Praha

I

Praha má mnoho a mnoho překrásných míst, mnoho zvláštností, kteréž jiným městům scházejí, kterými se každý Pražan vychloubá, kterýchž každý cizinec rád uznává. Rovněž však často jako chloubu a uznání slýcháme také výčitku, že Pražané přirozených výhod svých dostatečně užívat i neumějí, že jich nevyčerpají, jak by mohli. Výčitka ta není neodůvodněna. Nepotřebujem na doklad poukazovati teprve k hojným, krásným místům v blízkém vůkolí, hodícím se k výletům, kteráž navštěvovatelům poskytují i romantiky i milého poklidu, např. co do zřízení hostinců však ještě na velmi primitivním, skoro vesnickém stanovisku stojí. Dokladem nejlepším a nejbližším jest Belvedér, stojící skorem ještě v městě samém, poskytující pěknou procházku, nejdojemnější, nejvzácnější vyhlídku. Kdyby se ho nebyl ujal spolek pro sazbu stromů, kterýž bychom mimo jiné hlavně zbirovským nebohým lesům přáli, stál by Belvedér posud pustopustý, s bídnými cestami, polo spálenými pastvinami, s několika zakrnělými stromy. Pěkně položený hostinec Hasenburk na hoře Petřínu, tedy uprostřed města, přestal již dávno býti hostincem, a Pražané mají o jedno povznesené, vzácnou vyhlídku poskytující místo méně.

K hlavním okrasám pražským náležejí také krásná skupení ostrovů: Žofín, Střelecký, Židovský ostrov – Štvanice, Keplovka čili Rohanka atd. – Prvnějšímu souostroví zdá se kynouti velká budoucnost, neboť náhlým vzrůstem Smíchova, novým mostem k Vyšehradu, doplněním a rozšířením Nového Města, jímž konečně i těsnící městské zdi prasknouti musí, českým národním divadlem bude pošinuto těžiště Prahy, a tím i hořejší souostroví pošinuto do středu města. Nyní již je mnohem rozkvetlejší a upravenější než souostroví dolejší. Z úpravnosti té vyjímáme pouze Židovský ostrov, který slouží leda za bělidlo, řádnou úpravou však a především návozem hlíny, značným zvýšením nad normální zrcadlo Vltavy a malým můstkem o jediném oblouku na levý břeh zvláště Smíchovu státi by se mohl příjemnou hostinskou místností. Některé změny se stanou na všechen způsob také s ostatníma dvěma ostrovy, ač mají každý takřka již historický svůj ráz, jenž pomocí konservativnosti, tiché Praze u velké míře zvláštní, velmi dlouho zápasiti bude. Nejelegantnější plesy, velké koncerty, které se na Žofínu odbývají, určují ráz Žofína i co procházky. Je to procházka elegantního světa, cylindrů a fraků, velkých krinolín a drahých shawlů, zívajících obličejů a šeptajících rtů. V nepochybný prospěch majitelů ostrova změní se blízkým národním divadlem, v němž všechny třídy společenské scházeti se budou, i počet i ráz navštěvovatelů žofínských. Ostrov Střelecký má již proto ráz měšťanštější, že patří městským střelcům, že zde i ostatní sbory městské své zábavy pořádají. Střelecký ostrov najde co milá procházka uprostřed města ležící vždy větší a větší oblibu. Povstal kdysi projekt, aby se všechny tři ostrovy spojily mosty v jediné místo zábavní. Vydání k tomu potřebná sotva by se vyplatila, a projekt samý nemohl by se snad dříve ani uskutečniti, pokud by nebyly všechny tři ostrovy jaksi stejnorodější. Mimo to by se musila přední část ostrova Střeleckého, kamž by most nevyhnutelně jíti musil a kde střelnice nyní jest, zcela změniti a střelnice by byla zde nemožná.

Souostroví druhé však poněkud utrpí, čemuž ostatně majitelé včas a vydatně předejíti mohou. Mnoho vynáší nyní přívoz na Štvanici, mnoho však z toho výnosu odpadne, jakmile bude projektovaný most z Františku na Belvedér vyveden. Není ovšem pochybnosti, že vodní síly zdejší, že i místa samého po ostrovích není posud k průmyslovým podnikům právě nadužito, avšak i bez těchto se může již např. dobře zřízenými koupelemi mnoho vytěžiti. Illnerova myšlenka třetí plovárny nebyla zajisté nepraktická. Co by se ale na některém z ostrovů dolejších na všechen způsob provésti mohlo, byla by aréna pod zvláštním divadelním ředitelstvím. Místnost, nechť již na Štvanici nebo Keplovce, byla by zajisté velepříhodna. Již jednou mluvilo se o spojeném divadle smíchovsko-karlínském, a co podnikatelé byli jmenováni tehdy pánové Karel Hof, nynější redaktor „Rodinné kroniky“, a pan Švanda ze Semčic. Myšlenku svou stran arény karlínské klademe pánům těm, k podniku takovému zcela způsobilým, nyní na srdce. Činíme to ve prospěch Karlína vzdor tomu, že dle doslechu má již ředitelství českého divadla prozatímního odděleno býti od ředitelství divadla německého, a že se prý jeden z právě jmenovaných pánů co kandidát nového ředitelství hlásí. Myslíme, že by se aréna vzdor možným zátopám ostrovů přece trvale a pevně na povýšených zdech vybudovati mohla. Otevřená aréna je pro Pražany, jak se právě letošního roku skvěle dokazuje, věcí nevyhnutelně potřebnou a tím i výnosnou.

II

Snad nikde není nádhera a chudoba, společenská vznešenost a společenská nízkost tak těsně, tak nápadně vedle sebe postavena, jako na Hradčanech. Náhoda vrhla sem jedno i druhé, aby již samy sobě byly vzájemnou kritikou, zlato v rámci chudobném, bída v rámci zlatém. Se zvláštním zalíbením psal jsem již několikráte o podivném tom družstvu, o Hradčanech, sídle krále i žebráka. Větší části Pražanů, zvláště ve vzdálenějších čtvrtích bydlících, jsou Hradčany skoro terra incognita, znají je právě tak jako cizinci, kteří za krátkého pobytu seznali hradní dvory, kostel sv. Víta, strahovskou knihovnu, loretánský poklad. Ano, mnohý Pražan nezná, třeba by i ku vzdělancům náležel, ani tolik, mnoho-li taký cizinec. Pokládá za nemožné, aby se dovnitř hradu dostal, na knihovnu se podívat je mu věcí malichernou, do pokladní síně vejít odkládá. Málokterý odloží netečnost, jakou předměty příliš blízké vyvolávají, a vyhledá sobě s jakýms sebezapřením potřebnou příležitost. A přece je pyšen na všechny ty vzácnosti, jaké Hradčany v sobě uzavírají, přece by se nepřiznal, že jich zcela dobře nezná. Obyčejně užijí doby letní, kdy cizinci proudem Prahu navštěvují, a pak lze viděti leckterou dosti známou osobnost zdejší, která se v Praze narodila a město – leda na velkou cestu „až do Brandejsa“ opustila, jak bloudí ulicemi a náměstími s červeně vázaným Zapem, Baedeckerem nebo Klutschakem. Tváří se co zcela neznalí cizinci, tážou se po ulicích jim velmi dobře známých, v nichž snad sami po léta bydlili, a vžijí se dokonale do pocitu skutečného cizinství.

* * *

I pro toho, kdo kvůli změně někdy se raději městem prochází, než by do zahrad si vyšel, musí být Hradčany místem nad jiná milým. Panuje zde zvláštní poklid a ničím nejsi vytrhován ze sterých myšlenek, které se v tobě budí a rozpřádají při pohledu na ty pomníky dávných dob, na ty němé pamětníky bývalé slávy. Jen kolem jednotlivých vojenských kasáren je mezi dnem čilejší život, v ostatních částech panuje buď aristokratické, buď duchovní, takměř kostelní ticho, a i v místech, kde chudý, pracující lid bydlí, zaslechneš leda hlasy ženské a dětské, ostatní obyvatelstvo vyšlo zrána někam za výdělkem a vzbudí zde ruch a život teprve zvečera, průmyslných neb obchodnických podniků není tu skorem žádných. Klidný, polomrtvý ráz ten podrží nejvyšší čtvrt pražská zajisté velmi dlouho, snad povždy, neboť scházejí zde skoro všechny podmínky ku valným změnám.

Již procházka na Hradčany poskytuje mnoho krás. Sotvaže vyjdem ke hradu nahoru, máme jednu z nejrozkošnějších vyhlídek na mocnou Prahu. Pod námi jsou zahrady kajetánské, bohatá Malá Strana s vyčnívajícími, stavěkými paláci a kostely, naproti nám zelená hora, Petřín s bělajícími se kapličkami, povznesený Strahov; v dálce vidíme velebný Vyšehrad, celé Nové, Staré i Josefovské město leží vlevo krásně rozestřeno, za posledním trčí černé komíny průmyslného Karlína, a Vltavu může oko sledovati od Podola až k libeňskému záhybu. Pro svou povznesenost mají Hradčany více otevřených, ještě krásnější vyhlídky poskytujících míst, jakými jsou zvláště předhradí nad Starozámeckými schody, Chotkovy sady a Mariánské hradby, hořejší část Hluboké cesty, zahrada strahovská, a přede všemi čarovný Petřín. Kdo toho ještě nikdy neprožil, nechť zajde sobě na Petřín zvláště u večer sobotní, kdy z táhlého městského šumu, sem ztemněle zaléhajícího, vyznívá mohutně dojemný koncert všech zvonů pražských, ohlašujících nastávající svátek. Okamžiky ty jsou věru posvátné.

Nejživěji je ještě na Pohořelci, kudy se béře proud venkovanů ze strany unhošťské. Hluboký klid hned však vedlejšího náměstí loretánského nemohou ani velkolepá kasárna Černínská zrušiti. Náměstí to je nyní urovnáno, před desítiletím vypadalo ještě právě tak hrbolaté, svislé, travinami zde onde porostlé, jako dosavadní cesta kolem protějšího maločernínského domu, až k pustému prostranství před kostelem loretánským a klášterem kapucínským. Dříve se po náměstí loretánském proháněly nesčíslné kupy dětí, neboť nynější kasárna Černínská byla již také dříve kasárnami civilními. Na sta lidí bydlilo v těch palácových místnostech, pronajatých takřka vesměs lidem třídy pracovnické.

Avšak z nevyrovnané, pusté půdy té vykvetla celá kytice poetických pověstí. Některé z nich podal jsem již obecenstvu v „Obrazech života“, hodlám je upraviti nyní v samostatný svazeček. A vskutku, kdo na příklad jen do předdvoří loretánského vstoupil, jest již ovanut poetickým dechem. Zvláště za jasného letního dne mníme se býti v Itálii samé. Kostel, koridory, malé loreto uprostřed předdvoří jsou přísně napodobeny Lorettu italskému. Ba ani osoby, spatříš-li zde vůbec nějaké, nevyruší tě z milého klamu. Tichý kapucín ve svém hnědém kajícném šatu, sluncem snad již na skořicovou barvu vybledlém, kostelní sluha ve zvláštním, řasnatém modrém šatu, vše zde hodí se harmonicky dohromady. Ani ty žebračky v pestrých hadrech svých, sedí-li nějaké u vchodu nebo v chodbách, neruší –

„vždyť chudoba je všudy stejně nahá“!

Náhle začnou loretánské zvonky hráti nad tebou milou, starou svou píseň – dle pověsti pějí to dříve zemřelé děti dokonávající matce umíráčka.

Kam zde vkročíš, všudy tě vítá stará pověst. Před kapucínským klášterem stojí kříž divotvorný. Vyrostl ze země na paměť zázraku, jímž zde vybavila Panenka Maria malé děvčátko ze zlého kouzla. Do dřeva kříže, do všech štěrbin jeho jsou zaráženy lidské zuby, probátní to prostředek, a oběť proti bolení zubů vůbec. O sto kroků dále je umrlčí komora. Kolem té obchází každé noci stín člověka, který prý as před stoletím strážcem zde byl, a vlastní matku, když z polomrtvého spánku procitla, násilně k vůli nepatrnému dědictví dobil. Tedy český Franz Moor!

Odtud schází se k zajímavému, skoro ze samých malých domků sestávajícímu Novému Světu. Tak mnohý Pražan nezavítal sem za svého živobytí nikdy a zná „Nový Svět“ právě tak málo, jako hradčanskou „Zlatou uličku“, nejoriginálnější snad ulici evropskou.

Hlas, 1862