Praha

„Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím“ a mám vztek. Také mně ani ve snách nenapadne, abych se s ním tajil. A čtenář, který je od starších už let členem Matice české a má její mapu „Praha a vůkolí“, najde na té mapě prasnadno předmět mojí zlosti – Praha jím není!

Vždyť to věru není už ani k vydržení! Copak je to pro Prahu, pro tu slavnou, krásnou, bohatou, srdečnou, mateřsky laskavou Prahu nějaké jen trochu slušné, hodné a upřímné vůkolí? Vyrostlo nám to zrovna na zádech a domnívá se to, že by to i bez nás bylo teď na světě něčím! Schovalo se to orlu pod křídlo a vylétlo pak ve výši kousíček nad něho, a teď se to nazývá „králem!“ Ještě že se pánbůh postaral, aby stromy nerostly zrovna až do nebe! Karlín je už hotov: vedle něho strmý Žižkov, za ním erární louka – Karlín už neporoste. Smíchov se roztáhne ještě ke Zlíchovu a má pak už také konec. A Vinohrady? Vinohrady se svalí jednoho dne prostě dolů do Nuselského údolí – to je přece vidět – a bude po všem. Přiznám se, že na to už čekám – Vinohrady jsou nejpyšnějším, nejchlubivějším z těch nárostků Prahy – já je nemohu vystát!

Musí se svalit – „pýcha předchází pád“, a takové moudré, staré, vyprubované přísloví se přece nezablámne k vůli nějakým Vinohradům! Přece k nevystání už, tahleta pýcha! ) o Vinohradech, že prý je to město čistě „moderně“, ba prý „vzorně“ spravované – zastrč si tu „špičku“ do kapsy, stará Praho! Nu, ano „moderně“, čili nově! Jakpak se má nebo může spravovat takové včera teprv slepené hnízdo?!

Copak tam ale vlastně máte, v tom svém Karlině a Žižkově, na Vinohradech a na Smíchově? Domy. Ulice. Někde nějaké náměstí. Snad radnici a kostel. Tu a tam kousek dláždění. To ale všechno je už odedávna u nás, to jste odkoukali, odstavěli Praze! Něco originálního, zvláštního, vašeho – i ani zdání! A i to, co máte, odkdypak to vlastně stojí? Vždyť vás pamatujeme ještě dobře, vy mladá pýcho, jak jste vypadaly před třicíti, před čtyřicíti lety! Široká, zaprášená silnice, vpravo vlevo za škarpou nízká zídka, za zídkou vpravo vlevo kus zelinářské zahrady – Smíchov! Dvě silnice pod pravým k sobě úhlem, k Nuslím a k Vršovicům, trochu polí a mezi nimi nějaké ty meze, hospoda „U Jelínka“ – Vinohrady! Zase silnice, zase trochu zelinářství, pak dvě kořalny a „Leipzig“ – Karlín!

Ani svoji historii ještě nemáte žádnou! Kolikpak jste – např. – měli tam venku už svých měšťanostů, he? A my jich už měli do set! Když si tak vzpomenu na tu „primátorskou“ síni na naší radnici pražské! Na tu hrdou podobiznovou galerii měšťanostů našich! Sbíráme si je tu sice teprve asi půl století, ale teď už se člověku při pohledu radostí zrovna prsa úží – jakpak bude, až budeme sbírat aspoň takhle dvakrát, třikrát tak dlouho! Tolik zásluh a přece – podívejte se jenom – přece všude taková jednoduchost! Ani zdání o parádě jakés, všichni jen tak po domácku: černý frak, černé spodky, bílá vesta, bílá kravata, několik řádů – člověk je vidí zrovna před sebou, jak sedí v široké lenošce doma, jak si spokojeně zapalují dýmku. A na většině tváří ta skromnost! Ani památky o pýše a chloubě věru že by nepřekvapovalo, kdyby někde řádkou byly tu pod obrazy tabuličky a na nich nápis:

Ano, to pak působí! Zde člověk něco vidí, zde si předsevezme: „Počkej, budeš také něco!“

Praničeho nemáte, vy tam venku! Říkáte, že jste se vystěhovali z Prahy „k vůli zdravějšímu vzduchu“. Ani bych se k tomu nepřiznal, že nesnesu velkoměstského vzduchu, a kdyby, byl bych alespoň důsledný a nehrál si pak tam venku tedy pojednou zase na „velkoměšťáka“! Já ale vám řeknu, proč jste se vystěhovali z Prahy. K vůli živobytí, k vůli láci! Že se tam platí trochu menší činže, že tam na brambory není akcíz – ano, je to hanba! Však vy to sami cítíte dobře, a proto stavíte domy a domy, jen abyste vylákali přistěhovalce ještě další a měli spoluvinníků do tisíců. I s pánembohem, stěhujte se všichni, kdož nejste dost stateční – stěhujte se třeba až do Vinoře nebo někam k Jenči, alespoň zůstaneme v Praze hezky mezi sebou, my Pražané praví, my, kteří s chvějnou rozkoší platíme pánům domácím těch několik nepatrných stovek, kterým maso pak teprve doopravdy chutná, když je na libru šestákový akcíz, a kteří nefňukáme pořád jen o tom „vzduchu“ – o tom „nesnesitelném vzduchu!“

Nám, vidíte, je v tom pražském vzduchu, o něco snad hustším, náramně dobře! A chceme-li trochu řidšího, no, vždyť můžeme snad do svých sadů? Máme tu např. krásné ty sady na Karlově náměstí. V létě tam ovšem nebylo pro nás místa, nechtěli-li jsme i za pouhé usednutí už nějaký peníz platit; ale teď na zimu postavila tam dobrotivá naše městská správa hezounké lávky, teď si tam mužem i sednout! Využitkujme té příležitosti, z jara lávky beztoho zase zmizí.

Nebo máme náměstí sv. Václava. Tam je teď pravá rozkoš. Dosti dlouho se nevědělo, cože s ním, s tím náměstím, a jak je vlastně upravit tedy. Cítilo se dobře, když na hořejším konci dostavěno museum, budova tak velká a krásná, vpravdě monumentální, že by se mělo něco rovněž monumentálního a krásného, jakožto protiváha, postaviti také dál dole. A myslilo se na ledacos. Na sousoší velké: nějaké snad skupení vlastenecké, z mramoru a bronzu. Pak na velký fontán, jaké jsou např. v Římě: červený, svítivý mramor, kaskády hrnoucí se s výše, lesknoucí se rozmety vodní. Konečně rozhodnuto: staví se tam veřejný záchod. Ne sice příliš velký, ale pěkný!

Geniální myšlenka, bez odporu, postavit zrovna doprostřed Václavského náměstí veřejný záchod! Jinde, např. tedy v Paříži, podobné ústavy se staví do „pasáží“, do průchodních domů, kde přístup je prý zcela „nenápadný a volný“. Arci, může to mít svoje výhody, ústav snad vyhoví tam praktickému účelu svému dosti dobře; ale k ozdobě města nepřispívá pak jistě!

Vůbec s radostí pozorujeme, že otázka, jak náměstí Václavské upravit, i jinak ještě blíží se teď svému rozluštění a konci. Se stromořadím pryč, tomu se tam nedaří! Znenáhla vysazuje se náměstí jinak: oznámeními, sloupy, sodovými kiosky, tramvajovými čekárnami, veřejnými záchody, a vida – to se daří!

I jiná místa, veřejným záchodům v Praze určená, jsou volena stejně šťastně. Např. na Uhelném trhu. Zrovna uprostřed potravin a květin – gustiósní místo! Arci je tam prostora jen malá, a prodavačky sedí už jedna na druhé, ale ať sedí ještě jedna – na družeji – bude to tam pěkné, příjemné, zvláště za letních paren! Nebo např. na… ale ne, vždyť já jsem se svou řečí zbloudil!

Chtěl jsem ještě říci, že kdyby nás netěšilo snad ani Karlovo ani Václavské náměstí, ani kterýkoli jiný z našich sadů, můžeme my Pražané ještě dál a zcela jinam: přes řeku na levý břeh do sedmé čtvrti, do Holešovic a Buben. My jsme se po čertech chytře tom sedmou čtvrtí postarali, abyste nám, vy předměšťáci, nesepjali prsa a nepřekazili v dalším ještě vzrůstu! Rosteme přes Letnou, kde je vzduchu víc než v desíti Vinohradech! Šíříme se po holešovické pláni, kde je místa ještě na dvě Prahy!

To tam přibývá ulic! Ani nám na ně už nestačí proslulá česká jména. Už máme v Praze „Jungmannovu třídu č. I“, „Jungmannovu třídu č. II“– dobře tak, jenom do zásoby, pořád dále tak třeba až do sta, nebude alespoň pak urážky žádné, budeme-li přece ještě pro nějaké jméno potřebovat nějakou tu ulici slušnou – Jungmannovi vezme se jedna bez bolesti a po Jungmannovi dědit není také žádná hanba!

Nezapomenu na nebožtíka Votočka. Chodil po Vinohradech a četl si názvy ulic. Přečetl už celou řadu jmen spisovatelů a politiků, a začal povážlivě kroutit hlavou.

„Načpak vlastně tak pospíchají s tímhle křtěním? Vždyť se člověk věru musí bát, že na něho už nezbude ulice žádná!“

Národní listy, 1888