Praha

Pršelo, aréna plavala po krk v blátě a nebylo možno vyjít, lehl jsem si tedy na pohovku a šel takto trochu po Praze procházkou.

Nebohý, pilný, všestranný Erben! Psal nesmrtelné básně a musel psát „Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hlavního města Prahy“. Smuten beru knížku tu do ruky, ale zabírám se hloub a hloub; čtu rubriku: „Štíty a jména domovní“. Jak pestrá a divná v těch názvech fantasie, co kotrmelců v názvech a nesmyslu v přidaných vlastnostech! Chcete některé ty kotrmelce slyšet? Praha je v nich neskonale bohata!

Ba je bohata vůbec, skoro celá zlatá je ta Zlatá Praha! Kdo se v Praze třikrát stěhoval, bydlel již alespoň dvakrát u něčeho „zlatého“, např. „u zlaté dvojky“, nebo „u zlatého bažanta“, nebo „u zlatého zvonku“. Naši domácí zlatili si za dávných dob skoro všechny své domy, teď je jen „zlatkují“, řekl bych, kdybych chtěl udělat pramizerný vtip. Z oněch dob máme kouli, klíč, věnec, kříž, hrušku, hřeb, šíp, hrozen, palmu ze zlata, máme z téhož ošemetného metálu kapra a labuť, čápa a koníka, hada, tygra, okouna, vola, jezevce, zajíce a velblouda, ano i „zlatou skálu“, celý „zlatý vrch“, „zlatou slámu“, preclík, anděla, studnu, sesli, lopatu, rumpál, čapku, housku, zlatou oháňku, zlatou abecedu, ba docela také zlatý obličej! Že také „zlatou botu“, rozumí se pak už samo sebou, ale v botách je vůbec velký výběr, máme také modrou, zelenou, bílou, červenou, černou, žlutou a velkou botu, ano i dva „velké střevíce“, jeden na Starém Městě a druhý až na Malé Straně, pro budoucí kolos pražský, přepnutý přes Vltavu. Jako jsou boty pestrobarevny, jsou barvy vůbec pestře rozloženy skoro po všech štítech, a zdá se, že i černá byla v oblibě, mámeť „černou lišku“, „černého orla“, kočku, kříž, berana, růži, hada, černé hrábě, černou hlavu, ano i černého Kupida, černého anděla a černé slunce, kteréž poslední dokazuje, že básník čítal našeho „autentického ukazovatele“, aby vždy nabral nových poetických obrazů.

Z číslic byla nejoblíbenější trojka. Ta se přidávala ke všemu, k mečům, bubnům, špačkům, kosům, snopům, vlkům, kalichům, sekyrkám, rajským jablkům, podkovám, andělům, kůzlátkům, cypřiším, králíkům, měsícům i medvědům. Známe „tři kominíky“, „tři Turky“, „tři jezdce“, „tři Uhry“, „tři svaté krále“ a „tři mušketýry“, „U tří duh míru“ budou nejspíš teď, totiž až po vyrovnání, bydlet redakce tří velkých časopisů českých. Jinde tak oblíbená svatá sedmička nezdála se u nás míti dobrou pověst, neboť je tu jen „sedm Švábů“, „sedm hvězd“, „sedm zlatých svícnů“ a „sedm mečů“. ), ostatní čísla jsou již jen sporadická; máme tu v Praze sice několikrát „deset panen“, ale jen „pět skřivanů“ a „pět ran“, „šest beránků a šest penízů“, pak „čtrnáct pomocníků“.

Zbožná mysl měla pro štíty velký výběr. „Panna Maria“, „Panna Maria pomocnice“ a „krásná Panna Maria“ opakují se dosti často, rovněž domy „U Ježíška“ (jeden z nich měl pro tuto svou zřejmou zbožnost potahování s policií), pak „u krucifixu“. Kdo chce, může bydlit v „arše Noemově“, v „hlavě svatého Jana“, v „nebi“, v „ráji“, ano i v „Božím oku“. Že by se v „Božím rouchu“ mohly skrývat flaštičky nejlepšího likéru, je sice pravdě nepodobno, ale kdo si zajde na Perštýn, přesvědčí se přece o tom. Kdo platí správně činži, přijmou ho také u „Šalamouna“, „Abrahama“, „Samuela a Izáka“, „u Samsona“ a „u Goliáše a Davida“. „Kaina“ ne, tam je židovská porážka.

Ostatek názvů je divoký nápad jako „umrlčí hlava“, nebo náhoda jako „bílá svíčka“, „léto a zima“, nebo kudrlinka jako „myší díra“, „osel v kolíbce“, „kamenná hlava“ a „žába v kaluži“, nebo i naznačení řemeslné, jako „u vinaře“, „u malířů“, cukrářů, sedláka, havířů, juristův, husarů atd. Velmi krásný je název „u diamantů“, chřupavý a vonný je „u škvarků“, hravý a hezounký „u malého truhláře“, ale prahrubiánský je pro pořádné nájemníky název „u Unwerthů“, „u Maňasů“, „u trubačů“, „u špalků“, „u reptylů“ a „u prasatků“. Byty tam mimo to nejsou o nic lacinější. Štít „u človíčků“ neříká vlastně pranic, může to být pouhý žert a také hrubiánství, to závisí od domácího.

Déšť bubnoval do oken, měl jsem čas a „autentický ukazovatel“ vzbudil ve mně myšlenku, že se u nás nebydlí dobře a správně. Kdybych měl co poroučet, měl bych ihned po ruce jednu z těch „petrolejových“ myšlenek, jichž je právě nyní i na českém skladě dost. Však já bych věděl, koho dát k Maňasům, koho k trubačům, a koho k reptylům, jenže by musil magistrát přikoupit několik vedlejších domů, aby nadbytek nečekal dlouho na ulici.

A kde bych bydlel já sám? Ještě nenapadlo nikoho, aby mne od srdce pochválil, proč bych si to nenahradil a byl skromný! Konečně není také pražádná nouze o dobré, vhodné byty a „autentický ukazovatel“ zná dva domy „u velkého muže“. Cokoliv Erben napsal, vše bylo prospěšné!

P. S. Předposlední větu, stran toho „velkého muže“ nabízím „Pokroku“ co vhodný zas citát z fejetonu „Národních Listů“.

Národní listy, 1871