Praha

Kdo by chtěl učinit špatný vtip, mohl by jít na radnici, prohlédnout si plány budoucího městského parku a pak o sobě říci, že už není člověkem. „Budoucnost kdo by znal, nebyl by člověkem“, jakž Scheferův „breviář pro laiky“ v Purkyňově překladu praví, a ty plány nám zvěstují právě kus nové zelené budoucnosti pražské. Ovšem ji nezvěstují ještě dopodrobna určitou. Kdyby byl dnes již přijat najisto kterýkoli z nich, přijímá se přec jen základní jeho myšlenka, u provedení budou ještě změny mnohonásobné – jakož formu myšlenky své měníme také my lidé, píšící ještě mezi tím, co ji již kladem na papír.

V síni, kde jsou plány vystaveny, je stále množství lidu. Důkaz to, jak ten obrázek „budoucí nové Prahy“ zajímá. Již dávno cítila Praha v těch končinách, kde městský park nyní již najisto rozkládati se bude, tíži svírajících ji pevnostních hradeb, byly můrou ležící na prsou, bránící dechu. Konečně máme jistotu, že pouta ta budou nejen rozbita, nýbrž že na prostranství získaném zřízen bude velkolepý park. Dlouho dost jsme byli v nejistotách. Člověk má již vůbec zvláštnost tu pro sebe, že přítomnost je mu vždycky málo, že všemi svými myšlenkami pracuje do budoucnosti, tam že zakotvuje všechna svá přání – člověku Pražanu zvláště byla ale ta pevnostní přítomnost již nesnesitelná, a příčiny bylo dost ke strachu o budoucnost celé milé Prahy. Proto stálé to promlouvání a obmílání otázky té ve všech společnostech pražských, ty nekonečné články a zprávy v časopisech, ta svornost po mnohých letech po prvé zas vížící obecenstvo obou národností alespoň v otázce jedné, a teď ta potěcha všeobecná. Plány na městský park byly vystaveny ovšem také již v nedávné výstavě inženýrské, ale tu nám byly ještě pouhá pia desideria, nyní přistupuje obecenstvo k nim s pocitem naprosto již jiným. Každému je, jako by měl sám rozhodnout a zvolit. Hlava se kloní k výkresům – není těžko jim porozumět, kde je barva červená, má růst Praha do kamene, kde zelená, má růst do přírody, do krásy. Ta zeleň vypadá jako zeleň poupěte, z něhož rozpukne pyšná květina.

Nejsou nyní vystaveny zde plány všechny, které byly na výstavě inženýrské. Schází tam především návrh Schulzův, jenž překvapoval milou svou elegancí, Fingrův, jenž mínil zastavit veškerou skoro půdu z hradeb bývalých a učinit tam nanejvýš nové nějaké Příkopy, a scházejí oba dřívější plány, vyšlé z městského stavebního úřadu. Zato jest tu z téhož úřadu od rady p. Jenšovského vystaven pěkný plán nový, pak nalézáme plán Ullmannův a konečně plán pánů Wiehla, Zeyera a Martina, jenž po nějakou dobu také ve výloze knihkupectví Grégra a Dattla zraky kolemjdoucích vábil.

V některých věcech shodují se zhotovitelé plánů naprosto. Takž např. v rozluštění, jakým způsobem má se ukončit imposantní naše S. Václavské náměstí po stržení Koňské brány. Že se musí ukončení to stát nějakým dílem vysokým, mohutným, je jisto. Navrhován vysoký fontán (vyšší a rozměrnější než fontán v druhém dvoře na Hradčanech) s vodopády a vodojemy a za ním, v povzdálí, nová a monumentální budova českého Musea. Museum staví všichni navrhovatelé na výšinu za branou a fontán přijali také, jenže jej stlačili na rozměry nižší (k vůli těžšímu v té výši vodnímu tlaku) a někteří jej posunuli až k samé museální budově. Dále se shodli všichni v tom, že vyznačili nutné již pro Prahu zvláštní „rejdiště dětské“ a položili je na místo mezi branou Koňskou a Žitnou. Konečně se k našemu potěšení shodli i v tom, že ohraničení nových prostor, po délce totiž, neučinili čarou rovnou, nýbrž oblou. Nejsme přátelé těch „jako by bičem šlehl“ rovných ulic a cest, vídeňská v půlkruhu běžící Ringstrasse se stále tedy měnícím se obzorem svým je nám v ohledu tom vzorem. V umístění české arény plány se již neshodly. Jeden ji postavil do cípu vlevo od nynější Koňské brány, druhý do pole vpravo od příští budovy museální. Druhý ten nápad líbí se nám spíše. Jeť místo to dosti vzdáleno od nádražního hluku.

Co se týče maně vyznačených procházek a rozdělení parkového vnitřku, navrhovaných dovnitř a po obrubě fontánů, kiosků, korsa, kolonády pro čas deště, pavilonu, cukráren, restaurací, koncertního altánu, salonů pro pijáky minerálních vod, soch a mříží, nemožno si jich zvláště všimnout. Mnohé z věcí těch budou ovšem nutny, povstanou také najisto, jako všude v parcích velkoměstských, jiné jsou třeba žádoucí, ale sám navrhovatel vekreslil je do plánu svého, jen aby plán poskytoval lákavějšího a pěknějšího „obrazu“. Nám jde především o princip jediný, o co možná největší rozsáhlost nového parku. Principu tomu vyhovoval nejvíce plán Schulzův a vyhovuje Wiehlův a spol. Zde se těší oko nepřetržitému a stále dosti širokému zelenému proudu, počínajíc od slepé brány až skoro k státnímu nádraží. Plán z městské kanceláře vyšlý – ostatně velmi souměrný, pěkný obraz poskytující – hledí, aby město při velkém novém nákladu na bourání hradeb, na odškodnění eráru, na zřízení a pak udržování parku mělo alespoň nějakou náhradu z prodeje některých stavebních míst. Takž vlevo od Koňské brány až k Bredovské ulici, pak také skoro od Nové brány až k nádraží zastavuje budovami nynější hradby a ještě značný kus půdy dál. Je nám líto každé pídě volné země, jsme náhledu Drexlerova, jenž každý „nevysázený strom“ považuje za hřích spáchaný na potomstvu.

Národní listy, 1874