F. L. Věk

F. Věk první noc v Praze dobře nespal. K ránu pak, ještě za šera, probudil jej hluk na dvoře, hlasy podomků i formanů a dusot koní, jež zapřahali. Vstal mnohem časněji nežli doma. První, co mu na mysl připadlo, byla jeho večerní návštěva. V nevalné náladě sestoupil do hostinské místnosti. Když snídaje uvažoval, co dnes, kam se všude podívá, vzal také v úvahu Paulino pozvání, aby brzo přišel. Jindy by jistě již dnes tam pospíchal. Ale po včerejšku neměl ani dost odvahy, ani chuti.

Pojednou však nechal všeho uvažování, jak zaslechl z první místnosti, z formanky, známý hlas, jenž zvolal živě a vesele již ve dveřích:

„Tu je! Salve, příteli!“

Věk se čile obrátil a vyskočil vstříc Šebestiánu Hněvkovskému, mladíku urostlému, plných, zdravých tváří, v punčochách a střevících, ve fraku hřebíčkové barvy se širokými šosy a vysokým límcem. Mladý jurista měl pudrované vlasy pečlivě upraveny, zvláště vuklíčky. Přátelé se již dvě léta neviděli. Ze shledání měli oba radost. Obzvláště Věk byl potěšen, že mladý jurista za ním, venkovským kupcem, přišel, a že se vůči němu nijak nezměnil. Došlo ihned na vzájemné dotazy.

Věk měl dosti co vysvětlovat. Oba mladíci v živý hovor zabráni si ani nevšimli, jak těch několik hostů touto ranní dobou tu u stolu sedících se po nich ohlíželo; ten divě se a žasna, onen s úsměškem a všichni tak proto, že ti mladíci slušně odění a patrně vzdělaní po česku rozmlouvali.

Hněvkovský také vyřídil od Helda pozdravení a vzkázání, že by byl teď ráno přišel, ale že nemohl, že se však sejdou odpoledne v Expedici. Hněvkovský bezděky zabočil, jaký je Held muzikus a jaké má štěstí pro svou hudbu, celé zaopatření u křížovníků a ještě takové krásné hodiny jako u rytíře Neuberka, zná-li ho Věk, že má palác v Panské ulici, tam že Held učí slečnu baronovu, vnučku nebožtíka rytíře Jana Neuberka, u něhož Kramerius býval bibliotekářem, však že tam dosud někdy dochází, a tu hodinu Heldovi že také opatřil. A živě dodal:

„Tam bych se ti chtěl podívat! Tam ti mají českých knih! Nebožtík rytíř Neuberk, to byl poctivý starý Čech, ten sháněl staré naše knihy, a každou ve dvou exemplářích, víš, měl dva syny, a když nešlo jinak, opisoval sám a tiskl. To bys měl Krameria slyšet, jak starý pán maloval titulní listy k nerozeznání, a měl ruční pres, a s Krameriem tiskli. Nedal si ani v nemoci pokoje. Měl podagra, prsty mu zkřivly, ale opisoval pryč staré české věci. Však toho také sebral!“

Ale vtom už pleskl Věka zlehka po ruce a pravil:

„Tak tys už principálem; kdy se tedy budeš ženit? Máš-li už nějakou Bělu nebo Zdiborku?“

Ale vážnější Věk do toho žertovného tónu netrefil. Usmál se, zakroutil hlavou a brzy se uhnul, tázaje se na profesora Vydru.

„Semper idem, pořád stejný, a pořád samý oheň. Potkávám ho někdy; vždycky mne zastaví, a také někdy u něho bývám. A pořád –“

„Dimidium animae!“ doplnil Věk s úsměvem, rád si připomínaje milého učitele.

„A jediný miláčku! Ano. A víš-li co, půjdem k němu.“

„Chtěl jsem ho navštívit.“

„Tak pojď.“

Věk zavolal hospodského. Ten začal německy a míchal pak němčinu s češtinou, ač Věk jen česky s ním rozmlouval. Když šli ulicí a kolem se většinou samý německý hovor rozléhal, mínil mladý kupec, že teď teprve vidí, jak je Praha německá, že to nejlíp znáti, když člověk přijde z české krajiny. Poznání to jej nemile dojalo.

„Je, je,“ vpadl Hněvkovský, „ale jak by nebyla, když ze škol, z radního domu i také z kostelů náš jazyk vytiskují. A kromě toho je dost a dost takových darebáků, kteří na ulici při společném shledání se za češtinu stydí jako za dědkův kabát, třebaže se naučili jen trochu žvatlat z německých románů a komedií. A češtině nic nerozumějí, nevědí, co v ní je. A ti ostatní – ti jako opice za těmi ‚pány‘ a ‚gebildet‘.“

„Jdou tam, kde je víc,“ mínil Věk.

„Ti všichni proudem pohodlí plují.“

„Kdybysme měli Klopstocky, Bürgery, Lessingy, ale my –“

„A to se musí právě dokázat, že Čechům náležitá poesis neschází. Musíme na Parnas! Či myslíš, že by Homér beze všech předchůdců došel své dokonalosti?“

„Veršuješ!“

„Skládám verše a básně, začínám cvrlikat a jiní také, jako můj krajan Nejedlý; je v logice. Ten ti už začal po německu, o Hermanu a Thusneldě, tak se do němčiny zabořil.“

„A kdo ho obrátil?“

„Kdo? Vydra! Ale,“ dodal pojednou Hněvkovský, „před Vydrou nezačínej nic o revoluci a Francouzích, to by se zle rozdurdil. Na revoluci, na toho nového ducha svobody; a frajgajsti a šengajsti, víš, by také dostali.“ Hněvkovský se usmál a dodal: „A kdybysme se v Expedici setkali s Rulíkem, také se nezmiňuj. Dobrý našinec, ale víš, býval u jezuitů.“

„A což Kramerius?“

„Myslím, kdyby tak směl psát, jak by chtěl! Ale on pořád pamatuje na toleranci. Ostatně teď má jiné starosti; bude-li přec vojna s Prušákem čili nic, a jak bude v Turcích, budou-li dále válčit nebo nastane-li pokoj. Ale hlavní věc je teď –“

„Jak bude u nás.“

„To, brachu milý, je jedna řeč o korunovaci, a naši všichni, Vydra, Kramerius i Procházka, a všichni z toho pro nás mnoho očekávají, že s novým králem nastanou i nové časy i pro český jazyk.“

Zatím už zabočili Prašnou branou do Celetné ulice. Hněvkovský dále vykládal všelijaké drobné noviny příteli venkovanu, jenž se zvláště zajímal o Českou expedici. Mladý právník mu vypočetl, kdo tam všechno pravidelně v pátek chodívá, jací znamenití mužové, že se tam také seznámil s Pelclem. Věk se zeptal na Tháma, jak ten tam často chodívá.

„Neviděl jsem ho tam už dávno. Snad jsou v tom Schönfeldovy noviny.“

„Ale viděl jsi ho jinde. Jak se má, jak vypadá?“ ptal se Věk dychtivě.

„Oh pane, ten obživl, co je zas v Praze,“ dí Hněvkovský.

S patrným obdivem o něm mluvil, jak je činný pro české divadlo, jak píše a překládá. „Ale,“ dodal vážněji, „kdyby se měl líp v domácnosti.“

Vida, jak Věk hbitě po něm oči obrátil, doložil: „Živí prý celé ženino příbuzenstvo, a to ho souží.“

„A ona –?“ Ale při té otázce hleděl Věk před se, neodvažuje se příteli do očí se podívat, ač ten o jeho lásce nic nevěděl.

„I – když byla němá, byla prý hodnější,“ odvětil Hněvkovský ne bez úsměšku. „A samý prý nepořádek. Toť taková komediantská rodina. A ona, žena, nechce ho prý nikam pustit. Hodně se zklamal. Tak má peklo.“

Věk zaražen ani nehlesl. Včera Paula žalovala, teď slyšel stížnost z druhé strany. Neodvážil se nic namítnout, aniž pověděl, že byl včera u Thámů. Nejtížeji mu padlo na mysl přítelovo slovo, že se Thám hodně zklamal. Jemu, Věkovi, včera večer to také připadlo. A dotklo se ho to trpce, poněvadž v tom zklamání bylo i jeho zklamání. Iluze, jakou choval o Paule, tím utrpěla. Včera se tomu poznání ještě bránil, omluvy hledal. Teď opět slyšel.

Šel nevěda chvíli mlčky, naslouchaje jen napolo, a také si tak jako dosud nevšímal ulic, jež oživly plným ruchem. Formanské povozy vysoko naložené rachotily; je předháněly kočáry zasklené i otevřené pradivných podob a nátěrů na ohromných perách. Ze směsi hlasů občas pronikl zvuk píšťaly muže preclikáře, jenž, maje preclíky na zádech, na tyčkách, nesl nadto dlouhou tyč plnou preclíků. Na nárožích ozývalo se táhlé volání prodavačů uzenek: „Warme Würst! Warme Würst!“ i brebentivý hlas starých prodávajících židovek. Stály se zbožím pod paždí i v ruce tu tam na ulici, do jejíhož šera spouštělo se po jedné straně po střechách, po zdech světlo jarních paprsků, v těchto těsných a stinných místech jasnější a zlatější.

Na volnějších místech, kde stáli prodavači deštníků pod roztaženými červenými deštníky, u kašen, vlastně u dřevěných kádí, do nichž crčela voda ze dřevěné trouby, rozléhal se smích i štěbet děveček a služebných žen stojících u puten a konví. Od takové kašny pronikl, jak šli kolem, důrazný výklad služebné holčice, jež nějaké obstarožné ženě dobrou vyřídilkou ostře sázela:

„Nemusej frajlinku tak vartovat, je to cu moc; však on pan hausher jim za to kor nic nedá, ani kholt. A pan libhobr se taky vyglajchuje.“

Hlučný smích mladých služek přerušil další filipiku. Věk, jenž prve upozornil na německý ráz Prahy, chytl se, jak byl té chvíle roztrpčen, tohoto nového dokladu a řekl s jistou úsměšnou ostrostí:

„Slyšíš? To je řeč!“

„Jsou to děvečky a služebný lid!“

„A oč je to v rodinách lepší? Nahoře, v panstvu, u bohatých, na veřejných místech, všecko německé, a tady ten lid –“

„Je pravda,“ děl Hněvkovský, ale bez té starostlivosti; a odhodlaně dodal: „To se spraví. Musí se spravit. S lidem, to je jen tady. Však víš, že venku je jinak. Lid má řeč, chválabohu, nezkaženou. Měls tuhle slyšet, jak cenzor P. Procházka, víš, co staré české knihy znovu vydává, však jsem ti Dalimilovu kroniku poslal, rozuměls předmluvě,“ a Hněvkovský se významně usmál, „jak ti ten mluvil s nějakým sedlákem v Expedici; však byl zrovna někde od vás z Náchodska, horák takový. Přišel do Expedice, Procházka se s ním dal do řeči, a když ti tu jadrnou, štěpnou řeč, ta divná, zachovalá slova slyšel, divže se mu samou radostí nezakalily oči. ‚To je! ‘ opakoval Procházka latinsky a leccos si zapisoval, až se milý pantáta začal toho lekat.“

Věk však ještě odpíral:

„Ale nehne-li se to tady, v Praze! Praha je hlava.“

„Milý brachu, najednou to nejde. A přec už slyšíš i na ulici česky, a od lidí, že bys se nenadál. Jako onehdy. Jdu Ovocným trhem a takový pán přede mnou, na odpočinutí propuštěná dvorská rada, jde s nějakým mladým pánem, a mluvili ti česky! A pěkně! To jsem měl radost!“

A tu pak měl také Věk, když po chvíli stanuli v prostém, skoro nuzném bytě P. Stanislava Vydry. Zastali znamenitého profesora sedícího v staré, tmavé lenošce u stolu u knihy. Byl v černých punčochách a střevících, v tmavém kabátě, zapjatém až po krk, jejž objímal černý šátek vysoko až pod samou bradu. Na temeni hlavy černala se mu malá kulatá čepička kněžská, od níž se odráželo vysoké lysé čelo.

Věkovi se zdálo, že se Vydra za ta dvě léta nic nezměnil. Že si zaclonil rukou oči, že jimi na chvilku mhouřil, toho si hrubě nevšiml. Vydra vstav vítal velmi vlídně Hněvkovského; na Věka upřev bystřeji zrak, zvolal:

„Aj, medle! Nemýlím-li se, krajan, z hradeckého kraje, můj bývalý žák, výborný kronikář! Odpusťte, miláčku, že mně jméno hned nepřipadá, mám si jich už na tisíce pamatovat.“

Věk potěšen, že si ho profesor pamatoval, přihlásil se a bylo mu na tváři i v očích viděti, jak rád, s jakou upřímnou úctou.

Mladí muži museli usednouti. Nejprve jednal profesor o Věkovi, o jeho osudu; mladý kupec nelíčeně řekl, jak ho tenkráte profesorovo psaní těšilo, a Vydra se zase dobře pamatoval, co mu Věk po Hněvkovském vzkázal, jak bude doma, v novém svém povolání, pamětliv jeho, Vydrových slov a vlasteneckých napomenutí.

Profesor, připomínaje si to, spokojeně se usmíval a poklepal Věkovi na rameno, opakuje:

„Tak bude dobře, tak, gaudium meum. Jen vy mladí se nevzdávejte naděje a pracujte, buďte, burcujte. A bude líp, bude s pomocí boží a svatého Václava. Rozbřeskuje se, opravdu, není to mámení. A ráno se zhasit nedá, po ránu je den, a ne noc. A bude den. Však už teď je líp. Modlím se a děkuji pánubohu, že jsem se toho dočkal. Myslím, když ten filosof na trůně odešel, ti ostatní filosofové a mudrcové tohoto bezbožného času přestanou již bořit.“ To řekl ostře, jako vítězně, a dodal: „Teď se bude zase spravovat. A dojde na naše stará práva i na náš jazyk. Dilectissimi! Mám noviny od znamenitých mužů, a ti jsou zrovna za stav duchovní na sněmě, pan arcijáhen hrabě z Bubna a pan velmistr křížovnický Suchánek, mluvil jsem s nimi, a včera mne navštívil pan kapitulní děkan Herites, a ti mne potěšili, a vás to také potěší, že se stavové již chystají na spis do Vídně, novému králi, tuze obšírný a důkladný, o všem, v čem se nám, duchovním i všem stavům, stala křivda.“

„Chtějí korunu,“ mínil Hněvkovský.

„A to se ví, to myslím, je již jako jisté, ale také aby se všecko zase tak uvedlo, jak bylo před Marií Terezií, rozumíte-li, abysme byli my zase svoji a nemusili se vším do té Vídně, aby naši staří úřadové byli obnoveni a práva stavů, a – jediní miláčkové –,“ to již byl v ohni, „aby náš jazyk mateřský, starobylý, byl zas uveden do škol a úřadů, jak bývalo.“

Vydra se odmlčel; Hněvkovský sebou hnul, jako by chtěl vyskočit, a živě zvolal:

„Doctissime! Kdyby pánbůh dal!“

Z hlasu bylo znáti i radost i ohlas obavy, jako by to snad ani možná nebylo. A Vydra jako v odvetu tomuto tónu, uhodiv se dlaněma do prsou, rozhorleně se ozval:

„Co jsme my? Nejsme-li Čechové? Co je naše království? Není-li české? A také-li slušno, abychom se svému jazyku odnaučovali kvůli jednomu muži, třebas korunovanému? A toho už není! A teď abychom se nehlásili? Podívejte se na jiné národy, na Uhry. Jim už všechny svobody vrátili. A nečetli jste v novinách, jak také mezi našimi Slováky láska k domácímu jazyku se rozmnožila, že se ho horlivě ujímají? I my máme znamenitý počet vlastenců, a není možná pochybovat, aby náš jazyk svého místa nedosáhl. Věříte?“

„Věříme,“ řekli oba jako jedním hlasem, teď z plného přesvědčení.

„Kdo nemá důvěry,“ profesor pokračoval, „prohrál už napřed. Jen věřte, a budeme spaseni!“

Vztáhl k nim ruce, jichž se mladíci chopili v patrném vzrušení. Když pak byli na odchodu, řekl Vydra, vlídně se zas usmívaje:

„Jste mladí. Vy se těch lepších časů dočkáte. A vy, můj milý pane Věku, nezapomeňte na svůj úkol. A pozdravujte milý Hradec. A až zase přijedete do Prahy, navštivte mne, a kdybyste něco chtěl, pište, pište jen, gaudium meum.“ –

„To je zlatý muž, co?“ zvolal Hněvkovský, sotvaže na ulici vystoupili. Tváře měl ještě zardělé a oči se mu leskly. „Ten dodá mysli a ducha. Vidíš, ty škarohlíde. A ten něčemu rozumí a má zkušenost –“

„Mám radost,“ odvětil Věk s vyjasněnou tváří, „pravda. Ale víš –“

„Jaké ale!“ zvolal Hněvkovský nějak nedůvěřivě.

Vtom musel umlknout, neboť za nimi zarachotil buben, zaječela píšťala a ohlas přečetných, pravidelných kroků naplnil úzkou ulici. Vojenské oddělení se tudy bralo, s bubeníkem i s „fajfrem“, granátníci, lidé vysokého vzrůstu, ve vysokých beranicích, v uniformě celé bílé se zelenými výložky, v černých gamaších, v bílém řemení, s těžkou puškou a bodákem na rameni. Kolem nich byla tíseň, a v té se dostali Věk a Hněvkovský až ke Kamennému mostu. Mířiliť na Hradčany, jež pojal Věk hned ráno do svého plánu.

Na mostě se bezděky zastavil, aby užil vzácné mu podívané. Slunce zářilo. Vltava se leskla, vzduch byl čistý. Pohled mladého kupce smekl se po sochách, mostem, po jeho dvojím proudu lidí, po zacházejících granátnících, nad jejichž huňaticemi se na slunci blýskalo od pušek a bodáků, až utkvěl na stráních Petřína i Strahova dosud zahnědlých a jen místy nově zelených, a nejdéle na Hradčanech, na královském hradu i velebném chrámu Svatovítském, jež se jasně rýsovaly v projasněném vzduchu.

Co si v ten okamžik pomyslil, to nahlas řekl Hněvkovský, ukázav ke hradu českých králů:

„Až tam teď uvidíme korunovaci! Až tam náš král pojede v slavném průvodu!…“

Když se pak brali na Malé Straně opodál hlavní vojenské stráže, Věk ukázal na bariéru, o niž byly pušky opřeny a podél níž voják stráží přecházel.

„Podívej se,“ pravil Věk; „tady je ještě mádlo červenobílé, ale na Staroměstském rynku, na stráži, už je černožluté. Včera jsem si všiml.“

„Ale na Hradě, na stráži, všecko naše, české barvy. No, teď už je snad nechají.“

Všimli si jich schválně, když došli na Hrad, ale pak jejich pozornost upoutána něčím jiným, a to na třetím dvoře, kde spatřili panské kočáry, šlechticů i prelátů. Z povozů těch nejvíce je zajímal zasklený nádherný kočár, tažený čtyřmi krásnými hnědáky v řemení bohatě kovaném. Před nimi brali se dva běhouni v červených, premovaných fracích, po stranách kočáru dva hajduci, chlapi jako hora. Na kozlíku s rudou aksamitovou pokrývkou se zlatými třásněmi seděl kočí v bělostné vlásence s copem, vzadu na prkně stáli dva lokajové.

Hněvkovský znal ten povoz a poznal také pána v něm sedícího.

„To je kníže Lobkovic, nejvyšší maršálek.“

Jen dořekl, už potahoval Věka za rukáv a rychle, jako nedočkavě, dodal:

„Pojď, pojď, tamhle budeme líp vidět.“

Prodíral se rychle lidmi, kteří tu stáli ve skupinách větších nebo menších, ke vchodu do Vladislavského sálu. Věk za ním. Dostali se dosti blízko, až po samu granátnickou čestnou stráž. Kočár za kočárem, každý s premovanými lokaji vzadu, s kočím na ozdobeném kozlíku zvolna předjížděly. Lokajové před vchodem seskakovali, dvířka otvírali, premovaný vrátný v paruce s lesklou holí v ruce klaněl se pánům, kteří vstupovali do předsíně Vladislavova sálu, aby jím prošli do sněmovní síně. Hněvkovský některé znal, jiné znali lidé v nejbližší skupině, také vyhlížející. Tak uviděl Věk nejvyššího purkrabí hraběte z Rotenbahnu i nejvyššího sudí hraběte Prokopa Lažanského. Před ním přijel mladý hrabě, na nějž Hněvkovský ukazuje horlivě také vykládal, to že je mladý Nostic, Fridrich, ten že ostře mluví pro stará naše práva, jak v Expedici povídali, a toho učili Pelcl, Šaler a Dobrovský. Pojednou vystoupil z kočáru taženého vysokými vraníky kněz v slavnostní sutaně a v pláštíku.

„To je křížovnický generál!“ povídali vedle.

Hned za ním přijelo několik kočárů s deputovanými městy Prahy a královských měst; v jich čele vstupoval do síně pražský purkmistr. A zase přijížděly šlechtické povozy i kněžské a Věk slyšel jména domácí, cizí… Černín, Dobřenský, Mac-Neven, Hennet, Voračický, Cavriani, Vratislav, Kinský, Pachta, Buquoy, Kolovrat…

Starý hrad královský, donedávna tichý a opuštěný, záhubě jen jen ušedší, oživl ruchem, jenž ohlašoval ještě větší lesk a slávu.

A pod ohromnou klenbou mistra Beneše brali se hladce oholení pánové, napudrovaní, v tupetu, ve fracích vysokých, podivných límců, do starobylé sněmovní síně, kdež bradatí předkové v aksamitových sukních nejednou jednali o věcech vážných, ano osudných pro všecku obec Českého království. Nyní tam jednali změnění jejich potomci i cizinců potomci, všichni zajedno, na obhájení svých stavovských práv i českého státu, dlouho zanedbávaných i zkracovaných.

Hněvkovský maje na mysli, co prve u profesora Vydry byl slyšel, hleděl teď na panstvo a deputované potěšen, ano s nadšením a živě pak, když odcházeli, vypravoval Věkovi, jak před týdnem stavové sněm držeti počali a že při té slavnosti směli být i jiní, Kramerius že také byl.

„A vidíš, tu bylo vidět, že tu jsme, že není možná nás pominout, že my jsme v tomhle království byli první. První komisař, tajná rada nějaká, promluvil nejprve česky, když začínali, a přečetl z katedry královský reskript a postuláta také nejprve česky a nejvyšší purkrabí mu také napřed česky odpověděl, a pak německy. Ale co nemluvíš? Co zas –“

„Myslím na panstvo, jak teď jeli –“

„Zase nějaké ale?“

„Ano, ale to první, co jsem prve nedořekl.“

Vtom se Věk zastavil, pohleděl příteli do očí a pravil:

„Vzpomněl jsem si, víš, jak jsme čítali Rousseaua, jak jsme o něm mluvili a jak jsme spolu v Kanálce překládali Voltairovo veršování o svobodě?“

Připomenul tím Hněvkovskému dobu, kdy oba ve filosofii, nadšeni přednáškami svobodomyslného profesora Meissnera, pilně se zabývali francouzskou literaturou.

„Prosím tě, co,“ ptal se Hněvkovský, divě se.

Věk však, nedada se rušiti, mluvil dále:

„A teď si také vzpomeň, jak je teď ve Francouzích, jak tam šlechta a vysoké duchovenstvo svá privilegia –“

„Chceš také revoluci?!“ A Hněvkovský se zasmál.

„Ne, ale vzpomněl jsem si hned dole, to bylo to mé ale, jak jsme vycházeli od Vydry. Víš, co řekl, že chtějí stavové, aby bylo všecko jako dřív? Hned jsem si vzpomněl, jak u nás doma, když přišly noviny, že císař umřel, jak to oučinkovalo. Ke mně do krámu přicházeli známí sedláci a jiní lidé ze vsi, a každý, jak teď bude, že mají strach, že bude zase robota jako dřív, však že už na Opočně na zámku páni v kanceláři se smáli, teď že zas ti hřbeti – A justiciárové že nebudou, že je zkasírují.“

„Eh jdi, to není možná!“ vpadl mu Hněvkovský živě do řeči. „A ostatně, brachu, kdo se topí, chytne ruku každého. A my nechceme utonout. A stavové,“ a ukázal k Vladislavovu sálu, „víš, co Vydra povídal, že chtějí náš jazyk zase do škol a do úřadů. To je teď to nejhlavnější. Já myslím, že to jejich vynasnažování lhostejným a lenivým našincům k podpalu poslouží a zarazí všechny zhloupělé a urputníky. Ti teď přestanou myslit a mluvit, že český jazyk v Čechách už dlouho obydlí mít nebude. A my sami jako ostnem ponuknutí ještě s větším chtíčem a úsilím se vynasnažíme ve vlastenecké práci. Co, ty pochybovači?“

Věk místo odpovědi mu stiskl ruku.