohnivěji a prudčeji chrlil zvučným, krásným hlasem citát ze Schillerových Loupežníků, až jej Klicpera medik chytil za ruku a táhl jej doprostřed, zatímco ostatní tleskali; Klicpera křičel do jeho deklamace, ať přestane, ať slyší novinu, že si bude moci zahrát, že české divadlo bude povoleno, jistě.

„Vivat!“ vzkřikl Svoboda. „Budeme hrát a skládat kusy, skládat a překládat. Ale nejdřív, kamarádi, povídám, nejdřív Schillerovy Räuber, Rozbojníky. Už jsem začal je překládat.“

„Ale nedoděláš to, bratře Lüderlichu, protože jsi přetrhdílo, nedoděláš!“ smál se Klicpera.

„Co? Já? Já že nedodělám? Snad ty u vašeho Peneu, u Cidliny,“ bodal ironicky, „v chlumeckém Tempe, tam –“ a zas už spustil, cituje ze Schillerových Loupežníků, ukazuje na Klicperu:

„Fort mit ihm, sag ich – Es sind noch mehr unter euch,“ blýskající oči jeho otáčely se po všech, „die meinem Grimm reif sind.“ A najednou se obořil na Hýbla: „Ich kenne dich, Spiegelberg!“ Nedbaje jeho smíchu a všech, hrozil ohnivě, ač ne bez humoru: „Aber ich will nächstens unter euch treten und fürchterlich Musterung halten –“

Tleskali mu, smáli se, i Svoboda se smál; než obličej se mu protáhl, když uslyšel od Hýbla, že Štěpánek od Stavovského divadla překládá nějakou hru pro to české představení, že ten překlad zítra nebo pozejtří ukáže Hýblovi, aby se podíval.

„Abys mu ho spravil,“ švihl Svoboda přímo, nic se neohlížeje, „a co asi vybral, to bude nějaká hansvurstiáda; Hans Klachla, ne? Takovou plácanici ať si nechá. My musíme vystoupit s něčím vznešeným.“

Hýbl chlácholil, že je to snad vážná věc, něco z Holbeina.

„Uvidíme! A teď to pojďte oslavit a zapít!“ vybízel Svoboda a zacitoval po Moorovi: „Meine Zunge trocken wie Scherbe. Mám do sedmi večer čas.“

„A po sedmé nepůjdeš,“ pokoušel Klicpera medik.

„Po sedmé sklenici půjdu od Zelené žáby a pak se stavíme u Šturmů! Vzhůru! Zapít a oslavit! Naše Thalia se probouzí. Budeme hrát! Budeme hrát a skládat! Kameraden! Frisch auf, Kameraden! Was in der Welt wiegt diesen Rausch des Entzückens auf? Kommt, Kameraden!“ Švihnuv holí nad hlavu, hnal se ke dveřím, jako když herec vydeklamovav hlučnou tirádu, má efektní odchod kulis.

Všichni se hrnuli za ním. Hlučně vyrazili z bytu chlumeckých studentů na Linhartský plácek, ztichlý v časném zimním soumraku. Václav se netrhl, zůstal s nimi, zapomenuv na svůj obyčejný denní rozpočet. Bylť jako všichni nadšen a také jej táhlo, aby byl se Svobodou, s nímž se tu poprvé setkal a jenž se mu naráz velmi zalíbil.