Praha

Jen kdyby pámbiček dal a bylo nastávající týden hezky! Aby sluníčko svítilo, vzduch byl vlažný, nebíčko se usmívalo a holčičky mohly v jarních, nových, lehkých, čiperných šatičkách, s modlitbami v rukou ven na ulice, od kostela ke kostelu, a já abych mohl neblátivou cestou pěkně kolem nich a podívat se dobře na ně. Ne snad z jakési staromládenecké zamilovanosti – o ne! Ale můj nakladatel mi řekl: „Podívejte se tadyhle na tu knihu – ‚Přírodopis Berlíňanek‘ – napište mi přec nějaký podobný ‚Přírodopis Pražanek‘! Vy dovedete ten pražský napsat duchaplněji, ne tak bezmyšlenkovitě“, lichotil můj nakladatel. „A já vám zaplatím znamenitý honorář“, dodal můj nakladatel.

Což je o braní honoráře! Což je o psaní! Ale ty přípravy, ty studie! 000!

Se studováním žen má se to ale zrovna jako se sbíráním medu. 000 ženských paliček čili hlaviček, a poněvadž každá ženská hlavička skládá se rovněž alespoň ze 60 různých květů, budu musit – pro pánaboha, jakpak to budu vypadat!

Každý nahlédne už, proč že si přeju od Pánaboha, jehož považuju za zcela obzvláštního příznivce české literatury, pěkného tedy počasí. Chci studovat ženské po skupinách a začít – ani nevím proč – s mladými. Ty lze ale houfně studovat jen dvakrát v roce: na jaro o Velikonocích, když se vyhrnou po prvé v „letošní“ frizúře a v nejnovějších jarních šatech, a pak na zimu v prvním sněhu, když vezmou na hlavu zase nejnovější karkulky teplé. Jako by se jich byla příroda dotkla pokaždé pak kouzelným prutem! Včera žábě nikým ještě nepovšimnuté, a dnes už vábí všechny zraky mužské! Pojednou všude kolem půvabných tvářiček, o nichž jsme do té minuty neměli ani zdání! To dělá ta frizúra, ta karkulka. Znám je náhled, že „každý člověk na světě jednou zbohatne – jen když se toho dočká“. A mnohem ještě oprávněněji lze říci, že každé děvče jednou dojde krásy – jen když je dosti dlouho mladé a dočká se té pravé frizúry, té případné módy.

Budu to mít s tím přírodopisem přece jen kříž! Pražanka se tak přírodně nevyznačuje, neodlišuje, jako proslulé obyvatelky některých měst jiných. Mluví se o graciózní Pařížance, ohnivé Varšavance, fešné Vídeňance, krásné Římance – o Pražance nemluví se pranic.

Jsem zcela upřímný, zcela spravedlivý, a pravím: Krásných Pražanek, tak krásných, že jak říkáme člověku, až dech se tají, je žalostně málo – ale zato jsou příjemny – až k zbláznění příjemny! Povídá se: z každé Pařížanky můžeš udělat celé drama; o každé Vídeňance můžeš napsat celý román; každá Berlíňačka je sama knihou, o níž můžeš učených výkladů napsat jako o Goethově „Faustu“. A já přísahám: každá Pražanka je lyrickou písní, milounkou, dojemnou, že ti až k srdci sáhne, že ti až slzu z oka vynutí – písní, o níž není možno jinak psát, než zase písněmi, sterými, tisícerými – viz básnickou literaturu českou!

Pražankám vytkli už často cizinci, že jsou tělesně tak nepodobny např. kyprým Vídeňačkám, že jsou, jak říkáme trochu plochy atd. Ano, ano – vypadají zpravidla vskutku tak tenký, tak subtilní jako ta štíhlá lilie, kterou tamhleten svatý na oltáři v ruce drží! Muž se na ně zahledí, myslí si: „Nu, tenhleten křížek v životě unesu!“ a ožení se. Ale uplyne v manželství sotva rok a z tenké lilie stala se pyšná jiřinka, dvě léta a vyvinula se kulatá slunečnice – jenom úskok byla ta štíhlost, hotový úskok! Neživím se takto zradou, ale tohleto nemohu smlčet!

Také je pravda, že rovněž co do toalety Pražanky nejsou význačny, nejsou vynalézavy, že nemají jaksi krasochuti své vlastní. Vidí se to v domácnosti, na ulici, v salonech, na divadelním jevišti, všude. A rovněž je pravda, že ani co do chůze, do pohybu, do držení těla nevyznamenávají se zvláštním půvabným rázem nějakým. Ale o těch věcech bude řeč až v té mé knize, napíšu-li ji, a v jednotlivých kapitolách jejích o pražské měšťance, úřednici, obchodnici, dámě procházkové, dámě ve spolkovém životě činné, o služce, o její paní atd. Užiju nejspíše lsti a budu se vyptávat jedné na druhou. Hluboce ale lituju hned teď, že služky zpravidla nedovedou samy psát, samy pérem nakreslit podobiznu milované své paní…

Teď jen už abych měl alespoň kapitolu první! Pámbíčku na nebesích, dej nám tenhle týden pěknou pohodu, ano? Aby se ty 15- až 18leté lyrické písničky o Velký pátek vyhrnuly ze všech domů a bytů na ulici ven, veselým krůčkem, v motýlových šatičkách, jako mohutný vodotrysk, jehož jednotlivé kapky v zlatém sluníčku zazáří co samý, samý démant! Ovšem ti nemohou za to slíbit, že snad budou zvláště pobožny.

Nebo že se budou alespoň z gruntu srdce těšit z toho krásného počasí, že budou za ně vděčny. Copak je takové holčičce příroda, co všechna vůkolní krása! Sluníčko usmívá se jen proto tak vesele, že to děvčátko tady je k pomilování hezké. Nebíčko si pomlaskává: „To jsem rádo, že jsem zmodralo – nebyla by mohla vzít své šatičky nové, a tak pěkně jí sluší!“ Vlažný vzduch šeptá: „Saprlot, saprlot – jsou to nožky!“ Děvčátko je středem celé přírody, cílem všech očí, předmětem všech řečí, ono to cítí – vymluvme mu to!

A nebude-li mít některá zrovna nové šatičky, dej jí, Pámbíčku, něco jiného nového – neboť něco nového na Velikonoce musí mít každá, to přece víš. Dej jí např. prvního nebo aspoň tedy nového ctitele. Jakéhokoli – třeba takového osla, jakým jsem byl já.

O Velký pátek byl jsem vám věru s to, třeba čtyři hodiny běhal za holčičkou hezkou! Kamkoli vešla do kostela, už jsem tam stál vedle Božího hrobu jako římský žoldnéř a díval se pitomě na ni. A po ulici jsem se držel někdy sice v uctivé vzdálenosti, někdy jsem se ale přece odvážil blíž, a kde svítilo slunce, zařídil jsem si svoji chůzi tak, aby stín mé hlavy – její nožky líbal.

Což všechno jsem ale pak dělal arci i mimo Velký pátek. Když se tak rozpomenu! Až do Stromovky jsem denně běhal, abych zahlédl „ji“, kteráž se tam procházívala se svou tetou. Psal jsem vyznání lásky, psal hezounké verše na papírky bílé a trousil je po oblíbených jejích cestách. Ale když se blížila, honem jsem papírky zase sebral. Povídám – osel!

A jednou – jednou – nu já to na sebe tedy řeknu! Jednou jsem si koupil pistoli, opravdovou, a postavil se za keř. Nelekejte se – nechtěl jsem zastřelit ani „ji“ ani tetu její – ta opravdová pistole nebyla ani nabita – ale chtěl jsem pojednou vystoupit, tetu zastrašit, děvčeti se vyznat.

Viděl jsem je už sestupovat s vršku. Kráčet obvyklou cestou. Blížit se osudnému keři. A když přišly ještě blíž – tu – tu jsem ležel já za keřem v trávě, pistole někde vedle mne – a tam jsem vám ležel a plakal až do klekání, do večerní rosy!

Ach, Bože – kéž mohu být ještě jednou tak hloupý!

Národní listy, 1885