Praha

Kráčel jsem zamyšlen a smuten. Dělané květiny – nemohu je vystát – a pojednou prý jich dámy užívají letos zase co ozdůbek na bálové šaty! Taková věc mne dovede rmoutit, že bych se do někoho zakous’! Květy jsou přece symboly ctností – jsou tedy dělané květiny symboly dělaných ctností? ; oni ale také – vždyť jsem to viděl – zavěšují jablíčka – symbol „pokušení k hříchu“, a zavěšují smrkové šištičky, symbol – vždyť já se červenám – vždyť já ani nedovedu říci, čeho dle legendy o sv. Afře je šištička…

„Teď vás mám! Vy jste mne dal do novin!“ zahřmělo vtom zrovna přede mnou – sopránem tak stříbrným, že bych mu byl leknutím padl okolo krku. A on, tenhle soprán, umí k tomu ještě tak hezky hubičku špulit, špičatit…

„Já? Ale milostivá…“

„Vy! Nenapsal jste, že jsou v Praze ženské, které denně zajdou si k Ditrichovi, jen aby se podívaly na kytice? A nemyslil jste při tom zrovna na mne?!“

„Vždyť jste tam ale byla před chvilkou zase – viděl jsem vás z druhé strany…“

„No ano, ano – ale jenom na okamžik! Člověk má teď tak málo času – a víte: ono se tam – nic nevykouká…“

Nevykouká! To „vykoukání“ má náramně praktické účely u městské dámy! Na ulici si „vykouká“, o čem se známými, přítelkyněmi a doma pak mluvit. Dvě dámy se potkají, přejdou, ohlédnou a zůstanou stát – jedna druhou prohlíží chladně a zpytavě, jako by se považovaly navzájem za pouhé rákosové „panny“ – konečně zase se pohnou: ta jedna si „vykoukala“ střih sukně, druhá klobouk. Slečinka stojí před výkladní skříní a stojí jako přimražena: budou asi nějaké jmeniny, nějaké nádělné svátky – slečinka „vykoukává“ si vyšívací vzorek. Uvnitř knihkupeckého krámu sedí na pohovce dáma a obrací list za listem, samé kostýmní kresby; již tu sedí hodinu, zpřevrátila, co kde bylo, jeden z těch listů měla už dvacetkrát v ruce, a béře jej zas a zas. „Tak já děkuju – nenašla jsem pranic!“ „Vykoukala“ si už svůj šibřinkový kostým, dovede jej doma kreslit nazpaměť!

Krásny jsou ty kytice za sklem Ditrichovým, někdy jsou věru s pravým uměleckým citem sestaveny a laděny, ale – račte odpustit, milostivá, že užívám Vašich slov a už zase Vás dávám do novin – ale: „ono se tam nic nevykouká!“

Snad mi odpustíte – vždyť já jsem vlastně taky trochu jako ženská! Když něco vím, nesmlčím – a já teď zrovna něco vím, už to mnou škube čtrnácte dní – už jsem s tím chtěl minule vyhrknout, když jsem se tu rozpovídal o ženských a o květinách…

Já vím – já vím, že v Praze se zřídí tržnice květinová! Ano – a sice na akcie – a to brzy, aby domácí zahradnictví mohlo se ctí obstát už za té jubilejní průmyslové výstavy roku Páně 1891! Železné loubí, světlé, chráněné před nepohodou, stavěné tak, aby se mohlo po případě ještě rozšiřovat. A tam zahradníci pražští budou dvakrát, čtyřikrát týdně zasílat povozy s květinami i s uřezanými květy; tam to přijme „ústřední“ osoba, obalí pěkně papírem, připíše udanou pevnou cenu a vystaví na odiv. Tržnice bude někde poblíže trhu s potravinami, kam docházejí pražské hospodyně – ženské neodolají, půjdou se podívat, koupí si za 10 kr. pelargonii nebo fuchsii v květu, vědouce, že jim ze znaleckých rukou a za oknem hned tak nepojde, koupí si za 5, za 10, za 20 kr. květů uřezaných, aby si je doma samy, dle vlastního vkusu srovnaly, rozdělily, v kytice svázaly, v pěknější, než jaké jsou ty nynější z Uhelného trhu…

A pak už se tedy také něco u Ditrichů a jinde „vykouká“.

Kdopak má hned tolik peněz, aby napořád kupoval kytice hotové, do nichž se brávají květy už dražší, aby platil za umění vazačské, aby připlácel na velkotřídní činži! A ono je těch příležitostí u nás do roka tolik na presentování kytic i květin! Snad vás bude zajímati, sdělím-li, co o těch našich příležitostech řekla autorita již ondy mnou zde citovaná?

„Největší spotřeba květin,“ pravila, „byla by u nás v Praze ovšem o Dušičkách; tuť se zasílají věnce hojně na venek. Avšak – v tu dobu bývá u nás také zároveň největší nouze o květy, takže se musí kupovat mnoho věnců suchých. A nouzi té není pomoci: máme právě přechod z přírody do skleníků – venku už bývá vše zmrzlé a ve sklenících začíná nám to teprve kvést – a z jižních krajin, z ciziny, není-li chladné počasí, nesmí se vůbec ani objednávat – cestou se všechno nadobro zkazí!

Nejvíce práce jest vlastně tedy pro Štědrý večer. Tu prodávají se všeho druhu věci vázané, ale také velmi mnoho vysazovaných košíčků a podobných nádob na květiny s kořeny. Po Štědrém večeru pak přichází Nový rok, kdy také ještě upravené věci s kořeny se kupují, více však již předměty uměle z uřezaných květin vázané, košíky, vozíky, rohy Štěstěny, zrcadla atd. A pak přijde v Praze, co se množství práce týče, svátek Jména Panny Marie v září, sv. Anny v červenci, sv. Josefa, Františky, Gabriely v březnu… Pro ostatní svátky není příliš mnoho práce…“

V pražském obecenstvu – lze to říci – je velká záliba v květinách. Bylo to vidět vloni při rozdávání kořenáčů školním dítkám – ať už pochodil spolek dotyčný prvního roku jakkoli, u nás má budoucnost! Je to dále vidět rok co rok „na letních bytech“, kde si lidé upravují zahrádky, nebo alespoň nějaký maličký záhonek – totiž když se jim vůbec podaří koupit někde dosti sazeniček k tomu! A bylo by to vidět za léta i v Praze samé, kdyby tu bylo lze koupit pohodlně a lacině květin, které nepovadnou hned do týdne!

Všemu tomu odpomůže tedy tržnice. V ní bude trh přímý, bez překupníků. Tam také z jara zahradníci pošlou prosté vrbové koše, dají do nich např. doprostřed sto macešek modrých a kolem těch co obrubu padesát macešek bílých – záhonek, jejž si může kupec ihned přenést pak někam do zahrádky! Tam bude skřínka, do níž sám zahradník hodí objednávku, když bude něčeho potřebovat od jiných. A tam bude třeba také sklad některé velké, vývozně zahrady v jihu, na Riviéře, a budou tu moci pak nakupovat naši obchodníci – doposud Praha podobného skladu ani nemá a kupuje se buď přímo z jihu, nebo prostřednictvím Berlína, Vídně atd.

Hlavní věcí ovšem zůstane produkce domácí. Je teď napohled trochu chudá, v poměru k dovozu z ciziny.

V listopadu je domácí produkce s dovozem tak asi na stejnosti, v prosinci má dovoz pro sebe asi 9/10, v lednu 6/10, únor je neurčitý (na jihu bývají v únoru mrazy, také např. růže už tam dokvétají, u nás pak ve sklenících teprve nenáhle přicházejí do květu), v březnu naše produkce nad cizou konečně vítězí, v dubnu je asi obrácen ten poměr, jaký byl v prosinci, atd.

Arci – v prosinci šťastný jih nás svým příspěvkem vždycky překoná, za mnohých z měsíců ostatních ale nastane výroba, že jí dnes ani netušíme! Ona vlastně u nás již je dosti živá, jenže nepřichází ku platnosti! Pro co si tu nepřijde „baba s nůší“, to zpravidla v našich zahradách zahyne, jako by vyrobeno jen pro „kompost“.

„Vyrábět umíte,“ řekl tak asi pánům zahradníkům náš proslulý Frant. J. Thomayer při jakési schůzce, „ale obchodníci jste špatní! Toho důkaz: nikdo z vás dosud nezbohatl, ač již vaši otcové obchodní zahradnictví provozovali! Podívejte se na své soudruhy, kteří si zařídili krásné krámy, umějí svoje zboží obecenstvu ukázat, prodávají mu bez překupníků…“

A vyprávěl jim pak o květinářství a o květinářském trhu na pařížské výstavě.

„Nuže – zřiďme my si něco podobného v Praze! Na akcie – ale prakticky – hbitě…!“

A oni přijali myšlenku jeho ihned i jižjiž učiní ji skutkem…

Pomáhej Pánbůh!

Národní listy, 1890