Praha

Něco dnes zbytečného, protože opravdového – na masopustní neděli! A přitom něco zrovna k smíchu laciného, protože zase jen nějaký návrh – „na zvelebení Prahy“. Ty můj milý bože, jak snadno se takové návrhy počínají a rodí! Já sám jsem jich už porodil několik. Z Petřína jsem, ponechav mu jeho smaragdovou, nenahraditelnou zeleň, učinil náš Slavín, naši Akropoli – překrásnou, velebnou. Městský park jsem předělal na samé stinné boskety a nastavěl do nich vlastenecké hermy. Můj přítel J. prodloužil zase Václavské náměstí zrovna až k radnici. A přítel E. proměnil vrch Žižkov na něco, co není ani nikde ve světě. Nemá snad také sám čtenář nebo neměl už několik návrhů podobně velkých? Člověk vypadá při tom tak duchaplný, čilý, vlastenecký, šlechetný!

Tentokráte ale nestavím přece do větru, mám pod sebou pevnou půdu. Upozorňujuť jenom na něco, co beztoho provést se musí, a chci jen, aby se na to pomýšlelo zavčas. Míním úpravu Václavského náměstí, nu a ta přece se musí stát!

Již se dovršuje hrdá, krásná budova Českého musea, jako sen šeří se jeho mohutné tvary, jeho galerie a báně zimním vzduchem a vypínají se k modrému nebi, oko chodcovo mimovolně a opětně se tam vznáší a rovněž mimovolně sklouže pak zase po vůkolí, po přístupu, po celém prostranství širém, ba velkolepém, a mysl po něčem touží. Z toho našeho náměstí Svatováclavského musí se ještě něco vyvinout! To musí být tak pro nás význačné a tak světově známé a chválené, jako benátské náměstí Sv. Marka, jako neapolská Piazza del plebiscito, jako pařížská Place de la Concorde, jako – nu krásnějšího náměstí není už ani ve světě nežli Place de la Concorde!

Nebojte se, nemyslím na nějaké napodobení, na nějakou komposici, na něco strojeného, celých milionů vyžadujícího a – přec jen nemožného! Těžko přenést někam porfyrovou dlažbu benátského náměstí, jeho chrám sv. Marka, kampanilu, orologio, arkády starých a nových Prokurazií atd. Rovněž nesnadno na našem Václavském náměstí rozepnout proslulý arkádový oblouk neapolský, ledaže by se za velké miliony skoupil dole Můstek s vůkolím, Kotce, Tarmark, a další miliony daly pak na stavbu sice pěknou, ale zde bezúčelnou. A nemožno také napodobit rozlohu pařížské Place de la Concorde, dát pražskému tomu našemu náměstí břehy oživené řeky, zeleň zahrad do nekonečné dáli, vyhlídku na paláce ministerstev, na Arc de triomphe de l’Etoile, na Madeleinu, na palác zákonodárného sboru atd. A kdyby se dalo, vždyť by se musil dát také ještě ten půvab jeden, který diváka tam na severním břehu Sekvany jímá: půvab, že tu člověk stojí na místě, na něž dějepisci lidští nezapomenou do sklonku světa!

A přece jenom je jistá paralela, že některá podoba mezi tím náměstím pražským a náměstím pařížským! I co do historického přídechu, byť tu malilinká. 000 hlav do koše katova, přece děly se popravy také tady a posud trčí z nároží „u Císařských“ železná tyč a pletená miska, do níž sťaté hlavy kladly se na obdiv. Třeba se tu neodehrávaly scény a akty velikých nějakých událostí, třeba tu nebyly bývaly tábory velikých vojsk, přece místo to ve válečných dějinách naší země, jmenuje se na stránce mnohé a mnohé. A bylo by teď věru vhodno a včasno, aby nám Tomek nebo jiný dějepisec napsal buď do některého časopisu nebo o sobě monografii Svatováclavského náměstí, jako občas i místní monografie jiné – zajímavost rostoucí Prahy toho žádá.

Co ale činí paralelu nejpřípadnější, je poloha obou míst. Znenáhlé postupování do výše, u pařížské Place de la Concorde po Champs-Elysées až k Arc de triomphe, u našeho náměstí vzhůru k Museu. Komu bude svěřena úprava, bude moci postupu toho použíti k efektům znamenitým. Již dnes je navečer, za plynového osvětlení, od Můstku vzhůru pohled krásný, bude pak najisto báječný, až obsadí se prostranství po obou stranách velkými kandelábry jako na Příkopech, nebo až alespoň v hořejší části náměstí přijde elektřina ku pomoci.

Úprava se již musí stát. A musila by se již stát, i kdyby se nebylo stavělo ani to České museum. Svatováclavské náměstí je opravdu zanedbáno. Kdežto vozová cesta od státního nádraží až k řetězovému mostu dávno těší se krásné, osvědčeně praktické dlažbě, je dlažba podobná na Václavském náměstí jenom na dvou plackách, všude jinde nohy chodcovy při přechodech zrovna úpí, a těžší i lehčí povozy tu drkotají a skáčou jako někde po horské cestě. Kdežto dále v „hlavních“ ulicích jsou chodníky široké, pěkně stejné, je na „hlavním“ náměstí chodník každých dvacet kroků jiný, užší, nebo širší, vyšší nebo nižší, mosaikový, cihlový, mramorový, a jakýkoli jiný! A ty cesty v alejích, ty cesty v alejích! Nerovné, hrbolaté, vyvstávající – ostrý štěrk proniká těžkou botou, noha zapadá do dolin a klopýtá hned nato zase o nezdolný vršek – aleje kolem venkovských našich malých měst jsou proti tomu věru hotový parketovaný salon!

Ovšem, mimo dobrou dlažbu musí se tu stát ještě některé věci jiné. Jenže na štěstí není potřebí ničeho, co by přesahovalo naše finanční síly. Sama skvostná budova musejní, korunující to náměstí naše, imposantní rozsah jeho, ku pěkné perspektivě přispívající, nenáhlý jeho výstup, jsou o sobě již hlavními, hotovými faktory působivého dojmu. Nikdo nebude žádat, aby město, zakoupivší řadou dvacet drahých domů, odstranilo např. onu nestejnost šíře, kterou se liší dolejší část náměstí od části hořejší. Tomu dovede nějakým optickým klamem sdostatek odpomoci umělec, třeba umělec zahradník. Rovněž nikdo neočekává, že zde Praha místo některých domů méně úhledných vystaví pro parádu jiné budovy velké. Soukromníci v tomto směru učiní sami znenáhla dosti. A kdyby ne – naší chuti nynějšek stačí pro dobu ještě dlouhou. Vzrůst Českého musea jeť jedním z výsledků nynějšího českého života, a ty činžovní domy zde většinou rozsáhlé, velké, jsou právě dobrou representací života toho representujíť obchod, řemeslo, zkrátka náš „stav střední“, a v jiném stavu beztoho nekotví naše síla!

Čeho tedy pro náměstí žádáme, je: řádná výzdoba jeho nitra. Trochu zeleně – bez trochu zeleně a květů se při tom nechceme obejít, ať již nynější aleje zůstanou nebo později nezůstanou! Nevěříme tomu, že košatý strom je na Václavském náměstí věcí nemožnou – jen hezky mnoho zdravé země, zdravou peň a „zdravý“ dohled: vzduchu a slunce je dosti! Hlavní ozdobou však musí tu přičinit české umění tvarné. Jak známo, je také již usneseno, že v dolejším konci náměstí postavena bude socha sv. Václava. Nu dobře, mythická postava ta je vskutku representantem českého národu, nejdávnější totiž minulost jeho, a to stejně katolíkům jak protestantům, nevěrcům jak věrcům, nepřátelům našim jak našim přátelům. Doufáme tedy, že socha ta neodkáže se až někam do 20. století, a že nebude postavena na sám počátek náměstí, kde stojí teď mohutný plynový kandelábr, nýbrž o nějakých padesát kroků dále, kvůli dojmu. Avšak sv. Václavem není ještě vše odbyto – nemůže být! Našemu citu schází ještě něco, tam na náměstí nahoře, hlavně asi tak v čáře mezi Smečkami a ulicí Mariánskou. Něco architektonicky pěkného, do architektoniky celého náměstí se hodícího, z dálky viditelného, nejen krásného, nýbrž významného. Něco, co vypráví o české přírodě, o bohatství české země, o činnosti českého lidu.

Myslím, že nejlíp by se tu hodil veliký fontán. Malebně upravený, mohutnými šumnými vodopády opatřený, alegorickými figurami obklopený. Asi jako ten pomník na Františkově nábřeží, jenže mohutnější rozměrem a temnější materiálem, barvou. A když ne ten fontán vysoký, tedy v jisté vzdálenosti pod sebou dva pěkné, vejčité bazény vodní, jeden představující „Labe“, druhý „Vltavu“, a dle toho taktéž obklopené figurami výmluvnými, srozumitelnými důkazy českého umění.

Snad by mnohému z nás byla jiná skupení, jiné figurální postavy, zejména historické, milejšími; ale to, co jsem právě pronesl, vyhovuje najisto všem stranám a všem náhledům, my bychom své „milejší“ podrobili tomu praktičtějšímu.

Tak jako by ostatní Praha najisto neměla ani námitky nejmenší, že nákladně se zdobí zrovna náměstí Václavské – v té věci by správa Prahy nalézala souhlas Prahy celé.

Národní listy, 1889